Prázdniny s babičkou
Prázdniny s babičkou
Prázdniny, to není jen něco prázdného, měl by to být krásně prožitý čas.
"Babí přijedeme k tobě, pojedeme s koníky na výlet?" "Ano, pojedeme na týden do srubu bryčkou, na malý vůz se tři nevejdeme." Ráno se holčičky nemohou dočkat, až se koníci budou strojit. Maruška je starší, je jí už devět let a je velice rozumné děvče. Adélka je trochu z jiného těsta, je jí šest let a čertíci jí z očí jen srší. Už několikrát jsem je měla na kozlíku obě najednou, vím, že to není dobré a pro mě jednoduché. Beru na kozlík jen Marušku, kterou pro jistotu vážu. Adélka se nafoukne, proč nemůže jet se mnou. Děda jí zdlouhavě musí vysvětlit, že je ještě malá a není schopná přes dvě hodiny sedět v klidu. Cesta probíhá poklidně, koníci jsou poslušni a jedou svižně až do Božanova. Nejvíc si užíváme, když vjedeme na strniště, to se koně rozparádí, trapem si vyhodí z kopýtka a jedou, co jim nožičky dovolí. Musíme po vyjeté koleji, v takové rychlosti bysme mohly být katapultovány. Kdo takovou jízdu nezažil, nepochopí, co to je za nádheru. Maruška se směje na celé kolo, křičím: "drž se nebo vypadneš!" Nikdy si nenechají ujít příležitost při dojezdu ke srubu ještě naposledy si zazávodit po louce. Ke konci louky je krotím, vzlétli bychom a přistáli na střeše kapličky. Jsme na místě, kobylky dát na lajnu, otevřít všechna okna, Maruška už ví, co vše se musí udělat. Zanedlouho přijíždí děda s Adélkou, přivezl nám veškeré jídlo na celou tu dobu našeho pobytu. "Babi, ukážeš nám váš les a kde máte pole?" Příští den jdeme do lesa na smůlu, ukážu vám, jak se dělají pochodně ze smoly. Kobylky se mohou pást po celém okolí, všechno je sklizené, musíme za nimi jít až na samý kraj louky, pupky mají jako sudy kulaté. Mladá jak může, tak uteče až skoro ke kapličce a s oblibou si vyleze na kopec hlíny a vyhlíží na všechny strany. Někdy se projedeme celou vsí až do Studené Vody a zpět. Jsou velká tepla, mouchy koušou nás všechny. Jedem taky ke známému, co má více koní, Maruška se jde s ním podívat na koně. Jedeme už pryč, čekám co se Adélka rozjede na kole, v tom slyším její nešťastný hlásek a od plic nadávku: "DO PRDELE, spadnul mi řetěz ". Mně to přijde legrační, v duchu se musím smát, ale nedávám na sobě nic znát. Tak jde den za dnem, když moc zlobí, zavelím: "za trest na kola a jezdit!" Kolikrát je to víc trest pro mě, než pro vnučky, jen chůze do lesa a po lese, nebo na kole s nimi, já jsem celá bolavá a ony příjemně unavené. Když si malá Áda postaví hlavu, chce mít poslední slovo, ňafe a ňafe, to je něco, mám osvědčený recept, chrstnout na ní studenou vodu a je klid. Poslední den musím volat domů SOS, muži pro pomoc. Mladá kobylka je z volnosti doslova zdivočelá, nechce jít domů, kdo by taky chtěl jít do ohrady? Jdu pro ní na louky, hraje si se mnou na honěnou. Už ji skoro držím, pohodí si hlavou, mně zůstane prsteníček v kroužku od ohlávky, je to hotové, mám vykloubený prst. Ani to moc nebolí, jen ten prst je nějak divně uhnutý. Ještě stačím vnučkám dovařit bez problému oběd. Mužíček je tady, naházíme všechny věci do auta a jedem do broumovské nemocnice. Nebylo jednoduché můj prstíček vrátit zpět, pan doktor je vazba, ale nevede se, je třeba zavolat posilu, lup a je tam, kde má být. Za hodinu se chlubím sádrovým obvazem. "Dokážeš jet s koňmi, uřídíš je?" Raději pojedu sama pomalu domů. Celý týden s dětskou a koňskou pakáží, handrkování, trucování všech, se na mně trochu podepsalo....
"Babí přijedeme k tobě, pojedeme s koníky na výlet?" "Ano, pojedeme na týden do srubu bryčkou, na malý vůz se tři nevejdeme." Ráno se holčičky nemohou dočkat, až se koníci budou strojit. Maruška je starší, je jí už devět let a je velice rozumné děvče. Adélka je trochu z jiného těsta, je jí šest let a čertíci jí z očí jen srší. Už několikrát jsem je měla na kozlíku obě najednou, vím, že to není dobré a pro mě jednoduché. Beru na kozlík jen Marušku, kterou pro jistotu vážu. Adélka se nafoukne, proč nemůže jet se mnou. Děda jí zdlouhavě musí vysvětlit, že je ještě malá a není schopná přes dvě hodiny sedět v klidu. Cesta probíhá poklidně, koníci jsou poslušni a jedou svižně až do Božanova. Nejvíc si užíváme, když vjedeme na strniště, to se koně rozparádí, trapem si vyhodí z kopýtka a jedou, co jim nožičky dovolí. Musíme po vyjeté koleji, v takové rychlosti bysme mohly být katapultovány. Kdo takovou jízdu nezažil, nepochopí, co to je za nádheru. Maruška se směje na celé kolo, křičím: "drž se nebo vypadneš!" Nikdy si nenechají ujít příležitost při dojezdu ke srubu ještě naposledy si zazávodit po louce. Ke konci louky je krotím, vzlétli bychom a přistáli na střeše kapličky. Jsme na místě, kobylky dát na lajnu, otevřít všechna okna, Maruška už ví, co vše se musí udělat. Zanedlouho přijíždí děda s Adélkou, přivezl nám veškeré jídlo na celou tu dobu našeho pobytu. "Babi, ukážeš nám váš les a kde máte pole?" Příští den jdeme do lesa na smůlu, ukážu vám, jak se dělají pochodně ze smoly. Kobylky se mohou pást po celém okolí, všechno je sklizené, musíme za nimi jít až na samý kraj louky, pupky mají jako sudy kulaté. Mladá jak může, tak uteče až skoro ke kapličce a s oblibou si vyleze na kopec hlíny a vyhlíží na všechny strany. Někdy se projedeme celou vsí až do Studené Vody a zpět. Jsou velká tepla, mouchy koušou nás všechny. Jedem taky ke známému, co má více koní, Maruška se jde s ním podívat na koně. Jedeme už pryč, čekám co se Adélka rozjede na kole, v tom slyším její nešťastný hlásek a od plic nadávku: "DO PRDELE, spadnul mi řetěz ". Mně to přijde legrační, v duchu se musím smát, ale nedávám na sobě nic znát. Tak jde den za dnem, když moc zlobí, zavelím: "za trest na kola a jezdit!" Kolikrát je to víc trest pro mě, než pro vnučky, jen chůze do lesa a po lese, nebo na kole s nimi, já jsem celá bolavá a ony příjemně unavené. Když si malá Áda postaví hlavu, chce mít poslední slovo, ňafe a ňafe, to je něco, mám osvědčený recept, chrstnout na ní studenou vodu a je klid. Poslední den musím volat domů SOS, muži pro pomoc. Mladá kobylka je z volnosti doslova zdivočelá, nechce jít domů, kdo by taky chtěl jít do ohrady? Jdu pro ní na louky, hraje si se mnou na honěnou. Už ji skoro držím, pohodí si hlavou, mně zůstane prsteníček v kroužku od ohlávky, je to hotové, mám vykloubený prst. Ani to moc nebolí, jen ten prst je nějak divně uhnutý. Ještě stačím vnučkám dovařit bez problému oběd. Mužíček je tady, naházíme všechny věci do auta a jedem do broumovské nemocnice. Nebylo jednoduché můj prstíček vrátit zpět, pan doktor je vazba, ale nevede se, je třeba zavolat posilu, lup a je tam, kde má být. Za hodinu se chlubím sádrovým obvazem. "Dokážeš jet s koňmi, uřídíš je?" Raději pojedu sama pomalu domů. Celý týden s dětskou a koňskou pakáží, handrkování, trucování všech, se na mně trochu podepsalo....
FOTKY: http://hofina31.rajce.idnes.cz/Prazdniny_s_babickou/
pochvala
(MB, 25. 9. 2012 18:42)