Jdi na obsah Jdi na menu
 
25. 12. 2009

HUBKAŘ, hubkaření, hubáně

Hubkař - to je výrobce a prodejce "hubek" , "hubání" a výrobků z nich, zejména pak hubek k rozdělávání ohně, což má velkou tradici nejen v okolí Rožnova.

 * * *

Obrazek

ukázka zašlé slávy starých krajových řemesel

 

 * * *

 

Na Rožnovsku nesmí prý býti na salaši jiného ohně nežli dřevěného, kterýž si Valaši roznítí hned o poledni téhož dne, jak přijdou na salaš. Ve dveřích a naproti ve dřevěném sloupě vyvrtají díry. Do díry ve sloupě dají kousek „hubáně“ (hubky křesací), pak omotají o „kuladélko“ (tyčku) provaz a zastrčí kuladélko do obou protějších děr. Potom se jeden z valachů z koliby do dveří vší silou opře a druhý za provaz omotaný silně táhne. Kuladélko se točí a tím třením hubka zatlí. Pak se hubáň rozedmýchá a oheň v kolibě složí. Vyhasne-li oheň, je to zlým znamením, ihned musí se přinésti ze sousedního salaše. Vše je znázorněno na následujícím schematu:

  

 

Obrazek

 

 

Hubka

V minulosti se k zapalování nejvíce používala HUBKA. Hubka je část houby zvané Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius). Tato houba byla též součástí ohňové soupravy Ötziho. Také jiné názvy dřevokazných hub např. ohňovec obecný (Phellinus igniarius) dávají tušit, že byly využívány k rozdělávání ohňů, nebo k dlouhodobému udržování doutnajícího ohně.

K chytání jisker lze dobře také používat rezavec šikmý (Innonotus obliquus), který roste nejvíce na břízách v severských zemích. Tato houba snad funguje ještě lépe než troudnatec a není ji třeba jakýmkoli způsobem upravovat. Rezavec šikmý se podle údajů v odborné literatuře vyskytuje i v podhůří Šumavy, je ale vzácný.

Jak bylo zmíněno, plodnici troudnatce je třeba upravit. Nehodí se k lapání jisker celá, ale jen její vrchní plstnatá vrstva těsně pod tvrdou kůrou houby (viz obrázek č.3). Postup úpravy houby není snadný, a proto jej trochu popíšeme. Houbu rozsekáme sekyrou na proužky asi centimetr či dva široké a vybereme jen kusy, které mají asi více než centimetr širokou plstnatou vrstvu. Pokusíme se odstranit vrchní tvrdou kůru a pak odstraníme i spodní trubičkovitou část. Dokud je ještě nevysušená, pracuje se s ní lépe, později je velmi tvrdá. Získané kousíčky vhodíme do kbelíku s roztokem popela z ohně, ve kterém se topilo jen dřevem. Po dvou týdnech vyjmeme a necháme dokonale vysušit. Hubka časem ztrácí své schopnosti zachytit jiskru, a tak se musí její vlastnosti opakovaně oživovat. Hubka, která nebyla upravena namočením do roztoku popela, chytá jiskru velmi obtížně, ale je to možné.

enlightened

hubkař – lidové pojmenování outsidera

Sedmatřicetiletý císař František I. působil zcela opačným dojmem, než car Alexandr. Byl to Romanovec z Habsburského rodu.

Hubený, svým vzezřením nevzhledný, s nedbalým držením těla, povadlé tváře, lysé čelo, zatím poslední článek dlouhého řetězce habsburských vládců. Vzhledem připomíná spíše zkostnatělého, pedantského guberniálního úředníka než císaře. Sám o sobě říká, že by byl dobrým dvorním radou a podle toho také chápe svůj úřad i svou hodnost. Konzervativec, milovník pořádku, apatický melancholik, bez zálib, bez vášně, bez humoru. Svou mentalitou i zjevem stařec, třebaže mu je teprve 37 let. V podstatě je to malá měšťácká duše, která chce mít svůj klid a kvůli němu je rozhodnuta zastavit i čas. Je to člověk lhostejný ke svému okolí, ke svým poddaným i k osudu vlastní říše. V předvečer války s Napoleonem si prý posteskl:

"Francouzi nás už brzy zase napadnou, patrně budeme znovu biti. Potom tedy začneme
zase vyjednávat."

Z Vídně před Napoleonem utekl i s celým dvorem do Brna a odtud do Olomouce. Když opouštěl Vídeň, pod schody svého Hradu hořce plakal. Jakoby byl říkal: "Oni mi berou mé bábovičky a já si nebudu mít s čím hrát!" S carem Alexandrem se sešel 19. listopadu 1805 ve Šternberku na Olomoucku a odtud pak spolu putovali se čtvrtou spojeneckou Kolowratovou kolonou, společně s Kutuzovem, ke Slavkovu.

Ve své době jej nazývali přezdívkou "Hubkař". Dole na Moravě se tehdy říkávalo, když chtěli někoho varovat: "Habes nepošel jak Hubkař ho Slavkova!" Odtud pak vzniklo to české - abys nedopadl jak hubkař

smiley

Troudnatec kopytovitý
Fomes fomentarius

 

Obrazek

Troudnatec kopytovitý známe všichni. Roste téměř po celý rok na listnáčích a pro většinu houbařů je to prostě obyčejný choroš…

Jenže tento „choroš“ zase tak obyčejný není. Málokdo ví, že se z vláknité části dužniny troudnatce kopytovitého získával troud, který se u nás v minulosti používal na zastavení krvácení, ale i jako zápalná houbička na zakládání ohně a při střelbě ze starodávných zbraní. Již starořečtí lékaři vypalovali rozpálenou dužninou troudnatce povrchové kožní rány, později (až do 19. století) používaly tuto metodu poněkud modifikovaným způsobem i jiné národy. Dužnina se přiložila na povrch postižené části těla, zapálila a doutnala, dokud nevznikla těžká popálenina a puchýře. Věřilo se, že spolu s tekutinou z puchýřů odejde z těla i bolest, což podpoří léčení. Je pozoruhodné, že ještě v současnosti tuto metodu používají indiáni kmene Shuswap z kanadské provincie Britská Kolumbie.

 

Popis: plodnice jsou 8 – 40 cm široké, tlustě kopytovité, bělošedé až šedohnědavé, s tvrdou kůrou na často úzce pásovaném povrchu a dužninou dřevově okrovou, ztuha vláknitou, uvnitř v horní části se zrnitým, kompaktním „jádrem“, naspodu klobouku s hnědavými póry. Výtrusy jsou bezbarvé.

 

Troudnatec kopytovitý roste velmi hojně jakožto vytrvalý druh téměř po celý rok na živých i odumřelých kmenech, větvích a pařezech výhradně listnáčů (buky, břízy, topoly, javory, duby…). Je nejedlý.

 

Troudnatec kopytovitý je dosti podobný rovněž nejedlému troudnatci pásovanému (Fomitopsis pinicola), který má povrch klobouku do červenohněda, žlutavé rourky a postrádá zrnité jádro.

 

Hubka

 

V minulosti se k zapalování nejvíce používala HUBKA. Hubka je část houby zvané troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius). Tato houba byla též součástí ohňové soupravy Ötziho. Také jiné názvy dřevokazných hub např. ohňovec obecný (Phellinus igniarius) dávají tušit, že byly využívány k rozdělávání ohňů, nebo k dlouhodobému udržování doutnajícího ohně.

K chytání jisker lze dobře také používat rezavec šikmý (Innonotus obliquus), který roste nejvíce na břízách v severských zemích. Tato houba snad funguje ještě lépe než troudnatec a není ji třeba jakýmkoli způsobem upravovat. Rezavec šikmý se podle údajů v odborné literatuře vyskytuje i v podhůří Šumavy, je ale vzácný.

Jak bylo zmíněno, plodnici troudnatce je třeba upravit. Nehodí se k lapání jisker celá, ale jen její vrchní plstnatá vrstva těsně pod tvrdou kůrou houby (viz obrázek č.3). Postup úpravy houby není snadný, a proto jej trochu popíšeme. Houbu rozsekáme sekyrou na proužky asi centimetr či dva široké a vybereme jen kusy, které mají asi více než centimetr širokou plstnatou vrstvu. Pokusíme se odstranit vrchní tvrdou kůru a pak odstraníme i spodní trubičkovitou část. Dokud je ještě nevysušená, pracuje se s ní lépe, později je velmi tvrdá. Získané kousíčky vhodíme do kbelíku s roztokem popela z ohně, ve kterém se topilo jen dřevem. Po dvou týdnech vyjmeme a necháme dokonale vysušit. Hubka časem ztrácí své schopnosti zachytit jiskru, a tak se musí její vlastnosti opakovaně oživovat. Hubka, která nebyla upravena namočením do roztoku popela, chytá jiskru velmi obtížně, ale je to možné.

 

 

Pro orientaci v problematice je dobré vědět ještě následující:

PRÁCHNO

se vytvoří zuhelnatěním rostlinného materiálu při nedostatku kyslíku, čímž vznikne černá hmota, která zachytí vykřesanou jiskru.

obr 3
řez houbou

Velmi snadný postup zhotovení práchna je tento. Vezme se plechovka (ne hliníková) a do dna nebo víčka se udělá otvor asi 5 mm v průměru. Plechovka se nacpe rostlinným materiálem, asi nejsnáze bavlněnou látkou bez přísad umělé hmoty, uzavře víčkem a vloží do ohně. Po chvilce začne z otvoru unikat kouř, který často chytne plamenem. Až z otvoru nebude nic plápolat nebo unikat, vyjmeme plechovku z ohně a necháme vychladnout. Uvnitř se nachází práchno, které podrobíme zkoušce, jestli chytá jiskru. Pokud ne, necháme práchno ještě chvíli pražit.Vyzkoušel jsem práchno také z tkaniny lněné a konopné, lipové lýko, dřevěný troud, suchou trávu, a orobinec. Všechny tyto materiály po zuhelnatění chytají jiskru, tráva jiskru chytí, ale udrží jen někdy. S práchnem z plátna se lépe pracuje, protože dobře drží tvar a nerozsýpá se při manipulaci. Lze jej vyrobit i bez uvedené plechovky. Zapálíme plátno, necháme jej krátce hořet a pak jej zašlápneme. Na jeho ohořelých okrajích se tak vytvoří otřebné práchno.

 

Křesání

obr 4
Obr č.4

Konečně jsme si pořídili všechny tři součásti, máme připraven troud s dřívím k přiložení a můžeme zažehnout oheň.

obr 5
Obr č.5

Máme li práchno z plátna, které se příliš nerozpadá nebo hubku, můžeme křesat v ruce, anebo v sedle koně. Mezi palcem a ukazovákem jedné ruky sevřeme úštěp pazourku společně s práchnem (hubkou) tak, aby to druhé spočívalo shora na pazourku a nedosahovalo asi o milimetr jeho hranu. Práchno je tak chráněno před úderem ocílky (viz obr.č 4). Druhou rukou, která svírá ocílku, udeříme shora dolů tak, aby úderová hrana ocílky sjela příčně přes hranu pazourku. Vzniklé jiskry někdy i na první úder vlétnou do práchna, které začne doutnat. Obvykle je však nutno pokus opakovat. Doutnající práchno vložíme do troudu, rozfoukáme a z jiskřičky se zrodil nový oheň. Výhodné je, když lze prsty úderové ruky skrýt do otvoru v ocílce a předejít tak zranění o ostrou hranu kamene. Pokud křesáme do hubky, je třeba její povrch nějakým způsobem rozdrásat. To proto, aby se jiskra lépe chytla. Je to možné uělat pazourkem, kterým se bude za chvíli křesat. Je ostrý a nemusíme proto používat další nástroj.

Druhý způsob křesání lze s úspěchem používat, pokud máme práchno, které se více rozsýpá. Je třeba jej položit na suchou pevnou plochu, anebo přímo vložit do hnízda z troudu. Pazourek pak držíme v jedné ruce, ocílku ve druhé a křesáme stejně, jak již bylo popsáno. Rozdíl je jen v tom, že práchno nedržíme v ruce a jiskry padají do něj shora (viz obr. č. 5). V praxi se nejčastěji troud s práchnem položí na zem a křesá se do něj v kleče.


obr 6
Obr č.6

 

 

 

 

Obrazek

Troudnatec kopytovitý

 

enlightened

 

Čepice z choroše - Vydrží celý život!

 

Obrazek

Chcete být in? Kupte si čepici z choroše. Tato houba, která roste jen na bucích a břízách, má totiž obrovskou výhodu. Pokud ji sami neroztrháte, vydrží vám do konce života.

 

Valaši z chorošů vyráběli zápalné hubky, klobouky i vesty.  Houba se musela nejdřív máčet v různých roztocích nebo se zakopávala do země, aby změkla. Pak se musí ořezat svrchní kůra a zespodu vyřezat výtrusnice. Dužnina, která nám pak zůstane, se musí rozklepat a znovu máčet, třeba i v moči (?). Pak už stačí houbu na formě vytvarovat do určité velikosti a tvaru čepice nebo klobouku, na straně sešít a čepice je na světě. Výroba zabere i tři dny. Proto je  dnešní cena chorošové čepice údajně dva tisíce korun.

čerpáno z článku: http://www.ahaonline.cz/cz/zajimavosti/18870/comment?module=phorum&action=new

 

Obrazek

 

pan Mgr.Václav Michalička, vedoucí pobočky Muzea a pamětní síně S. Freuda v Příboře při ukázce, kde předvádí zašlou slávu starých krajových řemesel

 

 

* * *