Rozvrzaná brána stará
Rozvrzaná brána stará,
stojí tady v půlnoci.
Ostrá dosti její hrana,
a šepoty tonoucích.
Dusot koní, kteří nejsou
a chrastění brněním,
tajemný smích, těch co nesou
na svým hřbetě spáleným.
Už se nikdy, kdyby chtěli,
do své vlasti nevrátí.
Za rány co utrpěli,
dosti draze zaplatí.
Udušeni v kouři, dýmu,
za městskými branami,
posláni pod gilotinu,
a snězeni vranami.
Havrani tu ve tmě stojí,
tam kde šibenice jest,
až se kolemjdoucí bojí
vyjít z baráků všech měst.
V tom holčička plavovlasá
šplhá na dub staletý,
na ten co zde visí lana,
a v některých oběti.
Zachytí se nohou bosou
v konopité oprati,
smrtka pod ní mává kosou,
chtíče jí tak zatratit.
V tom se z šera na oblohu
vynoří sluneční svit,
a dívčina chválabohu
může domů v klidu jít.
Sluneční svit zahnal šero,
i se smrtkou v krajině,
a dívčino mladé tělo
věnuje se rodině.
Vlčí dítě
Byla noc, krajem v údolí,
prochází za tmy smečka vlčí,
ztichlo již celé okolí
jen dítě do tmy brečí.
Větřík mu slzy z očí sfoukne
a vůni vlasů v dáli širou,
když v tom se matka do tmy koukne,
jak vlci stojí za vršinou.
Ach, zavře ze skla okenice
a zamkne dvéře do světnice
pak rukou zacpe ústa dítku,
a psa postaví v noční hlídku.
Ten štěká, ruší noci klid,
když spatří vlky z dáli jít,
a štěká, že se blíží zlo,
co děťátko si vyhlédlo.
Hle co se děje, vlci běží,
už pes se stává obětí,
když cítí krmi mladou, svěží,
a náraz v dům jest v zápětí.
Už dřevo praská, jenž drží vchod,
a smečka vlčí v domě vyje,
v tom kaluže krve na zemi mok,
když dítě s matkou nepřežije.