Kolik měříte? (napsal Tom)
Přátelé, když se vás zeptám, kolik měříte, budete si (když jste muž) nějaký ten centimetr přidávat, že? No není to tak? Když se vás však zeptám, kolik vážíte, tak vaše výškové „prsení“ se upozadí kamsi do neurčita a ve ztracenu hmotnostních jednotek začnete mlžit /ti férovější řeknou že si údaje nepamatují, že nemají váhu, případně to pro ně není důležité a ti méně upřímní budou bezostyšně lhát a ubírat si přesně tolik kilo, kolik si přidali centimetrů, když se bavili o své výšce/.
Kdybych měřil 165 centimetrů a vážil 120 kilo, byl bych roztomilý upocený pašík chrochtající blahem nad velikostí porce v meníčkové nabídce tuctové restaurace za 79 korun i s polévkou. Jenže tímto tvorem nejsem, neboť mne příroda obdařila centimetry navíc a tak vám nebudu lhát, když se vytasím s tvrzením, že měřím bez šesti čísel dva metry, a tak ten čuník zůstane kdesi vzadu a do popředí se vyhrne jak faldy zápasníka suma skoro dvoumetrové HOVADO, s nímž se rozhodně nebudete pouštět do polemik.
Vy malí tělesnou konstitucí nevidíte věci kolem sebe z realistického pohledu dvoumetrového, neustále hladového ufuněnce a nasoukáte se celkem snadno do sedadla v letadle, či autobuse a nemusíte počítat centimetry, které chybí těm vyšším mezi koleny a opěradlem osoby sedící před vámi. Vy, kteří jste nevyrostli do výšek budících respekt, netrefujete futra svou hlavou různých dveří, branek, sprch, či zařízeních limitovaných dle výrobce přiměřenými parametry, neboť jste průměrní a ač vzhlížíte k nám vyšším jedincům se závistivým respektem, nedbáte ve skutečnosti na problémy a starosti, které nám přináší naše výška, případně váha.
Seděli jste někdy v autobuse Student agency směřujícího z Prahy do Brna? Já tedy ano a vy možná také, ale pokud čtenář neměří 185 centimetrů a více, tak se rozhodně nesetkal s problémem, s nímž se já setkávám u většiny dopravních prostředků. Koleny jsem rýpal do sedadla pasažéra podobně obtloustlého jako jsem já a nevrle jsem komentoval zaklonění jeho sedačky. Byl jsem paralyzován.
Baví vás povídat si za jízdy se spolucestujícími? Mě ano, tedy v případě, že vedle sedící bytost nešišlá a nepáchne jí z úst.
„Chcete žvýkačku?“ nabídnul jsem starší paní dražé s melounovou příchutí.
Paní nabízenou žvýkačku neodmítla. Strčila ji nepěstěnými prsty do úst a pokračovala. „Šamá díra je tu na šilnici, furt něco opravujou, asi aby měli šelý rok šo dělat.“ Odmlčela se aby vzápětí dodala: „A štějně to dělají na hovno!“
Když takhle šišlá na dítě, mohlo by to být i roztomilé, ale v souvislosti s kritikou práce silničářů to vyznělo více než trapně. Krom toho jsem neměl čas ani náladu zabývat se tím, zda-li takto činí schválně či nikoliv. Začal mne zužovat totiž tlak v podbřišku pramenící z mého sebevědomí udržet bez problému moč v měchýři více než dvě hodiny /tolik trvá cesta z Prahy do Brna/. Tři malá piva začala klepat na bránu mé břišní stěny. 156. kilometr. Vydržím. Ještě několik desítek minut. Snažil jsem se pobrukovat nějakou píseň, ale vždy se tématicky stočila k nepříjemné potřebě močení...Prší a venku se setmělo....
„Šo ši broukáte?“ zeptala se melounová lady. Nechal jsem to bez komentáře.
Seděl jsem směrem do uličky na sedadle 22, za sebou po pravé ruce schůdky k toaletě, která je umístěna naproti místu, kde ztepilá stevardka obsluhuje stroj na kávu.
„Mohu vám nabídnout?“ zeptala se se strojeným úsměvem, když procházela uličkou.
„Šokoládu,“ ozvala se šišla.
Uniformovaná slečna zamávala táckem, hodila úsměv směrem k mému dramatickému výrazu.
„A vám?“
„VYCÉVKOVAT!“ chtěl jsem zakřičet, ale vydal jsem jen jakýsi hrdelní skřek a rukou jsem jí s nedbalou elegancí vyrazil tác z ruky. Situace se začala vyostřovat.
„Nešítíte se dobže?“ Starostlivost starší dámy sedící u okénka byla příkladná. Krůpěje potu se valily po mém lesklém čele. „Čete kapesníšek?“
„Chci chcát!“ zabručel jsem směrem k protivné dámě, zvedl za sedadla a vydal na ONO místo.
Teprve nyní čtenář pochopí mé obšírnější entré týkající se obstrukcí s výškou. Záchod v autobuse Student agency byl totiž kurevsky malý i na průměrně vysokého člověka. Mé kolohnátství povýšilo domněnku v neveselou realitu.
„Hodně štěští!“ zašišlala.
Trvalo mi asi tři minuty, než jsem pochopil, jakým způsobem se otvírají dveře na toaletu. Myslel jsem na včerejší televizní program, v němž se jakýsi kouzelník s gumovými klouby dostal do úplně malé skleněné krychle a oni ho tam pak zavřeli. Tedy dnes byla řada na mně. Snahu dostat se na toaletu mi znesnadňovala stevardka připravující teplé nápoje pro ostatní pasažéry. Chvilku jsme se nemotorně pošťuchovali a já si vychutnával fakt, že jsem po čase opět středem pozornosti. Několik desítek očí sledovalo náš tanec, k němuž hrála hudba plná výmolů. Bába měla pravdu. Zasraní silničáři.
To, že jste klaustrofob, si většinou uvědomíte až v okamžiku, kdy k situaci vyvolávající panické duševní stavy, dojde. Mně se to stalo na 168. kilometru dálnice D1 zhruba třicet kilometrů před Brnem přesně v okamžiku, kdy jsem otočil záklapkou toalety. Stáhl jsem si kraťasy a usedl na čistý hajzlík sledujíc pode mnou ve škvírách rychle ubíhající silnici. Nebudu vám lhát, ale jímaly mne děsivé představy, z nichž ta, že se nebudu moci dostat ze stísněného prostoru ven, byla nejveselejší. Tlak na močový měchýř narůstal. Byl jsem trapně naivní v představě, že po usednutí začnu močit /budeš chcát jak kůň, zahradní hadice hadr!/ jako by se nechumelilo a po vykonání aktu a následné hygieně rozrazím dveře hajzlu jak akční hrdina vychutnávaje si aplaus zainteresovaných pasažérů, kteří nemají nic kloudnějšího na práci než pozorovat Miku, jak se pere se snahou vymočit se. Nestalo se tak.
Čůrat se mi chtělo, ale nešlo to. Sledovaly mne desítky očí /nevím, proč jsem si vzpomněl na film Hory mají oči/, autobus neustále vjížděl do nových a nových děr, světlo na toaletě střídavě zhasínalo, aby se vzápětí samo rozsvítilo. Stevardka za dveřmi šedesát centimetrů ode mne připravovala další várku čokolád. Fandili mi všichni. „Šurej, šurej!“ nabádala mne spolucestující. „To žvládneš, šulína ven a JEDEEEEM!“ Přísahám, že jsem ji slyšel!
Po dvaceti minutách stále k ničemu důležitému nedošlo. Jen několik lidí se dožadovalo taktéž vstupu do stísněných prostor, kam jsem se vešel sotva já. Napadlo mne, že změním strategii a postavím se. Vestoje to půjde. Nebyl to dobrý nápad pro 194 centimetrového chlapa. Při zbrklé snaze vstát jsem se silně uhodil do temena hlavy. Rána byla tak mocná, že jsem zaslechl řidiče, jak si stěžuje na závadovost autokaru. „Minule se mi utrhla kardanka, když jsem vymetl lochnu jak prase!“
S kalhoty na půl žerdě, vystrčeným zadkem směrem ke stevardce připravující další várku „šokolád“ /za stále ještě zavřenými dveřmi/, podivně zkroucen s hlavou na levém rameni snažil jsem se zacílit. Tak nějak může vypadat člověk s bechtěrejevem, pomyslel jsem si.
Po třech minutách ve stejné poloze došlo ke kýženému okamžiku a já jsem spustil. Bylo to očistné. Spása, zázrak, Hallelujah! Močil jsem jak kůň. Chcal jsem a radoval se. Osádka busu se dala do zpěvu, kývali se v rytmu černošského gospelu jak Whoopi Golberg a já měl Happy day.
Autobus poskakoval, moje hlava systematicky narážela na černý, umělohmotný strop hajzlu, pak do téměř diskotékového děje vstoupil prvek otevřených dveří /samovolně se protočil totiž jednoduchý zámek /, které trefily slečnu Veroniku /tak se představila/ do lokte v okamžiku, kdy nesla další várku „šokolád“ a několikery oči vzápětí spočinuly na mém obnaženém zadku, řidič cosi pokřikoval o závadovosti žlutých autobusů a v těchto přepestrých dějových myriádách provázejících můj akt vytouženého močení, jsem se CELÝ ZECHCAL, protože věci prostě nešly ukočírovat tak, jak jsem si představovoval a již jsem nedržel svůj osud v ruce, ale potvrdil jsem svým konáním Pravidla Brownova chaotického pohybu molekul. Každopádně fakt, že jsem se úspěšně vymočil, převažoval všechny ostatní peripetie. Byl jsem totiž vymočený a tedy šťastný.