Martin (napsal Tom)
I. ÚVOD
Zase jsem ty lumpy vyhmátl. Skoro jako pokaždé. Obcházel jsem lis zezadu a nejenže si četli v pracovní době, ale ještě kouřili.
„Tak a mám vás!“ zařval jsem.
Jako mistr výroby jsem si musel umět zajistit autoritu. Z velkého lisu se kouřilo, z ostatních míst kovárny se ozývaly temné rány oznamující pracovní aktivity ostatních kovářů a do rachotu lisů syčela odněkud unikající pára..
Hejk s Jeslínkem mě spatřili a neudělali vůbec nic. Hejk si četl noviny a kouřil a ten druhý luštil křížovku pochopitelně s cigaretou v puse.
„Vo vo vo vo co ti de?“ odklepl si pomalu Hejk popel do pečlivě vyčištěného popelníku. Oba měli obličeje černé od mazání. Abyste rozuměli, Hejk koktal. Boxoval v šedesátých letech za uhelné sklady a nějak mu to rozštylovalo hlavu.
„Vo to, že nemáte kouřit v pracovní době, víte jak po mně ty idioti seshora šlapou a já vám garantuju, že jestli mně sáhnou na prachy, dostanete pokutu a nebudeme se o tom bavit!“
Říkal jsem jim tisíckrát, aby hulili na záchodě, a ne, starej mazák Hejk s mladým mazákem Jeslínkem mě měli na háku. Mimochodem byl prý mizerný boxer.
Martin Jeslínek, zarudlý třicátník s blonďatými vlasy, který ve své postavě nezapřel sportovce, típl vajgl do popelníku.
„Tome,“ začal jako vždycky, „moc tu svojí funkci žereš, nech nás dejchat!“ Vyndal z krabičky další cigaretu a zapálil si.
„Ta ta ta ta ta ta!“ vypálil ze sebe Hejk a já se si ho představil v kulometčím hnízdě jak kosí své nadřízené...... „mhle ti stojí li li lis, tak nepruď, máme hohotovo!“
„Hovno máte, dělá se do půl šestý,“ odpověděl jsem mu naoko nazlobeně.
Ohlédl jsem se a skutečně lis číslo 11 stál /nepracoval/ a Kaktos, strach a zhouba kontrolorů kovárny, vytloukal výkovek z horní části lisu.
Nebudu vás zdržovat vysvětlováním výroby výkovků, to je pro tento příběh okrajové, jen popíši, o co zhruba jde. Lis je velká kovová mašina, která se dělí na vrchní a spodní část, přičemž vrchní je pohyblivá a spodní statická. V obou částech je umístěna zápustka, která definuje tvar výkovku. Je to matrice a patrice. Představte si jak dva milenci do toho buší a jistě snadno domyslíte, kdo je máma a kdo táta, ač to bývá ve skutečnosti často i obráceně. No jasně, táta se hýbe, takže je ten horní. No, a na spodní část zápustky se vloží nahřátý kus hliníku, který je temperován přímo v peci umístěné u lisu na nějakých 500 stupňů, namažou se obě její části , aby výkovek z hliníku bylo možné vyjmout a pak to jen bouchne /sešlápnutím pedálu nebo stisknutím tlačítka/, matrice s patricí zajedou k sobě, ozve se rána a na světě je krásný výkovek sloužící většinou pro podvozkové části zahraničních automobilů. Netvařte se tak, přeci to chápete! Takových lisů jsem měl na starost deset a takových lumpů jako byli Jeslínek s Hejkem dvacet. Když čtete slovo lump, nevnímejte to prosím nějak pejorativně. Samozřejmě je to přátelské oslovení.
Chvilku jsem koukal na Kaktose, jak doluje kus hliníku ze zápustky, mávl jsem rukou, vzal si cigaretu od Martina, lačně natáhl a usadil se pohodlně na židli.
Malý stolek pokrytý novinami byl skryt za skříňkou, kde měli kováři svůj vercajk, u něho tři židle, na nich většinou spali, protože tenhle přepych si mohli dovolit jen o noční směně.
„Chlapi, vy mi dáváte!“
„Já ti zase povim příběh,“ řekl Martin a já se v ten okamžik zbavil všech starostí, prostě odpluly se zvuky skučících lisů kamsi mimo mé pracovní nasazení. On totiž Martin moc dobře vyprávěl. Když jsem jezdil po noční domů, říkal jsem si, že si jeho příběhy musím zapsat. Tak činím alespoň v tomto případě.
„No tak spusť!“ pronesl kupodivu plynule Hejk a otevřel si pivo.
„Aspoň to přede mnou schovej!“ zasyčel jsem a Martin se dal do vyprávění.
II. PŘÍBĚH
„Aby se člověk líbil holkám, nemusí bejt kdovíjakej krasavec,“ začal Martin se svým povídáním.
„Vždyť se na mě podívejte, pihatej, blonďatej, ale SVAL-NA-TEJ!“ vyhrnul si triko a ukázal své ocelové bicepsy. „Také musí umět předstírat naprostý nezájem a koukejte,“ odmlčel se a ohrnul opovržlivě spodní pysk. „Tohle totiž na ženský platí.“
Díval jsem se na jeho grimasu s nedůvěrou, avšak dál jsme s Hejkem pozorně poslouchali.
„Jednou jsem takhle četl v baru Ponrepo, na Hybešce.“
„Co co co co ty vole můžeššššššš tak číst, vždyť to ani neneneneumíš,“ rýpl si Hejk.
Martin se nenechal rozhodit.
„Ležel sem vožralej na barovym pultu, hlavu položenu mezi vodkou a rumem, bicáky na předloktích mi hrály jedna radost, když přišla a vzbudila mě. Pánové, větší kost ste za svůj život neviděli. Nesla se jak anděl, černovlasá, něco přes dvacet, minisukni.“
„Vždyť říkáš, že jsi chrápal,“ podotknul jsem logicky.
„To už sem byl vzbuzenej, pingl mě vzbudil kyblíkem ledu, kterej mi vysypal na hlavu a jak se ta holka smála, to byl smích jak když zvoněj rolničky na koních táhnoucích Mrazíkovy saně,“ romantizoval situaci, pak vzal si od Hejka láhev, usrkl a pokračoval: „A vedle koho si myslíte, že si sedla, chlapi?“ zeptal se a nečekaje na odpověď, hlasitě říhl: „Vedle mě, chlapi!“
Kroutil jsem nevěřícně hlavou. „A kolik tam bylo lidí?“
„Jenom já, ale vo to nejde, jde vo to, co mi řekla, chlapi!“
Čekali jsme nedočkavě s Hejkem, co z něj vypadne. Nechá nás v tom koupat, napíná nás, pacholek jeden.
„Tatatatatatak co?“ vypálil Hejk svoji dávku
„Nedělej drahoty a nenapínej,“ přidal jsem se ji já.
Blížila se pátá hodina ranní a za pár desítek minut se začnou trousit dělníci z další směny, nebude čas. „Tak co řekla?“ zeptal jsem se ještě důrazněji.
„CHTĚL BY SES SE MNOU POMILOVAT?“
„Nechtěl, chci vědět, co ti řekla!“ trval jsem na svém.
Hejl se začal smát. „Tttttty vole, tohle řekla vovovovona jemu, ne!“
Vypadal jsem asi vteřinu jako blbec /schválně/ a pak jsme se začali smát. „A co bylo dál?“ ponoukal jsem ho, aby si pospíšil.
„Dál sme se zvedli, naproti je takovej činžovní barák, nepředstavila se mi, neřekla, jak se menuje, prostě sme šli do třetího patra, otevřela dveře, beze slova se svlíkla a pak sme do toho mlátili jak zběsilí celou noc. Chlapi, já měl pocit, že sem se skoro až zamiloval!“
„No to je sice hezkej příběh, ale chybí mi pointa,“ zamlumlal jsem nespokojeně. „A použil jsi ochranu? Co když měla AIDS, vole?“
„Chá, bez šprcky ani ránu,“ vytáhl z montérek balíček prezervativů. I v montérkách vždy připraven.
Kolem lisu se začali trousit dělníci a já si uvědomil, že nemám ještě odevzdanou výrobu.
„A kdo ti mimochodem řekl, že je to konec příběhu?“ vynesl pak trumf Martin a pokračoval. „Když sem ráno odcházel, tak sem se podival na menovku na dveřích, protože mi ani na nalejhání nechtěla říct jak se menuje . Na zvonku bylo ANEŽKA VOJTOVÁ. Říkal sem si, že jí musím ještě navštívit a i dyž na moje dotazy, jestli se uvidíme, nereagovala, jen se tvářila záhadně, myslel sem , že mám trumfy v rukách. Ostatně činžák naproti Ponrepu je jen jeden a třetí patro bych si kurvaže zapamatoval, i kdybych měl tři promile pod kůží.“
„No z toho, co povídáš, ti do tří promile moc nechybělo,“ utrousil jsem.
Hejk zašermoval rukama na znamení, ať nepřerušuji jeho vyprávění, zatímco kovárna pomalu utichala. Začaly se předávat směny. Martin vytáhl z krabičky poslední cigaretu, obal zmuchlal a elegantním hodem ji umístil do koše.
„Takže,“ začal skoro šeptem. „Třetí den mi to nedalo a šel sem znovu do toho činžáku. Najisto kůli šťouchu, zopakovat to, co se oběma tolik líbilo, ale k mýmu údivu na dveřích /to si pamatuji dobře, protože ty druhé naproti byly staré a oprejskané, k tomu bez jmenovky/ byl jinej nápis.“
Zamyslel se, jako by ho to znovu překvapilo. Svraštil obočí a v jeho modrých očích jsem viděl stále ony otazníky.
„A nesnesnesplet ses?“
„Projistotu sem si oběhl všechny byty až nahoru a podíval se na všecky jmenovky, ale na žádný nebylo napsaný ANEŽKA VOJTOVÁ!“
Bylo vidět, jak mu to stále vrtá hlavou.
„A cos teda udělal?“ zeptal jsem se.
„Vrátil sem se do třetího patra a zazvonil na RŮŽIČKOVI. To bylo totiž na tý cedulce na dveřích bytu, kde sem pígloval neznámou krasavici. Růžičkovi. No, abych to neprodlužoval, otevřel mi chlap, co sotva stál na nohách, tak k osmdesátce, v ruce hůl.“
Hejk dopil svoje pivo a já s velkým neklidem zaregistroval, že nemám vše hotové a za půl hodiny začíná směna nové partě.
„A co ti řekl?“ Nemohl jsem se sebrat a jít dokončit práci, která mi stála, teď to prostě nešlo.
„Řikám Dobrej dědo, hledám takovou pěknou slečinku, vysokou, černý vlasy, něco přes dvacet, můžete mi ji zavolat? Teď sem čekal, že mi odpoví, že vnučka je ve škole nebo v práci, ale on se na mě podival a řekl: Kde by se tady vzala pěkná slečna, já jsem vdovec a bydlím tady už dvacet let, před dvěma lety zemřela moje paní a od tý doby nevylejzám z bytu, uklízet a nakupovat mi chodí sestra, ta je ještě o dva roky starší než já, nemohu na nohy, víte?“
Oba jsme byli zaskočeni překvapivým vyústěním situace. Tohle se fakt každý den nestává.
Ale, co když byl opilý, co když se mu to všechno jen zdálo? Nebo nás jednodušel lakoval. Baron Prášil z kovárny. Přesto, že se nabízelo mnoho možných vysvětleních, něco mi říkalo, že nekecá.
Pomalu jsem vstal ze židle.
„Takže jsi jí nakonec nenašel?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ řekl, „a nejpitomější je na tom fakt, že sem tam zvonil za tejden znova a ten dědek mě pozval dál. I když sem byl tehdy nadranc vopilej, vim, že ten bejvák byl jinak vybavenej, modernějc. A tenhle dědek tam měl věci padesát let starý, to mi hlava nebere!“
Tak skončila tehdy má noční směna. Celou cestu domů jsem musel na ten příběh myslet a říkal jsem si, že to MUSÍM napsat, prostě musím. Chtěl jsem ten příběh po něm ještě vyprávět, ale už k tomu nedošlo a ani nikdy nedojde.
III.
DÁŠ SI KAFE?
„Dáš si kafe?“ zeptal se Luboš Pruský Martina Jeslínka a nalil automaticky vodu do varné konvice. Připravil dva hrnky, ostatně jako vždy. I když byli velcí kamarádi, na jedné směně spolu nedělali a každý z nich pracoval na jiném lisu. Martin makal s Hejkem a Luboš s „Vykláněčkou“. To byl týpek, který měl deformované kyčle, ani vlastně nevím, jak se jmenoval příjmením, ale když chodil, vykláněl se jako házenkář, který se chystá vstřelit branku důležitého utkání. Viděli jste to někdy v televizi, ne?
Pruský měl po noční a Martin odpolední, ale jejich zvykem bylo dát si každé ráno spolu kávu a cigárko. Dělali si legrácky jeden z druhého a budili se různými způsoby. Házeli po sobě tatranky, žvýkačky, cigára a ten druhý, který spal, se otočil na bok a chvíli se vrtěl, pak vstal a kafe chutnalo proklatě dobře, zvlášť když byly čerstvé rohlíky a šunkový salám nakrájený od kantýnské Hojerové!
Kantýnská Hojerová byla největší zlodějka pod sluncem, alespoň pod tím, co svítilo nad naší fabrikou. Měnila váhové jednotky, jedno kilo mělo na její váze půl druhého a myslela si, že tuto zlodějnu vykoupí jalovým úsměvem směřujícím k přepracovaným dělníkům mířících do hajan po náročné šichtě. Abyste si nemysleli, pracovat jako kovář je pěkná dřina, i když jsem to odlehčil v předchozí kapitole a lidí je jak sraček, to vám je úplně jedno, když vlastníte podnik se čtyřmi sty zaměstnanci, kolik který dělník hodin odpracuje. Když někdo onemocní, nahradí ho druhý a „jede“ dvanáctky celý den. Dvanáctka v tomto případě pivo, jímž si svlaží žíznivý dělník svůj krk po náročném pracovním procesu, nýbrž dvanáctihodinová směna. Představte si, že lidi jako Jeslínek nebo Prušák pracovali takto celý měsíc. Celý měsíc dvanáct hodin. Brát těžké výkovky o váze několika kil z pece, která má 500 stupňů, namazat to černým sajrajtem, který vám zaneřádí plíce, pak se prát s tím, aby se výkovek dostal ze zakousnuté zápustky a to všechno během směny dvanáct set krát za posraných třicet tisíc čistého. Když fabrika začala zvyšovat objem výroby, generální ředitel se rozhodl, že nebude přibírat nové dělníky, nýbrž nahradí výrobu přesčasy. Nemyslete si, já - kancelářská krysa, jsem to také odsral a makal jsem několik týdnů v kuse, ovšem bez nedělí, jenže považte, že je rozdíl drbat se na zádech šuplérou, usínat nad mikrometrem, či čtením výkresů v klidu své kanceláře, či makat v prostředí, které není nepodobné tomu brazilskému, v němž umírají sběrači diamantů v dolech v padesátistupňovém vedru a chcípají tam. Když umřelo prvních pár lidí u nás ve fabrice, nikoho to nerozčilovalo, šéf odborů byl jedna ruka s generálním ředitelem, tak se to ututlalo nějakým bakšišem, třeba pohřebným, či třicet tisíc na účet vdovy. Za deset let, co jsem tam pracoval, zemřelo sedmnáct lidí. Fabrika měla čtyři sta lidí. To je trochu dost, co myslíte? Teprve v okamžiku, kdy začali umírat mladí a to v důsledku porušování zákona o přesčasech, se začalo něco dít. Podepisovali jsme papíry, že s tím souhlasíme /což nikdy před tím nebylo/, najednou jsme začali podstupovat preventivní zdravotní prohlídky /což nikdy před tím nebylo/, několika lidem se zaplatily ozdravné pobyty v lázních /což tedy bylo, ale pouze u příbuzných generality/. Mimochodem, kdo nesouhlasil, tomu byla ukázána brána vrátnice.
A teď jistě čtenář tuší, proč už mi Martin nikdy nepřevypráví svůj příběh znovu.
Prušák hodil dvě koblihy na Martina, který ležel zády k němu na boku.
„Snídaně, vole, a nedělej, že spíš!“
Ubytovna ve fabrice byla poměrně nová, ostatně podnik měl dost peněz na investice, je lepší nacpat peníze do svého než dávat je státu.
I když se na pokojích, které byly výlučně dvoulůžkové, nesmělo kouřit, Luboš si zapálil, sedl si na svou postel a dal na stoleček Martinovi kafe.
„Tak už vstáááávej,“ protáhl druhé slovo a přátelsky ho poplácal po rameni.
Nic. Vůbec nic se nedělo, avšak pomalu se ho začal zmocňovat velmi nepříjemný pocit..
Ještě chvíli si myslel, že Martin trucuje /už ne však tak jistě/ nebo že se mu mu nechce, ale nenapadlo ho, ostatně jako nikoho v té fabrice, která byla vzápětí tou událostí šokovaná, že se Martin vůbec neprobudí.
BYL TOTIŽ MRTVÝ.
Ten okamžik, kdy ho Luboš chytl za rameno, si nedokážu v hrůze, jež nastala, ani představit. Otočil svého kamaráda na záda a pochopil z barvy obličeje a zvratků u zdi, že je zle.
„Héééj, kurva, vstávej, Marťas!“ zařval a začal jím zběsile třást.
Martinova hlava bezvládně poskakovala ze strany na stranu. Byla jak hlava nějakého hadrového panáka nacpaného namoklou slámou.
„Vstávej!!! Probuď se!!! Do prdele!!!!“
Když mi to Luboš později vyprávěl /nechápu, kde jsem vzal drzost a odvahu se ho zeptat/, pozvracel jsem se pak stejně jako se pozvracel on. Uklízečka, manželka jednoho z mistrů, později vyprávěla, že nablito bylo úplně všude. A přitom to začalo nevinně: „DÁŠ SI KAFE?“
Samozřejmě se povídalo o tom, jak sanitka, kterou zavolali vrátní, přijela do sedmi minut, jak ho čtyřicet minut resuscitovali, také se mluvilo o tom, jak Pruský musel podstoupit potupný policejní výslech, v němž si připadal jako hlavní podezřelý obviněný z vraždy.
Vybralo se spousty peněz na kamaráda, ale Karfíková, která byla tímto úkolem pověřena, nakonec neunesla tíhu situace, většinu peněz prochlastala a se zbytkem utekla neznámo kam. Při mimořádné schůzi nám generální ředitel sdělil, že měl Martin nemocné srdce a že by se smutná událost dříve či později stala. Pak nás požádal, abychom vstali a uctili jeho památku. Ten starej nenažranej dědek, který je jistě zčásti zodpovědný za jeho smrt, si dovolil vyzvat nás k uctění památky. Nedivím se mu, že mu nasral kdosi pak pod schody Bílého domu, což bylo jeho podnikové rezidenční sídlo, ani se nedivím, že se mu nemalá část fabriky vožrala a nepřišla do práce, protože Martina měli rádi. Také já ho měl rád a chci, aby si o tom někdo přečetl stejně tak, jako dumal nad tím, co se skrývalo za již nikdy neodkrytým tajemstvím bytu.