Dobrodružství s Českými drahami (napsal Tom)
Chcete zažít nevšední dobrodružství? Jeďte s Českými drahami.
Já si vybral trasu Brno Hlavní nádraží – Radostice, šestnáct kilometrů, zpáteční trasa se slevou za 59 korun českých. Je pravda, že taxík by byl o něco málo dražší, ale nikdy bych drožku po zkušenostech nevolil. Můj duch je totiž dobrodružný a toto počitkové zabarvení vám žádný taxikář kroutící si svou šichtu čtyřiadvacítku, nedá.
Když chcete jet vlakem, dejte si raději fóra, či strýčka, jak se říká v Čechách a přijďte na nádraží alespoň o půl druhé hodiny dříve, než je avizovaný odjezd vlaku. Je sice pravda, že vlaky mívají skoro vždy zpoždění, ale občas se stane, že jedou na čas a to by se vám pak nemuselo vyplatit, neboť fronta na jízdenky bývá minimálně dvacetiminutová. Stoupněte si do koridoru prodeje jízdenek a nechte se unášet davem, který se tlačí za vámi. Je to první bod dobrodružství s ČD. Jste pohlceni lidským hadem a ne zcela ovládáte své přirozené záměry koupit si lístek, ale buďte klidní. Dav vás po nějaké době donese k okénku /plujte v něm jak v lavině/, za nímž na vás bude civět podivně upravená a velmi nevrle se tvářící osoba. Slušně pozdravte, nečekejte odpověď a radujte se, že si můžete koupit jízdenku /představte si, že jste hrdinou filmů z železničního prostředí, ale uvědomte si, že nejste ve virtuálním světě, a tak prvotní potřebu prostřílet se pak na nástupiště potlačte/.
Zkontrolujte si raději doklady a peníze, stává se, že vás občas okradou neposedné ruce občanů různé barvy pleti a různých národností, pak se postavte před světelnou tabuli umístěnou v čele odbavovací haly, která vám má poradit, ze kterého nástupiště máte odjet a PEKELNĚ se soustřeďte.
Výhodu teď mají nikoliv fandové filmů, jejímž hlavním motivem jsou dobrodružné příběhy z železničního prostředí, nýbrž náruživí hráči různých počítačových her.
Na tabuli totiž rychle skáčou rozličná čísla osobních vlaků, rychlíků, objevují se zpoždění, stanoviště odjezdů se pak rychle střídají stejně jako časové údaje o nich. Než se snažíte zaregistrovat to své, záhy vámi kýžený údaj vlevo nahoře zmizí, aby se vpravo dole objevil /případně jinde, musíte mít prostě postřeh/, ale už z jiného nástupiště a se zpožděním. Proto chápete, že zapálený hráč playstationu se musí cítit jako doma. Mimoto jste neustále zahrnováni jednotvárným mužským hlasem, který z amplionu hlásí také údaje o odjezdech a zpožděních, jenže ty se většinou neshodují s tím, co vidíte na tabuli. Teď už mi věříte, že zažijete dobrodružství?
Po dalších dvaceti minutách hledání nástupiště jsem se dobral ke stánku s pivem, kde jsem vyčerpán prvotními zážitky nevšedního dobrodružství a neustále masírován apatickou anoncí znějící z nádražního rozhlasu musel vypít dvě piva. Chutnala báječně. Zklidnila se mi tepová frekvence, neboť jsem na nástupišti číslo pět uviděl svůj vlak. Jak báječné je cestování drahou.
Přistoupil jsem k ceduli avizující odjezd. Na koleji stála souprava sestávající ze dvou motorových vlaků. Když jsem se zadíval pozorněji, vlaky byly spojené, ale každý měl jiný odjezd. Ten vepředu jel v 8:49 a ten vzadu, kterým jsem měl jet já, měl odjezd naplánován v 8:48. To znamená, že by ho musel nějak přeskočit, aby vyjel jako první, neboť byly spojené a stály na stejné koleji. Tou představou, jak zadní vlak přeskakuje ten přední jsem se kochal s větším nadšením než pohledem na nebezpečnou holandskou atrakci v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Teď se ohradíte, že nic takového již není, ale vzhledem k vyspělosti drah, mne jiný příměr nenapadl.
Oslovil jsem pokuřující průvodčí: „Promiňte, která souprava jede do Radostic?“
Prohlížel jsem si zaměstnankyni drah, které by docela slušela i gestapácká uniforma /ostatně jsou si obě docela podobné/, ta odklepla popel z cigarety a řekla: „Obě dvě!“
Stejně mi nedalo, abych se nezeptal.
„A jedou obě najednou?“
„To je otázka!“ ušklíbla se, „vidíte, že jsou spojený, ne?“
Stále jsem nebyl spokojen s odpovědí. „Ale proč mají každá jiný čas odjezdu?“
Trochu se zamračila. „To už tak prostě je, minuta se na dráze neřeší, sama to nevím, ale jestli jedete do Radostic, sedněte si do druhého vagónu!“
„A proč ne do prvního?“ zeptal jsem se blbě.
„Ten první hlásí jiný zastávky a v Radosticích nestaví.“
Teď jsem na ní čuměl jak debil. „Nestaví v Radosticích? To je přeci nesmysl, když tam zastaví druhá souprava, musí tam zastavit i zákonitě první, vždyť jsou spojené!“
Průvodčí zamáčkla nedopalek o odpadkový koš. „Jenže u toho prvního jsou blokovaný dveře, tak se ven nedostanete, stačí?“
S pocitem, že si musím co nejdříve přečíst Alenku v říši divů, abych se lépe adaptoval při cestování s ČD, jsem nasedl do druhé soupravy. Byl jsem svázán nervozitou, co vše se ještě stane, než dojedu do cílové stanice. Vytáhl jsem z peněženky lístek a zkontroloval jej. Zbývaly dvě minuty do odjezdu.
Záhy jsem si všimnul, že na zadní části dokladu je několik žlutých šipek nad nimiž je nápis: ZDE OZNAČTE /neoznačená jízdenka bude považována za neplatný jízdní doklad/. Ve zmatku jsem vyběhl ven a běžel ke žluté mašině na označování dokladů nadávaje si, jaký jsem to debil, že jsem podcenil tuto situaci.
Křikl jsem ještě na průvodčí: „Zapomněl jsem si označit lístek, stihnu to ještě?“
Zbývala minuta do odjezdu. „Stihnete, druhej už měl vyjet, ale jedeme až ve čtyřicet devět!“ dodala škodolibě se smíchem a já vrazil lístek do strojku. S označenou jízdenkou jsem doklusal zpátky do vagonu a v momentě mého dosednutí zaslechl ostré zapískání píšťalky, po němž následovalo krátké houknutí vlaku. Soupravy se rozjely.
Průvodčí se objevila u minutu později. „Vaše jízdenky prosím!“ Měl jsem pocit dobře vykonané práce, nic jsem nepodcenil. Podal jsem ji jízdenku. Chvilku si ji prohlížela a pak řekla. „Vy jste ji znehodnotil.“
„Prosím?“ nevěřil jsem vlastním uším.
„Označením jste jízdenku znehodnotil a je neplatná, tohle není jízdenka integrované dopravy,“ strčila mi ji před obličej, „ale jízdenka českých drah!“
„Ale vždyť je tam napsáno ZDE OZNAČTE!“ oponoval jsem.
„To mě ale vůbec nezajímá, jízdenku vám musím označit já, pro tentokrát to řešit nebudu, ale příště si na to dejte pozor.“ Vrátila mi doklad a já nevycházel z rozčarování. Cítil jsem se jak zpráskaný pes a byl zvědavý, čím mě ještě dráhy překvapí.
Po dvaceti minutách jízdy jsem byl čím dál nervóznější. Stáli jsme v Troubsku a na něco čekali. Asi na vlak v protisměru.
„Prosím vás, kdy budou Radostice?“ zeptal jsem se procházející průvodčí.
„Ještě dvě zastávky, Střelice a pak Radostice, nezapomeňte, že je na znamení!“
„Děkuji.“ Nakonec nebyla tak nepříjemná jak se zdála zpočátku a mě blba nenapadlo zeptat se na jaké znamení.
Když se souprava rozjela, průvodčí už zmizela. Jezdím-li autobusem, mávám na řidiče a ten pak zastaví, pomyslel jsem si. Přijeli jsme do Střelic, průvodčí stále nikde. Asi jí zapomněli v Troubsku.
„Nevíte, jak se dává znamení?“ zeptal jsem se starší paní s košem švestek, jež seděla v zadní části vozu.
Naklonila se ke mně s pravou rukou u ucha. „Co říkáte?“
„Nevíte jak se dává znamení?“
„Kozoroh!“
Nenapadlo mne pak tedy nic jiného než otevřít okno, vystrčit pravou ruku a mávat doufaje, že si mého znamení strojvedoucí všimne.
Jakási mládež se začala hlasitě smát.
„Pane, tam máte tlačítko, to zmáčknete,“ ukázala neurčitým směrem asi patnáctiletá pihatá hubená holka s náušnicí v nose. Protože jsem měl necelé tři minuty, poděkoval jsem a hledal tlačítko. Otevřel jsem dveře, prošel místem určeným pro přepravu kol a zmáčknul tlačítko. S tichým zabzučením se otevřel záchod a tam seděl chlapík s modrým trikem s nápisem Marilyn Manson. To nebude to správné znamení.
Teď všichni čekáte, že napíši, jak jsem to nestihl a vlak projel zastávkou, nebo jak jsem ve svém amoku jednoduše zatáhl za ruční brzdu, ale ani jedno se nestalo.
Když se podíváte na současné modernizované úpravy vlaků, narazíte na různá tlačítka všude. Otvírání a zavírání dveří, přístup k toaletě, výstupní a nástupní dveře a tak podobně. Když máte zhruba třicet vteřin na to, abyste našli svého bludišťáka, věřte, že ten správný čudlík najdete, pokud budete mačkat vše, co vám přijde pod ruku, a pokud ostatní pasažéři nejsou škodolibí, buďte si jisti, že vám budou i fandit!
Mačkal jsem jak o život na všechna tlačítka, která jsem zahlídl /nevynechal jsem ani zařízení, která momentálně používali ostatní pasažéry-tablety, notebooky, případně starší typy mobilních telefonů-babička se švestkami měla Motorolu/ a jistě jsem v té změti narazil na to pravé, neboť jsem v Radosticích vystoupil s dostatečným adrenalinem v krvi a s pocitem, že nic nemůže být zábavnějšího a dobrodružnějšího než cestování s Českými drahami.