Příběh umírajícího vojáka
Příběh umírajícího vojáka
Cítím chlad a zároveň teplo mé krve, která mi stéká po obnaženém svalnatém břiše. Dívám se do jejích krásných modrých očí a slyším její hlas: „Neumírej, vydrž, všechno bude dobré.“ Hladí mne po tváři. Ach, miluji ji. Jenže brzy bude konec. Už nemohu skoro dýchat, krev mi teče i z úst a já se jí dávím. Vzduchu se mi nedostává a bolest… Bolest už ani necítím, odplouvá od mého těla a jediné co mne drží při životě, i když možná jen na kratičkou chvíli, jsou její blankytné oči a porcelánová tvář se zlatými vlasy svázanými v drdol. Paprsky slunce z ní dělají anděla. Tak strašně si přeji říci: „Miluji tě.“ Jenže nemohu, mé hrdlo odmítá vydat hlásku. Vidím, jak jí po tvářích tečou slzy. Ach má Saio neplakej. Neplač, ještě nejsem mrtev. Říkám si v duchu, abych zahnal strach z neznáma. Strach ze smrti. Celý život mi probíhá před očima během pár vteřin. Jak málo jsem toho stačil udělat, jak málo jsem jí stačil říct. Chrčivě dýchám jen ztěžka a vím, že přichází má poslední chvíle na tomto světě…
Narodil jsem se ve městě, které se nazývá Dime. Matka mi dala jméno Reios a vychovávala mne spolu s otcem, pak ale přišla temnota a zabalila naše město do černého kouře. Matka s otcem zemřeli a já jsem utekl. Dostal jsem se až k vojákům, ve svých sedmi letech. Absolvoval jsem šestiletý výcvik a pak byl ze mne bojovník mocný a schopný. A když mi bylo osmnáct, tak jsem ji spatřil. Nosila džbány s vodou, aby mohla uvařit nám, vojákům, něco k jídlu. Byla nádherná, jen v šedých šatech se sepnutými zlatými vlasy.
Zamiloval jsem se. Poprvé ve svém v životě jsem někoho tak miloval, snad více než svou vlastní matku. Když mne ta krásná dívka spatřila, usmála se na mě a vyšli jsme si dál od tábora. Povídali jsme si a smáli se a pak u řeky, když svítilo slunce, jsem neodolal její kráse a políbil jsem ji. Ten dotyk, jak jsem ji hladil po zlatých vlasech, na ten nikdy nezapomenu. Rozesmátou jsem ji za ruku vedl zpátky do tábora a potom každý den u té řeky jsme se scházeli. Ach ano, její jméno,Saia, mi znělo celé dny, měsíce v uších.
Netrvalo však dlouho a mělo mne štěstí opustit. Skřeti povstali z dolů a my měli jít do boje. Ach ano, bojovat, prolévat krev pro dobro druhých. Saia mi slíbila, že potáhne s námi, se mnou a že bude bojovat po mém boku. Svůj slib splnila a ve stříbrné zbroji bojovala jako lvice, až do chvíle, kdy do mne skřet vrazil svůj meč. Padl jsem, ale ona ho probodla a pak nade mne klekla…
…Mé tělo svírá bolest a strach ze smrti. Nechci zemřít, je mi teprve devatenáct. Chtěl jsem vidět své děti, chtěl jsem si ji vzít. A ona teď s kusem bílého hadru ze své košile, držíc své ruce na ráně, ze které teče krev, tiše pláče. A já nacházím odvahu a sílu a z mých úst vychází zřejmě má poslední slova: „Saio, polib mne, naposledy. Prosím.“ Ona bez váhání se začíná naklánět a já cítím její rty na svých, a i když už jsem věděl, že nebudu moci dál, nyní vím, že ji nevidím naposledy. Vzdalujíc se od mých rtů, spatřila jak umírám. Naposledy vydechuji vzduch, naposledy se dívám do její tváře. Z mých očí vyprchal život.
Náhle vidím, jak drží mé mrtvé tělo v objetí a pláče nad ním. Ještě z dálky slyším její slova: „Ne, Reiosi, ne… Budeme mít dítě.“ Vzdaluji se od ní, od své mrtvoly a přicházím ke světlu. Naposledy se obracím, abych ji spatřil, a tiše se loučím: „Sbohem Saio…“ Mizím ve světelné bráně a vím, že jí po mně něco zůstalo. Dítě. Navždy jí mne bude připomínat. Vím to. Miluji ji a budu dále. Lásku z mého srdce nevezme nikdo a nic… Ani smrt.