Rod Rebutia je obsáhlým rodem, který se však vyskytuje na poměrně malém území. Pohled na něj se v minulosti velmi často měnil. Co se taxonomie týká, osobně se přikláním k členění J.Donalda uveřejněném v Ashingtonia (1975-1976), který dělí tuto skupinu rostlin na pět sekcí - Rebutia, Aylostera, Digitorebutia, Setirebutia a Cylindrorebutia. Poslední dvě nejsou příliš obsáhlé, neboť obsahují ve své podstatě pouze tři druhy. Cylindrorebutie reprezentuje R.einsteinii se svými formami a skupinu Setirebutia představují rostliny kolem R.aureiflora a R.euanthema. Kaktusy z okruhu aureiflora nejsou příliš rozšířené, nalezneme je spíše ve sbírkách specialistů, jsou charakteristické ploše kulovitým až kulovitým stonkem, bez výrazných žeber a cizosprašnými květy různých odstínů od žluté až po červenou. Sekci Rebutia tvoří všem dobře známá R.marsoneri, dále R.minuscula, R.senilis, R.xanthocarpa, R.wessneriana a R.padcayensis. R.marsoneri a dva posledně jmenované druhy jsou na rozdíl od ostatních cizosprašné. Jedná se opět o ploše kulovité až kulovité kaktusy, květní trubka vně a plod jsou holé. Rostliny sekce Aylostera mají květní trubku naopak vlnatou se štětinami, to samé platí o plodu. Tvarově jsou v některých případech podobné předešlé skupině, spíše se však jedná o rostliny více či méně válcovité. Květy jsou většinou samosprašné, s výjimkou okruhu R.heliosa, který je cizosprašný. Dále sem patří velké množství rostlin z okruhu R.deminuta, R.pseudodeminuta, R.fiebrigii a R.spegazziniana. Poslední sekcí je Digitorebutia. Jsou to rostliny povětšinou sloupkovitého tvaru, se zřetelnými žebry, květy a plody mají porostlé vlnou. Je to skupina kaktusů kolem R.atrovirens, R.nigricans,R.haagei, R.orurensis, R.pygmaea, R.steinmannii, R.torquata, tedy vesměs rostlin, kterým se zvyklo říkat Mediolobivia (pozn.: stejného názvu je též často užíváno v případě R.einsteinii, R.aureiflora a R.euanthema) Za naprostý nesmysl považuji novodobý trend tzv.širokého pojetí druhu, v tomto případě přiřazení do Rebutia rodů Sulcorebutia, Lobivia a Weingartia. Tento trend je např. možno vidět v knize, kterou máme i v naší klubové knihovně: Vermeulen N., Kaktusy (1998). Kniha sice obsahuje nádherné fotografie, ale jejich popisky typu – ,,Rebutia neocumingei je název jak pro Weingartia riograndensis v popředí, tak i pro Weingartia erinacea var.catarirensis vzadu za ní“ nebo ,,Dřívější druhy Sulcorebutia frankiana a Sulcorebutia rauschii se nyní nazývají Rebutia canigueralii“ či ,,Rebutia fiebrigii (= Aylostera cajasensis)“ - mi přijdou jako naprosté matení kaktusáře, který to má už beztak těžké vzhledem ke zmatkům v tomto rodě panujícím... Zde autor evidentně postupoval podle CITES Cact.Checklist, což je pro kaktusáře specialistu naprosto nevyhovující přístup.
Za dob A.V.Friče, C.Backeberga, F.Rittera, W.Rausche, dále i J.Donalda či profesora Cárdenase se tento okruh kaktusů těšil velké oblibě. V posledních desetiletích minulého století však rebuciím nastaly špatné časy. Do popředí zájmu se jednoznačně dostaly kaktusy rostoucí v Mexiku a na jihu USA. Dlouhodobý nezájem o tento rod měl mimo jiné za následek velké zmatky v názvosloví. Snad každý má ve sbírce nějakou tu rebucii, kterou často i dál šíří. Ale sáhněte si do svědomí, kdo z vás se pídil za tím, jestli název na cedulce skutečně existuje či odpovídá dané rostlině. Neplatných, různě zkomolených názvů se ve sbírkách pohybuje veliké množství, nemluvě o špatně určených rostlinách. Dílem nemalým k tomu přispěl i fakt, že kvalitní literatury s fotografiemi je v tomto směru málo. Pouze se suchými popisy těžko vystačíme a původní rostlinný materiál, podle kterého by bylo možno srovnávat, se téměř nedochoval. Až v posledních letech se stále více kaktusářů snaží prozkoumat i jiné lokality a cílem se stávají takové země jako Argentina a Bolívie, tedy i domovina kaktusů rodu Rebutia. Do Evropy se tím po letech opět dostává cenný rostlinný materiál. Navíc se objevila i řada kvalitních prací. Jednou z prvních byla již zmíněná Ashingtonia, která předkládá dělení rodu do pěti sekcí s jejich charakteristikami a popisy rostlin. U nás vyšla monografie: Šída O., Rod Rebutia (1997), je to kniha, která by rozhodně neměla chybět v knihovně žádného pěstitele rebucií, bohužel obsahuje povětšinou pouze málo vypovídající černobílé fotografie. Barevných fotografií se dočkáme až u prací: Pilbeam J., Rebutia - The Cactus File Handbook (1997); Mosti, S., Digitorebutia (1999-2000). Tyto publikace však vyšly pouze v zahraničí. Jako námětu na samostatný úsměvný článek bych mohl využít historky, kterak jsme s Petrem posílali do Anglie peníze autorovi s prosbou o zaslání prvně jmenované knihy... Nesmím v této souvislosti zapomenout na fenomén dnešní doby, tedy na internet. Pravda, informace na internetu mohou hodně pomoci, ale začínajícímu kaktusáři spíše zamotají hlavu. Problém je v tom, že dnes si může webové stránky založit prakticky každý a v důsledku to znamená, že vedle sebe existují stránky velmi kvalitní, ale i ty s méně kvalitním obsahem a bohužel i stránky s obsahem naprosto katastrofálním. Jako odstrašující příklad může sloužit adresa: http://www.overthegardengate.net/garden/archives/template.asp?linkid=1516&linkcat=Indoor na které je vyobrazen jakýsi kvetoucí Echinopsis, který je pojmenován jako Rebutia senilus Kessigriana.
Pravdou je, že rostliny v jednotlivých sekcích Rebutia jsou si opravdu dost podobné a jestliže navíc hnojíme, dosáhneme sice bouřlivého růstu, ale sami se zbavujeme části i toho mála identifikačních znaků, které nám tyto rostliny poskytují. A nyní se dostávám zpět na začátek mého vyprávění. Ten člověk, který tak lál rebuciím, měl v tomto případě vlastně pravdu! Velkou část rostlin jsem totiž koupil od kaktusáře, kterému jsem za ta léta, co ho znám, začal pracovně říkat Chemik. Asi nemusím vysvětlovat proč... Jméno prozrazovat nebudu, nechci nikoho urážet, vlastně se na něj každý rok těším neboť od něj pokaždé získám nějaký nový druh. Teď si možná říkáte, že si odporuji, nejdřív tvrdím, že hnojit ne a pak si ty kytky klidně koupím. Ba ne, neodporuji. Takhle pěstované rebucie se během jedné sezóny při správném přístupu srovnají, zkompaktní a dále rostou tak jak je jim přirozené. Často pak dochází k paradoxní situaci, kdy např.čtyřletá rostlina je menší než byla její velikost ve třech letech. Lze říci, že jsou rebucie obecně hodně proměnlivé v závislosti na podmínkách, ve kterých vegetují. Někteří z vás by možná byli hodně překvapeni, jak dalece se může podle prostředí měnit nejen velikost stonků, délka a hustota otrnění, ale i tvar a dokonce i barva květů. Když odbočím do jiné říše, trochu mi to připomíná variabilitu Muchomůrky růžovky neboli Masáka. Houbaři mi jistě dají zapravdu, že tato houba může mít mnoho podob, záleží na tom, v jakém lese roste. K určování rostlin mám ještě poslední poznámku, popis je třeba provádět na odrostlých rostlinách, alespoň pětiletých. Přestože semenáčky kvetou již velmi mladé, vývoj především otrnění není v té době ještě dokončen.
Rebucie mají několik výborných vlastností, které bych rád zmínil. Především na jaře bohatě a krásně kvetou, někdy ještě jednou na podzim, dělají hodně semen, samozřejmě jen za předpokladu, že vám prašníky nesežerou škvoři, jako mně minulou sezónu… Semena se velmi snadno čistí, povětšinou dobře klíčí a semenáčky následně dobře rostou. Není úplně neobvyklé, že vykvetou již koncem druhého roku po výsevu, většinou však až v průběhu roku třetího. Rebucie mají navíc jednu výjimečnou vlastnost – jsou až na pár výjimek samosprašné. Tato vlastnost má obrovský význam pro studium těchto rostlin. Jejich polní čísla mají výrazně jinou botanickou hodnotu, než například u Astrophyt, Lobivií, Gymnokalycií a mnohých jiných, které se snadno kříží, kde tudíž význam polního čísla s počtem generací rapidně klesá, nemluvě o tom, že nemusí mít žádný význam již ve druhé generaci... Naproti tomu samosprašné rebucie si při správném pěstování uchovávájí po generace uniformní vzhled, samozřejmě odhlédneme–li od přirozené variability, která je známá i z jejich domoviny. U cizosprašných rebucií je situace obdobná jako u výše jmenovaných rodů, tam musíme striktně dbát na čistotu sprašování. Osobně si myslím, že moc čistých např. R.wessneriana v našich sbírkách nenajdeme, naproti tomu např.R.flavistyla je naprosto identická po celé dlouhé generace. Rebucie jsou povětšinou miniatury, mohou je tedy pěstovat i ti, kteří se potýkají s nedostatkem místa, lze je s úspěchem pěstovat i na balkóně. To, že na ně nebude slunce svítit celý den, je jedině dobře, 6 hodin osvitu denně bohatě postačí. Náročností pěstování se rebucie nijak nevymykají zvyklostem, jen je nutné dodržet některé jejich specifické požadavky. Začínajícím kaktusářům bych však nedoporučoval pectinátní druhy z okruhu R.heliosa, rostliny z okruhu R.einsteinii už vůbec ne. Choulostivější je i většina bílých krátkotrnných rostlin jako např.R.narvaecensis (espinosae), R.muscula ale i třeba R.xanthocarpa var.salmonea je pěkná mrška nevděčná.
Myslím, že si celý rod Rebutia zaslouží daleko více pozornosti než v současnosti má a jsem přesvědčen, že v blízké budoucnosti si alespoň částečně vydobude takovou pozornost, které se těšil v polovině minulého století. A závěrem ještě troška suché teorie... Rebutia je rod Cactaceae, který patří k sukulentní flóře Bolívie a severní Argentiny. Jedná se o rostliny malé vzrůstem, na jaře bohatě kvetoucí, které obývají většinou horské až vysokohorské oblasti. Populace zasahuje do výšek až skoro 4500m n.m., často roste v těžko přístupných trhlinách skal, jindy v mechu na úpatí svahů, některé taxony zasahují do níže položených subtropických oblastí, ne však níže než 1000m n.m.
Náhledy fotografií ze složky rebucie (rebutia)