Ptáčata;kapitola první
Nebylo nikoho kdo by ho skutečně miloval, ale bylo mnoho těch, kteří ho skutečně nenáviděli. Byl jen prázdné místo. Svět... ho odmítal.
Uchiha Sasuke, čerstvých sedmnáct let:
Ráno se mu vůbec nechtělo z postele. Nejradši by tu zůstal, zachumlaný pod dekou. Tohle bylo už páté stěhování v řadě, a on se opravdu modlil, aby konečně otupěl. Vážně se snažil nikoho si nepouštět k tělu. Doopravdy. Už od chvíle, co se poprvé zamiloval. Protože to nebyla úplně běžná láska. Ten vztah byl dost destruktivní, a hlavně pro něj samotného. A pak... kvůli hloupé náhodě a špatnému odhadu své rodiny prožil peklo. Vlastně, něco co by se dalo nazývat očistcem prožívá neustále, jenže jak roky plynuly, přijal to za vlastní. On je přeci ta obrovská chyba. To on je ten špatný, ne? On má ty nechutné, zvrácené představy o lásce...
,,Sasuke! Přijdeš pozdě!" ozval se ženský hlas, pravděpodobně matčin.
Černovlasý kluk se vyhrabal z postele, kupodivu, již ustrojený ve školní uniformě. Sebral ze země batoh, přehodil si ho přes rameno, a tiše se vydal do spodního patra domu, aby se nepozorovaně ztratil z domu. Ještě se však připlížil do kuchyně, chňapl po obědové krabičce a otočil se zpátky k předsíni.
,,Sasuke!"
Kdyby se bývala ozvala znovu ONA, tak by ten hlas ignoroval, a chvátal pryč. Jenže tenhle patří...
,,Ano otče?" Sasuke vkročil do místnosti sousedící s kuchyní a stočil pohled na bačkory muže, který seděl v křesle.
,,Doufám že je ti jasné, že od tebe očekávám naprostou disciplínu a žádné chyby."
,,Ano otče."
,,Museli jsme se znovu přestěhovat kvůli TOBĚ. Opravdu nerad bych aby někdo ZNOVU přišel na to, jaké máš ODPORNÉ zájmy. Rozumíme si?"
,,Jistě že otče."
,,Po škole se nikde nezdržuj, rovnou domů."
,,Ano pane."
,,Běž."
Sasuke vyběhl do předsíně, obul si boty a vyrazil z domu. Celý se chvěl ještě když opouštěl příjezdovou cestu. Díval se na své vyzáblé ruce, klepaly se jako by právě prožil těžký šok. Tolik se svého otce bál...
Domov? Kukaň kde se vylíhl? Kde má všechno své místo? Dokonce i on? Ne. Nic takového nezná...
Uzumaki Naruto, pozdní léta šestnáctá:
Na gauči se zavrtělo prochladlé tělo. Pak vystřelily vzhůru ruce a ozvalo se lví zívnutí.
,,To už je zas ráno?!" postěžoval si chlapec a otočil se po budíku.
,,Do prdele já zaspal!"
Několika skoky byl u šatníku. Vytáhl džínsy, černé triko s dlouhými rukávy, narval se do toho a skočil k lednici.
,,Ale né..."
Teprve teď mu došlo, že si včera nic nekoupil, a že bude tedy nejspíš zase celý den hlady.
Prohrábl chlebník a našel tam poněkud tužší patku chleba. Neofrňoval. Strčil jí pusy, hmátl po své tašce přes rameno a vystřelil z mrňavé garsonky, ve které už nějaký pátek žil. Neobtěžoval se zamykat. Stejně nevlastnil nic, co by mu někdo mohl ukrást. Svou "snídani" schroustal, a pak se rozeběhl.
Měl to do školy deset minut pěší chůze, ale svým maratonovým tempem to zvládl za tři - chtěl tam být aspoň pár vteřin před osmou, protože věděl, že jestli budou mít službu ti kreténi z béčka, budou mu dělat potíže, které si opravdu nemůže dovolit. Školními vraty prolítl úderem osmé a u vchodu do budovy byl jen o pár sekund později. Dnes měl kliku.
,,Jé nazdar!" vyhrknul na spolužáky a snažil se ubrzdit svůj vlet do budovy.
Ale druhou kliku očividně neměl. Ozval se šílený rachot. Jeho dva spolužáci jen protočili oči a podívali se po tom potížistovi.
,,Uzumaki žiješ?"
,,Dá se říct. Budete tak hodný a neprásknete mě? Měl bych obří průser," volal Naruto, zatímco sebe i stojan na deštníky sbíral z podlahy.
,,Seš od nás, takže ne, ale střihej nahoru nebo ho budeš mít stejně."
,,Jasný, díkes!"
Mladík sesbíral zbytky sil, vyběhl schody a zamířil k učebně. Otevřel dveře a modlil se aby tam nebyl vyučující. Jenže příděl dnešního štěstí už měl pravděpodobně vyčerpaný.
,,Jdeš pozdě Naruto."
,,Strašně moc se omlouvám sensei!" Naruto spráskl ruce jako při modlení, ohnul hřbet a dodal: ,,Budu vám strašně vděčný když to na mě nikomu nepovíte!"
Z třídy se tu a tam ozvalo uchichtnutí, jasně, tenhle kluk občas působil trochu tragikomicky...
,,Nikomu nic neřeknu, ale ať už se to neopakuje-"
,,Jste nejlepší Iruko sensei!"
,,Naruto, posaď se... A třído, dovolte abych tedy pokračoval - Jak už jsem řekl, je tu u nás nový," prohlásil a kývl na chlapce po svém boku. ,,Očekávám že k němu budete vstřícní. Chtěl by ses nějak uvést?"
,,Ani ne. Děkuju."
,,Ale no tak, alespoň záliby nebo tak něco? Lépe se pak zapojíš do kolektivu."
,,Nezlobte se sensei, ale já se tu s nikým bratříčkovat nechci."
Kluk pak obrátil obličej ke třídě a dodal:
,,Budu vám všem fakt vděčný, když se o mě vůbec nebudete zajímat. Radši na mě vůbec nemluvte. Díky."
,,Eh... No... Proč hned tolik pesimismu...? Dobrá tedy, běž se posadit..."
Černovlasý kluk si sednul do poslední lavice vzadu, v prostřední řadě.
,,Čau! Přeslechl jsem tvý jméno," ozvalo se zprava.
Ano. Štěstí už šlo tento den zcela jistě spát.
,,Nepotřebuješ ho vědět."
,,A jak ti mám teda říkat?"
,,Nijak, prostě na mě vůbec nemluv."
,,Teda ty seš nabručenej," blonďatý švihl očima k tabuli, když si byl jist že ho sensei nevidí, natáhl se přes uličku a chňapl po sešitu, který si položil černovlasý kluk na lavici.
,,Hej! Vrať mi to!" zasyčel okradený.
,,U-CHI-HA-SA-SU-KE. Jak se to čte?"
Černovlasý mladík se natáhl a vyškubl mu sešit z ruky.
,,Učiha Saske. Spokojenej?!?"
,,Víceméně. Odkud jsi?"
,,Drž hubu!"
,,Naruto! Sasuke! Nechte si to na přestávku!" ozvalo se od tabule.
Naruto se kysele zašklebil, otevřel svůj sešit, a začal si zapisovat poznámky.
Ačkoliv na každého působil moudře a měl názory jako dospělý, stejně byl pořád ještě dítě jehož problémy byly daleko větší, než on sám.
Sasuke:
K Sasukemu Uchihovi si za celý den nikdo netroufl promluvit. Nikdo, kromě jediného člověka.
,,Proč kolem mě pořád tak kroužíš?! Nebyl jsi v minulém životě sup?!" zaprskal černovlasý rozčíleně, když ho blonďák vystopoval i na střeše školy, kde si chtěl v klidu sníst svůj oběd.
,,Možná. Co já vim."
Naruto se posadil vedle něj, a opřel se zády o vývod z klimatizace.
,,Potřebuješ ode mě něco?"
,,Ne."
,,Tak proč se vtíráš?!"
,,Zdá se že potřebuješ společnost."
,,Jsi nahluchlej nebo co? Říkal jsem ve třídě, ať si mě nevšímáte a nemluvíte na mě!"
,,Jistě jsi k tomu srdcebolnému výlevu měl svůj důvod, ale nechceš to. Poznám to."
,,Nedělej jak když mě znáš." zabručel Uchiha a vypadalo to, že fázi vzteku a odmítání Narutovy přítomnosti má za sebou.
,,Proč já?"
,,Nemám žádný zvláštní důvod."
,,He?!"
,,Hele, neber si to osobně, ale oťukávám si každýho. Není to tak že se chci hned stát tvým kámošem. Jen je dobrý vědět co jsou lidi okolo zač. Můžeš si to vyložit i tak, že sbírání informací je můj koníček a lidské povahy má fascinace."
,,Bože..."
,,Na toho nevolej. Neslyší," uchechtl se Naruto.
Uchihovi připadal úplně jiný než ten neodbytný usměvavý kašpar, kterého poznal dole ve třídě. A pak mu prošlo myslí že se zajímá o lidské povahy. A že to co vidí, zdaleka nemusí být on.
,,Myslíš?"
,,Vím."
Sasuke odvrátil pozornost od Naruta a začal obědvat. Vlastně se ho snažil ignorovat a doufal, že ho to přestane bavit a sám odejde. A pak se ozval zvuk nezaměnitelný s ničím jiným - hromové zakručení prázdného žaludku.
,,No co... Jsem chudej student." řekl Naruto, když se k němu obrátily Sasukeho oči.
Sasuke věděl, že je to nejspíš veliká chyba a že se to neobejde bez následků - koneckonců když nakrmíte zatoulanou kočku, taky se za vámi pak vrací.
,,Na, sněz to." podal blonďatému zbytek ze svého oběda.
Vlastně... lhal by kdyby tvrdil že to je zbytek. Byla to dobře tak polovina.
,,Hej, dík!" Naruto se na něj široce usmál, spráskl ruce a s pokřikem; ,,Mňam jdu na to!" se pustil do Sasukeho oběda.
Ten se na něj díval a snažil se zahnat jakékoliv pohnutky, které by ho k tomu činu mohly případně navést, protože ať chtěl nebo ne, Naruto byl opravdu zvláštní. Věděl že si nesmí dovolit mít kamaráda, tak proč tohle sakra udělal?! Sebral se ze země a měl se k odchodu.
,,Jdu do třídy... Přines mi pak tu krabičku... Naruto."
,,Jasný šéfe! Ale hele-" zahuhlal blonďatý a dál futroval vynikající jídlo, připravené Sasukeho matkou.
,,-nechceš počkat? Už to skoro mám!"
Sasuke neodpověděl, ale zůstal stát u dveří.
Kdo ví proč.
,,Ooooou! Arigatoooooooooou! Bylo to skvostný Sasuke!" zaburácel Naruto a vrazil mu do ruky obědovou krabičku.
,,Ty seš schyzouš nebo co?"
,,Nevím o tom že bych byl."
,,To sedí..."
Tak buď je tenhle kluk náladovější než počasí v horách, nebo je prostě drobátko vyšinutý... povzdychl si v duchu Sasuke. Ještě nevěděl, že je něco pravdy na obojím.
Zbytek dne strávil tím, že se snažil odradit neodbytného Naruta. Na hodně věcí se ptal, a Sasuke mu na ně stroze, ale pravdivě odpovídal. Svá tajemství si však nechával pro sebe. Jenže když se s ním rozloučil, tak Uchihovi došlo, že za celý den o blonďákovi nezjistil vůbec nic, kromě jména, a toho co sám odkoukal - což bylo tak matoucí až běda. Netušil jestli je opravdu brán jako smíšek, nevěděl jestli je tu oblíbený, nebo jestli je v podobné pozici jako on. Nevěděl vlastně vůbec nic. Jen měl ten pocit stejný jako tehdy, když se poprvé zamiloval, že je tu něco, co je svedlo dohromady. Připadal mu totiž jako on. Jako opuštěné ptáče.
Když se vrátil domů zažil tradiční výslech, a tak otci dopodrobna řekl všechno co dělal a nezapomněl příběh podbarvit tím, jak strašně je vlastně Naruto Uzumaki vlezlý a protivný...
A když pak večer ležel v posteli, uvědomil si že to vůbec není pravda. Že ačkoli nechtěl a snažil se schovat před světem, někdo k němu nakonec přece jen dosáhl, a to aniž by se snažil. Vždyť to Uzumaki přeci říkal ne? Není to tak že se chci hned stát tvým kámošem. Ale než usnul, poprvé po opravdu dlouhé době měl v sobě zažehnutou jiskřičku naděje, že zítřek možná přinese... něco dobrého.
Tehdy o sobě vzájemně téměř nic nevěděli.
A přesto jeden druhému připadal jako ptáče , které vypadlo z hnízda.
Komentáře
Přehled komentářů
Vypadá to zajímavě ale je mi líto Sasuka.
...
(Eisha, 13. 10. 2013 23:55)Něco optimistického by nebylo? Chjo čekat smutný konec už od začátku mě ubíjí /:. Ale krása :3 těším se na pokračování ^^
.
(Nina, 12. 10. 2013 20:24)Ták a konečně nový příběh. To zase bude mučení čekat na další díly, ale už se těším jak malá
ano
(pani_Lucie, 12. 10. 2013 14:15)Vychtnala jsem první dilek a beru vážně varování o smutnoti. U Společníka jsem to pocenila a dvě hodiny se pak vzpamatovávala, ale jestli bude mučánkování Sasukeho, tak to přežiju:) a něco máléhomilého by k podzimu se zišlo, třeba obrázek koťátka...
Paráda
(Karin, 27. 2. 2019 21:43)