Její oči se upíraly do mých, nebyl jsem si jistý, co přesně mám říct, že jsem dělal v pokoji mladšího z bratrů Pennachiových, ale ta překrásná žena s dlouhými havraními vlasy se usmála. Zatrnulo mi hluboko v žaludku, jako by v tom úsměvu byl i hluboký výsměch - něco na tebe vím! Ale když promluvila, mrazivý pocit rázem pominul.
,,Tak náš malý Louis si konečně našel blížence," ještě trochu si mě prohlédla, a lehce natočila hlavu na stranu. Vypadala svůdně. Leckterému muži by se líbila. Dokonalá, ničivá zbraň, zabalená do toho nejhezčího papíru.
,,Nevím, jestli se tomu tak dá říkat, Dante Manon. Je to poprvé, co jsem s mladým panem Louisem strávil tolik času."
,,Máš kuráž, že mi odporuješ. Asi je to tím, že mě dostatečně neznáš," pronesla vážným tónem a trochu se zamračila. Pak ale jako by mi ty věty odpustila.
,,Pokud tě ale schválil Lucien a Louis je tebou poblázněný, nemám s tvou osobou sebemenší problém... Jakže bylo to jméno?"
Poblázněný?
,,Vincent, madam."
,,Ach, Vincent. Vinc. Vinci. Jméno umělce, jméno pro umění. Da Vinci. To bude znít velmi pěkně."
V podstatě jsem nepochopil, co míní tím, co říká. Nakonec to ani nebylo nijak důležité. Zaráželo mě jediné. Byla už na odchodu. Ne že bych jí toužil zastavit, ale nevěřil jsem, že bude příhodná chvíle, se na to ještě vůbec kdy zeptat.
,,Co jste myslela tím poblázněním, madam?"
,,To samé, co si myslíš ty," zářivě se na mě usmála, jako kráska z módního časopisu, a koketně mi vzduchem poslala hubičku. Pak už se ani neotočila a já ztratil odvahu jí znovu oslovit. 
Tak jsem tedy zamířil pryč, ven z domu, daleko ze sídla Pennachiových. Pro mě dnešek ještě neskončil. Mám toho dost, co na práci.

*

Civěl jsem na obraz na zdi a přemýšlel. Bylo na něm starožitné kanape s modrozeleným polstrováním. Nohy byly z krásného, lakovaného dřeva. A na něm seděli tři lidé. Čtvrtý, a popravdě ten, který nejvíce vzbuzuje můj zájem, se nakláněl nad nimi. Byl to rodinný portrét, působil nenuceně a lidé na něm vyobrazení, vypadali šťastní. A možná byli. Vprostřed seděl blonďatý, mladý muž, nakrátko ostříhaný a v padnoucím obleku. Lucien Pennachio ve svých mladších letech. Po jeho pravici byla usazena žena. Její obrázek či fotografii jsem nikdy neviděl, ale už jen podle rysů tváře jsem měl jasno. Louis je jí tak moc podobný... Tato žena je zcela jistě jejich matka. Lucien měl ruku položenou na jejím rameni, v jakémsi ochranitelském gestu. Blýsklo mi hlavou, co všechno asi musela udělat, aby si zasloužila, že jí zastřelil její vlastní syn. Po levici Patronově, seděl postarší muž. Bývalá hlava rodiny, Savinien Pennachio. Dva roky poté, co předal vládu nad rodinou svému staršímu synovi, zemřel na selhání srdce, bez cizího zavinění. A nad touto trojicí, stál jako malé slunce, drobný usmívající se chlapec s vlnitými, blonďatými vlasy a s oběma rukama položenýma na bratrových ramenou. Opravdu tu vypadali jako rodina. Skutečnější, než jakou jsou teď.
,,Tak tady se zašíváš," vyrušila mě z rozjímání hlasitě, ale vesele pronesená věta.
,,Promiňte Louisi, procházel jsem tudy a všiml jsem si-" pohodil jsem rukou k obrazu. Muž po mém boku vědoucně kývl.
,,To byl ještě svět v pořádku," pronesl temně, ale hned na to mu tvář projasnil úsměv. ,,Lucien to má v úmyslu spustit, tak by ses měl ukázat v sálu."
,,Děkuji vám, že jste mi to přišel říct. Ihned tam půjdu." Louis se ale nenechal odbýt. Přistoupil ke mně blíž, více než káže rámec slušnosti, a upravil mi kravatu. Beze slov na mě mrkl a poodstoupil.
,,Jo, hned to působí vážněji a dospěleji," zhodnotil svou práci.
Pak jsme se bok po boku vrátili do přelidněného sálu, kde by si mě za běžných okolností nikdo nevšímal.
,,Výborně! Právě dorazil muž, o kterém jsem před okamžikem hovořil," poukázal ke mně Lucien Pennachio, zraky přítomných se obrátily na mně a také na Louise, který mi stál těsně po pravici. Byl to jen okamžik, ale připadalo mi, že nějak takhle se musí cítit lidé, jejichž postavení se dá srovnávat se šlechtou. Dav lidí, který by se uklonil, Král s vlídným úsměvem, pasujíc vás na rytíře a oddaný nohsled, který na vás upíná zrak, jako na nejdražší bytost ve svém životě.
,,Tímto vám oficiálně představuji muže, který dnešním dnem patří mezi nejbližší členy mé velké rodiny. Dante da Vinci!"

*

Louise jsem nesetřásl ani v půl třetí ráno, kdy se poslední hosté v limuzínách odporoučeli domů. Nechápal jsem, jestli tím něco sleduje, nebo něčeho dosahuje. Zmoženě jsem se posadil do jednoho z křesel umístěných na chodbě, Louis si jako pes sedl ke zdi naproti mně a opřel se o ní.
,,Takhle to vypadá, když se skutečně daří," culil se.
,,No to rozhodně. Dante da Vinci. Zní to, jako bych byl mistrovské dílo."
,,A že ano. Hádej, kdo Manon ten návrh na přezdívku v rodině schválil."
,,Děkuji vám, mladý pane, za tak zasloužilý čin," pronesl jsem se špetkou jízlivosti. Louis to přešel chichotem a pozdvihnutím ramen. 
Věděl jsem a stále vím, že je to malér. Dochází mi to od momentu, co jsem si to skutečně připustil. Tenhle člověk mi nechtě přirůstá k srdci. A to za žádných okolností nesmí. Držet si jistý odstup, mi zajišťuje bezpečí.
,,Tiberge a Cyrana znám už od dětství. Oba tu sloužili už za dob mého otce. Nevím, proč přesně dostali tyhle přezdívky, ale na Cyrana to vizuálně dokonale sedí. Ale naše Manon... Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže hozená do kostela. Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl - to má na svědomí Lucien. Řekl bych, že kromě naší matky, je to jediná žena, kterou kdy svým způsobem miloval. Ví jaká je. A moc dobře ví, stejně jako já, že je tu velice vysoká šance, že zemře mladá."
Netušil, proč se mu tu zpovídá. Ale neměl v úmyslu ho nijak přerušovat. Bohužel ale, žádná další odhalení, ať už větší nebo menší, nepřišla. Jen jeden holý fakt.
,,Zítra jdeme válčit. Lucien mě pověřil, ať tě seznámím se situací."
,,Válčit?"
,,Vyřídit nějaké účty. Myslím, že budeme mít dost co dělat, aby se to protentokrát obešlo beze ztrát. Jednají tvrdě. Ale Vinci, pokud nám podlehnou, bude celé Nice konečně jenom naše."

*

Následující den odpoledne, bylo vše do puntíku zorganizované. Patron rozdával rozkazy, příkazy, a my všichni se otáčeli, jako ozubená kolečka dokonale promazaného stroje. Když se nasedalo do aut, černé, nejnovější Bugatti, mělo tu čest jet první. Seděli v něm Tiberge a Manon. Následovalo je Lamborghini s kouřovými skly. V něm seděl Patron rodiny Pennachio a na místě řidiče Cyrano. Za nimi jsme jeli my, v Louisově oblíbeném, nablýskaném, ale poněkud starším Citroënu. Řídil jsem a Louis dle obvyklého schématu seděl na sedadle spolujezdce. Další tři auta jedoucí za námi, byla vesměs napěchovaná soldato, kteří už si zasloužili alespoň zlomek Patronovy důvěry. Ti byli vlastně zálohou a připraveni na cokoliv, co by mohlo přijít.
Jelo se ke skladišti na okraji města, k ne nepodobnému tomu, kde jsem způsob vyjednávání Pennachiových viděl poprvé. A byl jsem si více než jistý, že Lucienovo jednání bude mít podstatně jinou úroveň, než to Louisovo. Když jsme dorazili na místo, z aut nikdo nevystoupil. I Louis na sedadle vedle mě zarytě mlčel. Z celého dění mi bylo jasné, že půjde o něco vážného. Žádné dluhy z hazardu, nebo promluva do duše, aby si odklidili dealery, jako posledně, ne. Pak se otevřely dveře od Lamborghini a vystoupil Cyrano. Došel ke dveřím spolujezdce a otevřel je. V okamžiku, kdy Lucien Pennachio vystoupil a uhladil si šaty, začali vystupovat z aut i ostatní zúčastnění, včetně nás.
,,Jdeme. Drž se u mě, Vinci," pokynul mi blondýn, zvedající se ze sedadla spolujezdce.
,,Ano, mladý pane." Vím, nemám ho tak oslovovat, ale v závažné situaci jako je tato, není zbytí. Víme to oba. 
Připojili jsme se k malému hloučku. Patron Pennachiových stál vepředu, po jeho levici Cyrano, Tiberge a Manon. K pravé ruce se mu postavil Louis, a hned vedle něj já. Uvažoval jsem, zda-li nemám stát u ostatních Dante, ale zdálo se mi to tak být v pořádku. Koneckonců, stejně všichni z bližšího okruhu rodiny vědí, že patřím k ruce Louisovi.
Pomalým krokem se proti nám vydala skupina mužů, nepokrytě ozbrojených. Náš Patron zdvihl pravou ruku a všichni přítomní se jali zbraní. Pouze on a jeho bratr žádnou nedrželi. Pravděpodobně tím dávali najevo nejen svou jistotu v lidi, kteří jim stojí po boku a za zády, ale i to, že se žádné konfrontace nebojí. Muž, který byl očividnou hlavou skupiny jež šla proti nám, měl pěstěné strniště a klobouk s krempou do čela. Vypadal téměř jako vystřižený z těch starých amerických filmů o mafii. 
,,Rád tě vidím, Luciene."
Oslovení ryze domácké. Vykání žádné, o respektu nemluvě. I dítěti by došlo, že se ti dva dobře znají.
,,Philippe," pokývl k němu Patron. Muž téměř současně s oslovením odvrátil zrak na druhého sourozence.
,,Ah, malý Louis. Tebe už jsem dlouho neviděl. Líbilo se ti ve vězení?" řekl, zasmál se tomu jako dobrému vtipu, a s očima upřenýma na mě, pokračoval; ,,A máte tu i nějakou novou tvář, jak vidím."
,,To je Dante da Vinci," pronesl Louis až s nihilistickým klidem. ,,A toho malého si nech od cesty. Už dávno nejsem dítě, a ty strýček." Nemluvil na něj útočným tónem. Věty pronášel tiše a klidně, stejně tak, jako jsem to viděl posledně. Na jeho jednání se zjevně za žádných okolností nic nemění.
,,Tak abychom přešli k věci, pánové," pronesl muž a zrak opět upřel na Luciena. ,,Tvé podmínky nemohu přijmout. A to ani za předpokladu, že jste moji synovci. Má cesta, a cesta mého bratra, se oddělily velice brzy. Nebyli jsme si nikdy tak blízcí, jako si jste vy s Louisem. Nemám k vám vůbec žádnou povinnost. A ani Savinienovi nic nedlužím."
,,To nejsou podmínky, Philippe. To jsem ti jen nastínil průběh věcí budoucích. Oba dva víme, že to velmi špatně dopadne, když budeš paličatě trvat na tom, že se nám nepodřídíš."
,,Máš pravdu. Nepodřídím," odsekl muž v klobouku.
,,Není tedy zbytí. Od této chvíle, ti tedy v přítomnosti mých blízkých nemohu zaručit bezpečí, a veškeré výhody které pro tebe plynuly z naší rodiny, jsou ti tímto zapovězeny."
,,S tím samozřejmě počítám," přikývl muž. Zřejmě neměl žádný zájem na tom, vyvolat zde nějaký konflikt, zato Lucien, to bylo něco jiného. Šlachy měl napnuté jako struny a sálal z něj vztek na sto honů, ačkoliv hlas si udržoval klidný. V ten okamžik mu Louis položil ruku na rameno a jenom mu tiše u ucha pronesl jedinou větu. Patron Pennachiových se přestal chvět. Uklidnil se, a pak se pousmál.
,,Pravda, Louisi."
A role se prohodily. Muž proti nám se zamračil a tvář se mu začala křivit zlostí. Louis se totiž dotkl toho nejcitlivějšího místa, kterého mohl. Hrdosti.
,,Nechtějte si ze mě udělat svého nepřítele, pánové," zasyčel a očima přeskakoval z jednoho bratra na druhého. Sáhl si k pasu, po zbrani.
Sled událostí byl velmi rychlý, najednou na sebe všichni mířili, jen zbývalo odhadnout, kdo vystřelí první, ale Louis se prosmýkl před svého bratra. Kdyby Philippe skutečně vystřelil, políbila by ho smrt, ale on si tam klidně stál, hlaveň revolveru u žaludku, obličej klidný, na tváři úsměv. A pak se začal hlasitě smát, jako sám král šílenců a když přestal, jen tiše zavrčel; ,,To jako vážně?!"
Muž z něj byl ještě zmatenější, než okolo stojící Dante, mě nevyjímaje. Jediný, komu se v obličeji nepohnul ani sval, byl Lucien. A to značilo jediné. Počítal s tím. Věděl, že to Louis udělá, že si klidně stoupne před něj, aby schytal smrtelnou ránu, kdyby přišla, že za pět dvanáct převezme uzdu celého dění a-
,,Na tom věžáku vlevo, máme ostřelovače. Jedna jediná chyba, čuchneš k zemi a už z ní nevstaneš. A teď znovu. Dej sem ten kontrakt. Vím, že ho máš podepsaný, tak si přestaň prosím tě, srát na vlastní hlavu."
Oba se měřili pohledy. Přísahám, Louis nemrkal. Muž v klobouku jako by se před ním postupně scvrkával. Louis zdvihl levou ruku do vzduchu a na Philippově krku se objevila červená tečka, která se opravdu jevila být zaměřovačem od pušky. Na protistraně všichni znejistěli. Bylo to něco, s čím tu zjevně nepočítali. Philippe mávl na někoho za sebou. Lucien se usmál. Věděl už dopředu, že mají vyhráno. Mladík který přichvátal, držel v ruce štos papírů. S úklonou je předával svému Patronovi. Philippe mu je zhurta vyškubl z ruky a s těžkým nezájmem je podával Louisovi.
,,Radím ti, Philippe, aby tam bylo vše a beze změn. Jinak počítej s obrovskými problémy."
Muž v klobouku už na něj nepromluvil. Odmávl své podřízené, a beze slov rozloučení, se i s nimi odebral zpět ke skladišti.
Louis se otočil na svého bratra, podal mu štos papírů, pak se podíval na mě, a znovu obrátil svůj zrak k Lucienovi.
,,Jakej jsem byl?" nadhodil, jako by se ptal na pochvalu po divadelním vystoupení.
,,Perfektní, bratříčku," usmál se Lucien a poplácal ho po rameni. 
Poté se všichni pomalu odebrali do aut, a rozjeli se k domu rodiny Pennachio.

*

Při zpáteční cestě už jsem to vnímal jako rutinu. Zastávka u benzínky a růžový prášek z bílé krabičky. Nedokázal jsem ale po tom všem jenom tak mlčet a věděl jsem, že pokud Louis bude chtít mluvit, alespoň se zase dozvím něco nového.
,,Máte na vyjednávání neuvěřitelný talent, Louisi."
,,Kéž by," pousmál se.
,,Překvapilo mě, jak jste byl prozíravý a zajistil vaší straně ostřelovače."
,,Nikomu o tom neříkej, nebo zažiješ Tantalova muka, ale to byl jenom blaf."
,,Blaf? A co to světlo od zaměřovače?"
,,Laserové ukazovátko. Jeden pitomec, kterého jsem poznal ve vězení, mi dlužil službu."
Začal jsem se smát. I když do důsledku na tom vtipného nebylo vůbec nic. Zaplať pánu bohu, za tu dnešní hromadu štěstí.
,,Jste opravdu zvláštní člověk, Louisi."
,,No asi jo. Teda z pohledu valný většiny lidí. Hele, Vinci, nech už toho vykání. Leze mi to strašně na nervy."
,,Chápu, že teď už mě znáte o něco lépe, a že teď také patřím mezi vaše Dante, ale je vhodné, abych tak s vámi mluvil?"
,,Co vhodné. Nezbytné. Už se těším, jak se bude Tiberge ksichtit, až mi před ním budeš tykat," uchechtl se.
Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Nezvyklá mluva jde vždycky o něco hůř přes rty.
,,Jestli ty nakonec nejsi jenom naschválista, Louisi. Sám jsi to tak Philippemu řekl ne? Mezi paličatostí a vytrvalostí, není příliš velký rozdíl. Ale děkuju ti za projevenou důvěru."
,,Nejsem naschválista. A rádo se stalo. Jsi mou oblíbenou součástí."
Stávalo se, že jsem měl problémy pochopit, co přesně některými slovy myslí, a i tady jsem si to jenom dotvářel. Neměl bych být jeho přítelem. Na lžích by neměl vznikat žádný druh vztahu.