"Jako bys mě neznal" mrkl Vik a vyplázl jazyk.

"Šlechtíš se už dobrou hodinu, mohli bychom být dávno na cestě."

"Na večer dojdeme do města a já nehodlám vypadat jako vandrák. Nebo lépe řečeno - jako ty." V tu chvíli si Max uvědomil své špinavé, propocené oblečení. Už notnou dobu neviděl vanu. Pomalu i zapomínal jak vypadá, zato Viktor je jako ze škatulky. Jak to dělá? Ovšem, to je pouhá drobnost oproti ostatním věcem nad kterými zůstává rozum stát co se Vika týče. Znají se takovou dobu a on ho nikdy nepřestane překvapovat.

"Hej?!" luskl Viktor prsty a zadíval se Maxovi do očí. "Kde se touláš? Říkám že můžeme vyrazit."

"Jo, jasně."

"Kde máš Ninu?"

"Říkala že nás dožene. Nemusíme čekat."

"Alespoň že tak. Leze mi na nervy. V jednom kuse nezavře tu svojí..." zabručel do ztracena.

"Co svojí? Kušnu?"

"Já myslel držku, ale vcelku jsi to odhadl."

"Nezapomínej kdo jí zachránil a pak mi jí vnutil."

"Jako by se to zapomenout dalo. Osudová chyba" ušklíbl se Vik.

Celý den se vláčeli koňskou stezkou směr Litche.

"Město na dohled" vydechl Viktor. Když se nedočkal odezvy, šťouchl Maxe ukazováčkem mezi žebra.

"Já vidím! Nesahej na mě" odsekl.

"Pardon Vaše lordstvo, ale vypadáte jako když spíte za chůze. Mimochodem, kde je ta přiblblá kočka?"

"Taky tě mám ráda Viktore" ozvalo se mu za zády.

"Oh, Nino... Vítej zpět." Vik se podrbal v dlouhých blonďatých vlasech a vynutil úsměv.

Dobře ví že není radno do Niny vrtat. Škrábance se mu pomalu hojí. Ladné kočičí tělo se napjalo ke skoku a během vteřiny už seděla Maxovi na rameni.

"Něco tu smrdí" zbystřila Nina a její přítel se jako na povel zastavil.

"Neříkej že se ti zase něco nezdá" zabručel Viktor.

"Ne zaříkávači, myslím to vážně. Cítím příšerný puch" na důkaz svých slov zkrabatila čumák.

"Co to je?" ozval se Max.

"Běžné pachy až na to že jeden dominuje. Pach krve."

"Démoni?"

"Vypadá to tak."

"Jdem to omrknout" rozhodl Vik. Plížili se hustým porostem podél cesty až se dostali k otevřené dubové bráně. Ačkoli jsou dost otrlí a jen tak něco je nerozhází, tohle bylo odporné. Potrhaná lidská těla, kaluže lepkavé krve. Nikdo nebyl ušetřen, ani děti.

"Nižší kasta?" vyhrkl Viktor.

"Pravděpodobně. Viku - srovnávač energie. Hledej přeživší a upozorni mě pokud by se blížili čtyřnozí." Moc dobře věděl který druh se rád rochní v lidských ostatcích. O to víc je nenávidí. Mezitím zaříkávač zavřel oči a soustředil se na lidské teplo a životní energii.

"Sklepení pod hlavní budovou vesnice. Je jich tam plno."

"Lidí" zašeptal když se jeho přítel neozval. Max si rukávem otřel pot z obličeje a kývl že rozumí. Pro jistotu vytáhl svou zbraň. Dlouhou tyč z javorového dřeva do které jsou odshora dolů vyryté nejrůznější znaky.

"Jsou tam jen vesničané, Jor nebude potřeba!" vyděšeně pískl Viktor. Jak jí totiž Max vytáhne, blíží se problémy.

"Co ty víš, pohybují se tu jen čtyřnozí nižší kasty ale ty vždycky někdo ovládá. Někdo komu to myslí. Někdo z vyšších!" šeptal když se pomalu přesouvali k budově uprostřed širokého náměstí. Nápadně připomínala katedrálu. Až na detail že místo mozaiky v oknech zely jen barevné střepy.

"Nino."

Ani nedutala, seskočila mu z ramene a prosmýkla se dveřmi dovnitř.

"Čisto" ozvalo se z druhé strany. Dělal to nerad, ale ona jediná je nenápadná co se týče role průzkumníka. Oba chlapci vešli do rozsáhlé haly na jejímž konci byl zašpiněný oltář. Raději ani nechtěli vědět čím. Pomalu mířili k padacím dveřím.

"Hnus" zkřivil Max obličej a z kaštanově hnědých vlasů vybíral chuchvalce pavučin a slizu.

"Nedělaj si ty démoni prdel? To má bejt nájezd na Litche nebo co? Bezpáteřní tu nemají co dělat! Vždyť je čtyřnozí žerou!"

"Mě zajímá kdo tu tomu šéfuje" mňoukla Nina.

"Arachnidé ani jiná verbež mi starost nedělá..." pronesl Vik vážným hlasem a poklepal Maxovi na rameno.

"Co je zas?!" nevrle vyštěkl jeho přítel. Nenávidí když se ho někdo dotýká. Vztek ho rychle přešel když si uvědomil na co Viktorův prst ukazuje.

"My tu chcípnem" vypadlo z něj. Na náměstí stálo stádo pekelných hřebců. Viděli je tou škvírou dveří kterou po svém vstupu zanechali. Max vytáhl příručku Spolku lovců a začal zběsile hledat obrázek ' těch věcí ' co viděl venku.

"Tady!" šept a stáhl zaříkávače za vlasy ke knize.

"Zjevení v koňské podobě. Hřebci připomínající fríské koně, celí pokrytí rudými plameny. Úmrtnost lovců: 75%"

"Stručné a výstižné" zachvěla se mourovatá kočka po jejich boku.

"Co teď?" zeptal se Vik jako by to dělal prvně.

"Omrknem ty lidi dole. Až se rozední vydáme se hledat toho Vodiče. Musí být blízko když ho poslouchají na slovo..." mrkl ke klidně stojícímu stádu "...a třeba ví něco víc i vesničani." Odplížili se k padacím dveřím a všichni tři vlezli do tmy uvnitř.

Viktor luskl prsty a na jeho palci vzplál zelený plamínek který osvítil kamenou chodbu před nimi. Zaklapli za sebou těžké dveře a sunuli se chodbou k dalším, tentokrát bronzovým dveřím. Cestou si Max urovnal zbraň na záda a knihu do pouzdra. Nina se opět vrhla na jeho rameno.

"Zamčené" vyhrkl bez přemýšlení Vik.

"Od čeho jsi zaříkávač?!" kousavě odpověděl Max. Co ani jeden nečekal byla drobná kočičí poznámka.

"Zaklepej."

"Cože?" ozvali se oba kluci.

"Udělej to Čtyřlístku" mrklo žluté kočičí oko.

"Neříkej mi tak" zabručel Max, ale poslechl jí. Pěstí třikrát uhodil do dveří a čekal co se bude dít.

"Kdo tam?" zaječel mužský hlas.

"Lovci démonů" slyšeli lidé chraplavou odpověď.

"Maxwell Clover, Viktor Hollow a zvířecí doprovod" dodal o poznání jemnější, téměř dětský hlásek. Dveře zavrzaly, oba chapci spatřili mírné světlo a kopu těl krčících se vedle sebe. Muž je vtáhl dovnitř, zabouchl dveře a zasunul zástrčky. ' Jako by to mohlo pomoct ' ušklíbl se Max v duchu.

"Co tu děláte?" řekla mladá, rudovlasá žena. Oba si povzdechli a dali se do vysvětlování.