19.11.2005 MIKULÁŠ

Vyběhl před dům a cestou si na svou světle růžovou hlavu narazil kapuci od mikiny. Bylo teprve chvilku po setmění, tušil ale, že právě proto ho teď Hrdina tahá ven. Mířil na místo jejich setkání a byl rád, že se dnešek vyvinul zrovna tímhle způsobem. Vendy čím dál častěji prchá k Petrovi a on sám je pak doma tomu pošukovi napospas. Ne že by je nějak psychicky vykořisťoval, to ne. Jen se těžko žilo s vědomím, že si jejich skvělá máma přivedla domů samotné ztělesnění Arnolda Rimmera. Jakkoliv je totiž ta fiktivní postava vtipná, reálně to vážně žádná zábava není. No, jak už bylo mnohokrát řečeno, láska není slepá, ale retardovaná. Zbývalo mu posledních pár kroků k domluvenému místu, k dětskému hřišti obklopenému živým plotem, když mu na záda vyskočil další ze ztělesněných poděsů.
,,Vole! Seš těžkej!" reagoval, ale i přesto na svých zádech Hrdinu kousek poponesl, k jeho výsostné spokojenosti.
,,Čau!" pozdravil zmíněný mladík, když z něj seskočil, zazubil se na něj a odhalil tím tak svůj lehký předkus. ,,Tak jak to vypadá na tom vašem bitevním poli?" ptal se Hrdina, aniž by vážil slova. Na rovinu - tu bezbřehou a bezelstnou upřímnost, měl na něm Miki vždycky nejraději. Je to vlastnost, která se s přibývajícím věkem vytrácí. Ale Martin nebude ten případ.
,,Dneska nás rozprášil do všech stran. Máma šla ven s nějakou kamarádkou, takže Venda sbalil kramle a šel se zašít k Petrovi."
,,Že jsi nešel taky?" nadhodil jeho přítel.
,,Jo, tak toho jsem litoval hned po té přednášce o zdravém životním stylu. A to jsem si jen otevřel plechovku Coly."
,,Velký psycho?"
,,Někdy, ale tohle ještě nebylo tak zlý. Jsem moc rád, že jsi mě vysvobodil. A víš co je na tom všem nejhorší? Že je ten blbec strašně družnej a nedochází mu, že ho s bráchou fakt nemusíme."
Máš ho poslat do prdele z voleje."
,,Ty bys to tak udělal, viď?"
,,No že váháš."
Oba kluci se smáli a zamířili skrz dětské hřiště dál mezi domy. Miki tušil, kam jejich kroky směřují, ale přesto mu to nedalo, aby se Hrdiny nezeptal.
,,Vláčky?"
,,Jasně že vláčky. Jestli mě ještě jednou čapnou v průchodu, tak už se z toho nevykecám a u odstavnýho to nikdo nehlídá."
,,Hlídá to starej Procházka, chudák. Jednou kvůli tobě ten dědula přijde o práci."
,,Jestli jo, tak se dobrovolně udám," culil se pihovatý brunet a lehce si na zádech nadhodil poloprázdný batoh. Zacinkalo to jako polední zvon.
,,To je vážně strašně nenápadný," zhodnotil to Miki, a srovnal s přítelem krok.
Brali to k odstavným kolejím zadem, aby pokud možno nikoho nepotkali, a co víc, aby se mezi vagóny dostali po tmě. Nijak heroický výkon to ale nebyl. Díra v plotě, kterou tam kupodivu vystříhal někdo jiný, mimo jejich obvyklou sedmu, tam zela už více než půl roku. Odtamtud šli tiše a konverzace probíhala šeptem. Když se Hrdina u jednoho z vozů zastavil, jen na Mikiho mrknul a tak tiše jak to jen šlo, si sundal batoh ze zad. Dřepl si, vylovil a vystavěl si k sobě tři spreje, každý jiné neonové barvy. Zůstal v podřepu a tiše naslouchal.
,,Dobrý," šeptl k Mikimu, popadl nejbližší sprej a došel k železnému kolosu před sebou. Miki se rozhlédl. V pološeru, které díky dostatečné vzdálenosti zajišťovala pouliční lampa, na ně nebylo vidět přímo, a přesto se Hrdina nemusel namáhat se psaním poslepu. Ten začal sprejovat obrys nápisu, který později tvořila čtyři písmena. Aby dosáhl výš, stavěl se na špičky. Miki ho bedlivě sledoval a co okamžik, to se rozhlédl na obě strany.
,,Jednou mě tohle strašně vytáčelo a chtěl jsem vylézt nahoru na vagón, že to nasprejuju ze shora," oznamoval tiše Martin a za Mikiho bezhlasého kývnutí dál šeptal směrem k němu. Ten se opět rozhlédl vpravo, vlevo. Nikde nikdo, jen tma příchozí noci.
,,Ovšem, naše sečtělá Víla mi to zakázala. Měl jsem z prdele kliku, že tu byl tehdy se mnou zrovna on."
,,Kliku?" dodal šeptem Miki.
,,Jo. Řekl mi totiž, že ty dráty nahoře, fakt nejsou jen na ozdobu. Prej jsou tak silně nabitý, že tě klidně praštěj, i když jsi na metr od nich."
,,To jsem nevěděl," odpovídal mu zaraženě Miki a přes kapuci mikiny se podrbal ve vlasech. Hlavou mu okamžitě prolétla myšlenka, jak by to tehdy asi dopadlo, kdyby to Vilém nevěděl a nechal ho tam vylézt. Uvědomění jím tak silně otřáslo, že se sám celý zachvěl. Ve chvíli kdy našel hlas, mu na to tiše odpověděl; ,,Ještě že tu naší malou Vílu máme. Z toho by byl větší průser než ten, že tě tu chytěj."
,,No jo. Myslím že říkal, že o tom někde četl... Zkrátka, když tě takový napětí praští, nekončí to moc dobře. Když už to přežiješ, máš doživotní následky. A i když tuhle svou formu umění fakt miluju, tak zmrzačenej jí provozovat nechci."
,,Pane jo. Takový moudro a zrovna od takovýho koně, jako seš ty."
,,Vole, kdybys mi radši podal tu modrou, co?"
,,Jasně," sáhl Miki po spreji a očima přejížděl Hrdinův náčrt, kterému začal modrou barvou dávat konečnou fazónu. Pak nějakou dobu mlčeli. Mikuláš ostražitě hlídal a Martin "pracoval". Když bylo dílo téměř dokonáno, pronesl Miki něco, co ani jeden z nich nechtěl slyšet.
,,Někdo sem jde!"
,,Co?!" vyhrkl šeptem Hrdina, popadl spreje a narval je do batohu.
Docela daleko od nich, se komíhal kužel světla z baterky.
,,Nemohl nás slyšet! Žádnej bordel jsme nedělali!" odporoval Hrdina, ale Miki už ho tahal za rukáv se slovy; ,,Dělej, jdeme!" No a pak se ozvalo to hromové zvolání. 
,,Co tam děláte, parchanti?!?"
,,Procházka?" vyhrl Hrdina.
,,No kdo jinej?! Zdrháme!" oba dva se se smíchem rozeběhli, což jim ale moc dlouho nevydrželo.
,,Rexi! Trhej!!!" řval postarší pán. V obou mladících se zajíkl život, což je ale paradoxně vyburcovalo k lepšímu běžeckému výkonu. Prolítli dírou v plotě jako neřízené střely a Miki jen vyděšeně chrčel; ,,Nahoru! Nahoru!" Oba dva se řítili mezi domy přímo k dětskému hřišti, Hrdinovi cinkal batoh jako pražská tramvaj, sotva mohli, vrhli se na tu nejvyšší dětskou prolézačku a než by kdokoliv stihl mrknout, už seděli na jejím vršku. Těžce dýchali, ale i přesto se snažili být co nejtišší. Po několika vteřinách se k jejich nevýslovnému štěstí ukázalo, že žádného psa za patami nemají. 
Dalších několik minut seděli tiše jako pěny a jen rozdýchávali ten nenadálý úprk.
,,Tak tohle mě málem zabilo," zašeptal Miki a pokračoval; ,,Vlastně... ne. Jsem si jistej, že jsem mrtvej," dodal a položil si ruku na své zběsile bušící srdce.
,,Tak to upřímnou soustrast," uchechtl se Hrdina. ,,No, Miki, myslím že vláčky teď asi budou na chvilku pasé," pronesl Hrdina a kupodivu veškerenstva se široce usmíval.
,,Ty nejseš kůň, i když po tom výkonu možná dostihovej... Ne! Ty seš mrňavej psychopat!" prskal Mikuláš a výraz jeho tváře byl naprosto vážný.
,,Nebuď posera, beztak to zařval jen proto, aby nás aspoň vyděsil, když už nic jinýho. Mít s sebou skutečnýho vlčáka, tak tam teď spolu ležíme u kolejí, a jeden z nás ho má zahryznutýho v lejtku."
,,To je asi fakt," vydechl těžce Miki a výraz se mu uvolnil.
,,No, to bychom měli. Co teď?"
Miki se na Hrdinu nejdřív podíval dost nevěřícně, ale pak situaci vyhodnotil prostou tělesnou žádostí. 
,,Mám strašnej hlad."
,,Jako vlčák Rex? Na housku se salámem?"
,,Spíš jako normální člověk. Na teplou polívku. Nepůjdeme k Ójovi? Po tom sprintu mi dokonale vyhládlo a když tady na tý kovový průlezce budeme sedět ještě chvilku, tak mám k ní určitě přimrznou prdele."
,,Jsem pro. Jdem." kývl Hrdina a seskočil z dětské prolézačky dolů.

*

19.11.2005 MARTIN

Vzal za kliku starých dřevěných dveří, a jen se hnuly, vydaly nezaměnitelný vrzavý zvuk, který vteřinu na to přehlušil cinkot malého zvonku. Věděl kterým směrem se dívat, takže se jeho tmavé oči okamžitě střetly s modrými, které patřily osobě stojící za pultem.
,,Maminko, my máme hlad!" pronesl Martin Hrdina teatrálně a majiteli modrých očí tím vykouzlil na tváři široký úsměv.
,,Tak si sedněte kluci. Zbyla nám hovězí polívka," odpověděl pobavený Ondra.
Bylo zjevné, že je chvíli před zavíračkou, lokál byl jako vymetený. Martin i Miki si sedli na vysoké židle u pultu a vyčkali na dnešní full servis v podobě talíře horké polévky a krutónů z chleba, osmažených na másle.
,,Šli jste náhodou okolo, nebo jsem byl vyšší cíl?" ptal se Ója, když před ně pokládal talíře s polévkou a v jeho hlase bylo stále slyšet lehké pobavení.
,,Od obojího trochu. Tady Macík mě nedobrovolně zapojil sprintu na delší vzdálenost, tak jsme zhodnotili, že máme hlad a přijdeme tě vyžrat," odpověděl mu Miki.
,,Nech si toho Macíka, Mikuláši," ozval se Hrdina po jeho levici a bez dalších slov se pustil do jídla.
,,Co jste zase kde prováděli?" protočil oči nejstarší a zjevně nejrozumnější z přítomných.
,,Maloval vláčky," ukázal Miki palcem na osobu hned vedle sebe a Ondřej se začal smát.
,,No a Procházka na nás pustil psa," dodal Hrdina jakoby nic, čímž ale Ondrův smích okamžitě utnul. Ten už se nadechoval, aby se zeptal a doplnil si nejasnost v příběhu, Hrdina ho však předběhl když vyhrkl; ,,A ano, mami, jsme oba v pořádku. On byl ten pes totiž pravděpodobně imaginární. Dědek nás chtěl vyschýzovat. A musí se mu teda nechat, že to na nás zaválel dobře. Já i Mikuláš jsme po tom sprintu snad ani nedýchali a asi deset minut jsme předstírali, že jsme příčky z prolejzačky."
,,Vy si nedáte říct, co?" nadhodil Ondra naoko smířeně.
,,Ne. Asi ne. Ale snad tě uklidní, že nejsi jediná nevlastní máma, kterou neposlouchám," zazubil se na něj Hrdina.
,,Jo Ondro, doneslo se ke mně od Jina, že je Vilda zase nemocnej," změnil Miki kompletně téma, pro dobro všech zúčastněných.
Ondrův výraz trochu pohasl, ale pak už v klidu odpovídal.
,,Jo. Zase. Předevčírem jsme spolu mluvili a byl z toho už dost zoufalej. Říkal, že už mu z toho hrabe a tak si našel nějakou novou doktorku. A ejhle!" zvedl Ondra ukazovák vzhůru, ,,Ta ho prohnala zase základníma testama a řekla mu, že to nejspíš bude autoimunitní. Což je vlastně úplně jiná diagnóza a léčba, než co do něj tlačil ten doktor. Prý má jít zase na nějaké další testování. Jen mi to povídal, jímal mě šílenej vztek. To je to naše nekomplexní zdravotnictví. Dokud jim neodpadneš přímo v čekárně, tak se roky žádnýho pořádnýho výsledku nedočkáš." Ukončil Ondra samomluvu a bylo na něm velmi znát, jak ho už jen to tlumočení stávajících věcí, rozlítilo.
,,Na doktory kašli, měli bychom ho zase nějak povzbudit," řekl měkce Miki, před sebou již dojedený talíř polévky.
,,Jo. Posbíráme se, a zase k němu všichni naběhneme, co vy na to? Protože když jsme tam s ním, přidá mi, že se vždycky rozzáří jako sluníčko," řekl na to Martin a odložil lžíci do prázdného talíře.

*