"Dobrý večer," zašeptal zrudlý Kiba když si uvědomil s kým stojí v kabině.

"Dobrý," odpověděl krásný, rudovlasý muž v černém obleku.

"Co ty tu tak pozdě Inuzuko?" zeptal se.

"Jen jsem dodělával práci pane Gaaro."

"To tě ctí," uchechtl se s ironiií v hlase.

Kibovi se rozbušilo srdce natolik, že to snad muselo být slyšet. Byl s ním v jedné místnosti a navíc na něj mluvil!

Začalo mu být horko a hořely mu tváře. Během krátkého okamžiku bliklo světlo, výtah se zastavil a oba se octli v naprosté tmě.

"No to snad ne!" zavrčel Gaara.

Cvakla záložní pojistka a klimatizace s osvětlením se obnovila. Výtah však zůstal v mezipatře a nehnul se ani o píď. Kiba zezelenal, sklouzl zády po stěně výtahu a dosedl na zem.

"Co je s tebou Inuzuko? Nehodláš blít nebo omdlít, že ne?"

"Je vysoce pravděpodobné že se stane ta druhá věc. Uzavřené prostory mi nedělají dobře."

"Klaustrofobie?"

Hnědovlásek to odkýval. Na mluvení se nezmohl. Zavřel oči a prudce dýchal. Ještě chvíli a zkolabuje. Gaara si uvědomil totéž. Posadil se naproti a snažil se ho přivést na jiné myšlenky.

"Určitě brzy někdo přijde. Máš mobil?"

Kiba zavrtěl hlavou v zápornou odpověď.

"Sakra! Já ho nechal v autě."

Mladík před ním si křečovitě držel kolena. Pomalu ale jistě ho strach přemáhal. Gaara věděl že není nejvhodnější moment s tím vytasit, ale potřeboval zaměstnat Inuzukovu pozornost.

"Líbím se ti?"

Kiba vytřeštil oči a němě zíral.

"Tak ano?" naléhal rudovlasý.

Inuzuka jen neslyšně přikývl a sklopil hlavu.

Jeho tváře uchopily dvě hebké, hřejivé ruce a donutily ho podívat se muži naproti do očí.

' Tak nádherný ' prolétlo Kibovi hlavou. Potom odstrčil své sny a cíle v této firmě, levačkou chytil Gaaru za šíji a jal se ho líbat. Ta pusa stála za to všechno zahodit, stála mu za posměšky a utrpení.

Tak se to přeci říká ne?

Mít někoho rád,

a neumět mu políbení dát,

je jako u studánky stát,

a žízní umírat...

A tak Kiba pil svou vodu plnými doušky.

Přemýšlel proč se Gaara - vždy tak sebejistý a nad věcí nebrání. Ale co. Tohle je Kibova chvíle která se mu z paměti nikdy nesmaže.

Opustil jeho rty, vzdálil se, ale bál se otevřít oči. A tak opřel hlavu o chladnou stěnu zasebou a vychutnával dozvuky jejich polibku. Pak sebral odvahu a podíval se. Před sebou zahlédl rozmazaný obličej a hned na to se Gaarovy rty vrátily na jeho.

"Miluji tě...miluji tě...miluji tě..." šeptal rudovlasý mezi jednotlivými polibky.

Kibovým tělem se rozlilo neskutečné teplo, přesně jako když zalijete šálek horkou vodou. Tak jako se teplo vody zažírá do keramiky, tak se i pocit opětované lásky vrývá hluboko do mysli, těla a duše.

Gaara se opřel o stěnu, roztáhl nohy a mezi ně si, zády k sobě, vmanévroval Kibu. Objal ho pažemi a svou hlavu mu nechal klesnout na rameno.

"Co myslíš, není nakonec dobře že jsme tu zůstali?" zeptal se Gaara.

Kiba jen spokojeně zavrněl své "ano."

"Nebýt chvilkového výpadku uvažování tady v tom výtahu... Nikdy bych to neudělal," zašeptal Inuzuka.

"Myslím že jsme na tom stejně. Navenek vypadám jako nedobytná pevnost ale uvnitř... Už nějakou dobu tě tam nosím."

Kiba cítil jak se mu na rameni usmál.

Ve společném objetí usnuli.

Ráno je probudilo volání.

"Haló? Je tam někdo?"

"Co myslíš? Odpovíme?" zeptal se Gaara.

"Bojím se toho co nás čeká... Ale budiž."

"Ano! Jsme tu dva! Pomozte prosím!" zakřičel Kiba.

Výtah byl vytažen do patra a oba dva byli osvobozeni.

Inuzuka se bál co teď Gaara udělá, jak se zachová... Strachoval se že se mu sen rozbije na tisíce střípků.

Jenže Gaara natáhl ruku, a tak mu Kiba nesměle podal tu svou. Rudovlasý muž jí stiskl, a vedl si svou lásku pryč z budovy, směrem do svého příštího života.