,,Naruto! Přestaň škrábat ty nesmysly do sešitu a pojď k nám!" mával na mě Kiba.

Ty sedíš mezi nimi, jako obvykle tiše pozoruješ dění. Odložil jsem propisku, vrazil ruce do kapes a přišoural se k vaší lavici.

,,Co to prosím tě sepisuješ?" ptala se Sakura.

,,Povídky říkal. Ale odmítá mi to dát přečíst," naprášil Kiba.

To tak! Ještě někomu dávat číst mé myšlenky přepsané na papír... Jako by nestačilo že už tak trpím dost. Možná bych se ale pak dozvěděl, kteří z těch lidí jsou praví přátelé.

,,Ahoj Sasuke," na víc než ty dvě slova jsem neměl.

Jen jsi po mně vrhl odmítavým pohledem a pak už ses na mě ani nepodíval.

,,O čem píšeš Naruto?" probral mě Sakuřin dotaz.

,,O ničem co by tě bavilo."

,,Myslíš? Dej mi něco k přečtení a uvidíme."

,,Vážně, to nestojí za řeč."

,,No jak myslíš," zabručela.

Ozval se zvonek, já se musel vrátit na své místo a dalších 45 minut přemýšlet, proč ti tolik vadím.

Zvedl jsem se, všechno nechal na místě a vypařil se ze třídy do jídelny. Seděl jsem se Sakurou, která ze mě ždímala přiznání, o čem píšu. Chce to vědět? Má to mít.

,,O chlapecké lásce. O gayích. A o sobě."

Doufám, že správně pochopí tu poslední větu. I když... V tomto kontextu by to nedošlo akorát pitomci.

,,Ty jsi gay Naruto," nebyla to otázka, ale konstatování.

,,Ano. Taky s tím máš problém jako Uchiha?" říct tvoje křestní jméno jednou za den, bolí až dost.

,,Nemám. Myslela jsem si to," šokovala mě.

Tolik vnímavosti bych do ní neřekl.

,,Víš, každý si myslí, že jste si dali přes hubu a teď spolu nemluvíte. Ale já jsem si všimla, jak se na něj díváš. Ty jsi do něj zamilovaný, viď?"

Prostě jsem to odkýval. Ty nejsi schopen to vidět za celý ten dlouhý čas a Sakura si toho všimla?! Doháje s tebou Uchiho!

,,To je fór."

Zamračil jsem se na ní. Mě to vtipný nepřijde.

,,V čem ten humor spočívá?"

,,Že jsi stejnej jako on! Zahleděný do vlastní bolesti natolik, že si nevšímáš citů ostatních."

,,Jak to myslíš?" zamrkal jsem.

,,Uvedu ti příklad. Ty jsi zamilovaný do Uchihy a trápíš se. A stejně tak někdo miluje tebe a trpí úplně stejně. Ne-li víc, protože to nevidíš a on se ti to bojí říct."

,,On? Kdo?"

,,Zkus na to přijít sám, ano? Už tak jsem ti to ulehčila," zvedla se k odchodu.

,,Až na to přijdeš, hlavně mu neubliž. Sám nejlíp víš, jak moc to bolí."

Kdo to je? O kom to mluvila? Vůbec jsem si nevšiml, že by se něčí chování ke mně změnilo. Vím že mě miluje Hinata ale... Je mi to líto. Nejsem ten "správný". Navíc Sakura jasně říkala on. Kluk. Hmmm... Tak tohle bude zajímavé. Hrozně se bojím abych to nepodělal, nerad bych bezdůvodně ubližoval, ale nejsem si jistý co udělám, až zjistím, o koho jde. Vrátil jsem se do třídy, sedl si a začal hledat svůj... Ne! Je pryč!! Krucinál! Všechno co bylo ve mně je teď... Někdo ho vzal! Kdo?! Snad ne ten, o kom mluvila Sakura! Rozladěně jsem očima těkal po třídě a vybíral z možností... Několik lidí tu neobědvá, z toho většinou holky a z kluků...

,,Sasuke! Vrať mi ten sešit!" zahromoval jsem přes celou třídu když mi došlo, co držíš v rukou.

Vyřítil jsem se k tvému stolu a bez upozornění ti mé papírové myšlenky vytrhl z rukou. Nebránil ses. Nemluvil. Nesmál.

,,Naruto?"

,,Hm?!" vypadlo ze mě podrážděně.

Vstal jsi, otočil se ke mně čelem. A ty tvé oči.

Hluboké, uslzené oči které tolik žádaly o odpuštění.

Objal jsi mě, silně jsi mě k sobě přitiskl.

,,Strašně moc se omlouvám, já... Ty jsi pořád můj kamarád, mám tě rád. Sice jinak než bys chtěl ale mám. A je mi líto kolik jsi toho kvůli mě vytrpěl. Jsem...kretén! Promiň!!

,,Neomlouvej se. Jen semnou prosím tě, zase mluv."

,,Budu, neboj. Budu," usmál ses.

,,Takže zase přátelé?" zeptal jsem se.

,,Přátelé," vydechl jsi a stiskl mou ruku.

To bychom měli. Poslední naděje na to tě mít, rozdrcena na prach. Ale neztratil jsem tě. Radši tě mít za přítele, než tě nemít vůbec.

,,Jak jsi se dostal k tomu sešitu?"

,,To Sakura. Práskla mi s ním o lavici a ať si to laskavě přečtu," uchechtl ses.

,,Vypadá to, že za nás řeší problémy..."

Ani netuší, kolik jí dlužím.

A teď poslední bod na seznamu. Kdo je ten "ON" o kterém mluvila?

Během další z hodin jsem pozoroval celou třídu, ale vůbec nic mě nenapadlo.

,,Naruto? Pojď sem!" křikl jako obvykle Kiba.

Naběhl jsem na poslední přestávku k nim a živě se se všemi bavil. Kdybych měl aspoň stín podezření, ale ten dotyčný se nijak neprojevil. Kdo?!? Poslední mučící hodina. Laboratorní práce. Doufal jsem, že vyfasuju někoho chytrého, abych se nemusel příliš namáhat, ale padlo to na Kibu. Sensei můj protest přešel tím, že jsme dvě strany jedné mince. Wah?! Cožeto? Nechápu.

,,Jsem rád, že už jste si to se Sasukem srovnali," pronesl po chvíli mlčení.

,,Vypadal jsi nešťastně."

,,No jo... Já jsem taky rád," přiznal jsem.

Stále jsem očima slídil po někom, kdo by vypadal že jeví zájem. Mé oči se setkaly se zelenýma, patřícíma Sakuře. Protočila je a praštila se do čela. Něco zašeptala ale to se ke mně nedoneslo. Typuji to však na: ,,Naruto, ty idiote."

Když jsem vrátil hlavu k našemu vzorku, Kiba se na mě stále díval.

,,Co je?"

,,Ale nic," mávl rukou, zavřel oko a zahleděl se do mikroskopu.

Že by? Fajn. Risknu to. V nejhorším budu za... Však už to řekla Sakura. Nadechl jsem se a položil mu ruku na koleno. Cuknul sebou, ale dál soustředěně pozoroval dění v mikroskopu.

Bingo.

A teď test na blízkost Uzumaki Naruta.

Posunul jsem dlaň na vnitřní stranu jeho nohy a pomalu jí sunul po stehni k tříslu. Kibova ruka vystřelila k mé a zarazila jí v pohybu. Hlasitě polkl a pak mou ruku odstrčil. Srazil nohy k sobě a poposedl si. Že by chyba ve výpočtu? Do konce hodiny ani necekl. Jen co zazvonil zvonek, začal jako o překot házet sešity do tašky a zběsile uklízel. Očividně se chtěl rychle vytratit.

,,Kibo!" zavolal jsem na něj, když mizel za dveřmi.

Sledoval jsem stín, který za ním zůstal. Vrátil se o krok, zarazil se, zhoupl se na patách a chtěl vyrazit dopředu, nejspíš se ale otočil zpět, protože se v zápětí objevil ve dveřích a pomalu se šoural ke mně dokud se třída nevylidnila.

,,Co...Co je Naruto?"

,,Myslel jsem, že o mě stojíš," prohodil jsem.

,,Miluješ Sasukeho ne?"

,,Chodím s ním snad? Odpověz, chceš mě?"

Kiba jen rozpačitě přitakal.

,,Tak na co čekáš?"

Všiml jsem si zářivého úsměvu bílých zubů, než byl až příliš blízko a já zavřel oči, abych se nechal políbit.

A tak jsem místo s tebou, s někým úplně jiným.

Ne. Nelituji toho. Kiba je hodný kluk. A hlavně zamilovaný. Kdo ví, třeba to jednou bude jinak. Láska i smrt jsou jen okamžiky.

Kiba se odtáhl a díval se. Zasněně. Spokojeně. Vlídně. Těžko to všechno popsat slovy. Ve dveřích se objevila Sakuřina růžová hlava.

,,Kluci nerušim? Něco jsem tu nechala."

,,Vůbec," zaskřehotal Kiba a stiskl mou ruku ve své.

Sebrala učebnici a hrnula se pryč.

,,Jo a Naruto," nadhodila.

Potom se jen otočila, mrkla, ukázala zdvižený palec a zmizela. Musel jsem se smát.

Netrvalo ani měsíc abych si uvědomil, proč mě k němu Sakura nasměrovala. Padneme k sobě totiž jako hrnec s pokličkou. Kiba teď okupuje většinu mého srdce.

Ale ty...

Ty v něm vždycky budeš mít místo.