Ráno se všichni kromě Niny nacházeli dost rozlámaní, v prapodivné pozici. Izy ležel stočený v klubíčku na kraji pohovky, Vik měl přes něj natažené nohy jako by byl podnožka. Po Viktorovi se válel Max, chrápal a přitom mu slintal kamsi na rameno. Nina to uprostřed noci vzdala a zalezla do košíku s vlnou. Propletenec těl probudilo cosi, jako zvuk gongu. Odehrálo se několik věcí naráz. Max nadzvedl hlavu, pootočil ji a upřeně se zadíval na obličej pod sebou. Izy sletěl z pohovky na zem. Vik se leknutím vyšvihl do sedu, a uštědřil tak Maxovi parádní čelíčko. Oba se chytli za hlavu a zasyčeli. Max z Vika doslova odletěl na druhou stranu pohovky a do toho se začala Nina strašně smát.

,,Je mi teprve patnáct, ale mám dojem, že se o mě teď pokouší mrtvička.," sípal Max ztěžka.

,,Co mrtvice, já mám asi motřes vozku."

,,Očividně," hýkal smíchy Izy, který se mezitím posbíral ze země.

Do pokoje vešla stařena a mile se usmívala.

,,Už je to hotové mládenci. A nezlobte se na mě za ten budíček, mám trošku hlubší spaní."

,,Hlubší spaní?!" otázali se Max s Vikem naráz.

,,Tohle by probudilo i Šípkovou Růženku," mrmlal Viktor.

Max nevěřícně zavrtěl hlavou a poprosil stařenku o lektvar a popis cesty k její sestře. Poděkovali za nocleh a vyrazili na další cestu. Voda v lahvi měla barvu Izyho vlasů.

,,Co to mlela o tom hřbitově? vyzvídal Vik, který slyšel minimum z konverzace.

,,Vesničané tam nechodí, prý tam straší, tak se tomu máme vyhnout," oznámil Izy.

Vik jen pokrčil rameny a dál šel mlčky. Všichni se nechali vést Maxem, který v rukou třímal podivný nákres, který mu svěřila zaříkávačka.

,,Rád bych narazil na nějakého hodnotného démona. Za obry a zařeknutá zvířata nedostaneme ani rezavou minci."

,,Maxi, buďme rádi . I obři nám dali zabrat."

,,Bojíš se?" nadhodil Max.

,,Ano, o tebe," Max se nasupil a zamračil.

Přeci není žádná slečinka! Musí mu to co nejdříve dokázat!

,,Vezmeme to přes ten hřbitov!" oznámil jako umanuté dítě.

,,Maxi, je to dobrý nápad?" znejistěl Izy.

,,Nemluvila by o tom, kdyby to nemyslela vážně."

,,Další zbabělec?" uchechtl se Max.

Izy se radši nehádal. Zavřel oči, zastavil se a tlesknul.

,,Youkai" pronesl neznámým, hlubokým hlasem a celého ho pokryla fialová mlha.

Ta se rozestoupila a začala se formovat vedle Izyho do tvaru lidské postavy. Nina, Vik i Max ztuhli v šoku. To, co vyvolal, bylo děsivé. Bytost, která je kdysi málem rozmetala.

,,Sucubus," usmál se Izy.

Stvoření těkalo očima po trojici před sebou.

,,Je naprosto oddaná, nebojte se," v úsměvu cenil zuby.

,,Chlape, vyděsil jsi mě!" oddychl si Vik.

,,Nezastírám že první popud byl, aby Maxe praštila po palici, jenže-"

,,Se bude hodit," dořekla Nina, která větřila ve vzduchu.

,,Čtyřlístku vážně tam jdeme?"

Max zuřivě přitakal a vykročil vpřed. Otevřel rezavá vrátka a začal dusat mezi hroby.

,,Hm?! To je jako všechno? Pár náhrobků, rozvrtaná hlína a puch mě má vyděsit?!" křičel.

Zem se jim roztřásla pod nohama a místy popraskala.

,,Ty jsi vážně pitomec," vzdychl Izy a praštil se dlaní do čela.

Modrovlasý chlapec vydal pár příkazů v neznámém jazyce, sucuba se vznesla a začala kroužit nad hřbitovem. Holubičí křídlo na Izyho čelence fialově světélkovalo. Z děr v zemi začala vylézat polorozpadlá těla. Ten smrad byl pro všechny jako rána palicí, děsivě omračující. Z dříve lidských těl odpadávaly kusy masa, ale přesto se pohybovala dál ke čtveřici. Max bleskovou rychlostí tasil Jor, která byla během okamžiku probuzena a připravena k boji.

,,Za Cloverovi!" zaječel Max jako bojový pokřik a vrhl se mezi oživlé mrtvoly. Mlátil je hlava nehlava, ale nebylo to nic platné. Jen z nich tím mlácením sklepal hnijící maso, až zůstaly jen kostry. I Viktor se snažil pomoci a tak jednu bestii po druhé upaloval. Množily se jako krysy. Za skolení jedné, se vynořily další dvě mrtvoly. Izy kynul sucubě a ta těla trhala na kusy. Nina se držela vzadu a zírala na souboj.

,,Viku, triangulace, musí tu někde být Nekromant, jinak tohle není možné!" snažil se Max překřičet bojový ryk.

,,Jak to asi uděláme, když se musíme bránit?!" ptal se Vik, který právě sežehl další mrtvolu.

,,Prostě trianguluj bez lapačů!"

,,Tobě přeskočilo?!" vyjekl Viktor.

,,Koukej sebou hodit, není čas! Kdo to tu mlel nesmysly o ochraně a sebeobětování?!"

,,Chápu," odpověděl rozhodně blonďák.

Rozpřáhl paže a vrásky dlaní se mu rozjasnily zelenou září. Na dálku svítil jako sloupec plamene. Pak záře zhasla a Vik se zhroutil na zem.

,,Viku!" vyděsil se Max.

,,Izy, zdrž je!" zaječel příkaz a vrhl se k bezvládnému tělu.

Izy několikrát zopakoval své  "Youkai" a za chvíli se vzduchem prohánělo šest sucub. Činily se. Trhaly a mlátily mrtvoly a tak Maxovi s Vikem zajistily dostatečné bezpečí.

,,Vikuuu!" kvílel Max a pleskal přítele po tvářích.

Ne a ne se probrat.

,,Pozor!" vpletla se mezi ně Nina.

Vyskočila Viktorovi na hruď, začala na místě přešlapovat a předla u toho. Trvalo to asi pět minut a i Izy měl už dost. Ze sucub zbyly tři. Ostatní nával mrtvých pobil.

,,Co s ním je? Hejbněte!" ječel hystericky Izy.

Bál se použít těžší kalibr než sucuby. Přeci jen, on není tak zvladatelný. Ale tímhle tempem to asi jinak nepůjde.

,,Díky Bohu!" uslyšel modrovlásek.

Rychle uhnul pohledem ke svým společníkům a všiml si, že Vik sedí a mne si čelo. Sledoval nevěřícně situaci. Uprostřed boje, bez ohledu na cokoli, se na Viktora Max vrhnul a drtil ho svým objetím. Vik se přihlouple usmíval. Když nemrtví srazili další sucubu, Izyho chytl pravý hysterák.

,,Budete se muckat ještě dlouho, nebo jen počkáte, dokud nechcípnu?!?"

Max se od Vika oddělil, vyskočil na nohy a začal Izymu pomáhat.

,,Je tamhle, v té hrobce," oznamoval Vik, který mezitím kolem sebe a přátel zapálil stěnu z ohně.

Zabralo to. Mrtvoly stály okolo a dovnitř se neodvážily. Pak prodloužil plameny až ke vchodu do kamenného hrobu, nechal je rozestoupit a zajistil jim bezpečnou cestu dovnitř. Poslední sucuba padla a záře z Izyho holubičího křídla se vytratila.

,,Ve velkém stylu, jako Mojžíš," usmál se unavený Izy.

,,Mojžíš rozdělil moře, ne plameny. A je rouhání mě k němu přirovnávat," řekl Viktor.

,,Jdeme," poručil Max a postavil se do čela skupiny.

,,Maxi?"

,,Hm?"

,,Tohle si chci vyřídit já. Potřebuji životní energii a vysát jí z Nekromanta, mi bude potěšením," vysvětlil Izy a mrkl.

Max to odkýval a pustil ho před sebe.

,,Youkai," šeptl Izy.

Křidélko na čelence se zachvělo a rozsvítilo jako žárovička. Z modrovlasého chlapce se oddělily dva chuchvalce fialové mlhy. Ta se následně zformovala do rysů ženských těl. Obě byly zelené a nahé, jejich křídla se leskla a měla strukturu vážčích.

,,Tohle jsou... Dá se říct víly. Dokážou blokovat energii ve vzduchu a zamezit Nekromantovi v přísunu síly. Ale je to dvousečná zbraň," uculil se.

,,Chceš říct, že už to působí i na nás?" zeptal se Viktor.

,,Přesně tak. Ale vás do toho tahat nebudu. Já a ony. Tři proti jednomu. Bez starosti. Složím ho," pronesl důrazně Izy a vykročil do šera.

Sejít do spodní hrobky bylo jako vydat se do noční můry. Slizské stěny, vlhko a ve stěnách odpočívali ti dávno mrtví. Sestupovali po schodech až dolů, k hlavnímu hrobu. Když vstoupili, zastavili se. V každém ze čtyř rohů stála zahalená postava. Uprostřed, přímo na mramorové desce sedělo pokřivené stvoření.

,,Pojď micinko ještě kousek,

vytrhnu ti jeden vousek.

Hned potom tě stáhnu z kůže,

nikdo už ti nepomůže..." odříkával Nekromant, přitom se chechtal a civěl na Ninu.

Pak se postava zvedla a něco nechutně křuplo.

,,Ailime a Emilia! Připravit!" rozkázal Izy.

,,Odkdy dáváš monstrům jména?!"