Není to poprvé co mě okolnosti donutily utéct. Když tak nad tím přemítám, zbaběle utíkám pokaždé, když se mi zdá situace neúnosná. Gay. Tři písmena co mě pronásledují všude. Občas mi přijde že je mám vypálené na čele. Jsem dokonce takový ubožák, že to nepřiznám ani sám sobě. Ačkoli už od puberty vím že ty ženské, měkké tvary mi nic neříkají a že mé sny pokaždé zobrazují sténající muže, stále se snažím donutit být normální. Jenže poručte srdci a tělu. Obelhat mozek není tak složité. Ale lásku a tu zvířecí přitažlivost si člověk nevybere. Poslední vztah dopadl katastrofálně. Tajil jsem ho a on to nechápal. Myslím že mu to spíš bylo líto. Dlouho toleroval moje chování a přání. Ale jak sám řekl, tohle nevydrží ani svatej. Tenkrát jsme se pohádali. Ne. Nepříčetně jsme na sebe řvali. A vzhledem k tomu jak jsem ho měl rád, chtěl jsem si ho udobřit, i když měl s mou zbabělou nerozhodností pravdu. Mozek odjel na dovolenou a já ho u nás v domě políbil. Jen tak. Abych dokázal že se za něj nestydím. Co čert nechtěl, zahlédla nás sousedka, největší drbna z okolí. Do dalšího dne o nás vědělo celé sídliště. Co sídliště... Celá Praha 5. Nepřekousl jsem kradmé pohledy, i když nám to pár dobráků přálo. Neustál jsem syčení puberťáků a jejich narážky typu:

,,Myslíš že ten hošan nosí tangáče?" Sebral jsem se a odjel.

Jen na chvíli, vypnout, jenže s návratem se nic nezměnilo. Matěj už se nechtěl vídat - ne že bych se divil - a tak jsem se odstěhoval. Po šesté. Prchám sám před sebou, není to žalostné? Nenamáhejte se, odpovím si sám. Je. A jak. Zakázal jsem si v tomhle městečku (dá se tak mrňavé vesnici říkat městečko?) navazovat vztahy. Jakéhokoli druhu. Prostě si vystačím sám se svou fantasií a tečka. Domluvil jsem. Ráno jsem se v místní školce zeptal na místo. Ne, nesmějte se. Já jsem vážně učitel. Mám maturitu v oboru Výchova dětí předškolního, a mladšího školního věku. Že je to divné? To by nemělo, vždyť jsem jen gay, ne pedofil. A ejhle, místo se našlo. Na třídě jsem učil s Amálkou, ženskou skoro v důchodu, a ta nadšeně souhlasila že budeme pracovat na ranní a odpolední směny. Že konečně nebude v práci celý boží den. Jak to na vesnici bývá, má třída čítala dvanáct dětí nejrůznějšího věku. Od čerstvých tříleťáků po děti s odkladem školní docházky. Zlatá vesnička oproti 28 dětem na třídě v Praze. Netrvalo dlouho a ve Dvorci jsem se zabydlel. Má to jedinou chybu. Přijde mi že snad polovina populace našeho vesnického ráje jsou rozvedené nebo svobodné matky. Když občas slyším jak se hihňají jako školačky a co si povídají mezi sebou v šatně, připadám si jako na lovu. Až na detail že honci jsou ženský a já ten chudák kterého nahání.

,,Holky a nevíte... Je ženatej?" zaslechl jsem pištivý hlas paní Hálové.

,,Líbo neřekla bych. To by tu byl s ní. A navíc nemá prstýnek!" odvětila naše dvorní naivka slečna Mašínová.

To abych v sobotu zajel do zlatnictví. Alespoň mi ty saně dají pokoj. Odbyla sedmá večerní a já zamykal třídu, šatnu, konečně hlavní vchod a vykročil domů. Jenže tam mě čekalo překvapení. Většina mužského osazenstva stepovala před mým domem a očividně čekali na mě.

,,Ahoj! Fanda Tomků!" pozdravil mě vysoký hromotluk.

,,Zdravím. Děje se něco?" tázal jsem se.

,,Ne, jen bychom rádi aby ses s náma trochu sčuchnul, vždyť ani do hospody nechodíš... Za ten tejden... No a my tě vůbec neznáme," dokončil a zbytek mužských pokyvoval.

,,Jasně. proč ne." vypadlo ze mě poraženecky a už jsem se s houfem valil do místní nálevny.

Nezastírám že mě to bavilo. Přišlo mi to... normální. Jít s chlapama na pár piv. Když budu mít štěstí, bude mi takhle fajn už napořád. Měl jsem jí jako z praku a cestou domů jsem pěl jednu sprostonárodní za druhou. Ani do zámku jsem se nemohl trefit. Pak jsem - společensky znaven padl do postele.

Ráno bylo kruté. Hlásil se bolehlav a zvedání žaludku. Ani kafe ve kterém skoro stála lžička nepomohlo. No budiž, přetrpím to. Byl to očistec. Nestává se vám že když vás bolí hlava jsou lidi hlučnější než obvykle? U dětí to platí dvojnásob. Po práci jsem se šel projít po lese a jak říkají amíci, relaxoval. Miluju podzim. Je to nejkrásnější období vůbec. Ta barevná paleta je tak konejšivá, jedinečná... Po dlouhé době mi bylo vážně dobře. Doma jsem zalezl do pelechu a prospal se až do dalšího dne. V tomto duchu míjel bez katastrof týden za týdnem. Pitky do němoty jsem přeložil na pátky abych se přes sobotu a neděli srovnal. Někdo si řekne - co je to za život - práce, procházky, čtení a hospodské radovánky - ale mě to stačí. Alespoň zatím. Práce mě baví a děti jsou spokojené. Ješitně se pochlubím že mě mají radši než Amálku. Přeci jen učitele moc mateřinek nezažije. Odhodlal jsem se i pro lepení draků, děti pomáhaly, ale v podstatě jsem je sestavil já. Když jsem pak viděl ta rozzářená očka a úsměvy, byl jsem rád. Tou bezbřehou radostí mi dávají najevo co pro ně jsem. A že k nim patřím.

Září...říjen... a kde je listopad? Ani jsem se neotočil a byl tu Mikuláš. Pár rodičů se nabídlo že se navléknou do kostýmů a vezmou tak roli svatého a pekelníka na sebe. Honza Tachecí ze sebe udělal hotového Satana, a pan ' velectěný inženýr ' Jakub Lhota se stříbrnou lžičkou v řiti se milostivě ujal role Mikuláše. Já toho tupce nemůžu vystát. Padla ovšem otázka kdo bude anděl. Ženské se styděly a chlapi do toho nešli. Amálka byla ochotná, jenže měla ranní, čili službu u dětí. Ejhle, nezbylo nic než že se obětuju pro kolektiv. Musel jsem se smát když jsem ten kostým zkoušel. Bílá říza a křídla velikosti holubičích. Ale cosi tomu chybělo. Mé černé vlasy rozhodně andílka nepřipomínaly. Ještě ten večer jsem jel až do Písku do Hypernovy a koupil si ujetou stříbrnou paruku. Prodavačka mě sjížděla pohledem - A - jinak - normální - ? - Pak nevěřícně zakroutila hlavou a vyžádala si hotovost. S úlovkem jsem se pokochal v zrcadle. No... dokonalej svatoušek. Už jsem se těšil na zítra a nemohl dospat. jako malej.

Bodoval jsem. Amálka se svíjela smíchy a chudinky děti jí nechápaly. Když přišla k sobě, rozdali jsme nadílku a Mikulášské trio deset minut pózovalo foťáku. To by ještě šlo. Jenže Amálie si ty fotky nenechala pro sebe a tak putovaly z jedné domácnosti do druhé. Maminky co mě potkávaly na ulici juchaly a pěly ódy jaká jsem byl krásná anděla. Tohle téma se udrželo až do Vánoc. Už od 20. prosince byla školka zavřená - maminky si děti nechaly doma. Na jednu stranu to bylo dobře, ať si svátky užijou, ale na druhou mi to bylo líto. Dvacátým prosincem totiž skončily Vánoce mě. Bydlím sám a na Ježíška si ani při mé šílenosti hrát nebudu. Teď to bylo poprvé co se mi stýskalo po rodném velkoměstě, stověžaté matičce Praze. Tam alespoň bylo kam zajít, a přinejhorším se nakvartýrovat k rodičům. Samota je ubíjející pokud si jí zrovna nehýčkáte. Však víte - na Vánoce by nikdo neměl být sám. Já budu. Podejte mi kapesník... Ale čert to vem. Přežil jsem horší... situace? Tak jsem se poflakoval po naší vísce. Dlouho jsem neviděl tolik sněhu. Oči se nemohly nabažit. Občas mi to připomnělo dětství a líbezné Ladovské obrázky.

,,Pane Tomáši?" ozvalo se po náměstí.

Milada Smíšková, rozvedená, 34 let, šestiletá dcera Majda, sluníčko třídy... zašrotovalo mi. To už je asi profesní deformace.

,,Ano?" otočil jsem se za hlasem. Zvolna ke mě poklusávala tělnatá růžolící ženuška a malá Majda za ní sotva vlála.

,,Pane Tomáši..." zalapala po dechu ,,...tak jsem si říkala že abyste nebyl na svátky sám, pozve vás naše rodina. Přijdete?"

,,Nechci obtěžovat." zamumlal jsem a spolkl poznámku zda-li mě zve i pan Lhota.

Divil jsem se ale tahle kulatá mamina si nabrnkla našeho borce Dvorce. Dere mě jak se ohání titulem. Nechápu jak mohl takový dutohlav udělat inženýra.

,,Už jsme to probrali, nikomu to vadit nebude," tokala baculka.

V ten okamžik jsem to vzdal a pozvání s díky přijal. Upřímně řečeno jsem se i těšil. Pořád lepší Vánoce s neznámými známými než úplně sám. V předvečer dvaadvacátého jsem jel do města koupit pár dárků. Bylo by mi krajně trapné nechat se pozvat, dostat dárek a sám nic nemít. Celkem jsem koupil osm věcí a řekl si že uvidím co by se ke komu hodilo. Jen u Majdy jsem měl jasno. Koupil jsem toho příšerného fialového poníka se kterým si ve školce tak ráda hraje. Zbytek dárků čítal dámskou a pánskou kosmetiku a jak jinak, knihy. Ráno třiadvacátého jsem se přes náměstí belhal ke Smíškům. Sníh jsem měl snad po kolena. Nikdo se neobtěžoval ho odhrabat. Sotva jsem se dotkl zvonku už mě mačkala Milada s Majdou a jásaly že jsem dorazil. Jako by od narození neviděly chlapa. Lhota nejspíš nebude nic moc když se na mě tak vrhly. Vše by proběhlo v pořádku. Miladiny pusinky na tvář, to že mi Majda visela na noze, i že ten plešoun co ho tak nesnáším přišel a culil se jako Ježíšek. Jenže tady bylo něco jinak.

Přebývala osoba. Oslnivě krásná osoba.