Boys don't cry; Hitoiro 3/7
30. 12. 2012
Naruto:
Když jsem se ráno vzbudil, byl jsem v pokoji sám. Přišel vůbec v noci? Mám matný dojem že ano... Dokonce si vzpomínám, že byl blízko. Ne. Ne, s největší pravděpodobností byla ta blízkost jenom sen.
Vstal jsem abych se oblékl a zrak mi padl na pomuchlanou postel. Byl tu. A spal právě tady. Ale kde teď je? Bezmyšlenkovitě jsem přešel k jeho posteli, padl na ní a obličej zabořil do důlku v polštáři. Zhluboka jsem se nadechl. Ta vůně mě málem omráčila. Vnímám jí na něm pokaždé, ale ve velmi, velmi omezeném množství, když se zrovna někde míjíme, nebo když proti sobě stojíme a mluvíme. Ale cítit jí takhle a tolik... srdce mi začalo bláznivě bušit, a v břiše jsem začínal pociťovat lehké vzrušení. Nejvyšší čas se zvednout, natáhnout si triko a vydat se do koupelny.
Vstal jsem a sotva udělal dva kroky, s trikem napůl přes hlavu, otevřely se dveře. Vážně jsem nemohl udělat provinilejší výraz.
,,Dobrý ráno Naru... Děje se něco?" překvapilo mě že promluvil, a ještě tak tiše a vlídně.
,,Ne, vůbec! Ahoj," fajn, tohle znělo opravdu dospěle... Vsadím se že teď přemýšlí nad tím, jestli jsem si tu honil, když se chovám jako by mě při něčem nachytal. Doufám že si nevšimne té postele- a než jsem se stihl zarazit, oči mi střelily do míst, ve kterých jsem ještě před chvílí ležel a kde jsem si tak nestydatě užíval jeho vůni. Všiml si toho, a následoval můj pohled. A abych se ztrapnil naprosto dokonale, pusa byla rychlejší než hlava.
,,Jdu si vyhonit zuby!"
...
?
PANE BOŽE!!! Profackuj mě!
Rychle jsem, rudý jako turecká vlajka, vysmahnul z pokoje. Takže co teď? Takhle brutálně jsem se před ním ještě neshodil a proč ze mně proboha vypadlo že jdu honit zuby?!
Sasuke:
Stál jsem tam zcela konsternován, situaci jsem naprosto nepochopil. Až teprve za pár sekund všechno zapadlo kam mělo a já dostal záchvat smíchu jako už dlouho ne. Vážně, Naruto, začíná ti slušně hrabat, a to jsme tu teprve první den.
Sednul jsem si na postel a chvíli přemýšlel nad absurditou - jak Narutovou, tak svou vlastní. Co jsem dole snídal, naši mě obeznámili s faktem že se chystají na výlet a předpokládají, že se jako obvykle účastnit nebudeme. Prvních pár vteřin jsem opravdu uvažoval že s nimi půjdu, abych tu s Narutem nebyl sám. Něco uvnitř mě se ale ozvalo a tiše zapředlo; ,,Na tuhle chvíli přeci tak dlouho čekáme..."
Tak možná... Konečně zjistím, nakolik jsem schopný se ovládat. A ať se stane co se stane, dozvím se jak na tom jsem, a budu podle toho jednat.
Je teprve ráno, ale slunce začíná pekelně pražit. Stáhl jsem si triko, a jen v kraťasech se vydal ven. Přemýšlel jsem co bych, když na mě za chatou vykouklo mnoho polen, která je třeba naštípat. Vytáhl jsem z dřevníku sekeru, a že se tedy pustím do práce. Nebudu u toho na něj myslet, a taky budu aspoň pro změnu trochu užitečný. Jen by to ještě chtělo nějakou hudbu...
Bezmyšlenkovitě jsem si došel pro přehrávač a CDčka co mám nahoře v pokoji. Když jsem tam vstoupil, Naruto seděl na zemi, zády opřený o postel, kolena pod bradou, v ruce mobil. Přemýšlel jsem jestli takhle depčí z toho ranního výstupu, nebo je za tím něco jiného.
,,Naru, seš v cajku?"
,,Jo, v pohodě," řekl aniž by se na mě podíval.
Nechtěl jsem se vnucovat, tak jsem sebral pro co jsem přišel, a opustil místnost. Pochybuju že by ho tak sebrala taková prkotina, spíš má trable s nějakou... Ne. Nebudu na to myslet. Ne, když to tolik bolí.
Zapojil jsem přehrávač přes prodlužovačku do sítě a něžně ho uložil do trávy u dřevníku. Vytáhl jsem první CDčko na které mi padla ruka a ani jsem nečetl titulek. Zapnul jsem ho, postavil si první polínko na špalek, chňapl sekeru a rozmáchl se. Současně s mým prvním úderem se ozval líbezný hlas. Mika Nakashima. Tohle nejspíš není nejvhodnější hudba pro takovouhle činnost. Ale co... Nechám jí hrát.
Naruto:
,,Mata hitohira hanabira ga chigireru,
kaze wo tomeru chikara wa nai?"
Ticho, zpěv ptáků, cvrlikání kobylek a mé myšlenkové pochody přerušil úder do dřeva a první slova písně kterou tak důvěrně znám.
Co to tam ten Sasan vytváří? Napadlo mě.
Sesbíral jsem se ze země, přešel k oknu, a zrak mi padl přímo na něj.
Pozoroval jsem ho.
Vlastně jsem spíš fascinovaně hleděl na tu krásu. Na mého polonahého, překrásného, nevlastního bratra, jak se ohání sekerou. Jak štípe dříví a svaly horní poloviny jeho těla bez přestání pracují. Přestal jsem vnímat, a počítat údery. Poslouchal jsem hudbu, která se tiše linula sem nahoru, očima zavěšený na Sasukem.
,,Jibun no shiawase wo, negaeba ii yo."
Běž si pro svůj kousek štěstí, máš na něj právo...
Hitoiro.
Přijde mi jako by byla o nás.
Oba jsme jí tak milovali, dřív, než přišel tenhle zmatek, a než jsem v ní začal cítit nás dva. Od té doby jsem si jí ani jednou nepustil.
Jsem do něj zamilovaný. A i když jsem ty city dokázal zkrotit a skrýt, Sasuke se během svého dospívání mění k nepoznání.
Pochybuju že si ještě pamatuje, jaké to mezi námi bývalo a jak nám bylo dobře... Tyhle časy se ale už nikdy nevrátí. Nejspíš mi nezbývá než snít, a doufat, že už se ke mně nebude chovat tak, jako ještě před nedávnem. Protože čím víc si svou lásku uvědomuji, tím víc mi dochází, jak by bolela další ignorace a posměšky.
Nechtě jsem odstoupil od okna a usadil se zpátky na zem. Naslouchal jsem slovům dalších jejích písní, a dálkou tlumeným úderům sekery. Zase jsem odepsal Sakuře. O něco později jsem i matně zaznamenal loučení, jak se máma s tátou vydali pryč na ten výlet. Sasuke vydržel v tom zběsilém tempu několik hodin. V momentě kdy údery přestaly jsem se zvedl, a s prázdnou hlavou a rozbolavělým srdcem sešel z podkroví dolů a na zahradu, abych se po něm podíval.
Sasuke:
Byl jsem příjemně unavený a spokojený.
Vypnul jsem hudbu, přehrávač i CDčka postavil na stůl u kuchyně. Nahoru se mi nechtělo, ne po tom co jsem tam Naruta viděl sedět jako hromádku neštěstí, nejspíš v depresi nad nějakou běhnou.
Zauvažoval jsem o osvěžení v blízkém rybníku, a vydal se zpátky na zahradu pro ručník, naší vševědoucí mamkou připravený k použití. Na plavky jsem se vykašlal, bylo mi jasné že tyhle kraťasy poslouží úplně stejně.
Zrovna jsem se chtěl vypařit, když mě zastavila ode dveří se linoucí otázka.
,,Sasuke? Kam jdeš?"
,,Koupat se," odpověděl jsem prostě.
Na chvíli jsem se zamyslel a dodal: ,,Pojď taky. Je vedro a voda bude určitě příjemná. Udělá ti to líp," chlácholil jsem ho a ani netušil proč vlastně.
,,Dobře," rozeběhl se ke mně se zubatým úsměvem a z domnění, že mi díky chybě v Matrixu padne do náruče, mě probralo až jak změnil směr - popadl ručník a naklusal ke mně.
,,Jdu v tomhle, jsem moc línej se jít převlíkat a navíc bych tě zdržoval." hájil svůj kraťasovo-tričkový koupací úbor.
,,Mě o tom vyprávěj. Nechtělo se mi nahoru pro plavky. Hele Naru... Cos... Cos to tam nahoře blbnul? Neříkej mi že od rána sedíš v pokoji a depčíš."
,,Ne to ne... Jen... Trochu. Víš já jsem... psal jsem ... kamarádka mi... to je fuk." lezlo z něj jak z chlupatý deky.
Nedumal jsem nad tím, co je v tom za pravdu ani jak moc je ta kamarádka kamarádkou. Asi hlavně proto že bych žárlil, a já tuhle chvíli klidu nechtěl ničím ničit.
Rybníček jsme měli nedaleko, nebo nám to tak jen přišlo, protože co si pamatuji, jako děti jsme byli vždycky na troud suší, než jsme na kolech dojeli zpátky domů...
Když jsme byli na místě odhodil jsem ručník a rozeběhl se do vody. Tohle svlažení jsem tak strašně potřeboval! Udělal jsem pár temp a než jsem se otočil po Narutovi, zaslechl jsem šplouchnutí a blonďaté slunce v zamračeném dni se vynořilo vedle mě.
,,To je ledovýýýýýýýýýýý!"
,,Kecy v kleci! Kdybys nebyl zalezlej celej den v pokoji kvůli nějaký huse, a trochu něco dělal, tak by ti to ledový nepřišlo," smál jsem se mu.
Čekal jsem že to vezme s humorem, bylo to tak i myšleno, ale on místo toho sklopil pohled a pomalu začal plavat ke břehu.
,,Snad jsem zas tolik neřekl!" zavolal jsem na něj.
,,Hele Naru! Vždyť to byla jen sranda, nechtěl jsem jí nijak urazit, ani tebe... sakra! Nemyslel jsem to vážně!"
Jeho chování mě ale naprosto odrovnalo a kdybych nemusel šlapat vodu, nejspíš bych jen stál na místě s dokořán otevřenou pusou. Beze slov sebral ručník, tričko, a odešel pryč.
Naruto:
Běžím, a dokud nebudu u chaty tak se nezastavím. A možná ani potom ne.
Probůh, odkdy se chovám jako malé dítě?!
Tohle mě přece nemělo urazit, ani ponížit, a zvlášť když na mě volal že to tak nemyslel! Do háje! Měl bych se sebrat! Vždyť se chovám úplně stejně jako Sasuke když-
A věci začaly zapadat na své místo.
Do neznámých jsem si dosadil slova láska, bratr, zamilovaný, tabu. A jestliže netrpím nějakou chorobou mozku, dává to všechno ZATRACENĚ smysl! Vždyť se teď chovám úplně stejně! Reaguju na něj roztřeseně, snažím se možná co nejméně chybovat a ztrapňovat se v jeho přítomnosti, snažím se s ním být co nejvíc, protože mi to radí srdce a zároveň před ním utíkám, protože to poroučí logika. Utíkáme před sebou protože to TAK BOLÍ, krucinál...
My jsme...
My jsme do sebe zamilovaní.
A jsem si tím teď tak jistý, jako ještě ničím ve svém dosavadním životě. Jenže... Jak mu to mám dát najevo? Jak mu to sakra neříct přímo, ale tak aby to pochopil? Zděšený tím faktem jsem ještě na zahradě skopnul boty, zahodil triko, stáhnul mokré kraťasy a nahý si vyběhl nahoru do podkroví pro suché. Vrátil jsem se do zahrady a jelikož byl Sasuke z dohledu, vlastně, právě proto že byl, jsem věděl že to můžu udělat. Vzal jsem nohy na ramena. ZASE.
Utíkal jsem do lesa a doufal že se tam na chvíli schovám... před sebou samým.
Sasuke:
Vylezl jsem z vody, osušil se a začal ty střípky Narutova chování skládat dohromady. Odkdy je tak prudérní? Odkdy se ho dotkne i taková malicherná hloupost? Vždyť mě vždycky bral s nadhledem. Chová se jako já, ještě před několika...
Poznání přilétlo jako facka medvědí tlapou, div mě nesložilo k zemi.
Ne.
To je přeci nereálné abychom OBA DVA...
Ale jiné vysvětlení mě nenapadá. Choval jsem se stejně. Přesně takhle jsem se choval když jsem pochopil že to co k němu cítím, není jen bratrská láska.
Kriste...
A měl jsem naspěch. Chvátal jsem zpátky k chatě, cestou ho volal ale neozval se ani hlásek. Uvnitř jsem ho nenašel. Převlékl jsem se tedy do suchého a šel si sednout na verandu.
A čekal.
A doufal, že se vrátí. Hlavně že dřív, než naši.
Nemýlil jsem se. Jeho tiché kroky zazněly asi půl hodiny potom, co jsem usedl. Vzhlížel jsem k němu. Tiše, a beze slov se přibližoval, oči rudé od pláče. Teď to přijde. Tenhle okamžik rozhodne úplně všechno.
To, jak se postavím sám k sobě.
To, jak se zachovám vůči tobě... Naruto.
Zastavil těsně přede mnou a natáhl ruku. Zaváhal jsem, ale natáhl jsem tu svou. Nevěděl jsem co čeká, bál jsem se udělat první krok, ale on sevřel mou ruku ve své, a vytáhl mě na nohy. Kráčel dovnitř chaty, držel mě a já se nechal vést. On si očividně v hlavě všechno srovnal.
Já s tím mám zatím ještě problém.
Dovedl mě nahoru, do našeho pokoje, k posteli. V tom okamžiku mě pustil a zalezl si pod pokrývku. Stál jsem tam jako vytesaný, svářely se ve mně všemožné pocity. Nakonec zvítězil jen jediný. Nadzdvihl jsem deku, zalezl si k němu, přetočil ho k sobě čelem a objal ho.
Brečel.
Vlastně ani nevím proč. Ale je to situace ne nepodobná té, která se odehrávala několik měsíců zpátky, jen s přehozenými rolemi.
,,Neplač. Kluci přece nebrečí." zašeptal jsem s úsměvem a přitiskl si ho k sobě blíž.
Komentáře
Přehled komentářů
To jsou ňoumové =oD =oD
Dílek velmi povedený, už se těším jak to půjde dál
....
(terkic, 1. 1. 2013 20:18)naprosto dechberoucí a dokonalé, je to prostě skvělý a úžasný :) chci rozhodně další díl :)
kjáá ^^
(Eisha, 30. 12. 2012 23:28)Arigato za další krásnou povídku :). Těším se na pokračování ^^
Dakujem.
(Haku, 30. 12. 2012 22:13)Bože,to je tak ňahááá roztomilé a koňečne na to obaja prišli.Teraz sa už len rozhodnúť ako sa veci medzi nimi budú mať.Ci sa za svoje pocity postavia a budú šťastný,alebo sa budú trápiť ako doteraz.Aj ked úprimne dúfam,že si vyberú prvú možnosť.
...
(Nikin, 2. 1. 2013 11:36)