"Ehm... Jen tak mimochodem Maxi... Kam že to jdeme?"

"Zabít démona."

"Super. Taky by tě neubylo říct mi pár podrobností."

"Městečko padesát kilometrů odsud. Byl tam spatřen vyšší démon očividně ovládající okřídlené. Máme to zkontrolovat a popřípadě mu zajistit cestu na hřbitov."

"To už zní líp," bručel Vik.

Po cestě se nic nedělo, ale čím blíž byli městu, tím jim to přišlo zvláštnější.

"Na to že tu řádí ta bestie jsou celkem v klidu ne?" divila se mourovatá kočka když procházeli kolem malé osady pár kilometrů od města.

Lidé se usmívali, obdělávali svá pole, pracovali s chutí a radostí z obyčejného života.

"To není možný!" zakroutil Max hlavou a vydal se zeptat postarší ženy s trakařem.

"Tomu neuvěříš!" vyprskl krajně vytočený když se vrátil.

"Prej jim ta zrůda pomáhá! Ježíši Kriste, kdo to kdy viděl aby démon pomáhal?!"

"Neklej... Asi na tom něco bude když to říká ne?"

"Hmn... Co když jsou pod vlivem nějakého vyššího zaříkávače?"

"Maxi, ty jsi fantasta viď? Nedokážeš si představit že to tak skutečně může být?"

"Ne. To je jako skamarádit vlka se stádem ovcí."

"I z vlka může být skvělý ovčácký pes," provokoval Vik a Max rudnul vzteky.

"Jdeme!" štěknul a táhl za sebou svého přítele za plášť.

Bez toho aby se kryli si to šinuli k městu. Naopak, snažili se na sebe co nejvíc upozornit. Vešli do městečka kde bylo živo a rušno. Poblíž hluční trhovci a spousty pracujících lidí. I přes to zaregistrovaly tři příchozí bystré zelené oči.

"Mohu vám pomoci cizinci?" zeptal se skupiny jemný hlas.

Sotva se otočili, zůstali stát. Ten hlas patřil vzrůstem malému chlapci. Jako první je zaujaly jeho vlasy připomínající svou barvou modrou skalici. Další byly ty jiskřivé, zelené oči a zlatá čelenka na jejímž boku bylo rozevřené holubičí křídlo.

' Tak okatě dávat najevo co ovládá! ' blesklo Maxovi hlavou než vytasil Jor.

"Ani se nehni zrůdo!" zakřičel v bojové pozici.

Všichni na něj zírali jako na blázna, včetně Niny a Vika. Tento démon totiž vyzařoval úplně jinou auru než ostatní. Nině dokonce voněl! Jak si Vik všiml, ani probuzená Jor netepala a neduněla jako obvykle.

"Co jsi zač?" otázal se Viktor který položil svou ruku na Maxovo rameno a tím se ho snažil zklidnit.

"Tady mi dali jméno Izy. Dřív jsem byl jen vodič okřídlených jak byste řekli vy," promluvil chlapec a v úsměvu odhalil krásně bílé zuby.

Všechno tomu nasvědčovalo, ale oni tomu nechtěli uvěřit. On je...

"Démon světla..." špitl Max.

"Takový, jaké známe jen z legend," vydechla Nina.

"Prověřím ho," vmísil se do toho Viktor a podal Izymu ruku. Démon jí stiskl...

"Těší mě," zazubil se.

"Zajímalo by nás, jak si to dokázal," vykuleně vyhrkl Viktor a nevěřícně sledoval svou ničím nedotčenou dlaň.

"Pojďme někam do ústraní, rád vám to povyprávím."

A tak se trio našich hrdinů couralo za Izym do jakési blízké krčmy. Max uspal Jor a vrátil si jí na záda. Tady potřeba nebude.

"Vezmu to úplně od začátku," začal Izy se svým shovívavým úsměvem, když zasedli k oprýskanému stolu a krčmář před ně postavil tři hliněné půllitry a misku vody. Max si poručil něco k jídlu.

"Byl jsem jako všichni z řad démonů stvořen, a vyslán do světa s jistým úkolem. Vtip je v tom že nikdo z nás... nepřemýšlí o důvodu poslání. Jenže já jsem začal. A když se z vás stane myslící bytost a vlastní pán... je to nepopsatelné. Nemáte důvod plnit rozkazy. Tak se rodí démoni světla. Když se u nich samostatně vyvine rozum, chápete?"

"Jo, jo..." zamumlal Max s plnou pusou a Vik ho sjel znechuceným pohledem.

"Jak je možný že toho tolik sežereš? Kam se ti to vejde? Nedivil bych se kdyby ti to začalo lézt ušima."

"Mám hlad no," šeptl Max a zrůžověl.

Když mu krčmář nesl pátou porci, už valil oči i Izy.

"Není možná, kdyby takhle jedl pořád byl by jako březí koza... Ale on je hubenej jak nudle!"

"Nebavte se o mě předemnou, dík!" čílil se Max.

Čas kvapil a podivné seskupení se vzájemně sblížilo a nezávazně povídalo. Během pár dnů které Maxwell, Viktor a Nina strávili v městečku se z Izyho stal, dá se říct, přítel. A tak když nadešel čas aby vyrazili za dalším úkolem, nikoho neudivilo že se Izy přidal, a se skupinkou odešel.

Byli na cestě skoro celý den a už se stmívalo. Utábořili se, a Max začal skuhrat.

"Já mám hlááááááád!"

"Už zas?!" zděsil se Izy.

"Nejedl jsem od rána!" našpulil Max rty.

"Tak si dáme něco ze zásob," vzdychl Viktor, začal je vybalovat a hromádky jídla dělil na čtyři.

"Mě ne," zarazil ho Izy.

"Jen se neupejpej, jinak ti to tady Otesánek zdlábne," provokoval Vik.

"Hahaha," protočil Max oči a ukousl další sousto z melounového chleba.

"To klidně může, já tohle nejím."

"Jak to myslíš?" otázala se zvědavá Nina.

"Moje... strava... je komplikovanější," usmál se modrovlasý chlapec.

Když viděl tři páry tázajících se očí, povzdechl si a vyklopil to.

"Jako démon jsem se živil lidskou energií nebo dušemi. Ale od chvíle co si uvědomuji sám sebe krmím se... Bude to znít hloupě..." podrbal se na nose.

"Krmím se emocemi. Pocity které lidé vysílají do svého okolí. Pocity jsou odrazem stavu duše. Není to tolik síly kterou poskytuje životní energie, ale stačí to. Momentálně mám síly víc než dost."

"Aha, takže proto výpomoc v tom městě," zakroutil Max nevěřícně hlavou.

"Sobecký, nenažraný, prospěchářský hajzlík," soptil Maxwell.

"To mluvíš o sobě ne?" prskla na něj Nina.

"Nino..." vrčel Max.

Tak tohle se ještě nestalo, aby Nina bránila cizince a ne společníka.

"Upřímně, i kvůli tomu jsem tam byl, ano," připustil Izy.

"Děláš příliš rychlé závěry Čtyřlístku."

"Neříkej mi tak!"

Nina domluvila, skočila Maxovi do náruče, zabořila mu hlavu do podpaží a začala příst. Z Maxe veškerá zloba opadla.

"Běžte spát, budu hlídat," nabídl se Izy.

Původní trio se uložilo ke spánku. Izy si sedl ke stromu, opřel se zády a přitáhl si cestovní plášť blíž k tělu.

Celou noc dával pozor na své nové přátele.

Dotaz pana Démona:

Chrona mě pověřila ať se zeptám. Když totiž píše, neohlíží se na to že by některé věci mohly být nejasné. Takže pokud něco nechápete nebo stojíte o vysvětlení, nestyďte se zeptat.

Chrona uvítá komentáře i kritiku, ráda by věděla kdo tuhle kapitolovku čte a jestli má smysl v ní pokračovat.