Hned po jídle na mě spěchal s oblékáním a pak mě táhl přímo k nim domů.

,,Vysvětlíš mi o co tu jde?"

,,Vydrž, dočkáš se," zazubil se a pohodil hlavou, až se mu blonďaté vlásky rozsypaly po ramenou.

Dovedl mě k domu, odemkl si a se zařváním oznámil:

,,Jsme doma!"

,,No to je dost!" ozvala se dívka se kterou Hubert přijel.

Úplně mi vypadla z hlavy. Držel jsem křečovitě jeho ruku a nehodlal jí pustit. Najednou se objevila v přesíni.

,,Ahoj Anny, kde jsou naši?"

,,Jeli jen nakoupit, ale tvá mamka připomínala rozzuřeného nosorožce že jsi v noci nedorazil, nedal vědět a navíc, že jsem tu musela zůstat sama."

,,Trochu se to zamotalo," usmál se Hubert omluvně.

,,Mě to nepovídej, vím co mezi vámi je, ale tvoje rodina ne."

Hubert zčervenal a rychlým pohledem zkontroloval můj výraz. Řekl jí to? Proč? Usmál se, pohladil mě po tváři a dovedl do obýváku.

,,Musíme počkat než přijedou. To drobet komplikuje situaci. Nevím jestli mi to odhodlání tak dlouho vydrží."

,,Počkej, chceš to říct?" zarazil jsem se.

,,Ano. Tobě to nevadí, ne?" teď se zdál být znejistělý.

Radost ve mě vykvetla jako první jarní květina. Neubránil jsem se nutkání ho líbat. Přitáhl jsem si ho na klín a špičkou jazyka olizoval překrásně měkké rty. Potom jsem se do nich vnořil, a jako vždy přestal vnímat realitu. Nevšiml jsem si postavičky se šálkem v ruce jak na nás zírá.

,,Ehm... Sorry pánové, ale pořád tu jsem." pronesla.

Ta slova nás od sebe roztrhla. Pokrčil jsem rameny a zamumlal:

,,Nemohl jsem si pomoct. Určitě víš jak Hubertovi ta rudá sluší."

Kluk vedle po mě střelil očima a jeho už tak červený obličej nabyl ještě sytější barvu. Anna to vzala s humorem. Zhruba hodinu jsme si povídali, než se Smíškovi s Lhotou vrátili.

,,Mami? Potřebuju ti něco říct, pojď sem rychle!" křikl do předsíně.

Seděl přitisknutý vedle mě a drtil mi ruku svými prsty.

,,Huberte, jak si to představuješ, přivézt si návštěvu a nechat jí tu samotnou?!" hartusila Milada a jako vichřice vtrhla do obýváku.

Dál se rozčilovala nad Hubertovou netaktností a našich spojených rukou si nevšimla. Ani Jakub který se mávnutím odporoučel do kuchyně. Jediná, které to došlo a samozřejmě si to nenechala pro sebe, byla Majda.

,,Hele mami! Kluci se drží za ruce! Brácha se bojí!" zapitvořila se.

Milada zmlkla, jakoby rázem oněměla a zůstala civět na dvě propletené ruce. Samozřejmě si uvědomila o co jde. Bylo to naprosto očividné. Jak jí to šrotovalo v hlavě, s hrůzou jí muselo dojít i to, proč včera nepřišel domů.

,,Huberte to nemůžeš myslet vážně..." zašeptala, v očích slzy.

,,Mami, my se máme rádi."

,,Milujeme se," přisadil jsem.

Podíval se na mě, na matku, a odkýval má slova.

,,To přece nemůžeš... je to proti přírodě... jste muži... oba jste... nemůžeš být teplouš! Ne, nemůžeš..." vyrážela ze sebe nevěřícně.

Vypadalo to zle. Myslel jsem že dobrosrdečná žena jako ona s tím nebude mít sebemenší problém. Mýlil jsem se. Anna přiložila pod kotlem slovy:

,,Já jim to přeju," a baculatá ženuška vybuchla.

,,Huberte do pokoje! A ty ven!!!" ječela.

,,Mami..." houkl zoufale Hubert a chytil se mě i druhou rukou.

,,Ať ten buzerant táhne! Vypadni! Nikdo mi nebude kazit syna! ZMIZ!" řvala s pláčem.

Nezbývalo mi než udělat to, oč žádá. Nerad, vnitřně roztrhaný na kusy jejími slovy jsem pustil ruce mého chlapce. Zašeptal jsem mu ubohé:

,,Odpusť mi to," a zvedl se z pohovky.

Hubert stál během mrknutí oka za mými zády a rukama mě svíral v pase.

,,Nesmíš ho vyhodit! Mami já tě prosím! Jestli půjde, tak já s ním!"

Právě se choval jako hysterická blondýnka, ale já byl vděčný, že se mě tak snadno nevzdá.

,,Je ti šestnáct! Uděláš co ti říkám!"

Hluk způsobený výlevy našich citů přivolal Jakuba z kuchyně, scénu před sebou zpočátku nechápal, ale brzy se chytil.

,,Milado," konejšil jí.

,,Probereme to v klidu, ano? Neděje se nic hrozného. Jenom se mají rádi," zíral jsem.

Nepopiratelně jsi u mě zabodoval inženýre... Milada mu plakala na rameni. Jakub tiše hlesl:

,,Na chvíli zmizte. Zavolám."

Dál držel baculku v náruči a utěšoval její vzlyky. Vzal jsem Huberta za ruku a táhl ho ven. Vzali jsme si na sebe jen boty a ruku v ruce utíkali domů. K NÁM domů. Rozrazil jsem dveře, Pátek se nadšeně prosmýkl kolem nás.

,,Zpátky!" houkl jsem.

Pes poslušně přišel, i když se svěšenýma ušima. Zavřel jsem, a Huberta objal. Ten kluk se mi v rukou rozbrečel. Chtělo to tolik odvahy... A určitě by to neudělal, kdyby si byl jistý, že to matce bude vadit. A tohle má za to. Vlastní krev pohrdá tím, kým je. Neskutečně deprimující představa. Hodně dlouho jsme tak stáli, než začal zase mluvit.

,,Nikdy by mě nenapadlo že ..." popotáhl.

,,Ale já tě miluju Tomáši a nenechám si diktovat co mám, nebo nemám dělat! Vím že jsem gay! Nikdo na světě to nezmění. A i když se k tomu váže tolik komplikací, já se tě nevzdám!" dokončil svou řeč a obtočil se mi kolem krku.

Potom jsme si sedli do obýváku a mlčky pili připravený čaj.

,,Musím se psem, vydržíš chvíli?" nenabídl jsem mu mě doprovodit, přeci jen si nevzal mikinu ani bundu a v mém oblečení by nejspíš zabloudil.

,,Jasně," usmál se smutně.

Vzal jsem to rychle, během čtvrt hodiny jsem byl zpátky.

,,Huberte?" houkl jsem do domu.

Nic. Jímal mě děsivý pocit. Snad tam nešel zpátky?! Vtrhl jsem do obýváku a s úlevou zjistil, že tam můj drobný blonďáček je, a spí. Došel jsem pro deku, a přikryl ho. Ačkoli bylo teprve poledne, měl právo být vyčerpaný. A než se to doma srovná a Jakub nám zavolá, klidně může odpočívat. To jen já nejsem s hlavou plnou myšlenek schopen oddechu. Víří ve mě jako vítr v koruně stromu, různě se proplétají. Některé jsou odfouknuty pryč, do pozadí, jiné se rozvlní a tím pádem dají znát svou váhu. Za chvíli se mi to uvnitř hlavy rozhýbe jako větve ve vichřici. Jedna vzpomínka přebíjela druhou...

Každé stěhování. Matěj. Nenávist sebe sama. První dny v Dvorci. Práce. Dvanáct dětských, spokojených obličejů. První vteřina v Hubertově přítomnosti. Pes. Vánoční svátky. Planoucí cit, žhnoucí jako láva čerstvě vychrlená ze sopky. My dva. Jak jsem ho poprvé pomiloval. Matka, která svého syna roztrhala na cucky, a který se v mé náruči skládal dohromady. Spící uvolněná tvář.

Hodiny ticha.

Minuty myšlenek.

Vteřiny trýznění.

Já. Tady a teď.

Telefon.

Telefon?!?!

,,Ano?"

,,Zůstaňte u tebe. V klidu, rozdýchala to," a já si oddechl a ze srdce mi spadlo celé pohoří. Jenže...

,,Proč máme být doma?"

,,Řekla ať přijdete zítra na oběd. Slíbila že nebude křičet, ale předpokládám že se vám to pokusí rozmluvit."

Jako by to šlo.

,,Co mladej?" ptal se.

,,Usnul. Byl hodně rozhozenej."

,,Tak mu to pak vyřiď. Zatím. Uvidíme se zítra."

,,Jo, ahoj. Děkuju," telefon oněměl.

Zajímá mě co za divadlo zítra obě strany předvedou. Hubert neustoupí, ani já. Jediná možnost je že to ona vzdá, a nebo rázně přitvrdí. S jeho věkem má pravdu. Šestnáctiletý kluk musí poslouchat matku, i když některá rodičovská rozhodnutí jsou na hlavu postavená. Posadil jsem se v kuchyni a zíral z okna. Nevím jak dlouho trvalo mé bezmyšlenkovité civění do okenního rámu. Z tranzu přivozeného snášejícím se soumrakem mě probralo tiché volání. Zvedl jsem se, naklonil hlavu a poslouchal.

,,Tome?"

,,Ano?" poklusem jsem dorazil do přední místnosti.

,,Můžeš si sednout ke mě?" zaskuhral jako nemocné dítě, které se dožaduje péče matky.

,,Jistě že," sedl jsem na kraj pohovky a začal ho hladit ve vlasech.

Spokojeně zamručel, chytl mou ruku a stáhl si jí k obličeji. Políbil jí na klouby, a položil si jí na tvář.

,,Lehni si ke mně," zaškemral.

,,Je tu málo místa," nevešel bych se, ačkoli bych chtěl.

,,Můžeme do postele," navrhl.

Tak jsem ho vyhmátl z pod přikrývky a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor.

,,Že se nestydíš! Vláčet mě jako pračlověk pračlověčici!"

,,Nestěžuj si," chechtal jsem se.

,,Neandrtálec by tě čapnul za vlasy a smýkal by s tebou až do své jeskyně."

,,Už mlčim."

S povzdechem jsme dopadli na postel. Hubert skončil podemnou, a já se zdvihal na rukou nad ním. Strčil mi ruce pod triko, pohladil přes boky a zastavil se na lopatkách. Z jeho tváře se nedalo vyčíst, na co teď myslí.

,,Tomáši..."