,,Bylo to výborné, děkuji," usmál se a sáhl po sklenici s pitím.
,,To jsem rád," usmál se okatý anděl a začal odnášet nádobí ze stolu.
,,Já ti pomohu."
,,Ne, to je dobrý."
,,Ale já na tom trvám," sebral mu talíře z rukou a zamířil do malé kuchyňky. Vložil nádobí do dřezu, pustil vodu a dal se do mytí. Blonďatý kluk se opřel o ledničku a pozoroval ho. Pak přistoupil blíž. A ještě. Tušil na co se chystá. A viděl všechnu tu nejistotu. Nejspíš se bojí aby nepřekročil meze.
,,Já nekoušu," pousmál se a následně cítil, jak se mu horké paže omotávají kolem břicha. Jak mu tiskne hrudník k zádům. Jak ho líbá na krk. Sice mu tento stav poněkud omezil manévrovatelnost, na druhou stranu ale věděl, že mu musí dát alespoň to minimum co může. Nehledě na detail v okraji vědomí, že cítit se tolik milovaný, ho poslední dobou drží v živé formě.
,,Já sice tuším jaká bude odpověď, ale i tak se tě na to musím zeptat."
,,Je to osobní?"
,,Vlastně ne."
,,Povídej."
,,Napadlo mě, jestli bys tu nechtěl přespat."
Mlčel. Chvíli v hlavě přerovnával o co jde, a půjde.
,,Nic s sebou nemám."
,,Všechno ti půjčím."
,,Ráno vstávám do práce."
,,S tím se počítá."
,,Naruto, podívej-"
,,Já tě nepřemlouvám. Jen bych si přál, abys tu dneska zůstal, vlastně o nic nejde."
,,O něco jít musí."
,,Vážně. To nic. Tak jeď domů. Teda, nevyháním tě. Samozřejmě jeď až budeš chtít," usmálo se mu to do odhalené kůže na krku a pustilo ho to. Pár tichých cupitavých kroků a zůstal v malé kuchyňce sám.
,,Tak ještě jednou, co to provádím?!" zavrčel sám na sebe, odložil poslední kus nádobí na odkapávač. Zavřel vodu. Otočil se po utěrce aby si vysušil ruce. Slyšel černou. Pár bezvýznamných akordů. Alespoň do té doby. Pak už skutečně hrál. Ještě než začal anděl zpívat, tu melodii poznal. Bolela. Bylo mu z toho smutno.
,,A co je pro tebe jenom hra o štěstí, je pro něj jednou z přirozených dovedností.
Tak tedy, rád vás poznávám, andělé."
To je vážně tak složité dát lásku člověku, který si jí zaslouží ze všech nejvíce? Že jsou oba muži, vážně je to taková věda? Ne. Proč s tím tedy nemůže hnout? Proč? Nevěděl. Ale chtěl by.
,,Nenechte mně to znovu zkoušet, protože už jsem v tom až po uši. Andělé."
Došel do obývací místnosti. Usedl ke stolu. Polední slunce hřálo, zpívalo a hrálo na černou tu líbeznou melodii. Měl by si přestat nalhávat že tu o nic nejde. Protože z kteréhokoliv úhlu pohledu už to dávno zašlo o dost dál, než mělo. Okamžik kdy to mohl nechat být už dávno minul.
,,Mohl bych naplnit všechny tvé potřeby. Teď bych dokázal vyplnit všechna tvá tajná přání. A už navždy tě svíral mýma zkaženýma rukama. Nikdo si s námi nebude zahrávat.
Tak tedy, rád vás poznávám, andělé."
,,Budeš mi muset půjčit něco na spaní. A měl bych tě varovat že po probuzení bývám velice nepříjemný."
Poslední tóny. A zněly veseleji. Zubatý, přešťastný úsměv. Přál by si udělat víc. Ale pro tentokrát to bude muset stačit.

Na spaní mu půjčil - košili. Opravdu. Tedy alespoň se tak ten vytahaný kus oděvu tvářil. Daleko spíš to bylo triko po Kolodějovi, které však slibovalo pohodlí. Ptal se kde bude spát. Dostal na vybranou. V zadním pokoji který kluk zřídka obývá a v podstatě slouží pro hosty, nebo ležet v obývací místnosti na válendě, vedle něj. Řekl to vážně, a zjevně bez postranních úmyslů.
,,Když už jsem tu, tak bych raději spal s tebou," odpověděl mu odhodlaně. A zase úsměv. Zjistil že je pomalu začíná chápat. Každý z nich má totiž svůj význam, a nebo se mu to snad zdá? Každý z toho pohybu rtů jemu určených přeci musí něco znamenat. Rozpoznává. Přišlo prozření. Ne, není to věčně optimistickým přístupem, láskou ke všemu živému. Žádný přežitek květinových dětí. Je to o tom, že významy těch úsměvů pochopí člověk teprve ve chvíli, kdy tomu okatému andělovi stojí tváří v tvář a vzájemně k sobě chovají jisté city, ať už na jakékoliv úrovni. A tenhle, to byl prostý vděk, štěstí bez hranic. Ještě si došel na toaletu. Podíval se na sebe zpříma do zrcadla, co je zavěšené nad umyvadlem. Neměl by nijak panikařit, nic se neděje. A ve svých letech už vůbec ne. Přesto cítil jak se chvěje. Nedokázal se uklidnit, ukáznit svou mysl. Jen doufal že to nepokazí, že nepřijde žádná krajní situace a kdyby, že se dokáže zachovat dospěle. Jak by vůbec mohl? Jak by s ním mohl mít - co vlastně? Jeho představivost byla opět excelentní. Až syrově názorná. Když zjistil že mu absolutně nedělá problém si to vybavit, jen na sebe vytřeštil oči. S praktickou částí už to nejspíš bude horší. Vyklouzl z koupelny. Bosé nohy nevydávaly téměř žádný zvuk. Bylo zhasnuto. Šel po paměti, dveře, krátká pravotočivá zatáčka, peřiňák, pelest válendy.
,,Tady," zašeptalo dítko se smíchem. Vklouzl přímo vedle něj, jejich boky se vzájemně dotkly. Dostal vlastní polštář, i peřinu a i tak cítil, jak jsou si blízko. Čert to vem. Já to do pekla nepotáhnu. Přehodil svou přikrývku přes tu jeho a zachumlal se k němu. Chytil ho dlaní za břicho a přitáhl si ho k sobě. Cítil jeho pozadí ve svém klínu. A přesně jak čekal, žádná tělesná touha, chtíč - nic takového se neozvalo. Na druhé frontě tomu však bylo jinak. Blonďaté dítko lehce heklo a hlasitě dýchalo. Chápal ho. Ale nijak se nevnutil. On ho tu přeci chtěl, tak co. A ačkoliv si okaté modro zřejmě nic neslibovalo, muselo přeci počítat s čímkoliv, co by mohlo přijít. Tohle je přeci správná, chtěná, odsouhlasená možnost, příležitost pokročit polehku dál. Jen oni dva, beze svědků a denního světla. Položil mu obličej do vlasů, nadechl se. Nic. Jen uklidňující vůně. Teplo.
,,Hezky voníš," zabručel.
,,He, děkuju," zasmál se kluk. Posunul mu ruku z břicha na bok. Vyčkával. Ani z jedné strany se chvíli nic nedělo. Čekal že se sluneční dítko alespoň otočí, byť jen pro polibek, ale stále zůstávalo stočené ve stejné poloze, natisknuté k jeho tělu. Pohladil ho přes žebra. Cítil jak sebou celý cuknul. Zajímavá reakce. Zkusil to znovu. Odezva stejná. Najednou se ruka naučila tu cestu. Přesně odhadl které místo způsobuje ten záchvěv. Bavilo ho objevovat něco nového. Lehce se posunul, přidal druhou ruku a netrvalo příliš dlouho a tak trochu se v tom ztratil.
,,Otoč se ke mně," vydechl mu na záda. Otřásání matrace. Zubatý úsměv v šeru.
,,Tak?" zeptalo se to rozechvěle.
,,Tak." Naklonil se blíž, aby ho mohl políbit. A ruce opět začaly pracovat tam, kde přestaly, snad jako by k jeho tělu ani nepatřily. Andělovi se krátil dech, polibky začaly být dravější. Věděl kolik uhodilo. Ale ona měla nakonec asi pravdu. Tohohle zřejmě nebude schopen. Nemohl (a ani nechtěl) tvrdit, že vůbec nic necítí. Ale ty sotva znatelné záchvěvy touhy se absolutně nedaly srovnávat s tím, co tohle všechno dělalo s jeho soukromým létem. Potom ucítil jeho ruce. Zřejmě byl poprvé ve stavu kdy je plně neovládal a nedělal si starosti s tím, co přijde. Jednu ucítil na stehně, jak se mu sune po těle nahoru. Zastavila se mu až v pase. Napadlo ho jestli modro z dobroty cítilo tu téměř mrtvolnou nečinnost v jeho klíně. Vzhledem k předchozím dotykům ale zřejmě ano. Ještě dřív než pomyslel na to zda to je, či není vhodné, stejný pohyb zopakoval na něm. Pan Prvotní impulz si zřejmě přál, aby neminul. Aniž by chtěl, sáhl úplně přesně tam, kde chtěl jen náhodou zavadit rukou aby se přesvědčil o tom, jak celá tahle záležitost působí na druhou stranu barikády. Z andělových úst se vydral neovladatelný sten. Zamrznul na místě. Nemohl se pohnout. V tu chvíli kdy znatelně sáhl na stojící penis jiného muže, v něm něco bliklo a zhaslo. Stáhl ruce. Chtěl myslet, usilovně se pokoušel přemýšlet. Jenže v hlavě vzduchoprázdno. Myšlenka žádná, jen před očima do detailu vykreslený obraz Narutova vzrušeného klína. Zalapal po dechu. Měl by se vzdálit?
,,Sasuke?" Ne. Odpusť, ale pro teď netuším, jak se mluví. Dej mi deset, devět, osm, sedm-
,,Promiň," špitlo to, vykulilo se to z válendy, o podlahu pleskly bosé nohy, klaply dveře koupelny, hrobové ticho. Potom teprve cítil jak křeč povoluje, jak se vrací rozum a potom i cit. Velmi rychle mu sled událostí napověděl, kam asi slunce zašlo. Co čekal? Tušil o co jde. Věděl, měl vědět! Tohle ho rozhodně nemohlo nechat chladným. Vždyť je zamilovaný a i přesto na něj klidně vztáhne ruce a pak se ještě diví, že se vzrušil?

Strávil v posteli nějakou dobu sám, než uslyšel jak se vrací. Překročil ho a lehl si zpět na své místo. Zachumlal se do peřiny, týlem k jeho obličeji. Nemluvil. Počkat, zlobí se?
,,Naruto, ty se na mě zlobíš?" Měl bys.
,,Ne. Je mi trapně. Jsem hloupej. Omlouvám se."

,,Za co? Že ti to bylo příjemné? To já jsem tady za tupce a ignoranta, tak to prosím tě neber na sebe. To já bych se ti měl omlouvat." Byl k němu stále zády. Netroufal si ale znovu se ho dotknout, obrátit ho k sobě čelem.
,,Jestli jsi ze mně zklamaný nebo nešťastný, tak mi to prosím řekni. Pochopím to." A víc než to. Uvítal by kdy se anděl zlobil - alespoň jednou. Neměl by z toho pak tak těžké výčitky svědomí. Ticho. Zoufalé ticho. Jen jeho dech, druhý sluneční a poprvé ve svém životě chtěl tolik, tolik mluvit. Ptát se, a poslouchat.
,,Naruto abys pochopil, nebyl v tom žádný úmysl. Asi jsem prostě zpanikařil. Nikdy jsem nic takového nezkoušel. Odpustíš mi to?"
,,Mohl by ses přestat omlouvat? Já se na tebe přece nezlobím."
,,Navenek možná ne."
,,Je to moje chyba. Čekal jsem víc, než jsem měl. Jen jsem si nemyslel, že tě tím tolik vyděsím."
,,Není. A neděsíš mě."
,,Sex se mnou tě děsí." Na okamžik byl vděčný tomu, že to okaté blonďaté stále leží zády. Z toho provinilého výrazu který se mu prohnal tváří by si to totiž snadno přečetl. Něco na tom je.
,,To není tak docela pravda."
,,Docela? A povíš mi jí? V čem to je?"
,,Tak se ke mně otoč." V šeru se na něj zahleděly dva modré body.
,,Mám tě rád. Velmi."
,,I já tebe."
,,Je to nové. Čerstvé. Mám strach že tě zklamu. Hůř. Že tě raním, nedokážeme to ustát a pak každý zase půjdeme svojí cestou. Nehledě na to že tím co provádím, ti v podstatě ubližuji permanentně."
,,To je v pořádku."
,,Ne, to vážně není!" nechtěl být hlasitý, ale ačkoliv se tlumil, i přesto to to řekl silně a zřetelně.
,,Sasuke, když někoho skutečně miluješ, tak to že je ti ubližováno, tak nějak patří k věci. A obzvlášť pak v komplikovaných případech, jako je ten náš."
,,Já to ale takhle nechci. Nechci abys byl nešťastný. Takže mě to musíš nějak naučit. Nevím jak to mám udělat." Měl jeho obličej před svým, takže viděl jak se jeho ústa pomalu roztahují v úsměvu.
,,Nemusíš se nic učit. Časem na to přijdeš. Nikam nepospícháš. Nebo ano?"
,,Ne nepospíchám." Ale nechci tě ztratit kvůli takovým malichernostem.
,,Vidíš. A Sasuke?"
,,Ano?"
,,Děkuju že jsi o tom začal mluvit. Mně se do toho vůbec nechtělo. Asi to nebylo jednoduchý."
To rozhodně ne. ,,Musel jsem si to vyříkat. Nechtěl jsem ráno odcházet stejně, jako minule po té večeři."
,,Už jsem ti řikal, že si to nemáš tak brát. Já jsem přece pochopil proč."
,,To nic nemění na tom, že to bylo na pár ran seznamem."
,,Asi víš že bych tě nikdy nepraštil, viď?" culilo se to.
,,Jsem o tom skálopevně přesvědčen." Cinkající smích.
,,Měl bys už zkusit usnout, když ráno vstáváš."
,,A můžu tě zase obejmout? Nebude to vadit?"
,,To už tě neděsí stojící penis?" zasmál se hlasitě kluk.
,,Možná trochu. Ale to zvládnu," oplatil mu v žertu, uchopil ho do náruče a přitiskl k sobě.

Ráno snídali. O té věci a rozhovoru v posteli nepadlo jediné slovo. Slunce vědělo své a Sasuke Uchiha tuplovaně. Odcházel a loučil se polibkem, jako láskou zmámený novomanžel. Nálada se vyjasnila. Nakonec - správná slova řečená ve správný okamžik vždy udělají to nejlepší, co mohou.