*

Do domu Pennachiových jsem vcházel přesně, s úderem osmé. Dante Tiberge mi šel s lhostejným výrazem ve tváři naproti. V ruce držel nezapálenou cigaretu.
,,Dobré ráno, pane," pozdravil jsem uctivě s přidáním mírné úklony.
Lhostejný obličej se rázem proměnil v pohrdavý, jako by mi dával najevo, že zpackám i něco tak triviálního, jako je pozdrav.
,,Dnes dostaneš nějakou práci, Nessuno, aby ses rodině osvědčil," poslední slovo pronesl tak kysele, jak jen dovedl. Pochopil jsem už včera, ale dnes mi to bylo naservírováno s definitivní platností - tomuhle muži se ani za mák nelíbím, nechce mě tu, a být to v jeho kompetenci, letěl bych odsud a už bych se nezastavil. Nezbývalo mi, než nadále předstírat patolízala a důsledně prokazovat rodinným příslušníkům oddanost. 

*

Vazby se utvářejí rychle. Dalo by se tvrdit, bezdůvodně. Zvlášť, co se některých bytostí týče. 
V domě rodiny Pennachiových jsem se po několika týdnech už pohyboval s neochvějnou jistotou tygra v kleci - po vyšlapaných a přístupných cestách. Ani jsem nemusel dostat varování, aby mi bylo jasné, že nemám šanci se vyskytnout někde, kde si to mladý pán nepřeje. A trvalo další dva měsíce, aby se mi otevřela většinová část dveří v sídle. Fungoval jsem jako poslíček, poskok, děvečka pro všechno, jak si kdokoliv z rodiny ráčil vybrat. Dostával jsem dělat podřadnou ale nutnou práci, do které se nikomu dobrovolně nechtělo. O to víc mi toho nasázeli, o co víc viděli, že bez námitek poslouchám na slovo. Odnes poštu, nakup alkohol, vyzvedni sako z čistírny, dojeď na místo určení pro zásilku, najdi mladému pánovi výtisk Květů Zla v knihovně, kdykoliv, cokoliv. Nezbývalo než věřit, že se věci dějí tak, jak je jim to souzeno.
Ten den, kdy jsem poznal druhou stranu mince Luciena Pennachia, mě kroky vedly do zšeřelé místnosti, která sloužila coby čítárna a posluchárna. Byla zařízena stejně jako ostatní pokoje v sídle starým, svým způsobem pohodlným nábytkem, ale bylo tu něco, co pokoji dodávalo zvláštní kouzlo. Na stoličce z lipového dřeva, stál překrásný, postarší gramofon. Vedle něj bylo polstrované křeslo, na němž většinu času odpočíval huňatý kocour velikosti ocelota, který na mě pokaždé pohlížel výrazem, který mi byl v tomto místě až důvěrně známý; Odvrať pohled od naší výsosti, otroku! Ale dnes se z jindy tiché místnosti linula hudba. Zaklepal jsem a vešel. I kdybych potkal někoho jiného z Dante, plním tu přeci požadavek přímo pro jednoho z nich - pro Tiberge. Tudíž jsem neváhal vejít, i když jsem nedostal souhlas ke vstupu. Otevřel jsem, a samozřejmě, prvně mi padl pohled na gramofon. Hudba zněla líbezně, deska se mechanicky otáčela, pohled to byl příjemný, něco pokojem vonělo, snad trpkost čaje a jablek a v křesle nebyl kocour. Místo něj tam seděl mladý muž, oči zavřené, dost možná spal. Jednu nohu svisle k zemi, druhou vodorovně, položenou kotníkem na koleni. Slámovité, zvlněné vlasy mu trčely do všech stran, jako by mu někdo kšticí prohnal ruce, pravděpodobně on sám. Než jsem se porozhlédl po věci, pro kterou jsem přišel, všiml jsem si konvice s čajem na stole, a uraženého kocoura na okenním parapetu. Sáhl jsem po stříbrném zapalovači, který tu Dante Tiberge nechal, sevřel ho v dlani, chystal se k odchodu, ale deska dohrála, oči mladého muže se otevřely a neuvěřitelně známé, průzračně modré duhovky se upřely přímo na mě. Ihned jsem pochopil, že má intuice byla správná, jako vždy v případech, kdy byl fakt jasně ložený, jen rozum to ještě nestihl zcela zpracovat. A samozřejmě, lidé se na rozdíl od fotografií, velice rychle a někdy i zásadně mění.
,,Omlouvám se za vyrušení pane, už jsem na odchodu," oznámil jsem, oči sklopil hbitě k zemi, a chtěl se vytratit.
,,Tebe jsem tu ještě neviděl," nadhodil mladý muž, spánkem nakřáplým hlasem.
,,Jsem soldato Vincent. Nějakou dobu už tu pracuji. Pro rodinu. Dante Tiberge mě sem poslal. Ještě jednou se omlouvám za vyrušení, pane." Čekal jsem ledasco. Vlastně asi cokoliv, kromě těžce neformální mluvy.
,,To seš vždycky tak upjatej?"
Mozek okamžitě listoval v kartotéce vhodných odpovědí, ale co na takovou větu říct, tak vysoko postavenému členu rodiny? Nic jiného, než další prosby za odpuštění, mě nenapadly. Lepší být za paty lízajícího pitomce, než se dopustit chyby, která by ohrozila roky tvrdé dřiny. Vždyť je to Patronův bratr. Úplně klidně to může být jen zkouška osobnosti. Tady bych se ničemu nedivil. Věřím, že tak jako Lucien Pennachio, i jeho mladší bratr bude velice inteligentní Zlo.
,,Promiňte, pane."
Muž se usmál, až se mu prohloubila mimická vráska do podoby dolíčku, na levé straně tváře. Být okouzlující, je zjevně také v rodině.
,,Když už jsi na nohou, Vinci, podáš mi Žampiona? Možná už ho ta bezdůvodná nasranost přešla."
,,Prosím?"
,,Žampion. Na okně." Ještě než jsem si to stihl v hlavě srovnat, vypadlo ze mě tupé; ,,He?" ale pak už informace zapadla na správné místo. Zrovna jako facka od mého vnitřního já.
,,Aha, jistě. Kocour." Došel jsem ke zvířeti, omluvně se na něj podíval a vzal ho do náruče. Když jsem ho předával do rukou mladého blondýna, znělo to, jako by zavrčel, ale z toho zvuku se náhle stalo hlasité předení.
,,Je to nevypočitatelná, urážlivá bestie. Zrovna tak, jako Manon," podotkl. Měl jsem co dělat, aby se mi nevykutálely oči z důlků. Takhle mluvit o někom z Dante, ačkoliv je bratr Patrona-
,,A ne že to na mě práskneš, Vinci. Lucien by mi zase dělal kázání."
,,Jistě že ne, pane," odpověděl jsem se vší vážností.
,,Pán říkej mému drahému bratrovi. Ne mě."
,,Ale pane-"
,,Neříkej mi tak."
Díval se na mě celkem přísným pohledem. Krása modrých očí, v tom obličeji s jemnými rysy, jako by byla nenávratně pryč. 
,,Jak si tedy přejete, abych vás oslovoval?" Nechtěl jsem se přít. Stejně by to nedopadlo v můj prospěch.
,,Co třeba používat moje jméno? Louis."
,,Je to skutečně vhodné...?" slovo pane jsem spolkl s veškerým sebezapřením.
,,Nemáš na vybranou," pronesl jemně, hladíc předoucího kocoura. Pousmál se. Jeho obličeji ta drobná změna neskutečně zalichotila. Pak pokračoval.
,,Ale vykání tam pro jistotu necháme. Nemám v úmyslu Lucienovi přidělávat starosti. Nebo ho zbytečně nasrat."
Hlava hodnotila co ví, srovnávala, kde se bere hrubá mluva u někoho tak dokonale svázaného konvencemi, co se to tu odehrává? Bezpečný risk neexistuje a nic jiného teď nenadělám, vymetu si nabízenou cestu, ať se mi po ní pak lépe utíká.
,,Děkuji vám... Louisi, a nechci vyznít drze či nevděčně, ale kdo jsem, abych vás oslovoval pouze křestním jménem?"
,,Vincent, ne? Jsi říkal. Žampionovi se líbíš. A to je to zvíře naprostým ztělesněním lhostejnosti."
,,Nezlobte se, měl bych jít. Dante Tiberge nerad čeká, ale to asi víte."
,,Jo. Nafoukanej jako pouťovej balónek. Znám ho od mala, ale stejně ho nemám rád."
Lehce se pousmál. Ne že bych se neuhlídal. Ale za pokus to stálo. 
,,Ani já ne," A teď, děj se vůle Páně.
Muž v křesle se začal od srdce smát. 
,,Tak teď se už líbíš i mně, Vincente." Pokusil jsem se o lehce omluvný úsměv. Díval se přímo do mé tváře, a oči mu vesele jiskřily.
,,Ještě než půjdu, smím se vás na něco zeptat?"
,,Do toho."
,,Ten kocour. Asi se nejmenuje Žampion, že?"
,,Ne. Má rodokmen dlouhej, jako nultou hodinu ve škole. Jmenuje se Jean Pierre. Když se sem před deseti lety dostal, přišlo mi frustrující, že má to zvíře lepší jméno, než já. Proto dostal tu přezdívku."
Pousmál jsem se nad tím zcela přirozeně.
,,Děkuji vám za odpověď. Ale už raději půjdu," lehce jsem se uklonil a zamířil ke dveřím. A ještě než jsem jimi prošel, jsem byl rád, že byla ústa rychlejší, než rozum. Bylo to totiž to nejlepší, co jsem mohl v daný okamžik říct.
,,Ale Louis je daleko hezčí jméno."

*

Dny začaly plynout s lehkostí, ačkoliv mě jímal pocit, že v rodině nemám šanci se bez nějakého výrazného přičinění dostat výš. Sesbírané informace jsem do jedné předával Jeromemu, až do bodu, kdy vyslídit něco nového, začalo vypadat skoro jako nemožný úkol. Všechny z Dante už jsem měl na háku, lépe řečeno, na každého z nich mám něco, co bych mohl předhodit Patronovi, kdyby mi z čistajasna začalo téct do bot.
Dante Cyrano se bez vědomí rodiny věnuje hazardu, Dante Tiberge za zády svého milovaného Patrona dealuje, i když v nepatrném množství. Dante Manon se začíná projevovat jako skutečný sociopat a je jen otázka času, kdy se na veřejnosti dopustí něčeho, co by mohlo rodinu Pennachio pošpinit. Ovšem, na toho jediného nejbližšího, nemám vůbec nic. Louis se zdá být čistý, neposkvrněný, ačkoliv v konzumaci alkoholu by si nezadal s dánským námořníkem. A nevím čím to, možná opravdu tím velmi neformálním rozhovorem, ale působí na mě jako černá ovce rodiny.
Od okamžiku v té posluchárně, jsem ho v domě nevídal moc často. Tušil jsem jen, že to souvisí s nějakou jeho prací pro rodinu. Pokud jsem ho ale potkal, vždy jsem se choval se vší zdvořilostí, nehledě na tu naší podivnou konverzaci. Ovšem jeho reakce, ty se neskutečným způsobem různily. Poprvé, co jsme se po tom rozhovoru potkali na chodbě sídla, mě po mém pozdravu zpražil přísným pohledem a ani nepromluvil. Pár dní na to, mi ale mával už z dálky se zářivým úsměvem. Jindy se zeptal; ,,Jak se vejde?" a po mém šokovaném výrazu si sám rozverně odpověděl; ,,Po koule co? Dál to nejde." Při posledním setkání mě jen odbyl mávnutím ruky. Lhal bych, kdybych tvrdil, že z toho člověka nejsem ani trochu zmatený. Nějak mi nepřipadalo, že by lítal v drogách, a alkohol z něj z něj během dne taky nikdy netáhl. Opravdu jsem si s tou náladovostí tak úplně nevěděl rady. Když jsem o tom hovořil s Jeromem, samozřejmě mi kladl na srdce, že mám teď prioritně zjistit, o co u něj jde. Stejně jako mě, ani jemu totiž nesedělo, že by se vysoko postavený člen rodiny, jen tak pro nic za nic choval, jako náladový puberťák.
Z našeho jediného opravdového rozhovoru jsem usuzoval, že svého bratra Luciena chová poměrně v úctě. Ale pokud by ne, respekt k němu má určitě.
Parkoval jsem v garáži vedle sídla, na sedadle spolujezdce tašku s nakoupeným alkoholem. S neochvějnou jistotu jsem si už dokonale pamatoval, co který ze členů rodiny v domě pije. Vystoupil jsem, zamkl, a pomalu kráčel k budově. Dveře mi byly bez otázek otevřeny. Nezvratný důkaz toho, že už sem skutečně patřím, i když jen jako nejmenší a nejpostradatelnější článek. Tiberge jsem našel v místnosti, kterou využívá jako svou pracovnu. S pozdravem a úklonou jsem předal nákup a chtěl si jít zase po svém. Prošedivělý muž s vyhořelou cigaretou v ústech mě ale zarazil.
,,Nessuno, vezmi toho modrého Walkera, a dones ho do pokoje mladého pána Louise."
Otázku; Proč? Jsem zachytil v letu. ,,Ano pane, samozřejmě."
Do pokojů bratrů Pennachiových se nechodilo. Pracovny byly něco jiného, ale do pokojů - ložnic určených k jejich odpočinku NIKDO nechodil. Byly jako svatostánek určený ke spánku či rozjímání a ani Dante si je zde netroufali rušit. Tiberge moc dobře věděl, proč poslal mě. Pokud budou létat blesky, budu daleko lepším hromosvodem, a on se té nejčistší zlobě vyhne.
Došel jsem chodbou před zavřené dveře. Byla slyšet hudba, text zpívaný americkou angličtinou. Zaklepal jsem rázně. Jednak, abych přehlušil hlasitost hudby, a také proto, aby to nevypadlo, že z něj mám strach. Respekt mám. To ano. Ale bát se nikoho z nich nehodlám.
,,Jo?" ozvalo se z druhé strany chraplavým, zjevně rozespalým hlasem. Vzal jsem za kliku, a vešel.
,,Nezlobte se že ruším Louisi. Ale Dante Tiberge mě posílá s lahví."
Louis Pennachio ležel na posteli oblečený ve velice formálním oblečení, a dokonce i obutý.
,,Díky. Dej jí támhle," ukázal k nočnímu stolku. ,,Hele, Vinci, pojď se mnou," zvedl se hbitě z lůžka, dopil neidentifikovatelný nápoj ze sklenice u postele, utáhl si kravatu, srovnal košili, a sáhl po saku přehozeném přes opěradlo židle.
,,Kam?" možná jsem se neměl zeptat, ale přeci jen. Všichni jsme lidé.
,,Pomůžeš mi něco zařídit. A dost tím Lucienovi usnadníme rozhodování."

*

Skladiště u kterého jsme zaparkovali, se mi ani za mák nelíbilo. Nezdálo se mi už jen to, že Louis řídil. Ačkoliv jsem z něj, tak jako obvykle, žádný alkohol necítil.
,,Takže," promluvil, když zatáhl ruční brzdu. ,,Očekávám teď tvou plnou podporu."
,,Dobrá. Možná by se mi ale hodilo vědět, o co půjde. Vzhledem k tomu, že absolutně nic netuším, vám můžu jako podpora leda tak držet palce."
Začal se smát. ,,Ty jsi skvostný dílo. Proto jsem si tě taky vybral."
,,Vybral?"
,,Ano. Jako jednatele rodiny. Ale pst. Oficiálně to máš vědět od Luciena."
Jednatel?! Prolétlo mi hlavou. Takže to znamená, že mě chce na post-
,,Na, tuhle si vem," řekl a podal mi černý revolver, s hnědou rukojetí. ,,Mluvit budu já. Kdyby se to posralo, očekávám, že mi pohlídáš záda. Neměl by s ním být ale žádný problém. Můj bratr a Manon ho důkladně prověřili."
,,Můžete se mnou počítat, Louisi. Ale rád bych se ještě před tím na něco zeptal. Ten jednatel, znamená to snad, že-"
,,Ach, to je pravda. Jsem sice zodpovědný za to, co ti řeknu, ale už nijak neovlivním to, jak to pochopíš. Takže ve zkratce. Já a můj bratr jsme se rozhodli, že tě chceme mezi Dante."

*