,,Huberte, budíček," zatřásl jsem s ním.

,,Ještě pět minut mami," zamrmlal a spal dál.

,,To jsem já. Tomáš. Vstávej už," Hubert se na mě zmateně podíval a rozhlédl se.

Utřel si zaschlou slinu z koutku pusy, zamžoural a vypadalo to, že konečně vnímá.

,,Dobré ráno divochu," usmál jsem se na něj a uchopil jeho hlavu, abych ho mohl políbit na ucho.

,,Patent na divocha máš ty, jestli se nepletu."

,,Trumfnuls mě," začal jsem se smát a Hubertovi se nahrnula krev do tváří.

Udělalo mi až dětinskou radost, že zčervenal. Myslel jsem že s tím kam až jsme došli, se ho to pustí. A ono ne.

,,Co ti přijde tak úsměvného na mém obličeji?" zeptal se Hubert, rudý jako indián a začal se shánět po oblečení.

,,Tvoje krvetvorba," odpověděl jsem prostě, čímž jsem z něj dostal strnutí těla a viděl, jak se mu rudě rozsvítily uši.

,,Miláčku... Nezlob," zavrčel.

,,Dobře, už tě nechám," smál jsem se.

,,Víš co mě napadlo?"

,,Ne. Do hlavy ti nevidím."

,,Že bychom to tu mohli zabalit, udat někomu Pátka a jet na vodu, jak jsi chtěl."

,,Vážně?" rozzářil se jako sedm zdrojů světla.

Proč se vlastně do toho tolik hrne? Musím se ho pak zeptat.

,,Jo, vážně."

,,Fajn, tak to zabalíme. Ale asi to bude poněkud komplikovanější, celá plachta je mokrá."

,,To je jedno, už se udělalo hezky, tak to pak někde rozbalíme k uschnutí."

Tak jsme se dali do likvidace našeho odporně zeleného šapitó, jenž několik dní hyzdilo tvář této překrásné krajiny.

Když jsme měli zabaleno, skočil jsem zaplatit náš pobyt a mohli jsme vyrazit. Poslední věc k vyřešení byl náš pes. Pochybuji že bychom pejska telecích rozměrů vměstnali do malé kánoe.

,,Huberte, půjč mi telefon," svůj jsem si prozíravě nevzal.

,,Na."

,,Díky," vymačkal jsem číslo a čekal.

,,Komu to chceš volat?" nestihl jsem odpovědět, neboť volaný mi to již zvedl.

,,Nahoď batoh, a jdeme."

Bylo ráno, ale minutu od minuty slunce pražilo víc a víc. Nakonec z nás lilo tak, že bychom se mohli koupat ve vlastním potu.

Autobus nikde.

Stáli jsme snad na té největší výhni. To, že včera pršelo, by dnes nikdo nepoznal, pokud by to nevěděl.

,,Jakto, že tu ještě není!" zasténalo mé pečené kuře.

,,Nevím, tak se koukni, už měl jet."

Hubert se svýma překrásnýma očima zadíval na tabuli s jízdními řády.

,,Miláčku?!"

Udržel jsem na něm pohled a počkal, co dalšího z něj vyleze. Když říká miláčku, bývá to v tom nejhorším slova smyslu.

,,I po tý době v Dvorci jsi pořád typickej pražák."

,,Proč si to myslíš?"

,,Protože se vyznáš maximálně tak v jízdním řádu tramvají. Nebo metra. Vlastně... u metra to ani vědět nepotřebuješ, pokud zrovna nepospícháš."

,,Já se špatně podíval. Že jo?" došlo mi a s vinnou jsem se podrbal ve vlasech.

,,To ani ne. Akorát že tenhle spoj dneska nejede. Musíme jiným. Možná bys mohl příště věnovat pozornost značení. Vysvětlivky máš dole."

,,No tak pardon," vypadlo ze mně kysele.

Hubert to nekomentoval. Pouze navrhl, abychom následující hodinu strávili aspoň ve stínu a nevařili se zaživa. Našel místo, které kryl táhlý stín budovy. Sedl si a vděčně se o starý, cihlový dům opřel. Já si přisedl a Pátek se rozvalil na zem a snažil se trochu zchladit. Vážně bych teď nechtěl mít kožich. A přesně jak Smíšek řekl, za hodinu se přikodrcal starý linkáč.

,,Vesele do pekla," prohodil ne zrovna nadšeně.

Sedli jsme si dozadu a celou cestu protrpěli v úmorném vedru.

V Suchdole jsme vystoupili. Do srazu nám zbývalo asi půl hodiny, jenže Jakub tam už stál, u auta, oblečen v kraťasech a ujeté, rádoby havajské košili. Úsměv šel sám od sebe. Ne kvůli tomu trhlému ošacení. Prostě jsem byl rád, že ho vidím.

,,Zdravím, hrdličky," uculil se.

,,Ahoj, řekli jsme s Hubertem naráz.

,,Moc děkuju že se o něj postaráš, máš to u nás."

,,S tím počítám."

,,Jak se má máma a ségra?" zeptal se Hubert zvídavě.

A to jsem si celou dobu myslel, že o nich nepřemýšlí. Nebo nechce.

,,Ale jo, v pohodě. Majdalenka se na tebe pořád ptá. Každý den za mnou chodí a chce vědět, kdy se bráška vrátí domů," Hubert zkřížil ruce na prsou a zamračil se.

,,Tehdy, až její máma přestane šílet," zamumlal a ošil se.

Jakub přešlápl z nohy na nohu, posmutněl, ale nic mu na to neřekl.

,,Co máte vůbec v plánu?" zeptal se najednou.

,,No... My vlastně nemáme plán. Prostě si půjčíme kánoi a sjedeme řeku."

,,To zní dobře. Taky bych to bral místo toho, abych hnil v práci. Připomíná mi to jak jsme s Mil-"

,,Měli bychom sebou hnout Tome, aby na nás vůbec nějaká dobrá loďka zbyla," přerušil Hubert Jakuba v půli proslovu.

,,Dobře. Tomáši, pokus se prosím Číslo 5 přemístit do kufru."

,,Jasně."

Pátek spolupracoval. Skočil dovnitř na první pokus, hezky si sedl takže jsem za ním zaklapl kufr než se zmohl nějakého odporu.

,,Měj se hochu," připlácl jsem ruku na sklo a odstoupil od vozu.

,,No, já pojedu. Nebudu vás zdržovat."

,,Nezdržuješ. Děkujeme. Milada... to ví?"

,,Ne. Ale nedělej si starosti. Ona to přejde v pohodě. Když jsme ti ho tehdy dávali, počítali jsme i s možností, že bys ho nechtěl. Takže by stejně zůstal u nás."

,,Napiš nám pak prosím, až dorazíš, co na to holky. Nechci ti dělat zle."

,,Buď v klidu. Všechno to moc řešíš," usmál se na mě a já si vzpomněl na týdny bez Huberta, když mi tenhle plešatý chlapík promlouval do duše.

Musím říct, že tolerantnějšího a moudřejšího člověka jsem dosud nepoznal.

,,Mějte se kluci," mávl a odfrčel pryč, i s naším psem v kufru.

,,Achjo," vyfouklo mé blonďaté rajče a praštilo mi čelem do prsou.

Drsňák s postojem Clinta Eastwooda byl tentam.

,,Chyběj ti viď?"

Jen zavrtěl hlavou, jako že ne, ale bylo to cítit z každého póru jeho těla. Stýskání. Vždyť je to pořád ještě... kluk.

,,Hele buzny!"

Říct tohle... A v takovou chvíli... Kdo?!?

Uvnitř mě vztek zrovna vzkvasil a začal bublat. Rozhlédl jsem se a pohledem zavraždil mladý pár. Musel jsem se tvářit jako bůh pomsty, jelikož se otočili a bez dalších řečí odešli opačným směrem, než jsme stáli.

Napadlo mě to. Úplně přesně totéž, co ve Slovu Proměny řekl matikář Vildovi;

Lidé jsou různé, některé jsou pitomé a jiné jsou chytré.

,,Tome vyrazíme. Ať si stihneme půjčit tu loďku," ozvalo se najednou mé mládě.

,,Ještě než půjdem, musím se tě na něco zeptat. Vrtá mi to v hlavě."

,,Povídej."

,,Proč jsi tak nadšený, že spolu pojedeme v kánoi... po vodě...?"

,,Říká se že voda pár stmelí, nebo ho od sebe roztrhne."

,,Neříkej že jsi pověrčivej."

,,Na každém šprochu, pravdy trochu. Doma mám zářnej příklad, protože máma-" zarazil se.

,,No, to nic. Pojď," nahodil Hubertovský úsměv a vedl mě k loděnici.