V noci se nic nedělo, jen v dálce v lese byl slyšet šramot křídel nočních ptáků. Izymu se začaly vybavovat různé vzpomínky. Nejkrásnější kterou má, je ta první. Okamžik, kdy si uvědomil své já, a to, že to co dělá, dělat nemusí. Že má vůli rozhodnout se jako svobodná bytost. Pomalu mrkl, a usmál se. Byl rád že je, jaký je. Ačkoli z něj spousta lidí měla nahnáno, cítil svobodný. A proto šťastný.

,,Ren...Ren ne..." Izy zaměřil své zelené oči na vrtící se postavu pod dekou.

,,Renato ne! Počkej!" zvyšoval hlas.

,,RENATO!!!" zaječel, vyšvihl se do sedu, v očích zděšení.

Vydechl a po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. Když zjistil že ho Izy pozoruje, utřel si oči rukávem, otočil se na bok a lehl si.

,,Maxi, v pořádku?"

,,Nestarej se!" štěkl.

Izy se podrbal v modrém drnu na hlavě a uvažoval jak je možné že se Vik s Ninou neprobudili. Ale co hlavně - nechápal Maxovo chování. Když lidi něco trápí, většinou to řeknou. Nebo ne?

,,Ti dva musí mít dobré spaní," zamručel si pro sebe.

Ve chvíli kdy to vyslovil si všiml záblesku žlutých očí, které se na něj upřely. Zaostřil tedy na blonďatou postavu a k jeho údivu si všiml, že ani on nespí. Ovšem, Max už zhluboka oddechoval.

,,Viku?" zeptal se zkusmo.

,,Ano?" bylo mu odpovězeno.

,,Můžeš mi vysvětlit o co tu šlo?"

Viktor nepromluvil, jen pokýval hlavou na znamení souhlasu a vysoukal se z improvizovaného lůžka.

,,Co bys rád věděl?" zašeptal, když si k Izymu přisedl na ztrouchnivělou kládu, která sloužila coby lavice.

,,Nejlepší bude začít tím, co mi Max neřekl."

,,Upřímně, já taky nevím všechno, ale můžu ti jeho příběh alespoň nastínit."

,,Dobrá, tak začni."

,,Sice bych neměl když ti to neřekl sám, ale budiž. Možná pak pochopíš proč patnáctiletý kluk loví radši démony, než aby žil běžný život."

Izy odkýval že rozumí tak zuřivě, až se mu holubičí křídlo na čelence roztřáslo.

,,Poznali jsme se když mi bylo deset a jemu osm let. Mě, co si pamatuji vychovával náš mistr. Max přišel později. Někdo vyvraždil jeho rodinu. Dodneška netušíme přesný důvod, ale Cloverovi byli po generace rodina neuvěřitelně silných bojovníků. Vyhladili je nejspíš proto, že byli až přílišná hrozba pro vyšší démony a jejich stvořitele. Tenkrát se o to postaral sám jeden z Pánů noci. Celkem jsou tři: Bezcitný, Zběsilý a Nemrtvý kterého nazývají Casua. To byla jeho práce. Max se z toho dlouho vzpamatovával, a teprve když ho mistr naučil řádně bojovat se mi svěřil, že tehdy nezemřeli všichni. Řekl mi že si ten bastard vzal jeho sestřičku Renatu. Požádal mě abych mu jí pomohl hledat, a pak vymyslel tu pitomost se Spolkem lovců. Dál to znáš."

,,Tohle jsem netušil," pronesl zaražený Izy.

,,Ještě něco?" shovívavě se usmál Viktor.

,,Jo, pár otázek tu je."

,,Tak ven s tím."

,,Proč jsi s ním?"

,,Abych ho chránil."

,,Nelži sám sobě..." šeptl Izy a stočil na ztuhlého Vika svůj smaragdový pohled. ,,...pravý důvod?"

,,Nechci aby byl sám. Mám ho rád."

,,To leccos vysvětluje," uchechtl se Izy.

,,Jak to myslíš?"

,,Tak jak to říkám," teď už se modrovlasý chlapec smál.

,,Pitomče."

,,Dík... není to tak, že ho spíš milu..."

,,Sklapni! Nebo už ti nic neřeknu!" pěnil jindy tak klidný Viktor.

,,Jejda, tady jsme někomu šlápli na kuří oko co?"

,,Bez komentáře!" odsekl blonďák.

,,Zatím poslední věc co mě zajímá a kterou mi Max neřekl..."

,,Mno?"

,,Nina."

,,Aha. Tak tedy... Byl to náš první úkol. Objevil se kočičí démon - nebo tak to alespoň říkali. Nakonec se z toho vyklubal jen vzdálený potomek nekomaty. Prostě mluvící kočka s pár zvláštnostmi..."

,,Nina?"

,,Ne. Nepřerušuj mě."

,,Pardon..."

,,... Ale než jsme dorazili, vesničané je ubili nebo utopili. Jednu po druhé, i koťata. Našel jsem Ninu s ostatními v pytli v řece. Byla jediná, která dýchala a mě jí prostě bylo líto. Dal jsem jí Maxovi aby se o ní postaral. A upřímně - byl v tom vedlejší úmysl. Chtěl jsem, aby ten kluk zase miloval. Aby byl schopen citů, alespoň nějakých. A to se časem povedlo. Sice je nedá nijak okatě najevo, ale Ninu miluje, i když by to nepřiznal. Cítím to z něj," dokončil Vik.

,,Dobře...Eh, díky že jsi tomu zmatku v mé hlavě dal novou hloubku..." uchechtl se Izy.

,,Rádo se stalo. Máš alespoň nad čím přemýšlet. Jdu spát. Zítra to bude dost záhul předpokládám." uculil se Vik a zalezl si pod svou deku.

Když za pár minut usnul a po něm do snů odešly i kočičí oči, procházel se Izy tábořištěm a třídil si myšlenky. Dával dohromady nové s tím, co věděl. Než si to stačil uvědomit, slunce se vyhouplo na oblohu a mladší z chlapců se začal hrabat ze svého lůžka.

,,Dobré ráno," pozdravil Izy.

,,Dobrý, dobrý..."

' Zdá se být v pořádku ' uvažoval Izy. ' Možná si ten sen ani nepamatuje.'

Max surově vytáhl Vika z teplých přikrývek a ten jektal zubama snad ještě půl hodiny. Po jídle se opět vydali na cestu, tentokrát do vísek Horní a Dolní Asai.

,,Takže šéfe, co tu budem dělat?" optal se Maxe Izy.

Max protočil oči a začal vysvětlovat:

,,Problémy s drakem. Budeme ho muset najít a zlikvidovat. Říkám to až teď protože jsem vám nechtěl přivodit noční můry." řekl vážným hlasem.

,,To ti sice děkujeme, ale příště to řekni hned, mohl jsem začít něco vymýšlet," peskoval ho Vik.

,,Do hodiny jsme v Horní Asaii," upozornila Nina ,,podle pachu zatím v pořádku, démony necítím."

Za necelou hodinu tam opravdu došli. Malá, dřevem opevněná vesnička, a mnoho neklidných lidí. Viktor si hned vyžádal návštěvu u Zemského pána, aby zjistil vážnost situace. Skupinku cestovatelů celkem udivilo že vůdcem vesnice je vetchý staříček, ale i tak se toho moc nedozvěděli. Jediné čím jim byl platný bylo, že věděl kdo jiný by jim mohl pomoci. Zaříkávačka duší, žijící v hlubokém lese za vesnicí. Nezbývalo tedy než se poradit a vyrazit. Max rozložil pergamen na obložení kašny a všichni společně vymýšleli, jak se draka zbaví. Na nic ale nepřišli. Těchto nestvůr je obrovské množství a jejich schopnosti se liší. Viktor vytáhl svou nachovou stuhu a svázal si vlasy. Max, jako by to byl rituál, stiskl šaty na hrudi přes které cítil svůj přívěsek. Izy mrknul na Viktora a hlavou mu pokynul ať jde blíž.

,,Večer budu mít další otázku," zazubil se.

Vik přesně věděl kam tím míří. Nina vyskočila Maxovi na rameno a čtveřice se vydala do temného lesa.

Bylo chladno, listnaté stromy popadané a do středu tohoto hvozdu je vedl úzký potůček. Čím blíž byli, tím bylo okolí děsivější.

,,Co to je? Nějaký druh voo-doo nebo co?!" vyjekl Vik, když ho už podruhé trefila pěkně tvrdá šiška.

,,O tom dost pochybuji," uchechtla se Nina ,,voní to tu".

,,Šálí mě zrak, nebo je to světýlko?" zeptal se Izy a palcem pokynul vpravo.

,,Vydrž Mařenko, vylezu na strom a podívám se," šklebil se Vik.

,,Ano Jeníčku, ale dávej pozor!" zapištěl Izy zvýšeným hlasem aby napodobil dívku.

,,Tady je to samej pošuk!"

,,Zrovna ty máš co říkat Maxi..." zamručel si Izy pod fousy tak, aby to nikdo neslyšel.

,,Vidím chaloupku kluci, ale perníková není." rozsekla to Nina.

,,Vypadá to, že s pohádkou souvisí jen stará Ježibaba," zašeptal Viktor když přišli blíž a spatřili šedovlasou, vysušenou stařenku.

,,Babičko...Promiňte...?" začal zlehka Vik.

,,Jsi snad můj vnuk či co?" zaskřehotala hrubým hlasem ta žena.

,,Pardon...Madam...Předpokládám že to jste vy, ta legendární Zaříkávačka duší?

,,Jsem. Co si přejete chlapci?"

,,Jen drobnou radu -"

,,Chceme zabít toho draka co drancuje Asai a okolí," vložil se do hovoru Max.

,,To by nemusel být problém. Vím jak na něj, ale ingredience na lektvar si seženete vy čtyři."

,,Lektvar?!" zeptali se příchozí čtyřhlasně.

,,Že bychom byli vážně v pohádce?" zeptala se nevěřícně Nina.

Tak zastaralý způsob zaříkávání se už léta nepoužívá. Ovšem, ta babča vypadá že snad zažila i elfy.

,,Dobrá, co potřebujete?"

,,Nejprve to... tomto..." čtyři páry očí se upřely na stařenku.

,,Vodu z toho...Jak to teče...ehhh..."

,,Pramen?" zeptal se duchaplný Max.

'Ještě tak dolovat pomoc ze sklerotické zaříkávačky' pomyslel si v duchu.

,,Ano. Dám vám lahvičku, vy přinesete vodu z pramene. Akorát si dávejte pozor! Vytéká v horách a tam žije pár... těch...éé...Jsou veliký..." rozhodila rukama.

,,Kolohnátů?"

,,Ne."

,,Hromotluků?"

,,Ne-e."

,,Vazounů?"

,,Ne!"

,,Asi obrů že?" opět je zachránil Max.

Ženuška to odkývala. Z Maxova důstojného a racionálního chování usoudila, že bude nejspíš vůdcem, a tak mu do rukou vrazila žlutě se lesknoucí lahev, přidala vosk a korkový špunt.

,,Šťastnou..."

,,...cestu," řekl Max a rovnou mířili do hor.

Večer se utábořili v průsmyku mezi skalami, rozdělali oheň, a ulehli ke spánku. Hlídku si vzal opět na starost Izy.

,,Viktore?" zašeptal když si byl jistý že Max spí.

,,Hn?" zabručelo to zpod deky kde vyčuhovaly blonďaté vlasy svázané stuhou.

,,Promiň že tě nenechám spát. Víš chci se zeptat..."

,,To co má na krku je rodinný znak. Stříbrný čtyřlístek. Druhý přívěsek byl jeho sestřičky."

,,A to je?"

,,Nápis s vyobrazeními - Bůh vidí ti do srdce."

,,Myslel jsem že není pobožný... Když se modlíš, nikdy se nepřidá."

,,Taky že není. Podle něj ho bůh zradil. Neměl to dopustit. Nosí ho jenom proto, že byl Renatin."

,,Dobrá, děkuji," řekl Izy a nechal Viktora spát.