Tolik napadaného sněhu si pamatoval pouze z dětských let. Silničáři byli jako každoročně překvapení, že zmrzlá voda snášející se k zemi v malých chomáčcích, vůbec existuje. Tudíž byla většina vozovek i pěších cest ve stavu, který by potěšil leckterého horského Šerpu. Ovšem ne běžné měšťany. Ačkoliv jsou tu i výjimky (které potvrzují pravidlo). Slunce stálo na zemi, na metr od něj, na vzdálený dotyk, smálo se a hřálo a jemu z kabátu odpadávaly zbytky mrštěné sněhové koule. Druhé se s grácií vyhnul. Přistihl se jak uvažuje že mu to vrátí. Trocha bezstarostnosti by nebyla od věci. A tak se skutečně sehnul, shrabal holýma rukama hromádku, dal jí tvar a už letěla správným směrem aby došla kýženého efektu.

,,Kdyby se to bodovalo, máš za sto," poskakoval kluk a vytahoval tající zmrzlou směs z poza límce.
,,Začal sis," pronesl vážně.
,,Toho jsem si vědom," culilo se to na něj.
,,Nabídl jsem se, že někam zajdeme."
,,Vždyť jdeme."
,,Nemyslel jsem procházku. Spíš posedět někde v teple."
,,Vím o něčem báječném. Ale je to ještě lán cesty a hodlám ti tu kuli za krk oplatit."
,,Nějak moc si věříš."
Modrooká bytost zamrkala, ale k té větě se nijak nevyjádřila.

,,Nevadí když to vezmeme hořejškem přes Vyšehrad? V tom bílým kabátku vždycky vypadá nádherně."
,,Nevadí. Jak dlouho už tu bydlíš?" Většinou se o takové věci nestaral. Co většinou, nikdy. Jenže tady jde o něj.
,,Jen dva roky. Ale znám to tu od mala." Blonďatý se nadechl, kousl se do rtu. Zřejmě měla přijít nějaká otázka.
,,V pořádku. Ptej se."
,,Děkuju. Zaváhal jsem jestli můžu. Kdyby se ti ta otázka nelíbila, hoď po mně kus ledu, ano?"
,,U soudu si vzpomeň, žes to říkal. Takže?"
,,Nemám důvod chtít to vědět. Prosím, neuraz se. Řekl bys mi kolik je ti let?"
,,V tom samém věku prý kdysi ukřižovali jednoho tesařského synka."
,,Třiatřicet?"
,,Každou chvílí."
,,Děkuju."
,,Není za co. A asi bych měl změnit stanovisko, viď?"
,,Které máš na mysli?"
,,To ve kterém tvrdím, že nemám rád vyptávání."
,,Já tomu rozumím. Chápu že s cizím člověkem nechceš probírat své soukromí."
,,Ale ty už nejsi cizí. Ačkoliv přísně vzato, moc toho o tobě nevím." Tázavě se na něj zahleděl a andělíček se podrbal na zrudlém nose.
,,Je mi jednaadvacet. A zaskočil jsi mě. No, jsem rádoby muzikant, takové to stále ještě naivní děcko jehož životní moto zní - Kde není hudba, tam to nežije. Jinak se pokoutně živím překládáním textů. Nic výživného, ale své účty si tím zaplatím. A chleba s máslem taky. Jsem jedináček, ale všichni co mě znají mi na poprvé tvrdili, že mi to nevěří. Žiju sám. Rodiče mám rád, ale můj životní styl si s tím jejich úplně nesedne. Pro dobré vztahy je to to nejrozumnější řešení. A ještě - jsem moc šťastný, že jsem tě poznal."
,,Vyčerpávající odpověď. Ne že by to nestačilo, ale mám ještě otázku."
,,Ano?" Zdálo se mu že zčervenal. Nebo za to mohl ten mráz. Určitě. Dozajista.
,,Neměj mě za blázna." To není mráz. Stydí se? Opravdu?
,,Už mi povíš o co jde?" ptalo se to zrudle, ale s nekončícím klidem.
,,Kytara."
,,Prosím?"
,,Ten nápis na kytaře. Doteď nevím, co na něm stojí."
,,Stvoř si svůj vlastní druh hudby."
,,Stvoř si svůj vlastní druh hudby, zpívej svou jedinečnou píseň. Vážně?"
,,Znáš to?"
,,Znám. Důvěrně."

Šlapali kopcem, nahoru přes schody. Není tomu tak dávno, co tudy běželi. Co nespoutaně letěl, nekonečně volný, a živý. Tak živý. Nemohl tomu pomoci. Ten pohled ho uklidňoval. Ve vlastní hlavě popadl lopatu, a starosti házel přes zeď. Představivost chce také svoje. Znal směr kterým mířili. Pochopil kam ho vede. K zamračeně šedivému domu, ve kterém to sluneční dítko bydlí. Stál před těmi dřevěnými dveřmi se zamřížovaným kulatým okénkem.

,,Půjdeš dál?" pozvalo ho.
,,To je to báječné cosi, kam jsi mě chtěl vzít?"
,,Je, ale klidně můžeme jít i jinam." Zamrkalo to na něj.
,,Ne."
Kluk se usmál, odemykal. První dveře vpravo, hned po vyšlápnutí několika ochozených schodů. Propadl se zpět v čase, nejméně o pár desetiletí. Vstoupili. Úzká chodbička, dveře, spíž, botníček. Vlevo velká místnost, vpravo pohled na zavřené dveře a ještě malý vchod. Kuchyně?

,,Běž dál, nezouvej se. Udělám čaj."
Radši by kávu. Ale neodporoval. Nakráčel do prostorné, studené místnosti. Pohled mu padl na zastaralé topení. Zapnul ho. Vážně tu byla zima. Kdo by řekl že tu bydlí slunce.  Rozhlédl se místností. Kdyby ho sem někdo náhle postavil, řekl by že tu žije starý člověk. Oprýskané dřevěné skříňky s vitrínou, v rohu válenda na které spala o zeď opřená ta jeho černá. Podíval se z blízka. Vážně tam ta věta byla. Starý peřiňák, dvě velké skříně. Šicí stroj. Rozviklaná stolička s přehrávačem gramodesek. A pod ní v krabici hezká sbírka. Sundal si kabát a odložil ho na židli u kulatého stolu, který dominoval středu místnosti. Vlezlost nebyla jeho vlastnost. Nebyl druh osoby co se jiným hrabe ve věcech ale zaujalo ho že takový mladý člověk poslouchá hudbu ze starých desek. Prohlížel. Hezky jednu po druhé, překlápěl je prsty a činilo mu to nepochopitelnou radost. Tu a tam se zastavil a potěšeně četl titulek. Pokud jsou všechny toho modrookého blonďatého, mají dosti podobný hudební vkus. (A místy i nevkus.)

,,Nesu čaj," promluvilo mládě a cinklo to smíchem. Odložilo konev i hrnky na stůl. ,,Mají skvělý zvuk."
Tak jsou skutečně jeho. Modrooký nakráčel k němu. Ustoupil mu z cesty a díval se na bledé, tenké prsty jak s přesností vytahují jedinou desku. Nedělal to často. Ale svaly si i přesto vzpomněly. Usmál se. Dítko mu to oplatilo. Pohybem tak něžným, jaký ještě neznal, vložil kluk desku do přístroje. Položil jehlu někam ku prostředku, ne na kraj, jak se to dělává. Zesílil zvuk. Dohrálo pár tónů a pak chvíle ticha, než začala (zřejmě jím záměrně vybraná) píseň. Culil se. Svítil. Přešla první melodie i slova a slunce se vlnilo. Natáhlo po něm ruku. Třeba že dřív by odmítl, dnes už byl jinde. Hudba hrála, a on tančil. Blonďatý ho vedl. Vzpomínal na lekce v tanečních. Vzpomínal jak takhle dováděl s ní. Kupodivu se žádná bolest neozvala. Krásná vzpomínka přebitá dojmem okouzlujícího okamžiku.

Chci tvou lásku, láska mi zahřívá krev, krev se mi dere do hlavy a hlava se mi točí láskou.

Zpěv a hukot v hlavě. Ten dojem souznění. Spřízněný člověk, někdo kdo je vděčný tomu, že je naživu. Kluk na něj zamrkal, hlavu přiblížil k té jeho a s dalšími tóny a gradací jí oddálil. Nechystal se využít příležitosti. Zřejmě s pokorou přijímal čeho se mu dostávalo. Ale on ho plně chápal.

Říkal jsem si proč kráčet sám, proč si dělat starosti když je tady tak vřelo. Máš toho tolik co říct, říkej co si myslíš, mysli na to o čem přemýšlíš a přemýšlej o čem chceš.

Zpíval ta slova do již znějícího vokálu. Nečekané podobenství krásy.
,,Není nádherná?"
,,Je."
Dohrála. Stáli tváří v tvář.
,,Dvoříš se mi, je to tak? Už od začátku."
A zase pravdu, pravdu a nic než pravdu.
,,Ano."
,,V tom případě ti musím něco říct. Naruto, tohle-"
,,Neříkej to."
,,Já bych ale měl."
,,Neříkej. To že něco potřebuješ říct ještě nutně neznamená, že to ten druhý musí slyšet."
Pohladil ho po rameni. Učinil několik kroků. Přehrávač vypnul a desku stejně něžně mazlivým způsobem uklidil.
,,Sedneš si?" pokynul mu a sahal po konvici. Nalil mu čaj temného odstínu zlaté. Sedl si. Kluk se na něj usmál ale neposadil se po jeho boku ke stolu. Posloužila válenda. Stočil nohy pod sebe, sáhl po černé a lehce brnkl.
,,Zahraj."
,,A co bys rád?"
,,To je jedno."

Žádné skutky. Žádné sliby k dodržení. Tak nějak strakatě ospalý nade dnem, který mě rozsype. Živote, miluji tě. Všechno je tak senzační.