"Naruto!" zaslechl jsem jako ve snách hlas svého otce.

Byl jsem hypnotizován vlastní rukou ze které se řinula krev v dechberoucím množství.

Tak moc jsem přece nechtěl...

Vzpomínám si na kvílení sanitky a tmu hustou jako vroucí asfalt.

Probudil jsem se v osvětleném, bílém pokoji. Na okně mříže, železná rozvrzaná postel, zápach desinfekce a octa. Kdybych neměl v ruce kapačku, typl bych to na vězení, ale nejspíš je to místní nemocnice. To čekání ' na někoho ' mi přišlo nekonečné. Po době dlouhé triliony let vstoupil do pokoje doktor. Bělovlasý, zamračený a s jizvou přes levé oko.

"Tak už jsi vzhůru Naruto," usmál se.

"Už to tak bude," odvětil jsem nakvašeně. "Kde to vůbec jsem?"

"V nemocnici. Na samostatném pokoji. Nic tu není proto, aby sis neublížil."

"Cože?!" zhrozil jsem se. "Byla to nehoda! Neměl jsem v úmyslu se podřezat při mytí nádobí!" to už jsem ječel.

"Tvůj otec tvrdil totéž Naruto. Ale jizvy na tvých rukou mluví samy za sebe."

' Krucinál! ' Zaklel jsem v duchu. Tak tohle jsem podělal.

"Už ti došly argumenty?"

"Hm," zabručel jsem. Když ví že se dobrovolně mrzačím, nemá cenu mu to vymlouvat.

"Co teď semnou uděláte? Zavřete mě do cvokárny?" zeptal jsem se jízlivě.

"Ne. Jen si promluvíme a každý čtvrtek ke mě budeš docházet na takové... řekněme... sezení."

"Okey. Kdy mě pustíte domů?"

"Jen co si popovídáme. Ruka je ošetřená, ale budeš muset chodit na rehabilitaci, poškodil sis šlachy."

"To vím i bez vás," prsknul jsem. Ten důsledek mě rozhodil. Vážně to nemělo být moc, ale v tu chvíli jako by něco udělalo ' cvak! ' a vyplo logiku s pudem sebezáchovy.

"Teď mi vysvětli proč to děláš."

"A když ne?"

"Zavřou tě do toho blázince jak si prve řekl."

Zaskřípal jsem zuby a vysypal ze sebe něco co by se dalo považovat za důvod.

"Přebíjí to duševní bolest. A narozdíl od prášků mám čistou hlavu. Stačí?"

"Prozatím. Uvidíme se ve čtvrtek Naruto," s těmito slovy odešel z místnosti.

Doma jsem strávil jeden den, jinak bych zešílel. Naštěstí to byla levačka, a tak jsem neměl důvod nechodit do školy.

Hodně spolužáků se vyptávalo co to je, a tak jsem zalhal že malá domácí nehoda. Můj pohled těkal po třídě dokud se mé oči nesetkaly s jinýma. S nádhernýma, hlubokýma očima mého nejlepšího přítele. Takovou dobu jsem do něj zamilovaný a on si to nikdy neuvědomil. Popravdě můžu říct, že s touhle bolestivou láskou začalo moje sebemrzačení. Kdykoli upadnu do hluboké deprese, rány na těle mi pomůžou zůstat nad hladinou nicoty. Protože kdybych se do ní propadl, přestalo by mít smysl žít. Takovéhle věci si Sasuke všiml, ale toho nejdůležitějšího ne. Když viděl obvaz na mé ruce, jeho očima blesklo pochopení.

"Co sis to zase udělal ty idiote!" zasyčel, když jsme měli chvíli pro sebe a nablízku nebyly žádné protivně citlivé uši.

"Nehoda."

"To ti tak žeru! Cos vyváděl proboha?!"

"Chtěl jsem jen trochu, vážně... Aby to vypadalo že jsem se řízl o nůž při mytí nádobí. Já vlastně nevím proč se to tak zvrhlo."

"Já to vím! Hrabe ti! Kolikrát mám prosit ať to neděláš? Že mi na tobě záleží a zuřím pokaždé když si ublížíš?!"

Hřeje to. Pouhá slova.

"No jo, uznávám, tohle se nepovedlo. Budu dávat pozor."

Sasuke jen cosi zamručel v odpověď.

O tři dny později jsem naklusal za doktorem Hatakem. Jako bych měl zapotřebí se svěřovat cizímu chlapovi!

"Dobrej," pozdravil jsem po vpádu do jeho ' ordinace '.

"Jak se cítíš Naruto?"

"Stíny blednou, nedělejte si starosti."

"Právě že dělám. Povíš mi už co tě k tomu vede?"

"Nechte mě přemýšlet... Hm... Díky, ne."

"Dobrá. Teď mě poslouchej. Nemluv."

"Dělal jsem totéž v tvém věku. Pořád to bylo normální - alespoň pro mě. Do doby než přišla první vážná rána. Pak už se to jen stupňovalo. Netrvalo dlouho a přišel jsem o oko. Kvůli naprosté malichernosti. Neopětovaná láska - prvotní impulz který to u mě odstartoval. Víš co je ironie? Že po tomhle znanění," pohladil prstem svou jizvu, "mi řekl ať to nedělám, že mě miluje a bojí se co si provedu příště. On mě zachránil před pádem do propasti. Vděčím mu za zdraví, rovnováhu a klid v duši. Možná bys měl taky najít někoho kdo ti podá ruku a vytáhne tě na povrch, hm?"

Mlčel jsem a hlava mi přebírala co právě slyšela.

"Běž teď domů," rozkázal Hatake.

Šel jsem.

Děsil mě ten scénář. Dopadl tak, protože se bál vyznat lásku muži? Copak se řítím stejným směrem?

Chodil jsem do školy a duše mě bolela čím dál víc. Zářezy na pažích přibývaly. Zase jsem nevydržel a ostřím nože vnikl hlouběji do masa. Nebylo to moc, ale bylo to dost. Z předloktí mi odkapávala krev do umyvadla. Kapka po kapce odtékala i vnitřní bolest. Ovázal jsem ránu, a šel spát.

Sasuke mě dokonale seřval když to zjistil.

"Mám tě rád! Proč to děláš? Ubližuješ tím i mě víš?!" křičel vyčítavě.

Kdyby RÁD myslel alespoň trochu jinak než v kamarádském smyslu.

Ve svém zoufalství jsem šel za doktorem Hatakem. Otci jsem se bál svěřit, ale doktor zažil totéž co já. ' Možná mi dokáže pomoci. ' Přesvědčoval jsem se.

"Dobré odpoledne Naruto," pozdravil s úsměvem.

"Zdravím. Dneska budu mluvit já jo?"

Jen kývl na znamení souhlasu.

"Chtěl jste vědět proč to dělám... A možná mě i pochopíte. Dělám to totiž ze stejného důvodu jako kdysi i vy. Z lásky," prudký nádech a pokračoval jsem.

"Já jsem teplouš. Zasranej buzerant! To je první důvod. A aby toho nebylo náhodou málo, miluju svého nejlepšího přítele! Důvod druhý. A do třetice ať to mám z krku, pro něj nikdy nebudu víc než ' skvělej kámoš Naruto '."

"Mám to odbyté doktore, začněte s analýzou."

Ale on se usmál a chytil mě za rameno.

"Jsi stejný bláhový hlupák jako já. Naruto, na tohle je jediná rada. Říct to. Protože jinak to nikdy neskončí. Dokud se nevyslovíš, nedojde mu to! Takový už my chlapi jsme."

"Ztratím ho," vydechl jsem.

"To je lepší mít přítele, ale ztratit sám sebe? Nejsi mu lhostejný, to jsem poznal už dřív z toho jak o něm mluvíš. Když to nebude opětovat, alespoň to pochopí. To je první krok na cestu z bolesti."

"Já nevím," vypadlo ze mě a pak jsem se rozbrečel jako dítě.

Doma jsem to promýšlel. Co všechno mě bude stát odmítnutí. To bude bolest kterou nepřebiju ničím. A pak skončím. Nezůstanu tady. Tohle rozhodnutí je neměnné. A s tím jsem, po dlouhé době v klidu usnul.

Další den byl stejně temný a chmurný jako má nálada. Celý den jsem se rozhoupával k tomu to říct. Hledal jsem příhodný okamžik, který nepřicházel.

Sasuke mi vyhrnul rukávy a kontroloval mé ruce.

"To nemyslíš vážně?!?" zajíkl se.

Poslední deprese byla hodně drsná. Ten den mi ruce připomínaly sekanou.

"Nech to bejt," shrnul jsem rukávy zpět až k zápěstím.

"Naruto já tě prosím! Opravdu tě žádám, nedělej to! Nebo mi alespoň řekni co za tím je. Pomůžu ti to překonat!"

"Miluju tě," pronesl jsem se zavřenýma očima.

Když jsem je rozlepil, uviděl jsem na kámen ztuhlý výraz jeho obličeje. Dívali jsme se na sebe. Netrvalo dlouho, a z očí mu začaly téct slzy.

"To chceš jako říct... Že kvůli mě... ?" kývl jsem.

Už to nebyl pláč. Byl to vodopád. Šum jeho omluvných slov připomínal dopadající vodu.

"Idiote!" zařval jako raněné zvíře a vrhl se mi okolo krku.

"Tos to nemohl vyklopit dřív?!"

Ticho. Nebyl jsem schopen mluvit. Vzal mou hlavu do dlaní, jeho ruce úžasně zahřívaly mé tváře. Jako ve snu se ke mě naklonil a svými rty pohladil ty mé. Srdce mi v hrudi vítězně zadunělo, a rozběhlo se neskutečnou rychlostí, aby ukázalo že je, a existuje pouze pro Sasukeho. Vytrvale, opravdu dlouho mě líbal.

Pak jen tiše zašeptal:

"Naruto, ty můj hlupáčku..."

Zachránil mě. Na poslední chvíli, když už jsem dost nejistě balancoval nad svou propastí, ale jeho láska mi vrátila rovnováhu.

V duchu jsem Hatakemu poděkoval za jeho slova.

Za čas se mé rány zacelily, zahojily. Ale bílé jizvy na kůži mi neustále připomínají cenu, kterou jsem slepě platil.

Tiše trpět, užírat se a mlčet nepomáhá.

Stačí promluvit a pak...

...už to nějak dopadne.