Opřený o pracovní stůl postával a díval se směrem k Inuzukovi. Něco mu říkal, ale neslyšel co. Vypnul mu zvuk už v momentě, kdy začal slovně slavit jejich úspěch. Někam ho zval a pak se to slilo do pouhého blábolení. Vracela se mu ta noc. Natírala mu to v hlavě na bílo. 
 

,,Sasuke? Vnímal jsi mě?"
,,Poslední chvíli ne, omlouvám se. Zamyslel jsem se." Ještě že je slovo "chvíle" časově neurčité.
,,No, že bude dneska večer ta oslava."
,,Myslím že se nezúčastním."
,,Ale no tak! Všichni víme že je to hlavně tvoje zásluha, že to všechno bez problémů vyšlo."
,,Taky jsi udělal hodně práce. Oslav to i za mě."
,,Máš rande? Proto nejdeš?"
,,O to se nestarej."
,,Máš?"
,,Ne."
,,Nemáš, ale jdeš za ním?"
,,Nestrkej nos do mých záležitostí. Děkuji."
,,Neubylo by tě říct ano."
Povzdychl si. Stejně už není důvod zapírat, nebo to skrývat.
,,Nemáme nic domluveného, chci ho překvapit. Budu odcházet dřív, a nevím do kdy s ním budu. Proto nepůjdu na tu oslavu. Je to dostatečné vysvětlení?"
,,Lepší trojka." Zatvářil se nakysle Inuzuka.
,,Nehodlám se ti svěřovat."
,,To po tobě ani nechci. Jen nechápu proč o něm nemluvíš. Nemyslím si že jsi typ člověka, co by se za svá rozhodnutí styděl."
,,Já se za něj nestydím. Jen nemám rád vyptávání."
,,O tom vím. Ale jiným způsobem to z tebe nikdy nedostanu."
,,Tomu se říká začarovaný kruh."
,,Ne, tomu se říká; Jakoby vypadl z příručky o poruchách osobnosti. Nic ve zlym."
,,Vidíš, přišel jsi na to."
,,Schválně si držíš odstup? Sakra vždyť se známe kolik? Sedm, osm let? To už je na pováženou."
,,Jsem si toho vědom, Hanibale."
,,Já ti tu nedělám psychiatra, normálně se ptám. Jako běžný lidi. A navíc, na nic extra osobního. Kdybych byl osobní, zeptám se jestli už jste spolu hráli kdo najde ponorku."
Cítil jak rudne. Ne že by to mohl ovládat.
,,Nehledě na to Sasuke, že tvůj čitelnej a v poslední době poněkud roztomilej obličej to říká za tebe," dodal Inuzuka prozíravě.
Cítil jak se hranice studu zachvěly. Pokusil se nasadil odměřený, nic neříkající výraz.
,,Našel jsi jí ty, nebo on?" popíchl ho kolega. Ne že by to nečekal.
,,Konec diskuze. Jdu k sobě, a tebe nechci vidět minimálně do pondělí."

Ve své kanceláři si srovnal hromadu lejster a pomalu se vypravil pryč. Těšil se na něj, ale musel si připomínat, že bez pozvání či oznámení se taky lehce může stát, že ho vůbec nezastihne. Autem uháněl co mohl, než zastavil v ulici Marie Cibulkové. Zamykal a po několikáté myslel na rýhu u dveří řidiče.  Měl by s ní něco udělat, na druhou stranu ta lehce neestetická věc propůjčovala jeho autu jedinečnost. Byla tam první den po tom co ho poznal. Dokonce si pamatoval, jak ten den pršelo. Lehce se pousmál. Poslední dobou to dělal častěji, zvlášť pokud se zaobíral právě myšlenkami co s ním souvisejí. Černá si nejspíš vzala dovolenou. Sbalila depresi, stres i pesimismus a zřejmě si vyrazila objevovat jiné kouty jeho osobnosti. Jediná černá která v jeho mysli momentálně přetrvává, je kytara.
Zazvonil u dveří a vyčkával. Doufal že ho tím kulatým průhledem ve dveřích uvidí. Možná měl vážně zavolat. Pak uviděl jak se průzorem mihla postava. Ale ne jeho. Šlo o ženu. Dlouhovlasou. A znal jí. Otevřela mu.
,,Um... Ahoj Hinato. Přišel jsem za Narutem. Doufal jsem že je doma."
,,Ahoj. Aha. No tak pojď dál. Šel před chvilkou do večerky, museli jste se minout," řekla a už mu mizela za dveřmi bytu. Kráčel za ní, zavřel a došel do kuchyňky, ve které se mu mihla naposledy. Uvnitř to vonělo. Nebylo by od věci dostat vysvětlení co tu dělá, ačkoliv je sám hostem bez pozvání. Chvíli se díval děvčeti pod ruce. Pracovala s těstem, trouba hořela, asi něco peče. Vybavil si jak tehdy s Narutem pili ten vaječný koňak, to bylo přeci taky ve spolupráci s Hinatou, jak pochopil.
,,Ty toho asi moc nenamluvíš, viď?" zeptala se shovívavě.
,,To je pravda. Ale řekl bych že ty taky ne." Pověděl to na základě jejich nemnohých setkání. A u ní to nejspíš bylo zrovna tak.
,,Zkoušela jsem nový recept na sušenky. Občas se tu takhle zastavím. Jsem mu za to vděčná. Uklidňuje mě to."
,,On tak na lidi působí, viď? Uklidňuje." Nechápal čím to, že se o něm tak v klidu zmiňuje. Bez zábran. Jako by jí pobízel, aby s ním o té modrooké poklidné bytůstce mluvila. Pak to cinklo jako výhra v automatu. To protože Hinata je z těch, kteří to slunce v horkém poledni velice dobře znají. Najednou měl chuť se ptát. Na stovky věcí. Ani nevěděl kde začít. A tak ho předběhla.
,,Můžu tě o něco poprosit, Sasuke?"
,,Nejspíš ano."
,,Prosím, jen mě neměj za šílence."
,,To si myslím, nehrozí. O co jde?"
,,Neublížíš mu, že ne?" Obrátila k němu oči. Velice smutné, ale i velice vážné oči.
,,K ničemu takovému se nechystám."
,,Určitě?"
,,Určitě."
,,Vážně mi ho nerozbiješ?"
,,Asi to budu potřebovat upřesnit."
,,Jak jsem řekla. Budeš mě mít za blázna."
,,Nebudu. Na post šílence mám daleko vyšší nároky. Sem s tím."
,,Je důležitý."
,,Já vím."
,,Možná. Pro mě je jako okno. Tak třeba - znáš ta vitrážová okna v bazilice svatého Petra a Pavla tady na Vyšehradě? Tak takový je on. Září. Propouští barevné světlo. Zahání stíny. Čistí vzduch. Smývá smutek z každého kdo vstoupí. Víš jak to myslím?"
,,Dokonale."
,,Jsem ráda že to tak vidí i někdo jiný než já," pousmála se. Nechtěl ze sebe chrlit že je jeho létem, horkým sluncem, které není možné rozbít ani zhasnout. Hinatinu situaci ale chápal. A po tom co řekla se vším všudy. Jak moc pravděpodobné asi je, že je do něj zamilovaná? Měl by se zeptat? Lehce ho to děsí, ale možná jen proto že je to druhý člověk z jeho přátel. Jistě že nemusí žárlit, to nakonec ví, jenže je tu obvyklé "ale". ALE co když, ALE jestli, ALE kdyby... Mraky verzí.
,,Jak dlouho se vy dva znáte?" Položil tu nejzákladnější otázku na kterou si vzpomněl. I přesto to z jeho hlasu musela slyšet. 
,,Od dětství. Já, Neji a Naruto jsme spolu chodili na základku."
,,Většinou přátelství tak dlouho nevydrží."
,,To záleží."
,,Na čem, smím-li vědět?"
,,Jak pevné je to pouto. Kolik toho vydrží."
Usmála se na něj ze vzpomínek. ONA. Taková, jaká bývala, než mu ukázala výstupní stanici na trati svého života. Hinata se vrátila k válení těsta. Jen jí tiše pozoroval.
 

,,Hodně o tobě mluví," nadhodila.
,,Něco konkrétního?"
,,Vlastně ne. Kdybych to ale měla shrnout, zdá se mi, že je tebou naprosto uchvácený. Zažila jsem s ním ledasco, ale tohle je prvně. Takže přirozeně, mám o něj strach."
,,Proto jsi prosila abych ho nerozbil?"
,,To taky."
,,Nemůžu tě nijak ujistit. To myslím víme oba. Ale můžu ti tu čestně prohlásit, že záměrně mu nikdy neublížím."
,,Jsi dobrý člověk."
,,Nejsem."
,,Proč si to myslíš?"
,,Mám spoustu... černých míst, abych tak řekl."
,,Každý nějaká má."
,,Kromě Naruta."
,,I on je má. Jen o nich nikdy nemluví."
To mu nesedělo. Kolem jeho anděla je přeci jen jediná černá, a na tu se dají zahrát překrásné melodie.
,,Něco o čem nevím a měl bych vědět?"
Zavrtěla hlavou. To znamená ne, nebo; Nechci to teď řešit?
,,Tak tedy jinak. Jsi dobrý člověk, kterému se jen přihodily špatné věci." Zůstal se jí dívat do očí. A zase mu JÍ připomněla, až to zabolelo.
,,Děkuji."
Pohodila hlavou, přidala úsměv Mony Lisy. ,,Naruto už jde."
Nepochopil jak ho mohla slyšet dřív, než zaduněly domovní dveře. Šel mu naproti. Slyšel cinkat klíče, otevřel mu dveře bytu.
,,Ahoj. Tebe jsem tady nečekal," rozzářil se kluk, pustil tašku na zem a oběma rukama ho objal.
,,Ahoj. Taky to mělo být překvapení. Zřejmě jsem ale nezván do něčeho vletěl."
,,Myslíš Hinatu? Promiň. Peče nám sušenky. A došlo máslo, tak-"
,,Ty se mi tu vážně omlouváš?"
,,Ne?" vyhrklo sluneční dítko nejistě a tázavě. Pustil ho, sebral tašku a zavřel za nimi dveře. Šel za modrovlasou dívkou do kuchyně.
,,Nákup dorazil, slunce taktéž," pohodil k Hinatě a podal jí tašku. Nezmínil jí že ho tak vnímá, ale její vědoucí úsměv prozradil, že narážku pochopila. Jen ten koho se týkala vypadal dokonale zmaten.
,,Asi bych tě měl připravit na dalšího hosta," řekl tiše kluk.
,,Vzhledem k tomu že jsem se vetřel bez ohlášení, si se mnou nedělej starosti." Modro zamrkalo. Trochu nevěřícně.
,,Stalo se tu něco?" ptalo se nechápavě.
Rychlým pohledem střelil k Hinatě. Usmívala se na ně. Na oba. Nebylo v tom nic zoufalého ani zatrpklého. Žádná lítost, bolest, nic z toho co má ve vztahu k NÍ. Takže co to je? Protože jestliže tohle děvče cítí k jeho andělovi více než náklonnost, musí být s tím faktem že má přítele, naprosto srovnané. Ona jim to přeje. Že ano?
,,Hinata je úžasná," podotkl.
,,Přehání," vydechla s lehkým úsměvem.
,,Dobrý člověk, špatné věci," oplatil jí.
Kluk se zatvářil jako by mu svitlo. Široce se usmál a přestal se ptát. ,,Jen pro pořádek Sasuke, dorazí sem Neji. Budeme hrát."
,,Trénink? Nějaké vystoupení?"
,,Neji má. Chtěl doprovod tak jsem mu na to kývl."
,,A někdo to zaslechl a nechtěl si nechat ujít příležitost," zasmála se Hinata a mezitím tahala plech z trouby. Sladce to zavonělo celou místností.
,,Nevadí když tu zůstanu?" Odpověď předem znal, ale slušnost se hlásila o slovo.
,,Vadilo by kdyby ne," culilo se sluneční dítko.

Další hodinu času strávil tím, že je pozoroval v kuchyni. Naruto mu uvařil kávu. Hinata pekla, slunce hřálo, smálo se a dělalo z malé, dlouhověké, omšelé kuchyňky jedno z nejkrásnějších míst na zemi. Alespoň mu to tak připadalo. Když je viděl spolu, pochopil že jsou si s Hinatou skutečně velice blízcí. Do té doby si toho nevšiml. Možná proto, že se kolem jeho slunce situovaly spíš skupinky lidí, než jednotlivci. Kdyby je neznal, první na co by pomyslel by bylo - mladší bratr a starší sestra. Sourozenci. Začínalo mu to docházet. Ano, je to láska. Ona ho miluje. Ale jiným způsobem než si dosud myslel.
Hinata donesla sušenky na stůl a uvařila k nim čaj. Pomohl jim sklidit a všichni tři se přemístili do obývací místnosti. Skoro jako na povel se v té chvíli ozval domovní zvonek. Poslední, nejočekávanější host dorazil. Anděl šel otevřít se zářivým úsměvem.
,,Čau," vydechl příchozí muž s kytarou, objal jeho okaté modro a poplácal jej po zádech. Několik kroků, druhé slovo.
,,Hin," široce se usmál a objal děvče daleko intenzivnějším způsobem. Pak se očima zastavil na něm. Pohodil paží a pronesl; ,,A máte tu i Sasukeho."
,,Ano. Zdravím," řekl lehce nesvůj. Mladý muž k němu napřáhl ruku, a tak si potřásli.
,,Buď na Naruta hodnej," zabručel tiše když ho pouštěl z ocelového sevření své dlaně. Nad tou poznámkou se pousmál. Musí uznat, že Naruto má velmi dobré přátele. Obklopili ho lidé, kteří ho milují. Málokdo má takové štěstí.
,,Nebudeme se zdržovat, jdeme rovnou na věc, ne?"
,,Jasně, ale ještě pořád ses mi nezmínil, co budeme hrát."
,,V klidu. Myslím že je všechny znáš." Neji si stáhl kytaru z ramene a vybalil jí z futrálu. Přitáhl si židli od stolu, usadil se a čekal. To modrooké blonďaté se umístilo na válendu a sáhlo po černé.
,,A oba víte co přijde. Chci odměnu za sušenky." Nadhodila Hinata a s povytaženým obočím upřela pohled jak na Naruta, tak na Nejiho.
,,Tak to vypadá, že nejdřív zahrajeme na přání," usmál se kluk.
Sledoval je. Opřel se o skříň a díval se - střídavě na jednu i na druhou kytaru.
,,Tak kterou?" mrklo to.
,,Překvapuje mě, že se vůbec ještě ptáš," usmálo se dlouhovlasé děvče.
Jeho slunce mrklo na svého spoluhráče. A oba kývli. Neřekli si ani slovo a přesto začali hrát melodii ke stejné písni. Poprvé viděl v Hinatině tváři tak zářivý úsměv. Hnědovlasý muž zpíval, děvče se opřelo o peřiňák a pobrukovalo s ním. A ačkoliv to podle slov byla prachobyčejná píseň neopětované lásky, ona v ní zřejmě měla poklad v podobě krásných vzpomínek.
 

A nyní jsem uchvácen tím, jak snadné by bylo vzít to přímo. Další den bez tebe by byl strašlivě osamělý, protože-
 

Neznal tu píseň. Ani důvody proč si jí Hinata, mezi všemi co jich na světě je, vybrala. Ale zněla tak nádherně. Asi kvůli černé. A andělovu hlasu v refrénu.
 

A když přijde neděle, budu muset pokračovat. Ale i přesto se pokusím najít slova která by tě přiměla zůstat. Je to ale těžší než jsem myslel, když už mě nechceš vídat. Tohle je pro tebe. A popravdě je to jediná cesta.
 

Hudba chvěla celou místností. Vším živým, i neživým. A takhle by měla působit neustále.
 

Budu silný. Budu na tebe čekat jak jen je noc dlouhá.
 

A pak znovu se opakující refrén. Nejde to jinak. Tuhle už si bude pamatovat. Hinata po posledním akordu odlehčeně vzdychla. ,,Děkuju kluci." A ze srdceryvného úsměvu zpátky k dámě z obrazu.
,,Není za co," culilo se okaté modro.
,,Hin?" ozval se náhle podmračený Neji, ,,Koukej se smát častějc. Ne jen při týhle písničce."
Děvče mrklo a beze slova se ztratilo z místnosti.
,,Sakra fakt. Kdybych mohl, hraju jí pro ní pořád dokola." zabručel chlapík s culíkem.
A bylo tu další poprvé - skleslé koutky, zářez bolesti. Zkoumavý pohled, který upíral na Nejiho. Nikdy Naruta neviděl, aby se takhle tvářil. Uběhla snad jen setina vteřiny a na jeho obličeji znovu vyrostl úsměv.
,,Věc se má tak, že bys skutečně mohl," šeptl blonďatý.
,,Dej pokoj, Naruto."
Co mu to tu uniká?
,,Tak kterou teď?" ptal se kluk, jako by předchozí minuta neexistovala. Aniž by postřehl co mu na to odpovídá, jako omámený se otočil a šel se podívat po Hinatě. Děje se tu něco, čemu ani za mák nerozumí. Slyšel od vedle další píseň. Řadil jí k odrhovačkám z rádia. Ale kupodivu teď zněla jinak.
 

,,Hinato?" Zavolal. Neozvala se. Stála čelem k oknu v té místnosti, ve které se nikdy nezdržovali. Nebyl z těch co by se přehnaně staral o druhé. Vlastně mu vztahy těžce unikaly, pokud se ho netýkaly. Jenže tady je za tím něco, co zná, zná, ale bojí se vzpomenout jak se tomu říká. Možná, jak říkávalo.
,,Oh, další pocitovka," okomentovala s hysterickým pousmáním píseň, znějící až z obýváku. Zbystřil.
 

Hele, tohle je moje rozhodnutí, strávíš mě jako oheň,
protože chci jen něco překrásného.
Dotkni se mě, vím že jsem na dosah, protože klečím na kolenou,
a čekám na něco překrásného.
 

,,Asi ti to nepomůže ale... jsem tady." Vyhrkl aniž by uvažoval.
Děvče se k němu otočilo čelem. Skleněné oči prozrazovaly, že z posledních sil zadržuje pláč.
,,Nepomůže. Ale pověz mi jednu věc. Vsadím se o cokoliv že jsi osoba, která na to zná odpověď."
,,Ano?"
,,Proč člověk kterého na světě nejvíc miluješ, nemiluje tebe?"
Hudba. Slova. Ona. On. Slza.
 

A nepřestanu dokud nenajdu něco překrásného.