Neovládnuté smysly a mysl jsou nebezpečné...
,,Bráhman Adžámil zpočátku studoval celou védskou literaturu. Měl dobrý charakter a dobré chování. Bez odchýlení plnil příkazy Véd, byl velice mírný a klidný a ovládal svou mysl a smysly. Vždy mluvil pravdu, uměl recitovat védské mantry a byl velice čistý. Adžámil měl ve velké úctě svého duchovního mistra, boha ohně, hosty a starší členy rodiny. Netoužil po falešném uznání. Byl čestný, laskavý ke všem živým bytostem a měl dobré chování. Nikdy nemluvil nesmysly a k nikomu nepociťoval nenávist.
Jednou šel na pokyn svého otce do lesa natrhat ovoce, květiny a dva druhy trávy, nazývající se samit a kuša. Když se vracel domů, uviděl chtíčem posedlého šúdru, jak bezostyšně objímá a líbá prostitutku. Šúdra se smál, zpíval a radoval se, jako kdyby na tom, co dělá, nebylo nic špatného. Oba byli opilí a prostitutka v opilosti koulela očima a měla uvolněné šaty.
Šúdra měl ruku potřenou kurkumovým práškem a objímal prostitutku. Při pohledu na ně se v Adžámilově srdci probudily dřímající chtivé touhy a v iluzi jim zcela podlehl. Ze všech sil se snažil vzpomenout na pokyny šáster, podle kterých není dobré se na ženu ani podívat. S pomocí tohoto poznání a s pomocí inteligence se snažil chtivé touhy potlačit, ale vlivem Amorovy síly ve svém srdci svou mysl nedokázal ovládnout. `` (Šrímad-Bhágavatam 6.1.56 )
Bráhmanské vlastnosti
Jamarádžovi služebníci, Jamadútové, vysvětlovali skutečné příznaky zbožnosti a bezbožnosti a také to, jak je živá bytost zapletena v hmotném světě. Z jejich vyprávění Adžámilova života bylo patrné, že Adžámil byl na počátku velký učenec védské literatury. Měl velice dobré chování, byl čistý a ke každému velmi laskavý. Měl všechny dobré vlastnosti - jinými slovy, byl to dokonalý bráhman. Bráhman má být velice zbožný, má dodržovat všechny usměrňující zásady a má mít všechny dobré vlastnosti. Příznaky zbožnosti jsou popsány v těchto verších. Je zřejmé, že Adžámil dodržoval pravidla a usměrnění života v celibátu a jako dokonalý brahmačárí měl velice dobré srdce, byl pravdomluvný a čistý. V těchto verších je však popsáno, jak i přes všechny své vlastnosti poklesl a hrozil mu Jamarádžův trest. Jelikož se Adžámil narodil v bráhmanské rodině, byl přirozeně šruta-sampanna. Šruta znamená, že nasloucháním Véd získal védské poznání. V Indii se bráhmani nazývají panditové neboli ,,učenci``. Bráhman nemůže být žádný hlupák nebo darebák. Proto ten, kdo nemá žádné védské poznání, nemůže být bráhmanem. Pouhé teoretické studium Véd však nestačí. Védské poznání musíme prakticky použít. Takzvaní védántisté čtou Védántu a přitom kouří cigarety. Takové studium nemá žádný význam. Viděl jsem mnoho takzvaných sannjásínů, jak mluví o Védántě a přitom kouří. Adžámil však takový nebyl. Byl učencem, který znal védskou literaturu a měl velice dobré chování. Bráhman musí studovat Védy pod vedením duchovního mistra a po očistném procesu upanayana-samskara se stane dvija neboli dvojzrozený a dostane posvátnou šňůru. Šňůra je znamení, podle kterého můžeme poznat, že formálně přijal duchovního mistra. Člověk, který není dvojzrozený, nemá kvalifikace k tomu, aby porozuměl Védám. Když někdo trochu zná sanskrt, ještě to neznamená, že je odborníkem na védské poznání. Védy již překládalo mnoho cizích učenců, avšak my jejich překlady nepovažujeme za správné, protože student védského poznání musí být dvija. Jestliže je někdo pravdomluvný a je schopen ovládat svou mysl a smysly, je čistý, jednoduchý a snášenlivý, má poznání a také podle něho žije a má plnou víru v Boha, Kršnu, pak je dvija. O takových lidech můžeme říci, že jsou kvalifikovaní bráhmani, kteří mohou studovat a pochopit Védy. Adžámil se nejen narodil v bráhmanské rodině, ale byl také kvalifikovaný, co se týče védského poznání. Ve svém mládí dokonale prostudoval védská písma. Byl …lavan neboli ,,velmi laskavý``. Byl také sad-acara, což znamená, že se udržoval v čistotě a vstával brzy ráno, aby se mohl zúčastnit chrámových obřadů, jako je mangala-arati. Měl všechny dobré vlastnosti. Každý se může stát sad-acara, jestliže bude pravidelně vykonávat oddanou službu, denně se účastnit mangala-arati a zpívat šestnáct kol Haré Krišna mantry na růženci. Těmito činnostmi se postupně zbaví hmotného znečištění. Při zasvěcení od duchovního mistra žák slibuje, že se bude těmto duchovním činnostem věnovat každý den. Dokonce i osvobozené osobnosti, jakými bylo šest Gósvámích z Vrndávanu, pravidelně mnohokrát denně zpívaly mahá-mantru a nikdy se nezapomněly poklonit Božstvům a oddaným. Raghunáth dás Gósvámí se mnohokrát denně klaněl v dandavátech. Jejich činnosti naznačují, že Gósvámí byli dridha-vrata neboli zvyklí s velkou odhodlaností skládat sliby a plnit je. Pokud nebudeme s pevným odhodláním provádět odříkání a pokání, nikdy nemůžeme dosáhnout Boha. Ten, kdo chce s opravdovou vážností udělat duchovní pokrok, musí následovat všechny tyto usměrňující zásady. Adžámil měl všechny bráhmanské kvalifikace a znal všechny nezbytné mantry jako Gájatrí mantru a Haré Krišna mantru. Vždy také sloužil svému guruovi. To je první kvalifikací bráhmana. Ve védských časech se v každé rodině z vyšší třídy prováděla ráno po vykoupání oběť do ohně a zpívaly se védské mantry. Agni (obětní oheň) neustále hořel. Všichni nabízeli obětiny ohni, guruovi a potom všem starším členům rodiny. Denně tak projevovali úctu svému otci a matce a duchovnímu mistrovi. Nyní to již nikdo nedělá, ale ve védských dobách tím začínal každý den. Dobrým příkladem projevu úcty ke starším je Judhišthir Mahárádž, svatý pánduovský král. Judhišthir a jeho čtyři bratři po bitvě na Kurukšétře chodili každý den vzdát úctu strýci z otcovy strany, Dhrtaráštrovi. Dhrtaráštra vymýšlel mnoho plánů, jak Pánduovce zničit a nakonec jim vyhlásil válku. Výsledkem však bylo, že všech jeho sto synů zemřelo. Dokonce i když byl poražen ve válce, odmítal přijmout své synovce, syny svého bratra Pándua. To byla pro Judhišthira velká urážka. Jednoho dne Dhrtaráštrův mladší bratr Vidura, velký vaišnava, přišel k Dhrtaráštrovi a řekl: ,,Můj drahý bratře, jak můžeš být tak ubohý. Nejdříve vyhlásíš Pánduovcům válku a ani teď, když jsi již zestárnul, nepřijímáš krále Judhišthira jako svého hosta, přestože žiješ v jeho domě a na jeho účet. `` Těmito slovy chtěl Vidura pomoci Dhrtaráštrovi přetrhat pouta k rodinnému životu. Dhrtaráštra byl již starý a všichni jeho synové byli mrtví, ale on stále seděl doma a jedl dobrá jídla. Z toho můžeme vidět, že připoutanost k rodině je velice silná. Vidura Dhrtaráštru napomínal: ,,Vykašláváš hlen, protože jsi velmi starý, a máš slabá játra. Brzy zemřeš, a přesto stále sedíš ve svém pohodlném křesle. Cožpak se nestydíš žít jako pes, který jen sedí a čeká, až ho jeho pán nakrmí? `` Když Dhrtaráštra uslyšel Vidurova ostrá slova, jeho srdce změklo a odpověděl: ,,Ano. Můj drahý bratře Viduro, prosím, řekni mi, co bych měl udělat. `` Vidura řekl: ,,Pojď se mnou do lesa. Vyrazíme okamžitě a ve dnech, které ti zbývají, se snaž rozvíjet vědomí Kršny. Pojď! `` Dhrtaráštra tedy odešel s Vidurou, aniž to komukoliv řekl, a jeho věrná žena Gándhári ho následovala. Odešli společně do lesa, aby ukončili své životy v meditaci o Pánu. Když se Mahárádž Judhišthir přišel ráno poklonit a uviděl, že tam jeho strýcové nejsou, přepadla ho úzkost, neboť věděl, že Dhrtaráštra je již starý. V té chvíli se objevil Nárada Muni a řekl mu: ,,Neboj se. Dhrtaráštra a jeho žena Gándhári odešli s tvým strýcem Vidurou do lesa. `` Tento příběh ze Šrímad-Bhágavatamu nám ukazuje, jak se má projevovat úcta ke starším členům rodiny. Po vykonání všech ranních povinností se musíme poklonit duchovnímu mistrovi a starším členům rodiny. Také musíme projevit úctu hostům. Když k nám má přijít nějaký host, obyčejně to víme předem a můžeme vše připravit, ale někdy se stane, že přijde neočekávaně. I jeho musíme s úctou přijmout. Před jídlem by měl muž, který je hlavou rodiny, dát nejprve najíst starším, potom svým dětem a pak ostatním členům rodiny. On by měl jíst jako poslední a předtím, než se nají, vyjít na ulici a volat: ,,Jestli má někdo hlad, je vítán! `` Trochu jídla se má vždy schovat pro případ, že přijdou nějací neočekávaní hosté. Když někdo přijde a žebrá: ,,Mám hlad, `` podle védských zásad mu má dát muž své vlastní jídlo, dokonce i když on sám by měl zůstat hladový. Tak vypadá opravdový grihastha-ášram. Viděl jsem, že mladý muž bez dovolení nikdy nekouřil v přítomnosti staršího, i když se vůbec neznali. Mladší tedy prokáže úctu staršímu, i když ho nezná, což potom říci o jeho otci nebo starším bratrovi. Ve védské společnosti se má všem starším prokazovat úcta. Tyto zásady nejsou nijak přísné, je to však védská tradice. Adžámil byl tedy ve svém mládí vychováván tak, aby projevoval úctu duchovnímu mistrovi a starším. To je jedna z vlastností člověka, který je sad-acara. Další vlastností je laskavost. Adžámil byl přátelský ke všem živým bytostem. Opravdový bráhman je přítelem každého, dokonce i mravence. Tuto vlastnost ukazuje příběh o Náradovi Munim a lovci. Nárada Muni jednou procházel lesem blízko Prajágu a viděl kolem ležet mnoho polomrtvých zvířat. Pocítil k těmto trpícím bytostem soucit a volal: ,,Kdo tu loví zvířata a nechává je takto umírat? `` Barbarský lovec Mrigári odpověděl: ,,Drahý světče, nech mě dělat mou práci. Jestli jsi přišel žebrat o jelení kůži, dám ti ji. `` Nárada ale řekl: ,,Nepřišel jsem o nic žebrat, ale ptám se tě, proč zabíjíš tato zvířata jen napůl? To je velký hřích. Je lepší, když je zabiješ úplně. `` Mrigári odpověděl: ,,Můj otec mě naučil takto zabíjet. Nevěděl jsem, že je to hříšné. `` Nárada řekl: ,,Ano, je to velice hříšné. Kvůli tomu budeš muset velice trpět. `` Lovec se zamyslel a zeptal se: ,,Co bych tedy měl dělat? `` Nárada Muni mu poradil: ,,Již nikdy takové nesmysly nedělej. `` Mrigári namítal: ,,Co budu ale jíst? `` Nárada Muni řekl: ,,Dám ti jídlo. `` Lovec souhlasil: ,,Dobře, jestliže mi dáš jídlo, mohu toho nechat. `` Nárada Muni potom řekl Mrigárimu, aby si sedl na břeh řeky Gangy před posvátnou tulasí a zpíval Haré Krišna. Pak odešel do blízké vesnice a vyhlásil, že nedaleko na břehu Gangy žije čistý vaišnava. Když vesničané uviděli Mrigáriho klidně sedět a opakovat mantru, říkali si: ,,Zanechal lovení a zpívá Haré Kršna. `` Začali navštěvovat Mrigáriho na břehu Gangy pravidelně. Někdo mu přinesl rýži, někdo dál a jiný ovoce. Jídlo se začalo hromadit. Lovec Mrigári se divil: ,,Proč mi Nárada Muni posílá tolik jídla? Živím jen sebe a svou ženu. `` Začal proto jídlo rozdávat. Denně zpíval Haré Krišna a rozdával prasádam a stal se dokonalým vaišnavou. (Tento program jsme zavedli také v hnutí pro vědomí Krišny. V každém Krišnově chrámu zpíváme Haré Krišna mahá-mantru a rozdáváme prasádam.) Po nějakém čase řekl Nárada svému příteli Párvatovi Munimu: ,,Mám jednoho velice dobrého žáka, který byl dříve lovcem. Pojďme se podívat, jak se mu vede. `` Párvata Muni souhlasil. Když přišli k Mrigáriho domu, uviděli Mrigáriho, jak poskakuje sem a tam. Mrigári uviděl Náradu Muniho a chtěl se poklonit u jeho nohou, ale nejprve koncem svého dhótí jemně odstranil mravence, kteří lezli po zemi, aby je nerozmáčkl. Předtím poskakoval, protože se snažil nezašlápnout žádného mravence. Byl to tentýž člověk, který ještě krátce předtím týral všechna možná zvířata, a nyní nechtěl zabít ani mravence. To je povaha skutečného vaišnavy. Adžámil měl tedy tuto bráhmanskou vlastnost - byl laskavý. I přes své dobré vychování nebyl pyšný. Byl osvobozený od falešného ega ( ahankara ). Slovo ahankara přesně znamená: ,,Dělám toto, dělám tamto, a proto jsem tak důležitý. `` Adžámil takto nepřemýšlel. Nebyl ani závistivý. V této pokleslé době si všichni navzájem závidí. Bráhmani jako Adžámil však takové sklony nemají. Z hmotného otroctví se může vysvobodit pouze ten, kdo získal bráhmanské vlastnosti a dodržuje bráhmanské zvyky.