Tak dneska, když jsem se probudila, ležel vedle mě dědeček Bubu. I když jsem si nepamatovala, jak se do mé postele dostal, nijak zvlášť mi to nevadilo, protože dědeček Bubu je fakt sladkej. Pak jsem se ale hrozně vyděsila a zařvala na celej barák, protože dědeček se obrátil na druhej bok a mně se naskytl pohled na jeho pravou tvář, která byla až doteď ode mě odvrácená. Od spánku až po bradu se mu táhl hluboký škrábanec ze kterého se ještě valila krev. Pak jsem zavřeštěla ještě jednou, tentokrát ne na celej barák, protože jsem si uvědomila, že nemám na jakej barák řvát, protože vůbec nejsem v baráku, nýbrž že ležíme na hrobě uprostřed hřbitova. Matně sem si vybavovala zážitky ze včerejší noci...
Dědeček Bubu mi řekl, že bysme mohli vyzkoušet něco novýho, a že četl v jednom časáku, že o půlnoci roste nejvíc hub. A tak jsme se vypravili o půlnoci do lesa na houby. Měli jsme štěstí, jelikož byl zrovna úplněk, takže bylo v lese pěkně vidět. Za chvíli jsem ale byla bohatší o poznatek, že jsem na ty houby nevyrazila s právě nejvhodnější osobou. Když totiž sbírám houby, potřebuju se na to soustředit, což moc dobře nešlo, jelikož mě dědeček Bubu neustále ošahával. S mou postavou se mu ani moc nedivím. Když jsem ho na svou nelibost šetrně upozornila ("Přestaň na mě konečně těma tvýma prackama špinavýma hrabat ty jeden debilní úchyle!!! CENZURA CENZURA CENZURA!!!"), tak toho na chvíli nechal a začal taky sbírat. Chvíli jsem se poklidně věnovala té samé činnosti, ale pak mi začalo být divné, že Bubu funí přede mnou jakoby tam byl dvakrát. Vzhlédla jsem a mým očím se naskytl příšerný pohled. Asi deset metrů přede mnou se dědeček Bubu skláněl nad skupinou lysohlávek a za ním stál vlkodlak s cedulkou "dědeček Boubou" a hladil ho tam, kde obvykle můžu jenom já. (Jak jsem se později dozvěděla, Bubu si myslel, že ho tam hladím já, protože se mu chci pomstít za to, že mě předtím nenechal se soustředit, ale protože mu to nebylo ani v nejmenším nepříjemné, reagoval na to jenom hlasitým funěním.) Z míry mě nevyvedlo ani tak to, že dědeček Boubou je vlkodlak, jako spíš to, že se opovažuje na Bubu šahat v mé přítomnosti. A tak jsem se rozhodla rázně zakročit.
Popadla jsem atlas hub a s dramatickým zakvílením jsem vlítla mezi ně s úmyslem dědečkovi Boubou rozflákat hlavu. Bubu se lekl a již s méně dramatickým zakvílením (spíš to znělo jako vykastrované prase na porážce) vylítnul metr vysoko, což sice není moc, ale zkuste si skákat do výšky o půlnoci, za úplňku, nad skupinou lysohlávek a s dědečkem Boubou proměněným na vlkodlaka za zády. Dědeček Boubou se chtěl předvést a vyskočil dva metry vysoko. To se zase nezamlouvalo dědečkovi Bubu, a tak se tam takhle přeskakovali vždycky o metr, až Boubou vyskočil šedesát metrů vysoko a zahlídl v dálce světýlko. Řekl, že za ním musíme jít. A tak jsme šli, nehledě na to, že ani jeden z nás nebyl Jeníček či Mařenka ztracení v lese a hledající nocleh u osob s pochybnou minulostí. Ani jeden z nás si nevzpomněl, že jsme se ještě před chvílí chtěli navzájem povraždit.
Došli jsme na mýtinku, na které stálo podivné stavení. Vypadalo přesně jako perníková chaloupka! O chvíli později jsem došla k názoru, ze Boubouovi vlkodlacké choutky nejsou omezeny jenom na maso a dědečka Bubu. Začal totiž chalupu ožírat. Perník a jiné sladkosti zapracovali, takže náhle pocítil ohromný příval energie ve svých útrobách, který nutně musel ven. A tak se stalo, ze dědeček Boubou si tak vehementně ubzdil, ze to obyvatele domku zaznamenali.
„Co to je za příšernej puch?! Kdo se nám to tady snaží vyrobit plynovou komoru?!“
"To jenom větříček!" snažil se Boubou trapně napodobit známou pohádku. Moc se mu to ale nedařilo, protože se mu tak klepal hlas, že mu stejně nebylo moc rozumět.
Vzápětí se rozlítly hlavní dveře a před chalupu se vyřítila tmavá postava. Náhle jí ozářilo světlo měsíce a já jsem se nestačila divit...
"Mami?!"*
"Mno... když myslíš..." odvětila babka Biubiu.
"Kde se tady bereš?" zeptala jsem se, protože bych tu spíš čekala Hitlera v růžových slipech než mou matku.
" Hledali jsme s babkem Baubau* nějakou rekreační chalupu a na tuhle barabiznu měli slevu..." Náhle si však všimla dědečka Boubou, jak na střeše ožužlává perníčky. "Ty jeden ošklivý zlobivý chlapečku!" (nebo holčičko?:))Popadl jí astmatický a dialektický záchvat, popadla koště a všechny dědečky a babičky (teda jako i mě) šupem zahnala do chlívku, aby je vykrmila a prodala do otroctví. Tlustý dělníci (dědeček Boubou) se totiž prodávaj nejlíp, neboť toho nejvíc vydržej!
Jelikož jsem velice inteligentní :), podařilo se mi nepozorovaně prchnout. Dědečkovi Bubu nakonec taky, i když s mnohem dramatičtějším průběhem.
Nejdřív čórnul babkovi Baubau trenýrky. Babka Baubau to zřejmě jen tak něco nerozházelo, protože si po celou dobu (a to i po odcizení jeho trenýrek) četl noviny. Těma pak totálně znechutil a odpudil tříhlavého psa, který ho hlídal. Potom se rozběhl proti zdi... (jeho chování zůstalo už navždy neobjasněno) Když se po nějakých nesnázích dostal až do předsíňky, zasáhl ho do xichtu ze stropu věsící řeznický nůž, jenže on si toho hrdinně nevšímal a srdnatě prchal. A já s ním. Toho blbečka - ee- totiž dědečka Boubou jsme ponechali jeho osudu.
***
Zmožena tím usilovným vzpomínáním, ale zcela uspokojena výsledkem, jsem se ještě stihla podivit, že dědečka Bubu moje kvílení nevzbudilo, než jsem v jeho sexy objetí na rodinné hrobce nějakých Pouzarových znovu usnula... Ještě bych sem sice popsala mé hvězdné zážitky z dneška, ale mám pocit, že by potom z důvodu jeho délky nikdo tento zápis nečetl.
*- viz rodokmen Babičky Bobo, který sem v průběhu tohoto tisíciletí možná přidáme.