Nakládání koní do přepravníku
Nakládání koní do přepravníku
Principy, pracovní postupy a výcvikové metody
Myslím, že je opravdu nejvyšší čas zabývat se otázkami bezproblémového naložení koně do přepravníku. Jednak k tomu spěje jakási přirozená posloupnost těchto článků, ale hlavně nás k řešení této problematiky vybízí blížící se sezóna a s ní nutnost převážet koně na závody, putování apod.
Dokážu si velmi dobře představit, kolik čtenářů je zvědavých na řešení této problematiky. A je to pochopitelné, protože s koněm, který není ochoten vstoupit do vleku nebo kamionu se jistojistě setkal každý z nás, ať už osobně nebo jako přihlížející.
Kdo už se do této situace dostal v pozici člověka odpovědného za nastoupení (nejčastěji majitel nebo ošetřovatel), měl několik možností, jak tento úkol vyřešit. Buďto si na pomoc přizval někoho více znalého, anebo se pokusil nějaké informace získat sám z knížek, časopisů nebo z některých koňských internetových stránek. Obě řešení mají své výhody i nevýhody.
Přítomnost zkušeného pomocníka se zpočátku jeví jako správná volba, může však přerůst v situaci, kdy se s vaším koněm budou dít věci, které si sice nepřejete, ale je vám hloupé do procesu nakládání zasahovat, protože si uvědomujete, že tomu sami nerozumíte. Zkušenější známý to pro vás dělá nezištně, takže je vám trapné ho prosit ať už vašeho miláčka přestane tlouct. Zdá se vám to absurdní a nepochopitelné? Jen si vzpomeňte na vlastní zážitky, anebo vyzpovídejte někoho, kdo již tuto situaci zažil. Tato praxe se často odehrávala v minulosti, děje se i nyní a bohužel ještě nějaký čas potrvá, než se ji podaří maximálně omezit.
A k tomuto sympatickému cíli mimo jiné napomáhá i tzv. osvěta, což jsou právě výše zmiňované články a příspěvky v různých médiích. Namátkou mohu uvést např. velmi dobře, srozumitelně a podrobně popsaný postup v knize „Výcvik koně systém malých kroků“ Johna Lyonse, zdařilý článek Martiny Maškové ve Fauně č. 13/2004 nebo na www.equiweb.cz/transport a www.equichannel.cz/videli/clanek.php3?id=439, www.ifauna.cz/clanky/clanek.php?id=1565&rubrika=13. Hodnotit odbornou úroveň některých, zejména internetových informací je složité, už jen proto, že si například v mnoha bodech i protiřečí. Berte je tedy s rezervou a spíše spoléhejte na zdravý rozum a vlastní zkušenosti se svým koněm.
Možná jste někteří při brouzdání na webu, popř. jinde nalezli i další příspěvky v podobném duchu. Snad někomu z vás pomohly vyřešit váš problém. Osobně si však myslím, že naučit koně nastupovat do přepravníku podle nějakého návodu, nebo příručky je velmi problematické. Většinou se dočtete nějaké obecné zásady a sdělí vám, že naučit koně „vlézt do vozíku“ je dlouhodobá záležitost, vyžadující mnoho času a úsilí. S tím nelze nesouhlasit a sám se chci v budoucích článcích zabývat i úkolem, jak koně naučit nastupování opravdu a trvale. Hlavní důraz, s ohledem na svoji profesi přepravce, kladu na řešení otázek okamžitého naložení problémového koně. Chápete tedy rozdíl mezi pojmy „naučit koně nastupovat“ (dlouhodobá záležitost vyžadující trénink a podmínky) a „naložení problémového koně“ (okamžité řešení většinou z důvodu nedostatku času, prostoru, ochoty majitele apod.).
Dovolte mi, abych ještě předtím, než se rozepíšu o samotné problematice nakládání, vysvětlil velmi podstatnou a v dnešní době bohužel i citlivou záležitost. Jaké výchovně – výcvikové principy upřednostňuji a na základě jakých metod s koňmi pracuji!? Tyto postupy budu objasňovat v budoucích příspěvcích, zaměřených už přímo na samotné nakládání. Články se budou otázkám bezproblémového naložení věnovat v duchu principů přirozeného partnerství! Jsem připraven na to, že nezanedbatelná část čtenářů, po zjištění, že se bude jednat o „nějaké ty novoty“ přestane číst. Nikomu samozřejmě jeho osobní názor neberu a stejně tak nikomu na danou věc nevnucuji pohled svůj. Dovolím si opět připomenout, že mnou popisované rady rozhodně nemají být žádným dogmatem, kterým by se měli od tohoto okamžiku všichni řídit, ale jedná se pouze o návody a postupy u nichž mi dlouholetá praxe potvrdila, že fungují a lze s nimi dosáhnout trvalých pozitivních výsledků. Bude potom záležet na každém čtenáři, jestli vše šmahem odsoudí, anebo si z uveřejněných příspěvků vybere něco důležitého pro další práci se svým koněm. Také nechci, aby někteří z vás získali názor, že se vám snaží nějaký další samozvaný „zaříkávač“ vnutit další, stoprocentně fungující metodu. Přiznejme si, že slovo „zaříkávač“ dnes zní již téměř hanlivě… . Vůbec si netroufám tvrdit, že moje postupy jsou ty jediné správné. Myslím si, že by stálo za to, k otázkám výchovy a výcviku koně a obecně ke koňské psychologii, přistupovat s větší pokorou. Mnozí, kteří s určitostí tvrdí, že právě jejich výcviková metoda je pro koně nejsrozumitelnější, nejpřijatelnější, zkrátka nejlepší by si měli uvědomit, že co se týče komunikace člověka s koněm, všichni se prozatím pohybujeme stále jen ve sféře hypotéz. Možná bych spočítal na prstech jedné ruky jedince, kteří jsou schopni s koňmi neverbálně komunikovat, my ostatní budeme muset počkat až koně promluví a sami nám sdělí, co děláme nebo neděláme špatně.
I přesto, že nové metody mnohdy vznikají „cimrmanovou cestou pokusů a omylů“, tvrdím: Pánbůh zaplať, alespoň za ně! Odstrašujícím příkladem (sám to nazývám „legálním týráním zvířat“) jsou pro mě některé tzv. tradiční výcvikové metody, u nichž někdy mívám pocit, že člověku ani nejde o to, aby daný cvik nebo prvek vyhovoval i koni, ale vyžaduje za každou cenu a v co nejkratším čase dosažení určitého cíle.
Podstatu obou výše zmíněných a dnes rozšířených přístupů se nyní pokusím vysvětlit na příkladu. Věnujeme se nakládání, takže použiji následující typickou situaci: člověk, zabývající se přirozenou komunikací bere koně jako svého, téměř rovnocenného partnera, se bude snažit provést jeho naložení tak, aby kůň byl co nejvíce v pohodě. Výsledkem je bezpečně a v klidu naložený kůň. Logicky se dá předpokládat, že bude klidný i během přepravy a z příštího nakládání už nebude mít takovou hrůzu. Naproti tomu zastánci klasických výcvikových metod (profesionální trenéři, jezdci nebo ošetřovatelé) přistupují někdy ke koni pouze jako k živému inventáři, cvičební pomůcce nebo k položce k odškrtnutí za vykonaný úkon. A není divu, musí totiž během vymezené pracovní doby zvládnout odtrénovat, opracovat nebo zaopatřit ještě celou řadu dalších svěřenců a nemohou se tudíž delší dobu zdržovat s naložením jednoho problémového „kusu“. V rámci urychlení potom přicházejí na řadu lopaty, biče a jiné „tradiční“pomůcky. Toto konkrétní naložení možná proběhne rychle, ale určitě ne v klidu a bezpečně. Kůň jde do vleku pod silným psychickým tlakem a často se může stejně nervózně chovat i během transportu. Při dalším nakládání se stává, že se kůň ani nechce přiblížit k rampě. A tím začíná kolotoč nepochopení, násilí a nespravedlností!
Možná tato slova zní tvrdě a osobně mám daleko k nějakému zobecňování a nekonstruktivní kritice, ale když tak často pozoruji „cvrkot“ v různých stájích, vidím, že tzv. „uživatelů“ koní s podobným přístupem je pořád ještě většina. A nejsou to, bohužel, jen velkochovy (hřebčíny a hříbárny) nebo sportovní stáje, ale kupodivu i mnoho westernových areálů, přestože nové metody přicházejí zejména z prostředí westernových koní.
Návody popisované v následujících článcích mají vysoké procento úspěšnosti, ale žádný certifikát zaručující stoprocentní účinnost. Vycházejme ze skutečnosti, že nepracujeme s bezduchými stroji, ale s živými tvory, kteří mohou mít „své dny“, jako my všichni ostatní. Jde o postupy převzaté nebo vypozorované díky dosavadním aktivitám v oblasti výchovy a výcviku koní (kromě přepravy se věnuji i speciálnímu výcviku koní pro TV a film). Ty nejpodstatnější informace jsem získal od samotných koní, se kterými jsem měl doposud možnost pracovat. Abych porozuměl, co mi vlastně koně svými reakcemi a chováním chtějí sdělit, k tomu mi pomáhají autority jako např. D. Lichman, H. Bláha nebo B. Loomis.
Čtenáře, kteří nejsou vyznavači nových metod možná v příspěvcích zaujme, že mnoho principů, používaných při výuce nastupování do přepravníku, lze využít i pro následující trénink westernových nebo sportovních koní a to ze země i ze sedla. V obecném povědomí již jsou zprávy o úspěších Honzy Bláhy, při praktické aplikaci metod přirozeného partnerství v klasickém výcviku sportovních (parkurových) koní. Myslím si, že toto je ta správná cesta k tomu, aby si zastánci jednotlivých tréninkových postupů uvědomili, že budoucnost výcviku koní je ve vzájemné spolupráci a toleranci a ne v nepochopení a řevnivosti. Vždyť cílem obou přístupů je kůň vychovaný, ochotný pracovat, správně metodicky připravovaný na vrcholné fyzické výkony, ale přitom vyrovnaný a spokojený, tzn. psychicky stabilní. Oba směry mají pro pozitivní výsledek co nabídnout a jejich vzájemným doplňováním by bylo možné dosáhnout společných cílů snadněji a trvaleji. Moc bych si přál, aby si na tyto věty vzpoměli všichni, kteří budou koně připravovat na nastupování, nakládat je a převážet.
Stanovení cílů a odstranění mýtů a předsudků
Před zahájením jakékoliv činnosti bývá zvykem určit a shodnout se na společném cíli. Zřejmě nikdo nebude proti, když uvedu, že cílem při výuce, popř. samotném naložení koně je pracovat s koněm tak, aby byl ve finále naložen v klidu a bezpečně pro člověka, který s koněm manipuluje, pro koně samotného, ale i pro přepravník, do kterého má nastoupit. Měli bychom se při tom snažit nezpronevěřit se základním principům popisovaným v minulém čísle Fauny.
Představte si však, že se svým bázlivým nebo rozmazleným, popř. nechápajícím koněm stojíte 10 metrů před přepravníkem a váš svěřenec vymýšlí vše možné pro to, aby už nemusel udělat další krok dopředu. Myslím, že tuto situaci již zažili nebo alespoň viděli opravdu všichni. V tomto okamžiku se zdají všechny cíle velmi, velmi vzdálené… . Je a není to pravda. Jestliže si v tomto momentu určíte cíl: Během 10 minut koně naložit!, potom je tato vidina nereálná a opravdu vzdálená. Jestliže si ovšem za dílčí „vítězství“ stanovíte úkol: Přimět koně udělat jeden jediný krok dopředu! Věřte mi, že se vám to podaří i v kratším čase. Velmi srozumitelně to přirovnává Honza Bláha během svých kurzů. Výcvik koně (a nakládání do přepravníku by mělo být jeho součástí) je jako výstup na pyramidu. Mnoho lidí se nesprávně snaží ze země najednou vyskočit až na vrchol (viz cíl – Během 10 minut naložit koně) a neuvědomí si, že nejsnadněji se na špici pyramidy lze dostat jen zdoláváním jednotlivých stupňů (viz Přimět koně udělat jediný krok dopředu).
Že vám tato metoda výuky od jednoduchého ke složitému, od známého k neznámému (tzv. dedukce) připadá povědomá a logická? No samozřejmě, vždyť je základem obecné pedagogiky a všichni jste se s ní setkali např. již na 1. stupni základní školy, když jste se učili číst a psát. A nejen to, mnozí širokou veřejností uznávaní trenéři a jezdci tento postup upřednostňují i při výcviku koně. Jak je ale možné, že tentýž člověk při běžném tréninku koně ze sedla výše popsaný princip postupnosti stoprocentně akceptuje, ale v okamžiku potřeby naložit problémového koně na tuto zásadu totálně zapomene a nutí koně (mnohdy násilím) „skočit“ najednou až na ten pomyslný vrchol pyramidy.
Problém vidím v tom, že mnoho i velmi zkušených koňáků zastává názor, že výcvik koně je pouze to, co se odehrává na jízdárně nebo v lonžovacím kruhu. Myslím si, že je to jeden z již překonaných mýtů a tvrdím, že výcvik, nebo výchova koně začíná již v okamžiku, kdy za ním vstoupím do boxu, kdy ho např. čistím, sedlám apod.
Na základě výše uvedených vět tedy můžeme konstatovat, že i nastoupení koně do přepravníku je jedním z nejnáročnějších výchovně – výcvikových úkolů, při kterém máte navíc jedinečnou možnost detailně odpozorovat jeho chování ve stresové situaci. Ti moudřejší z vás jistě dokážou danou reakci koně vyhodnotit a získané poznatky následovně využijí při klasickém nebo westernovém výcviku. Typický příklad: koně, který při nakládání měl přehnaný respekt z rampy jsme naučili tuto rampu bez problému přecházet. Je velmi pravděpodobné, že stejný kůň při tréninku westernového trailu bude mít podobný problém s lávkou.
Jestliže však víme, jaká metoda na něj platila u rampy koňovleku, můžeme ji velmi úspěšně použít i zde. Jestliže se u mladého dostihového koně začíná projevovat přehnaná a nekontrolovatelná klaustrofobie (projeví se po naložení do „stísněných prostor“ koňovleku), dá se opět předpokládat, že podobně bude reagovat i ve stejně stísněném startovacím boxu, pokud do něj vůbec vleze. A to, že jeho reakci dokážeme odhadnout dopředu, může pro nás být výhodou při nácviku zavádění do startovacího boxu.
Nebojte se však využít i opačný princip, kdy při trénování nakládání využijete postupy, které se vám již osvědčily během pravidelného výcviku, např. ze sedla. Zkuste se na problém nastoupení koně do přepravníku podívat v širších souvislostech. Nepochybuji o tom, že většina zkušených jezdců a trenérů si dokáže poradit v situaci, kdy se kůň vyhýbá nebo zastavuje před „nesympatickou“ parkurovou nebo terénní překážkou. V zájmu jezdce by mělo být, aby z důvodu bezpečnosti proběhlo překonání skoku co nejvíce v klidu. A rampa, nebo vlek samotný je přece taky takovou „překážkou“. Tak proč nepoužít stejně účinný postup i zde. Jediný rozdíl je v tom, že jezdec nesedí na koni, ale dává totožné pobídky ze země. Otázkou pouze zůstává, jestli někdo někdy s daným koníkem nějakou práci ze země (tím samozřejmě nemám na mysli bezduché kroužení na lonži) vůbec dělal?!? Zde by si zejména vrcholoví sportovci měli trošku sáhnout do svědomí, protože pro většinu z nich bývá příprava koně ze země druhořadá, až podřadná záležitost.
Pokud bych se chtěl zastavit nad některými, bohužel stále ještě přetrvávajícími mýty a polopravdami okolo nakládání koní, potom na prvním místě musím uvést ten nejrozšířenější, a tím je: proč koně zbytečně nervovat nácvikem nastupování do přepravníku, mohl by se navíc při tom zranit! Bude bohatě stačit, když ho tam nějak dostaneme při cestě na první závody! Majitel (trenér, jezdec) sice v dobré víře nechce zvířeti „zbytečně“ komplikovat život a vystavovat ho riziku zranění. Nedokáže však domyslet, že nakládat koně, který není zvyklý na cestování těsně před odjezdem na závody je ta nejhorší varianta, kterou mohl zvolit. Atmosféra očekávané významnější akce (např. závody) sama o sobě navozuje nervóznější prostředí. Potřeba vyrazit v určitou hodinu, již tak napjatý psychický tlak ještě umocňuje… .
„Máme všechno? Nezapomněli jsme něco? Jo, ještě koně, přiveďte ho někdo! Jak to, že tam nechce vlézt? Podejte mi něco do ruky, nemáme čas se sním mazlit... . Tááák a je tam, rychle nasedat a jedem! Franto šlápni na to, ztratili jsme tím nakládáním hodinu! Tu odřenou nohu, jak spadl z rampy, ošetříme až na místě, doufejme, že nebude kulhat!“
Připomíná vám tato situace něco? Možná jsem ji dovedl do přílišné absurdity, ale pokusme se vyhodnotit důsledek takového počínání. Kůň místo toho, aby se v klidu a bezpečí připravoval na budoucí výkon, více jak hodinu zápasí při nakládání = výdej fyzických sil. Je při tom zraněn = budoucí omezení, nebo i znemožnění fyzického výkonu. Po naložení je jeho „podvolení se“ odměněno zabouchnutím rampy = „uvězněním“ a rychlou nepříjemnou jízdou = psychické a značné fyzické zatížení. Dá se samozřejmě předpokládat, že jeho umístění na závodech nebude nijak slavné. Je možné, že zranění bude tak vážné, že do soutěže vůbec nenastoupí. Původní argumenty o nervování a nebezpečí zranění se tedy opravdu potvrdily, ovšem v jiných souvislostech, jindy a jinak, než se předpokládalo. Nejsmutnější na tom je, že nejvíce tento neprofesionální a neetický přístup odnese kůň, na kterého se častokrát ještě celý neúspěch svede.
Moji radou tedy je: nenechávejte nácvik nastupování až na poslední chvíli, zimní měsíce jsou ideální příležitostí pro přípravu koně na budoucí cestování!
Mýtus druhý: chtěl bych nakládání nacvičovat, ale nemám k dispozici přepravník a nikdo mi ho nepůjčí! Kdo má vozík kdykoliv k dispozici, je jistě ve výhodě, přesto lze nakládání simulovat mnoha různými způsoby – např. prázdný kontejner na hnůj, vytvoření všelijakých zúžených prostor, plachty na zemi i svisle zavěšené atd.
Na tomto místě (ale zdaleka ne naposledy) se musíme zabývat otázkou, jestli náš kůň váhá nastoupit do vozíku, šlápnout do kaluže, na igelit, přejít přes potok atd. proto, že se bojí, nebo nerozumí co po něm požadujeme anebo jednoduše nechce. Jestliže se bojí, je možné jeho odvahu posilovat jinými prostředky, viz obr. 28. Ideální bude, když se mu za čas umožní „očichat“ si i opravdový vlek.
Pokud zjistím, že kůň nerozumí mým pobídkám a povelům, je to spíš problém můj a musím se naučit, jak mu předat své požadavky tak, aby je pochopil. Vede k tomu dlouhá cesta založená na vzájemné komunikaci. Až na jejím konci je test, ve formě vybídnutí koně k nastoupení do opravdového přepravníku. Takže i zde bude vozík nutný až v závěrečné fázi. V případě, že koník do vleku pouze nechce (prostě si z nás dělá srandu), musíme si s ním ujasnit otázky respektu, popř. i hierarchických vztahů. A tento úkol vůbec není o nějakém přepravníku. I zde může nastoupení do opravdového vleku sloužit maximálně jako závěrečné ověření si našeho partnerství.
Mýtus třetí: jakýpak s tím caviky, vrazím mu do huby štajgr, pořádně zatáhnu a on půjde! Omyl! Už štajgr sám o sobě jako pomůcka k naložení nebo obecně k manipulaci s koněm je anachronismus. Daleko větší službu vám udělá provazová ohlávka, která je akupresurní a znesnadňuje koním nežádoucí pohyb – např. couvání. Ale i ta je vám k ničemu, pokud váš kůň neumí ustoupit tlaku. Tzn., že když lehce!!! zatáhnete k sobě, kůň tlak na hlavě následuje a udělá krok k vám (a to i směrem do vozíku!). To však zvládnou pouze jedinci, kteří jsou k tomu vychováváni a cvičeni. Ostatní koně zareagují na necitlivé zatáhnutí nejčastěji vzepnutím. Je to logické, protože kůň je na svou hlavu abnormálně opatrný a citlivý. Je naučen z výcviku pod sedlem, že vykročení zajišťují zadní nohy, které jsou jakýmsi motorem pro pohyb vpřed. Pobídka pro vykročení se dává obecně v zadní části těla koně (za podbřišníkem) a nikdy na hlavě! Takže hlavu pouze směrujeme do vozíku (netaháme!) a pobídku k vykročení dáváme zezadu. Toto je jeden z nejpodstatnějších poznatků, na který budu mnohokrát poukazovat při vysvětlování praktických problémů při nakládání.
Mezi další mýty bych zařadil: kůň lépe nastoupí, když se mu dá něco na hlavu, aby neviděl... . Hladový nebo ještě lépe zcela žíznivý kůň půjde za žrádlem (vodou)... . Jsem jeho majitel(-ka), platím mu ustájení, tak to pro mě udělá!... . Zatímco některé názory jsou vysloveně k smíchu, jiné jsou však i nebezpečné (prchající kůň se zavázanýma očima). Všechny by se však daly shrnout do jediné kategorie – obcházení daného problému! Nějakým způsobem jsem tam toho koně dostal, ale problém s jeho respektem vůči mé osobě zůstal. Místo toho jsem se v jeho očích např. změnil v pochodující krmelec (metoda „na žrádlo“).
Mnozí z vás nyní pomalu začínají zjišťovat, že otázka naložení koně do přepravníku není vůbec jednoduchá. Doufám, že následující příspěvky alespoň trochu pomohou vyřešit některé problémy vašich koní, ale možná i vás samotných, protože ne vždy je chyba jen v koních.
Všeobecné zásady pro úspěšné naložení koně
– praktické pomůcky a vybavení
Stejně, jako by měla předcházet určitá příprava samotnému naložení koně, přistoupím i já k tomuto tématu poněkud obšírněji. Myslím si, že by bylo vhodné, objasnit si několik důležitých zásad, které budou platit univerzálně pro všechny koně bez ohledu na pohlaví, plemeno nebo stáří apod. Stejně tak je zpočátku lhostejné, jestli nakládáte koně zkušeného nebo začátečníka, jestli používáte kamion nebo koňovlek, jestli jde kůň po rampě nebo do schodu atd.
Nejdříve se chci zabývat často opomíjenou zásadou: Co nejvíce ulehčit nastoupení koni a usnadnit nakládání člověku při zachování maximální bezpečnosti obou.
obr. 1
Co uděláme, když se rampa po sklopení kýve, např. proto, že je pod ní kámen a kůň na ni odmítá vstoupit? Někdy opravdu stačí pouze kámen odkopnout nebo rampu správně podložit! To je jeden z nejtypičtějších příkladů, jak nastoupení zjednodušit koni. Dalšími příklady mohou být: odstranění nebo alespoň otevření středové přepážky, nakládání z mírného svahu = zmírnění sklonu rampy, využití závislosti na druhém koni (problémový kůň snadněji nastoupí za již dříve naloženým jiným, zkušeným) atd. Na obr. 1 je vidět přepravník připravený pro nastoupení koně. Všimněte si zadní plachty, hozené až na střechu, čímž došlo k dalšímu optickému zvětšení vstupního otvoru. Někdy se stává, že kůň je ochotný do vozíku nastoupit, ale když se dostane hlavou k této plachtě, která není zcela vyhrnutá, zastaví se, protože ji má v úrovni očí. Pro koně to může znamenat, že má před sebou např. zeď a nebude chtít pokračovat. Jediným a nejsnadnějším řešením je plachtu vyhrnout, třeba až na střechu. V tomto případě ovšem pozor na vítr, který by mohl v tom nejnevhodnějším okamžiku plachtu sfouknout a koně tím zbytečně poplašit. Pokud plachta nejde více vyhrnout, případně kůň neustále zvedá hlavu výš a výš, je nutné udělat dvě věci. Jednak koně zklidnit, protože vztyčená hlava je znakem určité nervozity a vzrušení a současně koně naučit podvolením se tlaku snížit hlavu. Podrobně se těmto technikám chci věnovat v následujících článcích, zaměřených přímo na jednotlivé specifické problémy.
Například v případě, kdy kůň uhýbá zadkem, člověk si může pomoci tím, že přepravník přistaví jednou stranou ke zdi nebo na tuto stranu napne lano, ze kterého má kůň respekt (obr. 2).
obr. 2
Účinnou pomůckou pro člověka nakládajícího problémovějšího koně je správná ohlávka, kvalitní vodítko a případně i „prodloužená ruka“ ve formě osvědčené „mrkvové hůlky“ nebo jiného bičíku podobných vlastností. Pro okamžité naložení problémového koně, ale i pro výuku nakládání se velmi dobře osvědčují desetimetrová nakládací lana.
obr. 3
Otázku výhody provazové ohlávky oproti štajgru jsem „nadhodil“ již v minulém příspěvku. Považuji ji však za tak důležitou, že se k ní ještě jednou (a zřejmě ne naposledy) vrátím. Pro práci s koněm ze země upřednostňuji provazovou ohlávku klasického typu (obr. 3) nebo se stahovacím nánosníkem (obr. 4). Tato verze je tím, že se neotáčí kolem nosu velmi vhodná i pro ovládání koně ze sedla. Pokud vycházím z vlastní zkušenosti, žádný štajgr, žádná uzdečka vám neposlouží lépe než dobrá provazová ohlávka! Splňuje totiž v praxi další obecnou zásadu pro nakládání, která zní: usnadnit a zpříjemnit koni vše, co dělá správně a zkomplikovat a znepříjemnit mu to, co dělat nemá. Ohlávka v tomto případě znesnadňuje couvání a pohyb (hlavy) do boku a naopak její akupresurní účinek pomáhá koni zcela zřetelně a srozumitelně následovat tlak. Klasická nylonová nebo kožená ohlávka je široká, často polstrovaná a proto je vhodná co by stájová, ale rozhodně ne na praktickou práci. Štajgr a uzdečka jsou vhodné pouze k tomu, aby vás funkcionáři na oficiálních akcích neplísnili za to, že kůň nemá „nic v hubě“. (Když jsem se o tomto nepochopitelném předpisu ČJF dozvěděl, zprvu jsem myslel, že je to špatný vtip. Bohužel není! Škoda, že někteří činitelé svými názory zakrněli na úrovni výcviku a výchovy koní předválečné armády!). Každý, kdo již s „provazovkou“ pracoval mi dá jistě za pravdu, že právě tato ohlávka zaručuje maximální bezpečnost při manipulaci s koněm ze země a je nenahraditelná v případě, že se vám kůň splaší, začne se stavět na zadní apod. Tyto situace se na závodech, kde je soustředěno mnoho koní na malém prostoru opravdu stávají a zajištění bezpečnosti je samozřejmě na místě. Nechápu však, proč nelze svého koně vodit na provazové ohlávce, jestliže vím, že s její pomocí mám koně stoprocentně pod kontrolou?!
obr. 4
Jako kvalitní vodítko se mi osvědčuje tzv. parelliho krátké (délka necelé 4 metry) vodítko (obr. 5) vyrobené z lana pro lodní sporty. Má ideální elastičnost, velmi dobře se drží v ruce (kulatý průřez 16–18 mm), jeho délka umožňuje včas reagovat na případné couvání nebo útěk. Je dostatečně dlouhé i pro případ, že bych jeho druhý volný konec musel operativně použít k zesílení pobídky. Díky kulatému tvaru a hladkému povrchu vodítko samo lehce sklouzne a nezraní koně v případě, že by se do něho zamotal. Totéž se bohužel nedá říct o jiných běžných pomůckách (nylonová plochá vodítka apod.).
Nenahraditelnou službu při výuce nakládání nebo při naložení samotném poskytuje „bič“ (hůlka, klacík, bičík...), který samozřejmě nesmí sloužit k bití koně, ale velmi dobře slouží k několika jiným účelům: co by již dříve zmíněná „prodloužená ruka“ zprostředkuje usměrnění potřebné pobídky na místo, kam bychom jen tak nedosáhli. Umožňuje dát tuto pobídku nejenom na správném místě, ale hlavně ve správný okamžik! S pomocí bičíku můžeme v případě nedostatečného respektu pobídku zesilovat. Na druhé straně však v případě, že nám kůň „vyhoví“ (tzn. udělá správně a včas vše k čemu byl vybízen), „prodloužená ruka“ se změní v odměnu ve formě hlazení a drbání (provádí se citlivě v místech, kam směřovala původní pobídka).
obr. 5
K těmto účelům se opět velmi dobře hodí tzv. mrkvová hůlka „made by“ Parelli. Naše obchody s jezdeckými potřebami již nabízí novou řadu těchto bičů. Jsou tuzemské výroby, při jejich vývoji se podařilo odstranit některé dřívější nedostatky a nabídka obsahuje nejenom klasickou velikost, ale i odlehčenou verzi pro ženy a děti a dokonce i „minihůlečky“ pro jízdu a ovládání koně bez uzdy a ohlávky.
Při nakládání můžete použít jakýkoliv jiný bič nebo i klacek, pokud vám bude vyhovovat. Důležité je, aby kůň správně pochopil, co mu touto pomůckou naznačujete. Osobně používám amatérsky vyrobené hůlky podobné mrkvovce. (obr. 6) Jejich základem je laminátová tyčka od ohradníku, na kterou je nasazeno držátko z dříve zlomeného sportovního bičíku. Na druhém konci je kožené poutko, do kterého se navléká tenký prodlužující provázek. Celý bič je omotaný červenou páskou (ale na barvě opravdu vůbec nezáleží). Sám s maximální nadsázkou říkám, že červený je proto, aby na něm nebyla vidět krev… .
obr. 6
Bič (hůlka nebo klacík) by měl splňovat jednu důležitou vlastnost. Musí být přiměřeně ohebný, ale ne zase příliš pružný. Např. klasický jezdecký bičík nebo drezurní tušírka jsou příliš tenké a poddajné. Naším cílem je, zejména při výuce nastupování, abychom pobídky bičem postupně odstranili a kůň reagoval pouze na náznaky těchto pobídek. Pokud chceme pobídku jen naznačit, bič zastavíme několik centimetrů od koně. V tomto případě by bylo velkou chybou, kdyby bič zapružil a koníka pleskl. Také k odtlačení koně od sebe je vhodnější pevná, minimálně ohebná mrkvová hůlka.
Nakládací lana jsou další velmi důležitou pomůckou zejména pro bezproblémové okamžité naložení méně ochotného koně. Jsou podobně jako vodítko vyrobena z materiálu pro lodní sporty, mají stejné optimální vlastnosti, jsou pevná, člověku se dobře drží, nevytvoří uzel a koně nejenom neříznou jako lonžovací popruh, ale ani jej nespálí. Nezanedbatelné procento koní, zvyklých na elektrický ohradník, má z těchto lan pozitivní respekt, takže častokrát stačí udělat jen jakousi uličku a kůň nastoupí bez sebemenšího kontaktu. Na obr. 7 můžete vidět, že všechny konce lan jsou opatřeny dvěma druhy karabin. Běžná (hasičská) karabina slouží k rychlému připnutí lana k vozíku, druhá karabina se šroubovou pojistkou se používá místo první v případě, kdyby hrozilo její roztažení.
obr. 7
K výše uvedeným pomůckám musím poznamenat další univerzální zásadu: všechny pomůcky jsou k ničemu, pokud je neumíte správně používat! To platí obecně i o výcvikových metodách a zde popisovaných principech. Takže se může klidně stát, že neznalý člověk pokazí víc, než kdyby nedělal nic. Netvrdím, že tyto články udělají ze všech čtenářů odborníky na nakládání problémových koní. Uspokojením pro mne bude to, že se z lidí „neznalých“ stanou lidé „poučení“, kteří nad problémem svého miláčka začnou přemýšlet „po koňsku“ a třeba se jim i podaří tento problém odstranit.
Jednou z dalších a neméně důležitých zásad je schopnost podívat se na daný problém očima koně, vžít se do jeho myšlení! Já jako člověk, tvor obdařený abstraktním myšlením vím, že ta barevná houpající se krabice je jen kamion (popř. koňovlek). Nehrozí mi v něm žádné nebezpečí, naopak, když do něj vlezu, nebudu se muset trmácet mnoho kilometrů po svých. Jenže kůň to takto samozřejmě nechápe. Zamysleme se tedy nad tím, jak tuto situaci vyhodnotí on? Kůň je klaustrofobní zvíře, od přírody naprogramované tak, že většinu pro něj nebezpečných situací (např. útok predátora) vyřeší rychlým útěkem. Nakonec celý nervově – pohybový aparát jeho těla je uzpůsoben tomuto obrannému účelu. Tvrdí se, že zvířata (a tedy i koně) nejsou schopni již výše zmíněného abstraktního myšlení, přesto však jistou inteligenci vykazují a kde se jí nedostává, nahrazuje ji intuice a pud sebezáchovy. A tak našemu „miláčkovi“, bránícímu se vstoupit do „tmavé krabice“ se buďto nezdá ten tmavý omezený prostor, anebo je také možné, že mu pouze dochází, že pokud tam vleze, nebude již mít možnost použít svoji nejpřirozenější obranu, kterou je právě útěk. Proto s nastoupením váhá. Řešením je potom vytvoření takového vzájemného vztahu, kdy kůň důvěřivě vkročí všude tam, kam ho „jeho pán“ pošle nebo navede.
Pokud se týče další obecné zásady, je možné, že se mnou mnozí odborníci na přirozenou komunikaci nebudou souhlasit, osobně však zastávám názor, že ve fázi výuky nakládání nezáleží na tom, jakým způsobem kůň nastoupí. Tato zásada je velmi důležitá zejména v případě, kdy se kůň přepravníku bojí. Jestliže vím, že je schopen (třeba i s problémy) do vozíku následovat člověka, na kterého je zvyklý a má k němu důvěru, považuji za vhodné tohoto využít. Naopak by mohlo být velkou chybou dotyčného bázlivého koně nutit do vleku vstoupit samotného tzv. vysláním (dle metody P. Parelliho – obr. 1). Jsou známy případy, kdy kůň, který se s touto metodou nikdy nesetkal, po neúspěšném pokusu o naložení nějakou dobu odmítal vstoupit do přepravníku i za svým majitelem, přestože to dříve zvládal. Toto uvádím jako neochvějný zastánce metod přirozené komunikace, nesvázaný však jakýmkoliv dogmatem a otevřený i dalším přístupům, pokud usoudím, že by mně i koni mohly být ku prospěchu. Stejně tak podle mého soudu není prohřeškem, pokud si v počáteční fázi pomůžete již zmíněným přistavením vleku ke stěně apod.
Narazili jsme na problematiku bojácného koně (kůň, který se rampy, plachty nebo celého vleku opravdu bojí). Následující zásada bude vyžadovat jistou míru zkušenosti a schopnosti přemýšlet nad svým koněm. Jestliže totiž stojíte se „zašprajcovaným“ koníkem před vlekem, bude podstatné rozpoznat, jaké jsou důvody toho, že nechce nastoupit:
a – bojí se,
b – nerozumí co se po něm chce, nebo
c – nechce se mu (utahuje si z vás).
Odhadnout jednu ze tří možností sice není jednoduché, je to však důležité pro další manipulaci s koněm. Asi tušíte, že jiný přístup bude nutné zvolit u bojácného koně a jiný u „vyčůraného“ (omlouvám se estétům). Jak prakticky pracovat s jednotlivými variantami budu popisovat v dalších pasážích, byl bych však moc rád, kdybyste již nyní byli ochotni nad těmito odlišnostmi přemýšlet.
Pro nácvik, ale i pro samotné naložení je vhodné si vyhradit dostatek prostoru, ale zejména času. Chápu, že mnohdy to není možné, ale jindy zase běžně zahlédnete jedince (nebo lépe kolektivy), jak se snaží naložit vzpouzejícího se koně např. mezi zaparkovanými auty nebo na pididvorku vedle hromady harampádí apod. Přitom stačí kousek popojet a zkusit naložení v bezpečnějším prostředí. Vycházíme-li z toho, že bychom nejraději naložili koně v klidu, předpokládá to, že i my sami musíme zůstat co nejklidnější. Ale v okamžiku, kdy kůň prosedne kapotu nejbližšího auta nebo si roztrhne nohu o nějaký trčící drát, by zůstal v klidu asi jen ten nejcyničtější stoik.
Opravdu se také vyplatí rezervovat si na naložení dostatek času. Mnozí mi znovu dáte za pravdu, že když si řeknete „jo, není problém, za pět minut bude naložený“, stane se, že naložení potom trvá dvě hodiny. A naopak, když si na naložení vyhradíte ony dvě hodiny, kůň je naložený za pět minut. Někdy může fungovat obyčejný zákon schválnosti, ale spíš se bude opět jednat o náš celkový psychický stav, na který kůň reaguje. Jednoduše řečeno, když půjdu nakládat koně ve stresu z časové tísně, nervozita se přenese na koně a ten může začít „stávkovat“ a naopak.
Časově náročná se může jevit i další zásada – nakládání trénovat průběžně a nenechávat to až těsně před odjezdem. Mnoho chovatelů tento problém vůbec neřeší a razí teorii, „však až to bude nutné, tak ho tam nějak dostaneme!“. Bohužel, to zmiňované „nějak“ bývá potom často provázeno násilím, nespravedlnostmi a velkým bezpečnostním rizikem. Pokud jsme si na začátku stanovili cíl naložit koně v klidu a bezpečně, nezbude nám, než nějaký ten čas na nácvik obětovat. A nejen na nácvik, ale i na obnovu této znalosti a opakování. Může se stát, že koník, který delší dobu necestoval, bude potřebovat znovu nakládání oživit.
Jak důležitá je práce a příprava ze země, jsem nastínil již v minulých příspěvcích. Pro naše potřeby bude podstatné, aby se kůň ještě před tím, než se začne nakládat, naučil jak správně reagovat na pobídky, které mu při nastupování budeme dávat. Prací ze země navíc získáváme pozitivní vztah se svým koněm a respekt, kterého využijeme ve vypjaté situaci při nakládání. Pro nácvik a přípravu ze země lze použít cokoliv a lze je provozovat kdekoliv, tak, jak jsem popisoval v dřívějších příspěvcích (překonání potůčku, použití plachet a igelitů, nástup do kontejneru, průchod zúženým prostorem...).
Další obecné zásady budou úzce souviset přímo s osobou člověka, který s koněm manipuluje. Chápu, že pouhým přečtením těchto řádek se z nikoho nestane nějaký „zaříkávač“, ale pouhé zamyšlení nad tím co dělám a jak to dělám může v tomto případě velmi pomoci. Cílem mých článků je, aby byl člověk nad sebou a svým koněm schopen přemýšlet.
Při výuce i nakládání samotném je dobré zachovat maximální vnitřní klid. Většina koní je schopna a ochotna akceptovat z jejich pohledu nepřirozené úkoly, pokud pobídky a celková manipulace s nimi probíhá bez emocí. V okamžiku, kdy se situace psychicky vyhrotí, koně přestávají spolupracovat a začínají záležitost řešit pro ně přirozenou reakcí na stresové okolnosti – vzpínáním, kopáním, couváním apod. Upozorňuji však na opačný extrém, kdy se může stát, že v zájmu toho, abychom my i kůň zůstali v klidu, zvíře vyhodnotí náš „klid“ a pasivitu jako slabinu a okamžitě toho využije v náš neprospěch. Kde je tedy ta ideální míra? Lze ji získat za pomoci další zásady: pracovat s koněm na principu maximální důslednosti, ale současně i objektivní spravedlnosti! Myslím, že většina z vás chápe význam tohoto principu a protože se s ním budeme pravidelně setkávat později při řešení praktických problémů, bude ještě mnoho možností na jeho detailnější rozebrání.
Velmi také záleží na tom, aby člověk, manipulující s koněm, dokázal rozdělit velký obecný úkol „naložit koně do vozíku“ na mnoho malých, drobných dílčích „podúkolů“. Odměna musí následovat okamžitě po sebemenším náznaku koně, že je ochoten vyhovět a daný podúkol splnit. Zní to jednoduše, ale sami se mnohokrát v praxi přistihnete, když euforie z toho, že kůň udělal co jste chtěli, zastíní prvotní odhodlání být spravedliví. Snažíte se pokračovat v pobídkách, aniž byste zvířeti naznačili, že něco dělá dobře. Tím přerušíte jeho zpětnou vazbu, kterou si ověřuje, co se vlastně po něm chce a jestli to dělá správně. Místo optimálního postupu: pobídka (tlak) – vyhovění koně (pohyb vpřed) – odměna (přerušení tlaku), nastává nesprávná a nespravedlivá varianta: pobídka – vyhovění – namísto odměny ještě silnější pobídka, která může být chápána jako trest.
Na závěr této části chci jen telegraficky uvést několik praktických zásad, vztahujících se přímo k samotnému procesu nakládání. Berte je, prosím, jako taková doporučení, která by mohla vašim koním tento úkol též usnadnit.
Pokud máte ve svém dosahu zkušenější osobu schopnou pomoci, neváhejte ji přizvat. Pozor však na nepříjemné situace popsané v této souvislosti ve Fauně č. 8/2005.
Výuku a samotné nakládání osobně provádím nejraději s „holým“ koněm. Tzn. bez dek, chráničů apod. Deka mi neumožňuje dát pobídku tam, kde bych v tom okamžiku potřeboval, s koněm během nakládání i fyzicky pracuji, takže se může zbytečně zpotit. Přepravní chrániče nohou koně pouze ruší a je téměř vyloučeno, aby s nimi popoběhl. Při větším pohybu padají atd.
Během výuky samotného nakládání a převozu nepoužívám sedativa ani jiné zklidňující prostředky, pokud to není v zájmu bezpečnosti. Osvědčuje se mi koně zklidnit přirozeným způsobem. Kůň na pobídky reaguje okamžitě, přirozeně, během transportu neusíná, nepadá apod.
Problémové koně nakládejte až těsně před odjezdem a skládejte první hned po příjezdu. Jestliže například odjíždíte na závody, naložte nejprve všechny věci, potom zkušené koně a ty, kteří nesnáší pobyt v přepravníku až nakonec, aby se jejich čas strávený uvnitř zkrátil na minimum.
Komentáře
Přehled komentářů
Zdravím, nejdřív musím pochválit celý tento web! Líbí se mi tady ,o)
No, nejsem sice koňák s velkým "K", ale ty nádherný zvířata mám moc ráda. A naprosto soulasím s tím co v tomto článku je. Metoda "akce hurá aneb mi ho dovnitř dostanem" s následným bitím koně se mi hnusí!! Koně by si neměl pořizovat kruťas a nervák!!! Kdo koně miluje, najde cestu ke správné komunikaci......toď ode mě asi zatím vše......mějte se krásně a těším se na další zajímavý články ,o)
Zajímavé
(Ivana "Betty" Ř., 28. 5. 2012 18:11)