Obrazy F.N.

10. červenec 1986 – čtvrtek. Vstáváme a je zase velmi brzy světlo. Je asi 7 hodin a ozývá se opět krákání vran, toho zde tak rozšířeného ptáka, ptáka těch širých ruských plání. Jdeme na WC, záchod je splachovací, toaletní papír dávají do hrníčku pod pokličku. Co s tím dělají pak, to nevím, neptali jsme se. K snídani máme palačinky s máslem a jahodami. Abych popsal zařízení kuchyně: v rohu je až do stropu pec, ve které mají prý zabudovaný kotlík ústředního topení. Z druhé strany jak je ohniště a popelník je ve výklenku plotna na vaření. Od této strany pece je plynový sporák a pak pokračuje do rohu sestavená kuchyňská linka, ale bez dřezu. Je úplně nová, snad bych řekl, že teprve včera dovezená! K ní mají přistavený malý stolík tak pro čtyři osoby maximálně. V podlaze pak je víko pro vstup do již zmíněné jámy zakrytý koberečkem. Dali k snídani výborné mléko, jaké jsem nepil od doby, co měli manželčini rodiče krávu. Bylo to také mléko domácí od jejich známých z dědiny asi 10 km odtud. Tady na rozdíl od nás si družstevníci-kolchozníci na dědině mohou kupovat mléko čerstvé od krav přímo. Dnes je opět krásný letní den. Jdeme se přihlásit na milici. To je zde velmi důležitý úřední úkon. Bez toho je nemyslitelný pobyt kdekoliv a kohokoliv bez následků pro hostitele i hosta. O kanceláři tohoto úřadu jsem se již zmiňoval. Byl to malý, starý, dřevěný domek, neudržovaný. Před domkem stojí dnes tři milicionáři. Vysokými dřevěnými schody, jaké jsou tady běžné do těchto dřevěných domků (snad k vůli podmáčení), se dostáváme do čekací místnosti. Je to místnost nízká se stoly a lavicemi kolem nich. v Koutě velká kamna a na zdi rudý prapor a obraz Lenina. Za chvíli čekání jsme předvoláni ke kontrole dokladů a k zápisu pobytu. Kancelář je malá a přeplněná skříněmi a stoly. Vše je nábytek starý jaký se u nás již nikde neuvidí. Sedáme si a Míša vyplňuje ve trojím vyhotovení přihlášku k pobytu. Komplikace nastává, když úřednice zjistí, že můj pas je odlišný rozměrově i barvou od manželčiného a když na razítku vydavatele pasu je sice pasové oddělení, ale neni tam uvedeno město úřadu. Nakonec, snad jen díky tomu, že úřednice je dobrou Tamařinou známou, nechá se ukonejšit, že i tak je vše v pořádku a dává nám svolení k pobytu. Popřeje nám pak pěkné chvíle a odcházíme. Pak jdeme do muzea. Je to budova jen kousek od sovětu milice. Je to jedna z mála starých budov ještě carského Ruska, červeně natřená vně i uvnitř, ale naprosto zchátralá. Snad to byl dříve nějaký kulacký nebo statkářský dům. Vstupujeme dřevěnými schody jako někde na komoru ve starém selském stavení a vítá nás drobná žena, ale velmi jiskrná a živá. Dělá nám průvodce. V  první části muzea jsou předměty, které nám připomínají předměty užívané našimi rodiči v našem mládí a dnes v mnohé domácnosti uchovávané také jako upomínka na minulé doby: cepy, žehličky na dřevěné uhlí, máselnice a podobně. V další části je fotografický materiál o tomto městě,  kde je vidět ještě krásný kostel a to z roku 1925. Celý ostatní materiál se týká občanské války a první světové války: zbraně, uniformy, fotografie bolševiků. Pak fotografie z období budování kolektivizace a zase druhá světová válka a pak jen samé fotografie frontových hrdinů a hrdinů socialistické práce. Je jich nesmírné množství, snad každý sovětský člověk je hrdina! Nakonec jsme požádáni o zápis do pamětní knihy návštěv. Jsme zde asi první návštěva z Československa. A asi poslední. Zápis píši česky a přikresluji malou květinu. Děkujeme za doprovod a loučíme se. Muzeum bylo, jak jsem již psal, velmi stará budova. Podlahy i stropy dřevěné, jako u nás bývaly školy za Marie Terezie. Vyšli jsme ven a nadechli se čerstvého vzduchu. Šli jsme na místo, kde jsou zbytky místního kostela. Je to jen ruina, asi jen jedna polovina základu kdysi velké kopule, z níž nahoře nic nezůstalo a tělo chrámové lodi úplně zřícené – hromada cihel. Tak bez kostelů jsou prý všechny vesnice tohoto kraje i ty co my jsme viděli. Bez těchto dominant působí vše jako země Bohem opuštěná. Jen později v jedné obci, když jsme jeli na houby, jsme viděli krásný kostel, v němž dokonce i ten den byla prý mše, ale my jsme to propásli, což nás nesmírně mrzelo. Po návratu nám Tamara nabídla jako občerstvující nápoj „kvas,“ nápoj ze zkvašeného chleba uschovávaný v lednici. Fanka si na chvíli lehla a já jsem seděl na verandě a psal zápisky. Zdraví mě sousedka našich hostitelů a děkuje, že jsme přivezli krásné počasí, poněvadž od jara prý je zde deštivo a chladno. Je to vdova a žije tu sama s dcerkou. Pak jsme jeli autem navštívit jejich synka Denise do pionýrského tábora asi 10 km odsud. Na cestě jsme se ještě zastavili u památníku padlých tohoto okresu za druhé světové války: 12.000 lidí. Čekáme u vchodu tábora na Denise, než přijde. Díváme se na ženy, jak okopávají zemáky. Mají lehké motyčky, zkoušíme si jak se jimi kope a zjišťujeme, že zem je nesmírně kyprá a lehká jako suchá rašelina, krásně černá. Na večeři došli k našim hostům manželé – muž je přímým nadřízeným Míšovým. Je to asi čtyřicetiletý muž malé, ale sporé postavy. Jeho žena ruská blondýna, usměvavá a pracuje jako účetní. Jíme kazašské bludo. Tamara je původem Tatarka a její sňatek s Rusem by byl dříve nemyslitelný. Také Míšova matka ji nemá dosud v oblibě. To bludo je jehněčina o níž jsem mysli, že je to nějaké pikantní hovězí maso. K bludu jsou taštičky z nudlového těsta. Také ještě brambory, rajčata polétá smetanou, okurky. Pak ještě další tatarské bludo: suchý tvaroh s hrozinkami a máslem. A pak to pití: vodka, šampaňské! Chudák Gorbačov. Zpívali jsme písničky i tancovali. Hrálo se na harmoniku. Rozloučili jsme se až o půl noci. 

x