Obrazy F.N.

*

Báseň – Němec 1986.

Obyčejný člověk jsem já,

Přemyslovec mě sem povolal,

abych mu zemi zvelebil

s těmi co přišli z jiných světa stran.

Kořeny hluboké již tu mám!

Tam až kdesi v útrobách země z keltských hrobů,

ze Sámovy říše zasuté,

Svatoplukova Velehradu,

 z Metodějova hrobu,

životodárné látky nasávám.

Všechno co zažil tento kraj,

co skropilo tuto zem,

to jsem já.

Kdo odvahu má, že mě předělá?

Václav jsem, co na chrámovém visí kruhu,

Boleslav, jehož zášť na tom vinu má

a vráží mu do zad kopí.

Na poli moravském zrazuji krále,

na mě se vrhají tam lační supi.

S králem a císařem Karlem

stavím města a chrámy,

tak až zaneřádí se skutky neřestných,

spolu s husity rozmetám je

ve spravedlivém a slepém hněvu

a očistím si duši chlebem a vínem,

tělem a krví Spravedlivého.

Kdo je pánem této země,

když ležíme tu oba u Lipan?

To vše tu zůstává,

to vše jsem já

a žádné mlčení to neschová!

Kdo ještě myslí si, že mě předělá?

Proč hrstka údajných Moravanů

stojí u pražského letohradu,

potoky krve smývá pánů zradu,

proč umírá?

Aby to semeno zůstalo,

abych já zůstal já.

Po staletí hodují světa běsi,

semena k semenům,

všechno se prolíná,

marně Koniáš proklíná,

země tolikrát zplanělá zas plody dá.

Skutečně, myslí si někdo,

že mě předělá?

Čas divotvorný vše překoná.

Najednou lípa se zelená, najednou bohatstvím

ten ubožák oplývá.

Tyl, Havlíček, Němcová,

kolik jich ten chudý lid zrodil,

každý jak kámen charakter má!

Nezadržitelně jak jarní vody

ku konečnému vše míří cíli,

k té opojné chvíli,

pravda vítězí!

Jistě, jen na chvíli,

aby se jí sytili

hladoví na cestě daleké.

Vždy je to tak.

Opojně rozkvete, pak semeny do země ulehne

a nás tu ke zkoušce zanechá.

Však lež a klam teď vládu má,

krvavě ukusuje kde co se dá

až sama sebe požírá.

Jak slabá útěcha,

že zůstává jen to lepší já.

Jak ta lež je líbivá,

vše upře i nos mezi očima.

Prý nová epocha začíná.

Kdo tohle dokáže,

nic mu prý ruce nesváže,

dokáže, že i mne předělá.

A hle, básník se narodí,

promluví na lidi

jen pár slov:

„děvče, ženo, maminko, Vltavo šumivá,“

pěkně k sobě je v kytici pováže

a zas jsem to já.

Žongléři se slovy

omráčeni oněmí, falešně líbají

to co zrazují každým svým počinem.

Nevěřte, neni mrtvý

kdo leží již pod drnem.

Myšlenka životu vyrvaná

velkým je počinem.

Ty lide těchto hor, polí a niv

na kříži ležíš plném křivd,

lež za lží mu do srdce vrážejí, transfůze prý je to potřebná,

co konečně je předělá.

Nechť šakalové štěkají

pohádky z těch nejkrásnějších slov,

slova nás nezmatou.

Lid této země ví,

semena leží a čekají.

*