1 část 032 video

https://www.youtube.com/watch?v=kilh4nQ_vbs&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=14&t=18s&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

„Za našich mladých let, býval svět jako květ.“ Bejvávalo, bejvávalo dobře. Opravdu bývalo. Kde jsou ty časy, když jsme to zpívávali. Za našich klukovských let byly v Babicích tři třídy obecné školy. Do první do 8 let a do druhé třídy do 10 let se chodilo po dvou letech, do třetí chodilo se roky čtyři do 14 let. Každá třída měla dvě oddělení. Takže v první a druhé třídě se zůstalo v každém oddělení jeden rok, ve třetí třídě dva roky V té době ještě panovaly úlevy.

Úlevu dostávali žáci ve dvanáctém roce, tedy ve druhém oddělení třetí třídy. Úleváci chodili do školy od 1. listopadu do 31. března, prakticky od všech svatých do svátků velikonočních. Tehdy bylo těch dětí mnohem méně než nyní. Nejvíce jich bylo ve třídě první. Třetí třída, než přišli úleváci, byla více než poloprázdná. Ono to propadávalo jako zrní na sítě („a budu vás třískati jako pšenici!“) Zůstávali pozadu a mnohý se ani do třetí třídy nedostál. Když přišli (nastoupili), úleváci, vyhlíželo to jako při stěhování národů, nebo o jarmarce.

Před tím to bylo jako idyla. Žáci seděli v předních několika lavicích, zadní byly prázdné! Proto se v lavicích dobře kutilo pod lavicemi též, a pořádaly se výzkumné cesty.

Úleváci přišli přímo od dobytka a polí a proto páchlo po nich chlévem a pastvištěm. Myslím to teoreticky ne doslovně. Protože byli sedm měsíců mimo školu, škole odvykli a museli si na ni zvykat, a u některých to šlo těžko.

Počínal-li si volně a těžkopádně, někdy úmyslně. Na žáky mladší z prvního oddělení pohlíželi povýšeně a úkosem („což vy, ubožáci, ale my, úleváci!“), a my na ně zase: jako na divochy. Protože mnozí z nich pomalu zapomněli číst a psát.

Příchodem úleváků se tedy třída naplnila a bylo rušno jako v úle. Učitel musel opustit pohodlné místo za katedrou (byl to obyčejný stolík na stupínku) a musel zaveslovat do zadních řad.

„Staří“ klackové počínali si náramně volně, a brzy by si byli zapálili fajfky. Cigarety kouřili již dávno.

Začínám od třetí třídy a měl bych začít od začátku. Bohužel je těch vzpomínek málo. Mnoho se z hlavy vykouřilo. Kteří byli naši učitelé?

V první třídě, v prvém oddělení nás učil pan učitel Trčala. Jméno neodpovídalo jeho postavě. Pod tím jménem bychom si mohli představit člověka vyčouhlého, který vyniká (trčí) nad obyčejný dav. Ale ten byl malý a neobyčejně tlustý, takže téměř ani krku neměl. Div, že nosil ještě límeček. Však byl nízký, uzoučký, jako korálek. Kouřil rád cigaretky, a to sultánky. Ostatní učitelé nekouřili, aspoň ne veřejně. Ale on si vždycky zabavčil před vyučováním, a přestávce.

Svoje začátky školní a částečně i učení jsem popsal jinde. Učilo se nám u něj dobře, učení šlo samo, alespoň se nepamatuji na nějaké těžkosti. Stačila tabulka, kamének a slabikář. O nějakých úkolových sešitech domácích cvičeních, ani zdání, kde pák.

Domácí cvičení vůbec neexistovalo, školní úkoly až ve vyšších třídách, ale jen jednou měsíčně. To bylo vyučování! Učitelům se to pohodlně učilo, žákům příjemně, vlastně se žáci vůbec neučili. Uměl-li některý něco, tak mu to uvázlo v hlavě jen tak, náhodou. Protože nebylo žádné mentorování, opakování, komposic, ani lekcí.

Srovnáme-li jindy a nyní, to naše měšťanka se musela schovat před nynější obecnou. Taky to školní vydání (na pomůcky) bylo nepatrné. Vlastně téměř žádné. Strýček Škrabálek, když měl dát Mařeně (Maňáskové nyní) pětinku na něco, tak krčil rameny a rval si vlasy: „Děvčico, ty stojíš peněz!“ Dnes? Koruna, to je pleva.

Na škole byl správce školy, nebo nadučitel, jeden definitivní a jeden podučitel, obyčejně co ještě neměl všechny zkoušky. Pak byla ještě slečna učitelka, tj. industrálka. Literních učitelek nebylo, ty přišly později. Vůbec, učitelka na škole, to bylo něco neobvyklého, nového, co lidé nemohli pochopit a čemu se i smáli. Rovněž klukům to bylo divné, že by je ženská učila. Snad bych robu neposlouchal, „troštoval se mnohý. Nu, zvykli si, a nové slečny učitelky to dovedly tak dobře jako učitelé.

Kázeň? Byl-li ve třídě velký dareba, musel přijít pan nadučitel, a napravit mu hlavu, anebo zadnici, když to s hlavou nešlo.

073 video - 2 část https://www.youtube.com/watch?v=rQ-6_bjm9u0&t=6s&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Za našich let byla na škole industrálka sl. Františka Zlínská. Byla dosti vysoká, silná a energická. Někdy zastupovala učitele v lit. Vyučování a dělala to dobře, alespoň komando uměla držet a rákosku ovládala dokonale. O tom by mohla mluvit naše záda a ruce.

Ve druhém oddělení 1. třídy nás začal učit učitel Dočkalík, ale byl přeložen a odešel brzy.

Byl to náramně hodný učitel, chválený i od starších žáků, ale jsme ho bohužel neužili.

Po něm přišel učitel Obdržálek, rodák z Napajedel. Byl blondýn, vysoký, černooký. Byl celkem hodný, ale někdy prchlý, když ho někdo dopálil. Na jeho vyučování se mnoho nepamatuji, asi proto, že šlo všechno hladce, nikoho netýral, ani učením nemořil. Všecko šlo hladce, škola byla hrou.

Na Dočkalíka se pamatuji více mimo školu. Když nás potkal, díval se takovým měkkým, vlídným pohledem. Dobrota mu zřela z očí. I jeho paní byla „fešanda.“  Když ji Ferda Býčků něco donesl neb udělal, dala mu takovou velkou makovou buchtu, až se sliny sbíhaly. „Geajcarů by ses nenajedl,“ říkala, a Ferda jen si pomlaskával.

Obdržálek měl rád děvčata. Obyčejně si přisedl k Mařeně Gabrielové, objímal ji a hladil ji a „Mařenko sem, Mařenko tam,“ ona se styděla, on se po nás trochu ohlížel (co tomu říkáme) a my kluci potměšile po nich pokukovali, poštuchovali se a uškubovali. „Hleď, už zase ju dlábí!“  Byli jsme malí, ale už jsme začínali rozumět životu. Proč si nesedl ke klukovi, a nehladil kluka?  Učitel byl mladý, sotva jedenadvacetiletý, a inu, jó.

Bylo to, bylo. Proč se lichotil k Mařence Gabrielové? Snad měl nějaké postranní úmysly, byly tam dvě dospělé dcery.

Ve druhé třídě, v prvním oddělení nás učil pan nadučitel Grundmann. Na toho se pamatuji až příliš dobře. Ó, jé, to byl pedagog. Z jeho hodiny byl „pláč a skřípění zubů!“ Bez rákosky si ho představit, to nelze. Jako kaprál na vojně. Ta rákoska byla častým používáním celá usmolená a ošoupaná, jako by nalakovaná. Jak ten se dostal k tomu učitelování, to sám pán Bůh ví. Nadučiteli, nadučiteli, Bůh s tebou! Ty ses nás něco natrápil. Byl nervosní, dráždivý, a stále jakoby ujížděl na splašeném koni. Bez rákosky tedy nic. Měl zvláštní methodu vyučování. Dejme tomu, že přišla věc docela nová, myslím, že je třeba věc vysvětlit, probrat, rozložit, aby častým opakováním si ji žáci osvojili, čili prostonárodně, aby jim to vlezlo do hlavy. Ne tak on. Zavolal si žáka k tabuli, a přímo mu to vykládal palaškou do rukou. Kluk plakal, řval a učitel se vztekal a trojčil. Uf, to bylo vyučování. Na něco takového se nezapomene do smrti.

A jakých hloupých trestů užíval. Zůstane stát, zůstane stát a zvedne jednu ruku, zvedne obě ruce, bude stát na jedné noze, a obě ruce vzhůru, půjde do kouta, půjde na stupínek a hlavu strčí pod stůl, jeden sedí pod stolem, ostatní okolo a hlavy schýlené mají pod stolem, půjde za dvéře, sedne si mezi děvčata, atd. Už je toho dost. Půjde si pro výplatu. Dostane jeden, dva, čtyři fláky na ruce, dostane na zadnici, no, to stačí.

Ignác Býček měl v gatích vzádu velmi silné laty. Tak silné, že takové látky ani nebylo. Snad byl pro to schválně ve Vídni. Nadučitel při výplatě natahoval gatě na tu, na onu stranu, nadarmo, laty byly velké, kryly dokonale usedlost. Ignác se uškuboval, nebolelo. Zavolal jeho bratra: „Zuj mu nohavice!“ „Má je zašitý“ „Rozřež!,“ rozkaz. Francek vytáhl kudlu a „řezal“ gatě. Při tom vyhlížel zle jako ďas, a zdálo se, že něco provede. Než přece zvítězila autorita a Ignác si jich nachytal po tenkých nepočítaných.

Tenkrát vřela třída zlobou a revolučními řečmi. Oh, nadučiteli, pedagogu! Ten rok jsem prospíval tuze mizerně. Špatně jsem chápal, nebo jsem byl tak ohlouplý. Nejhorší to bylo v kreslení. Kreslili jsme podle předpisu na tabuli do „kreslénky,“ napřed čárky, křížky, čárky různě seskupené do vytečkovaných polí. Já jsem nebyl vstavu to správně vyčárkovat. Všecko se mně to pletlo páté přes deváté. Měl jsem špatný postřeh, rozhodně jsem neměl malířský zrak. V ostatních předmětech to taky pokulhávalo. Prostě to nešlo. Nedostatečné se pletly stále na školní zprávě, a byl jsem si jist, že nepostoupím. A přece jsem postoupil. Takoví jsme byli všichni, a museli bychom sedět všichni. Myslím, že to byla vina učitele. Jakých žáků si nadělal, takové měl. Nadučitel Grundmann nikdy neučil první třídu. Snad vědom jsa svých „předností,“ obával se, že by z těch dětí nadělal hlupáčků a otřeštěnců.

Když se ze vzorné třídy stala škola židovská, všecko žactvo bylo po koutech za dveřmi, pod stolem a nikdo na svém místě a citelným působením té pověstné rákosky, ozývalo se kvílení v pravdě infernálské, zarazil se konečně pan pedagog, a cítil, že to tak dále nejde.

Šel dolů, nabral ovoce, cukroví, pamlsků, a vrátil se jako milius.  Podělil děcka, každý mu musil políbit ruku, poděkovat a odprosit, a pak šel na své místo. Potom jsme si zase hráli chvilku na vzornou třídu.

Což ovšem při jeho temperamentu dlouho netrvalo, a ze třídy se zase stala škola židovská. Jo, to byl Jan Grundmann. Divadla uměl aranžovat, zvl. lyrické pohádky, ale učitelem dětí byl mizerným.

V druhém oddělení nás učil učitel Obdržálek. Bylo to tak zavedeno, že mladý učitel učil první třídu dva roky za sebou, pak měl druhou, a na to třetí třídu. Tím způsobem se střídali, takže nadučitele ta první minula. Po nadučiteli v prvém oddělení to byl nehorázný oddech, asi jako po vojně mír. V tomto roce za Obdržálka šlo všechno zase jako na drátkách, a procházelo to bez událostí, a výstupů, takže o tom nelze mnoho mluvit.

V druhém oddělení se vyskytovali úleváci repetenti, kteří se popř. ani do třetí třídy nedostali. Byli to proti nám hotoví tátové, ve vědách nevynikali, ale vzhledem k jejich věku a svalům jsme ctili jejich autoritu. Byl tam kupř. Floryš Podlasů. Dělal velkého a frajera, děvčatům se dvořil, ale nevěděl kolik je pětkrát deset, ani desetkrát pět. Ale kolik měl krav po prve ve stádě, to přece věděl, že sto dvacet. Jejich rodina pásla totiž krávy hoferské.

Do třetí třídy nás prováděl zase učitel Obdržálek. Poněvadž druhé oddělení mělo úlevu, bylo nás tam mizivě málo. Na tu dobu (na ten rok), mám již lepší upomínky.

V předešlých třídách jsme zpívali jednohlasně, chlapci i děvčata dohromady.

Ve třetí jsme začali zpívat dvojhlasně.  Ze začátku nám to nešlo, kluci nebyli na druhý hlas zvyklí, a zpívali mlčky. Nevím, proč jsme trucovali, ale učitel se na nás tuze zlobil a hněval. Až jsme se osmělili, řvali jsme docela od srdce. Učitel přivlekl do třídy své harmonium, a to se hrálo a zpívalo jen což.

Učil nás takové písně světské, totiž abych tak řekl světácké, ale slušné, dříve ve škole neslýchané. To se to zpívalo. Když zapomněl zamknout harmonium, zkoušeli jsme taky hrát, ale to se obyčejně špatně vyplatilo. Za to nás, když na to přišel, vyplácel tuze bolestně. Výplata přišla zřídka kdy, ale byla citelná.

Rákosky neměl, použil k tomu ukazovátka nebo cvičných hůlek. Ty však byly lehké a křehké, a obyčejně se přerazily. Ty zlomky pak schovával, ale tam se obyčejně na ně zapomnělo, a po prázdninách je tam pan nadučitel našel a hned vyšetřoval, kdo to polámal. My se usmívali, a nechtěli říci, ale on už tomu porozuměl, jen kýval hlavou, a potahoval fousy. Obdržálek rozuměl žertu, byl svobodný a to ženské ho taky rozehřálo.

Ferda Čagánek byl ferina, a když někoho chtěl pozlobit, nevybíral slov. Mařenu Loubalíkovou zlobil Frantou Hastíkem (Fabišovým). Ta tomu nechtěla rozumět a tuze se na to zlobila. Když to žalovala učiteli, udělal na ni divné oči, a pak se tomu upřímně smál. A to jí úplně přivedlo z konceptu. Dala se do pláče, a „jen se smějte, však já to řeknu doma našim!“ „Nu Mařenko, nebuď tak nedůtklivá. Nerozumíš žertu?“  „Nestojím o takové žerty, ani kluky.“ Vtip byl právě v tom, že Franta byl takový bubák, na děvče nepohlédl, pro něj existovali jen holubi. Holubář byl náramný, Mařa byla právě taková, proto ten posměšek.

Ten rok jsem si vysloužil trojku z mravů. A poznámku „Rozpustilý.“ do školní zprávy. A dostal jsem se do toho jako Pilát do kreda. Měl jsem prostě smůlu.

Industrální učitelka se vdávala a právě ji stěhovali. Měla pokojík vedle naší třídy a naši kluci před vyučováním při tom čuměli a horlivě asistovali. Dole se ozvaly kroky, někdo šel. „Učitel jde,“ ozval se signál a všecko se hrnulo do třídy. Já s Frantou Hastíkem jsme vskočili do třídy první, zavřeli jsme a dveře zadrželi. Kluci do třídy nemohli, až přišel učitel. „Co zde stojíte, zevlujíce?“ „Nemůžeme dovnitř.“ „Pročpak?“ „Dveře se nedají otevřít.“ Učitel popadl kliku, tlačil dvéře se však ani nepohnuly. „Což to bylo pokaženo?“ My dva uvnitř uslyševše učitelův hlas, povolili. Franta šupl za kamna a schovál se. Já se schovat nemohl, a tak učitel padl přímo na mne. „Tak to ty, Varmužo? Pěkné věci provádíš, opravdu. Tohle si zapíšeme, a zrovna do třídníka.“ Tak jsem v tom zůstal sám, a já, och, neprozradil, že mně Hastík pomáhal. Zhloupl jsem nadobro, taky jsem si myslil, že to nebude tak zlé.

Bylo to ještě horší, než jsem si představoval. Za tři dny se dávaly školní zprávy a já, podívav se do ní, vidím: Trojka z mravů a poznámka: Rozpustilý!.  To bylo pěkné nadělení. Ani ten největší rozpustila tohle nikdy neměl, až já, dnes já, který byl počítán mezi nejtišší, nejslušnější. Nebolelo mně to mnoho, ale styděl jsem se, hrozně jsem se styděl před sebou a před druhými. I pan starosta Kučera, který sotva věděl, že jsem na světě a sotva si mne někdy všiml, si mne zastavil a spustil na mne: „Je to pravda, že jsi ve škole velice rozpustilý?“  Ovšem, starosta byl osobní přítel učitelův, proto o tom musel vědět. To mne mrzelo nejvíce, že jsem jako ten Kain se znamením na čele. Co bylo doma, o tom darmo mluvit. Nebil jsem bitej, ale raději bych rány snesl, než ty výčitky.  Pravím, hrozně jsem se styděl, a celkem za nic.

Od té doby jsem se na něj díval úkosem, nevěřil jsem té jeho dobrotě. Jinak byl fešák. Když odešli úleváci, vrátily se zase ony idylické časy. Místo vyučování vzal knihu „Srdce“ od E. d. Amicis, a četl nám něco nebo z jiné velké knihy (ani nevím, co to bylo), pohádky neb povídky. Napsal křídou na tabuli titul a řekl: „Dávejte pozor, budete z toho psát obsah,“ titulů byla plná tabule, ale cvičení z toho nebylo žádné.

Mezi úleváky byli značně vzrostlí hoši a děvčata. Kupř. Fana Čevelíčkova, Tereza Hanákova, Juhana Izidorova, Babuša Retlova. Tereza Hanákova tam seděla jako nějaká tetička. Učitel s nimi jednal jaksi ohleduplně, byl mladý, svobodný a zdá se, že to ženství ho nenechávalo v klidu. Když v hodině zpěvu seděl u harmonia, nás vřeštících vrabců si ani nepovšiml, jen pohlížel povzbudivě do zádu k velkým děvčatům, a pobízel: „Nu Hanáková, jen do toho, neboj se toho!“ „I co bych se bála,“ odpovídala rovnoduše, a tvářila se prostě a samozřejmě, jakoby ji už nic na světě nerozházelo. Inu, byla to ženská, která by mohla zrovna k oltáři a ještě dále ---

A ještě naň něco prozradím. To je za tu trojku z mravů. Někdy byl, myslím, po malém flámečku, tu se tak divně tvářil, usmíval se, v zardělé tváři a tak trochu se jakoby potácel. Co by ušlo klukům? „Vidíš,“ poštuchovali se. „Buďte zticha,“ napomínal nás. „Jdu na chvíli do zahrady.“ Ale kluky neošidil. Místo do zahrady vlezl vedle ke slečně industriální a kluci měli z toho ohromné gaudium. To bylo vtipů, a jakých šťavnatých. Nejlépe se v tom vyznal Ign. Býček. Měl takové nápady, které se nehodí zde opakovat, spíše by se slušely do kasáren. Když se učitel vrátil, viděl všude šibalské tváře a potměšilé pohledy a byl velmi nejistý. Ti kluci něco vědí! To byla ta industriální učitelka Františka Zlínská, co se v létě vdávala.

Tehdy bylo pravidlem, že každý vystoupil ze školy ten den, kdy dovršil čtrnáctý rok. Ať to bylo v lednu, nebo červnu, žádný nedochodil do prázdnin. Tak odcházeli žáci jeden po druhém, tratili se. Když mu docházel čtrnáctý rok, začal se jaksi nadýmat, nabýval na důležitosti, a jakoby vyrůstal. Draníky už kouřil sebevědoměji, a div si ve škole nezapálil. Konečně, ve významný den, byl hotovým menším oslavencem. Úkolů nedělal, jen se chystal „odletět.“ My naň zírali se závistí.

Školy 15 povídání 3 část 078video Asešit J.V. 15. 06. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=blKlRM4iuoc&t=1s&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Oh, ty šťastný! Pak se rozloučil s učitelem. Šel na stupínek, učitel mu potřásl rukou jako dospělému, pochválil ho, dal mu nějaká napomenutí a , - inu jak to bývá, a bude vždycky. To už si zapálil cigaretku zrovna ve školních vratech, a div, že učiteli nepřipálil. Tak odcházeli sebevědomě a na ostatní pohlíželi pohrdlivě: „Co vy školáčkové, ale já, hotový muž!“

Učitel Obdržálek se v létě oženil. Vzal si dceru Frankovu. Frank byl („bochtr“), t.j. „Wachter,“ strážník na dráze. Frank býval před tím pokladníkem na zastávce v Babicích. Byl to tuhý Němec, česky se nikdy dobře nenaučil. Nevěsta byla vysoká, černooká, jako Obdržálek, ale hodně snědá. Tehdy byly ve škole zlaté časy. Učitel myslil více na svatbu a na nevěstu a my s ním. Stěhovali jsme ho z jeho mládeneckého bytu na Býčkovo vedle Bartošíkovy hospody, někteří poslové běhali do Napajedel k rodičům, sháněli jsme dříví a vozili do jeho kvartýru, vůbec, byla to náramná „škola.“ Tak jsem pomalu zapomínal na tu „trojku“ a smiřoval se s životem i s učitelem.

Do prázdnin byla mladá paní v novém bytě, a my jim tam ještě všelicos rovnali. Pak přišly prázdniny, a o prázdninách se zapomíná na všecko, i na školu, že vůbec nějaká byla.

Po prázdninách v novém školním roce dostali jsme zase naduč. Grundmanna za třídního. Ve svých způsobech a manýrách se nezměnil, ale my byli již ostřílení a nebrali jsme ho tak vážně. Někdy nám byl pro smích, ale před jeho „palaškou“ jsme měli respekt stále.  Na mne si usedl hned ze začátku. „Á, Varmuža, trochu rozpustilý, což? Musíme ho trochu přiskřípnout, což Dáme si ho na oči!“ To mluvil pod dojmem té trojky z minulého roku. Ještě strašila a nedala nikomu spát!  Posadil mne do první lavice na kraj. To by mně bylo jedno, ale nejvíce mně mrzelo, že naproti pře uličku seděla Mářa Pížová, a to byla náramně nepříjemná ženská sousedka. Ona totiž nemohla udržet moč, z ničeho nic, hlásila se a najednou přišla „potopa,“ a už to bylo na podlaze. Nadučitel dělal kousavé a hloupé vtipy, a já, co já? Díval jsem se, nedíval, mračil se, ale co platno, „morč“ byla pod nohama. Utřít to musela, ale opakovalo se to téměř každý den. Zvykne se na vše, a stydět se, proč - ? Nemohla za to a konečně to vše sevšednělo.

Měli jsme za úlohu dopis příteli, pozvat ho na návštěvu. Pížová byla vyvolána, a s velkou chutí spustila: „Má drahá přítelkyně! Moje milá matinka napekla mnoho cukrových rohlíčků a“ Najednou se zarazila, spustil se liják a pohroma byla na podlaze. Nadučitel zvolal posměšně: „Vidíte ji, už ty rohlíčky omastila!“ To byla příjemná sousedka, jen co je pravda. Já jsem byl jako na pozorovací stanici, ale to brzy přestalo. Choval jsem se vzorně, dobře jsem chápal a slušně prospíval, takže to „prokletí“ – brzy bylo se mne sejmuto.

Bylo tam božích dárků, a zkomolenin. Kupř. Králová vdova Kunhuta vzala si Záviše z Falkenštejna za manžela. A Pepina Cablíková mínila, že si vzala „Záviše Svatého!“ Všeobecné haló!“ „Kteří že jsou národové slovanští?“ Jindřich Kroutilou mínil, že jsou to Chrbové, Harváti, a Malůškové!“ „Které jsou hudební nástroje?“ Mezi jinými i klarinet. Maňa Šnajdrova mínila že: „kladynét.“ Nadučitel jí dal na ruku jednu a opravil „klarinet!“ A ona zase „kladynét!“ A stále opakovala kladynét. „I sedni, ty kládynéte!“ Tužkou poznamenáno: „Hanba v gaťách! Proč Libuše nechtěla sama vládnout? a vzala si Přemysla? Chlapi ji nechtěli poslouchat a volali“ „Hanba v gaťách!“

Dokud jsme byli sami, bez úleváků, vypadalo to u nás přece trochu slušně, ale jakmile ti přišli, zase to byla u nás škola židovská. Zase jsme byli „rozlezlí“ po koutech, na stupni, pod stupněm, za dveřmi a žádný na svém místě. A těch trestů divokých. Kluci kupř. si donesli do školy chrousty. Když to učitel zmerčil, klukům nabančil a teď „ty chrousty musíte sníst!“ Kluci stáli u tabule, ale do chroustů se jim nechtělo. Franta Svobodů se pustil do toho sousta. Vsunul chrousta do úst, a žvýkal, až se mu líce vydouvaly. Konečně násilím spolkl a hlásil: „Prosím, už jsem ho spolkl.“ „Nu tak, běž na místo“ Spolkl-li to opravdu, pochybuji, možná, že to jen „markýroval.“ Ale dojem byl úplný.

Tohle polykání chroustů mělo své dozvuky jinde. Starý otec Svoboda to jen tak klidně nepřešel, a myslím, že pan Grundmann měl horkou hlavu, než se to urovnalo.

Nápady Grundmannovy. Když žák v řeči užil náměstky „to,“ místo podstatného jména, jak u venkovských dětí zvykem bývá, tu hned spustil: „Jaké „to?“ To je to a smrdí to!“ Nebo: „To je pod plotem a smrdí!“ Jindy ukazoval v živočišném atlase barevné obrazy všelijaké žoužele. Dědáčková Marie ukázala na salamandra a pravila: „Takových máme v žumpě!“ (Mínila louži) Nadučitel se ušklíbl a pravil: „V žumpě? V žumpě jsou jen hovna!“ Nebo ukázal na párek blech a vážně hlásil: „Pan blecha a paní blecha!“

Při dopravních prostředcích se tázal, co je to silnice. Ignác Býček to nevěděl povědět. Nadučitel mu napovídal za doprovodu rákosky (co slovo, to rána na ruku). „Silnice je – cesta – vydlážděná“ – (dlouhá pomlčka) a teď vyrazil rozlobeně: „kobylencama!“ A Býček odpovídal klidně za ním: „kobylencama!“ Nastal řev zrovna pekelný, a učitel byl červený jak krocan.

Ignác Býček! Ten byl povedený. Byl malý, ale ssedlý a silný. Palici měl zrzavou jako šafrán. Chodidla na nohou měl velmi vypouklá, a když šel, našlapoval jako na kopýtkách. A rozpustilý jen což. Každý měl od něj svoje jméno. Když jsme byli první rok ve třetí třídě vběhl jednou o přestávce do třídy druhé, nadučitelovy poběhal po lavicích, popohlavčil kluky a odběhl jakoby nic. Za chvíli doletěl nadučitel do naší třídy a přímo se hnal na Ignáce. „Ty ďáble pekelný,“ spustil a třepál ho za pačesy, „tam si běž po peklích lítať! Ďáble pekelný.“ To proto, že byl zrzavý jako kulhavý ďábel.

Šuráňovi Ign. říkal  „Ibďoch.“ Kdo ví, co to znamenalo. Hastík Pepek (Hranický) byl u něho „Najmónem.“

Jedenkráte jsme šli ze školy a u Kučerů nějaká ženská mazala stěnu. Ignác myslil, že je to dívka, a poněvadž jí nikdy nic dobrého neudělal, myslil zase na nějakou čertovinu. „Podívejte se kluci, co já udělám,“ pravil. Rozběhl se hned od Gabrielového za tou ženskou, a jak byla hluboce sehnutá zadkem proti nám, v prudkém běhu jí zajel rukou pod sukně a pořádně jí, jak se říká, „ošmátrál!“ Ta se hned zvedla a v úleku a zlosti pořádně zahřešila. Ale ouvej! Nebyla to dívka, nýbrž hospodyně, Kučerka. Ignác letěl dále, a my pozadu se smáli, dávajíce se jeden vpravo, druhý vlevo. Hospodyně soptila, snad že jsme byli svědky její pohany.

Hle, Ignác Býček, Říman, Římánek. Říkalo se jim vůbec Římani, jemu i jeho bratrovi Frantovi. Franta byl zase šedivý jako „jabloň v květu.“ Byl velký na svůj věk, náramně rozumný. Vyšel školu za Obdržálka, učitel naň mnoho dal. To je ten, co u nás teď, co to píši, bydlí. Už je mu padesát jedna a mně? Jeden čas jsme s ním, co jeho máti u našich dělala, „kamarádili,“ ale dobrého jsme od něj nic neužili. Bratr Franta si tehdy vysloužil poznámku našlou zprávě.

Chodili jsme podél Moravy a po pastvišti, a sbírali vymoklá dřívka. Dřívka byla pórovitá a táhla jako cigarety. Kluci si zapalovali a kouřili. Smrdělo to a prlilo jak „čert.“  Prostředník Pepek nás viděl a hned „a to se řekne ve škole, všichni jste kouřili!“ Byla z toho žaloba a soud, a výsledek, poznámka od Trčaly. Náš táta vzal školní zprávu, hleděl do ní, kýval, a pak si zavolal Frantu. „Pojď sem, synu, co je to zde, já to nemohu přečíst.“ Franta hleděl a mlčel. Táta na mne: „Pojď ty, přečti mu to.“ Já četl, vážně a těžce „kouřil!“ Co bylo dále, to už je jiná kapitola, ale Frantovi jistě zašla chuť na „špačka.“

Za nadučitele Grundmanna ve třetí třídě jsme hráli dětské divadlo, zpěvohru „narození Páně.“ Pan učitel psal nějaký tekst na tabuli a my to museli opisovat. K některým odstavečkům psal jména žáků. Napřed jsme tomu nerozuměli, ale pak jsme pochopili, co to bude. Šuráň měl hrát dráteníčka, ale nechtěl, bránil se tomu všemi čtyřmi, že nebude. Když ne, tak ne. Dráteníka  a dudáka hráli študenti, příbuzní nadučitelovi.

Šuráň myslil, že je to tím vyřízeno, ale nebylo. Na školní zprávě se mu objevila dvojka z mravů, divil se tomu a nevěděl zač. To měl za toho dráteníčka, neposlechl.

Zpěvy jsme cvičívali vždycky večer ve třídě. Trvalo to dosti dlouho, protože, než jsme přišli ke konci, začátek jsme zapoměli.

Tehdy jsem si utržil něco, nač bych byl těžce doplatil.

Vždycky dlouho před zkouškou večer jsme pobíhali okolo školy a prováděli různá alotria. Jednoho večera šli po silnici cizí chlapíci a naši kluci na ně z bujnosti pokřikovali. Jeden z nich se rychle ohýbl, popadl kámen a mrštil jím do houfu mezi nás. Když jsme spatřili jeho podezřelý pohyb, hrnuli jsme se za roh hospody do úkrytu, ale kámen nás dostihl právě na rohu a vybral si za cíl mé ubohé hlavy. Ozval se náraz, zazvonilo mě v hlavě a už jsem padál do propasti bezvědomí.

Kluci mne však popadli a vlekli do bezpečí. Z nosu mně vyhrkla krev a hlava byla ubohá.

Byl to tupý úder, protože kůže ani kost nebyla poškozena. Vzpamatoval jsem se brzy, ale hlava ubohá, ta bolela

To byl večer a to byla zkouška. Potácel jsem se slabostí, hlava bolela a brněla, a měl jsem zpívat, ba ani plakat bych nedovedl. Svůj odstaveček jsem odzpíval více v mrákotách než při vědomí.

Na druhý a třetí den jsem to odstonával doma. Nepřiznal jsem co je mně, naši se to dověděli až později od kluků. Sebralo mne to pořádně, zbledl jsem silně, a sláb jsem byl jako moucha, a jen jsem se slabostí potácel.

Na školním stolku byla krabice, do níž jsme dávali jádra z ovoce, které jedli žáci v přestávkách. Na jaře se ta jadérka vysévala do školní zahrádky. Z toho se pak měly vypěstovat budoucí štěpy.

Franta Snopek ta jadérka při zkouškách jedl, a než bylo po zkouškách, bylo i po jadérkách. Pan učitel se velmi rozhněval a nařídil, že ta jádra musíme zase doplnit. Nařídit, věc snadná, ale kde vzít jádra, když už ovoce nebylo. Ale pomoc byla snadná. Vybrali jsme jádra doma zs suchých hrušek a krájanek a krabice byla zase brzy plná. Štěpy z toho ale nebyly, učitel to poznal a vyhodil je s velkým láním.

Po dlouhých zkouškách a rozčilování jsme to divadlo přece dali dohromady. Hrálo se o vánocích dvakrát. Štěpánka Karlova (Tománčena) byla Panna Maria, Maňásek byl sv. Josef, Varmuža obuvník z Huštěnovic byl starý bača, Vincek Omelka mladší bača a my školáčkové byli pasáčkové. Studenti hráli dráteníčka a dudáka. Dráteník si k tomu nechal narůst dlouhé vlasy, a že byl ducatý a červený, vyhlížel jako opravdové Slovačisko. Slečny Býčkovy z Huštěnovic byly andělé. Mezi dárky Jezulátku byli i hrdličky a holoubkové. Jeden holub se zapletl a vlezl andělovi do sukní. Anděl byl nějak nepokojný, přešlapoval a bledl, ale přece to vydržel. Až po představení si oddechla: „Zatracený holub, ten mně dal, dyť on mě zalezl do sukní, neřád!“

Dudáček byl synovec pana nadučitele z Hulína. Byl to takový pobledlý, slabší mladík, ale ženským rozuměl. Dvořil se Štěpánce Karlové, která byla hezká, modrooká dívka, jemné pleti. Inu švadlenka. Byla už hodně přes dvacet, ale nebylo to na ni znát. Líbila se leckomu. Dudákovi se taky líbila, obskakoval ji a bavil se s ní až příliš horlivě, až byl snád o osm let mladší.

Dráteník to pozoroval posměšným pohledem, a klukům Pravil: „Vidíte ho, dudáka, jak se staví? Hle he, on by rád, ale má ještě chudák, malyhó!“

Když mu to kluci přetlumočili, mávl rukou a pravil povýšeně: Ech, co po něm, je to dráteník, a ti bývají obyčejně sprosťáčci!

Varmuža Kašpar, obuvník byl jedním z nejstarších herců, ochotníků. Hrál, co sahá moje paměť od prvních začátků divadelních pokusů až do svého stáří. To už byl hodně letitý.

To bylo naše první divadlo. Ale první to nebylo. Když jsem byl malý kluk, asi osmiletý, hráli moji starší sourozenci Josefa a Franta taky takové divadlo. Ona jsou ta vánoční dětská představení sobě podobná jako vejce vejci. To starší se mně zdálo krásnější. Snad bylo opravdu krásnější, účinkovalo při něm více dospělých osob, a bylo vážnější. To naše bylo příliš naivní, opravdu pro děti. A poněvadž jsem při něm účinkoval a viděl ty slabiny (tenkráte jsem je neviděl, ale vidím je dnes), tedy, no tedy.

082 video 4 část > https://www.youtube.com/watch?v=3lan2BAhaVg&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=17&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Jen když se líbilo jiným, my měli při tom legraci, to bylo to hlavní. Co pak umění, lyrické zanícení, to nám bylo všecko „buřt.“ To divadlo byla taková společenská událost, pro nás alespoň, děcka, a žilo dlouho v paměti. Ještě dnes bych zazpíval řadu těch zpěvů, ale přece jen se zdají příliš naivní.

Tělocvik jsme odbývali na školním dvorku. My kluci měli tělocvik, děvčata ruční práce. Tehdy děvčata do tělocviku nechodila, podle tehdejších názorů se to pro holky neslušelo. Ta vymoženost přišla později. A dnes? Holky by pomalu předhonily kluky. Na dvorku byla pevná hrazda v zemi pevně zakotvená, a bradla ta byla uskladněna v dřevníku a podle potřeby se vytahovala. Jiného nářadí nebylo. Jako vymoženost nám ve třetí třídě objednali u stolaře cvičné hole. Byly asi loketní, z měkkého dřeva, a lehké. Pevné nebyly túze, protože když nás jimi učitel Obdržálek někdy vyplácel, každá se přerazila. S těmi jsme pochodovali (pušku na rameni) a prováděli jakýsi primitivní šerm. U nadučitele při vší nepedagogické drezuře nebylo nikdy daleko ke šprýmu. Kdo se opozdil k tělocviku, ten již hůlky nedostal, musel si najít nějakou jinou náhradu. Ať to byl nějaký klacek, toporo, nebo staré koště, a Pepkovi Bartošíkovi vrazil do ruky starou (suchou) trnku, že vypadal mezi námi jako „žandár,“ s pikou na rameni. Vypadali jsme jako „Falstafova“ chasa, to se to execírovalo!

Vylezl-li některý na hrazdu a nemohl sebou hnout, zpíval mu nějakou posměšnou písničku ku př „Visí, visí visatec, pod ním stojí chlupatec.“ (až visatec spadne, chlupatec ho chňapne.) Pepka Ottovic, který byl hrozný nemotora a nešika, píchla při cvičení vosa do rtu. Chudák za chvíli ho měl naběhlý jako bačkoru. Kluci se mu smáli a ještě ho strašili, a on plakal usedavě. „Vidíš, to proto, že jsi taková bluma, to ona tě přišla schválně potrestat.“

Bylo-li chladno již, nebo se učiteli nechtělo s námi zlobit, měli jsme tu hodinu volnou. To jsme chodili na Dražky do potůčku, a odbývali tělocvik samostatně. Byl tam takový sádek starých vrb hlavatých v mělké úžlabině, pro klukovské rejdy jako stvořený. Nejraději jsme se houpali. To se vždy dvě silnější větve sousedních vrb svázaly a houpačka neboli „hungelač“ byl hotov. Na tom se to houpalo. Když se větev urvala, provedlo se krásné salto, třeba přímo do potůčku. Ubohé vrby, ty vyhlížely! Větve orvané, posukované, žalosť podívat pro majitele. Však nás zažehnávali sírou a ohněm a nejednou nás prohnal. Vůbec ten vrbový hájek na Dražkách byl rájem pro kluky. Málo kdo tudy chodil a mohl jsi jím projít neviděn od Babic až ke Kudlovicím

Už je to všecko pryč. Regulace a meliorace ničí všecka pěkná zákoutí. Bylo-li příliš špatně neb zima, klackovali a zlobili jsme okolo školy a hospody.

V hospodské síni jsme odbývali takové tábory. Hostinský to snášel celkem trpělivě, ale bylo-li toho rámusu příliš, vyprovodil nás býkovcem.

Ferda Čagánek si urobil „flintu“ ze starého grošáku, nabíjel jej praskavými sirkami a nárazem „vystřelil.“ Nejraději „střílel“ s futra hospodské síně, kde byla krásná akustika. Bouchlo to jako malý kanón. Hostinský těm žertům nechtěl rozumět a došel si na nás do školy, že mu střílíme z pistole na síni. Ferda musel „kanón „ vytasit, ale když páni uviděli starý grošák, museli se tomu smát: „Já myslil, že mají nějakou „lefošku!“ Učitel však přece tu „flintu“ zabavil, a zábavu nám pokazil. Dospělí nemají vždycky smysl pro zábavy malých.

O zábavy malých se taky starali naši pedagogové. Potulní kejklíři a koštýři konali své produkce v některé školní třídě mezi vyučováním. Kupř. přišel člověk s mluvícím strojem. To baly událost. Byl to asi praotec pozdějšího fonografu a gramofonu, ještě nedokonalý. Byla to taková malá skříňka, ve které se cosi točilo a bzučelo. Na ni bylo připevněno několik párů hadic ukončených hubičkou jako je třeba lékařská náslyška. Kdo chtěl poslouchat, dal grejcar, nastrčil si hubičky do uší a poslouchal, jako se poslouchalo radio s naslouchátky. Někdo se tam modlil, otče náš, a zpíval: „Proč bychom se netěšili,“ ale jen tichounce, šeptem, takže dojem byl ospalý. Ovšem pro děti to bylo velmi zajímavé a záhadné. Byl to, jak jsem řekl, otec gramofonu, vynález ještě málo známý a rozšířený.

Jindy přišel břichomluvec. Věc taky mezi námi neznámá a obdiv budící. Říci, že ten člověk mluví „břichem,“ bylo tak nepochopitelné pro nás, že jsme spíše věřili, že se skutečně domlouvá s někým tajemným, neznámým kdesi na půdě, na chodbě nebo pod oknem, na zahradě, jak to předstíral. Legrační bylo, že ten „tajemný neznámý“ znal všechny naše hříchy a poklesky a bezohledně je prozrazoval a káral. Kupř. řekl: „Skapálek, ten by zasloužil pětadvacet. A proč? Protože chytá a prodává cizí holuby.“ „Prostředník by taky zasloužil, chodí za Moravu a pytlačí.“ Prostředníkův dědek Čevelíček byl převozníkem, a Prostředník tam byl doma. Ten se špatně učil, jiný byl po škole, děvčátka repetijó . . . atd. Jak on to všecko věděl? Inu, chytrost žádné čáry, kdo by z nás uhodl, že mu to učitel všecko ku představení připravil. Ti se jen tajemně a významně tvářili a vrhali káravé pohledy do žactva. Za grejcar bylo zábavy na hodinu.

Nebo kouzelník, eskamotér. Nechal zmizet korunu, pak popadl Pepka Bartošíka za nos a kázal mu smrknout. Pepek smrkl zhluboka své duše, a vyletěl, co myslíte? Takový veliký sopél jako menší prohršlí. Snad ho tam schovával pro ten efekt. Koruna ovšem vypadla taky, ale nějak stydlivě. Snad se styděla za svého průvodce. Už ten usoplený špás stál za grejcar.  Nebo přinesl velkou láhev od minerálky se zvláštní zátkou. „Nyní vám děti ukážu výbuch sopky.“ Zapálil tu zátku a z láhve se vytryskl takový krásný ohňostroj, jedna radost. Pak tu láhev rozbil a ze střepin vyletěla živá hrdlička. Všeobecný úžas! Jak je to možné? Z ohně živý pták.  Za grejcar byl těch kousků až moc, a bylo o čem povídat a se divit. Národ se bavil, učitelé taky, a hodina uběhla jako nic.

Škola měla taky kabinet učebných pomůcek. Mnoho toho tam nebylo. Předně velké tabule ročních dob (pro názorné vyučování v první třídě), několik nástěnných obrazů zvířat a ptáků. Z fysikálních předmětů vynikala „laterna magika,“ velmi primitivní, ale pro nás div světa. Elektrika třecí tam byla taky, pak nějaké trubice s barevným lihem, který vřel, když se to vzalo do teplé ruky, mušle ve kterých „šumělo moře,“ to bylo asi to nejdůležitější.

Kabinet i se svými poklady byl zavřen na sedmero zámků, a jen když byl učitel v dobré náladě, to bylo jednou za uherský rok, zavedl nás dovnitř a ukázal nám něco. Jinak jsme jen chodili za trest „žmýchat“ ke dveřím kabinetu. Na stěnách chodby bylo několik podobizen našich předních velikánů. Byl tam Neruda, Vrchlický s knírem jako roh i Komenský a snad i Hus, ale nejak stydlivý. Nevím, proč je nedali do tříd. Snad proto, aby si jich žádný nevšiml a „neuřknul“ jich.

Žákovské potřeby (pomůcky) byly nepatrné, téměř žádné. Kamínek, tužka, pero, dost. Slabikář, obyčejně rozervaný, dědil se z pokolení do pokolení. Čítanka, početnice a taky dost. Mluvnice byla, ale nebyla nutná, beztoho se jí žádný neučil.

Katechismus, a biblická dějepravda, ale ta byla ve třídě jen jako vzácnost. Kreslilo se obyčejně tužkou, žádné pastelky, barevné tužky, inkousty, barvičky. Barvičky přišly mnohem později, a to byla vzácnost.

Tužka obyčejně bílá v barevném dřevě, hodila se spíše pro tesaře svou jakostí. Výrobce byl jakýsi Lacman, tuším v Brodě. „Národní podnik“ byl ještě v plenkách a jeho výrobky měly dětské nemoci. Srovnáme-li to s dneškem, tedy prostota až dojemná, proti dnešnímu „hýření“ jak v učební látce, tak v pomůckách a ovšem taky výdajích na žáka.

Školy - Hnízda

Neškoď, chlapče ptáčkům, veselým zpěváčkům, atd. Cítí bolest jako ty, nedělej jim trampoty. Básnička, kterou jsme se učili nazpaměť, s náležitým doprovodem. Co nejpřísněji se zakazovalo vybírat a kazit hnízda, zvířata týrat. Zakazovalo se, ale klukovská nátura se nařízením nemění. Přicházely žaloby: ten vybral a zkazil hnízdo, rozbil vajíčka, jeden vypichával písklatům oči (ten vandal, ani do školy nešel).

Na Tondu Ilíkovic žalovali, že chytil vlaštovku, uvázal jí na nožku dratev a tak ji týral, až ji utýral.

Toho potrestali exemplárně pro výstrahu všem. Dostal veřejný výprask a pak byl uvázán provazem za nohu a tak musel stát na místě hanby celý den.

Kluk zatínal zuby, šklebil se, plakal, ale nic platno, trest zde byl, a musel se vytrpět.

Ignác Býčků vypichoval mláďatům oči. Nu, jemu to bylo podobno. Zbojnictví mu sedělo a hledělo z očí.

Seděl před „našima“ u luže a vandal. Já jsem mu referoval, co bylo ve škole, a co bude. „Ignáci, bude zle, uvidíš.“ „A có by bylo, nic nebude.“

„Budeš bit, jako žito, zavřený budeš, a uvázaný!“ „Nebude nic, žádné strachy.“ „A co uděláš, Neujdeš tomu.“ „Šak já do školy nemosím, půjdu na Kudlovsko, tam bude život. Zle mně tam nebude.“

Ono se zakazovalo, ale šedivá je všecka teorie, zelený je strom života.

Jednoho krásného dne (bylo to poté trojkové události) stanúl učitel Obdržálek ve dveřích: „Varmužo, pojď sem,“ zavolal. Zarazil jsem se, co to asi bude. Nějakých menších hříchů měli jsme každý na duši celou řádku, a nestál jsem zase o nějakou „vojnu.“

Vedl mne do zahrady, kde stál nadučitel a čekal se žebříkem. Žebřík přistavili ke hrušce, ukázali nahoru a: „Vidíš tam to hnízdo? Sundáš nám je.“ Já vylezl nahoru, popadl hnízdo a s gustem jsem je strhl a hodil dolů. Byla v něm vajíčka, a pádem se roztloukla. Tu máte mládenci. Ti dva zírali na mne překvapeně: „Ne tak zprudka mládenče, proč pak jsi to rozbil? „Přece jste poručili!“ „Ovšem, ale opatrně. No, už se stalo.“ Tak vida, nám to zakazujete, a trestáte nás za to, a sami to taky děláte. Že jsou to vrabci? Vrabec je taky ten boží tvor, a v době mladých dokonce užitečný.

Tak nějak jsem si to myslil, zatím co oni disputovali nad tím hnízdem. Prý to hnízdo tam překáželo, a kazilo vzhled zahrádky. To teda jistě.

Nadučitel potřeboval k výzdobě záhonů v zahrádce bílých prutů, hůlek. I navrhl klukům, aby mu jich trochu donesli. Za deset hůlek slíbil krejcar. Krejcar byl peníz, a kluci řezali a nosili. Byla to zase zábava spojená s výdělkem. Protože jsme měli na Dražky největší spád, slídili tam, a „oštipovali“ jsme mladé vrby, zbavujíce je rovných větví. Ubohé vrby, ty vyhlížely. A ti hospodáři, ti se naklnouli, když to viděli. Vůbec, když jsme něco potřebovali, šli jsme na Dražky. Kdyby nadučitel věděl, že ty pruty jsou kradené, a kolik vrbek jsme pro ně zkazili, zdali by je tak ochotně a spokojeně přijímal?

Učitel Trčala si vzpomněl, že by se mohly sbírat léčivé byliny, a zvláště kladl důraz na kořen z pampelišky.

Kluci propadli vášni sběratelské, chodili po lukách a rýpali velmi pilně. „To bude peněz,“ těšili se a dělali si laskominy, „za kilo můžeš dostat i zlatku.“

A chudinky, jak se zklamali. Když to odváděli, ta zlatka se scvrkla na dva grejcary. Hrome, to byl výdělek. „Co jsem se nachodil a narýpal, ať si chodí sám, ten bachyň.“ Tak vida, i pan učitel chtěl vydělávat snadno a rychle.

Také bylo nařízeno sbírání a ničení chroustů. Ovšem pro zábavu to se udělalo leccos. Ale z povinnosti? Když se objevili první chrousti, to byla společenská klukovská událost. Běhat za jarního podvečera s proutkem, neb nějakou větví, a srážet bručící chrousty, to byla jedna velká radost. A pak s nimi provádět žertíky a malé lotroviny, kupř. mlýnek. Chroust se nabodl na trn nebo pověsil na nit, k tomu se probodl jehlou zadek nad ocáskem a provlekla nit. Pak se roztočil, a když se rozbzučel (mlel, říkali jsme), měl kluk z toho radost velikou, velmi.

Jen to nesměl vidět někdo přísný, dospělý, nebo nedej Bože, učitel, to by bylo hned „běda réta! (?) Strčit někomu chrousta za krk, neb za ňadra (děvčatům pod sukně), to byly zábavy vedlejší. Nosit chrousty do školy se nevyplácelo, o tom viz „polykání chroustů za p. nadučitele.“ Pan nadučitel krmil slepice chrousty, a klukům dával za 1 kg krejcar. Ovšem, vážit chrousty na kila, byla věc nemožná, ty mršky se rozlézaly a utíkaly. Proto se měřili na hrnky, ale ani to nešlo dobře. Byla to vůbec nevděčná práce a rovněž i sbírání. Muselo se tahat s hrncem a dávat ustavičně pozor, aby se mu nerozlezli. Jednoho do hrnce vsunul, a dva mu utékli. Nejlépe bylo patou naň patou a nechat ležet.

Naše hospodyně nechtěly dávat chrousty slepicím, říkaly, že po nich silně kvokají. Celé to sbírání se omezilo jen na to dupnutí patou, a i to se omrzelo, jako všichni chrousti. < 4 část 082 video