1 část

https://www.youtube.com/watch?v=z0L9xNaCOuk&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

A ešče kousek povídání o tych Rožkofcoch

Josef Varmuža – 1893 - 1963

A ty fazulé-ty byly tvrdé, mosél za ně Jura sedět-čtyry nedělé….

„Tu li ti luljú! Tilujjutilú! Tiluljú! Tilujú-tulili-tulí!!“

Šel po dědině a notíl si na píščelku, jag ten co ty myši a šváby vypískávál. Enomže tento to  nebýl ten jag ftej pohádce, tož ten potkáňák, bár za ním aj pobíhalo a dražilo trochu tych děcek malejch ogarou a ušňupou.  A tulilali za ním a poščeřovali sa mu. Nekerej si aj zanotíl podlevá tej jeho noty: „A ty fazulé-ty byli tvrdé-mosél za ně Vŕba sedět-čtyry nedělééé!!“ „Tulili-tulí, lili tuliléé-handrličky za hehličky, chlapcom na gaťééé!!“ Chlapčiska poskakovali a dropčili, a div že starému Vŕbovi nevlézli na záda. Čérti dneska s nimi šili.

Tož aj tá píščelka sa ím lejbila, co tag pjekně tulitala, a co by né! Šag aj bárkerej by ju rád dostál. Enomže, ze starejm Vŕbou žádné drobné.

Dyž už toho darebáctva a psofstva bylo trochu vjecé, tož mu to také hejbalo zlosťou. Podŕdál pytliskem na rameně, obrátíl sa a hrozíl ím čaganiskem. Šag to býl čagan, jag lušnisko od voza. A nadávál: „Jebem ti tvojho otca, aj tvojú matku hromsků!“

Chlapčiska sad držali od čagana spátky, ale ščířili sa furt dál. „Strejče, zatulitejte ešče. Šag máte pjeknou píščelku!“ „Šag já ti zatulitám, až budeš mnět hneď kominářa v gaťách! Enom poď blíže!“ Strejc hrozíl, točíl sa jag kača f čepici, a ogaré-tož jag takoví, ščířili sa dál. Ten kominář v gaťách jím byl moc směšnej. Strej zase zatulitál a spustíl slovnej doprovod: „Hádrý, hádrý, hádrý!“ A klučiska, ti lamošé hneď za ním: „Handrličky-za jehličky-chlapcom na gaťéé! Vřba seděl-čtyry nedělé!“ Strejc Vŕba klnoul, nadával, až strach, a ogaři tejm vjecej sa ščířili. Nále potom už ho nechali. Vyťaloupil sa tam odkáďsi učitel rechtor, ná z toho by mohl byt aj vyprovajz ve škole. Ná o to už žádnej nestál.

Vŕba šél zase dál, tulitál si na píščelku a volál svoje: „Hádrý-hádrý!“ Vŕba byl handrlák, jag se ím řejkalo. Zbírál staré hadry aj kosti, a to fčecko za nejakou jehlu. Celej svůj krámek mněl f kapsi, a poděloval s něma jag dyby byli ze zlata. Šag on také při tom gšeftě ani moc netloustl. Vydělál tak akorát na slanou vodu. Byl to postarší člověk, malej, sraženej postatě, taková „noša z nošou!“ Na hlavje staré širačisko, takovej hucáň, na těle usmolenou halenu, na nohách staré jančary-klápeta. Býl akorát takovej, jag dyby vylézl z tej noše, co nosíl na zádoch. No ja, tož to býl strejc Vŕba, handrlák.

Šel a tulitál si dále po dědině: „Tulli-tulí-tuli-tej! Handrličky za jehličky, chlapcom na gatě!“ U Rožkového zakřápál na dveři, a zabékál svoje: „Hádry-hadry!“  Vsejni kdosi zabrloutál a dveře sa otevřeli Vŕbovi před nosem. „Aha, tož to si ty? Už si tu zasé? Tlučeš jag egzekutór!“ „Dej vám Pánbu dobraj deň! Tož já, zase já, gdo inej, strejčku Rožku! Gdeby exzegutór. Ti přeca nechodíja po hadrách,“ uščuřovál sa Vŕba.

„No šag je to všecko jedna branža, pániska, škubané. Derou nás bez noža, zedřeli by z nás poslední háb. Tož co bys rád?“  „No dyť víte, co bych chťél. A gde sů tetička? „A hen na dvoře, cosi tam maže. Di si za ňou.“ Tetička mazali na dvoře podrovnání okolo chlévou, co bylo ozobané a zežhrané od husej a slépek. Měli tam nadělaných trochu válkou palátkovej hliny a plef, a tož to tam s cérkou Fanušou poprávjali ty ďoury. „Pomož Pánbu, tetičko,“ spustil strejc tetičce za řiťou. „Tož mažete, mažete?!“ Tá sa lekli a honem sa narovnali. „Ja strela do vás, strejče Vŕbo! Jdete jag ten duch!“  „Pjeknej duch, já, starej chlap! Tož tetičko, máte pro mňa něco? Pohledejte tam nejaké ty hadry.“

„No, něco tam bude. Di Fanušo, podívej sa tam po nejakejch hadrách.“  Fanuša zahodila blato a šla. Strejc hodíl nošu z ramen, poškrábál sa po žebrách, po řiti, postrčil hucáň do týla, a postěžovál si: „Je to práca, tetičko! Ešce sem dneskej nejedu! Býu sem aj u Magdalénky v Houštěnovicejch a nic ňa tam nedali. Už tag ve mňa hlady béká!“ „Proč nejedls, ty akra Martine, na mou dušu,“ strýček Rožek na něho, iďa po náspě. „Šag si máš navařit.“ „Ja prosejm vás strejčku, navařit, dyť néni z čeho. Z tych hader, ztých jeden nestloustne. Jaké je to živobytí. Dybych sa mezi luděmi trochu nepřiživačíl, tož bych sa ani nenajedú.“ „Šag vyděláváš, handluješ!“ „No, vydělám, akorát na ty jehly. Šag ňa vidíte, jag su vykŕmenej.“ „Ná co ten tvůj ogara, ten logáš. Ten už ťa može dobře podpořit.“  „oh, ten, ani nezpomínejte! Ešče abych já ho živiú.“  „Dyť už je to, na mou dušu, pořádnej mamlas. Ten už by mohl dobře zaháňat,“ „Mohú, enom kdyby sa mu chtělo, Tag do bitky, to je chlap, ale do práce né. Poručit mu? Dyť by za chvílu ešče aj mňa dolépálú. Sou to fčíl děcka,“ dohybál si Vŕba. „Ja, milá brachu, jag sis ho vychovál, tag ho máš. Mňéls ho řezat mladě!“  „No šag, dyť sem ho citiroval. Maúo sa nadostavaú řemeněm? Aj čaganem sem ho skřápálú kolikráť. Nic platné. Tag sa ně nevydaříl,“ připlácl Vŕba.

„Tož poďte strejče, dyž ste tag hladnej, něco tam pohodíte,“ volali ho tetka Rožčena do izby. Už tam stál na stole pořádnej rendlejk ze zelejm, a gaval chleba. Vŕba sa nenechál nutit. Hodíl hucáň so kouta, přežehnál sa, a pustíl sa do zelá, jag dyby to mněl zakordýrované. Enom sa mu od huby prášilo, jag sa ponáhlál. Zelé ubejvalo aj chleba.

Tož strejček Rožkou byli také ohuma do díla, tož to je pravda, ale Vŕba by ich ešče přeštychovál.  Snědl fšecko, enom sa nad tým zaprášilo. Aj raúdlejk vylejzál, že ho tetička ani nemoseli umejvat. Zasé sa přežehnál, jag pořádnej křesťan, opucovál si hubu od zelé, aj bradu, a šél za svejm kšeftem.

Šag už tam mněl cosig nachystané. Fanuša pozhledávala co gde bylo, staré pantalóny, kacabaje, upjačky a marejky, nejakou tou košulisko a plky, byla toho hromádka. Strejc si to rozsortýrovál a nagžgál do mněcha. Ná potom šél za tetičkou do izby a dělíl ich jehlama. Mňél to jag stádo ježej. Veliké aj malé, aj ty prostřední, a ešče přidál dvě „fajnové“ na hedbáv, Fance na vyšejvání, přichvalovál.

Zatým co sa tetička přebírali v jehlách, ostál měch s hadrama na náspje. Pacholek Jožka, iďa okolo mrskl okem po mněchu, a po válkoch hliny, co sa povalovali vedlé, a už mu cosig napadlo. Mrkl na malého Janka: „Čuješ, poď sem,“ šuškál mu do ucha. „Dej tam tom strejcovi do toho měcha nekerej válek hliny. Ale udělej to šikovno, aby to hneď nepoznali. Nech sa trochu protáhnou,“ ščouříl sa. Janek sa nenechál nutit, býl hneď při tom, vytáhl z vrchu pár starejch hábou, a hneď tam nafasovál ale tři války, a zasé fšecko zarovnál, jag by to nic. Jožka sa enom smíl j Janek sa ščouříl, a mněl radosť, že sa im to podařilo.

Aj strejček Rožek, viďa, co ti dvá tam kutíja z měchem, sa uhádali, ale držali sa že nevídija. Mysleli si svoje. Ať ten krupica sa protáhne zblatem, šag nic nedělá, a dobře posnídál. A co by kazili chlapcom radosť. No né?

Halt, počkat! Tag se nám zdá, díváme-li sa zpátky na trochu tych načmarygovanejch řádkou, že je to takové, - no-holt ani slané, ani masné! Jag zme sa do tého skraja s chuťou rozbjehli, tag sa nám to jagsig začejná nelejbit. Proč enom?

Hm-ono je to holt těžko! Začejnat, lebo spěž pokračovat tam, gde zme přestali před třema rokama, tož to je vjec, holt, všelijaká. Za tři roky sa všelico zmňéní, aj člověk aj jeho chutě, a ty všelijaké záliby. Tegdá sem sa do toho rozjél jag dyby ně negdo paty podmastíl. A šlo to.

Ono, abyste vjeděli, fšecko sa mosej dělat s chuťou, člověk sa mosej do toho vžit, tag jag dyby býl jedným z tych ludí, o kterých chce něco čmarykovat. A jag sa řejká, zamilovat sa do nich, tag jag sou, aj z jejich chybama a hřejchama. Dyť aj ty jéjich chyby a hřejchy sou negdy g pomilováňou. Včíl už sa ně jagsig špatně rozjížďžá. Ani tá ruka už nesloužej, ani oči. K práci má byt člověk celej, dyž néni, tož to je na mou dušu chyba.

Tam u tych Rožkou! Gdysik zme o nich začali povidat, a tag zme jagsig přestali v poly jag dyby uťál. A ešče bylo o čem povídat. Oni strejc byli taková figura, býl to holt typ, řekl by negdo od péra. Aj ti ostatní. Ešče bych trochu rád malovál a zmalovál, ale jag sa ně to podařej, tož to nevím. Také už ně toho fištrónu trochu  utéklo, hlava je jagsig prázdná, Filip sa potejká z Jakubem, a zdá sa, že sou obá už stejnak hloupí! No, budem prubovat! Pujde-li to, dobrá, dyž né, necháme tag, složejme vercajk.

Tož ten mněch s tyma hadrama stál na náspje a nadouvál sa, no-jag dyž noša hader. Jura jako - Vŕba už pohandlovál s tetičkou, skovál jehly, a mněl sa g měchu. Ešče tam cosig dožváchával, co mu ostalo od snídaní. Strejc Rožkou potěškali měšisko, a užkrádaja sa kraďou, sa divili: „Sakra, už toho tam máš, dyť to je těrcha, to bude peněz Juro, có?“ Jura enom kejvál, zapíraja rukou? „Ani nepovídejte, darmo řečnovat!“

Byli handrláci, co jezdívali na vozejku s koněm, no bylo to – jakej pán – takovej krám, koupíl by to fšecko za pár rynskejch aj z handrlákem. Nále tož – ti vozívali a mňénili za hadry to nejaké náčení, tož ty hrnky a taléřky, kamené aj toufarové bylo na tom trochu parády a hodilo sa to ac za lištvu, zvláště ty toufarové. Ale také si to dražili, jag dyby to bylo nejméně ze zlata a z astrachánu dovezené. Hospodyň dala nošu hader, a ešče mosela nekerou šestku doplatit. Tož to sa ví, co s hadrama v domě. Darmo to zavazá, rači s tým pryč. Tož tag to bylo.

Jožka už zatým přirychtovál vůz a zapřahál valacha s fuksou. Janek, chlapčisko sa velebíl na vůz, a že pojede, to sa ví, také. A enom sa dívál, co strejc Vŕba bude, až že mu to mněšisko navalej na hrb. Pozná, že mu to jagsig najednou hromsky stěžsklo?

Ale zatým ešče nebylo nic. Strejček, oblékaja lajbl, mrkli na Juru: „Ty, čuješ, dyť bys mohl jet s nama. Máme tam trochu skorého zelé, chceme ho zebrat a tož bys nám mohl pomoct. Na mněch nehleď, šag ti neuteče. Už je beztak plnej. Šag posnídáls, tož neškodí, dyž si trochu žily, protáhneš.“

Jura, pohlédla sa trochu, a poškrábaja sa f tyle, tož přikejvál. „A tož pojedu, co bych né? Co bych nejélú a nepomohlú vám? Šag ste dobří ludé. A tetička, já vím, že nebudou od teho a dajou trochu objeda!“ Tetička už zasé stáli u podrovnání a pomazovali palátkovou hlinou. Už enom přikývli, usměja sa. A tož si vylézli na vůz, Jožka práskl do koní a vyjeli z vrát, jag s hromem, a už to drnčalo g Cirónom. Každej dělali svoje. Jožka stál na předku, pošvihávál tatarem, strejček cumlali trésku, Jura ešče cosig dožváchávál, a Janek ten čudil stoja na zadku na grefině, popískávál si jag dyž na handrlačkou písničku. A furt sa mu plétla tá samá nota: „Tulili,-tulí, tuli,-tulili - - -  A ty fazule, ty byli tvrdé - - - Handrličky, za jehličky, chlapcom na gatě!“ Vŕba nebyl hluchej, porozumňél tomu dobře. Cosig sa v něm hejbalo, a býl by rád tom šupétovi dál jednu za uši. No ale, před strejčkem? To by nešlo, gdoví, jag by bylo z objedem.

Rači sa obrátíl g Jožkovi a chválil pacholka aj koně. „Máte pěkné koně, strejčku, aj pacholek je šikovnej. To je holt poznat hospodářa!“ „Nevíš, Juro, člověk mosej přejt koňom aj pacholkovi, tož potom je fšecko pěkné aj dobré. Jag sa řejká, lepší dat před koňa než za něho. A dyž nepřeješ pacholkovi, tag potom šidí koně. Tag tom sa potom hospodář okrádá sám sebe.“ „No šag je to vidět. A pacholek jag malovanej.“ Jožka sa enom uščuřovál. „A co vy strejče, také ste byli u koňou?“ „Já, tož u koní né, hen ve dvoře u volou z mladě.“ Janek vypískl smíchy a zagucgál sa. U volou! Jag mu to bylo směšné! Volaří, ti byli dycky enom pro smích. Zaťál dlaň a zvihl tři prsty hore. Třé, dycky třé! Dva volé na předku pod jařmem a na zadku třetí, co ich poháňál, dohromady třé volé! Dyž zavolál na volařa: hej a zvihl tři prsty, už sas mohl dekovat. Janka svrbili tři prsty a pohlédál na strejca, a ščouříl sa furt. Strejc – pohlédál a také ho cosig svrbilo. Zatracenej palyga malej, co to furt má?

Tož jeli, minouli zástavu a Panenku Mariju a zahnouli na Kousky a tam přes štreku vedlé Pšajtového. Polda Pšajtou a Cyrril Dlapou stáli na šejnách a nadouvali huby, hráli si na mašiny. Janek jeďa vedlé, vyplazíl na ně jazyk a otrčíl nos. A ti dvá uškřité začali halékat za Jankem: „Babičané junci, vŕtali sa v hrnci nemohli sa vyvŕtat, moseli sa vyřezat!“ Janek ím chťél oplatit, už otvírál na to hubu, ale starej mu to zarazili. Dali mu pře ňu, enom to plásklo. Jankovi sklaplo, enom mu sopél vyleťél.

No tož šag už byli skoro na místě. Nejeli daleko, hneď tadyk na zápotočnejch to bylo. Už nebylo ani gdy na bečání. Nač také bečat, dyž dostál, tož dostál, šag bylo aj proč. Lebo takové vybřeskování, tož to néni ani nic pěkného. Šag strejc vjeděli, co to vyznamenává. Takové to bylo aj za jejich časou. „Máte pěkné zelé, strejčku,“ chválil Jura, vyslékaja halenu a háža ju g brázdě. „No tož je, šag sem mu dobře ustlál,“ míníl strejc. Také si vyslékli plouzňu, bylo dosť horko ešče, bár už šél konec zářou. Janek pošibávál tatarem, oháňál koňom muchy, a ti třé přebírali hlávky, kerá vječí a dávali na vůz. Tumlovali sa, z Jury tag téklo co sa ibovál. On už na takovou prácu nebýl zvyklej, enom tag tulitat handrlackou a chodit s měchem. Zelé, tož to bylo pěkné, ale bylo v něm hodně svinstva, pcháčej, moc strelcou aj sem tam nejaké vlkáčej, to čert ví, gde sa to tu fšecko nabralo. Holt, vydala to zem.

Tož býl teda teplej deň. Lidé sa f poli tumlovali, ani nedbali, že je horko. Kutali sa v brumbíroch, už aj nekeří seli sem tam uklouzali strniskovice, a čtvrté lucerky, bylo práce. Janek sa ohlédál za potouček g Dražkám, gde halékalo stádo klukou ciróňanou. Lozili tam po vrbách a dělali hungelače. „Neřádi, leda to kazej vŕby, a proutí“ brblali strejc Rožek, odpluja si. A dudlali si pod nos, že by jím patřilo vyhróchat a gdesi cosi. Janek si myslél, že by býl rači tam, a také sa hungál.

„Už bysme také mňeli začat set,“ mínili strejc g Jožkovi pacholkovi. „Tož šag možem, šag máme naorané,“ Josef na to. „Po řičku začnem. Zítra ešče zajedem na trh stejm zelejm. Vezneme si aj nekerou půlku ječmeňa. Židé hledajou ječmeň, aj ty pivováry. Bude fčíl f penězoch.“ „To bude. Šag máme dobrej ječmeň, nepomokl.“ „No ba, to máš recht, na mou dušu,“ vypluli strejc močku ze záškraní. Brzo byla fůra plná. Šag vybírali enom ty povječí hláfky. „No už je toho myslejm dost. Obrať, Josefe a jedem dóm.“

Nátož jeli. Až dyž byli na druhejch úvraťách, spomňél si Jura na svou halenu. „Já vám pro ňu strejčku skočejm,“ nabídl sa Janek ochotno. „Ná tož di, dyž si tag dobrej, máš mlačí nohy.“ Janek běžál jag zajíc. Hneď býl u haleny a popaďňa ju, vlekl ju po zemi jag dyž pes mrchu. Ani nehleďél, kady ju tahne. Ešče tam uviděl gdesi polňačku, a tož sa do ní pustíl zubama, a halena sa tahla gde-tam, přes pcháčej, přes vlkáčej, po strelcoch, no gde holt sa dalo. Flanélová halena! Víte co fšecko sa na ní nachytne! Na tej vlně! Šag aj podlé toho vypadala!

Jankovi to bylo jedno, gde ide. A halena také nic neřejkala. Co mněla řejkat! Jožka enom mrkl, a už sa uščuřovál. Už vjeďél, co bude. Janek to dobře provédl. Jag dyby sá ho optál, poradíl. A strejc Vŕba? Ten spínál ruky, viďa to naděléní. „Panenko svatá, chlapče, ty ogaro jeden, co děláú, kady to enom chodílú?

Vrba handrlák 1 povídání 2 část 035 B J.V. 10. 06. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=ihIbuX2bU6c&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Dyť se enom na ňu podívaj, jag vypadá! Samá strelka, samej vlk a pcháč!“ Strejc nadávál, klnoul, a dif, že sa necébíl. „Jag já to fčíl vypucuju, a čejm. Dybys býl můj, já bych ťa tento-roztrhú!“ A plůl a plůl, ale co už to pomohlo. Strelky byli zažhrané v haleně jag dyž fši, ešče horší.

Jožka sa enom pořechtávál, co mněl radosť. Janek jag dyby sa ho poradíl. Aj starej sa uščuřovali. Ale potom Jurovi domlouvali a chaňkali ho. „Nále, co by ses tento, prosejm ťa štraficírovál, skrz trochu strelek. Dyť sa to vyčeše. Vezneš na to ostrej kartáč, a bude po ftákoch.“ Jura hleďél na halenu a dělál utrápenou pozitúru, jag dyby mu umřela nebožka. Ale dyž ho strýc furt chaňkál, tož ju vyhodíl hore na fouru, a enom pohlédál bokem na Janka: „Šag tys to udělál naschvál!“ Janek sa vydrápál hore za halenou, uščouříl sa na strejca Juru a „že ím ty zatracené strelky z tej miliónskej haleny vybere!“

Uvelebíl sa na ní, a dělál sa jag dyby pilno vybírál, sem tam nekerou vytrhl, ale celkem ich tam ešče vjecé zamazovál. Jožka, iďa vedlá voza, mrkál hore na Janka a enom zuby ovalovál. Ščouřili sa na sebe o sto šest. Šag si rozumněli. Jožka nebýl nigdá od toho, vyvést negde nějaké pestvo, bár už býl legrout a mněl it g asendě. Ná to ho ešče dycky užíl. A Janek, ten malej šupéta? Tom stačilo enom mrknout, a už vjeďél co a jag.

Jurovu bolesť z halenou zahojíl objed. Šag to býl pane objed. Tetička sa zasé jednou nachali vidět. Pro Juru to býú svátek. Poléfka byla samé masné, jag ju dobře zasmažili. Misa magarounou s trnkama, tag sa třásli syrem posypané, a v másle enom sa koupali. Jurovi zag téklo po bradě. Šag ich snědl g ohrožeňou. Tag sa mu divili, gde to dává. Strejček byli také g jídlu, ó ja, ten si v nich také poležali, ale před Jurou sa přeca moseli skovat. Ná potom byla ešče caleta jag vječí poleno, až podňou Jurovi ruka klesala. Ale caletu už nezmohl, tadyk mosél kapitulovat. „Tadyk tou půlku si mosejm schovat na řiček, abych mněl g snídanou,“ liboval si.

Ja tož najedu sa jagsa patřej. Natahoválú sa aby sa v něm ten boží dárek nerovnáú, a potom už sa vyvelebíl ze zástolé. „Tož pámbu zaplať, tetičko, za objed. Tag sem sa už dávno nenajedu,“ přichvalovál. „Dobře vařejte, to je holt vidět hospodyň. Šag aj u Majdalénky sa dobře vařej, To už je tag v rodě.“ Jura chválíu, až sa mu huba křivila, co obalováu. Jág ze Starého Města.

„No tag, tož už mosejme it zasé na tou našu stranu,“ Bruntál iďa g mněchu, co stál furt na náspje. Ani sa mu moc nechtělo aj sa mu těžko ohýbalo, dyž sa tag naprál, ale nic platné. A Jožka hneď že ím to pomože hodit na hrb. „Tož hore to šlo, „ ale Vŕba tag zatrantýrovál. Jožka ešče míníl, že strejc po tom objedě jagsig zeslábli, ale ščeříl sa za ním, jag sa s tým mněchem plance. Jura došél akorát ke kolni, ale tam s ním praščál o zem a zasakrovál.

„Nále miliónská práca, dyť to néni možná, aby to bylo tag těžké, tyh pár pajtalónou a kacabají.! Že ně ten ušušněnec skrčenej cosig nadžgál!“ Začál to vytahovat z vrchu a richtig, na ozaj: vyhodíl jeden válek hliny, druhej, třetí! Strejcovi tag vlasy stávali, a klnouli, až žrdě na patrách poskakovali. „A s týmto sem sa ja mnělu tahnůt až dóm? Do sakramentskek země! Dyť to je těrcha, tolik hliny! To istě ten maleju uripa, proto sa tak furt ščíříu!,“ vyjél si na Jožku. Ten sa enom řechtál, ale Janek sa silno ohrazoval, že on né, gde pák, to že myslejm hen Franta, a lebo Bábinka.

„Ej, šag ty si dobrej, na mů dušu, ani z medem by ťa nesnědu! Enom sa nedělaj! Šag z teba vykvete cosig dobrého!“ Odhodíl války, a plůl zlosťou jag dyž ten jež. A praštíl vrátama, aniž z bohem nedál. Strejc cumlali trésku, neřejkali nic, enom potom plkli, že mněl Janek dat tych válkou méň, aby to hneď nepoznál. „Nech by sa pronésl, krupica sakramentskej, šag hovno dělá!“

O strýcovi R. 7 povídání 3 část 058 B J.V. 24. 05. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=M_NkSxkl-W0

A bylo ráno na druhej deň, dyž byli strejc Rožkou vyrichtovanej do města na jarmak. Na vozy v košině bylo zelé už nachystané, ležalo tam bilučké jag dyž záměť snihu. Tetička ho fčírá s Fanušou pjekně obrali, šag sa dobře potumlovali. Prosejm vás, deset kop zelé obrat, to néni hneď, milí braši. Ešče tam bylo na předku aj pár půlek ječmeňa, tož to bude aj pěkná tržba, co by né. Šag už bylo tych peněz aj potřeba, prosejm vás, tuto tuto, aj egzekutór už létál po dědině, ten chlupatej fousál s papířiskama, tož bylo sa aj nač starat. Človjek to přeca nemohl udělat jag ten Francek Skapálkou, dyž hodíl egzekutóra do luže! No, šag si za to vylejzál pjeknejch pár tejdňou, pane rozumíš, šmíru fíru. No, nic to, na trh sa jelo!

Jožka býl vydrlinkanej, boty mněl naviksované, tag sa mu mekotali, mohl sa v nich zhlédnout, aj si na to vzál novou zástěru vyšejvanou ze slimákama, aj novej šiřák, býl to holt férka.  Aj strejc byli f bilučkejch gatěčkách, novejch ešče nezepranejch, tag na nich stáli, jag když skleněné, tag hrčali. Novej lajbl mněli a aj ten hucáň-širačisko býl lepší. Ani na kabelu-tanistérku nezapomněli, tá sa ím cambélala po buku. Šag sa ím Jožka ščíříl, že f tej kabeli vypadajou jag dyž ten miškéř. „A drž hubu, rozumíš, na mou dušu,!“ obékli sa na něho. „Čem ty rozumíš!“  F kabeli mněli gaval chleba, tag za čtvrť pecna. To oni dycky tag to stačili zežváchat.. Oni mněli holt dobrej žvánek, tož ani nemněli nigdá „stavěné v knihách.“  Už dyž byli na vozi, ešče ich tetička měrkovali, aby sa zasé nezapomněli, a dojeli celej. „A ty Jožko, dej na něho pozór!“

Jožka ovalovál bílé zuby, ščouříl sa a krčíl ramenama. A strejc dudlali, že co ich má šnufovat a gdesi cosig, šag nejsou malé ditě a gdosi-co si.  „Nó, dokáť, potáť! Šag ťa znám. A už jeďte, abyste byli spješé z pátky doma!“ Jeli. Jožka si zapálil kousek cigárky, co mu ostala ešče od neděle, a dělál panské puky, aby to bylo jagsig svátečnější. Strejc tám ešče cosig dožváchávali. Ná potom vytahli z holénky botou usmolenou faju a zapálili si také. Co dělat cestou! Jožka pošibávál tatarem, sem tam si cosig zanotíl, dívál sa okolo po polách, jag to tam vypadá, jag práca gde postupuje, povolávál  špásovno na děfčice a byl rád na svjetě.  A co by né? Šag býl mladej, zdravej a deň býl také pjeknej, teplej, gdo by nebyl rád? Aj si myslél trochu na prácu, co zítra, že by sa mohlo aj začat set. Už nebylo ani velice na odtahy, býl čas tag akorát.

Strejc, ten báňali jag komín, zhlédali pod širáčiskem a nakrabatěnejm čelem a mysleli si zasé svoje. Co to bylo, tož to sa ukázalo až potom, po trhu. Potkávali aj doháňali dost lidí na vozech aj pješky. Nekeří jeli také ze zelejm, alebo z ječmeněm, nekeří s prasackama, ná nekerej mněl ešče aj trochu trnek na prodej, co nezmohl uvařit, alebo nedál na kvas na trochu tej slivovice. Robky zasé sa tahli z nošama, nekerá nésla f baraně na zádoch pár husej, tag ím visali hlavy dolou, co byli morejtné, jiná tam mněla kuřata, alebo vajca, áj ten putr, alebo sýr, nátož aj ovoce, japka lebo hrozny. Tož holt co bylo na prodej. Šag pániska a ty švoncule v městách fšecko pokoupíja. Jedna tam aj védla kozu, co sa í už nechtěla poprčit. Šag soplivej Zimák ju koupí a nadělá z ní kozích itrnic. Ó jé, dobré budou, tag sa po nich bude gdosig oblizovat. No, co by né, no né? Enom dyby ich bylo!

Za Houštěnovicama dohnali dva vandrovné. Byli to mladí lidé, nejací tovaryši, byli veselí, špásovali, aj si sem tam nejakej ten vŕž zazpívali: Jag takoví. A hneď sa připlichtili g vozu, a co, strejčku, gde jedete, co vezete? Jeden si aj vylézl na longu a sedl řiťou na grefinu.  A hneď chválili zelé. „Pjekné zelé máte strejčku, tož to je pravda, co za ně ale utŕžejte?“ Strejc vypluli močku, skovali faju a trochu sa rozřečnili. Tož nebylo ím ani protivá srsti, poplkovat si trochu z mladejma lidima.  A taky připustili, že toho zelé je deset kop, a dyž bude kopa po dvouch rýnských, že to bude fšecko koštovat dvacet rýnských.

„Tož to bude moc, za tag pěkné zelé. Dyby ste s ním zajeli do Prahy alebo do Víďňa, tož tam dostanete za Zelném ryňku třebas aj za kopu deset rýnských,“ smíl sa ím vandrpuch. „To já také vím, ty drátaňu, na mou dušu, to já bych také potrefíl, dyby to bylo hen za humnama.“ „Ná co, za štyry dni byste tam dojeli, no né,?“ sváříl zuby tovaryš. „To já sem zasé viďél hen na Hanej inačí zelé,“ tvrdíl druhej vandrovnej. „Taková tam byla jedna hláfka, nelžu vám, jag dyž hen spytinofská fára. Šag ju také vidíš, no né,?“ kejvál na kamaráda. „No, tož tou hlafku sem akorát neviděl, nefšejm semsi, ale takovej tam býl hotel, nemlich tag velikej jag dyž spytinovskej kostel,“ tvrdíl druhej. „Ná nelžeš trochu?“ Nač by mňeli takovej hotel, prosejm ťa?“ „Tož nač! Přeca na tou tvoju hláfku! Včem by ju vařili?“

Strej si odpluli, a uščouřili sa trochu. „Ste vy obá stejní.“ „Ó, my nelžem, strejčku, my řeknem pravdu eúnom dyž sa zapomenem,“ ohražďovali se ti dvá hézci. „Hen ležej zajíc,“ ozvál sa ten spodní, zahleďa sa gdesig do brázdy. Ten bude můj.“ Vzál si pořádnej kameň, kradl sa za zajícem, a že ho tam zamlaščej. Ale býl trochu nešika, kameň prásk! vedlé, a zajíc drál, jag dyž vymiškovanej. „Ná poly,! křičál za ním ten od voza, směja sa. To jako že sa budou o toho zajíca dělit, dyž je tak šikovnej.  Šag ten také nešél pro odpověď daleko. Zhodíl gatě, a vystrčíl , volá: „Na, vyber si polovic kerou chceš!“  Jožka sa smíl, tag sa řechtál, jag dyž hřebec, aj starej sa uščuřováli.

Tetky, co šly vedlé, hneď neveděli na kerou stranu sa otočit, haňbou, děfčice si honem stahovali šátky do očej a dělali sa že nevidíja. Druhej krajánek zlobja sa na obílo, bježál za ním a že ho mosej za tou prasacinu vysvátkovat, ale potom sa tom řechtali obá dvá.Už volali pozady, a zasé byli kamarádé a zpívali si vandráckou: „Vandrovali šefci od Halénkovic, jeden nemněl gatí, druhej nohavic……“ Jag takoví.

Strejc si zasé odpluli a zabrblali: „Sou to dvá psé. Ani hubje nedajou zadarmo jest. Dobře je ím undrholtovat. Nic to nedělá, enom sa to tulačej, a dobře sa to má.“ „To nejsou obyčejní vandrovníci strýcu. To sou lepší lidé! Majou bílé košule a viděli ste, že ten jeden mněl aj pod krkem šlajfku?“ „Šlajfku mňél, ale co mněl za za obojkem a f košulisku, to nevíš. Páni ze silnice!“ „Pán sa za veš nestydí, enom za blechu. Tož o nejaké drobné u takových néni nigdá potíž. No, vijo, fukso, vijo,“ pošibávál koně. Koně přidali do trapu a jelo sa. Předjížďali lidi aj několik formanou, aj teho Cyrila Bazalového, co dřejmál seďa f kelníku, teho, co mu gdysig Skapálek řejkali: „Cyrile, jeď, lebo usneš!“ Cyril býl takovej dřejmala.

Ná tož tak z Bohem dojeli do toho jarmaku. Už tam bylo lidí a vozou, až tma. A furt noví přijíždžali. Bylo tam no-jag dyž holt na jarmaku. Jožka mrkl z naleckejm okem po rynku, vyhlédl si plac a zajél do řádky. A fčíl čekali na kupce. Tož nečekali dlouho. 

Brzo se tam vyťaloupíl mezi vozama jakejsi páňacko a ohlédál si to zelé. „Odkáď ste strejčku?“ „Ná tož, odkáď. Šag poznáte po koňoch aj po kroužkách. Hen máte tabulku. Z Babic.“ Paňácko si obešél vůz aj koně, převdákál si tabulku na kšejcách, a pokejvál si. „To je dobře, že ste z Babic. Tož to zelé bych teda koupíl fšecko. Dyby ste byli Z Mistřic, tož by ho nechtél.“ „A proč byste ho nechtěli, pantáto,?“ Jožka sa optál. On to šag dobře vjeďél, ale že vedlé stál akorát jeden Mistřičan, tož by ho chťél trochu dožhrat. „Mistřické zelé néni k ničemu, je hořké,!“ paňácko na to. „Za to je škoda peněz.“ Mistřičan čuja to, tož sa na to sa ví že hneď, cito - bito, dožhrál. A začál nadávat a gdesi cosi, a že mistřické je desetkrát lepší, než babické, a že enom ti zatracení Babičané sa dělajou dycky lepšíma, a vynášajou sa nad druhé. „A majou hovno f kapsi a f hlavě dvě!“  A odplůl si po strejčkovém vozi.

Strejček Rožkou si takovou haňbu nechtěli nechat lejbit, a začali sa jargosit a gdesi cosi, a že co si ti mistřičští voláčé mysleja? „Néni přes babické zelé,“ křičali, „babické je lepší omaštěné, nežlivá mistřické neomaštěné!“ „Rozumíš ty drátaři, na mou dušu?“ Jožka sa tom zařechtál, aj paňácko sa uščuřovál, jag sa strejček pjekně podřeknouli. Ale ti dvá už byli f sobje, a už by sa byli hneď drápali pod krky, jag byli rozkohoutění.

Ale Jožka nedál strejca, aj paňácko bráníl a co že by sa tentovali a hneď tu býl aj policajt, a „co že je to tadyk za štabarc!“  A tag tého moseli nechat. Strejc zlosťou jag byli ešče v guráži, k paňáckovi: „Abyste vjeděli, dyž sa vám to moje zelé lejbej, tož za dva rýnské kopu. Nebudu sa vám dražit!“ A mohli dostat aj vjecé, třebas aj půl třetího rýnského, jag dnes platilo.  Paňácko byl rád, tag sa uščuřovál. Hneď vyplatíl dvacet rýnských a odvézli mu to dom. A Jožkovi dál ešče samou radosťou rýnskej tringelt. Šag ešče vydělál čtyři. Potom ešče zajeli z ječmeněm mezi obilé. Rozvázali mněchy, a čekali na kupca. Přišél židák, ňourál, ňourál čuchál, ňuchál a kroutíl tým velikejm frňačiskem. „Trochu je to cejtit, smrdí!“ Strej sa dožhrali po druhé. Jéjich ječmeň že smrdí? Dyť ho skludili aj vymlátili za sucha, zrno je jag žalud a samé zlato, a tádyk takovej prachél řekne, že smrdí! To už přesahuje fšecky meze aj přejkopy!

Začali také ňuchat a kroutit tejm svejm nosiskem (šag ho měli také jag dyž rukáv) „Tož cosig tadyk smrdí, enom že nevím lesti ten ječmeň, alebo kerejsi žid. Ale myslejm to bude židák! A tahni ně od voza,!“ hnali ho pryč. Žid sa ztratíl opravdu jag dyž ten smrad. Nále prodali dosť brzo. Přišél druhej a domluvili ho za tři rýnské půlku. Ná už byli po jarmarku.

Tož co fčíl? „Zajeď hen g Očkovém. Trochu tam pohodíme. Šag zme utŕžili,“ poručili strejc. „Ale dlouho né, máme doma prácu, aby tetička nebrblali,“ míníl Jožka. „No šag já vím co dělat, to je moja starosť.“ Na rohu u Lancrového seděli dvě baby a prodávali pečené jitrnice. Itrnice sa pékli na brutvanoch, a tag praščali a střejkali, jag dyž v manébroch vojáci. To bylo ze samého masného! Jožka sa smíl, ale ohléda sa po nich. Jedna by neškodila. „Snáď bys to nejedl, na mou dušu! Dyť je to ze samejch kozej a smraďutého loju! Nečuješ, jag to střejlá? Poď, dáme si něco lepšího.“ Ná tož, co by né? Jožka nebýl od teho!

Ná tož doňďa k Očkom, tož strejc hneď na aucgnechta: „Štýry guláše!“ Ten sa poohlédál, že pro koho štyry , dyž sou enom dvá? „Tož co sa ohlédáš, ty, sakra, Martine! To je pro mě, rozumíš!“ Dyž štyry, tož štyry, donésl štyry na misi. „A dones jeden aj tady pro tohoto chmulu,“ ukázali na Jožku. „A já nechcu,“ ohražďovál sa Jožka na obíla, a ovalíl zuby. „Mosejš, na mou dušu, co je to za řeč, já nechcu! Spolem jsme tŕžili, spolem budem aj jest!“  Ná tož byl ješče jeden. „A co k tomu, strejčku, chcete rohlejky?“ „A dej pokoj s rohlejkama, to je pro děcka.“ Vytahli z kabele gaval chleba a drobili do guláša. Drobili furt, až tam býl kopec jag dyž řepy. I kelner, neznaja ich ešče, tag vyvalovál oči: „Ná prosejm vás, vy mladej,“ šuškál Jožkovi, „zmože to ten strejček? Dyť je toho naopravdy pro čtyry!“ „No šag budete vidět. To ich ešče neznáte,“ zubíl sa Jožka. „To sem jakživ neviděl, tolik snězt,“ divíl sa ten kelner. „Tož to uvidíte fčíl.“

A strejček jedli, žváchali, tag sa ím škraně vydouvali, jag tom škréčkovi. A zapíjali ze žejdlíka gořalkou. Jožka, jeda guláš, dál si žejdlík piva. „Tož pij, Jožko,“ pobízali ho. „Šag piju, vidíte.“ „Dej si ešče holbu, Dyť zme utŕžili.“ Jožka píl tag sa mu lejca červenali. Enom si odfukovál. Aj strejc, pojeda, fučeli jag jež. Ná ftej sa tu odkáďsi vyťaloupili pantáta Očka, a viďa Babičany, hneď sa hrnouli ke stolu. „Á, viďa Babičané! Tož vítám vás strejčku Rožku! Tož také na jarmaku? A dobře ste prodali? A co gulášek, býl dobrej, šmakovál?“ Usmejvali sa, a tag strejčka poťapkávali po plecách. Strejc posmrkovali a že tento: „Tož guláš býl dobrej, ale bylo ho málo!“ Kelnér, ten aucgnecht div že sa nepřežehnál, čuja to. Ešče toho měli málo? Dyť na mou dušu, kráva by toho měla dosť! „Dyť snědli štyry guláše a gaval chleba,!“ šuškák pantátovi Očkovi. Pantáta sa smíli, až sa za břuch pochejtali. No oni už strejca znali. Dyť byli aj jeden čas f Babicejch na hospodě. A Babičané, jeďa na jarmak, tož sa stavjali po starej známosti dycky u Očkou. Pantáta viděli rádi Babičany a aj ím přejli.

„Tož po druhé, až zasé sa stavíte, tož vám nechám udělat extra guláš, abyste sa jag sa patřej, najedli,“ slibovali pantáta, uškňuřaja sa na strejca.  Nále strejc už sa borkovali dóm. Navlékli si kabelu přes rameno, a už sa tragali ze dveřej. A seďňa na vůz jeli, ale ani né daleko. Zahýbaja do druhej ulice, poroučali Jožkovi: „Jeď hatá!“ Jožka sa ohlédl přes rameno? „A co teda?“ „No, hatá, povídám, hen g Šimlovi!“   „A co tam?“ „Neptej sa a jeď, rozumíš, šag uvidíš!“ Tož u Šimlového strejc slézli, a vlézli do putyky. On ten Šiml, židák mněl putyku, ale dělál aj všelijaké ty gořaliska, jaké gdo chťél. Ná tož si tam strejc tento – vlézli. Enomže o ni dneska nebyli jagsig na málo zvanej. Po chvíli sa vyťalopili ze dveřej a vlékli celou bečičku, tag ale devět másou, celé to kotě.

Jožka na ně hleďél jag  zjevitel: „Ná co stejm, co myslejte strejcu?“ „Co stejm! Ná, nač je gořalka, rozumíš? Bude sa pit.“ „Nále tolé najedou? A co budou tetička řejkat? Dyť dostanem obá!!“ „Nic nebude, rozumíš, na mou dušu, a budeš držet hubu. Schová sa do plevníka, a aj ty si rád lejzneš!“ Strejc strkali kotě do mněcha, ale Jožka kroutil hlavou, Strejc mejvali všelijaké nápady, nále toto tady sa mu zdálo přeca enom trochu silnej tabák. Tolé gořalky! Gdo to jag živ čůl! „No, pro mě, za mně, jag myslejte, ale aby to enom nejag nedopadlo fšelijag.“ Ešče jich to zadrhne, myslél si, dyž sou takovej ohuma na fšecko.

Strejc už byli aj dosť nabumbanej, ale ešče aj jeďa cestou, kázali zastavit. Vykulili bečku z měcha, a chtěli sa ešče napit. Nále jag enom? Ono to bylo do ruk přeca enom trochu těžké. Tož Jožka mosél bečicu chytit, a lét strejcovi do otevřenej gemby. Trochu toho šlo aj mímo a vedlé, mněli toho dosť za ňadrama a za lajblem, nále přeca sa napili. A tož potom gémali celou cestu až dóm.

Na trhu v Hradišču 061 video B sešit strýc Rožek 4 část J. Varmuža R. 28. 05. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=hHZ2Zz2kSmw&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Jožka sa enom uščeřovál a zuby ovalovál, ohlédaja sa po nich do zadku. Ja strejc mněli negdy nápady. Dyby to tetka vjeděli, tá by sa chytali trámu. „Nále Víncku, Víncku, co myslejš!“ Tož tak pojarmačili.

Na strejčka padla zasé jéjich stará nemoc. Tetička to hneď poznali. První deň po jarmaku tož to ešče neřejkali nic. To už tak bylo skoro jag dyž z jednané, že si strejc udercli. Nále přišél deň druhej a třetí, a bylo to furt jednaké, ba čejm dále, tejm horší. Strej byli v jednom kusi smrmlanej, furt byli nameldovanej, a furt si přidávali. A nejlepší či nejhorší bylo to, že ani nešli do hospody, ani sa nehrnouli z domu a přeca! Že oni si čehosi z toho města dovézli!  A aj ten Jožka! Tag spáslej. Tož dělál, pravda, nezahálál, zaháňál a fčíl aj za strejca, dyž oni chodili od ničeho g ničemu, a lesti sa  chvílu nečeho chytili, šag to nestálo ani za hovno v poli! Oni enom tag polehávali, vyspávali, najeza  sa, a zasé si přivdali, a mezi tým enom choďa brlomtali a protoko-rátovali. Nebylo s něma žádná práca ani řeč.

Jožka také býl jakejsi furt velikej uměja, šiřák f tyle, enom si furt notíl a popiskovál, červenej býl furt jag rouža a zuby ovalovál a ščouříl sa a krčíl ramenama, dyž na něho tetička udeřili, co a jag. Jag dyby o ničem nevjeďél. No ba, nevjeďél, dyť také bjehál kolikrát za deň do plevníka, gde f koutku za mrvinkou si hovjalo kotě aj stou bečkou pukačovou vedlé. Ono sa to tam dundalo.

Strej tam chodili jag dyž na  ofjeru lebo g přiímáňou. Enomže oni přijímali enom pod jednou způsobou. „Josefe, Josefe, enom co je to s vama? Obá furt jednací. Starej v jednom kusi smrmlanej, ty furt naťatej, enom mně řekni co je to za prácu? Tys toho starého pjekně hlédál, ty dušo jedna miliónská! Že vy ste cocig z toho jarmarku dovézli, a fčíl sa napájáte? Kde enom to máte?“ Jožka, nic. Enom zuby ovalovál, pokrčovál ramenem. On nic, to myslejm strejc! Ale při tom dělál. Mosél, aby práca nestála. Chystál si na setí, naorávál a potom sél. Fanuša mu při tom pomáhala gde bylo potřeba. Dělál fšecko jag dobrej hospodář. Šlo to aj bez strejca. Enomže, když to trvalo už pár dní bylo to přeca na něm poznat. Nesloužilo mu to dobře.  Oči mněl červené a strhané, cejtl jakousi únavu, a malátnost. A kolikrát jeďa, dřejmál, ba aj usnul seďa f kelníku. Koně byli tag rozumné, že šli samy, ale aj Fanuša to mosela uměrkovat. „Josefe, co děláš? Dyť sa pamatuj!“ Jožka sa protrhl, ohlédl sa a trochu sa aj zastyďél. Vzál opraty a šibl tatarem. Dřejmota ho přešla. „Vidíš, vidíš, dyž ty sa tag zahazuješ, takovej šikovnej pacholek. Myslela sem, že si přeca inej, a ty za tým - - .“ řejkala vyčejtavo.

Jožka neřejkál nic, co mňél také řejkat. Styďél sa opravdu, a zvláště před Fanušou. Viďél, že sa přeca zahazuje. Ono sa to na pacholka přeca nepatřej, na pořádného pacholka. Už ho aj opilosť, aj dřímota přešla. „Tos nemňél dělat,“ vyčejtala mu. MMňéls tatánka pamatovat, a dyž už, tož aspoň řéct mamičce co a jag. A ty zatým! Pijete obá, až je to haňba! Už ťa nemám ani trochu ráda!“ Jožka sa styďél, tag ho uši pálili. Fanuša mu pohnoula svjedo mím. Už ho nemá ráda. No, přeca mu na ní trochu záležalo. třebas aj při tom dále na nic nemyslél. Co by také. Býl enom pacholek a ona sedlecká. Ale sloužíl už u nich kolikátej rok, znali sa od malička, byli na seba zvyklí, a mu sanegdy zdálo, jag dyby býl jéjich. A Fanuša také tag. A dyby Jožka býl takovej a opravdu chťél gdoví, lesti by ju nepřevédl na svou stranu. Nále, co potom? Nechťél by ju využívat ani pokazit. Byla ešče aj moc mladá, šag obá, ona šestnáct, on devatenáct, teprou půjde k asendě.

Fanuša byla prostá, mluvila tag jag cejtila. Pohlédala smutno na něho a Jožka sa styďél ešče vjecé. „Josefe, Josefe!“ Jag dyby mu negdo tloukl do svědomí! „Máš recht, Fanušo, neudělál sem dobře, já vím. Ale dyž – člověk negdy zapackuje, chybí. Stane se to. Tož strejčkovi sem poručit nemohl, udělali si po svejm. Šag ich znáš. A poručili mlčat, lebo bych potom před něma neobstál. No, šag sa ešče nestalo nic tag zlého, a može sa napravit.! „A gde to majou?!“ „V plevníku, f koutku za mrvinkou. Šag to tam lefko najdeš. Enomže fčíl, dyž ím to vezmeš a skováš, bude zle. Tož já nevím. Oni si svoje moséja prodělat. Je tož už tá jéjich nemoc.“ „No já to oprubuju, to sa uvidí. A ty už sa na mně nezlob, že já sem ti tag vyškamrala. To víš, že mně to mrzalo, aj ně toho bylo od tebe lejto.“

Usmívala sa na něho, a on jag dyby ho negdo pohladíl. Oplatíl í také smíškem a aspoň í ruku stiskl. Hrome, myslél si, je to přeca pěkná děvčica, jaké má pěkné oči, a ty lejčka, vlasy! Škoda, škoda!  Proč enom je on chudobnej pacholek? Takovej pjeknej květ, a zraje pro kohosi iného. Strejc, aj dyž mu přejou a majou ho rádi, ten by ho hnali! Škoda! Jag seděla vedlé něho, cejtl, jag dyby sa teplo přelévalo z jejího ramena do jeho. A přeca ho má ráda, enomže to néni to, co by on chťél.

Strejčovi dneskej ráno cosig chybělo. Hneď z rána, prodrápňa si oči, trckali do humna g přiímáňou, „zavázat konce,“ aby nevyschla lampička. Nále tož, co to, na mou dušu! Plevník býl na svém placi, jag bejvál, aj tá mrvinka byla tag jag prvé. Ale za ňou, tož nic, enom čistej luft. Kotě bylo v drdy, utéklo. Strejc ostali stát jag Pilát, hucáň f tyle, drápali sa za uchem, aj trochu v řiti, nále kotě sa né a né vyťaloupit. Huba už ím tag blafkala samou chuťou, aj jazyk lapotál, ale – gde nic – tu nic Že by to Jožka to negde zafrajmašíl? Ale gde enom?

Tož sa rozbjehli naněho. Ten akorát v maštali koně krmíl, česál, pucovál, trochu si aj notíl, dyž strejc na něho vyblafli: „Gdes to dál, na mou dušu?“ „Jožka na ně vypleštíl oči: Nále co teda?“ „No, co, šag víš, to oné!“ „Tož to myslejte to f tom plevníku? A to já strejče, nevím, nebyl sem tam už ale dva dni. Šag to tam mosej byt!“ „Mosej! Jag mosej, dyž je to pryč.“ „Tož to já nevím.“ „Nevíš, necigaň! Šags o tom vjeďél enom ty, na mou dušu!“ „Ná, snáď si nemyslejte, že já bych….! No to né, to byste mně tentovali. To vás gdosig mosél vyčejhat, dyž ste sa tam chodili napájat. Snáď od sousedou, alebo,“ pokývl ke kuchyni.

Strejc ho přetáhli inkvizitórejskem pohleďením, jag dyž kocarem, a šli dále. A vzali si zasé do prádla ropky, tetičku s Fanušou. Nále tetička začali sa vadit a jekotat, že šag dobře, že je to pryč, šag už teho chlámání bylo až, kráva by sa mohla ochvátit už z teho, a že co je to za pořádek, tolé goraly dovézt najednou. Oni že šag ale o tom nevíja ani zbla.

Ale ze strejcem nebyla žádná spořejzená. Furt sa tam nad něma střapcovali a jargosili, a že to mosej ít zpátky, aj trésku vytáhli z holénky. A tož Fanuša viďa to, a nemoža to už déle čut, vybjehla do humna, vytahla kotě z kopřiv (gde to večér skovala), a brdoucla s tým na hnůj, tag sa tam kotoulalo. „Nate, tadyk to máte, vy jeden! Ešče byste aj mamičku skrz to unovali a citýrovali.! A možete sa z toho aj chválit,“ vadila sa.  Strejc uhléďňa bečicu, zapomněli hneď na zlosť. „Á, tadyk je to, na mou dušu, tož to sem chťél,“ smíli sa a tag ho to kotě hladili a hneď popaďňa hrnec, naléli plnej. „Poď Jožko, poď a pij, fšeckého dosť!“

Jožka si enom odplůl

. „A dejte mně pokoj s gořaliskem. Už ho mám dosť. Pijte si sami!“ „Tož ty nechceš? Ty chmulo, ty krupico! Dyž nechceš, neubude, na mou dušu!“ A strejc pili a pili.  Tetička sa enom křižovali: „Ale Vincků, Vincků! Co myslejš, dyť sa trochu hamuj!“ Fanuše div neplakala. „Dyť sem to povidál,“ Jožka na to. „Nic s něma nesvedete. Oni moseja provést svoje.“

Jožka nemňél gdy na pití, práce bylo až nad hlavu, dyž strejc verbovali. Fšecko čekalo na jeho ruky. Negdy sa mu zdálo, že je teho na něho přeca moc. Ale co dělat, dyž to moselo byt! Už zasél, tag mu Fanuša dosť pomáhala. Aj za ním vláčila, dyž rozsejvál, úvrať zakopávala, z brázdy pejř vybírala, no tož také sa tumlovala. Zelé s polem sbírali, šag ho bylo koliknáct four, ná aj jezdíl s ním na jarmak. Ale to s ním jezdili tetička, spolem to prodávali. Jednou byli v Brodě, podruhé ve Veselou, aj v Napajedlejch, no a utŕžili prknech pár rýnských. Ó, zelé tegdá platilo.

Ná potom tu bylo ešče aj trochu řepy. Tož ju odvézli do fabriky. Tag sa ty práce tahli, ale čtyry tejdně. A strejc byli furt velikej. Málo gdy sa čeho chytli. Pomály už ani nevjeděli čej sou. Tetička Jožkovi přejli, podstrkovali mu co chvílu něco. „Abysto vydržál. Já vím, že je toho na tebe moc. Dyť je tej práce na dva dosť“ Jožka se enom smíl. „Vydržejm, tetičko, dyž to mosej byt. Pro vás fšecko, dyž ste tág hodná!“  „No šag já vím. Spoléhám sa enom na tebe.“

Jožka ani při tej dřině (dřňou) nezapomínál na jedno. Tož na tou flintu, na to své potěšení. Kolikrát, dyž založíl večír koňom, ztratíl sa jag dyž ječmenka. Zlomíl flintu pytláčku, strčíl pod kabát a už sa táhl po tichu za humna. Kolikrát bylo čut negde od Jezer, alebo Kopečnejch ranu. A potom dotahl zajíca jam měch. Tetičce sa to moc nelejbilo. Oni byli z tych pravověrných a pokládali to za zlodějstvo. A aj tej flinty sa báli, aby s tým něco nezvédl. Čert nespí! „Víš, Josefe, že ti ničeho nezávidím, ale to to bys nemňél dělat. To néni za dobré“ Ale Jožka ináč nedál. „Víte, že je to moje nejmilejší potěšení. Či byste mně teho nepřejli?“ „Tož néni enom o to potěšení. A co dyby ťa tam chytli, lebo ťa střelili, co potom? Na to ty nemyslejš.“ „Darmo sa tetičko staráte! Na mne jsou fšecí malí, aj strejček Frolišou, bár sou pudmistrem. Enom hlupák sa dá chytit.“ „No, dokáť, pokáť. Či nevíš, že gdo z ohněm zacházá od ohňa ponde?“ Ale Jožka sa enom uščuřovál, a zuby ovalovál. A šél zasé.

-----------------------------

Strejček sa přeca zpamatovali. Už vystřejzbjeli. No šag to už byla doba! Fčíl ich to jagsig moc dlouho držalo. Tož nedivu, celé kotě najednou!  Jaksi sa celej skrčili a naježili a chodili trochu jag dyž posranej. Nebyli v dobrej koži. Chodili po domě, nahlédali tu tam a zbírali roztroušené slámky a klásky po náspje, Ani si tabáku nekoupili. Enom cumlali vymoklou, smraďutou trésku. Šporovali fčíl, chtěli zasé nahradit, co prvé propili, proverbovali. Tož ono toho ani tolé nebylo, dyž sa to tag vezne. Gořalka byla laciná, za šet grejcarou žejdlík, a vezňa toho vjecé najednou, celé kotě, tož to bylo ešče lacinější.

Horší dyž sa pije na dluh u žida. Šag víte, jag to bejvá. Jedna sa naleje a tři sa napíšou. To teho potom přiskakuje, a jeden sa diví, gde sa to ten dluh vzál. Tož strejček šporovali. Aj koňom odměřovali ovsa. Donésli toho dycky do maštale trochu fširáku. Nále, co s tejm? Jožka na to bublál. „Po koňoch chcete prácu, ale přidat ím, to né. Přičemu to majou vydržat?“ Hádat sa s něma, povídat jím něco? Nač? Šag by to nic nepomohlo. Ale umňél si pomoct. Na patrách nad kolňou bylo trochu viky, nechávali ju tam že sa v zejmě vymlátí, nátož Jožka ju pomály a po kousku brál, přidávál koňom, až tam ostali enom holé žrdě. Šag na koňoch to bylo poznat, tag sa ím zadky rozhupovali, a kyty blízali.

Jednou z rána si strejc vzomněli, to dyž už zasé začejnali mnět jag sa patřej rozum: „Čuješ, ty Josefe, my máme ešče aj set!“ Tak to povídali (řejkali) jagsig s utrápenou dušou. No, bylo už hodně pozdě na setí. Jožka sa enom uščouříl, a mrkál šelmofsky: „No, co sa ščouřejš. Co je na tom f smíchu, dyť už je na mou dušu aj pozďé, rozumíš, no né?“  „Milej strejcu, já už mám dávno fšecko poseté,“ vytahovál sa před něma jag dyž Gabrielou páf. Šag ne touto chvílu čekál dávno, aby ím ukázál, co Jožka dovede, jag je dbalej. „Ja na mou dušu, meprdol! Jistě?“ „No pravda, že istě. Optejte sa tetičky, lebo Fanuše. Leb osa děte podívat, šag uvidíte! Seté, obilé jag řása!“ „Ja na mou dušu, tož tys to sám zasél? A tos dobře udělál, na mou dušu, rozumíš!“ Strejc tag byli rádi, dif že Jořku uhladili. Hneď byli veselejší, jag dyby s nich něco spadlo. „Fšecko je podělané, řepa ukluděná, odvezená, zelé, hneď budu naorávat na zimu.“ „I na mou dušu, hle, náš Jožka, tož to je pacholek,“  pochvalovali si. Tož dobré to bylo, na mou dušu! Ale jednou pohléďňa hore na patra, uzdálo sa ím, že tadyk néni cosig f pořádku. žrdě holé, na nich nic! „Tož gde je tá vika, na mou dušu?“ A Jožka, popláskaja fuksu po zlustej řiti, uščuřovál sa: „Tadyk, a hen tam,“ ukázál na hnůj.

„Ná jag to ty akra Martine, na mou dušu?“ „Tož zežhrali koně. Ofsem šetřejte, nepřidáte, ná jezdit sa moselo, jag dyž z hromem. Málo bylo tej práce? Tož sem přidávál viky, a dobré to bylo. Šag to máte fčíl f koňoch. Koně jag jiskry, ani Gabrhel nemajou takových.“ „No ja, milá brachu, je recht, ale já sem chťél tento – „ „Ale co máte z teho. Vika je vika, a koně sou koně. A já mám rači pěkné koně než viku na patrách,“ oválíl zuby Jožka. „Ech, di ty akra Martine, na mou dušu,“ dudlali starej. Nále už neřejkali nic, dyž zežhrali, bylo zežhrané. A koně byli nápravdy pěkné. Tag sa bliščali a nohy ím enom hráli. Tož Jožka roumňél koňom, aj ím přejl. Nebýl jag nekeří pacholé, co ukrádali koňom ovsa, schovávali si ho v mňechu pod mňatákem, ná potom ho zanésli g židovi za pár grejcarou. Tož byli takoví. Nále šag to bylo potom aj po koňoch poznat. Žebrovali, mohl na nich zelé strouhat. Ja patřej dat rači před koňa, než za něho. Šag ono pořekadlo néni enom tag, ti staří vjeděli co a jag a f každém tom pořekadle je nejaké zrnko pravdy alebo aj doje (?)

O tom strýcovi Rožkovi 5 část 063 video B sešit J. Varmuža 31. 05. 2020.

O tom strýcovi Rožkovi 5 část 063 video B sešit J. Varmuža 31. 05. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=KdHbvjZTvQQ&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Tož tag to bylo na tom svjetě a aj u Rožkou. Strejček sa dali fčíl jagsig na pokání. Tož nepili, do hospody nešli, ani si velice teho tabáku nepopřejli. Enom cumlali prázdnou faju. A dyž už, tož si uřezali kousek trcóky (šag byla dobře zamoklá, to byla nejaká sila!) a tou žváchali jag dyž ti Engličané tou žváchacej gumu.

Jožka už mněl fčíl f poli popravené, na zimu naorané, už vyvézl aj poslední hnůj a moč, už nebýlo ani velice venku co dělat. Sem tám sa ešče něco odstrčilo, stromky sa obrývali a oličovali, ale to už byla vjec ropská práca. A tag sa mohl zasé věnovat vjecá tej svojej flintě. Ta ho bavila vjec než bár co. Kolikrát na místo aby šél negde s chlapcama alebo aj za děfčicou (a mněl by galánek dyby chťél, ó jéj. Šag byl šikovnej pacholek). Tož vytáhl flintu z mrvénky a hýbaj ho za humna, gde sa stratíl jag tá ječmenka. Tá pytlačina mu vjezala f krvi. Jeho tata byli z Jarošova a tam sa okolevá lesa hodně pytlačilo.  A tož to mněl po nich, aj tou flintu. Byla už stará, ale gdo s ňou umňél, tož nepřišél prázdnej. Stará špuntovka.

Kerousi nedělu si dávál flintu do genrálního pořádku. Rozdělál ju, vypucoval, vyčistíl, natřél maslejm a dobře nabíl. Enomže viďél, že už nemá ani jednej kapsle. Víte, ona to byla ešče předovka, nabíjela sa z předku lanštokem, a zapalovala, aby to vystřelilo kapslou. A tož zehnál Janka, teho malého čudila, dál mu kerejsi krejcar, a honíl ho po kapstlách. Janek pobjehál fšecky kvelby po celej dědině, ale kapslej nigde nebylo. Tož co fčíl? Flinta byla nabitá, ranu vyžadovala, to už nešlo, na to aby býl nejakej vrťák.

Nále tož šag kapsle sa gdesig koupíja a ono přeca vystřelej. Tož strčíl flintu zasé do mrvinky aj s raňou. Šag snáď „Pámbu nedopustí,“ aby samo vystřelilo. No ale už ju nevystřelíl, ostala tam a zapomnělo sa na ňu.. Jag? Tož to hneď učujete. (Dyť to néni motyka, enom tá z dopuštění božího vystřelej sama) Byla teda neděla, Jožka sa pokluďa odpoledňa vydrlinkál, nastrojil a šél za Antošem křivostránskejm, že spolem negde vyrazejja. Byli spolem kamarádi, rovníci a trochu ani né rodina, ale zakmotrovaní. Antošogci Lukášom nosili křtit a Antošou  bratr Francek stál Jožkovi na biřmováňou. A tož tag sa kmotrovali, abyste vjeděli. Antoš už býl také podstrójenej a tag spolem vyrazili hore dědinou ke Kozélkovém na rohu.

Nále daleko nedošli, to né, akorát ke Kučerovém. Iďa vedlé, tož začuli jag dyž na houře jakejsig dupot, a jag dyby tam negdo škuhýkál a božovál: „Co enom s tým budu dělat!“  Ná sotva ušli ale ze tři kroky, prásk! Liša sa vyvalila ze spod zástřeška a bouchlo ím za patama. Tag, že Antošovi neškvŕkla nedělnej širák. Chlapci ostali jag dyž ich zatne. Ale už to praščalo a blčalo, dejm sa valíl, liša vyrazila hore kálenicou, a za chvílu byla střecha v dejmě.

Prosejm vás, došková střecha, to ide velice fryško. To je pane pastva pro oheň! Chlapci to sa ví, nečekali. Udělali štarc a že „hořej, hořej!,“ a už sa rozbjehli. „Utěkej Antošu dóm do jedenácky a já mosejm hen g našejm. „Dyť to bylo enom přes jedno stavení od Rožkového! Jožka vleťél vrátka pod kolňu a zrovna do izby. „Honem, fšicí ven, uklouzat, u Kučerou hořej,!“ křičál. Strejc ležali ešče na kožuchu pod kamnama, vyspávali po objedě „za císařa“ na sádlo, tetička tam cosig látali. Tá ostali div živá. Strejc sa honem schabrali „na mou dušu, tož to je pěkná,“ a už sa hrnouli fšecí ven. Děfčice byli gdesig na besedě, a Janek létál s ogarama. Honem pustili koně, krávy vyvédli, svině aj prasata vyhnali, a fšecko to dekovali do humna za stodolou. Ten oheň snáď nedonde, tahl trochu horňák. Ešče vytáhli voze z pod kolní, a to nářadí, pluhy, brány, gde co bylo, no zkrátka, co sa dalo, co nebylo přibité před tým před ohněm. Šag už nebylo ani na odtahy, už hořalo aj vedlé bičáňofské. Prosejm vás, fšecko sám došek, samá sláma, to ide zatraceně a honem! Hasit? A jag a čem! Byli lidé rádi, že pouklouzali to nejnutnější. Ostatní už moseli nechat na vjeřejm v boha. Než dobjehla Fanuša s Babušou odkáďsig z besedy, tož hořalo už aj Rožkovo. Fanuša spínala ruky a plakala: „Mamičko, mamičko, co enom budem dělat,“ a tetička zrovna tag.

Jožka býl celej učérněnej, ani nemňél gdy košulu  vyšejvanou vysléct. Ešče, že si ty nové boty vyzůl, a narazíl jakési straré klápeta. Tady sa nedalo nic dělat. Hasit nebylo čejm, měli tadyk na obci jakousi ruční stříkačku, ale co stejm? Voda sa do ní mosela nalévat puténkou, tým tag postřikovat zahrádku, a né ulévat oheň. No za malou hodinku už to bylo všecko f ohni od čísla třetího až padesáté. Tam sa oheň zastavíl. Sedm stavení vyhořalo tegdá! Ešče na ty z bohy, že to bylo ve dně, v noci by to bylo na mou dušu horší. No, co děla! Stalo sa, stalo. Šag to nebýl první oheň, ani poslední. Ešče jich bude!

Ja, býl to večér, a byla to noc. No, zatým dělali co sa dalo. Tož ten dobytek, krávy dali na mlatevňu, aj ich tam nakrmili a podójili. Koňe ostali venku v humně. Nebylo ešče tag zima, třebas už tahlo pomály ke Kateřině. Ale býl ten podzim dosť ešče mírnej, a zima, zdálo sa, že ešče hneď nebude. Koně byli na nepohodu zvyklí, šag sa chodílali ešče negdy pást. Tož pro istotu ím Jožka ešče dál a přivázál deky, zavédl ich za stoh, za vjetr, trochu ím tam zahodíl sena, a ostatek, ať ích opatruje Pánbu. Svině gde zalézli, tám šág sa gdesig krčejja. Večír už bylo aj po ohni. No, ale pokoja nebylo. Moselo sa přeca pozór dávat, vartovat, aby něco. Byli tu ešče ty stodóly, stohy v humně, dyby sa zvihl vjetr, lefkó by negde nejakou tou jiskru zanésl. Čert nespí, no né?

A tag moseli chlapé hlédat. Tož odtahovali a zhazovali trámy, zalévali iskry, a gde ešče vyskakovali lišky, tož to tam utloukali. Bylo fšady toho svinstva a mouru, až haňba. Do izby sa ani nehodilo it. Šag tam také bylo dosť popravy. Tabulky byli poškrábané hicem, a nalétalo tam dosť smetí.  Ešče, že na štěstí sa nigde neprohořalo, ani do komory né.

Ropky postávali venku okolo, ruky pod fjertouškem a enom smutno pohlédali. No šag to bylo aj smutné pohledění. Babuška chvílkama poplakávala, a Janek sa gdesig vrtál f jiskrách.

Fanuši nebylo dobře. Tag sa třásla, aj zimou, třebas ani nebylo ešče velice chladno. Ale ešče vjecé tým lekem a strachem.  Chvílama í aj zuby drkotali. A tískla sa k mamičce jag dyž polekané kuřátko ke gločce. „Je ti zima, Fanuško,“ ptali sa mamička, pohléďa ju. „Je, a je ně moc špatně,“ stejskala si. „Mněli by zme it negde spat, ale gde enom? „Děte gnašejm do Chaloupek,“ nutíl ich Jožka, čuja to, a viďa Fanušu, jag sa drkoce.“ Dete, bude tam placu dosť pro fšecky. Tata Lukáš idou beztak aj z Vichtorou na noc do fabriky. Bude tam placu dosť.“ Ešče Fanuša onemocní, chuderka, jag je dolekaná, myslél si.

„Tož děte,“ houkli strejc. „Nebudete tu přeca stát celou noc. A tohoto palygu vemte sebou,“ kejvali na Janka. „No pujdeme.“ pravili tetička, zvíhaja sa: „Poďte děti, aj ty Janíčku! Dobrou noc!“ Odešli, a chlapé tam ostali na noc. Málo sa vyspali. Jožka sa chvílku skulíl na palatu, ale starej hlédali celou noc. Jím sa spát nechtělo. Jag by také, samou starosťou.

Teprou na druhej deň sa ukázalo, co je všady popravy. To tu vypádalo. Trámy ohořané, uhlé, kusy dřeva, zbytky slámy, mouru, saze, popel, fšecko to pomatené a horem pácem. Moselo sa to rozsortýrovat a odkludit.  Trámy a dřeva odtáhli do humna, mrvu na hnůj, mour a saze pozhrabávali a poumnětali a Jožka to odvážál na pole.  Ropky poklouzali a poumnětali v sejni a f izbje, umyli dveře a okna, sklenář zasklíl tabulky, ná dalo sa tam zasé bejvat. Tag si zasé pomály to hnízděčko upravjali. Starej už zatým zháňáli tesaře, a Jožka sa vybral ze starejm Hrňou pro dřevo. Tady okoličně dřeva dosť nebylo, a tož zajéli si jag mu gdosi poradíl až na Lukof. Tož tám pořejdil dobře, dřevo bylo a dobré.

Tož dovézl pořádnou fouru, tag sa z fuksej pařilo. Ná tož ešče zajél dvakrát, aby toho bylo dosť. Práca šla dobře od ruky. No šag nebylo ani na odtahy, prosejm vás, zima na krku! Tož už sa nedá velice odkládat. Tesaříci připravili plácek, rozsortýrovali trámy a už to veselo ťukali, řezali, dlabali. Šag byli štyré Hanáci z Kvítkovic. Tož tady okoličně ani tesařou nebylo, dyž to chťél mnět každej honem a hněď.

Rožkofci měli tesaře aj s kostem, tož to aby nemoseli chodit dóm. Aj na noc ostávali, šag sa vyspali bárgde. Nále tož práce aspoň ubejvalo a přibývalo. Přišél tegdá za něna jeden, tož kamarád a že ím pomože. Ná tož oni o něho ani velice nestáli, protože to býl takovej dělník, no holt, šušňala. Nále tož dyž přišél, tož přišél, nech sa rejpe. Při práci tož býl fšelijakej, ale f jídle to sa ibovál. Večeřali kyšku s kašou, a to je ídlo, no to víte, né moc horké, zabé v žaloudku. Ale mu bylo tak horko, co sa ponáhlál, tag mu na čale stáli krápje potu, jag hrachy. Fšecí sa tomu divili, že jag sa može při kyšce zapotit! Ná kamarád povídá: „Ja co ten,! Tom je při jídle dycky horko,“ nále při práci nigdá!“

Tož takových dělníkou bylo vjecé na svjetě, třeba ten starej Haša, lebo Jožka Rozumek-Sŕkala. Tesaři sa teda takéc ibovali. Do tejdňa už byla vazba, ten krov hotovej. Šag sa při tom vypilo něco tej gořalky. Tož strejc í nešanovali, lebo vjeděli, že gdo maže, ten jede!  A oni mazali dobře. Ná, že ani na seba nezapomínali, tož to sa rozumí samo sebou. Už ím pomály hnídy okřejvali a přicházali zasé do svojej kože. No tož sa ví, dyž střechu už mněli nad hlavou, už šifráci si poťukávali, leza po střeše a přibíjaja šifr. To už byla iná muzika, než dyž červenej kohout na kálenici zazpívál. Ó jé!

A dyž si večír po fajromtě vyťukávali šifráckejma kaldífkama svůj marš, tož aj Jožkovi sa nohy ibovali, a stavjali sa mu samy od sebe. No, co by né. Dyť už sa tag fšecí těšili, že bude tom tumlu a zhonu konec. Dyť tu bylo furt jag dyž na pražskejm mostě. Ná dyž potom aj plechaři pověsili novou rejnu, tož strejc už byli zasé velikej. Už nezpívali: „Děti, bože, děti, chalupa nám letí,“ nále cosig iného. Zavolali Jožku aj Janka, kázali ím postavit sa hapták, a zahleďa sa hore na rejnu, zpívat: „Tralala, tralala, máme novou rejnu!“ Jožka sa ím vyščéříl: „Ná, co ste sa zbláznili, co myslejte?“ „Zpívej, na mou dušu, ty akra Martine,!“ ošklíbli sa, Jožka to sa ví že nechtél bláznit sněma a dělat ze sebe kašpara, ale viďa, že sněma fčíl nejsou jagsig žádné drobné, tož sa hledět rači uklidit. Chťél honem vyšoustnout po žebři na houru, ale než sa tam vydrápál, tož mu vyťali palaškou ale tři do ďupy.

Janek viďa, že Jožka dává do kyt, rád by také nejag zdehél, ale gde. Ani noha. Starej si ho přidržál jág dyž kotě. A stoja nad ním s palaškou štarcovali na něho: „Zpívej, na mou dušu!“ Janek nechťél, to sa ví, dyť jakej zpjef, stoja pod rejnou a palaškou mněja namířené: Já nebudu,“ cébíl sa. „Mosejš, na mou dušu,“ béhzali na něho. „Co by to býl za pořádek, tento, mněja novou chalupu, cébit sa! To sa mosej tento oslavit, ty lamošu jeden, na mou dušu!“ A tož Janek zpívá, ale jakej to býl zpjef! Cébíl sa o sto šest, a slza sa mu tag koulali po lejcách. A starej, hleďa na rejnu, tož zpívali s ním: „Tralala, tralala, máme novou rejnu, na mou dušu!“

Jožka stoja na houře, a nahlédaja dolou vejletem, enom sa ščouříl a zuby ovalovál. Ten starej majou ale nápady! Kdo to jag žif čůl, zpívat pod rejnou? A tetička viďa to, tož hneď dobjehli a strejcovi začali škamírat a jekotali, že co zasé vyváďajou za hlupoty, a gdesi cosi. „Dybys rači neblázníl, ty krupico jeden, starej a chlapčisko tadyk netrejzníl!“ „A, mlč, na mou dušu, rozumíš, co ty víš! Tóm si di g svejma rádlejkom. Tadyk sa mosej oslavit. Dyť máme novou chalupu.“ „Furt oslavuješ. A zasé si velikej. Gdy enom také nabereš toho rozumu? Vincku, Vincku, dyť sa pamatuj!“

Oh, strej, ten mněli nápady, ó ja! Tag si teda tou chalupu dávali zasé pomály do pořádku. Vyrostl tady řádek chapoupek jag dyž novejch. Pomály tych doškovic ubejvalo v dědině. A zanikla aj tá stará studňa před Rožkovejm. Aj ten starej ořech uschl, býl pořádně oškvŕklej od lišej.

Všecko by bylo dobré, enom ty houry byli prázdné. Nále tož aj ty sa ešče trochu napĺnily. Lidé, sousedé byli dobří a dávali, každej vystrčíl za vráta nekerou otépku slámy, aj to porcej sena, a tož tag sa toho po trochách nazháňalo. Ná zajelo sa aj do druhejch dědin. Fšecí jednou dycky pomožou A je to tag jag sa řejká, že ruka ruku myje. Jednou vyhořejm já, po druhé ty, a dyž pomožeš ty mně, a tož potom zaséj já tobje. Tak je to na tom svjetě. Dokáď sou lidé dobří a spřejní, tož ešče néni tag zle.

No, šag ani nebylo. Bár aj dyž toho bylo málo, tož přeca enom to jagsig bylo. Moselo sa holt šetřit. Šag Jožka aj šetříl. Sena odvažovál na menší porca, aj to ne mincejři vážíl, enom aby toho do jára, než sa zasé nečeho nahledá, vystačilo. A potom, no šag snáď zasé Pánbu dá a naroste nového. Tož fšecko ide, dyž to mosej byt.

063 video 6 část >

Tož na tou flintu, aby zme ju tag ešče spomněli, no zapomnělo sa na ňu při tom lomu a honu a při fšeckej práci. Nebylo gdy na flinty ani na pytláčky. Až jednou, a bylo to už jagsig brzo před ščedrejm dněm, si Jožka spomňél, že by bylo třeba zasé sa na ňu podívat. Šag víte jag to bejvá o ščedrém večeru. Střejlá sa jag dyž o manévrách, aby to bylo co nejslavnější. A střejlá sa z kdejakého starého střepa, ani sa nedbá, lesti sa to nejakému nešikovi v ruce neroztrhne a prsty mu to nepouráží. Ja, stali sa už kolikrát takové případnosti. Ó jé! Enomže klučiska a ogaré nedbajou. No, dokáď, potáť! Tož Jožka tag neopatrnej nebýl, to né. Vytahl flintu z mrvénky a prohlédál ju ze fšeckejch stran. No tož byla aj dosť zasé zarezavělá. Tož to by ani nevadilo, ale jaf je to v ní? Rana tam sedí už ale šest tejnou zašpuntovaná. Tag už tam mosej byt jag dyž zaroustlá samejm rerzem. Vystřelt ju tag, a co dyž sa rozkmásne v ruce? To by byla na mou dušu pěkná vjec!  Tag to teda nepujde, na to sa mosej ináč. Šél za stodolu gde sa povalovalo pod zástřeškem staré konopné řebřej, a tam ju přivázál ke grefině.

Janek, ten malek šupéta, obskakuja okololevá něho, tož sa nabízál, že on to teda spustí. Ale Jožka ho hnál od toho: „To tag, aby ťa to přerazilo? Já ti dám! Pryč od toho!“ Vzál dlouhej špagát, uvázál ke kohoutku a tahl až za roh stodoly. Ná potom zatáhl. Lidi to byla rana! Nic jináč než jag z kanóna! Stodola sa střásla aj v základech a žebřina poskočila jag dyž splašenej hřebec.

„No tag vidíš, ty šupéto, a chťéls to spouštět rukou. To měla být ruka v labétě, lebo v halouzou.“ Potom šél a prohlédál flintu. Tož byla ešče celá, ale jagsig pošarpaná. Zámek býl pokřivenej, ani lauf nebýl akorát, a dívaja sa do něho, tož tam byli prožhrané jamy od zerzu. „No, už dosloužila. Už, sa ně zdá, že sem s ňou dostřejlál.“ Ja fšecko dodělá jednou, a fšecko má svůj konec. „Co zme spolem flitičko napolovali. Tys už něco viděla, aj zažila,“ hladíl ju Jožka. Ba bylo toho už. Ale fčíl už do starého železa s ňou. A na novou si tag hneď nepomože, leda zasé na nejakou starou. Dyť ona tá raubčajská kréf, ta sa nedá potlačit.