Obrazy F.N.

-------------------------------------------

Je teď čas – tož víte, jag v zejmě. Je holt gdy a tak se konají návštěvy. A doma se beseduje. Tož i naše hospodyně si vyjela na okružní cestu po návštěvách. Co by si nevyjela, však může. Jednou za rok udělat si volno, odpoutat se od svých povinností. To neškodí, naopak je to velmi výhodné. Tož udělat si takovou dovolenou. No, pojezdila toho dost a pobyla si tam pěkných pár dní, tejden a ještě něco víc. Brno, Olešnice, Rovečné a – zase Brno. Tož ať je ji přáno. Co na tom, že starej doma nic nemůže, leží se zlámanou nohou a tak domácnost zůstala tak – „na věřejm v boha!“ A spolehnout se na cizí lidi? Dobře je, že jest osoba ženského rodu, která jestiť tak dalece důvěry hodná a udělá, co třeba jest.

Řeklo se taky, jak že to může doma tak lehce opustit a odjet si? Ale ona,-vždycky ráda chodila po besedách.

--------------------------

Ten Franta, ten si tam lebedí. (Synovec F. Abrhám nar. 1916) To vím, proč by ne, má se dobře. Už kdysi dávno jsme si řekli, že ten si dovede vždycky najít to nejlepší. Anebo má už takové štěstí, že to lepší se mu samo staví v cestu, jen se ho chopit. Už je celej Horák. Moc se mu tam líbí, Slovácko už pro něj neexistuje. No, budiž, staň se podle vůle páně. Jen aby jednou – mu i rodný kraj od Hradišča nebyl dobrý. Ten se tam exponýruje pro horáky, po kterých mu nic není a jim zase po něm. Nechce se mi to líbit a nebude se líbit. I zde by se proň našlo místo, ó jé, bylo by jich, jen chtít. A práce je zde. Je to takový, v jistých směrech, zanedbaný kraj a pracovat pro jeho povznesení, nebyla by to vděčná práce? Je to takový, v jistých směrech zanedbaný kraj a pracovat pro jeho povznesení, nebyla by to vděčná práce? Už to, bádat trochu v jeho minulosti, to by stálo za to! Vždyť o ní, o min. našeho kraje tak málo víme. Zvláště on, se svým oborem! Historie, zeměpis, jazykozpyt, gramatika. Vždyť to přímo volá po takové činnosti. A doma, mezi svými.

On však? Horáci, Horácko! Ti se mu líbí! Čert je vem! *Horáci by se bez jakéhosi přivandrovalého Slováčka zajisté obešli. Už proto, že podle jeho vlastních slov jsou mnohem pokročilejší než náš kraj. Už proto by se měl mu věnovat.*

Takových je a bylo! Ó, jé! Jak jen trochu se opeří, vylétne z hnízda a načichne světem, už nad tím svým rodným ohrnuje nos a pysky. Ten druhý, třetí, taky takový! „Ale to strýčku dělají aj ty ženské! Nic ináč! Také byl celý zapálený pro město (Prahu), pro měšťácké prostředí. Učarovala mu! Teď již, nevím, nějak vychladl. Nevzpomíná a zdá se, že se pomalu smiřuje i s vesničkou pod horami.“

No né, při Moravě.

Kdybyste se takhle všichni přičinili o povznesení svého rosiště. To by byl taky záslužný čin.

“Vždyť ona toho potřebuje!“

---------------------------------------

Národní socialisté jsou všecko, jen ne socialističtí. (Rozlišujeme: sociální a socialistický). Snad jsou sociální, o to se přít nebudu. Ale socialističtí?

Oni jsou socialističtí, ale jen po jedné straně. Jak dalece to myslí do šíře i do hloubky, a co já vím? Strana nár. socialistická je stranou inteligence, povětšině lidí vzdělaných a to v prvé řadě doktorů JU., advokátů a zdá se, že ti tam hrajou prim. Ostatní inteligence tam sekunduje a ti ostatní lidé prostí, bez titulů, bez kalhot odřených ve školních škamnech, ti jen přikyvují, jako – dlouho uchá -.

Jsou nár. social. Rolníci, dělníci, to ano. Ale celá politická strana? Každý přeje jen v prvé řadě svým. A když je vedení v rukou povýšené inteligence, tedy – co? Přeje jen inteligenci, inteligence má přednost. Ostatní, to je jen balast, dobrý k vyplnění mezer, a potřebný volební materiál.  Prostý dělník se mezi nimi dobře nevyjímá. Že dělník hledí nevraživě, úkosem? To jsme viděli v poslední době několikrát. Oficiálně ovšem to je dělník taky bratr, a když ho potřebují páni, tu mu dovedou zalichotit. Ale v praxi?

Proč páni nár. soc. berou tak v ochranu ty demonstr. Studenty a studentstvo vůbec? Nu, přece proto, že jsou to jejich lidé a budou. Jsou to přece inteligenti, vzdělanci, nastávající NUDr., JUDr., Ing., a ti jsou a budou horlivými stoupenci strany nár. social.

Že jsou ovlivňováni a vleku té tzv. reakce, abychom to slovo a stále neopakovali, jak už je otřepané, to je stará vesta. Že i ve straně nár. soc. je jich dost, o tom není sporu.

Kdo drží palec mnohým kolabor. A lidem zajištěným, kdo jim pomáhá na svobodu, ač patří za mříže? Kdo? Nu, ovšem že doktoři, advokáti a velmi ochotně se jim dávají za právní zástupce a soudní obhájce.

Že jsou to lidé majetní, dobře situovaní, mají peníze, mohou zaplatit a rádi zaplatí, proč ne? Za peníze v Praze dům. A advokát udělá za peníze všecko, bude hájit před soudem i samého antikrista a udělá z něho čistého anděla. A to jsou největší přestupníci a porušovatelé zákona a paragrafů. Proč jsou ty paragrafy tak křivé? (Myslím tu značku paragrafu!) Aby se mohly kroutit na vše strany.

Když si nár. socialisté udělají dobré oko u takových pochybných lidí, u těch, kteří jsou tajní přívrženci nepřátel vlády a vůbec dnešního režimu, když budou brát v ochranu studentstvo, které svými výtržnostmi tropí jen zmatek a neplechu, získají mnoho straníků, proč ne?

Chytrost ……. Je před volbami, musí se něčím agitovat. To je tak jasné, že dva krát dcě jsou čtyři.

----------------------------------

Pokračuje to, a už se to vesele mele. Ve sněmovně. Klub. Nár. soc. poslanců vystoupil proti min. Noskovi (komunist.  Ministr, v letech 1941–1950). Mají prý proti min. vážné námitky. Nu, to jsem zvědav jaké.

Komunisté zase proti nim rázně vystoupili a chytili se za pačesy. Jak asi tohle skončí. Zdá se, že bude po „Národní frontě.“ Je to tak, jak jsme řekli již. Nár. social. Nebyli nikdy lokální v té nár. frontě, vždy měli a nechali proskakovat narážkám, nájezdům, zakrytým útokům.

Vždy opatrně a nepřímo. Ale nyní odkryli své hledí a ukázali pravou tvář. Komunisté tvrdí, že je reakce a nebezpečí a ohrožuje dílo, které se až dosud povedlo pro výstavbu republiky.

Sociální demokraté připouštějí, že reakce zde je, a že jí třeba opatrně čelit.

Nár. social., že reakce není. A proto bérou v ochranu a omlouvají tak mnohé co se nám nelíbí (už jsme se o tom napovídali dosti vpředu).

Lidovci snad opatrně mlčí! Ale já ani lidovcům nevěřím. Ti by rádi nosili na všech ramenech. A tak se to teď semele.

Jsou to věci, co z toho bude? Uvidíme!

Sedláci stále zabíjejí a při tom ulhávají. Prý se mají zle. Ti si podmasťují fousa. To se bude pokrajovat špek a mazat krajíce sádlem a brady se budou blyštět. A ještě stále naříkají a hrozí stávkou, osli oslovští. Ešče si móžou přisrat! Co by ještě chtěli. Stávkovat! Neset! Založit ruce!

V celém světě se ozývají hlasy, obavy, že je nedostatek, hrozí hlad, hladomor. Vlády Amer. A Angl. A jiné vyzývají: šetřit! A vybízejí k většímu osevu, aby se předešlo tomu hladu. A naši slavní zemědělci: stávkovat, neset!

Uváží to takový, co křičí, hubu roztahujíc, co že to znamená, jaké následky hrozí? A jsou to lidé organ. Ve straně nár. socialist.Jsou už tak zpracované tiskem své strany? No, ba, jistěže, čím jiným? Na tom má politika nár. social. Podíl. Potom prý není škůdců, reakcionářů. Oni sami jsou to! Ale pozor na slova! Nebuďme tak ukvapeni ve svém úsudku! Aby nás to jednou nemrzelo! Řeč vaše je ……Není vše černé, tak jak se to zdá! Nepodléhat cizímu vlivu, zachovat si svůj vlastní úsudek!

Oni sami jsou ti škůdcové. Vždycky bývala a je něj. Složka, vrstva, stav, který stojí na té tzv. pravici, která brzdí a pokud může, znemožňuje pokrok. Teď, když padly strany kapital., (agrár., nár. dem., fašisté), převzala jejich úkol národní social. Strana. To je krásné!  Nic jim nevěřím! V ústech mají krásná slova, hlučná hesla, ale – činy! Jsou snad národní, ale socialistické? Fašisté, něm. Nacisté se zvali taky sociálními a přece potírali socialismus (pravý!), ze všech sil.

Ale co potom u čerta! Já to nezměním, my to nezměníme! Tak se mi zdá, že mnoho povyku – a pro nic, za nic. Mýdlová bublina, nafouklá do nemožností praskla, a – je po tom. Páni si vjeli do vlasů, potrkali se, a nakonec – podejme si ruce a odpusťme si, co jsme si! Zdálo se, že se stane bůh ví co, a nic. Jak jsem řekl: mnoho povyku. Myslí to ti páni doopravdy, nebo si jen tak povídají, aby se řeklo, že se něco dělá?

Parlament: parlo, parli, parla. Mluvím, mluvíš, mluví. Ale taky prý: lhu, lžeš, lže. Tedy: parlament je místo, kde se mnoho mluví, povídá, někdy jen tak, do větru.  A ne vždy v souhlase s pravdou. Ano: pravda. Všecko je objektivní. I pravda viděná z různých hledisek, pod různým zorným úhlem, a uchopení vždy vyhlíží jinak. Co jednomu je jasné, jinému není, a co jeden nachází bílým, pro jiného je to černá noc.

Co z toho ze všeho. To není náš chlebíček, a proč bychom se tím trudili, dělali si hlavu těžkou? Noviny, noviny! Nejlépe by bylo – nevšímat si ničeho.

------------------------------------

Špatný čas. Je zima a není zima. Mráz povolil, prší. Jaro ještě daleko. Ještě celý měsíc musíme na ně čekat. Do té doby kolikrát si ještě zastýsknem, zavzdycháme: kde jsi teplo!

Ještě několik slovíček: Buďme opatrní ve svém soudu! Nesuďme a neodsuzujme ukvapeně. Slyšme taky druhou stranu, pečlivě rozvažme a uvažme vše okolnosti, nežli proneseme konečný úsudek. A my jsme ukvapili. „Zkoumejme všecko, ale toho nejlepšího se přidržte,“ praví písmo. „Není šprochu, aby v něm nebylo pravdy trochu,“ praví lidové pořekadlo. Je to sice nečeské, ten šproch, ale trochu pravdy je v něm také. A zdá se, že každá strana má té pravdy alespoň trošičku. Která víc, tož to je právě to, uhodnout. Nu, jedna dnes, druhá jindy. Tož, a ze svého stanoviska, má každá tu svoji pravdu.

To je právě to, co jeden považuje za křivdu, to jiný má za svoje právo. A proto se lidé nikdy zcela neshodnou, i kdyby měli sebe lepší dobrou vůli a úmysl. – Ona je to ta nešťastná politika. A v ní je to jako na houpačce!

--------------------------------------

Je masopust už šest neděl, ale těch svateb bylo tak málo. Tak málo se lidé žení, vdávají. Proč jen, proč? Bojí se toho? Dříve byli lidé přece jen odvážnější.

Myslím, že je to taky zjev dosti povážlivý. Jako by ti mladí lidé zpohodlněli a nechtí se vzdát toho svobodného života. Manželství ovšem ukládá povinnosti a přidává nových starostí, ale přece jen je to na pováženou.

Je příliš mnoho starých mládenců i panen, ale tak jak to teď v světě jde, oni to ani za staropanenství a staromládenectví nepokládají. Myslí si o sobě, že jsou stále mladí (ve věku raného mládí) a podle toho i užívají. Mládenec 33, 35 let a má se k radostem tohoto světa, jako by mu bylo 20-25 roků. To jindy nebývalo! Tehdy, když došel z vojny, hleděl se ženit i dříve.

O takovém, který se dočkal svobodný 28-30 roků se řeklo: „A co ten! To už je starý korhel, to už je starej krp! A dnes? Jsou to stále mládenečkové a vybírají si v těch nejmladších děvčatech. (Dříve by takového každá mladá kopla do ucha!) A pak nedivu, že ta starší děvčata kysnou a octovatí. Jejich vina to není, to jistě by se raději vdala mladší! Jejich vina to není. Teď si berou mladé jen tehdy, když se něco z dopuštění stane a musí se vzít, aby nebyly dřív křtiny než kopulace.

-----------------------------------

Ja, jsou to věci, můj milý, dobrý! Zde aby byl hospodářem někdo jiný! Neštěstí nechodí po horách, ale – po krmňákoch! Už zase jeden leží, červený jako pantla! Proč pak jste ho nezabodli hned včera? Taková škoda! A zrovna před zabijačkou! Nu, ano, je to škoda, vždyť prase, to je půl živobytí pro chudého člověka. A to je už letos třetí! Či zgebne ještě – i to čtvrté? Jak jsem řekl, nechodí neštěstí po horách: A pro chudého člověka je to rána veliká!  Co dělat? Zatnout zuby, odplivnout si a potichu zasakrovat. Tož už néni: „Vepřík padl, pozůstalí se budou radovat!“ „To néni nic k radosti, jen k pláči. Zde přestávají všecky žerty. Kdyby jen té bídy a nedostatku nebylo!

----------------------------------------------

Vše pro dítě! Ochrana matek, kojenců, veřejná poradna! Sociální péče! To jsou velmi krásné věci! V teorii to vyhlíží velmi pěkně! Ale skutečnost! Máme na mysli jeden určitý případ a není to ani ten jediný a typický. Ale velmi smutný.

Žena, matka těhotná, před slehnutím. Jsou tři děti. Nejstarší patnáct let, už vydělává, je v továrně ve Fatře. Ale je to ještě poloviční dítě. Otec! Bohu budiž žalováno. Je též v továrně, vydělává týdně 800 K., tedy sumu, při níž by rodina mohla krásně a spokojeně žít. Ale zde je právě to čertovo kopýtko celého případu. Pan manžel a otec nedává ze svého výdělku docela nic, ničím nepřispívá ze svého na domácnost. Ale ne jen to, chtěl by, aby ho rodina živila. K jídlu se vždycky dostaví a pojí co kde je. A ještě k tomu vzal košili nejstaršímu synkovi a zašantročil, prodal. A tak celá rodina má žít jen z toho nevelkého výdělku chlapcova. Je to těžký život. Co si má matka počít? Děti chtějí jíst a často není z čeho uvařit. Je celá usoužená. Čeká svoji těžkou hodinu v starostech, bídě a trápení. Muž má pro ni jen výčitky a nadávky. O děti se nestará, jsou mu cizí a často jí vyčte, že však nejsou jeho, tak co by se o ně staral? Peníze utratí v pochybných zábavách s prodejnými děvkami, pro ty má peněz dost, tam nešetří. Na ty dá předem! Co ta matka má dělat? A jaké to dítě bude, když je živeno a kojeno již v lůně nedostatkem, zármutkem a soužením?

A kdyby si i ten malý živitel, ten nejstarší chlapec, vida to všechno jak otec nedbá, se obrátil k rodině zády (a bylo by to co divného?), co potom? Zoufalství a jak blízko je pak nepředloženému činu! Zde by měl zakročit povolaní a odpovědní činitelé, a zjednat nápravu.      K čemu by byly výše jmenované instituce? Pomozte, zachraňte! Zachraňte rodinu a ten útlý květ, který již volá na svět.

Stále se mluví a píše o zlepšení populace, o ozdravění, ochraně dětí, nuže, zde je pole působnosti. Zde by měli zakročit a jednat hned místní činitelé, počínaje místním národním výborem. Je zde taky okresní péče. Ale i všichni lidé dobré vůle. Jenže té dobré vůle je tak málo. Je to věc dosti ožehavá a žádný se rád nepálí pro to, co se ho přímo nedotýká! Je to rodinná krise, která se vleče již léta. Již dříve skončila rozvodem a rozchodem. Chytil se cizí ženské (on, ten muž) a bydlel s ní. Po čase ji vyhnal a zase se vrátil ku své ženě. A teď už zase tropí neplechu. Zdá se, že nevěra a přelétavost je prvkem jeho povahy.

-----------------------------------------

Proč? Proč při každém státním převratu, vlastně, lépe řečeno, při takové dějinné revoluci velkých sociálních, násilných změnách, pochodí vždycky církve, církevní instituce, kněžstvo špatně? Proč na to musí vždycky doplácet? Proč? Tážeme se! Otázka řečnická. Nuže odpovídejte! Vy tam, ticho, a vy zde máte slovo!

Nu, já bych jako myslil, že církve, vlastně jejich představitelé, vysoká hierarchie i ti prostí vojíni církevní, to kněžstvo byli vždycky na straně těch mocných tohoto světa (těch císařů, králů, samovládců, šlechty řístokracie  (?) feudálů a když běhen staletí pominulo feudální zřízení a zanikly výsady těch „vyvolených z boží milosti,“ tedy zase těch, kteří drželi moc kapitálu ve svých rukou.

Jak taky jinak? Vždyť církev sama byla největším držitelkou pozemských statků svého času. Ty bohaté kláštery s ještě bohatšími prebendami a církevní knížata, kteří byli taky světovými vládci (A což papežové? Neusilovali o světskou moc a jejich papežský stát?) A konečně, biskupské statky a bohaté, výnosné fary.

Bylo toho, co dávalo fakticky moc do rukou a zajišťovalo pohodlný život. Nu a taky stavělo do jedné řady s těmi, kteří drželi vládu tohoto světa ve svých rukou. Kdo říkal, učil, přesvědčoval, že vládcové jsou „z Boží milosti,“ že je třeba být dobrým, hodným poddaným, být loajálním, být věrným trůnu a nepochybovat o ničem, však Pán Bůh to všechno dobře řídí. A trpět, trpělivě snášet všecku bídu, strasti, ústrky a to všecko, vždyť pán bůh to po smrti všecko stonásobně vynahradí.

Jenže ten prostý člověk a ten chuďas měl vždycky peklo zde na zemi a po smrti nebe a ti ostatní naopak, na zemi nebe a po smrti – co? Já nevím.

A pak, když přijde taková dějinná chvíle, trůny se kácejí (obrazně řečeno), mocní tohoto světa padají a mizejí v propadlišti dějin, nastává vyrovnání, a spravedlivá odplata, není divu, že si při tom odnášejí svůj díl i ti pomahači a ochráncové.

Že při tom trpí i nevinní, či je to vina? Každá velká revoluce je katastrofa, při níž se boří a padají, hroutí se do trosek staré, přežilé a škodlivé instituce a řády.

Dovolme si malé přirovnání: Když Prozřetelnost dopustí a uvede na svět živelní katastrofu, nevybírá si a netřídí vinné od nevinných, ale nechá hynout všechny bez milosti a bez lítosti.

Revoluce je dílo jen lidských rukou a člověk je tvor, no – tož nedokonalý! Kdyby církve, kněží a rozumní se i ta vysoká hierarchie, byli vždy a všude na straně malého, uhněteného, toho zdeptaného a ujařmeného, kdyby se ho zastávali, brali ho v ochranu proti těm, kteří z něj žijí, tyjí, bohatnou, a kdyby se postavili na jeho obranu a ochranu i proti nejmocnějším tohoto světa, jistě že by se žádná revoluce neobrátila proti nim.

Skutečnost je jiná. Ale jinak by to vyhlíželo, kdyby šlo kněžstvo vždy s revolucí. Vždyť, co je to revoluce (myslím tu revoluci sociální). Jen usilování o lepší a spravedlivější společenský řád. A poněvadž to nejde klidnou cestou, musí se použít prostředků násilných. To proto, že nikdo se nechce vzdát a nikdy se nevzdá svých privilegií a výsad (i nesprávně zločinně nabytých) dobrovolně, ochotně a rád.

Někdo ovšem namítne, že násilí a zlo se nemá hojit zase zlem a násilím, že tou cestou se nepřijde k dobrým koncům. Ale jak to tedy dělat, když to mírnou cestou nejde?

Sociální protivy se prý mají vyrovnávat v duchu křesťanské morálky, cestou křesťanské solidarity. Ono je to hezké v teorii a na pohled, ale v praksi to pokulhává. Protože lidé už jsou takoví: mohou a mají plná ústa víry Pána Boha, a křesťanských milosrdných skutků, ale prakticky to hledí taky jen odbýt slovy.

Milosrdné skutky: dát na modlení, na ofjeru pro chudé, na sbírku tam a tam, snad na misie, na vánoční nadílku nějaký odchozený kus oděvu, a to všecko je jen žebrácká almužna a to bídu tohoto světa nezahojí.

„Chceš-li vejíti do království nebeského, rozdej chudým vše, co máš a následuj mne!“ Ale kdo to udělá dobrovolně? Ani ten křesťanský socialismus ne. Tvrdí-li někdo, že naše demokracie (nynější) je jen náhražkou (melta!) pravé demokracie, pak si já zase troufám tvrdit, že křesťanský socialismus je jen náhražkou pravého socialismu. O národním socialismu nemluvím.

Jaký je socialismus, který se bojí sáhnout na kastovnické nespravedlivé výsady jedné, málo početné třídy, ještě je hýčká a snaží se je udržet proti snaze těch druhých, kteří usilují o jejich odstranění?

Ještě chci dodat, že církve byly vždy proti pokroku, ať sociálnímu, ať ve vědách či umění! To někdo nemůže popřít. Myslím, že příklady netřeba uvádět. A že ho uznaly a smířily se s ním, když bylo vše nad slunce jasnější, a jinak to již nešlo. A že chytily, no, jak se to říká! A přišly s křížkem po funuse.

A resultát všeho: Že církve si byly vinny i samy tím pronásledováním, a nemůže se dávat vina těm revolucionářům.

------------------------------------

Jsou-li socialisté nekrajnějšího směru (komunisté, bolševici) skutečně a bez výjimky materialisticky a ateisty (nevěrci?) Jsou-li naprosto a skutečně, to já nevím. Mohlo by se říci, že naprostého ateisty snad ani není. Snad v duši každého člověka se chvěje aspoň zrnko jakési víry. Říci, že nic není, to je příroda a vzniklo samo od sebe, či ze sebe, to je taky jenom fráze ničím nepodpořená! Každé tvrzení musí být podepřeno nějakými fakty.

Robespiere, veliký vůdce francouzské revoluce řekl, že ateismus není lidový, proletářský, nýbrž aristokratický. Jen aristokraté si mohou dovolit přepych být ateisty. Uznával jsoucnost jakési vyšší bytosti, která řídí svět a dává mu jisté zákony, třebaže ji nenazýval přímo bohem.

Machar řekl (napsal), že jejich bůh se dá jen cítit, ale nikoli myslit nebo dokonce nějak personifikovat. Je to něco tak pomyslného a odděleného a vznešeného, že se vymyká jakýmkoliv představám. Tedy ani Machar nebyl podle toho úplným ateistou, třebaže se ve svých spisech dotýkal tak nešetrně a s takovým despektem věcí, které jsou věřícím lidem nedotknutelné. Myslím, že lidé nejsou zásadními a úmyslnými ateisty. Jsou spíše neteční, lhostejní. Neboť řekneme-li si upřímně, že tyhle věci jsou příliš vzdálené, odtažité, nepochopitelné, je lépe se jimi nezabývat, nechat je stranou, jako by jich nebylo. Tak aspoň, myslím, že smýšlí valná část lidí.

Mnohým lidem je pověrou velká část toho co čemu jiní věří, a pokládají to za nepopiratelné, nevývratné pravdy. V co jeden upřímně věří, to jiný má za pověru. Je potom vskutku těžko stanovit přesnou mez mezi skutečnou vírou a pověrou. Ti zacházejí ovšem do důsledku, ačkoli by se nedalo říci, že je to jejich přesvědčení, ku kterému se dopracovali po předcházejících těžkých duševních procesech. Snad je v tom taky jen kus pohodlnosti: nemyslit, neuvažovat, netrudit se věcmi, které se rozřešit nedají.

Člověk, aby si nějak přiblížil tu představu Boha, musí si ho nějak personifikovat a zhmotnit do jisté míry, poněvadž jinak by mu byl jakousi prázdnou chimérou unikající vidinou, která by ani vidinou nebyla. Člověk si tedy svého boha utvořil, stvořil.

Praví se, že člověk je dle obrazu božího stvořen. Ale spíše by se mohlo říci, člověk si svého boha utvořil, stvořil, podle svého vlastního obrazu, podoby, rozumí se, že své podoby nejdokonalejší.  To jsou věci a věci.Tedy: Bůh byl stvořen podle obrazu člověka. Jenže dosud jsme neodpověděli na otázku co jsme si položili vpředu. Proč jsou social. Ateisty odpůrci víry v Boha a církví. Nu, v první řadě z těch důvodů co jsme již uváděli v předešlé kapitole a pak proto, že víru považují jen za jakési pouto, vějičku, závazek, které udržuje věřícího člověka v područí, v závislosti, poslušnosti a činí z něj povolný nástroj těch, kteří jej ovládají a vykořisťují. Neboť popřít se nedá, že člověk přísně věřící by byl špatným revolucionářem. Ten je příliš poslušný, příliš podléhá autoritě, která jemu líčena jako bohem daná. Ty dvě věci se dají těžko sloučit: být poslušný a věrný své vrchnosti a na druhé straně se proti ni bouřit a s svrhnout ji, zničit.

Proto, zdá se, (či zdálo by se), že první snahou vůdců revoluce by bylo otřást, oslabit víru člověka, aby byl schopen revoluci dělat. Že se při tom zacházelo příliš daleko (ničení kostelů, stavitelských památek a taky vraždění, pronásledování kněží, jeptišek), tož to je ovšem smutná kapitola. A to je právě ten argument, kterého užívají odpůrci a nepřátelé socialismu, revoluce, komunismu. To jsou ovšem výstřelky, které by nemusely být.

--------------------------------------

Jak jsou lidé zlí, jak závistiví, nepřející. A ne jen to, nepřejí, závidí i to nač má jiný svaté právo. A zapomínají na prokázané dobrodiní, na ochotu, kdy jim jiný přišel vstříc, když byli v tísni.

Oj, toť nedobré jest, velmi zlé, ba špatné. Co dělat, co, poraďte nám. Vyčítat trochu jídla, zaopatření starému otci, který se v práci sestaral, zaopatřil je, vybavil věnem. Vždyť to není cizí člověk. Tím hůře, že je to otec. Vždyť člověk se smiluje i nad zvířetem a dá mu, nasytí je. Neodmítli jsme žádného cizího člověka, chudého žebráčka, pocestného od prahu svého. Všichni dostali noclehu a pojíst. A proč nyní tak? Či chceš být jako ten dr. G. Který své matce nepřál a sytil ji hladem? (a sliboval ji bičem?) Nechceme žalovat, ale bolí to.

Zmýlili jsme se, zmýlili. Myslili jsme, že jsme trefili na dobré, hodné, laskavé, štědré lidi. A zatím je to jinaké, velmi jiné. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Když mne a ode mne něco potřebovali, byli jako med s máslem. Brali, proč by ne a já osel dával, rozdával jako vůl. (Pěkné přirovnání, co?)

Jo, tak je to, tak. Jen jednou v životě uděláš, provedeš hloupost a pak jí budeš litovat nadosmrti.

Či měl už ze mne někdo škodu? Dal mi již někdo něco zadarmo? Nebyl jsem spíše já všem užitečný? Doplácel již někdo něco na mne? No, čiže ano? Tak proč ty řeči takové, onaké? Kde mám to, kde mám ono? He? Kdybych já začal počítat a účtovat, nebylo by tomu hned konec. To palivo! A kdo spálil více cizího paliva? Stodola, stodůlka, bouračka, vše co to bylo což? Že!

Než nechme toho raději, milí páni, abychom se ne-tento-mento! Ale je po důvěře, po vzájemné pospolitosti, po všem. Lidé si zůstanou cizí. Však také jsem více než cizí. Už je po kmucháčkoch!

----------------------------------

Máme prý jaro již, povídal kdosi. Ale ono to tam ani jarně nevyhlíží! Nu, je již 14. Března, enámé náš svátek, a propo-pozejtří skutečný první jarní den. Totiž, bude-li skutečný, to se neví, my alespoň velmi, velmi pochybujeme.

Je tam venku velmi špatně. Vítr horňák, ledový a divoký, duje již třetí den. A je co dál studenější. Dnes z rána začíná zamrzávat voda na louži na návsi. A taky tam poletuje trochu jakoby sníh. Tedy jaru se to nepodobá ani trochu. Nová zima. Jsou to asi – jak se jim říká – ledoví muži, březnoví. I březen má svoje ledové muže! A červen taky.

Abychom byli přesnými zpravodaji, ačkoliv se nás na to nikdo netázal, a každý se nám na naše zpravodajství vykašle, tož lidé už pomalu začínali se hýbat v poli, obracelis ornici a někteří se tam i vytáčeli se secím strojem.

Dnes je neděle, den odpočinku a zamrzne-li trochu, bude po práci, zatím. A což bude-li sněžit? I to je možno. Nu, nedá se nic dělat a my tomu nezabráníme.

I ta jarní květena se začíná probouzet. Jsou sněženky již, viděl jsem kdesi i jaterníky, no, první poslové jara. Ale jinak se to jaro nedává cítit ani vidět. Drn, trávník je až běda vypálený mrazy a seschlý a zmizely i ty chudobky, které si kolem vánoc docela směle rozkvétaly. Teď jich nevidět.

„Kupte si kytičku, pane, paní! Kupte si sněženky, slečno. Za pět korun, prosím!“ Báby kytkářky už zase běhají už asi týden s kytičkami. Je to první jarní květina, první pozdrav vesny a tedy vzácná, prý. Nu, jak se komu líbí. Je těch kytkářek až příliš mnoho. A téměř bych se divil, kdo to všecko kupuje. Konec konců není to ani právě laciné. Pět korun? Zdá se, že lidé mají ještě stále zbytečných peněz. Tož jsou takoví lidé, proč ne!

Řekli jsme, že je těch kytičkářek trochu mnoho. Je to pravda. Ono je to takový vedlejší výdělek pro staré ženy a pro děti. Jenže se tomu věnuje mnoho mladých lidí, kteří by se mohli uplatnit po případě jinde.

Jsou to mladé ženy, ale známé případy, že i muži opustivše řádnou práci, chodí po sněženkách, hledají kočičky a (chytají ondatry!). Inu, já vím, že je to snadná práce, lehká a výnosná! Ale co z toho? Je to taková marnost, zbytečnost, luxus.

Je třeba pracovat, tvořit trvalé, užitečné hodnoty. Těch sněženek se nikdo nenají ani se do nich neobleče, neobuje. Opustit řádnou práci a chodit za takovou marnou hloupostí je při nejmenší z hlediska všeobecné prospěšnosti nehospodárné!

A je ještě jedna věc. Lidi se vyhýbají a odvykají řádné, pravidelné práci, chytají se lehkých a pokoutních výdělků a to škodí. Je třeba pracovitých rukou jinde, je jich příliš a naléhavě třeba a chybějí.

Snad někdo namítne, že je to jen kytička a lidé se taky chtějí něčím potěšit, mít trochu té nějaké malé radosti. Nu, budiž, proč ne? Ale zdá se nám, že lidé si těch radostí dopřávají někdy až příliš mnoho, až to nebývá zdrávo.

Mně by těšila více kytička, kterou bych si sám natrhal, třeba i s námahou než kupovaná. Koupená radost, pochybná radost.

Tož taky je pravda, že ti městští lidé nemají té možnosti ani příležitosti aby si tu radost sami opatřili a tak si ji hledí opatřit i trochu té přírody (přírodní náhražky) na trhu. Nu, budiž jim tedy přáno. Ať se potěší tou kytičkou. Kytičkářka se zase potěší pětikorunou.

Napadá mi, že to ani není velká radost a potěšení stát venku někde na rohu při takovém počasí, při zimě, větru a sněhové foukanici a prodávat kytičky. Jaký to kontrast, kytičky a zima! Při takovém počasí je i ten výdělek dobře zasloužený.

A mrzne dále. Mráz jak zákon káže. Jenže tak zákon přece nekáže, zákon jara. Vždyť máme dnes již sv. Josefka! Náš svátek! Tož už má být jaro, je to tak říkajíc první jarní svátek a proto tak slavný.

Je to pravda. Žádný svatý se tak neoslavuje a nikomu se tolik „neštandrluje“, nevyhrává jako těm Josefkům a Pepičkám.

Tož vyhrávali včera večer, celá kapela a bylo to, tož jak to bývá, i trochu slavné i trochu veselé i „gdo je měkej nátury,“ tož i dojemné.

Ale nás letos nějak pominuli. Proč asi? Či z obavy myslejíce si, že by hráli zadarmo? Tož snad bych ještě nějakou tu plesnivou desítku někde vyškrabal.

Inu, tak je to, muzikanti vyhrávají, Josefci a Pepinky se radují a muzikanti pak ten vyhraný a vytroubený výdělek propijí. Jak jinak! Ale oni se napijí i během hudební produkce. Který oslavenec má někde schován ten tvrdej hlt, tu „slzu slívovou,“ borovičku, tož i rád zavdá. Proč by ne. Nu, někdy to dopadne i tak, že si některý upřímně posteskne, že „hrát ještě možu, ale chodit již ne,“ a spadne někam do příkopu.

Tož mrzne a je to zatracené. Včera byl takový mráz, že to už ani slušné nebylo. Led na vodě na coul, zem zmrzlá na kost a vítr ledový, že by hlavu i ušima utrhl. Je to i k zlosti i k plači. Pěkné jaro! Taky bychom se již rádi vyhřáli na teplém slunci. A vykoupali se ve vlažném jarním vzduchu. A zatím – nic! I dnes byl ještě pořádný mráz. Led jako podešev. Vítr sice není, ale však on se dostaví. A ten vzduch se zdá tím ledovější, že i pohled zmrazí.

Lidé v poli pracují. Tož mnoho tomu ještě nedají, zvláště včera ne. Ani se nehodilo, když bylo tak zamrzlé a pak ta zima!

Dnes už zase ten hovnivál více vylézá. Nu, je čas, doba setí nastala. Počasí by bylo, zem je pěkně oschlá, vytuhlá, dobře by se pracovalo. Jen kdyby již jen nemrzlo. Je pravda, že v té studené a mrtvé zemi to zrno nic neví a leží tam mrtvě, ale je lépe, když je to uděláno. Je přece připraveno, jen vyrazit jakmile nastane teplé, vlažné počasí. A rané setí je vždy lepší než to opožděné. Rané osení (obilí) roste pomaleji, má čas ale lépe se vyvíjí, utužuje, upevňuje kořen i stéblo, nasazuje bohatší zrno, nepoléhá tolik a dobře vyzrává.

Pozdní setba roste rychle, překotně, ale stéblo je chabé a zrno při horkém počasí příliš rychle dozrává, zaschne, je hubené.

To jsou ty rozdíly. Bývá někdy ječmen únorový, ale taky i květnový. Ale výsledek sklizně? Velký rozdíl.

Rovněž i pozdní, opožděně zasetá řepa cukrovka dává slabý výnos. Roste příliš do nati, do chrástu, ale na vývoj kořene se jí už jaksi času nedostává. Tedy vše má se udělat v pravý čas!

Kdybychom to aplikovali na „lidskou setbu,“ tedy bychom řekli i zde, že se má dělat všecko v pravý čas. Žeňte se, berte se lidé, dokud jste mladí, dokud vám míza v žilách bujně proudí a kolotá. Aby ta „lidská úroda“ byla co nejbohatší, nejvydatnější. Vždyť je jí tolik třeba.

Nečekejte, až se usadíte, z pohodlníte, zestárnete. Pak jste příliš rozumní (nebo chytří?) a opatrní, nechce se vám ani rodinu zakládat., ani (je-li již zde) rozmnožovat. Jsou to věci, o kterých jsme již tolikrát mluvili. Vždyť máme-li věřit statistice, tedy jsme, náš národ, v tom ohledu jeden z těch, které jsou na tom nejhůř. Jsme slovanští Francouzi! Již dávno před válkou řekl jeden Němec, že Češi jsou buďto velcí páni, (že nechtějí děti), anebo již tak degenerovaní. Je to úsudek Němce, ale tím zdrcující.

------------------------------------