Obrazy F.N.

7. červenec 1986, pondělí. Ráno v 6 hodin jsme již připraveni k odchodu z hotelu. Museli jsme jednak takto brzo uvolnit pokoj a jednak si musíme pospíšit se zakoupením jízdenek, abychom ztratili co nejméně času vymezeného dostat se do Kurganu. Recepční nám dovolila, že jsme si mohli nechat zavazadla v hotelu u vrátného a vrátit se pro ně až si jízdenky zakoupíme. Jelikož jsme dolů v hotelu scházeli po schodišti, viděli jsme chodby vyzdobené velkými a také krásnými obrazy a na odpočivných místech schodiště, kde na každém poschodí je „děžurnyj.“ Všude stylový starý nábytek jako stoly, komody, křesla a podobně, nebo krásné mramorové sochy v koutech haly. Na Petrovku jsme šli pěšky. Procházet centrem Moskvy znamenalo plno dojmů. Nejsilnějším dojmem byly masy domů, které jsem vnímal jako mohutné skály oddělené jen širokými prostorami ulic. Cestovní byro na Petrovce byla nová budova, ale postavená na dvoře v areálu domů starých. Stála zde již řada lidí, jak jsme zjistili na vlakové jízdenky a proto jsme se postavili jinde na letenku. Řada se rychle rozrůstala. Někteří lidé přišli, zeptali se kdo je poslední a zase odcházeli. To pak zapřičiňovalo, když se vrátili dohadování a hádky. Tyto fronty jak jsme později zjistili, jsou zde běžnou věcí a na vše čeho se nedostává a nedostává se asi toho velmi mnoho. Asi před sedmou hodinou se před vchodem objevil uniformovaný mužíček, velmi důležitě se chovající a ten napomáhal lidi usměrňovat a dirigovat zmoci svého jistě velmi důležitého postavení. Když pak začali přicházet zaměstnanci byra, byly to samé ženy a bylo jich snad padesát, vrátný se jim ukláněl a to tím více, čím žena byla mladší a hezčí. Naproti nám se řadila jiná skupina lidí, kteří se prokazovali vyznamenáními anebo byli nějak tělesně postiženi. Nebylo jich mnoho a ti byli při otevření úřadu puštěni první. My s Fankou jsme se dostali dovnitř asi až ve třetí vpuštěné skupině. Lidé se rychle hrnuli do jednotlivých oddělení a my samozřejmě s nimi. Nejdříve jsme to zkoušeli v oddělení vlaků, ale tam nám bylo řečeno, že připadá jízdenka jen jako předprodej za osm dnů. Okamžitě jsme utíkali na letenku. Tam zase nám řekli, že dají zadání do počítače a že máme přijít odpoledne ve 14 hodin zeptat se na výsledek. Tak jsme byli velmi rychle obslouženi, ale bez výsledku. Vyšli jsme ven na ulici. Za chvíli se nám podařilo zastavit taxikáře a nechali jsme se zavést na Leningradské nádraží, kde jsme byli již včera na Inturistu. Tady již to bylo horší. Lidí již mnoho a na nás se dostalo pořadí až za čtyři hodiny. Když jsme se dostávali postupně k okénku, viděli jsme, jak dvě obsluhující slečny neměly naprosto naspěch, ale naopak, plně a důstojně vychutnávali důležitost postavení. Tento dojem jsme měli pak všude. Na milici, v bance i v restauraci. Naše přání dostat dvě jízdenky do Kurganu co nedřívějším spěšným poezdom, bylo zodpovězeno, že je možné ve 21 hodin ještě dnes, ale každému v jiném vagónu. Resolutně jsme odmítli, že jsme manželé a že máme společná zavazadla. Znovu trvalo 10 minut zadávání do počítače, volání telefonem a pak sdělení, že v jednom vagónu, ale v různých kupé. S tím jsme souhlasili. Bylo nám řečeno, že máme přijít za půl hodiny pro vyplněné jízdenky. Oddychli jsme si. To hlavní jsme měli zajištěné. Teď budeme jen čekat. Prošli jsme se nádražím. Je to velká budova pamatující jistě ještě cary, koupili jsme si nějaké pití a šli jsme odeslat našim pozyvatelům telegram kdy přijedeme. Znovu jsme procházeli nádražím a prohlíželi si systém jízdních řádů na způsob listů samovolně se překládajících na stisknutí tlačítka a zastavujících se na předvoleném místě. Dále tu byly i velké informační tabule s odjezdy a příjezdy jako je to u nás. Za půl hodiny jsme šli pro jízdenky. Po zaplacení za jednu 36 rublů jsme obdrželi dvě malé knížečky asi o pěti listech. Měli jsme konečně onen drahocenný papír v ruce! 17 vagón a 24 a 36 kupé! Sčítáno od golovy, nět od chvosta, jak jsme pak slyšeli hlášení na nádraží, když byl vlak přistavován. Jdeme před budovu nádraží. Je krásný teplý letní den. Stopujeme si opět taxíka, za 1 rubl a 12 kopějek nás doveze někde k Petrovce. Chtěli jsme sice do ulice Gorkého, ale taxikář prý neví kde tato ulice je. Tak jdeme k hotelu Berlín pěšky, alespoň uvidíme kus Moskvy. Hledáme banku, kde se mají měnit šeky za ruble. Jak procházíme ulicemi, vidíme, že i zde jsou různé stánky s občerstvením a něčím na zakousnutí, ale zdaleka zde nejsou takové bufety a jídelny jako u nás. Nacházíme banku v takové staré budově a jdeme dovnitř. Je zde vše špinavé, nemalované snad od revoluce 1917. V prvním patře u dveří stojí tři uniformovaní muži. Od nich se dovídáme, že zde se taková výměna neprovádí a vysvětlují nám, kde máme takovou banku hledat. Dostáváme se pak na hledanou ulici. Je velmi široká a na jejím konci je vidět museum a za ním Rudé náměstí. Na dvou místech pod označením obchodů Víno jsou vidět fronty čekajících alkoholiků, kterým Gorbačov vyhlásil tak nesmiřitelný boj, jak jsme se později dozvěděli u hostitelů. Tento prodej se provádí jen jednou týdně a každý dostane přidělenu sedmičku alkoholu a to takového jaký se na něj dostane. Ale to musí mít potvrzení od zaměstnavatele, že nemá zameškanou pracovní směnu. Banka na směnu šeků na ruble je na pravé straně ulice za velkým hotelem. U vchodu opět stojí tři uniformovaní muži – milicionáři a uvnitř dvě pracovnice směňující šeky. Před okénky samozřejmě opět neodmyslitelná fronta lidí. Před námi stojí dva manželé, muž dává najevo ironickými posunky a výrazem tváře najevo nevoli nad tímto ceremoniálem. Když se na nás dostane řada, máme k tomu rovněž důvod. Šeků máme asi šedesát a manželka si je předem nepodepsala, jak je požadované. Žena za přepážkou však s podpisy nebyla spokojena, Fanka je musela na všech šedesáti šecích znovu podepisovat. Zásobeni nyní dostatečně místním platidlem vydáváme se na pověstné Rudé náměstí, které je před námi. Silnice se k muzeu svažuje dolů a u muzea pak stoupá nahoru. Z této strany obyčejně vcházejí průvody na všech přehlídkách. Pokud tady ovšem člověk jde sám, je dojem velmi stísňující. Objeví se před ním masa dlažebních kostek náměstí zvedajícího se k horizontu, poušť kamene a nad tím je vidět jen vrcholky věží a po pravé straně mohutnou zeď bez jakékoliv zajímavé architektury. Tak jak my jsme sem přišli sami, cítili jsme se jako nepatrní mravenci. Došli jsme až k chrámu Vasila Blaženého, před kterým stojí opět fronta turistů. Chrám neslouží k bohoslužbám, ale jen jako muzeum. Když jsme pak na zpáteční cestě opět procházeli Moskvou kolem hotelu Rosia, tam bylo také asi pět velmi starých kostelů, ale ty byly úplně zavřené a nepřístupné. Teď jsme prošli kolem obchodního hotelu Berlín. Bereme si zavazadla a dáváme je na chodník před hotel. Já jdu na hlavní silnici a tam čekám na taxi. Pak naložíme zavazadla a jedeme na Kazaňské nádraží odkud má náš vlak odjezd. Ta nádraží jsou zde asi čtyři: Leningradské, Kazaňské, Jaroslavské a pak vzdálenější Kyrskovo. Nejdříve si dáváme zavazadla jen k budově nádraží tak jako desítky jiných lidí. Sedáme si na kufry a odpočíváme. Pojídáme suchý salám a chleba. Potom jde Fanka nakoupit nějaký nápoj na cestu. Vrací se asi po 3/4 hodině s lahvemi moštů. Já jdu pak obhlédnout nádraží a pak se přesouváme se zavazadly až na dvoranu vlastního nádraží. Tuzemci k tomu používají služeb zřízenců se čtyřkolými vozíky, kterých tu jezdí velké množství. Zřízenci mají modré uniformy. Teď v létě je to košile, čepice a kalhoty. Je to pro našince nová nezvyklá podívaná. Cestují zde celé rodiny s velkým množstvím zavazadel. Postávají, pojídají, povídají si a trpělivě čekají. Nevíme jestli to ohromné množství cestujících je jen nyní ve spojitosti s „Hrami dobré vůle“ v Moskvě nebo je to tak v letní čas běžné. Nádraží neni průjezdné, vlaky se přistavují na slepé koleje a těch je zde asi 25 až 30. Vlaky jsou „spěšné“ a pasažérské (po našem couráky). Na každé koleji je displejové značení názvu směru vlaku a čas odjezdu. Pak je zde ještě velká displejová tabule s přehledem všech odjíždějících vlaků a případně s vyznačením jejich opoždění a samozřejmě zase s časy odjezdu. Je to velmi přehledné a pochopitelné. My jsme zde asi šest hodin před odjezdem našeho vlaku, takže sedíme stále na jednom místě, ale kolem nás se neustále posunují cestující a mění se, jak jednotlivé vlaky odjíždějí. Je to ohromující atmosféra, ty doslova jistě tisíce lidí, kteří stačí vlaky neustále polykat. Konečně se na displeji objevuje nápis Moskva-Omsk – 21,40 hod. a číslo nástupiště na které bude rychlík přistaven. Je to č. 1 a skutečně za půl hodiny se na tomto nástupišti objevuje shodný nápis. Máme vagón č. 14 a vagónů je celkem 17. Já nám kupé č. 6 a Fanka č. 9. Usadili jsme se prozatím každý do svého kupé. V mém kupé sedí manželský pár v mých letech asi s dvanáctiletou dcerou. Za krátkou dobu co jsem s nimi seděl, jsem se dověděl, že cestují na dovolenou až do Omska. Čekáme, zda se v některém kupé naskytne možnost výměny míst, abychom mohli s manželkou být spolu. Každý vagón má svoji dozorčí, která dohlíží na správné obsazení míst, vydává lůžkoviny, na přání donese občerstvení. V našem vagóně je to mladá holka, zřejmě nějaká studentka na prázdninové brigádě. Až se všichni cestující usadí a děžurnaja převezme od všech jízdenky, zjistí, že jedno místo právě v devátém vagónu kde je Fanka má jedno místo neobsazené. Stěhuji se tam se zavazadly a usazuji na horní lůžko nad manželku. V kupé je s námi starší žena a mladý asi třicetiletý muž. Naše kupé je poslední před WC. Vedle nás je rodina s malými dětmi a vedle nich dva tělesně postižení manželé s další manželskou dvojicí. Ve vagóně je 36 lůžek, a jelikož vlak má 17 vagónů, znamená to, že pojme až 512 cestujících. Postupně se cestující našeho vagónu střídají na WC, které slouží zároveň i jako umývárna, převlékají se do tepláků. I my se umyjeme, převlečeme, pojíme salám s chlebem a zapijeme slivovicí. Naši dva spolucestující se zděšeně na nás dívají a rezolutně odmítají se napít. Díváme se na ubíhající krajinu a registrujeme viděné dojmy. U lesů a na polích je vidět auta a hodně motocyklů se sajdkami na nichž mají lidé naloženu trávu nebo kopřivy. Je vidět krávy a s nimi pasáky – ženy. Vidíme první vesnice – dřevěné domy. Podél trati se objevuje velké množství zděných budov, ale naprosto zchátralých. Pak jako ostatní uléháme a necháme se ukolébat ve spánek.

x