Obrazy F.N.

„O Dušičkách se musel hrát: „Dítě a jeho mlynář,“ posmíval se Veselý. „O Dušičkách straší, tedy něco strašidelného.“ „Nu, Švanda se k tomu taky hodí a lépe. Je to pohádka a pohádky se poslouchají, zvláště jsou-li dobře vypraveny, lepe než takové strašidelné historie.“  „Tak jest, Vančurko, „řekl jsem a pozdravil duši svou!“

V druhé skupině vyprávěl Veselý nějakou historku končící úprkem přes ploty, příkopy a bažin a umáchanými kalhotami. „Ty kalhoty pověsil na okno a pak je tam zapoměl. Visely tam jako černá pomsta. Ty kalhoty vám byly jako plech. Když je postavil, stály jako nerozborné sloupy.“ „Ale Veselý Leoparde, vy se nikdy nepolepšíte. V takový významný den a na takovém místě, kdy má být duše i mysl obrácena k věcem tajemným a velikým, poučit se v tajemství záhrobí a všehomíra, vy nás zde častujete historií o nerozborných kalhotách. Ó, jak prosaické a vulgární! Totě profanace, znesvěcení důstojného okamžiku. Vy jste veliký hříšník před Hospodinem!“

„Ale dovolte, mistře Beránku, vy jste zase přísný soudce. Však to nebyly kalhoty obyčejné, všednodenní, ty kalhoty byly začarované a visela na nich jakási kletba. Přicházely ho v noci strašit a tlačily jej jako můra. Zjevovaly se mu v noci, vynášely se nad ním jako zlé svědomí, mávaly hrozivě nohavicemi a děsily ho vyzáblou, hladovou tváří. Bylo to inu strašidelné. To byly, abych tak řekl, kalhoty metafysické, astrální.“

„A ty jsi, Veselý zase, víš, abych tak řekl, metafysický osel.“ „No, dovol, to snad ne.“ „Ale jo, můj milý, už je tomu tak!“ „Tož ať si, když je to tak, můžeš po mně uklízet!“ „Snad to není tak zlé. Víš, byli různí oslové před Hospodinem. Jedni nosili těžké žoky, vyšlapávali obilí a poháněli šlapací mlýny a jiní, to byla aristokracie. Jeden zahříval Jezulátko v Betlémě, jiný, na tom vjížděl Pán Ježíš ve vší slávě do Jeruzaléma a za to se jim dostalo milosti, že jsou účastni rajských radostí, tam nahoře. Bileámův osel promluvil lidským hlasem a káral svého pána docela rozumně a Samson pobil Filištínské oslí čelistí. Jaká čest pro národ osličí. Kterýsi filosof pak tvrdil, že osel je nejrozumnějším tvorem na světě. Oslům se odjakživa křivdilo, i tobě, pane Veselý. Metafysický osel! Vznešený, neskutečný, jen pomyslný, odtažitý! A nese trpělivě břímě vaší moudrosti i hlouposti světa.“

„Já nerozumím vaším moudrým oslím slovům, pane Beránku. Zazdá se mi, že vaše učená řeč ani tuze moudrostí nevoní, spíše bych řekl, že zavání tak trochu  - oslovinou,!“ povzdechl si Veselý. „Nu, tak vidíš, přece jsme se shodli.“ „Ergo, jste oba volové, probatum est (dokázáno) a konec debaty.!“

„Hoši milí, pojďme, čas kvapí, připozdívá se a já mám schůzku,“ pobídl Vančura netrpělivě. „Není tak pozdě, ještě není půl šesté. A kdo pak je to ten onen!“  „Je to Ona s velikým O, a proto musím pospíchat, aby nečekala!“ „Tedy její veličenstvo, královna tvého srdce. Nu, pak ovšem jdi a spěchej na křídlech touhy, na nás se neohlížej. A dobrou zábavu, Vančurko!“  „S Bohem kamarádi, však se uvidíme, dřív jak ne,“ loučil se a odkvapil.

Pospíchal, bylo už trochu pozdě. Vyběhl hore, Pekařskou ulicí vedle tramvaje, která se namáhavě plazila do kopce a zahnula do uzounké Zámečnické ulice. Proběhl Eliščinou třídou, nyní ztichlou a opuštěnou, sadem kol evangelického kostela a k národnímu divadlu, kde bylo již dosti živo. Obecenstvo se počínalo scházet, zvláště mládež nedočkavá, ačkoli bylo ještě času více než dost.

Byl trochu unaven a pociťoval hlad. Na to však nebylo zatím pomyšlení. Nebylo dosti času k odpočinku a pohoštění. „Teď ne, kamaráde, teď ne,“ konejšil nepokojný žaludek s úsměvem. „Až potom, však vydržíš.“ „Zdrželi jsme se trochu déle, než bylo třeba. Ale ať, však dojdeme včas, uvažoval a přidal do kroku. Šel rychle, nadcházel si postranními tichými uličkami, proběhl prázdné prostranství mezi chudobincem a Zřandovkou a byl brzy a místě. Zde byla tichá, odlehlá ulička Lesslova, později Hrnčířská, kde strávil první tři léta pobytu v Brně a již se nyní odcizil, ale na niž nezapomněl. Zanechal zde něco, co jej k sobě poutalo a nedalo zapomenout.

Byla to tichá končina a teď v noci dvojnásob tichá. Rušný život se odstěhoval tam dolů na Novou ulici i se svými řinčivými tramvajemi a nepřetržitým proudem chodců, který spěl za svým neurčitým cílem. Zde nahoře byl klid, ticho, jen opodál z malého cihlářského domku lkala harmonika a zazníval tichý hovor a zpěv, tlumený nočním šerem.

Oddechl si, když dospěl k poslední svítilně na konci ulice. Pohlédl na hodinky, ještě nebylo šest. Vida, není tak pozdě a nebylo třeba tak pospíchat. Uvolnil napětí svalů a procházel se malou chvíli na protějším chodníku, ale dlouho nečekal. Z chodby třetího domu vyšla dívčí postava a blížila se rychle k němu. Byla to ona. Šel ji vstříc a stiskl ji ruku. Pohlédli si do očí a usmáli se na sebe tiše, radostně.

„Konečně,“ pravil on. „Čekal jsi dlouho? Nemohla jsem dříve přijít.“ „Ani ne, lhal bych, kdybych řekl, že ano. Zdržel jsem se trochu.“ „Opravdu, kde asi?“ Tázala se trochu udiveně. „Nu, nic takového,“ konejšil ji. „Přiznám se bez mučení. Byl jsem s několika kolegy na Centrálce v tom městě mrtvých, kde pod tolika dojmy a zážitky se snadno popozapomene. Ale já nezapomněl. Pospíchal jsem jako na křídlech, abych došel včas. „Tos nemusel, však já bych taky počkala a ráda. Však nejsem princezna, nedůtklivá, které se musí vše přesně a včas splnit. A kdybys nepřišel, věděla bych, žes nemohl přijít.“ „pro mne jsi a zůstaneš vždycky\ milou princeznou. A nebylo by ti toho líto, kdybych nepřišel?“ „Jistěže bylo, ale snažila bych se s tím smířit.“ „Jak jsi krásná a milá,“ pohladil ji něžně po ruce.“Chudý člověk se musí učit skromnosti a odříkání, to už je jako údělem, říkávala naše maminka.“ „A myslíš, že je to správné?“

„Myslím, že je. Však naše maminka ví, proč to říká. Naučíme-li se odříkání, pak ani to zklamání tolik nebolí. A naše maminka zažila toho zklamání a bolesti v životě více než dosti.“

„Chudinka, je mně ji líto. Ale život má taky svoje krásy a radosti a chystá je pro nás, pro koho jiného. A my se snažíme je získat pro sebe, být i jich účastni. Život je krátký, ale cesta k nim bývá dlouhá a trnitá, je zde však naděje, která nás posiluje na cestě.

Někdy jen ta silná naděje nás vede k cíli. Však vzdávat se jich předem, myslit si, že nejsou pro nás, proč to, kde by byla potom radost ze života?“ „Já nevím, ale někdy se mi zdá, že to vše pro mne není a že můj život uplyne tak všedně a bez radosti a osobního štěstí.“ „Jak to mluvíš. Ty, tak mladá, kde se tu béře tolik resignace a melancholie?“

Pokrčila rameny, ale zůstala vážná. „Nevím, kde se to vzalo, ale je to zde. Snad je to vrozeno mé povaze, snad je to i výchovou a následkem rodinných poměrů. A proto, vidíš, mám tě ráda, tak ráda, ale jednou až odejdeš a snad i zapomeneš, kdo ví? Pak smířím se s tím, ovšem s hořem a bolestí, ale, co jiného mně zbude? Já mnoho přemýšlím a uvažuji!“

„To právě je chyba, že mnoho přemýšlíš a pak přicházíš k takovým klamným závěrům. Jak bych tě mohl opustit, zapomenout? Což je to možné? Bětuško, ty dítě bláhové. Pojď, pohleď mně do očí, vidíš zradu, klam?“

Mluvil horkým hlasem a vzal ji za ruce a ponořil své zraky do jejich tmavých, hlubokých, jako dvě horské studánky. Byly vážné, opravdové a zíral z nich tajný smutek.  „Teď, teprve když jsme se náležitě poznali a porozuměli si, ty mluvíš o zradě a opuštění a rozchodu!“ „Ne o zradě, to ne, o té nechci mluvit. Což víme my, co nám život přinese? Však přijdou okolnosti, a ty budou silnější než my       a změní naše předsevzetí a všecky naše plány, krásné záměry  a ony přijdou v nic. Což tobě bych chtěla věřit a věřím, jen kdyby toho kdyby nebylo. Jsme mladí, právě tak beznadějně mladí a ty říkáš, že cíl je daleký. Je opravdu a v cestě mnoho překážek.“

„Ale jdi hloupoučká, co se to dnes s tebou děje, já tě nepoznávám! Tak na tebe působí ten dnešní den? Dnes a zítra, kdy vzpomínáme svých drahých, kteří již nejsou, ty myslíš na to, co není a já ani nechci, aby bylo. Mysli raději na vše krásné a radostné, co přijde a musí přijít, na ty radostné chvíle, které jsou a budou jednou naše. Ano, tak. Pojď! Hleď, jsme zde sami dva, v této večerní samotě a opuštěnosti, tak sami jako dva prsty jedné ruky, které patří sobě. Ano, sobě a chtěl bych, aby vždy patřily sobě.“

Vzal její ruky pod paži a tiskl ji jemně k sobě. Cítil jak teplo jijího těla se pomalu přelévá v jeho a pocítil k ní takovou něhu, že by ji nejraději stulil v náručí a hýčkal jako nejdražší poklad.

„Nač to všecko, raději mně pověz, co jsi dnes dělala.“  „Já? Málo je toho. Šla bych taky ráda na Centrák, ale je to přece trochu daleko a sama? A pak mamince není dobře, zase ji přitížilo, proto jsem nechtěla se příliš vzdálit. Jen jsem si vyšla chvíli do Lužánek a do Černých Polí, kde jsem usedla na mezi a pozorovala západ slunce. Byl krásný, ale bylo v něm i cosi ponurého, příšerného. Snad i to mně tak smutně naladilo.

„Vidíš, kdybych to byl věděl, nešel bych nikam, šel bych raději k tobě. My se tam lehkomyslně bavili, poslouchali tlachy povídavého kamaráda, a ty ses tady trudila. „I to nic nedělá, jen když ses bavil. Víš, že tvoje radost je i mojí radostí.“ „A tvoje žalost je zase mojí žalostí a nechci, abys byla smutná. Ne mně kvůli, sobě kvůli, musíš být veselá!“

Minuli to širé, prázdné prostranství a vešli pod stinné koruny akátů na Giskově ulici. Bylo tam nahoře temno a ticho, nebylo tam chodců v té tiché ulici a řídké lucerny jen skrovně ozařovaly temná zákoutí. Šli zvolna k sobě přituleni pod tichým, zachmuřeným nebem zádumčivého večera.

„Jaké je zde ticho, jaký klid a mír. Hle, tam ten starý hřbitov, ta stará zašlá památka někdejších časů. Je to taky obec mrtvých, ale těch, na něž již nikdo nevzpomene. Kde jsou ti, kteří nad nimi truchlili a plakali? Není jich více. Zůstal jen klid, mír a zapomenutí. Jak je to v té krásné básni: Spola stíněn kmeny – a spola v slunci, učiněná, lada – je travný lán, jen mělkých vln tu řada – dí chodci, že to hřbitov opuštěný. Těch kdo tu leží, není pamětníka – ni těch, jimž bylo bolno šlápnout na ně – jen kříž v zem káceje se stráně – rozpíná náruč k Bohu slitovnou.“

„A přece je tu klid, svatý mír. Zde nestraší a nebude strašit. Obraz klidného vyrovnaného stáří. A chtěl bych, aby i naše stáří bylo jednou takové tiché a vyrovnané, kdy už nic nebolí a jsou jen vzpomínky, které laskají a hladí! Ano, tak!“

„A teď jsme mladí, ne bez naděje, nýbrž bohu dík a svět je náš a patří nám i jeho radosti. Viď, Bětuško milá. Mám pravdu?“ Přitiskl ji horce k sobě, až zaúpěla a políbil na oči, na ústa. „Máš mně ráda?“ „A ty se ptáš?“ Odvětila, oplácejíc mu polibek. „Vždycky tebe, jen tebe, můj milý, drahý Pepánku.“  „Bětuško milá,“ šeptal jí do ouška a laskal ji jemnými, mazlivými pohlazeními.

„Již nejsi smutná?“ „Již ne, při tobě ne, jsi takový milý, dobrý a je mně při tobě dobře jako u maminky.“ „Máš ráda maminku, když na ni tak často vzpomínáš?“ „Můj Bože, mám, vždyť je to právě maminka. A teď, když trpí, musím ji mít dvojnásob ráda.“

„Jsi lepší než já. Kdy já si vzpomenu na maminku? Málokdy a to jen tak letmo, mimochodem. Proč? Odcizil jsem se domovu. U nás se ten rodinný cit nevyvinul plně, ustrnul na povinné úctě k rodičům. Čím to je? Snad proto, že se s námi mnoho nemazlili, nebylo k tomu času a tam kde práce a námaha štve lidi od úsvitu do noci, tam není místa pro citové výlevy.

Já měl raději dědečka a babičku. Byli to dobří lidé, u nich bývalo naše útočiště, babička nás brávala v ochranu a vždy měla pro nás v kapsáři něco lepšího.

Náš otec byl přísný a zachmuřený, myslil jen na práci a povinnost a totéž požadoval i os nás. Málokdy jsme od něj uslyšeli vlídné slovo, teplejší tón v hovoru. Maminka byla od něj zakřiknuta a snad proto se nám zdála chladná, málo srdečná. Kdo ví, nerozuměli jsme tomu. Ale jistě nás měla ráda, vždyť to byla maminka.

Babička! Proč mají děti rády babičku? Ta naše, to byla živá kronika, jak ta uměla povídat, co ta měla v zásobě povídek, pohádek a písní! Maminka taková nebyla, od ní jsem neslyšel, nepamatuji se, pěknou pohádku nebo jen příběh nějaký. Ach ano. Je tomu tak, jsem upřímný a přiznám-li se k tomu, jak málo mám upřímného citu k rodičům, je to smutné, ale pravdivé. Proč to tak musí být? Pochopíš to?“

Zamlčel se a mlčeli oba.

„Dovedla bych to pochopit,“ pravila tiše po chvíli. „Vždyť i já necítím k tatínkovi to co k mamince. Ctím jej, vážím si ho, protože je to tatínek, ale maminka je mně nade vše. Tatínka jsem se vždycky trochu bála. Vždyť jej znáš jaký je. Kdyby nám maminka umřela byla bych velmi nešťastna, protože s ní bych ztratila vše, vše krásné a to co myslím, že nás pojí teď dohromady. Nebo co by bylo z naší rodiny? Rozpadla by se a už bychom neměli domova. Vždy´t jenom maminka je tím pojítkem, které rodinu udržuje pospolu. A toho se právě bojím, co by potom z nás a ze mne bylo?“ „Na to je ovšem těžká odpověď. Ale přece by zde byl ještě tatínek. Ale už by to nebylo ono. S tatínkem by zůstala asi nejstarší Žofka a my ostatní bychom se rozešli do světa. Byli bychom jako ta ptáčata bez hnízda.“

„Ale bohudík, maminka ještě je a bude žít a nač se tedy trudit tím co není? Odvrhni ty smutné myšlenky, které tě trápí a mysli na věci veselejší. My úplně zapomněli, kam jdeme, vždyť jdeme do divadla, abychom se pobavili, a tam zapomeneš. Víš, že dnes dávají „Strakonického dudáka,“ tu krásnou pohádku od J. K. Tyla a v nové výpravě, pod vedením akademického malíře Weniga? To bude nádherná věc, velmi se těším na ni. Ty se netěšíš, necítíš ani trochu radosti?“

„Ale ano, jak bych se netěšila, ale já úplně zapomněla, kam jdem. Vždyť já taky miluji krásné věci, nejsem přece takový škarohlíd.“

„Nu, tak vidíš. Jen hlavu vzhůru, však již jsme zde.“ V divadle byl značný nával. Novinka přivábila hojně návštěvníků. U pokladen bylo nabito, že nebylo hnutí a V. se ohlížel starostlivě. „Chybil jsem, že jsem nevzal lístky hned prve. Ale opravdu tak jsem spěchal, že jsem se obával, abych nepřišel pozdě za tebou, a ty nemusela čekat na mne.“  „Tos nemusel, vždyť já bych ráda počkala.“

V tom spatřil Suka, který si prohlížel divadelní návěští. Usmál se a dloubl jej žertem do zad. „Pozdrav tě Bůh Václave, ty zde? Máš již vstupenku?“ Suk se ohlédl překvapeně. „Já? To ano, zde do parteru.“ „Vidíš, já ještě ne a půjde to, jak vidím, ztuha. Ale dovol, abych ti představil zde slečnu Benešovou. Bětuško, to je můj kolega Suk.“

Suk smekl zdvořile, uklonil se a prohlížel si ji zvědavě. „Těší mne, že vás poznávám.“ Ta opětovala jeho poklonu a pohlédla naň svýma tmavýma očima. „Václave, mám k tobě prosbu. Nechtěl bys na chvilku dělat rytíře slečně Benešové? Jen co přinesu vstupenky. Přičiním se, aby to netrvalo dlouho.?“ Poprosil jej V. „Ale ano, milerád. Bude to pro mne ctí, být společníkem krásné dámy,“ usmál se Suk. „Jen přijme-li slečna mou společnost.“

„To jsem rád, děkuji ti. Bětuško, jsem brzy zpět.“ A odkvapil k pokladně. Bětuška mlčela a četla divadelní program.  „Slečno, chodíte ráda do divadla?,“ tázal se jí Suk. „Divadlo mám ráda, ale přijdu do něj zřídka,“ odvětila tiše. „Proč pak? Máme-li něco rádi, proč bychom si to odpírali? „Inu, když člověk vždy není pánem svého času a chudé děvče musí skromně,“ pravila s úsměvem, pohlédnouc naň ironicky. „To mohou snad jen tam ty „krásné dámy.“

Suk porozuměl narážce a přešlápl v rozpacích. „Promiňte, nechtěl jsem vás urazit. Vidím, že nemilujete prázdná slova a lichocení.“ „Kdo by mluvil o urážce, vím, že to byla jen zdvořilostní forma. Ale na lichocení si opravdu nepotrpím.“ usmála se naň a ve tvářích se jí zjevily něžné důlky. „Jste zvláštní dívka, každá jiná by pokládala pochlebné fráze za povinný hold.“ „Myslíte, že každá? To by bylo zlé, kdyby byly všechny jen tak povrchní. Snad některé, snad mnohé, ale všechny? Křivdil byste nám. A neříkejte, že jsem zvláštní, není na mně nic zvláštního.“   

„Nu, tak doslovně jsem to nemyslil,“ usmál se znovu. „Ale přece jen snad mám trochu pravdu v obou bodech.“  „Snad,“ odpověděla krátce a odmlčela se. Suk z neklidněl. S touto dívkou se mu rozprávka nechtěla dařit. S jinými děvčaty zacházel ledabyle a posměšně, ale této nerozuměl. Nebyla povrchní, to poznal hned, nebyla ani omezená, v jejich očích byla hloubka a tajilo se v nich něco, co nebylo tak snadno rozřešit a pochopit. A z celé její postavy vyzařovala jistá něha a půvab prosté, skryté elegance. Tolik ženám rozuměl, vždyť jich měl již tolik, více než bylo zdrávo. Opravdu zvláštní děvče. Ten Vančurka si umí vybrat, jen co je pravda.

„Vy nejste zdejší, pane Suku,?“ přerušila nepříjemnou pomlku Bětuška.  „Ne, nejsem, jak jste to poznala?“ „Váš přízvuk to prozrazuje.“ „Vskutku, ten nešťastný přízvuk. Nejsem ani Moravan, jsem z království, z čáslavského kraje, víte, tam kde „na mém poli pro každého dárek boží zraje,“ jak to praví ta národní píseň. A teď jsem zakotvil v Brně, když jsem prošel tu naši milou českou vlast.“ „A jak se vám líbí Brno?“ „Abych byl upřímný, mnoho ještě ne. Z počátku se mi vůbec nelíbilo u porovnání s Prahou a nudil jsem se zoufale. Vás ovšem mé přiznání nepotěší, jako místní patriotku,“ usmíval se omlouvavě. „Ale jsem upřímný. Našel jsem však dobrého přítele, který mi pomáhal v první a kritické době poznávat a vyhledávat skryté půvaby a památnosti vašeho města.

Váš přítel Vančura je dobrý kamarád, mluvím zase upřímně, aniž bych někomu lichotil nebo zbytečně chválil. Přítel, jakých je málo. Mně velmi pomohl. Poví pravdu přímo a bez okolků, někdy i vyhubuje, až uši brní, ale když je třeba pomoci, poradí, pomůže ochotně a rád.! V tom se pozná pravý přítel. Mám jej rád, dobrý, upřímný, čestný člověk. Nepovažujete-li má slova zase jen za prázdnou chválu a lichocení,“ řekl omlouvavě.

Naslouchala mu a pozorovala jej s ukrytým zájmem. V jeho sehnuté postavě, pobledlé tváři a světlých očích bylo něco, co ji odpuzovalo, ale když mluvil o příteli, změnil se výraz tváře i tón řeči i výraz slova. Byl vážný, opravdový a ozval se v něm teplý tón i upřímný zvuk. Tu nebylo nic strojeného, neupřímného nebo záludného. Jako by měl dvojí tvář a tu druhou navazoval jen v řídkých chvílích. Nebyl příliš hezký, ale ona nebyla z těch, které dají něco na pěknou larvu a dají se jí oklamat.

„Ne, nikoli,“ odvětila pomalu, „vždyť i já dovedu zvážit cenu pravého přátelství. Naopak, je to velmi krásné, že si tak vážíte svého přítele, vždyť dobrý přítel je nad zlato. Ale musí to být přátelství ryzí, opravdové a obětavé, které teprve v pravé chvíli ukáže svou cenu, když obstojí v ohni překážek a obětí.“

„Krásně mluvíte, slečno, obdivuji se vám. Jste opravdu zvláštní dívka, opakuji to, ať už se na mne zlobíte nebo ne. Nemnoho je takových.“ „Už zase upadáte do své staré chyby a měla bych se na vás zlobit.“ „Ó, nikoli, myslím to zcela vážně, na mou čest.“ „Nu, když je to takové, budiž. Příteli svého přítele nutno něco prominout,“ usmála se pobaveně a v líčkách se jí opět ukázaly ty dolíčky, které ji tak slušely a v očích zahořely jiskry. Suk byl nadšen, obdivoval tu tvář, která byla tak vážná a odmítavá a dovedla se tak rozjasnit, rozzářit.

„Nuže, zde jsem,“ hlásil Vančura, třímaje vstupenky v ruce. „Byl jsem tam dlouho? Však jsem nešetřil loktů a utržil jsem nejedno nepřívětivé slovo. Nudili jste se spolu hodně?“ „Já jsem se nenudil, ale slečna se asi nudila,“ mínil Suk. „To sotva, pan Suk je až příliš zábavný.“ „Zase ironie. Ale ať, přijímám s povděkem.“ „Ó, Václav to s dámami umí, jen co je pravda,“ smál se V. a Suk se zarděl v rozpacích. „Ale abychom již raději šli, je pomalu čas, za čtvrt hodiny hrají.“ „Není ještě tak pozdě,“ mínil Suk.

„Pro tebe snad, zde v parteru, ale my půjdeme, nesluší se vyrušovat sedící obecenstvo při začátku představení.“  „Nuže, poklona slečno a přeji dobrou zábavu,“ klaněl se Suk. „Nazdar kamaráde a dobře se pobav,“ oplácel V.

Ty naše české divadlo, ty naše ubohá česká Thálie! Jek jsi chudá, jak odstrčená! Jsi chudou popelkou, pastorkyní, přezíranou, chudě, uboze vybavenou. Stojíš zde tak skromně, stydlivě, zde na rohu Veveří ulice, stísněná, zdušená, hrdou masou kamení protějšího zemského domu.

Kdo by tě neznal, netušil by, že jsi útulkem umění, umění toho nejvyššího, které k srdci mluví řečí srozumitelnou a přístupnou, povznáší, zušlechťuje, vzdělává.

Jak hrdě, pyšně a zpupně se nese tam ten tvůj protějšek a soupeř, německé divadlo na Hradbách, zbudované přízní radnice, radnice německé a nám nepřátelské, zbudované Zač? Z čeho? Zbudované z našich mozolů a našich peněz, bez nás a proti nám. Bohu budiž žalováno! Proč je to tak a proč to musí být tak? Stará bolest, která bude bolet a nepřebolí, dokud, ano, dokud! Těšme se marnou nadějí!

A tam v té prosté, ošumělé budově, tam musí působit umění právě jen svým uměním, svou kvalitou. I ta skvělá výprava se tak divně, nepřirozeně vyjímá v té celkové ošumělosti. Tak málo zde velkého, důstojného, imposantního. Ještě, že hradili plynové osvětlení elektřinou a vnitřek trochu osvěžili novým nátěrem a nezbytnou malbou.

Strakonický dudák přinesl něco nového, zbořil staré tradice. Místo starého, ošumělého „Mlynáře a jeho dítěte,“ strašidelné historie z prostředí nám cizího a nepřátelského, se svou falešnou sentimentalitou, přemírou vzdechů a slz, pohádka naše, česká, pohádka všem přístupná, která k srdci mluví. „Toto budiž vaše a toto budiž vám přidáno,“ myslilo si ředitelství a režie, když odívalo hru do nového roucha. A bylo to vskutku skvělé roucho. Bylo vidět, že výpravu řídil opravdu umělec. To pohádkové, orientální město, královský palác, ty tance, balety, to bylo jedinečné.

Herci se snažili, aby se svých rolí zhostili co nejlépe. Švandu hrál B. Zavadil, první subret a tenor operety, Dorotku, sl. M. Popelková, „Popeluška,“ Kalafunu Malý, starý, obtloustlý táta, kterému ta úloha znamenitě seděla. Princeznou byla sl. Věra Skalská, první subreta, krále hrál Holík, komická figura, Vocílkou byl Pulkrábek. Výborné byly balety i to pohádkové osvětlení. Bylo to krásné představení, líbilo všeobecně a každý si odnesl ten nejkrásnější dojem a zážitek.

„Nuže, jak se ti líbilo?“ tázal se V. Bětušky. „Velmi, bylo to krásné.“  „Krásnější nežli tan bývalý „Mlynář, viď?“ „Zajisté že mnohem krásnější. To se nedá srovnat.“ „To si myslím, ředitelství mělo zde šťastnou ruku. Jen víc takových her, místo všelikého cizího braku. Není vždy nejlepší to, co má značku cizí proslulosti. Budeme navštěvovat častěji takové novinky, naše věci, výhradně naše, chceš?“ „Jak bych nechtěla, vždyť toho tak málo znám. A s tebou, vždycky jen s tebou.“ „Ale je již pozdě, na jedenáctou. Přece se to protáhlo. Nebudeš hubována?“ „Však něco snesu. Pro umění musíme přinášet i oběti,“ odvětila s úsměvem. Klíč mám a půjdu tiše, abych nikoho nevzbudila. Maminka spát nebude, ale ta nic neřekne, ta mi popřeje vždy trochu radosti. A tatínek, ten by huboval stejně. S tím se musím smířit.“  

Šli zase obvyklou cestou, Giskovou ulicí pod akáty. Bětuška mlčela zamyšleně. Tma houstla, vzduch byl chladný, těžký a chystalo se k dešti. Začínalo poprchávat a povíval severní větřík. „Není ti chladno? Zdá se, že zmoknem,“ řekl starostlivě. „Co na tom, však mám teplý kabátek.“ „Pepo,“ pravila po chvíli, „řekni mně jaký je to člověk ten tvůj kolega Suk?“ „Proč se ptáš? Zajímá tě?“ „Ne v tom smyslu, jak ty si myslíš, spíše jako individualita, charakter.“

„Nuže, co se ti na něm líbí nebo nelíbí?“ „To nemohu dobře říci. S počátku mne odpuzoval. Cítila jsem u něj něco, co mně jako varovalo, výstrahu dávalo. Jakoby byl čímsi poznamenán. Ale později, když mluvil o tobě, změnil se celý jeho výraz a byl zase jiný, jakoby měl dvě tváře, dvojí fysiognomii. Chválil tě a nazval tě svým nejlepším přítelem. Poznala jsem, že to myslí upřímně, že to není u něj jen fráze. Jste spolu opravdu tak dobří přátelé?“

„O sobě to nemohu ještě říci, ale u něj je tomu snad opravdu tak. Když jsme se poznali, vybudil múj zájem svými uměleckými sklony. Hraje krásně na housle a výborně maluje. Ale při tom je člověk vskutku, jak jsi řekla, poznamenaný, a sice svým nezřízeným životem, příliš podléhal svodům života a hověl svým náruživostem, které jej přivedly na šikmou plochu. Když se dostal do konfliktu s profesorem, rád jsem mu pomohl svou radou, která mu velmi prospěla a za to cítí ke mně vděčnost. Je to do jisté míry zajímavý člověk a já chtěl bych mu pomoci a udržet jej na dobré cestě. Není ve svém jádru špatný, jen povrchně zkažený a vím, že by chtěl být lepší, ty chvíle on má, ale je nestálý, nevydrží.

Cítím, že jednou se ocitne v situaci, která bude hraničit tragedií a tehdy bude potřebovat pomoci a já bych mu rád pomohl a zachránil ho. Zdá se, že je v něm kus talentu, že v něm dříme jiskra umění a kdo ví, zda by se nepodařilo ji v něm roznítit. Když jsem jej slyšel nejprv opravdu hrát a bylo to tehsy, když jsme se pohádali pro ten jeho život a já mu trochu vyhuboval, tehdy snad pod vlivem toho hrál tak jak jsem ještě nikoho neslyšel. Jakoby mne vedl přes propasti pekla, říšemi zatracenců, tak mi bylo.

A v té chvíli se tak změnil a byl zcela jiný, nový člověk. Poznal jsem jeho druhé já, to krásné, ryzí a čisté pohřbené pod nánosem blejna všednosti a neřesti. To vylovit a očistit stálo by opravdu za pokus.“

„Tak ono to není na světě tak jednoduché jak se nám zdá! Mně to byl jen takový všední, nepříjemný člověk a zatím je to podle tebe složitá osobnost hodná pozoru,“ usmála se. „Na prvý pohled,“ pokrčil rameny. „Nikdo snad není tak jednoduchý, jak se zdá. Neznáme ani sami sebe. Či víme my, co se v nás skrývá? Možná, že každý v sobě nosíme svého dvojníka, své druhé já, které se nám skrytě směje a projeví se v kritických chvílích života a učiní nám čáru přes náš počet. Někdy provedeme něco, čeho se sami hrozíme nebo se nad tím udivujeme. A to je snad čin toho někoho druhého v nás.“

„Opravdu Pepo, ty máš divné závěry. To by se pak člověk bál sama sebe, toho nepřítele v sobě.“  „Tak zlé to není a nebude,“ mínil, pevná povaha se toho bát nemusí. To jen člověk příliš s rozpolcenou povahou je sám sobě nepřítelem. A ty jsi k tomu příliš rozumná. Máš svůj úsudek a zdravý názor. A vidíš, taky jsi v něm pozorovala něco dvojakého, dvojí tvář. To, že máš bystrý postřeh a dovedeš usuzovat. A za to jsi moje milá, hodná a chytrá Bětuška,“ hladil a tiskl ji její ruku

„Ty jsi můj milý a dobrý učitel, protože mne učíš poznávat a myslit,“ oplácela mu. Škádlili se chvíli a laškovali a byli doma dříve než se nadáli. „Konečně doma,“ povzdechla si u domovních dveří. „Tam u toho hřbitova a na tom rejdišti je to přece jen pusté. Dnes v takový den bych tam sama nechtěla jít, bála bych se, že tam na mne někdo číhá!“ „Bála by ses čeho? Ti mrtví, ti jsou rádi, že odpočívají ve svatém pokoji. Leda zlého člověka.“ „Třeba i zlého člověka a na světě je mnoho zlých lidí.“

„Kdo by tobě mohl ublížit? To by už musel být tuze špatný člověk.“ „Inu, stávají se věci,“ mínila, odmykajíc dvéře. „Tak, Pepánku, rozejdeme se, je již tuze pozdě. Odejdi v pokoji a dobře se vyspi,“ přála mu, tisknouc mu ruce. „A ty dej pozor, aby ti nepuklo srdce jako Dorotce,“ smál se. „No, stáhneš se šněrovačkou.“  „To nedělám, protože – můj milý – já šněrovačku nenosím.“ „Dobrou noc Bětuško, krásné sny,“ volal ještě za ní. V chodbě již bylo ticho.

-----------------

„Hoši milí a mládenci počestní, mám nápad. Teď když je po konferenci, která tak krásně vyzněla, bez jediné koule, pumy, špajzky a napomínáku, navrhuji, abychom na její oslavu a na krásný výsledek uspořádali dnes večer u Hajdičky takové přátelské posezení. Kdo souhlasí se mnou?,“ oslovil Vondráček vážené shromáždění v „zednářské lóži,“ vulgo v umývárně.

„Hlasuji všemi čtyřmi,“ volal Vašíček. Ale k čemu a nač ty řeči vznešené? Řekni, táto přímo: přijďte kluci k Hajdičce a tam si uděláme bene, budeme chlastat, až se budou hory zelenat. Nemám pravdu, táto a velmistře?“ „Občane Vašíčku, volám vás k pořádku, vyjadřujete se příliš oteřhubě a řeč vaše vás známa činí. Za to byste zasloužil „hobla,“ napomenul jej táta. „Náš podnik večer musí být seriosní a musí vyznět důstojně.

„Jako obyčejně, jako obyčejně. Nač však to zbytečné povídání? Jde se a konec. odhlasováno. Kdo nesouhlasí proti mně, jest,“ rozhodl Tilc.

A večer se šlo k Hajdičce. U Hajdičky to byla taková studentská hospoda na začátku ulice Cihlářské, která se teprve rodila, začínala na rohu ulice Antonínské a končila někde v neznámu u kotlárny Brandlovy. Pani Hajdová byla obstárlá, tlustá panička, která se ještě ráda vydávala za mladou. Oblékala se trochu výstředně, nosila skřipec a snad si i barvila vlasy. Neznámo byla-li vdaná či i rozvedená, ale vládla ve svém podniku neomezeně a studentům přála. Měla ráda studentské návštěvy, při nichž se její stárnoucí srdce zahřívalo na teplotu zápalnou a lichocení studentů ji přinášelo illuse mladosti. Hlavní věc, že tam bylo dobré pivo a dobrá míra a byl to takový útulek, trochu jako za větrem, kde se studenti cítili jako doma, pod ochranou mateřských křídel paní Hajdové.

U Hajdičky se dobře posedělo i dobře popilo a když študenti přebrali a provedli nějaká alotria, paní Hajdová přimhouřila oko. A často když bylo před prvním a študenti měli dales, dala něco k lepšímu.

„Tak co, Vančuro, jdeme taky večer?,“ tázal se Suk. „Proč bychom nešli? Neškodí jednou za čas se pobavit a posedět v přátelském kroužku. Proč bychom utíkali radostem světa.“ „Což o to, jsem taky při tom, jen aby –,“ odmlčel se Suk významně. „Proč, jsi sebou tak málo jist? Však nemusíš při tom rozum utopit. Nedovedeš zachovat míru? Jaký bys to byl muž, abys se nedovedl ovládnout.“

„Inu, když ten mistr alkohol je takový záludný, podáš mu prst a chytne tě za celou ruku.“ „Ech, jdi. Ostatně tvoje vůle, netroufáš-li si, nechoď, bude lépe pro tebe.“ „No, já půjdu, stejně bych se neudržel, ale za výsledek neručím.“

Studentský lokál byl již řádně obsazen. V jedné polovině opanovali naši průmyslováci, druhou obsadili gymnasisté. Bylo to dvé „obce,“které na sebe pohlížely nevraživě. Gymnasisté se chovali trochu povýšeně, považovali se za něco lepšího a naši průmyslováci se jim posmívali.

„Ajta, Vančurka a Suk, vzácná návštěva. Kam to napsat, Vančurko, ty sváteční hoste? Suk, to je jiná! Ten dovede tvrdit muziku a nahlížet korbelům na dno.“  „Pojď sem k nám,“ zahlaholili hoši.  „Pán budiž s vámi.“ „I s duchem tvým. A posaďte se poustevníci. Mařenko, kde je váš konec? Sem, pány obsloužit.“ Sklepnice přicupitala: „Co si pánové přejí?“

„Mně brunetku,“ požádal Suk. „A ten druhý pán?“ „Blondýnku, krásná Hébe.“ „Tož pijte hoši, na zdraví, ať se nám to postaví!“  „A proto pijme, pijme, dokud sklenka kyne nám a proto pijme, pijme, dokud sklenka kyne nám,“ zpíval Vašíček cituplně. „Vašku, počkej, nechvátej tolik, ponech si to na pozdější chvíli,“ napomenul jej Vondráček a povstal se sklenicí v ruce.

„Mládenci a kolegové! Sešli jsme se dnes, abychom důstojně oslavili dnešní radostnou událost. Ale kdo způsobil, že jsme se mohli tak sejíti, kdo nám připravil ten šťastný okamžik? Byl to náš milý přednosta Dóda, který za nás v konferenci lámal kopí a nedal na nás dopustiti. Za to povznáším pohár a připíjím mu z plna vděčného srdce. Mládenci, sláva našemu přednostovi, ať žije náš Trenk Bib Dóda!“ „Sláva mu!,“ zvolali hoši, pozvedli sklenice a připili mu.

„Hoši,“ zvolal Veselý, „buďme spravedlivý. Komu čest, tomu čest. Připijme taky našemu milému tátovi a velmistrovi Vondráčkovi, z jehož iniciativy a na jehož popud jsme se sešli. Ať žije táta Vondráček!“ Nový přípitek a hoši pili a pili.

„Jak to táto Vondráčku, že ses dnes zpronevěřil své Vavříčce a dal si přednost naší Hajdičce?“ „Nikomu jsem se nezpronevěřil. Vavříčka má pivo jako křen, to se nedá přirovnat. Ale dnes, v tak významný den je třeba být solidární s druhými.“ „Však ty jí to nahradíš podruhé a ona tobě taky, viď,“ smál se mu Tilc. „Co si myslíš, že tam piju na sekeru nebo zadarmo? Svou mírku si vždycky zaplatím!“ „Ale ráda tě vidí a ty ji traky, hehe a přeje ti!“ „nesmysl, nežvaň hlouposti,“ myslel si Vondráček. „Že ti může něco takového napadnout.“

„Ale proč, mistře Vondráčku! Vždyť Vavříčka je ještě jako zralá broskev, trochu sice nahniličko, ale co na tom. A když jsou ženské hloupé, přejme jim toho,“ připojil tišeji a ohlížel se opatrně, aby to Hajdička neslyšela.

Ta seděla v bufetu v červených šatech., se skřipcem a načesanou frizúrou a la Pompadour a usmívala se spokojeně. „Žádná není taková, taková, taková, jako paní Hajdová, Hajdová,“ hlaholil zase Vašíček. „Na zdraví naší milé paní Hajdové, ať žije!“ „Na zdraví,“ zahřímali studenti, až okna drnčela. Hajdička se blahosklonně usmála a děkovala líbezně. Studenti se smáli a byli veselí do aleluja.

„Do kola, hoši. Mařenko, pivo sem a musíte zpívat s námi. Že ne? Musíte, žádný odpor se nepřijímá.“ Sbor: „Pějme píseň dokola okolo stola, lalala, pějme píseň dokola okolo stola. Komu píseň schází, zaplatí dva mázy. Pějme píseň dokola, okolo stola!“ „Mařenka, Mařenka zapěje píseň!“ „Ale já nemohu, neumím!“ „Musíte! To by bylo, abyste nemohla. Jinak vás to bude stát dva mázy.“ „Ale já nemohu, to se nesluší!“ „Co se nesluší? S námi pít a zpívat? Což jsme horší nežli ti druzí?“ Nutil ji „doktor“ Korotvička, drže ji u pasu. „Mařenko, pivo, nezapomínejte na nás!,“ volali gymnasisté.

„Pustě mne, prosím vás, páni čekají,“ prosila ho, smějíc se mu do očí. „Ať počkají, však mají kdy, my jsme přednější!“ „Pustě, já příjdu zase,“ šeptala mu se záludným úsměvem. „Jistě Mařenko,?“ zahleděl se na ni svýma modrýma očima. „Jistě,“ přikývla a odběhla. „Doktor vyhrál terno,“ propověděl Špatinka. „Pěkné sousto, doktore,“ mlaskl zálibně. „Jen aby. Ženské sliby, chyby.“

„A co ty Suku, zde sedíš jak kamenný svatý u vody? O čem dumáš nad korbíčkem? Jaká to záhada se vznáší ve tvých dumách? „Záhada života a smrti. Být či nebýt?“ „Ejhle, Hamleta cituješ? Od které doby se stáváš filosofem?“ Suk pokrčil rameny a mlčky se napil. „Máš pravdu a máš-li brouka v hlavě, v korbílku ho utopíš.“ „Anebo ti tam ještě poroste!“ „Nechte jej na pokoji, ať si dumá, rozřeší tajemství světa. Zapějme si hoši od plic pijáckou. Nejsme v kostele.“

„Kdybych já byl císařem, dal bych zákon psáti, co kdo v pivě prochlastá, to mu císař vrátí. Aj, šumělo by v sklenici pivo s bílou čepicí od večera do rána, od večera do rána. Kdybych já byl farářem, dnem i nocí bych kázal, ten že přijde do nebe, co tu „šišku mazal!“ Aj, šumělo by v sklenici pivo s bílou čepicí od večera do rána, od večera do rána.“

Hoši zpívali mladými hlučnými hlasy a zpěv doprovázeli ranami pěstí do stolu, až se hospoda otřásala. Gymnasistům se to nějak nelíbilo, bručeli znechuceně a ohlíželi se nevraživě. „Tohle jako v nějaké venkovské putyce,“ mínil jejich předseda, mladík ostře řezané tváře s černými, vzhůru sčesanými vlasy a energickým pohledem. „Co můžeš chtít od takové zednické čeládky? Nemá to ani špetku inteligence,“ svědčil mu jeho soused.  „Misera plébs,“ připověděl jiný.

„Zapějme si tu naši staro studentskou, ale slušně,“ navrhl jiný, když u vedlejšího stolu se hluk utišil. „Zapějme,“ souhlasili. „In silvis resonant dulciacarmina, in silvis resonat dulce carmen. Dukcia carmina, in silvis resonant, in silvis resort dukcecarmen.“

„Co to tam kokrhají,“ ptal se vašíček. „Špáto, řekni jim něco, však jsi taky latinář.“  „K čemu,“ odpíral Špatinka. „Sami nevědí, co zpívají. Je to píseň stará, bůhví z kterého století.“ „Však já umím taky takovou,“ zvolal vítězně Vašíček. „Alátum nátum, přihnul jest Vondráček Dorničku k vrátům!“ „Snad Vašíček, chceš říci,“ odpíral Vondráček.

U sousedů vyprskli smíchy. „Santa simplicitas!“ „Co to povídal?, ptal se Vašíček Špatinky. „Svatá prostoto. Ale jinými slovy řečeno, tedy že jsi hlupák,“ podpíchl jej Špáta. Vašíček vzkypěl a vztyčil se uraženě. „To pravíte mně?, obrátil se k vedlejšímu stolu. „Béřete-li to na sebe, prosím, nemám nic proti tomu,“ odpověděl mu tlustý mladík s energickým nosem ve tváři, jako skoba, lhostejně. „Jak se můžete opovážit,“ rozčiloval se Vašíček. „Právem volného slova!“

„Tak vy tvrdíte, že jsem hlupák,“ křičel Vašíček zlostně. „Rychle to odvolejte nebo bude zle,“ zatínal pěsti a v očích mu zlostně blýskalo. Vašíček byl rváč, ne nadarmo jej nazývali Platte. „Kdo to tvrdí, nikdo to netvrdil a nemám co odvolávat.“ „ Jste-li čestný člověk, tedy odvoláte, jinak budete litovat vaší ubohé hlavy,“ vztyčil se Vašíček v celé své sálové velebnosti.

„Ale pánové, silencium, silencium, pánové. Totě nedorozumění. Nikdo nechtěl nikoho urazit,“ zapřísáhal předseda gymnasistů rozváděné strany. „Tak nač ty potměšilé latinské fráze,“ myslíte, že jsme tak nechápaví?“ „Hle, jaký Cicero! Sergius catilina, spiklence!“ „Vivat Horatius flaccus!“ „Snad Flekus? Slyšíte Tomáši Horáku, jak ti nadávají?“ „Ale pánové, silencium pánové!“

Pánové všek neslyšeli. Na obou stranách se zatínaly pěsti a sršely blesky a schylovalo se k boji. V kritické chvíli přiběhla však na bojiště paní Chajdová a mávajíc hrozivě ubrouskem, krotila rozváděné strany. „Co to tu tropíte, páni studenti, nestydíte se? Tak jednají vzdělaní lidé, inteligenti? Okamžitě přestaňte nebo budu litovat jednou pro vždy své ochoty a blahovůle.“ „Urážet se nedáme. Pánové nás chtějí omráčit svou latinou? Nám taky není latina „terra inkognita.“  „To je vidět,!“ posmívali se protější.“Co je vidět? Takový Publius Ovidius Naso! Však ho Pán bůh nadarmo tím nosem nepoznamenal!“

„Publius Ovidius Frňákus!,“ křičel Vašek zlostně.  „Ale pánové, proboha, přestaňte. Co myslíte, že jste někde v putyce? Chcete-li se rvát, jděte si někam na Vídeńku nebo na Ponávku!,“ volala paní Chajdová.

Teš se do toho vložil táta Vondráček. „Ticho!,“ zahřměl. „Volám vás všecky k pořádku. Každý si sednete k svému půllitru a ani se nehne. Konec debaty, rozuměli jste? A kdo neposlechne, toho vlastnoručně vy\hodím. Výzva platí pro obě strany. To vám pravím já jako že jsem táta Vondráček. bavte se, zpívejte si podle libosti, ale šarvátky se zakazují.“

Vondráček zde stál v celé své bohatýrské postavě, s půl litrem v ruce jako anděl s plamenným mečem, vrhaje výhružné pohledy na obě strany. Mládenci více méně ochotně či neochotně poslechli, neboť proti jeho autoritě a tvrdým pěstím nebylo odvolání.

„Tak,“ řekl si ještě spokojeně. „Veni, vidi, vici! Pánové vidí, že špetka té latiny taky nám v paměti uvízla.“ Gymnasisté se ošklíbali pohrdlivě. „To je toho, to ví každý primánek.“ „Inu každý rozumí svému zástoji, vy své latině a my zase svým karbovnám a cihlám. Budiž zapomenuto, budiž odpuštěno!“

Hoši uhasili důkladným douškem požár, rozdmýchaný sporem a bavili se zase klidně dále. Jen Suk zabručel ještě ke dni prázdného korbílku, jako by se probudil ze sna: „Čert ať je vezme i s jejich latinou!“ „Ale Suku, co je to s tebou? Hochu ty máš v sobě červa!“ „Žádného červa, mám v sobě devět tvrdých a teď piju desátou. Víte co to znamená?“ „To znamená, že za chvíli budeš nadranej jak palír.“  „Václave, nepij tolik, pamatuj se,“ varoval jej Vančura. „Pozdě, Vančurko, pozdě, mně nic nepomůže,“ žaloval Suk truchlivě. „Já jsem nešťastný člověk, já musím svůj pohár dopít až do dna.“ „Ty jsi ale člověk,“ zlobil se Vančura, „kde je tvé předsevzetí? Podívej, já piju teprv třetí sklenici a už mám pomalu dost a ty?“ „Když já si nemohu pomoct, mne posedl ďábel alkohol a já jsem v jeho moci. Mae miserum, mae miserum!“ „Misere Domine! To je hrůza, samá latina!“ „Ech, co je to dnes? Snad se nedáme do breku? zapějme, nalejme.“

„ Božínku, tohleto pivo, to nám zde blaží ten svět,

bez něho nemůžem žíti na tom světě minut pět,

v sklenici překrásně svítí až sliny vybíhaj z úst,

Božinku, nedej nám dočkat, aby nastal pivní půst.“ 

„Naše nosy dokazují, že pijeme rádi moc,

mažem deku neustále a často i po celou noc.“

Doktor Šela a Vašíček zpívali s takovým nadšením až se rozkoší zalýkali. „Suk táhne dobře, ale tuhle táta Vondráček ještě lépe,“ mínil Tilc. „Když jsme praktikovali, já v Přerově, on v Prosenicích na domcích, tu vždycky, když jsem projížděl vedle na kole do Lipníka, volal na mne: „Lojzo, stav se, mám zde něco dopíjet!“ A pokaždé tam měl něco dopíjet. A když jsem neměl času a nechtěl se stavit, poručil zedníkům: „Chyťte ho!“ Ti mně zaskočili, strhli s kola a já musel, chtěj, nechtěj na dopíjenou. „Pojď Lojzo, ještě tam šplouchá.“ Bodjď by nešplouchalo, měl tam vždy celé kotě naražené. Co Vondráčku, to byla prakse? Jen se tam povaloval a pil. Však tuhle to těleso není zničeho,“ poplácal jej po oblém bříšku. „Bože,byla. Co na tom, pivo je taky boží dar a když už jednou zde je, tak ho musíme pít.“

Suk už měl tak pomalu dost. Klonil hlavu smutně nad sklenicí a zpíval si melancholickým barytonem:

„Zahučaly hory, zahučaly lesy,

kam jste se poděly moje zlaté časy?

Mladost, moje mladost, jak jsem ťa utratil,

jako bych byl kámen do voděnky hodil.

Ten kámen ve vodě, přece se obrátí,

ale moje mladost nikdy se nevrátí.“

Položil hlavu do dlaní a zavzlykal. „Václave, ty už nesmíš pít,“ zakročil Vančura. „Mařenko, už mu nic nenoste,“ řekl sklepnici. „Už nebudu, Vančurko, nebudu. Nechci ničeho, míra má jest naplněna. I míra mých nepravostí jest naplněna. Jsem velký hříšník před tváří Boží, kde je mé dobré předsevzetí, kde je můj slib doktorovi? Síru a oheň a síru na mou hlavu, jako na Sodomské!,“ žaloval a naříkal Suk. „Upokoj se, není tak zle,“ konejšil ho Vančura. „Vyspíš se a bude zase dobře. Ale musíš se polepšit. Víš, že v nebi je větší radost nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad devadesáti devíti spravedlivými?“l

Já vím, Vančurko, já vím, ale když já jsem hříšník nepolepšitelný!“ „Co je Sukovi.“ divili se kamarádi. „Totě vtělená elegie, ale my jsme: Gaudeamus!“  „Gaudeamus,“ volali všichni. I gymnasisté se připojili. Napětí již pominulo. U jejich stolu zazněla nová píseň:

„V klášteře mešká milý host,

a budí čirou veselost.

Okénko kývá oknu v záři

a v sadě šeptá květu květ,

i kněz to říká při oltáři

ač nestojí to v breviáři:

vinum, bonum, vinum bonum!

I zvony hlaholí to zvonům:

Vinum bonum, vinum bonum!“

„Výborně!,“ tleskali průmyslováci, „znamenitě!“ A zase hned na to spustilo jejich vybrané kvarteto:

„Když v Čechách kláštery zakládali Horatio nimbus,

jeptišky do nich usadili, Horátio nimbus.

 S tím velkým bim, bam, bim, bam, gloria,

Horatio nimbus!

Kdo chce v tom klášteře převorem být, Horatio nimbus,

musí to cingulum důstojné mít, Horatio nimbus,

s tím velkým bim, bam, bim, bam, gloria. Horatio nimbus!

Ktrá chce v klášteře jeptiškou být, Horatio nimbus,

ta musí růženec na metr mít, Horatio nimbuc

s tím velkým bim, bam, bim, bam, gloria,

Horatio nimbus.“

Nový aplaus na obou stranách. Mládenci se již sbratřili a připíjeli si navzájem. „pojď sem, ty kluku nosatá,“ volal na svého protivníka Vašíček, „pojď na prsa má, ať tě obejmu!“ „Pojď ty vyčouhlý kolohnáte, ty „Pite Holberse,“ starý medvěde!“ „Výborně, ty jsi Dick Hasumerdul a já Pit Holbers, (dvé postavy z Mayových indiánek) ale kde je Vinetou a Pit Shaterhand?“

Všecko se to nějak pomíchalo. Suk dřímal v jednom koutě, do druhého se uchýlil „doktor“ s Mařenkou, kde do ní horlivě mluvil a šeptal jí nějaké sliby a lichotky. Ta je však odmítala s úsměvem. „I jděte, vy toho namluvíte. Nevěřím vám ani slova.“ „Vy mně nevěříte? A to mně bolí, opravdu bolí!“ „Nevěřím vám, jste všichni stejní. Všichni máte jen krásná slova a sliby, ale potom -!“ „Neříkejte, že všichni, nejsou všichni stejní.“ „Ale ano. Student jako voják. Však znáte to přísloví: Co dědina, to milá, co hodina, to jiná!“ „Jděte, jděte, to nepovídejte,“ odporoval „doktor“ a pohlížel na ni významně svýma modrýma očima. Doktor byl hezký chlapec, štíhlý, vysoký, hladké bílé, téměř dívčí pleti, modrooký, ten se líbil děvčatům. A výmluvný byl.

„Vy nemáte hocha, Mařenko?“ „Nemám.“ „Tomu se divím, takové hezké děvče.“ „Proč byste se divil. Nejsem ještě stará a ještě nepřišel ten pravý,“ smála se škádlivě. „A což kdyby přišel?“  „Ach, kdyby přišel, potom -. Ale nepřichází.“ „Vidíte a možná, že již přišel. Když byste chtěla opravdu?“ „Ó, vy? No vy jste dobrý. Vy nejste pravý ani levý. Vy jste taky jeden z těch kteří přicházejí, když jsou třešně zralé, aby si zamlsali a potom, ano, potom s bohem má milá. Tak je to milý pane doktore,“ pravila vážně již a smích zmizel s její tváře. „U mne byste nepochodil. Nemyslete si, že sklepnice je vždy lehké zboží, které je na prodej. Jsem z dobré rodiny a člověk musí žít a brát zaměstnání jaká se právě nabízí,“ pravila smutně. Doktor si prohrábl vlasy v rozpacích. „Nic takového jsem si nemyslil. Jak bych mohl být tak surový?“ „Vy možná ne, ale ti druzí. Osud chudých děvčat z venkova přicházejících do města za chlebem! Sklepnice, služka! I na služku se pohlíží v té t. zv. lepší vrstvě s pohrdáním. Mnoho nás přichází a těch dobrých míst je tak málo.

Vy nevíte co je to sklepnice, neuvažoval jste o tom. Ta musí být vždy vlídná, ochotná, úslužná, usměvavá, musí přijat každý vtip ať je slušný nebo ne, každou dotěrnost, nikdy se nesmí urazit, chovat se upjatě, odmítavě, obchod by tím trpěl, hosté by se urazili a odradili. Ale jak je jí uvnitř, cítí-li něco, na to se nikdo neptá, nepřemýšlí o tom. Tak je to pane doktore,“ skončila se smutným úsměvem.

„Ale nač vám to povídám, vy to stejně nepochopíte, vy pán.“ Doktor se zasmál. „Já pán? Ach, tuze malý pán. Proč mi říkáte pane doktore?“ „Přece vás tak jmenují ti druzí pánové.“ „Pouhá zlomyslná přezdívka, která se rychle ujala. A proč bych vás nepochopil, neporozuměl? Jsem taky z venkova, synek z lesa a myslivny a do panství mám daleko. Ani velký pán ze mne nebude, stavitelský kreslič a jednou, budu-li samostatný, zednický mistr. Tedy, jak vidíte, žádné velké zvíře.

A proč se mně právě svěřujete? Snad proto, že mně bezděky důvěřujete a že vám nejsem tak cizí? Cizímu lhostejnému člověku byste tak bez všeho jistě nepověděla své názory a nesvěřila se s tím, co vás tlačí a bolí. Jste sama, nemáte přítele, nikoho ke komu byste se utíkala, u nějž byste hledala svého útočiště. Chtěl bych být vaším přítelem.“

Přítelem, co je to přítel? Je vůbec možné přátelství mezi mužem a ženou? Tomu nevěřím, nerozumím. Velmi často se pod tím pláštíkem kryjí různé věci, často nehezké.“ „A přece to potřebujete, jste tak sama, přemýšlejte, uvažujte a nemáte-li nikoho komu byste se se svými myšlenkami svěřila.“ „To je pravda a bývá mně někdy proto smutno.“ „Nu, vidíte. Opakuji, že bych jím chtěl být. Jsme snad povrchní, někdy lehkomyslný, ale to je vliv okolí. Kdybych měl upřímného přítele anebo přítelkyni,“ usmál se,“ jistě bych byl jiný.“

„To já nevím, vy sám sebe musíte nejlépe znát.“ „Chtěl bych se s vámi sejít a pohovořit si s vámi nerušeně. Chtěla byste? Kdy máte volno?“ „Jen v neděli odpoledne, to je moje.“  „Nuže počkám na vás, přijdete?“ „nevím, snad. Zdá se mi to naše seznámení přece jen příliš rychlé, když toho o sobě ještě tak málo víme.“ „Ó, však si toho povíme více, já se již těším.“  „Budu-li moci, přijdu. Zatím,“ usmála se,“ s Bohem, vy rytíři. Na shledanou,“ a odběhla.

Zatím čas kvapil, hoši se bavili a hodiny ubíhaly. Šlo již na dvanáctou. „Mládenci, abychom již šli, policejní hodina se blíží,“ upozornil táta Vondráček. „Dopijte každý svou mírku a sbírejte se.“ „Tak jest,“ svědčil Veselý. „Ale dříve nežli se rozejdem, zazpíváme naší krásné Hébé něco pěkného na noc za to, že nám tak pěkně posluhovala. Mařenko, pojďte mezi nás. A hoši, s citem do toho!“

Mařenko, mé dítě, vy se mi líbíte,

Mařenko, mé dítě, já vás mám rád.

Ani mně to lidé nepřejou, že chodím k vám,

ale přeje mi to rodina, že ty jsi má milá,

ale přeje mi to rodina, že budeš má!

„Děkuji vám, pánové, bylo to velmi hezké.“ „To ještě není všecko, ještě jednu hoši!“

„Má zlatá Mařenko, pozorujte, když stojím před fruntem, jsem-li já to?

Jak já umím bubnovat a tebe, Mařenko, milovat!

Počkej a dej pozor, až na tě zavolám, má zlatá Mařenko:

Mářo, Mářo!

Mařenko roztomilá!“

„A teď domů, dobrou noc, slečno, dobrou noc, rukulíbám milostpaní!“

Noc byla studená, nepříjemná. V ulicích se choulila mlha a vál sychravý severní vítr, ohýbal haluze holých stromů a šramotil nepříjemně. Suk se otřásl chladem a ohrnul si límec kabátu. Byl protivný ten přechod z tepla vyhřáté místnosti do chladu studené ulice, který zalézal pod oděv a naháněl husí kůži.

Ulice byl pustá, poslední tramvaje již dávno odřinčely a od odšramatily tam někam k Pisárkám, sem tam se mihl ještě osamělý chodec pospíchající k domovu, nebyloť příjemno zdržovat se zbytečně venku a bylo pozdě, kdy každý touží po teplé posteli. Osamělé svítilny ozařovaly pustá nároží, kde pozivoval službu konající strážník a prohlížel si nedůvěřivě opožděné chodce.

„Tak pojď, Václave, pojď, ty hrdino, rytíři smutné postavy. Prohráls neslavně ten zápas s kozlem. Špatně ses vyznamenal.“ „Dopadlo to, jak to mělo dopadnout, to jsem věděl napřed.“ „Proč ses trochu nepamatoval, nedal uzdu své náruživosti?“ „Těžko, velebný pane, těžko, jak už je jednou člověk v tom, marná sláva.“ „To se tak říká, sofistika slabochů.“

Když zahýbali do postranní uličky, Suk se pojednou zastavil u vchodu malé místnosti, kde lákal nápis: Caffeé, Theé, Káva, Čaj. „No, pojď, co pak? Je již pozdě.“ „Já mám žízeň, mám chuť na kávu.“ „Neblázni, ještě nemáš dosti? Pojď, jen pojď, doma se napiješ vody, ta ti prospěje lépe než káva.“

Suk se však nehýbal. „Já půjdu přece,“ řekl umíněně. „Pojď se mnou.“ „Ani mne nenapadne, podívej se, už je půl dvanácté, co si myslíš, že budeme vymetat celou noc putyky? A tam bys chtěl jít, teď v noci, do takové?“ „Ach, co, já mám žízeň a musím,“ trval na svém Suk. „Nu, tak si bež, ale sám,“ odsekl Vančura rozhořčeně. Bude konec mezi námi. Já ti nebudu dělat strážného anděla. Ale varuji tě, abys toho potom nelitoval. Smůla se ti lepí na paty.“ „A co mne tu pořád mistruješ a poručníkuješ? Však já vím, co dělám.“

„Nu, dobře, jednej podle svého. Tvá vůle a já si myji ruce. S Bohem,“ odešel Vančura rozlobeně.  Suk vešel do prázdné místnosti, kde v koutku podřimovala osamělá sklepnice. „Přejete si, pane,?“ otázala se, pohlížejíc si zvědavě pozdního návštěvníka. „Jednu černou.“ Suk usedl k postrannímu stolku a podepřel hlavu do dlaní. „Zde je prosím,“ podávala mu kouřící šálek. Napil se pomalu a zahleděl se do prázdna. „Přejete si ještě něco,“ zeptala se s důvěrným úsměvem. „Ne, již nic, je již pozdě, půjdu hned,“ pohlédl na hodiny. „Proč pak, jen poseďte, nepospíchejte,“ usedla naproti. Suk mlčel a díval se do neurčita.

„Jste nějaký smutný, nic nepovídáte, co je vám,“ pokoušela se navázat hovor a usmívala se naň dráždivě. „I nic, co by,“ odmítal on. „Něco přece, jste takový mladý, hezký, máte být veselý,“ lichotila mu. Suk jen mávl rukou a dopil. „Přejete si ještě?“  „Ne, nikoli, musím jít.“ „Ale proč pak, jen poseďte, jsem zde tak sama a nudím se.“ „Ještě prosím jednu,“ a přinesla mu nový šálek. „Tu máte a pijte na mé zdraví.“

Přešla neklidně místností a sem tam něco urovnala. Pak usedla naproti a upravovala si punčochu, při čemž s pohybem dráždivě vypočítaným vyhrnula si sukni trochu výše než bylo třeba, až se objevil v krajkách kus svítícího masa.

Suk se ošil neklidně, odvrátil násilím zrak, ale ten se mimovolně zase vracel zpět. Ta bezděčná podívaná jej rozrušila a přiváděla mu krev do varu. Sklepnice jej skrytě pozorovala, viděla jeho rozčilení a usmála se významně. Přistoupila k němu, pohladila jej po vlasech a přitiskla se k němu důvěrně.

„Nuže, hošíčku, ještě jsi smutný, rozvesel se přece trochu,“ pravila mazlivě. „Co je po tom. Člověk má být veselý, dovádět a vyvádět, nemyslíš?“ Hladila jej horkou dlaní a Suk se zachvíval pod jejími dotyky. Posledním zbytkem svého lepšího já bojoval s pokušením, ještě mu zněla slova kamarádova v uších: „Dej pozor, abys potom nelitoval!“ Ale vůle byla slabá a pokušení příliš velké. Chtěl ji odstrčit, ale místo toho ji vzal u pasu a přitáhl k sobě. Ta se usmála vítězně. „Přece bude můj!“ „Opravdu hochu, opravdu,“ smála se dráždivě a tiskla se k němu. Pohlédl ji do očí, kde plály skryté ohně a chtivost vášně. Krev v něm zašuměla a strhl ji prudce k sobě, hledaje její ústa. Ta mu uhýbala, dráždila jej a rozpalovala mu krev s dobře vypočítanými pohyby prodejné děvky.

A potom? Co potom? Byl konec, jeho dobré úmysly a předsevzetí utonuly ve víru nečisté, prodejné lásky. Zatáhla světlo a odvedla jej k sobě za partieru. Václave, Václave, budeš litovat! Zase jedna mámivá bludička tě zavedla do bahna močálu.! Ale on již neslyšel, jeho vědomí utonulo v požáru vášně. Hle, hvězdy a bludičky, padlé hvězdy! Jaký rozdíl! Sklepnice Mařenka u Chajdičky, čistá, snažící se povznést, vymanit se ze svého prostředí a tato močálovitá bažina, svádějící a rozsévající zlo! Václave, budeš trpce litovat a trpět!

Tomáši Horáku, sláva tvá již pominula! Ale tehdy, když se v soudničce Lidových Novin objevil článek pod tučným titulkem: „Tlačenka domácí,“ sláva tvá se dotýkala ne sice nebes ani nehýbala vesmírem, ale aspoň tím užším světem, tam kolem průmyslovky. „Lidi milí,“ volal Hurda, třímaje Lidovky v ruce. „Náš Tomáš se dostal do novin, on se soudí s tlačenkou a jitrnicemi, to je hrůza! Tomáši, cos to zase provedl?“

Tomáš odmítal skromně slova chvály i posměšné gratulace a zachoval důstojný klid. A Tomáš věděl, co dělá. I profesor Kroužil „Vincek,“ se u něj zastavil se škádlivou otázkou, co že se to stalo, jak prý počítal ty klobásky a jaterničky na „pevnost vzpěrnou?“

Než nechejme raději mluvit zprávu v soudní rubrice. „Tlačenka domácí!“ Student Tomáš Hora! Byl jeden z těch chudých studentů, kteří prožívají a protloukají ten svůj studentský život div ne již jako to ptactvo nebeské, které nesije aniž žne a přece Bůh Otec nebeský živí je.

V řídkých dobách hojnosti (ale tak řídkých!) popřál sobě i jiným, ale často, tuze často utahoval pásek, a když nějaký ten oběd vyběhával, myslil si: nějak bylo, nějak bude! Nebylo-li dnes na oběd, konejšil žaludek slibem: upokoj se holoubku a nevrkej, večeře bude zítra.

Dostalo-li se mu té milosti, že mu bylo povoleno několik obědů v menze ústavu bohoslovců, ladil již od rána obličej do velkopoutního výrazu, aby nerušil svými „blahobytným“ vzezřením důstojný ráz svého okolí.

Letos o sv. Mikuláši usmálo se naň štěstí pravé a nemohlo svých zraků od jeho ladné postavy odtrhnouti. Důstojný světec byl krom obyčejně štědrý a nadělil našemu Tomáši bohatou zásilku domácí zabijačky, alias hodů prasečích.

Tomáš ztuhl a zkoprněl nad tím božím nadělením, pak pozvedl svých zraků k nebesům a mlčky, s hlavou odkrytou, věnoval důstojnou vzpomínku šlechetnému vepříku, který neváhal obětovat svůj nevinný život pro blaho svých milých pozůstalých.

Domácí zabijačka! Zdaž víte, co to znamená? Vizte ty ladné, pružné jaterničky, prohýbající se jako baletní tanečnice, pozorujte ty něžné klobásky do zlatova zakouřené, ty krásné, medově nazlátlé škvarky a na vrchol všeho, tu blahobytnou tlačenku, která zde trůní jako selská nevěsta, obklopená družinou šohajků a družiček. Srdce moje, vol si, čeho si přeješ? Zpívalo to v duši Tomášově.

„Které vlastenecké srdce české nezabušilo by v takových okolnostech mocněji?,“ ptal se básník. Tomáš se opájel tím omamným pohledem a nemohl od svých pokladů zraků odtrhnouti. Kdyby se nestyděl, vzal by je sebou do postele a laskal se s nimi jako dítě s loutkami. Kam jen s nimi?

Po delší úvaze umístnil je v prostoře meziokenní, kde trůnily důstojně jako staroindické božstvo. „Zde budiž váš stánek,“ šeptal Tomáš, zavíraje okno. Náš milý Tomáš se celý změnil. Co pohledů (a bylo jich za den na kopy!) tolik zamilovaných pohlazení.  I v noci se mu zdálo, jaterničky před ním tančily exotický tanec v růžových sukýnkách a prohýbaly se elasticky jako indické bajadéry.

A ve škole při vyučování ztrácel se jeho zrak v neurčitu a duch jeho dlel v neznámých končinách. Přišlo-li mu v hodině matematiky vypočítat napětí v tahu, vznášely se před ním visuté klobásky a chvěly se úsilím. Tlačenka mu byla symbolem napětí v tlaku a jaterničky pružným obloukem, ty statečně odolávaly pevnosti vzpěrné.

„Ale Tomáši co je to s vámi? Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli? Kde myšlenky tvé toulají se, kde? Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí!,“ parodoval prof. Kroužil Vězně na Bezdězi. Tomáš ovšem toužil, ale ne v dáli, myšlenky jeho se netoulaly v oblacích, nýbrž nesly se tam k jeho pokladu v bytě pani Rautošové v Antonínské ulici.

Světská sláva, polní tráva. Krása je pomíjející a všecko pomine i to maso v komíně, praví moudré přísloví, ne tak v prostoře mezi oknenní. Když ten žaludek je tak prosaický a volá: !dej,“ a nespokojí se krásným pohledem.

Tomáš užíval skromně darů božích, pamětliv slov moudrého Siracha: „Užívej jako člověk střídmý těchto věcí, které se ti podávají, abys nebyl v nenávisti, kdybys mnoho jedl.“ Přesto, přese všecko pokladů jeho ubývalo a tratily se jako sníh na jarním slunci. Tomáši to začalo být podezřelé. Vždyť ty svoje miláčky pil téměř jen očima a přesto ubývalo jich příliš nápadně.

Náš Tomáš byl filosof, neukvapil se a každé věci chtěl přijít na kloub. Z cela jako jeho patron sv. Tomáš apoštol: „Dokud neuvidím, neuvěřím!“ Pozoroval, dělal si značky, nic platno a nakonec nekrásnější zbytek tlačenky zmizel najednou celý. „Tudy na to,“ zvolal Tomáš, „zde se krade a to se musí vyšetřit!“ Neboť, že by se tlačenka rozplynula ve vzduchu a přešla do světů astrálních, tomu Tomáš nevěřil a třebaže byl svým založením filosof, okultní věci neměly u něj půdy.  I spěchal k paní Rautošové.¨

„Milá paní, dějí se divné věci. Tratí se maso, ba zmizel celý kus najednou. Jak to možno?“ „Ale co povídáte, není možné!“ „Už ano. A vy jako strážkyně domovního krbu byste měla vědět, kdo za mé nepřítomnosti -.“ „Nic bych nemohla vědět, copak já hlídám vaše šperke?“ „No, však ono samo nezmizelo, ani se nerozplynulo ve vzduchu. Podle zákona o zachování hmoty, stěhování atomů a víření elektronů -.“ „Co je mně do vašich Antonů a elektriku zde nemáme. Měl ste si maso lépe hlídat. Možná že opravdu zmizelo, ba docela jistě zmizelo, to se ví, ale kde? Leda v něčím žaludku,“ dodávala jízlivě.

„To jste řekla svatou pravdu. Úplně s vámi souhlasím. V čím žaludku. Však se komusi jen tak beze všeho neleskly podezřele rty a neměl nadarmo umaštěnou bradu, viďte?“ „To myslíte jako mne? A to je urážka a to já nestrpím!“ „Ne vás, ale někoho vám velmi blízkého. Však vy víte, moudrému napověz.“ „A hloupému dolož! A pryč odsud, nechci vás vidět!,“ a bouchla mu dveřmi před nosem.

Tomáš přijal urážku důstojně, jako pravý filosof, ale jako horlivý zastánce práva, vyhledal strážníka, který lelkoval naproti na chodníku a pověděl mu svůj stesk. Strážník vešel, vyšetřoval, rozvažoval, ale že byla věc trochu zamotaná, oznámil ji okresnímu soudu na „Célu.“

A odtud potom ty nesnázky soudní a lokálka v rubrice novin. Pan rada mířil obě rozváděné strany, alpak vynesl výměr osvobozující, zvláště když paní Rautošová dokazovala, že ona vepřové nemůže, a tlačenku odnesla asi kočka, protože si pan žalobce zapoměl zavřít.

Teorie o stěhování hmoty, potažmo tlačenky, padla. Jen slečna Rautošová byla o něco ještě tlustší. „Viďte paní domácí,“ dovolil si špitnout poznámku náš filosof Tomáš. „Vás ani vidět nechci již,“ soptila paní, „od prvního máte výpověď, rozumíte?“ „Ó, rozumím a jsem o jednu zkušenost zase moudřejší: „Chraňte tlačenky před domácími slečnami!“ Veliký člověk byl Tomáš Horáků z Jestřebí.

--------------------------------------

Zima se již ujala své vlády. Ale jaká zima! To nebyla ta o níž se zpívávalo v té písničce: Přišla zima bílá paní, měkký snížek sypá z dlaní,“ ne to byla docela jiná. Po listopadu, který nastoupil po těch krásných podzimních dnech a přinesl nekonečné, dlouhotrvající deště, pravou provázkovou vše utloukající potopu, byl zde již prosinec a bylo již po sv. Mikuláši. Počasí se ještě horšilo. Přišly od sevru prudké, divoké větry, mrazivé až do kostí pronikající, větry tam odněkud od Baby a Veveří, točily se divoce mezi naježenými Hády, Špilbergem a Františkovým vrchem, vnikaly do ulic a temných uliček vymetaly všechny kouty, poháněly osamělé chodce a truchlící Meluziny. Kdo nemusel, nevycházel, nebylo příjemno ani radno zbytečně prodlévat v té psotě.

Pak přišly husté, těžké mlhy, které zavalily vše a zahalily do svých ponurých rubášů. A potom, když se ta těžká pokrývka protrhla, vysypal se z olověných mračen těžký, vlhký sníh, mokvající vodou a blátem, který proměnil za chvíli ulice v bezedný močál, v pravé brněnské bláto.

Tož už bylo po pěkných procházkách. Parky byly prázdné, opuštěné, tu a tam pospíchal osamělý chodec, kterého tudy právě vedla cesta, neohlížeje se vpravo ni vlevo. Pavilon v Lužánkách byl tichý, umlklo piano, kde se tak často ozývaly jeho veselé akordy, tenisové dvorce byly opuštěny, ozdoba záhonů a úpravných cestiček byla schována ve sklenících, umlknul i ten páv křičící za letních večerů, utichl vodotrysk nad rybníčkem a rybníček sám byl zavalen spadlým listím, kde na dně dřímaly stříbrné, v létě tak čiperné rybičky.

Nahoře zmítaly staré duby, javory a platany svými holými větvemi a dole po cestičkách se choulilo vlhké, nahnilé listí. Obraz samoty, opuštěnosti. Kdo by sem chodil, leda nějaký melancholik, duše ztracená, opuštěná.

Byly dny, kdy ranní šero se snoubilo s večerním, kdy se zdálo, že se ani nerozední, v kreslírnách a učebnách svítily žárovky a obloukovky, mimo polední přestávku, po celý den, žáci byli rozmrzelí a profesoři nabručení.

Do tohoto šera se zarýval řev sirény z blízké továrny, oznamující konec polední a večerní směny. „Padla.“ Ulevilo se každému, protřel si unavené špatným osvětlením oči, složil svoje „saky“ a pospíchal ven nebo domů.

To byla nadílka sv. Mikuláše. Když pospíchal Vančura v poledne tam dolů Veveří ulicí podél nár. divadla, zemského domu a sněmovny Rudolfskou ulicí a přes Velké náměstí ulicí Pánskou, několika veřejnými průchody, tam uvnitřního města, kde obecní kuchyně (Volksküche) poskytovala laciné, ale vydatné obědy celé armádě studentů a dělníků, bývala jeho jediná delší denní procházka.

Tam si taky koupil v průjezdě u jedné pouliční babičky, prodavačky, slováckou kudlu – grošovku za tři grejcary a několik hubených jidášků s očima z hrozinek, jako pietní upomínku na své dětství, na ty mikulášské nadílky doma ve slovácké dědině.

Dětství! Kde to už je. Dávno zmizelo i jeho kouzlo vzpomínek, zaváto novými dojmy a životem v cizině, mezi cizími lidmi. Bylo již po vycházkách a vyšel-li si někdy, toulávál se sám, osaměle. S Bětuškou se vídal málo, neměla času, nemohla, mamince se přitížilo, ulehla nadobro a těžce stonala. Kdepak teď vycházky, nebylo na ně času ani nálady. Smutno bylo teď u Benešů, velmi smutno. Pantáta bručel jako starý medvěd, když si ani nemohl teď zahrát na tu svou zamilovanou chromatiku, sestra šla za svým zaměstnáním, bratři Ferdinand a Franta už si krájeli každý ze svého vlastního bochníku a Bětuška bývala sama s nemocnou maminkou a bývalo jí tak těžce, smutno. Ty těžké dojmy doléhaly na její něžnou duši, která se smutně skláněla, jako ta smuteční břízka na hřbitově. Kdo by se radoval, kdo by netruchlil, když maminka, ta nejmilejší, nejdražší stonala.

Maminka pozorovala její pobledlé tváře a smutné oči a bylo jí líto té dobré děvušky. „Eluško,“ domlouvala jí, „ běž taky trochu ven, nebuď stále doma. To není dobře, abys taky neonemocněla. Jdi, rozvesel se.“  „Maminko, jak bych mohla od vás odejít?“ „I co už na mně záleží, ale jde o tebe. Příliš se soužíš a trápíš. Jenom jdi, má děvečko. Co se starým člověkem, už s ním tam kam patří. Ale mládí musí žít. Ty potřebuješ rozptýlení. Bude se mnou Helena, nemusíš mít starost.“

A Bětuška šla, šla se svým milým Pepou, který na ni čekal jako věrný, oddaný rytíř. Když odmítala jít hlučnými ulicemi, vedl ji jemu známou a nejmilejší cestou, Giskrovou ulicí pod akáty a parkovitou cestou Kioskem, kol evangelického kostela do ulice Solnoúřední vedle německé Puruhaldy a na první serpeňlim do špicberských sadů.

Tam bylo ticho, tam byl klid a mír, který Bětuška potřebovala, a Pepa to věděl. Den byl chladný, pod mrakem, vzduch ostrý s čiperným větříkem. Zdálo se, že se už to počasí přece změní, že bude konec těm nekonečným fujám a plískanicím. Cesta vedla věncem po úbočí kopce, stoupala pomalu a blížila se vrcholu, vroubená křovinami a vyrostlými stromy. Pepa pozoroval okolí a upozorňoval ji na jednotlivé drobnosti. Tam byl osamělý kos, starý veterán, který kloval pod keřem do země, obracel listí a hledal tam potravu. Ubožák, málo toho tam toho našel. Po kmenech stromů šoupaly sýkorky modřinky a vybíraly čiperně šidlovitými zobáky hmyz zalezlý v rozpuklinách kůry. Tu a tam se mihla pěnkava a na olšinách v dolině klovali čížečkové do drobných šištiček a cítili se docela šťastnými.

„Přece jsme zcela neosiřeli. Hle, co opeřených hostů nám zůstalo věrno. A co je jich ukryto v zahradách a lesích! Ti všichni zůstávají a neopouštějí nás, i když je jim nejhůře. Naši věrní přátelé. Pravý přítel se pozná v nouzi.“ „Nač myslíš?,“ tázal se jí, když mlčela. „Na maminku,“ odvětila zamyšleně.“Ubohá maminka,“ politoval ji soucitně. „Jak rád bych jí pomohl, i tobě, kdyby to bylo lidsky možno.“

„Ach, ano, kdyby to bylo možno, a zdá se, že už není,“ řekla smutně a v očích se jí zaleskly slzy. Stiskl jí ruku v němé soustrastnosti.  „Neplač a doufej, to je jediná útěcha.“ „Ach, ano, co jiného? Ale bolí to, tuze to bolí, to vědomí neodvratné ztráty!“ „Kde je posud život, je i naděje a kde je naděje je i víra v obrat k lepšímu.“ Leč ona potřásala smutně hlavou. „Slova, prázdná slova.“  Však on se rozhovořil, aby ji přivedl na jiné myšlenky.

„Maminka, co je maminka? A já tu svoji neviděl již čtyři měsíce, a kdy si já na ni vzpomenu? Jaký jsem to syn? Nejsem jí hoden. A vůbec ta naše vesnička tam na Slovácku co dělá teď v zimě, jak žije? Jak je to vše vzdálené a dávno tak dávno, to moje mládí, to dětství tam. Co zůstává? Jen vzpomínka, prchavá, mizející. Život na slovácké dědině, dětský život! Kdo ho neprožil, ten nepochopí poesii venkova. Zima na vesnici!

Teď ten Mikuláš, mikulášská nadílka, pak Lucie a zase štědrý den, ta koleda štědrovečerní, Boží hod, svatý Štěpán a koleda pastýřská, kdy obecní pastýř roznášel březové májky, březovce na neposlušné děti. A zase nový rok, svatí tříkrálové, Hromnice, co tu dojmů, co radostí.

A což ta domácí zabijačka? Totě událost sama pro sebe, pro děti svátek největší, toužebně očekávaný již od podzimu. Co tu dobrot, co zábavy, jaká oslava hojnosti. A zase draní peří, přástky, ty schůzky při tom, mladí, staří, chasa, děti, vše pohromadě, vše večer při lampě, v teplé, vyhřáté světnici, kdy v kamnech praskají hořící polena, uvnitř se to tak pěkně sedí a poslouchá, když babička nebo nejstarší zkušená a povídavá tetka začne vyprávět. Co tu povídek, veselých i strašidelných, písní a pořekadel.

Tehdy se děti uklidily na pec, tam do toho útulku maličkých a naslouchaly s dechem zatajeným, nedýchajíce, s příjemným mrazením na zádech.

A bylo sáňkování a klouzačky na rybníce i na řece, klukovské šarvátky a koulování, povalování a brouzdání ve sněhu, tajné výlety do lesa, plašení vran a veverek, dělání kóženice na ledě a často i nepříjemná, mrazivá koupel v ledové vodě, která končila výpraskem slováckým širokým řemenem nebo troubelí od dýmky a domácím vězením na té nešťastné peci.

 Bývalo toho, těch radostí i strastí nás dětí slováckých, bývalo! Kdo by na to rád nevzpomínal, kdo by mohl zapomenout? Ano, bývalo, ale už není! Jen ta vzpomínka zůstala tam někde na dně jako perlička, pěkný obrázek. Jsou ty vzpomínky jako korálky na šňůrce navlečené a člověk se v nich přebírá a vybírá si dnes tu, zítra onu, tu nejpěknější a ony jsou všechny stejně krásné, stejně potěší. Ano, to jsme bývaly my, slovácké děti. A co jsme dnes? Světoběžnici, pýří světem rozváté!“

Rozhovořil se nadšeně, ponořil se do vzpomínek a ona mu naslouchala se zájmem, jho vyprávění ji zaujalo a smutný výraz v jejich očích zmizel, líčka se rozehřála, zarděla. To už nebyl smutná Bětuška, to bylo děvče, jak jindy bývalo. Pozoroval ji postranně a usmíval se. Měl radost, že ji rozveselil.

A to vše jsme byli my, venkovské děti a proti vám bohatší. Vaše radosti byly jen chudé náhražky těch našich. Myslím, že tys nepoznala vůbec pravého venkova.“ „Jistě že nepoznal, pravdu díš. Maminka je ze Žatošic, ale co jsou Žarošice pro nás? Příliš daleko a nemáme tam blízkých příbuzných. Jednou jsme tam byly na pouti a to jsem byla ještě malá, to je vše a málo si toho pamatuji. Celý život v městě, stále v městě, v tom neútulném činžáku!“

„Žarošice, slavné poutní místo, vím. Pověst praví, že tam ten chrám byl jedním z nejstarších na Moravě a světil jej sám svatý Methoděj. Slyšelas něco o tom?“ „Neslyšel, to opravdu nevím.“ „Na to může být vaše maminka pyšná, na to svoje rodiště.“

„když tě tak slyším vyprávět, musím ti opravdu závidět, to tvoje radostné dětství, ty vaše venkovské radovánky a rozkoše šťastného mládí. O to jsme my byli opravdu ochuzeni. Co my jsme zde poznali? Ten starý dům, ty studené chodby a schody, špinavé ulice a to zpustlé rejdiště tam vzadu, to je vše. Vy máte nač vzpomínat, ale my ne, aspoň ne tak jako vy.“

„Chtěla bys poznat ten můj kraj?“ „To by bylo snad nemožno. Kdy, kterak a nyní? Nemožná věc.“ „Proč? Jednou snad.“ „Ach, jednou! Darmo si dělat marné iluse.“

Zatím obešli kopec a zastavili se na nejvyšším místě, odkud byl volný rozhled na vše strany, teď ale velmi omezený. Kraj byl teď pustý, zachmuřený, holá, prázdná pole a ty obzory kol dokola neurčité, tonoucí v šedých, rozplihlých mlhovinách. Tam, kde jsi tušil Pálavské vrchy, Pratéckou mohylu, tam byla jen prázdná šeď, tam naproti se rýsovaly neurčitě Hády, Adamovské lesy a k severu Babí lom, dva štíty zcela ulomené v mlhách. A dole město, šedivé, pošmourné, utonulé v špinavě šedých šmouhách továrního kouře, který se nad ním plazil v nestvůrných podobách.

„Hle, tam naproti, na tom návrší nad hřbitovem jsme stáli tehdy o Všech svatých a pozorovali západ slunce a tady ty stráně, Špilberg, Františkov. Bylo to tehdy krásné, ale i příšerné. Obraz zkázy světa.

„Já byla zase v Černých Polích a pozorovala totéž a měla jsem stejný dojem.“ „Vzpomínáš si na tu naši vycházku tam do Císařského lesíka?“ „Jak bych nevzpomínala? Bylo to tak krásné, jako pohádka. Pohádka, která se již nevrátí.“ „Proč ne? Takových krásných chvil si můžeme připravit, kolik budeme chtít.“ „Není to vždy v naší moci, a i kdybychom to chtěli a mohli, není to již ono. Osud je příliš skoupý na rozdílení radostí.“ „Osud! Osud není vše a není takový, jak si někdy myslíme. Osud si někdy připravujeme sami svou trpností. Ale bojovat, zápasit se musí o trochu toho štěstí.“ „Snad, jen je-li k tomu dosti sil.“

Mezitím sešli druhou stranou na opačné straně, přešli Františkov, vedle obelisku a po příkré pěšině vinoucí se jeho úbočím sešli na náměstí před nádražím. Tam se vyhnuli tomu nesnesitelnému hluku, který vyluzovaly tramvaje rozjíždějící se všemi směry, nesčíslné povozy a vlaky a vraceli se pomalu zpět na Kapucínský plácek a Zelný trh.

Na Zelném trhu se odbýval obvyklý mikulášský a vánoční trh, trvající až do štědrého večera i za večerních hodin v krámech osvětlovaných skromnou svíčkou nebo lucerničkou, kde byly vystaveny různé hračky, předměty a ozdůbky k okrášlení vánočního stromku i k nezbytné nadílce.

V jednou rohu byla složena celá halda vánočních stromků, menších i větších, podle výběru. „Tohle je taky poesie zimní a vánoční poesie. Pro radost malých, ale ani velcí před ní neutíkají. Co bys měla ráda, jaký dárek ti mám vybrat?,“ ptal se jí škádlivě, když se zastavili před jedním krámkem.

„Na to jsme již, myslím, příliš velcí,“ odpírala v rozpacích. „Ale ještě ne staří a na trochu radosti má každý právo a já bych ti chtěl připravit přece nějaké potěšení.“ Vybral ji pěkně zdobené perníkové srdíčko, vkusnou sponku a malou porcelánovou panenku pro štěstí a k tomu ještě přidal obrázek její patronky svaté Alžběty. „Skromný dárek za málo peněz, ale z upřímného srdce,“ pravil s úsměvem, nabízeje jí ty drobnosti. „Přijmeš je ode mne?“ „Od tebe ráda, děkuji ti Pepánku,“ přijímala s vděčným úsměvem. „Budu mít na tebe krásnou památku, až jednou - -.“

„Ne tak, až jednou, já sám bych chtěl být tou památkou a ty abys byla zase mojí.“ „To je příliš daleko a tam my nedohlédneme, co bude - -.“ „Stále máš tak málo sebevědomí a odvahy do budoucnosti. To Bůh ví, co tě jednou tak přimáčklo. Chtěl bych ji trochu roznítit, pozvednout. Podaří se mi to?“ „Pokus se o to, snad se ti to podaří, ty můj rytíři,“ usmála se naň svýma tmavýma očima.

Opustili tržiště, zahnuli do ulice radnická, tam jde ve staré gotické radnici v průjezdě viselo to pověstné brněnské kolo a vycpaný drak, vlastně ještěr. Byl chudák již tak ošumělý, opelichaný a naháněl pramalou hrůzu. Veřejným průchodem v obrovském novém obchodním paláci vyšli na třídu Ferinandovu k hodinám a na rohu Zámečnické minuli tu známou bábu kaštanářku, která zde seděla celou zimu, den co den u svého ošumělého kotýlku, zabalená od hlavy k patě, pod tím obrovským kamenným černochem nesoucím se strojeně siláckým úsilím těžký balkon čtyřpatrového rožáku. Byl to důstojný protějšek těch „čtyř mamlasů“ tam naproti na druhé straně náměstí. Pěkní mamlasů, kamenní kolosové.

„Dějí se stále změny. Tam uprostřed náměstí stál ještě před sedmdesáti lety chrám Panny Marie. Kde je teď? To už asi žádný nepamatuje. Jako by tak bývalo vždycky.“ „Pamětníka toho již není, když je tomu tak dávno. Celý lidský věk a více.“

U výlohy železářského velkoobchodu Pilce a spol. setkali se se Sukem. Stál tam, nevšímaje si okolí a pohlížel upřeně dovnitř, nepřítomně a přece upiatě, jakoby něčím hypnotizován. Byl to rozsáhlý sklad všemožných kovových předmětů, kování, různých nástrojů, ale byla tam i pěkná sbírka střelných zbraní.

Vančura k němu tiše přistoupil a plácl jej žertem do zad.  „Co tam prohlížíš tak horlivě? Vybíráš si nějakou lefošku nebo panbitku? Koho chceš poslat na onen svět?“ Suk se otřásl a ohlédl se polekaně. „Tos ty? Pěkně jsi mne vyděsil!“ „Co máš už tak slabé nervy? Stál jsi zde jako zkamenělý. Nač myslels?“ „Celkem na nic. Moje úcta slečno,“ smekl a poklonil se Bětušce. „Vy se již ovšem znáte, nemusím vás představovat. Či jste již zapomněli? „To sotva. Já aspoň na slečnu velmi dobře pamatuji. Vyhlížíte dnes rozkošně, slečno,“ zalichotil ji. „Děkuji, ale přeháníte. Jistě to není tak zlé,“ mínila s úsměvem. „Kam máš namířeno, Václave?“ „Nikam, půjdu hned domů, nemám dnes nálady na loudačku.“

Po několika běžných frázích se rozešli. „Poslyš, Pepo, ten tvůj kolega je nějaký divný.“ „Proč myslíš, pozorovalas něco?“ Všiml sis, jak sebou trhl, přímo se lekl, když jsi ho oslovil. Jako bys jej přistihl při špatném skutku, nebo uhodl jeho nejskrytější myšlenku. A pak vyhlíží špatně, chorobně. Jeho pohled je nějaký zaleknutý. Tys nepozoroval nic?“

„Nevšiml jsem si věru. Ale divný je, pozoruji již několik dní. Snad je churav a tají to. Ale proč by to dělal? Musím jej vzít na paškál a rozebrat mu srdce i ledví,“ mínil s veselým úsměvem. „nebude to asi nic vážného.“ „kdo ví, mne se aspoň nelíbil. Proč by to jinak tajil?“ „Uvidíme. Máš o něj takový zájem?“ „Jen proto, že je to tvůj přítel a co jsi mně o něm vyprávěl tehdy.“ „Jsi citlivá a máš bystrý postřeh. Každému jinému by to ušlo. Václav je divný, poznávám až teď. Snad se mu někde něco přihodilo a nyní - -.“

Zamyslil se, vzpomínaje. Ano, je to tak. Vzpomněl si na ten večer, když se vraceli od Hajdičky. Václav přišel velmi pozdě a mlčel, nic neříkal, ba vyhýbal se každé připomínce. Tam se asi něco stalo. Nu, však se to brzy dozví.

„Kdo chodí po křivých cestách, zabloudí, a kdo se prochází po bažině, zaboří se a utone.“ „Myslíš?“ „Ano! Myslím. Však se to brzy dozvím.“

-------------------------------------

Soumrak lehl do ulic. A tma se tlačila za ním, teď o nejkratším dni před vánocemi. Lucie prý noci upije, říkávali naši staří, ale dne nepřidá, ten je stále krátký, ba ještě kratší. Krátce po čtvrté hodině se již rozsvěcovaly pouliční lucerny. Ze zachmuřených nebes se rozsypala krátká, ale vydatná chumelka, třpytivé a jiskřivé vločky sněhové, která zahalila na chvíli do bělostného závoje ulice i chodce, mihotaly a vířily, usedaly na líce i brvy a hladily měkce svým jemným dotykem. V několika malých chvílích se změnila celá scenerie.

Ale potom čiperný větřík od severu rozehnal mraky, odfoukl sníh a na západě se ukázalo kus čisté, jasné oblohy s večerním červánkem, kde se třpytila a zářila jasná hvězdička, ta večerka.

Bětuška spěchala vrškovitou ulicí nahoru, s hlavou pozdviženou, s očima upřenýma do té večerní záře a kus těch červánků jí usedl na líčkách a v očích jí kmitaly jasné jiskry, hvězdičky, sestry tam té nahoře.

„Milá, milá, miloučká, jaká bude večernička?,“ ligotala sa vězdička, anděl moj! „přiložíme líca k lícu, pozdravíme večernicu!“, ligotala sa vězdička, anděl moj!

Napadlo jich těch několik veršů slovácké písničky, jak je zpíval kdysi Pepa, když tak pohlížela do těch červánků a v očích měla plno záře a lesku.

I v srdci měla plno záře a lesku a v duši radostný klid a mír. Leč na jak dlouho-li?

Když přišla ke vratům svého domu, poklesla záře tam nahoře i v jejich očích. radostná nálada pominula a to všecko nač dříve zapomněla, stěhovalo se jí nazpět do duše, ten zármutek a bol, ten stesk a tíha života, útrapa a bolest domácích poměrů a ušlápnutého mládí.

To vše krásné a radostné zůstalo tam venku, jako by zde, v tom starém, ponurém domě nebylo pro to místa. Prošla rychle chodbou a vyběhla po schodech nahoru. V bytě jejich bylo ticho, ani nejmenší šelest se odtud neozýval. Vešla tiše a tlumeně pozdravila. Starý otec klímal v lenošce s dýmkou v ruce, odbroukl něco a dřímal dále. Byl zde sám. Nahlédla opatrně do zadního pokoje, kde na loži odpočívala nemocná matka a vidouc, že tiše dřímá, zavřela uspokojena. Rychle se převlékla a zatápěla, připravujíc nějakou večeři. Konala vše tiše, opatrně, aby nenadělala zbytečného hluku.

Starý otec se po chvíli protrhl z dřímoty, zívl upřímně a pohleděl na ni úkosem. Byl již starý, dobrý šedesátník, tvrdý a sukovitý, jak starý dub. Šedé vlasy byly husté, oči smolně černé, s tvrdým, ponurým výrazem, v tváři se ježil prošedlý, marciální knír.

„Bylas tam dlouho,“ zabručel. „Není tak pozdě, je sotva pět hodin,“ hlesla tiše. „Hm, všichni odešli, zůstal jsem zde sám.“ „Kde je Helena? Měla být s maminkou a maminka mne sama poslala ven.“ „Heleně jsem zase dovolil já, když pro ni přišla ta Merešíkova s hora a matka usnula. Ale tys měla přijít dříve, nebýt tam do samé tmy. Nesluší se pro mladá děvčata, aby se toulala sama po ulicích večer, jako ty volavky,“ bručel mrzutě a blýskal očima pod naježeným obočím.

Bětuška mlčela. Otcova nevlídná slova ji zabolela. „Nebyla jsem sama,“ řekla tiše, po chvíli. „Hm, a s kým teda?“ „Byla jsem s Pepou.“ „S jakým Pepou? Neznám žádnou Pepu!“ „Přece s tím, co bydlel u nás!“ „Ach tak, s tím studentem. A co spolu máte? Myslím, že už na nás dávno zapomněl.“ „Však on nezapomněl,“ šeptala tiše. „A co spolu máte? Nechtěl bych, abyste se spolu zbytečně slézali, co z toho. To není pro tebe. Ten Slovák byl vždycky rozpustilý a nevázaný, nelíbil se mně. A vůbec se pro tebe nehodí. Student! Odejde jednou a ty si vzdychej za ním. Jsi mladá, na známosti máš ještě dost času.“

„Není takový, jak vy myslíte,“ hájila ho nesměle, „je tichý, dobrý. Chová se ke mně pěkně, vzpomíná na všechny a maminky lituje.“ „Před tebou aby se ti zalichotil. Známe takové ptáčky. A kdyby, k čemu to bude dobré? Darmo ti popletl hlavu. Naslibuje ti něčeho a pak – ty děvče darmo naň vzpomínej. Jsi hloupá, nerozumíš světu, co pak se pro tebe hodí, a ty pro něho? No, nefňukej, je to pravda. Když ty nemáš rozum, musí ho mít starý táta. Však on se ti rozum taky dostaví, jen aby potom nebylo pozdě.“ Mluvil mrzutě a prudce nafukoval troubel dýmky.

„Jste proti němu zaujat a nemáte ho rád,“ pravila smutně. „A ty ho máš zase až příliš ráda, jak vidím.“ Bětuška stála tiše u sporáku, tiskla ruce j ňadrům a oči se dívaly smutně a chvěla se v nich vláha. Starý ji chvíli pozoroval a drsný výraz jeho tváře pomalu musel. Vždyť měl taky rád tu svou malou dcerku, třeba si to nechtěl přiznat a potlačoval v sobě něžnější city. Byl na oko tvrdý a chtěl být tvrdý.

„Ech, dělej si co chceš, bavte se spolu, když se ti tak líbí, já ti v tom překážet nebudu. Jen nezapomínej na svou čest. Abys potom nelitovala.“ „nebojte se, já na ni nezapomenu a on není takový. Je čestný a poctivý.“ „No dobře a dávej večeři, už bych jedl.“ Když posloužila otci, šla k mamince, která se mezi tím probudila a volala ji slabým hlasem. „Už jdu, maminko, co byste chtěla?“ „Pojď sem Eluško, urovnej mně vzadu ty podušky. Chtěla bych si trochu sednout, lépe se mně to dýchá. Tak, děkuji ti, dceruško.“ „Jak je vám maminko, je vám lépe? Dám vám kapky.“ „Jak Pán Bůh dá, snad bude lépe.“ „Měla byste něco pojíst, posilnit se.“ „Nemám, děvečko, hladu ani chuti.“ „Něco přece musíte, jste tak slabá. Donesu vám čaj a suchar, ano, maminko?,“ prosila a domlouvala jí Bětuška a hladila ji mazlivě ruku.  „Nu, tak dones,“ svolila maminka.

Když maminku ošetřila, poklekla si vede postele, položila hlavu na pokrývku, vzala její horkou ruku do svých a něžně ji celovala. Maminka se dobrotivě usmívala a hladila dojatě její plavou hlavičku, tu milou, drahou hlavičku, která o ni tak oddaně pečovala. Chvíli tak trvaly mlčky, bez hnutí. Bylo ticho, jen hodiny slabě tikaly.

„Byla jsi venku Eluško?“  „Byla, maminko, však víte.“ „Sama, nikdo s tebou nebyl?“ „Nebyla jsem sama, byl se mnou - -.“ „Pepa, viď?, usmála se dobrotivě, když se dcerka odmlčela. „Ano, on,“ přisvědčila s uzarděním. „Tedy on. Já nevím dítě, ja-li to dobře, že se scházíte. Jste oba tak mladí. Příliš sobě zvyknete a jednou se přece musíte rozejít a co potom?“ „Já vím, maminko, i tatínek mi to říkal. Však také v budoucnosti nic neočekávám. A přece - - .“ „Máš ho ráda, viď?“ „Ano, mám ho ráda. Vždyť on je tak milý a dobrý, vy ani nevíte, teď jak se změnil. To už není ten divoký, rozpustilý Pepánek, který nás tak rád zlobíval. Změnil se, velmi zvážněl. Je mně při něm tak dobře, když jedeme spolu.

On tak pěkně mluví, prostě a přece zajímavě a jeho vyprávění, jeho hlas sám působí tak konejšivě, zrovna laská. Jako bych poslouchala chůvinu pohádku. Když mně dnes vyprávěl o své mamince, o svém dětství a chlapectví tam u nich doma a na vsi, bylo mně jako bych to prožívala všecko s ním. Každá schůzka s ním je pro mne sváteční chvíle.“

„Věřím ti, dítě, věřím a přeji ti ráda té zábavy a rozptýlení, vždyť jí tolik potřebuješ. Jen se bojím, abys tu chvilku toho štěstí pak draze nezaplatila, abys pak příliš mnoho netrpěla.“ „Nebudu, maminko, nebojte se. Jsem rozumná, vím, co může být. Mám jej ráda, je mi víc než přítelem a bratrem a jednou mu budu vděčna za každou šťastnou chvilku, kterou mně připravil. Já na něj nikdy nezapomenu.“ „A přece by ses ho chtěla vzdát bez bolesti?“ „Chtěla, maminko. Když to musí být, ustoupím ráda a on to ví, řekla jsem mu to.“  „A co on?“

„Zlobil se téměř na to, že prý jsem taková zakřiknutá, a bojím se bojovat o trochu štěstí.“ „Tak vidíš, ten rozvod by nebyl jen tak lehký. Myslím, že je-li dobrý a četný, jistě by tě jen tak nemámil a nepletl ti hlavu a že pak taky vykoná svou povinnost. Nu, jak Pán Bůh dá. Jenže do té doby je tak daleko a ještě mnoho vody uplyne.

Vidíš, tak ráda bych ještě žila, abych vás viděla všechny zaopatřeny a ráda bych vám připravila to vaše příští. Nejvíce se bojím o tebe, jsi taková citlivá a vím, že cítím to a vy zde zůstanete jako ta ptáčata bez hnízda a to mne bolí, trápí. Modlím se za vás, ale odevzdávám vše do vůle Boží.“

Napsané na předsázce modrého listu sešitu:

„Nemluvte tak maminko,“ vzlykala Bětuška, „vy nesmíte odejít. Kdybyste vy odešla, já bych byla tak nešťastná, a snad bych to ani nepřežila.“ „Tak nemluv, dceruško, všecko se přežije. Člověk musí, ať chce nebo nechce. Musíme být stateční a trpěliví. Co já musela za svého života přežít a vytrpět. To bylo jak křížová cesta a vidíš, přestála jsem to, přetrpěla. Život je někdy nemilosrdný a krutý, ale člověk musí být statečný. Do vůle Boží se odevzdávej, modli se o sílu a útěchu ve strastech a útrapách, která na tě čekají, tak jako já modlím za vás. Jsi dobrá, hodná dceruška, ctíš své rodiče a za to tě Bůh odmění, víš podle čtvrtého přikázání Božího.  A potom, až mne zde nebude, mějte se rádi spolu, pomáhejte si navzájem a na tatínka nezapomeňte, neopouštějte ho.“

Tak jí domlouvala, utěšovala ji a hladila něžně tu plavou hlavičku, která se tak chvěla tichým pláčem a přerývanými vzlyky a smáčela slzami tu chorou, horkou dlaň. „Tak děvuško, tak, vyplač se u maminky. Pláč uleví a očišťuje.“ Bětuška se po chvíli pod jejími konejšivými doteky uklidnila.

„Eluško, chtěla bych jej vidět a mluvit s ním. Proč k nám někdy nepřijde, když tě má rád? Bojí se nás, nebo se stydí? Nestyděl-li se dříve, nemá proč ani nyní.“ „Proč by se styděl? Myslím, že se ostýchá tatínka a není, když vy stůněte, netroufá si.“ „Právě proto by měl přijít. Vždyť nám nebyl cizí, a já jsem mu vždycky přála, byl mně jako druhý syn. Je nevděčník, ten Pepánek, zapomíná na staré přátele.“

„Nezapomíná, mamino. Má o vás upřímný zájem a vždy vás lituje. Ale já ho pozvu na vaše přání, a on jistě přijde.“ „Ano, pozvi jej děvuško. Tak se mně po něm nějak zastesklo, ani nevím proč. Snad kvůli tobě, snad je to jen rozmar churavého člověka. Jen aby přišel.“

„Ó, jistě přijde, uvidíš, maminko.“ Bětuška ji počala v něžném rozcitlivění tykat a hladila jí a líbala obě ruce.

Stará paní, unavená počala po chvíli podřimovat, a upadla v lehký spánek. Bětuška jí opatrně urovnala podušky, pečlivě uložila, objala ji ještě pohledem, a vyšla opatrně do kuchyně, kde starý otec objímal a hladil tu svou „nejmilejší, starou chromatiku.

„Tati, nehrajte,“ zaprosila, „maminka teď právě usnula.“ „Avšak nehraju, jak bych mohl hrát? To já jen tak ze zvyku, abych nezapomněl hmaty.“

v domě bylo ticho, jen z nádvorní strany sem doléhal vzdálený ohlas hudby kapely mistra Šudáka, který ladil orchestr k sobotnímu večernímu koncertu v zahradním pavilonu.

A z ulice bylo slyšet slaboučkou melodii maličké foukací harmoniky, „basovky“ na níž hrál jeden z těch nočních tuláků, co se potulovali a ohřívali si lokty tam na chodníku o horké zdi sušárny hrnčírny Austrie. To vše ale bylo tak liché a vzdálené jako daleká ozvěna, která nerušila, spíše uspávala.

Bětuška se ještě zašla podívat na maminku, a pak si vzala knížku a dala se do čtení. Četla Jiráskovu „Filosofickou historii,“ ten prostý, ale rozkošný příběh Lenky popelky v domě aktuára Roubíčka, prosté dívky, přezírané a pohrdané a chudého studenta Vavřeny.

Šest let na sebe čekali, než se dostali, a přece byla jejich láska svěží, čerstvá jako květ v prvém rozpuku.

Lenka! Jaká to silná povaha při vší své citlivosti a něžnosti, která se přenesla přes všecky ústrky, jízlivosti, pohrdání a nepřízeň a čekala trpělivě na svého miláčka a zůstala mu věrná, tak jako on jí, ten krásný, nadaný student, hrdina z roku osmačtyřicátého.

Bětuška se zadumala a snila nad knihou. Srovnávala svůj život s životem Lenčiným. Lenka byla sirotek, ale i ona jím asi bude, snad brzy, kdo ví, povzdechla si. A její Pepa, student Vavřena? V knihách to bývá jinak než v životě. Ideál a skutečnost!

Tímto je zápis povídky v sešitku S 2 ukončen.

Pokračování je v sešitku S 3.