Obrazy F.N.

V kuchyni nad plotnou teplodárnou, jest boj a živlů sváření. Potýká se tam v zápolení lítém živel mužský V. se dvěma živly ženskými, ale živel mužský V. převládá a vítězí, a oba živlové slabší před ním ustoupiti musí, neb jest světu a lidem známo, že na živelně energickou švádu V. by musel vzít kanon, a ještě by nic nepořídil.

Čtyři jsou živlové na světě: země, oheň, voda a vzduch. To jsou živly hlavní, ale ono jej jich ještě více, podle osobní záliby každého jednotlivce.

Říká se: je ve svém živlu. Někdo rád cestuje, zpívá, hraje, ale i pije. Pivo, gořalku a to je skutečný živel, když je ho příliš mnoho, až svého ctitele zahubí, ten jeho oblíbený živel, kterému se vášnivě oddával.

Tedy: ten byl opravdu ve svém živlu, až v něm utonul, doslovně, jako ten, co se k smrti upil, a po smrti se nechal pohřbít v sudě malvazu. („Ve svém živli!“)

Ó, ano, různí jsou živlové. A mám-li rád jelítka, je to zase můj živel. Ale když mně dnes nechutnala, tedy jsem nebyl „ve svém živlu“

A rovněž tak i dítě – dci, které zbaštilo celou „Kaču“ (a která Káča je dobrá?) a když s ní byla hotovo, pohladilo si oblé, napapané bříško, a broukalo si mrzutě: „Mami, taky jste mně mohly připravit něco jiného!“ Tedy ani ono nebylo „ve svém živlu.“

Káča je káča, a je-li moc krvavá, je to živel „krvavý,“ a tož pozor!

Slávku, synovče mně ovšem nad míru milý!

Zapomněl jsi na strýce starého, šedivého?

Ke pak jsou tvá slova šprýmovná, „že strýčku?“ Proč jsi nás opustil, synku milý, co pak jsme tobě učinili? Hněváš se na nás? Proč? I dej pokoj! My jsme se nezměnili, jsme stále stejní a rádi tě uvidíme. Však já ti, a na nikoho neprozradím, že kdosi řekl, že jsi takový, nebo onaký a byla to kritika trochu silná hodící se na chlapce se svíčkou a hodinkami! (kde) a v zadním „traktu“s cedítkem. Nu, nic z toho!

Je to nevděk od toho, či té, s níž jsi společně hrušky trhal a na dece spolu pojídal, a „Tarzany“ půjčoval. Nu, ničevó!

Nevděk ne jen světem vládne, ale i nebem vládne.

Říkáš, že náš mnoho práce! Nu, práce je nutné zlo na světě, ale však není vlk a do lesa neuteče a co můžeš učiniti dnes, zítra taky, a zítřek je chytřejší dneška!

Z práce prý padají koně, ne tak lidé, praví moudrost lidová, a hlas lidu, prý, hlas boží.

„Zaměstnání je pěkná věc, jen se nesmí zvrhnout v práci!“

„Co se práce týče, milý pane, to já dovedu dost ovládat!“

Já si nemohu pomoct, mně práce velmi silně přitahuje, já bych se někdy díval celý den, jak druzí pracují!“

Takhle se Pepíku na práci dívat nesmíš, mohlo by ti to zůstat, a ty bys propadl práci!“

Byl člověk stvořen k práci? Ó, nebyl, to je omyl! Bůh nejprve stvořil svět a ráj, a člověka až naposledy, postavil ho do ráje, tedy k hotovému. A člověk užíval všech těch dobrot bez práce a bez námahy.

Že to člověk zhaňkal svou neposlušností, to nebylo původně myšleno v úraz boží a proto práce není požehnáním, je trestem!

Teď už vím konečně, proč se náš chasníček straní, proč námi pohrdá. Jsme mu příliš malí, nepatrní a sprostí. Vždyť on chodí do tanečních do Hradiště.

Proto si on tolik myslí, proto se tak natahuje, že až vyhlíží jako ten dlouhý z pohádky, proto nosí nos tak vysoko, div že tím aparátkem oblaka nestrhne.

To vím, ony ty salonní lakýrky a glasé nadarmo nebyly objednány, a co se na ně u zedníků napracoval.

Tak je to! Co po nás, my ubozí „misera plebs,“ co pak my se můžeme rovnat takové nóbl dámě s mikádem navoněným, před níž roztáčíš šosy v elegantních pukrlatech! Ó, chápu již, konečně se mi rozjasnilo v mé hlavě zabedněné!

Dlouhý, široký a bystrozraký! Tři postavy z pohádky. Kdo je dlouhý, a kdo široký? Dlouhý již je a natáhne-li se ještě trochu, bude ho „akorát.“

Široký, ten ještě není, ale mohl by být, kdyby jeho šířka rostla úměrně s těmi tlustými krajíci, kterými pokryje ráno stůl a jež maže pilně, než odchází do roboty.

Bystrozraký? Hned tě přerazím! (Jdi, nebo tě očima spálím!“

Ó, kritika je snadná, a vždy je lépe vozit se po jiných a vyhledávat jejich chyby a slabosti, než svoje. Kdo by se rád štoural ve svém svědomí? Sám sobě je člověk nejhorším soudcem a kritikem.

Ovšem taky o čem? O jiných ne, o sobě též ne. Tož to už tedy opravdu nevím. Snad když ne o lidech, tedy o zvířatech.

Však teď je ta podzimní sezona a vzpomínám si, že se kozy prčí, tedy napíšeme učené pojednání o kozách!

Pěkné thema a vděčné!

Koza domácí je zvíře velmi užitečné, učinili jsme se již ve škole. Tož to jak kdy a kde. Někdy ten užitek nestojí za nic a nenahradí ani to, co zkazí. Že je mlsná, vyběračná? Jak se to vezme. Ten ubožák, co byl na operaci, kde mu vyňali žaloudek a nasadili mu ten kozí, ten byl taky mlsný a vyběračný, protože ohryzával jen trnky a ploty, ale my bychom s ním jistě nechtěli měnit.
Přítulné a roztomilé zvíře, koza sotva je, jistě že ne tehdy, když jí hospodyně nese pití a ona ji trkne do zadní části a pití vyleje, a když dojí, skočí oběma nohama do dížky.

Že je zoufalá, umíněná? Ó, to je jistě. Co se jí hospodyňka někdy nanutí: žer, potvoro! A ona jen vrtí vzdorovitě pásmem, jako perpetiklem, a když se umíní, pojde. (Umínil si jako koza!)

Koza rohatá? Tu je jakýsi omyl přírody. Kde se tu vzaly kozy bezrohé? „Co svět světem stojí vždycky koza rohy měla!,“ pravila paňmáma Mikysková, když jí syn z vojny nabízel, že jí pošle kozu bez rohou. A když se jí přiznal, že už jsou s kačenkou „v tom,“ poznamenala jedovatě, že to tu byl „kozel zahradníkem.“

„A ten kozel, tos byl Mates ty!“

Byl-li kozel ve starém věku představitelem nečistých božstev (satyrů a faunů), kteří měli brady a rohy kozlí, tu to nemohl být kozel bezrohý, rovněž tak, když byl křesťanů obrazem ďábla.

Je koza filosofem? Snad. její brada alespoň dosti filosoficky vyhlíží a podivínem je taky. Často kývá hlavou: ano, ano a ocáskem vrtí: né, né! Aniž by věděla proč a my taky nevíme, najednou vyskočí do koryta a vykřikne do světa: bééé a zase svět neví proč.

Všech těch dobrých vlastností, kterých koza postrádá, mají kůzlátka nadbytek. Jsou opravdu hezká, roztomilá, že je člověk musí mít rád, až je ze samé lásky zabije, upeče a slavnostně sní. (samou láskou sní)

            (Jako ti lidojedi, když šli „z pohřbu“ misionáře, plakali a naříkali, jaký to byl dobrý, jemný a křehký misionář, a při tom si utírali oči a umaštěné brady a litovali, že ho nezbylo ještě aspoň kousíček)

Ale přes to všecko jsme ke koze nevděčni a měříme její dobré vlastnosti jen podle těch žejdlíků mléka, které od ní nadojíme.

Jinak je ná jenom pro posměch nebo pro zlost.V tom ohledu je na tom ovce, sestra kozy, mnohem lépe.

Myslím, že ještě nikoho nenapadlo, když někomu lichotí, říci: ty kozičko, ty kozílku! Místo: ovečko, beránku!

U stařenky Skapálkové byl každý ovečkou, baránkem a řekl-li Sláv Svatolovi: ty kozle, nebo: na  kozel, hop! Svatola se tím necítil nikterak polichocen, a byla z toho jen rvačka.

Podobně by se nikdo nezavděčil Pavlišovi, kdyby mu řekl: Kozle! A též i Šuráňce, „že kozílka chovat netřeba!“

I v bibli čteme: pasiš beránky mé, a že bude jeden ovčinec (má být ovčín-jako kravín, ovčinec je jako kravinec) (nikoli kozinec) a píše se tam o ovci ztracené, nikoli koze.

Národní píseň se zachovala ku koze tuze macešsky. Taková, „taky národní.“ Pepi koupil kozu, pětku za ni dal,“ nebo: „Koupil jsem si kozu, pásl jsem jí v lese, zatrápená koza, jak si perpét nese,“ krásou zrovna neoslní.

Výtvarné umění taky kozu ignoruje, ledaže by obrázek: „Kozlové na lávce“ nás zaujal, ale neuchvátí.

Beránek je obrazem cnosti, mírnosti a čistoty, ale kozel s mohutnými rohy, bradou a planoucíma očima, s vyplazeným jazykem, je představitelem sil nečistých a v mravním smyslu zosobněním smyslnosti a chlípnosti.

Ano, to výtvarné umění! „Nakreslíte každý na své tabulce obrázek kozy!“, vyzval učitel své žáčky. Děti malovaly, každý podle svého talentu. Jen malý Frantík měl na tabulce jakousi spleť podivných čar, ale koze se to nikterak nepodobalo.

„Nu, Frantíku, kde pak máš ti kozu?“ „Prosím, pane učiteli, já jsem viděl kozu v obiló“ „Tak to je tedy to obilí. Ale kde je koza?“ „Von ju vodvedl policajt a zavřel do obecního chlívka!“

Tu vidíte, že v malířství nemá koza velkého úspěchu.

Vrátíme-li se k těm kozlům na lávce, je to obraz neústupnosti a rvavosti.

Je vždycky dobře přecházíme-li lávku, počkat až ten druhý přejde, aby se nám nestalo jako Ignáci Hrňovi, blahé paměti. Šel časně z rána do práce, ještě za šera a přecházel lávku, na už seděla uprostřed tajemná postava. „Pozór,“ volal výstražně strýc Ignác. Postava nic. Ignác šel a šel, postava se nehýbala. Ignác šlápl na svého protichůdce, ozvalo se zamečení a oba, Ignác i kozel, který se v noci zatoulal, se poroučeli dolů do bahna smrdutého příkopu.

„Kruci, dyť sem ti povídal, že pozor,“ láteřil Ignác. Ale co platno, stalo se již, nepomohla lamentace, buchty v ranci byly již napojeny blátem málo voňavým. (Ignác měl vlčicu, neviděl ve dne, ne tak v noci a nepoznal, na koho to šlápl)

Chuť kozy je individuální, co chutná jedné, nemusí chutnat druhé. Když kupř. jeden hospodář krmil kozu „Rašplemi“ (humor, sociální týdeník), koza je nechtěla a raději pošla, protože neměla smyslu pro humor. Byla to spíše koza filosofická.

A případ jiný: Babička měla starý Nebesklíč – vzácné modlitby po prababičce, které opatrovala jako poklad. A kromě toho měla ještě nezbedného vnuka a ještě nezbednějšího kozla.

I stalo se, že vnuk pustil kozla do komory, kozel tam našel Nebesklíč a pustil se do něj s vekou chutí. Nedbal, že páchne trochu plesnivinou, žhral plnou hubou, trhal listy a byl již v polovině, když ho tam babička zmerčila.

Ztuhla leknutím, ale pak nastala výplata a dostali oba, vnuk i kozel.

„Co, já za to nemožu, že sežhral motlitby? Dycky žere trávu trávu, né?,“ řval kluk.

Kozlovi však sežhrané motlitby šly velmi k duhu, prospěly mu, a zušlechtily jeho kozího ducha. Stal se z něj vážený, hloubavý a důstojný kozel, který mohl být hned na místě panem pastorem.

Byl to kozel rozhodně náboženský.

A ještě něco: strýček Navrátil měli kozu, která byla rozenou kuchařkou. Vloudila se jednou do světnice, vyskočila na pec a sežhrala tam plnou mísu pěr (magarónů!) krásně omaštěných a makem posypaných, připravených k obědu. Ta měla rozhodně talent kuchařský.

Tak, dosti již o těch kozách. Končím a loučím se s nimi s přátelským a zvučným béé! béé!

----------------------------------------

To je ten podzim, ba zima již obávaná. Co dělat, je to tak a bude vždy po jaru léto, po létě zima. Nutno se s tím smířit. Ničevó!

Plody polí a zahrad a lesů jsou krásně sklizeny a uschovány v komorách, sýpkách a sklepích, kde očekávají svého určení, nebo zmizí v širokých vratech agro-bio jako bezedné tlamě molocha po celých vagonech, aby zpracována spanilými ručkami a roztomilých černo-modro-plavovlasých a okatých vařiček a méně spanilých vařičů a správčích, proměnily se v chutná povidla, marmelády, jámy, slivovici, borovičku a co pak já vím v co ještě? A v mohutných škopcích, úhledných kelímcích, plechovkách a galonech šířily slavnou slávu slavného slováckého ovoce a dobroty z něho vyrobených.

Jen pozor, spanilé pomahačky na borovičku a slivovici, která sice otvírá, ale kolena a paměť podlamuje, abyste nespadly tam, odkud se to tak špatně vylézá, v opojení slivko-borovičkovém.

Obsah pak našich špejcharů a sklepů zpracován a zkonsumován obyvateli štětinatými našich chlívků, promění se, když vepřík obětní nevidí a nemůže chodit již v to nejkrásnější zimní ovoce.

Přičiněním muže v bílé roucho oděného a břitký nůž třímajícího, objeví se v našich komorách štíhlé jaterničky jako panenky, buclatá jelítka, tučná tlačenka a tlustá bachořica (neboli „Kača!“) a vrchol všeho: zimní poesie: krásné zlatohnědé klobásky seřazené na bidýlkách jako píšťaly varhan, na něž se zahraje nejkrásnější symfonie labužnická, která končí někdy, bohužel, když se jí příliš nestřídmě oddáváme, krutou disharmonií a končí tam, kam i korunovaná hlava pěšky pospíchat musí, aby se něco nemilého nepřihodilo.

Když to tak vše je krásně uspořádáno, může napsat otec synovi na studiích: :Co se našeho zdraví doteče, zabili jsme prase.“

Vepřík padl, položil svůj nevinný život za blaho pozůstalých a ti se oddávati budou radostem blažených.

Jsou, bohužel, na světě takoví náruživí zbožňovatelé takového zimního ovoce, že pohlédnouc na ně, nemohou od něj zraků svých odtrhnouti. Ano, jsou!

Náš polic. komisař za blahých časův své svobodičky uzřel doma v komůrce krásné jaterničky a oslněn byv jejich štíhlou, panenskou krásou, tak se do nich zamiloval, že ta jeho láska stála stála život šestnácti těch krasavic. (to prosím během jedné noci!)

A to tehdy marodil se žaludkem a u lékaře si stěžoval, že mu „nešmakuje!“

Ja, dějí se roztodivné věci pod sluncem, a divoucí jsou divy boží!

--------------------------------