Obrazy F.N.

Josef Varmuža.

Záznamy.

Tímto drobnějším písmen jsou doplněny záznamy z jiných deníků nebo volných listů.

Jinak jsem se snažil dodržet původní způsob psaní: podtrhování, jazykové vyjadřování a podobně.

Tímto skloněným písmen jsem doplnil i k datům roky pro přehlednost.

Rok 1939.

Zápis na druhé čisté straně volebního lístku do senátu: č. 13Kandidátní listina Národní obce fašistické (předseda R. Gajda) – bohužel bez označení roku:

Kdo může za neštěstí a kdo může předvídat, co se stane? Snad měla tušení čehosi, neb ráno odcházela jaksi nerada a s nechutí, pravila, že by raději nešla a zůstala doma.

Kdyby Frant. Abr. tušil a věděl, když se s ní posledně  (t. j. v sobotu) bavil a tančil,! že nespatří již své známé a přítelkyně. (Byla to jeho oblíbená tanečnice a rád se s ní bavil.)

A pro pos (abych nezapomněl)  Františku. Co je to s tebou? Což ten tvůj slib,   zapomněl jsi, či byl to jen tak slib ze zdvořilosti, aby byl? Já čekám toužebně, čekám a nic nepřichází. Proč? Ó, není správné, není dobré strýci starému tak činiti. Než čekám, doufám, snad, snad sekanti rozpomene, nebo paměť má se zapomene

Naše děvy Bio – argo, sl. Bóži, sl. Fanda to již není žádná švanda! Místo, aby povinnost svou křesťanskou a kamarádskou vykonaly, na pohřeb šly, jak se sluší, jak se patří na děvčátka mladistvá, do fabriky marmeládu pilně vařit spěchaly.

A přece měly dovoleno výslovně jít na pohřeb, jak šla Fanda od trafičky, Fanda milá zprostředka. To není od nich hezké. Prý potřebují peněz. Nač? Snad zase na tu maškarní merendu?

Dnes taje, dost silně a je tepleji. Pokouší se o nás chřipka.

Toto je opis z druhé čisté strany kalendáře formátu A3 na rok 1939. Tam jsou zobrazeni dva mladí komináři a tužkou je napsané: Komináři! Umyjte se smradi! A dole jsou dvě prasátka a napsané: prasata.

Tedy jak jsem řekl, že stará láska nerezaví, a tak Válek, ubožák, byl odstaven, a ta čest, doprovázet sl. Faninku domů padla na Šoustala. Bylo prý to velice zajímavé (jak jí psal v dopise z Prostějova), ale tuze prý krátko to trvalo.

Nu přišla asi o 4. hodině a byla velice blažená a šťastna. A taky pořádně zmrzlá. Ten uličnickej kostýmek kryl sotva prdýlku, a to se asi chlapcům nejvíce líbilo.

Tento týden až do dneška pátku 13. ledna je počasí ve znamení oblevy. Ve dne maličko taje, na noc trochu mrzne (ale moc ne)

V něděli 8. ledna bylo pořádně zachmuřeno a syrovo. Dámy podřimovaly po zábavě. A byly celé blažené (a stará zvláště), že dci měla moc galánů. Mami, mami, já jsem ráda, jój, ach, tak ráda!

V pondělí 9. ledna tálo dost i se trochu vyjasnilo. Na noc ovšem přituhlo.

V úterý 10. ledna posílal jsem hasičské pojišťovní 86 Kč, obnovené. A nem. pojištění za 2 měs. 51 Kč.

V úterý a ve středu špatně, zachlazen. Ty noci, ty jsou ubohé, a nešťastné. Jak dlouho ještě?

V pátek 13. ledna, to je jako dnes, zachmuřeno, a odpoledne trousí sníh. Malinko, taje. Dci pracuje jako galejník. V úterý od 12 v noci do 7 večer. Ve středu od 7. ráno do 10. večer a potom: ale to až potom. Kterýsi den v týdnu padal sníh, hodně, ale hned na to tálo. Takže vlastně taje pomalu, ale stále, (jen na noc maličko přituhne).

V sobotu 14. ledna jako v pátek. Zachmuřeno. Sedím, je chladno, lezu pod duchnu i s botama. Je mi zima. A co tak ležím, kdosi klepe, dvéře se otvírají a ejhle: kdo to jde? A vida ho, starého žida! Vona to byla Abrahamka Abrahamovičová z Olešnice. Tak tedy přece přišla na tu slíbenou návštěvu? Pobyla dopoledne, odpoledne odešla a večer, to přijeli oba hoši, Frant. i Květa a šlo se do Houštěnovic na pečínky k Tonkovi. A tam bylo dobře, tam bylo všeckého. Kovář Tonek v zápalu pečénkovského pohostinství a v nadšení hostitelském šáhnul svou mohutnou pravicí pod postel a popadnuv láhev se slivovicí, nalil do čaje butylku obšírnou. Ale avšak nebyla to slivka, nýbrž „voda tříkrálová,“ voda svěcená. A tak zasvětil hody pečínkovské douškem posvěceným, ale ošklíbal se tuze, neb voda je přece jen voda. A slivovička je elektrikou na zábavu panen kojících, neb tak nějak se tomu říká. (I dítě, dci, vodešla večír, ale brzy byla doma, tak do devíti asi.) I nepravda jest, že stála s hochem do jedenácti v koutku, jak se jeden soused vyjádřiti ráčil.

Na druhý den neděle 15. ledna byla a já jsem (doma nebyla?) a byli jsme doma všici. A tu se, pohlédnouc oknem, ejhle! hrnulu k nám kdo?Jací, Abrahámka a synové dva, vojsko pěší, armády půl, Květa plus Frantík, dva cuksfírové, čili četaři, každý se třemi kapkami na řemeni státním.

To když uzřel oknem návštěvník Franta Šomrda a Fány, dítě, nohy na ramenou majíc, ubíhali skočmo, letmo, krokem bystrým, pryč, pryč. „Proč pak ubíháte, lidé boží od nás, tak náhle, zanedbávajíc návštěvu naši milou, přivítati vlídně?“nic pro nás pane hospodáři milý, překáželi bychom.“

A pak se přihrnuli návštěvníci milí a za nimi Svatola aSlávek, Bohuli a Miloš. Bylo nás tu bylo okolo stolu rodu půl a ještě několik kusův. Pak jsme spolu: jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli,žádný na tom nic nedbal čas že prchal, utíkal, až zvonek na věži dvanáct zahlaholil.

Nu jak to bývá: pobavili jsme se, probrali politiku od césara až po Hitlera, filosofii od Sokrata po (zapoměl jsem již kam!), literaturu atd. Pak vojsko pěší, armády půl připnou meč břitký na řemen opasný, spěchalo do Huštěnovic na pečínkovou dožírku. Jóci, mať jejich milá, s námi spolu zůstala a oběda s námi požívala.

Zde zápis končí.

Na dalším volebním lístku č. 16 do poslanecké sněmovny bez označení roku: Kandidátní listina Národního sjednocení předseda Dr. Karel Kramář spolu s Ruským blokem: Ruskou nacionálně autonomní stranou a s Ruskou národní stranou je zápis:

Poslední dny jsou ve znamení tání. Taje pomalu, ale nezadržitelně. V noci bývá sice přímrazek, ale slabý

Oteplilo se taky. Oteplení je všeobecné, pro střední Evropu charakteristické. Prý kvetou chudobky. To by ani nebylo nic zvláštního, ty kvetou i v zimě o vánocích, když trochu jen nemrzne. Včera, jako v pátek byla ošklivá mlha, hustá a těžká, jako kožich. Den byl nevlídný, sychravý, nezdravý, až do večera. Či kdy to bylo? Snad předevčírem? Bože, ta moje hlava, zapomíná, nic nepamatuje. Opravdu ale jsou ty dny stejné, jeden jako druhý, těžko rozlišovat.

Předevčírem ve čtvrtek 19/I. 1939. byla zde u nás Jos. Abrah., odpoledne a večer na besedě. Pánové z rady vybírali (pořádali sbírku pro?), dostali 6 Kč. Je to nemnoho, ale pro chudáka co nic nemá i to dosti.

Slečna F., dítě dostala opět psaní růžové od vojska pěšího Prostějova města, psaníčko obšírné velmi a těžké, těžké váhou vřelých h. p. A večer v hodinu siesty při zažívání večeře hojné, psala odpověď. Odpověď psala vesele, zahleděná, vůkol sebe ničeho nevnímající. Usmívala se tiše smíchem utajeným, šťastným a záhadným, jako svinga, a v dumách před ní se vznášel obraz mládence Steklého v dvojí sukno oděného, jenž na ni upínal zraky roztoužené a s náručí rozepjatou.

Zde text končí.

Na dalším volebním listu č. 2, kandidátní listina Československé sociálně-demokratické strany dělnické pro volbu do senátu:

Neděle 22./ ledna. 1939. Ono to s tím teplem, ba dokonce jarem je tuze předčasné, a problematické. Leden je leden, málo platno, leden, za kamna vlezem. A přece je za kamny nejlépe.

Dnes je to zase horší. Je chladno, syrovo a tuze špatně, protivně. Je to podobné na chřipku, neb ještě něco horšího. Jsem špatný od včerejška od večera. Včera večer to byla rozmrzelost, a nechuť povšechná, a dnes je to určitější a přímější. Včera jsem se mračil a dnes se bolestně krčím a mračím se ještě víc.

„Musíme si to nějak odrážet!“ že jo, slečnoDci – dítě! To byla mela včera. „ Vůbec mami, ať vás ani nenapadne hrabat se mně v kufru a číst mé literní z plodiny, to ať se stalo naposledy.“

Stará se jí hrabala v psaní, já tam taky tajně nahlédl a večer jsem vybleptl nějaký citát. Dítě si toho všimlo a nastrážilo uši. „Co to povídajů strýc? Ale já již něco tuším, už vím. Tož vy ták? No tuhle tohle to přestává všecko již.“ A teď to začalo. Kázání, hněvy, pěsti zaťaté, čelo nakrčené a večeře šups pryč. A já jsem měl být tím beránkem, který měl snímat hříchy. Já, já a vždycky já! Inu, musím si to vodrážet. A: Voda šumí, lesy vanou a srdce páně Šoustalova, zpívá, křičí: na shledanou! 5 ./

Na shledanou, po Fanušce! Na pohřeb jíti? Kdepak! Peníze potřebovat? Ovšem! Jen peněz, peněz je třeba! A nač pak? Večer je music, tanec. Baťa – fabrik chasa. To jít se musí. A šlo se ……….

Zde záznam na tomto lístku končí.

Na dalším volebním lístku na čisté straně: č. 1 kandidátní listina Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, zakladatel Antonín Švehla, pro volbu do senátu.

V pondělí: 23./ ledna. 1939. Špatné počasí, lidé špatní, všecko špatné, zima, sychravo, nezdrávo. (Nemrzne! Taje pomalo, pomaloučku, ale nic to tom. Slunce nevidíme, to se schovává a je zachmuřeno v nitru věrolomce. To je ale fuj! počasí! Jak povídám, na chřipku. Však jsme všichni nakřápnuti. Abrahamka u nás přespala s neděle na pondělí, a taky si stěžuje, že je churava, zachlazená. Dnes se loučí, zítra pojede. Dítrě bylo zasik na kině i se sl. Bóži a dcerou Jáno – Kodrlíkovic, kteréž to děvy ji zavolati přišly. (totiž včera v neděli) Tohle včera, tohle dnes? Deset neděl, to je málo, dáme kozu do želez!

Jen tak dále, prosím, jen se toulat! Touto cestou se dočekáte pěkných výsledků! Špatná noc, špatná noc, keď není zdravíčka! Utrápí mne to již!

Je ten pondělek tedy špatný, od rána až do večera. Syrovo, zima, tma. A já? Darmo povídat. Na večer došel Franz Šom. na černou hodinku, ale co by se patnáct otčenášů pomodlil, byla tu za ním ona Šomrdka i s klučíkem a bylo to gemacht.

To ale pro nás není již, ten rámus, a křik, my máme raději pokoj, klid, ticho. A večer to, dítě to? Přišlo o půl 8. odběhlo to někam a doneslo růžové psaníčko to a že bude dopis psát. Večeři nechtělo, lehlo si chvíli na duchnu hore, a že odpočine chvilku malou údům svým. A než by řekl: Švec! chrápalo jako když si princezna čokoládu na stříbrném…..

Zde zápis je ukončen.

 

Opis záznamu ze samostatného lístku:

Tak vida, ani jsem nevěděl, že princezny, či andělé taky chrupou. To jsem rád, že nechrápu jen já sám. Stará opatrujíc večeři šermovala s polévkou po stole, šoup sem hrnkem, šoup s ním tam. Až vylila polívečku, dobrou rejžovou, do postele – to dcery chrupající a polila duchnu obšírnou i kombiné dceři sličné. To byla rána pro pána Jána! Polévka v posteli plave. A psaníčko růžové, psaníčko milostné zůstalo nenapsáno a ještě mu hrozilo nebezpečí, že polévkou rejžovou polito bude! A chlapec milý v Prostějově městě darmo odpovědi ždá.    V úterý 24/1. 1939. Jako včera. Není to o mnoho lepší. Někomu se zdá teplo. Jaké teplo? Je to horší než když mrzne! Tehdy je aspoň čistý vzduch. A tento voní leda hnojem. U nás se pere. A pere se taky u Šomrdů. Šomrdka by ráda někom děti vrazila a žáden se jich ujat nechce, proto hřeší, klne, že jí Šomrda někam zaběhl se. Hledejte ho lidi, kde pak jsi Franto, manželi můj! A propos! Proč dostala Mářa V. v sobotu políček mastný od manžela svého? Protože při zábavě –volence nechtěla vzít od muže svého. Proto dostala políček, políček dobrý a mastný. Seděl dobře, dobře byl přišitej.

Co pak je tobě, ty mámo dcery své, rejžovou polévkou polité, po fousech mých? Moje jsou to fousy, majetek můj a moje věc, co s nimi počít mám. Až přijde můj čas, ohrábnu si bradu sobě jako brambor syrý, brambor namrzlý.

Lidé povídají, že Ottová, máti dcery té nešťastné, odešla večer na hřbitov a tam na hrobě dcerky své usnula, či omdlela žalem, až ji tam v noci lidé našli. Je to pravda , není to pravda? Uvěřiti těžko. Ovšem, matka je matka a dcera je dcera, jediná. A když ji ztratí, je to bolest, je to krutý žal, ztráta nenahraditelná, byl-li to jedináček. Jsou-li však ještě děti, není to přece tak kruté, ta ztráta pro rodiče, vždyť přece nezůstali sami, mají se čím těšit, pro co žít a v co naděje své skládat. Nu a tam zůstali ještě dva synkové. Tak si myslím, že rodičové želí vždy více ztráty své dcery, než syna. Proč? Snad že jsou dcerky hodnější, poslušnější, nadějnější,? či snad, že dcerky přinášejí v životě více radostí? Nebo prostě proto, že je to právě dcera, žena a jako taková matce bližší a abych – zakončení schází a pokračuje jen na okraji poznámkou: Nevím. Mně taky líbí více dcerky než chlapci. Zde se jedná o smrt sedmnáctileté  dívky vypadnuté z vlaku 18/1 1939.

A tady nám začíná opis z deníčku který jsem označil G

Od 13. listopadu 1939!

Vydání: na trh martinský jsem dal Pépi 100K, koupila 9 m na cíchu po 9K, t. j. 81K, za syrup dala 10K, dlužil jsem jí za sádlo a smetanu od včera 5,20 a za sádlo a kokos (umělý tuk) dnes 6,75 a přidal jsem jí 2, tak do dělá 102K (totiž 102K jsem ji dal, 95h jí dlužím.

14/11/1939 deník, pero 3, na rýži 1

15/11/1939 od chleba0,5, 120dkg cukru 7,8, 1 L petroleje 2,35, salám k večeři 1,5=11, z těch 11 Kč jí zůstalo 35h a od toho salámu mně dluží 1Kč, nedovrátila mně, a vrátila          16/11/1939 na maso 4, od správky hrnce 1, na nitě1

17/11/1939 jelito, jitrnice 1,5

18/11/1939 požární pojistka 80,50 za mléko Maňáskom za 10 L 7,5K, na maso 3, na sádlo 2,5

19/11/1939 na zvoneček 0,5, na víno 5K = 231 K, diškrece za mléko 0,7K

Hotovost dne 13/11/1939.

V pokladně bylo 2550 K

Škárová dala pachtu 710k v neděli 12/11

Fana Šoustalová dala 60k na palivo a za kousek kohouta, taky v neděli 12/11= 3320 K

Poznámka: Podle kontroly vydání a hotovosti ode dne 8. října mně schází 43 K, pokud se týče 47 K a nemohu je najít, kde jsou, kam se poděly? Já nevím, ty to nevíš, my to nevíme. Či mně je někdo šlohínil? Včera byl martinský jarmak. Bohu budiž žalováno. Jsou to poměry. Nic koupit a to co je, tak do hader. Šak ta cejcha podlé toho vypadá. Dobré by z toho byly síťky na motýle, neb ještě lépe, dětem dudlíky  (mézky).

Mléko od Maňásků (Záhumenských)

9/11 1/2l - 10/11 1/2l - 11/11 1/2l - 12/11 neděle 1/2l - 13/11 1/2l - 14/11 1/2l - 16/11 ráno 1/2l - 18/11 večer 1/2l - 17/11 večer 1/2l - 18/11 sobota 1/2l, celkem10/2l, zaplaceno 8,2k, z toho 0,7h diškrece. Další: 20/11 ráno 1/2l - 20/11 večer 1/2l - 21/11 1/2l - 22/11 1/2l - 23/11 1/2l - 24/11 1/2l - 25/11 1/2l, celkem 7/2l, zaplaceno 6kč, 26/11 neděle 1/2l - 27/11 1/2l – 28/11 1/2l -  29/11 1/2l - 30/11 1/2l - 1/12 1/2l - 2/11 1/2l - 3/12 neděle 1/2l - 4/12 pondělí 1/2l – celkem 9/2l, zaplaceno - 4/12 = 7,85k je v tom jedno vejce 1,2k, 5/12 úterý 1/2l - 6/12 1/2l - 7/12 1/2l - 8/12 1/2l - 9/12 sobota 1/2l - 10/12 neděle 1/2l - 11/12 1/2l - 12/12 úterý 1/2l, zaplaceno 12/12 7k, 13-19/12 po 1/2l, zaplaceno zas 7/2 5,5k, 20/12 1/2l - 21/12 1/2l - 22/12 1l – 24/12 1/2l – 25/12 1/2l - 26/12 -  zaplaceno 26/12 5,7k, od 27/12 do 3/1/1940 po 1/2l = 6,5k         

Příjem: Prokešová Martinová přinesla ještě doplatek za prodané t.j. 14/11 seno (od jara) 20 K.

Aby bylo jasno, kdo pak jest asi ona Fána Šoustalovic? Toť jest Františka Večeřová, druhdy a nyní provdaná. Svatbu měla posledního září. Vzala si Vlaďo Šústala, toho holiče. Byla jest to svatba slavná na Velehradě oddavky a u Večeře v Chaloukách byla trachtace. Já jsem tam ovšem, toť se rozumí, nebyl, jen naše jedna slepice se jí účastnila v plné kuchařské slávě. A jinak se celkem nic nezměnilo na okolnostech. Ona bydlí dále u nás a on doma a líbánky odbývají taky jen na lístky (líbačenky).

Pokud se týče, že starý táta Šústal jest nemocen a v nemocnici, tedy Voloďovi vařila naše Pépi švigrmútr, ale již jí dal kvinde. Nebude mu vařiti více a je teď ze slávy kuchařsko-švígermutrovského venku. Zeťáček nechce od ní jísti již. Jo, vono se to píše, ale nám do smíchu nejní. Špatný život a špatné poměry.  A my bychom měli spíše plakat. Osiřeli jsme, umřela nám maminka v létě. Teď jsme sami. A žijeme jak se dá. A život je teď těžký, pro mne zvláště. Moc trpíme a starostí mám taky dost. Všecko na mně závisí, žádný nic nepřidá. Dobře je, dokud jsou ti co platí a dokud platí.

Je nějaké špatné počasí. Tento podzim letošní nestojí za nic. Je chladno, prší, zamračeno stále a stále. Kdy bylo jasno? Snad od svatby Šoustalovic, ne? Tehdy bylo jasno, ale chladno a byl, zdá se mně, první mráz. Snoubencům svítilo sluníčko na cestu. Ó, jak to bylo tehdy? Přece Fána uronila slzičku, když se odprošovala a říkala, že neumí plakat. Ještě se napláčeš dítě!  A pak bylo jasno v neděli, když bylo to slavné vinobraní, tehdy když jsme s Pepkem B. malovali ten plakát. Však taky vypadal! Je tedy špatné počasí, mračné, sychravé. A nějaké morové povětří. Šíří se moc dětských nemocí, záškrt, příušnice straší a chodí i po dospělých lidech. Policajtův chlapeček taky onemocněl, ale ten byl otráven špatným hroznem z vinobraní a bylo to s ním špatné a dalo to příliš pláče a doktorů, než se zase postavil na zadní nožky.

Lidé umírají jako o závod. Umřeli stařenka Doležalová, Maňásek Václav ceronský, tetička Flekačová, strýček Kaluža, všichni v posledním měsíci. Jsou to staří lidé již, ale umřely dvě děti nemluvňata a Lanšperkově dceři Mihalové a Tonce mlékařovic hošíček (pí Čevelové-Ilíkové). Zdá se, že umírá více lidí než se narodí,  a to je chyba. My jsme příliš malý národ, abychom si dovolili takový přepych, málo dětí. To nebudeme sílit.

Dnes je středa 22/11. – oprava: 15/11/1939.  Bylo, jest a bude všelijak. Pršelo a pršelo. Pršelo v sobotu, zdá se mi a v neděli, to pršelo, jak se patří, s horním větrem a bylo pořádně zima a ošklivě.  A byly tak zvané Kateřinské hody. Hodovníci nedbali, že jim prší za krk a hopsali a tančili vesele po dědině blátem a vodou. Byly veselé i komické. Orelské hody. Naši mladí nebyli nikde. Máma byla na Ceronech, účastna lovu na lidské u Večeře a mladí se bohatýrsky vyspí na volné. Bohužel, já nemohu spát

17/11. 1939. V noci a ráno pršelo, dopoledne je ošklivě, tma téměř. Odpoledne je ošklivý vítr, buchlovják, zima protivná p-fuj! Jsou to starosti. S uhlím. Podáváme přihlášky na uhlí (palivo), ale kdy dostaneme to palivo? Dříví v horách není více již, jest zameteno. My opravdu nemáme čím zatopit již!

Vydání od 20/11 do 26/11: 21/11 gořalka, hašlerky, od chleba, sirky 4 k – 23/11 na maso pro mlatce 6k – 23/11 mýdlo, prášek 5,7k, sádlo 1/4kg 3,05 celkem 85,75k:  zapsané 9k – 24/11 melta 2k + sůl a drobnosti 3k – 25/11 cukr 2x40dkg 6k, maso 3k, sádlo 4k, mléko 6, gořalka 2,3k celkem 43,3k.

Od 27/11 do 3/11(12!) 27/11 sodovka 1,2k, petrolej, sirky 1,5k, svíčka 0,5k, různé 2,5k – 28/11 tinkt. jod. 1k – 29/11 gořalka, hašlerky, od chleba 4,1k – 1/12 mák, sirky 0,9k – 2/12 cukr 80dkg+sůl 1/2kg+mletá houska a různé 10k.

Chleby: u Rybky 21/11 půl bochník – 24/11 štrycla – 1/12 štrycla – 5/12 večer štrych tady vyrovnáno – 11/12 šrycla – 14/12 štrycla za 12 chlebů dána mouka a ještě to 1kg 2 další jsou zase na dluhy – od 3/11 do 10/12 – 4/12 lístek kar. 0,6k na sýr 0,6k mléko a vejce 7,85k ode mlejna 21k – 5/12 uhel u Varmuže 17,5k petrolej 1,2k od chleba 0,5k svíčku 0,5k kvasnice 0,3k – 6/12 klobásky 5,5k – 7/12 petrolej 1,35k – 9/12 sádlo 5,4k maso 2,5k – 10/12 maso 3k = 67,75k

V úterý 28/11 jsem půjčil Pepi Večerce hospodyni 100k slovy jednostokorun.

V šešitku následuje záznam: Dnes je středa 22/11, ale na druhé straně listu je opět záznam středa 22/11, takže se jedná asi o záznam psaný 22/11, ale týkající se dnů 18/11 nebo 19/11, 1939 poněvadž po něm je záznam v pondělí 20/11!.

V pondělí 20/11. 1939 bylo zima a zima. Pršelo ještě a udělal se horní studený vítr. Hody pokračovaly dále. Hrálo se, výskalo, hopsalo vesele, blátem i vodou. Orlové byli rozmašírovaní. Naši mladí po dlouhém rozmejšlení, jít či nejít, co obléct, možno ještě oblíknout něco? Ó, Páno, sukničky ouzké, sukničky se krátí! tedy naši mladí šli přece. A náš táta ačkolvěk spal již, vstal potmě, když jsme leželi, potichu se sebral a zmizel a nebylo ho tuto. A kde byl, co myslíte? Na hodech taky! U Maňáska. A došel až bylo po všem již, polední. Ejhle ho, hodovníka!

V úterý je (21/11) je velice zima. Horní vítr, ale takový až kosti láme. Uf! To je zima. A mne to položilo, načisto položilo a ležím již. Je to ale zima, Ó. A topit není čím. Dříví není, palivo není a zima hrozí, zima brzy začíná, a bylo by to zlé, katastrofální, bez paliva.

Ve středu 22/11. 1939. Se vyjasnilo trochu a vítr povolil a není, zdá se, tak již zima. Ale v noci byl pořádný a studený a mrazivý. Do rána byl mráz. Ne sice první, ale tento je strašidelnější. Začátek opravdivé zimy, které se všichni bojíme a já obzvláště. Dnes mají být dozvuky hodové. No, požehnej Pánbůh. Čím dál, tím líp. Jak před potopou světa. Jedli, pili, ženili, vdávali. Lidé nedbají co je, jak je. V takovou těžkou, vážnou dobu. Popelem sobě hlavy posypejte, zahalte tváře své a čiňte pokání, neboť nepřiblížilo se království nebeské, ale peklo vychrlilo veškerou svou zlobu na svět a ďábel obchází jako lev řvoucí. Ó lidé zaslepení, ó vy Orlové! Mrzne tedy a je zima. Zima je i mlatcům. Mlátíme totiž réž, dnes odpoledne. Mlátí: Villa Chromková, Lída policajtová, Janoška chvíli (nějak se zde nachomýtla) a naše hospodyně. Táta ne, tomu bylo zima. (Mlátili tak přes 4 hodiny).

Ve čtvrtek 23/11. 1939. Tak ten mráz byl větší, na vodě je led (střín), pomračeno jest, ale tedy zima. Stěžují si mlatci. Mlátí se ještě: Villa Chromkovic, do 2 hodin odpoledne (to již i s fukarovali), Lída polic. jen do poledne a naše hospodyň. Táta zase ne. Tonda polic taky ne, aby ho husa kopla. Nemá kdy, ale počkej Toníku policajtovic, jak ti to dám jednou ucejtit. Člověče, člověče, proč jsi mne opustil? Ó, vy plémě nevděčné! A neříkejte, že to být už dávno vymláceno! Jen na vás to záleželo, vy duše policajtsky, potměšilé, aby se začlo! Jo! A proto prosím, tiše, jen tiše, aby nezakrnělo! A ještě: prodal jsem hnůj Heli Vrankovic, šest fůr dobrých (ale nebylo domluvy zač?). Nu pod pětadvacet korun to nebude.

V pátek 24/11. 1939. Mráz drží, je zamračeno, sychravo. Mně alespoň. Bolí tělo, nohy zebou a je vůbec špatně, ty noci zvláště. Nevín jak tu zimu předržíme, tato začala příliš brzy a dává se zle cítit. Nějak se rosí okna, zdá se, že bude proměna, snad sníh, obleva.

V sobotu 25/11. 1939. Je proměna. Sychravo. Chladno. Večer sněží a nějak pořádně.

V neděli 26/11. Se ten mráz po…. Pršelo do toh toh v, a je z toho nimračka. V neděli bylo zle se mnou. Nemocen, horečka. Ležím a špatně. Pepi je na ouvodě na Ceronech. Mladí hospodaří sami.

V pondělí 27/11. 1939.  Pršelo a prší. Mnoho bláta, mnoho vody. Pan Pě- se zde bohatýrsky vyspal. Po včerejším je mi špatně. Táta jsou velik. Přijal jsem od Heli Vrankovic za 6 for hnoje 165k, z toho věc na dlaň.

V úterý 28/11. 1939. Půjčil jsem Pepi Večeřovic 100k=jednostokorun. Bednařík polic zabíjel. Byly pečénky. Počasí: mokro a pršelo většinu dní. Nejvíce v pátek, v sobotu bylo jasno i teplo, v neděli zase prší a je špatně. Počasí je tedy špatné jako bývá.

Dnes v pondělí 4. prosince 1939. ráno byl slabý mrazík. Pak bylo jasno, slunce, ale chladný dolní vítr. Dalo se do mlýna rži 139kg. Byla velmi špatná, 9kg srážky. Od mletí platím 21k. Otruby dal jsem Laholíčce. Dala mi trochu slivovice, asi žejdlík.

Dnes v úterý 5. prosince 1939 je zase zamračeno, ošklivě. Snad bude zase pršet. Děvice dovezla 1/2q uhlí od Varmuže, kdo to bude platit? Abychom nezapoměli: Mladí Šoustalovi se odstěhovali od nás již k Šafaříčce do kuchyně. A pan Šoustal prý si to náramně pochvaloval, jakže prý je to dobré, když jsou dva lidé sami a žádnej je neruší. To věřím, to věřím. Neostýchali se před námi, teď teprv bude mít sólo. Ubohá Faninka, ta bude brzy jako mladý vrabec v rukou dětí, ucuchaná, umačkaná.

Ve středu 29. listopadu 1939 byl zde u mne Květoš Abraham a přišel se slečnou Lukovskou, ale ne s tou svojí nastávající polovicí, nýbrž s její sestrou učitelkou. Slečna mně donesla půjčit nějaké knihy, zajisté na přímluvu Květovu.  A co ještě? Že táta prodal slámu a že chodí kolik dní ožralek, a že se chová jako ten poslední z těch poslednějších, to je opravdu hanba. Takové pohoršení. Uf! Škandál! A že byla v sobotu vojna? Bůh nám buď milostiv. Co dělat, abychom se dobře měli? Já nevím, nikdo neví. A dobře nebude, to je jisté. Počasí je celkem špatné. Nemrzne, je vlhko a mokro. Sychravo.

Dnes, tj. v neděli 10/12 1939 byl slabý přímrazek, ale je zase zamračeno a sychravo.

V pátek 8/12 1939 byl svátek, prej zasvěcený, ale kdo pak ho světí? Ve fabrikách se pracuje vesele. Pomni, abys den sváteční světil. Ale pro fabriky to neplatí? Kdyby to dělal jednotlivec, bylo by zle, ale jak je to fabrika, pak je to v pořádku. To tedy pan farář nevidí. A dnes v neděli (10/12) se pracuje zase. Náš táta byl nemocen. Celý týden, ba ještě více, chodil opilý pod obraz a najednou, bylo to před tím svátkem, začal vzdychat a sténat. „Děti, já jsem těžce nemocen!“ A pořád počítal puls. Sotva však včerá prodal slámu, nějak zázračně ozdravěl, je jako křen a pije vesele dále.  Včera večer mu nebylo rady, zlobil, až hanba, nadával a zlobil, že to bylo k neunesení. Ach ano, takový je to s ním život. Jíst by chtěl a na nic nedá. Jen na tu gořalku pamatuje a na ten tabák.

Vydání od 10/12 do 17/12 od chleba 0,5k – za rejžu 40dkg chleba 2,6k, ½l petroleje 1,2k, 2 svíčky 1k, sirky 0,3k, mýdlo 2,2k, prací prášek 2,5k, maso 2k – 12/12 za mléko 7k – 13/12 se utratilo 20k – 14 až 15/12  cukr 80dkg 5,2k 16/12 sádlo 5,4k, maso 2k, od chleba 1k, petrol.1/2l 1,3k, kokos 2,5k, svíčky 5k – zkrátka: tento týden se utratilo 60k, zač to pánbu ví. 27/12 nitě 05k, kaše 1k, diškreci 1k, za chleba 0,5k.

Od 17 do 24/12 1939. 18a19/12 cukr 80dkg 5,2k, za mléko 5,5k celkem 15k, zač? 20/12 v městě v lékárně 46k a ještě nějaké drobnosti 4k=50k – 21/12 za putr 13k ostatní za drobnosti, další proměněná 50ti koruna, cukr 40dkg 3,2k, tuk 3,5k=6,7k – 22/12 za drva Jankovjanovi za 2 metry 205k – 23/12 za maso 3k, za sádlo 4,8k, sůl 1/2kg kvasn. 1,4k, dvě pohledky 2k, za dva balíky z pošty 2k, petrolej 2,3k=15,5k.

od 24/12 do konce 26/12 za mléko 5,7k, ocet 1k, cikorka 1,7k, hašlerky 1k = 300k tři sta za týden!

Útrata: V týdnu od 17/12 se utratilo 60k. Nevím přesně zač, protože, když se vše nezapisuje v čas a správně, je z toho zmatek a nejistota. A v týdnu od 17/12 do 24/12 zase tak. V pondělí 18/11 a v úterý 15k. Ve středu do města dal jsem já 50k. Ve čtvrtek ráno15k, za putr12k, ostatní za drobnosti 6,7k. A t dále. Zase je toho dnes 23/11 na 60k.To sám pán bůh ví kde se to bere. Již třetí týdeníková útrata a člověk je hladov. Abychom do toho. Jo, jo, tady aby byl Pán Bůh hospodářem.

Frantík Abr. mně poslal včera dárek k vánocům. Knížku veršů: Torso naděje od Frant. Halase. Díky tobě aminna cautildy!, duše poetická. Pěkné, ale co dnes s veršíky? Příliš jemné na dnešní dobu. A taky pěkný praktický dopis. Inu, je to Frantík, jemná duše. 

Jaké je počasí? Mrzne. A to již druhý týden. Kdy začalo? Minulý týden asi ve středu. Prvé dny v tomto týdnu byla slabší obleva, a teď mrzne dále.

Včera jako v pátek 22/12  byl pořádný mráz. Okna byla ledová od shora až dolů. Přec ty vánoce budou na ledě.  Bednařík Tonda, policimen, kácí včera a dnes jasan a jabloň v humně. A dnes to čtvrtí. Taky to mohlo a mělo být dávno hotovo. A ještě jiné věci a nejsou, a co jsem se mu napovídal: to a to buď zejtra ráno, zčerstva uděláno. Antoníne, Antoníne! Proč jsi mne opustil? Všecko by bylo dobré, jen kdyby bylo všecko jinačí. Tak je zle, bude zle. Bída s nouzí, nedostatek. Josefa Večerka vrátila (oplatila) 23/12 100k. 30/12 A znovu ji půjčuji 120k. Pardon! Ještě jsem nepůjčil, to se teprv uvidí. 

Ono mrzne! Je zima a pořádná. Začíná, jak se patří! Ve svátky, tj. v neděli na štědrý den v pondělí Nar. P. a v úterý Štěpána mrzlo prostředně a bylo to snesitelné.  V úterý byla obleva. Trochu jak by pršelo. Nato ale hned v noci na středu začalo znovu mrznout a mrzlo a mrzlo. Mrazy byly velké, snad dvacetistupňové. Nejhorší to bylo v pátek a v sobotu.

V neděli 30/12 1939 byla obleva. Mráz povolil, zamrzlá okna rozmrzla a padal sněhový poprašek.

V pondělí na Nový rok (1940) mrzne zase dále. Je horní vítr a trousá sníh. 

Včera v neděli se vollili noví obecní sluhové. Policajt je starý Bednařík, ale měl myslím malou dírku do řiti. Jojo pane, méněji pýchy, domýšlivosti, že jo paní policajtovic! Ta zejma se mně nechce líbit. Není čím topit, větrat se mnoho nedá a ergo, je u nás tuze mokro, jako ve chlívku. A že to nejni tuze zdrávo, to je jisto.

Včera, tj. 2. ledna 1940 půjčil jsem Josefě Večerce 100k = jednostokorun. A mrzne dále. Na Nový rok byl mráz, jak se patří.

Včera i dnes 3. ledna 1940 též. Okna jsou zamrzlá, v síni kliky a světlík též. A rozmrznout né a né. V noci se musí topit, jinak bychom ztuhli. Je to na mně špatné a paliva ovšem není dostatek. Slávek L. se k nám chodí ohřát, příjde vždy zmrzlý co kotek.  Zkrátka tahle letošní zima jak se ukazuje je a bude silná, jak již kolik let nebyla.

Vydání od 1. ledna 1940. 1/1 na maso 3k, 2/1 hašlerky 1,5k, rum, čaj 2,5k – půjčil V. Josefe 100k – 3/1 za mléko 6,5k – 4/1 na maso 2,5k, kafé a cikorka 4,6k – 5/1 tuk 2,5k, dvě svíčky 2k – 6/1 maso 4k, sádlo 5k, koření 2k, od chleba 0,5k, víno 5k do 50k něco chybuje! – 4/1 jelito 1k = 142,6k –

od 8/1 do 15/1 – 8/1 Václavovi za hlídku 4k, za uzeninu 5k, máslo (putr) 3,1k – 9/1 maso 2,5k – 10/1 bonbony 1k, tři krabičky sirek 0,9k, cigánce 0,2k=přívoz0,2=40 (asi má být 04), za mléko 5,3k – 11/1 maso 2,5k, od chleba 0,5k – 12/1 rodo- 1,5k, sádlo 3k, sirky 3 kr. 0,9k, svíčka 1k – 13/1 sádlo 6k, maso 4k, sůl 1k, ponožky 9k, od chleba 0,5k=50,1k od 15/1 do 22/1 – 15/1 za 2,4kg cukru 15,6k – 16/1 svíčky 2k, bonbony 1k – 17/1 rýže, prací prášek 2k, uzenina k večeři 4,5k – 18/1 gořalka 2k, kůstka na polévku 0,5k – 19/1 rodokaps 1,5k, toto jen 1,5K!

7/1/1940. Mrzne a mrzne, aby hrom do toho. To je již proklatě fatální. Ne a ne polevit. A mně je zima. Zima v noci, zima ve dne. Co mám dělat, kde že se mám ohřát? Kde? Takovej zimy nebylo již dlouho, aby když zamrzne, nepovolilo tři týdny. Jindy zamrzne a třeba i důkladně a přesto za několik dní povolí a přece povolí. Ale letos? Oh, hanba. Nezmrznu, ale jsem věčně zachlazen. Peníze jdou jako na maso. Utrácí se, utrácí a člověk je téměř hlady. Proměnil jsem v pondělí padesátku a zase je již po ní. Takhle se mně brzy rozkutálejí! Ó, brzy!

8/1. 1940. Mrzne! Je pošmourno a syrovo! Hanba! Je to opravdu hanebné a umoří mne to. Trpím zimou, je mně stále zima a nejvíc v noci a to věčně zachlazen.

10/1. 1940. Mrzne! Lidé! Křičte, zvoňte na poplach! Pro Boha! To je zima, to jsou mrazy! Takové nebylo dvacet let již.

Včera, jako 9. ledna začalo mrznout znovu. Ono začalo hned předevčírem večer (mráz ovšem držel stále a v noci byl dobrý), ale ten večer začal s horním větrem a do rána byl, že ho nebylo. A dnes, ó běda, to jsou mrazy. Led na okně uvnitř v jizbě, kusy ledu co pěstě. Ani roztat nechce. Putna dobře obložená a přece znovu zamrzla. A řepa zmrzlá, brambory zmrzlé, vápno zmrzlé, všecko zmrzlé! Ještě i my naposledy zmrzneme. Čeho jsme se to dočkali. A ten hromský větr, stále ten hučí, bouří. Aby to ďas. A je teprve desátého ledna! Kdy té zimě bude konec?

11/1 a 12/1. 1940. Mrzne, ukrutně mrzne. Mráz nepolevil. Je ještě krutější. Pumpa zamrzlá každý den. Musí se rozmrzovat.

12/1. 1940. Mrzne! Stále mrzne.

13/1 1940. v neděli: Mrzne! Nepovolí, neuleví! Tvrdé mrazy, beze sněhu a to je chyba. Opravdu takové zimy nebylo dávno, aby mrazy takové tvrdé, takhle držely a nepovolily. Žádná obleva, žádná úleva. Tohle nám neprospěje, nachlazení se stupňuje a to je taky chyba. Katarhem to začne a špatně skončí. Jo, jo, jsou to, bohužel časy. Táta prodal otavu a jetel, ná prý se ztratila. To bych rád věděl, kde a kdy. A oni podezřívají nás. My to přece nepotřebujeme, máme dost. Je z toho mrzutost a není toho třeba.

Měl bych psát Abrahamovým do Žamberka a taky Frantíkovi poděkovat za ten dárek. Pořád to odkládám, je ta tatarská zima a proto se mně nechce sedět. Je to obtížné, nepříjemné. Nohy stydnou i myšlenky, mozek je pod ledovým škraloupem, prodložená (?) mícha, rampouch.

Odpoledne (14/I. 1940. v neděli) Zdá se, že se oteplilo. Zdá se. Zdání klame. Okna rozmrzávají v jizbě. Ale je sychravo, pod mrakem. Všecko nám pomrzlo, i jablka v komůrce a vejce v truhle.

V pondělí 15. ledna 1940. Je pod mrakem, pošmourno, okna v jizbě rozmrzávají, ale v síni je všecko ledovaté. Kliky, stěny, kde jaký kousek železa. A je sychravo až hanba. Když tak všechno pomrzne, jako letos, pak se to špatně rozehřívá. To by se muselo pořádně oteplit venku. A na to zatím není naděje. Naše slepice ani s hůry neslézají. Není jak u Šoustalou. Tam mají na stěnách jinovatku. Včera tam měli četnou návštěvu, vařili, pekli, smažili, všichni byli shluknuti kolem sporáku a zima. Mrzli. Jen tak, tak, že jim pečeně nepřimrzla na kastrolu. Tož taková je to letos zima. A večer šli mladí manželé do lesa na dříví naším humnem. Mám psát a nechce se mi, jest mně zima. Zebe mne v nohy.

16./ ledna úterý. 1940. Je slabá obleva. Obleva právě ne, jen okna rozmrzla, stěny v síni. A jinak sychravo při dolním. Večer jsem onemocněl. Hlava bolela, mnoho potu a špatná noc, tuze špatná. Celý umučený.

17. ledna. 1940. Zase mrzne. A sněží s horním větrem. Dere to pořádně. Tedy zase zima. Ještě jsme se neohřáli a jaro daleko, topiva není, uhlí nejde. Není přes teplo. Hrome, mám psát, a stále se k tomu nemohu dostati. Kdy to bude? Vyseru se na to! A mrzne a mrzne! Znovu a velice velmi.

18./ ledna čtvrtek. 1940. Mrzne, a jak mrzne! Ukrutný vítr horní, a řezavý, snih smetá v závěje. A mráz, že ho snad nebylo. Já nevím, ale zdá se mi, že co ještě nezmrzlo, zmrzne. Jablka, zemáky á, to bude sračky.

Litoval jsem, že jsem prodal zemáky, ale teď jsem rád, á škoda, že jsem je neprodal všechny. Ten zbytek zmrzne, á co z toho budu mít. Tož tak, jen abychom taky my nezmrzli. Bojím se nastuzení. No, tenhle vítr, kde byl, mohl zůastat, tam někde ve Finsku. Jak to tam hučí a skučí. Fuj! Květa nepřišel včera, snad taky zmrzl!

19. ledna, čtvrtek.1940. opravuji, má být pátek! Je zima, že jí nebylo. To říkám stále, že jí nebylo, Ale, opravdu. Takový byl vítr, horní, řezavý a mrazivý a prudký, až tašky se střechy shazoval. Ukrutný vítr. A k tomu vánice, prudká metelice, všude sněhu, na dvoře, na náspi, na ulici, u dveří, celé hromady. Bude práce. A palivo, stará bolest. Nejde uhlí, dřeva málo. Je to bída, hoši!

20. ledna, 1940. sobota. Zima polevila, totiž, abychom se nemejlili, ten vítr přestal, ale sněží ještě, a mráz je asi stejný. V té naší síni, tam to vyhlíží. Tam je ledu, tam je sněhu, jinovatky. Ve škopku je tam voda, na ní led, že by ho ani pantokem neprorazil. A pak tam něco dělejte.

21/1. 1940. Mrzne, až šindeláky ze střechy vylézají. To už je hanba, takové mrazy.

22/1. 1940pondělí. Mrzne, ukrutně mrzne. Snad byl dnes největší mráz. Kdy bude ten největší a kolik ho bude? Bolest, bolest, běda! Já to nevydržím. Jsem zcela na nic. Dnes vyrovnáváme mouku za chleba. Máme toho 9 čtryclý a jednu ¼ pecna. To by dělalo 19kg. Dnes zanesla 14kg, dříve zanesla 4kg a ještě dluží 1/2kg. A kováři platí na účet, tj. 15k. Litr petroleje stojí již 2,9k.

Dopis Cypriána Kordeliáně.

Milá sestro! Čas ubíhá, ledna větší část již ta tam, a já stále se chystám k psaní, vůle by byla, ale skutek utek. Tedy, napřed za dárek díky. Pěkná, užitečná, dobrá věc, ale stal se malér. Ta láhev se zavařeninou se rozbila, roztřískala, a střepiny skla se zaryly do ní. Jen se strachem ji okousáme špičkou jazyka, a stane se, že se něco ostrého zaryje do jazyku a je zle. Škoda! Víno bylo tuze dobré, pravá delikatesa, přála sis, aby to bylo s tátou na polovic, ale já si myslil: škoda! A do plné bečky lít, k čemuž to! Neboť právě něco prodali, a byly stále více než plný, nikoli slova božího. A protož jsem ho vylízl sám a seznal, že na takové dobroty moje síly stačí ještě. Nu, a zmohl jsem ho. Táta taky dostali balík, nějaké bábovky od Francy, ale se mi zdá, že nebyli ním tuze nadšen, jen tak flašu něčeho tvrdého, to by byla náplast na bolest.

Je těžký život. Nikdy bych nebyl myslil, že se doma tolik utratí. Peníze ubíhají jako voda z děravého hrnce a člověk se diví jak a kam. Tu aby byl Pán bůh hospodářem. Kolikrát kroutím hlavou, jak to, co to, a hledím do zápisků: je to tak! Špatná doba. Všecko drahé a přece je toho málo. Nejsme o hladě, ale že bychom byli najeděni, to ne, tak to vedeme jen po hofersku. Nejhorší je, že starý, jako táta, nechtějí na nic přidat. Říkají, když něco, že nemají bora. Je pravda. Mají prázdnou kapsu. Ovšem v hospodě, to jsou každý den. Ale to je tak, Když něco prodají, zanesou peníze k Maňáskovi, zaplatí dluh a zase se jim leje do určité meze. Oni si stále myslí, že já jsem povinen jich živit. Proč právě já? Protože zde mají to bejvání upsané? To není při jednom stole. To bych rád věděl, až mně peníze vyskákají, co potom. Zdali mně někdo něco dá? Nu, já se neprosím, mám ještě, a budu mít zase, já neoderu kozu dříve, než jsem prodal, jako oni to dělají. Vybírají pachtu do předku a nájemce ještě neví, zaseje-li. Špatná zima, krutá zima. Paliva není. Uhlí nemůžeme dostat, máme pár polínek dříví, a tak pálíme co kde stojí a leží. Stane se nám jako Skapálkům, že jim shořela stodola, ale vrch zůstal. Tu starost o mladejch Šoustalech pusť z hlavy. Jsou pryč dva měsíce ve svém. S tou otravou to nebylo tak zlé, bylo veseleji. Člověk zvykne i odvykne, a je tu často pusto. Se starým není žádná zábava. Takový protiva. Buď to mlčí jako zarytec, nebo mudrujou a špihlou, a to já nerad.

Že by se někdo živil, neb obohacoval na můj účet, tož to ne, na peníze jsem opatrný, vedu podrobné zápisky, zásoby nejsou, a z mála, neb z ničeho se špatně ubírá. Ostatní, ti si vydělají, oba v Biochemě mají víc než já. A chce-li být člověk s lidmi, musí trochu i věřit, že nejsou na světě jen zloději a darebáčci, ale i dobří lidé. A já, dokud se nepřesvědčím, že můj bližní je dareba, věřím, že je poctivec. Zatím konec.

x

Vydání od 22/1/1940. – 22/1 rum, citron 5k, doplatné od bern. 1k, od chleba 0,5k, účet kováři 15k, za 2l petroleje 5,8k, za flanélu na košili 37,9k – 24/1 za mléko 9k, kafé, sirky 2k – 25/1 na tabák 1,4k – 26/1 hašlerky, od chleba 1,5k, rodokaps 1,5k, jelita 2k, na uhlí 20k – 27/1 maso 5k, Bedn. za úmrt. list 10k, do knihovny 0,4k, v týdnu byl tuk 3,7k – 29/1 tuk 3,7k, od chleba 0,5k – 30/1 rum 3k – ½ rum, čokoláda 3,5k – 1/2  rum, čokolála 3,5k, mýdlo, prací prášek 4,3k, od chleba 0,5k – 3/2 sádlo 12k, rum, bonbony 5k – 3/2 cukr 80dkg 5,2k, maso na neděli 4k, čokoláda 0,8k, knotky do lampi 0,8k, petrolej 1,5k, za drva Jankovjanovi 95k.

23/ledna 1940, úterý: po včerejší kruté zimě a tatarském mrazu sněží. A sněží celou noc, celé dopoledne. Sněhu je již hezky vysoko a přibývá ho. Jo, je to zima. Kde byla. Nepřestáváme na ni nadávat.

24/ledna. 1940. Tož mrzne. Zdá se, že je trochu mírnější. Byl zde Květoš. A – nic. Poobědval, poseděl a šel.

25/ledna 1940. Detto, mrzne. Více. Táhne horňák. Není naděje, že by se oteplilo. Nic nového.

26/ledna 1940. Jest pátek. Mráz zase silný. To je již hanebné. Snad ani nepředržíme. Nemohu více již.

27/ledna 1940. Mrzne a zase mrzne. Včera odpoledne trochu povolilo, málo, jen co okna trochu odmrzla. V noci zase je mráz. A zase pořádný. Tož tak je to. Včera se dávaly peníze, úrok od kanálu. Vzal to Bednařík A. polic., ale peněz jsem neviděl. Nevím kolik jich bylo. Všecky ne. Úrok od kanálu 12,3k. Ale to není všecko, ani polovic. Ještě mnoho chybí. Bednařík dostal 10k za úmrtní list. A mrzne dále.

28/ledna. 1940. Malá obleva, ale jen co trochu.

29/ledna. 1940. okna v jizbě rozmrzají, ale pak mrzne zase, a znovu přituhuje.

Dnes 30/1 je mráz, hromský, jen to jiskří

Mléko od Maňásků. 26/1 1l – 28/1 1l zase je to popletení, ale já neplatím víc, než 1/2l denně. Je to tak: 24/1 zaplaceno. 26/1 1l a pak vždy přes den 1l, Tedy: 26/1 -  28/1 -  30/1 – 1/1 – 3/2 -  5/2 - 7/2 -  9/2 - 11/2, je toho 11l, zaplaceno 13,9k, 11/2 hotově.

Myslím, že je Maňásků konec s mlékem. Nadobro konec. Nechtějí prodat. Opravdu konec.

Chleby: 1/2kg. dluží se od minula – 26/1 štrycla – 29/1 štrycla – ½ štrych – 5/2 štrycla – 9/2 štrycla – 13/2 půlbochník – 17/2 štrycla –

Dáno dne 17/2 mouky na to 7,5kg. Od minula se dluží ještě 1/2kg – 21/2 zase čtrycla – 24/2 půlbochník – 28/2 štrycla – 4/3 půlbochník – 8/3 štrycla – 12/3 štrycla (1/2 jen šoustalů - 14/3 štrycla – (Toho chleba v poslední době jaksi mnoho ubývá. Proč?) Dnes 14/3 dáno mouky na to 22,1kg – 18/3 štrycla (a zase dáno mouky, kolik? pytlík asi 8kg.

Umírají lidé staří: Předminulý týden umřela Hastíčka (zvonařka, vdova po Vinckovi Hastíkovi). V sobotu měli pohřeb Martínek z Chaloupek. Dnes 30. ledna umřeli Kožušníčka stará. Jojo, ta zima, rdousí staré lidi, a nemocné. Mně taky rdousí, moc mne zruinovala. To je tedy zasé nová zima. To má být ta hromničná. Ještě není hromnic a už si bere na to závdavek.  Pak má být zase taková, a jaká ještě? Svatá Dorota bývá na sníh bohata. A prý má přinést skřivánek v kožíšku. Leda ty co zpívají pod podešvemi. A zpívají, jen co je pravda.

Příjem: 30/ ledna 1940 úrok od kanálu, druhou část 29,3k.

A mrzne dále. Včera tj. 31. ledna byl mráz, jak zákon káže.  U Maňásků zabíjeli sviňu, naše hospodyně tam byla na výpomoc celej den. 

Dnes je prvního února, 1940, pátek. Zase je strašný mráz, ukrutný, až hanba.  Kdy tomu bude konec? ptám se každý den a konce není, není. První únor, co to je? Půl zimy. To znamená, že v neděli máme končiny, ve středu popelec? Kdyby to tak byl březen, ale únor? Běda reta. (?)

 Včera, posledního ledna byl tuším pohřeb stařenky Kožušničky. Věčnou slávu. Pohledávky: Pepi Večerka mně dluží 19k od minulého týdne.

2. února. 1940. Mrzne. Hanba!

3. února, 1940. mrzne, fuj!

A 4. února 1940 zase mrzne. Je to zatracené, aby do toho. Neklej! Nic ti to nepomůže. Ale, opravdu, je to té zimy trochu víc než mnoho. Od předvánoc v jednom tahu stále a stále to už je, no, na to ani slov nestačí.

Od 29. týho roku tak nebylo.  Je to zlé, je to bolestné. Ah, běda réta!

Včera jsem koupil od Jankovjana dříví s Fanou V. na polovic. Stálo to 190k, platíme tedy každý 95k. Je to ale drahota, za trochu syrové duboviny, takové nekřesťanské peníze.

5. února. 1940. Mráz byl značný, přes den polevuje trochu. Okna jizby odmrzávají. Jinak venku mráz trvalý. Je ostatkový pondělek. Chlapčiska chodí po škárkách, ale chyba – rožně prázdné.  Není slanin, ani kobliha. Ja, není mastnoty. Karlo Pelegrino se šklebil na celou dědinu, vožhralej, co kanec. U Maňásků je svatba, Anička se vdává za Švejdů  - rodina Švejdů u Chludy.

Vydání od 4. února. 4/2 do knihovny 0,5k – 5/2 tuk 4,1k, vejce 1,2k – 6/2 1/2q uhlí 16k – 7/2 krupice 1k, kroupy 1k, cigorka 2k, 2 balíky kávy 3,4k – 8/2 na tabák 1,5k, na sůl 1k – 9/2 kmín 1k – 9/2 správka botů 30k, dluhy u Rypky 2k – 10/2 cukr 80dkg 5,2k, nitě 2k – 10/2 za maso 7k. Vono se to utrácí vesele a jsme hladoví.

od 11/II. včetně – 11/2 za mléko 13,5k, víno 5,5k, do knihovny 0,4k – 12/2 tuky 4,6k, prací prášky 2k, sůl 1, rýže 1k, niti 2k – 13/2 salám k večeři 2k, od chleba 0,5k – 14/2 kvasnice 0,2k – 15/2 petrolej 5,8k, drobnosti 0,7k – 16/2 rum+ hašlerky 3k, sýr 1k, niti 1k – 17/2 cukr 80dkg+maso k neděli 10k – 18/2 ocet 0,5k a kdo ví, je-li to všecko, nedopočítáš se pane, peněz svých. – 19/2 housky 1k, sýrec 1k – 20/2 uhlí 75kg 29k starý oškudlil – 21/2 maso 4,5, kosť 0,5k, kokos (umělý tuk) 3,8k, chléb+ingust 1k, tvarůžek 1,3k – 23/2 tatovina tabák 1k – 24/2 sýrec, pero, sirky, chléb 2k, tvarůžky 1,3k, cukr 70dkg 4,5k, maso 4k.

Zapoměl: V neděli byl pohřeb Valentové od kříže. Ranila ji mrtvice. Karel starý vdovec. Néni jak Bednaříkovi, polic: Jedna, druhá, třetí zábava a penízky tu. Hned jsou huňáky za 260K. A ještě vzdychá, že mu to nestačí a furt mu kape. Mně nekape. Musím škrtit krejcary a ubíhají, nevím jak. Jsem bosky. Netroufám si koupit obuv huněnou, pro přílišnou drahotu. Jen 260K. A já to dříve kupoval za 65-70K. Hrome, to, to poskočilo.

V úterý 6. února, 1940 trochu obleva, začíná tát. Rovněž tak

ve středu 7/2 1940 a ve čtvrtek 8. února 1940 taje, teče ze střech a dělají se louže. Ve středu zde Květoš i s panímámou ( totiž – sestřenkou Abrahamovic). 

V pátek 9. února 1940 se ochladilo, horní vítr, začíná zase mrznout. Je zima. Hromská zima. Ta zima mně leze do těla, do kostí, za kůži a všude. Ošklivé noci. Oh, běda! Zle je, a nebude dobře, dřív hůřlivá!

Sobota,10. února. 1940. Sákra, už zas mrzne. Takový vítr, horní fujavica, závěje po krk, hanba hanboucí! To je sněhu. A ta zima i húště slečno. Člověk by se zbláznil již, s tou zimou. Kruci do toho, ve dne zima, v noci zima, bolí, revma, nevyspím se.

Neděle 11. února. 1940. Je ukrutná zima, třeskutý mráz. Snad ho ještě nebylo, ale jistě není menší, než ten nejsilnější z předešlých. Je mně tuze špatně. Zima, bolí všecko, zachlazený všeobecně. Musím ležet. Je to bída, ani mně šušpajs (?) nešmakoval. Ty noci jsou ubohé. Snad mne to dorazí.

Pondělí 12. února. 1940. Mráz zase pořádný. Ve dne trochu, ale jen trochu polevuje. Nepatrně. Je mně špatně, nevím, co bude. Snad budu nemocnej. Špatně na celé čáře. S penězama je to ne akorát v pořádku. Nevím. Nezdá se mně to gut. Moc se utratí. A není toho vidět.

Úterý 13, středa 14, čtvrtek 15,1940  u čerta! Mrzne a mrzne, a jak mrzne. Kruci do toho již! To je šílené, to je děsné, to je strašné, hrozné, ukrutné. A kdybych vyčerpal celý slovník takových silných slov, ještě bych nevystihl co cítím a jak trpím. Běda, a třikrát běda! Takových mrazů, tvrdých, krutých a nekonečných. Nepamatuji takové pitomé zimy. Lidé umírají, jakoby se vsadili kdo dřív. Zase umřela jedna. První žena pana Omachlíka, Juhana, nyní Kolečkářka, vdova po Petrovi Kolečkáři. Ano, tak je to. Těžko je na světě. Špatně. Nebudeme zpívat: Krásně je na světě. Ano! Z jara, v máji. Kde je máj? V daleké budoucnosti.  Už je půl února a pořád tak mrzne. Jindy se chystají k setí – letos? Tak ani nevím, k čemu. Provaz a k oknu udávit. Policajt si koupil prasata a dal je do chlévka ke kozám a tam to dělá slotu. Sedlák jeden, ale platit nic. To jo, a pomoct né, a aby ho prosil na kolenou. Ano, tak pane, pane, milosrdenství tvoje s námi budiž a spasení naše nechť s námi jest.  Co dělat? Chalupa je na spadnutí, a hůř než prodlužena, věřitelé, s né, a dřou nás všichni hůř než židé.

Je mnoho sněhu. Sněží již několikerý den. Včera, předevčírem a stále, závěje, až, no až. Ano, je mnoho sněhu. A nejhorší na tom je to, že ho nikdo nechce odhazovat. Máme ho hromadu hned u dveří na dvoře. To bude vody, až roztaje. Chalupa nám spadne, zdi podmočí. Ano, taková je situácia. Člověk by se, člověk by se – darmo mluvit. Koza se utrhla, koza je v korytě a tančí menuet. Zatracená koza, zatracená zima, a já bych jedel (jedl).. Ach není tu není – co by nás těšilo! Zima a zima, věčná zima. Co by nás těšilo? Teplo, teplo a ještě teplo! Dnes maloučko polevilo, jen málo je to pozorovat na oknech. Ale venku zima, syrovo. Syrovo i uvnitř jestiť, je vlhko, zdi mokry jsou a to ne zdrávo. Sněžilo v noci s dolním a sněží zase s horním, teď dopoledne.

Jest dnes 16. února. 1940. Je opravdu špatně. Myslím, že nás to umoří. Jsme z toho, z tý zimy již všichni nemocni.

17. února. 1940. Mrzne, jako o závod. Zatrápená zima, ono se řekne, krásy zimní, co je po kráse, když nás zabíjí.

Pro mne není zima dobou radovánek, užívání krásy a libých rozkoší, ne. Pro mne je zabijákem. Tak je to, pane učitel. Františku Abr. Dopis od něj, pěkný dopis, ale co s ním. Mně krásná slova nepomohou.

18. února, neděle. 1940. To je zase mráz, snad je to ten největší z letošních. Jistě však není menší. Nu, to již nelze snésti. Tak ošklivě zde máme, že to dále nejde. Mokro, plesnivina, ztuchlina v koutech, hanba pohledět. Fuj, do takového pořádku. Utrácí se peníze, utrácí, a člověk se nenají pořádně.

19. února. 1940. Mrzne veselé dále. Zoufalost.

20. února, 1940 úterý. Zdá se, že trochu mírní. Trochu, okna rozmrzávají.

21. února 1940 (to bylo včera!, dnes horní vítr a zase nová zima. Hanba!) Ach zase zima a zase mrzne. Včera, dnes. Kdy Bože náš tomu bude konec?  Hospodine, Pane náš, smiluj se nad námi. Netrap nás a nemuč! Jsme i tak dost umučeni. Věčně stálá písnička letos v zimě – mrazy a mrazy! Nepamatuji takové zimy. Totiž pamatuji, jen že žádná mne tolik nezkrušila, neutrápila, jako tato. Květoš nepřišel, ani minulý týden ne. Proč? Slíbil mi něco.

22. února, 1940 ve čtvrtek. Je zle, zima a zase zima. Zase takový třeskutý mráz. Pro Boha, jak dlouho ještě? Kdybych alespoň tolik netrpěl. Ty noci! Proč je mně v noci tak zima? Tak je mi jak bych ležel ve studené vodě. Proto je mně stále zima a jsem ustavičně nachlazen. A to je zlý pro mě.

Dnes umřely tetička Buršová! Po dlouhé nemoci, konečně. Dej jím Pán Bůh slávu věčnou a lehké odpočinutí. V pondělí jsem koupil od Bubíka 75kg uhlí. Bylo to vlastně v úterý ráno! Poslali jsme starého tátu napřed, dal jsem jim stovku do ruky a brzo by se stal malér. Dívka dovezla uhlí a táta tam zůstal v hospodě. Kdybych nebyl si poslal pro peníze, kdo ví, jak by to s nimi dopadlo. Pět korun bylo propito již. A proto: poučení: Nedávat takovým lidem peníze do ruky. Nevěř, nevěř, slib klamává!!

V pátek 23. února. 1940. Zima ve dne polevuje.Na slunci totiž jen. Taje na slunci dost. Ale mráz byl v noci pořádný, a takto mrzne stále. Co nového? A málo, nebo nic. Slávek zde seděl odpoledne se spoustou učení. Mají uloženo mnoho opakování a studia doma, aby se jim duševní, mozkové žíly nezkrátily. Do školy nejdou, ani do obecné děti ne. Pro velkou zimu, či proč? Franta Šomrduc taky zde byl jednou po dlouhé době, opisoval si noty. Žádné řeči se nevedly. Nemám to rád. Odnesl spoustu věcí, nářadí a nevrátil. Nech neříká, že ne. Je to pravda, a nám to schází.

Dnes v sobotu 24. února. 1940. Mráz byl ještě značný. Není tak teplo ve dne. Je chladno, syrovo, slunce žádné. Jest pohřeb tetičky Buršeny.

Neděle: v noci mráz, ve dne teplo, taje při slunci.

Pondělí: detto, v noci mráz, ve dne taje sluncem.

Úterý: rovněž tak! Přišlo na nás devět ran egyptských: Budeme se brzy krví potit. Outraty nás mučí a týrají jako kobylky egyptské!

To je stále: kontrola na kontrolu, revise na revisi v kanceláři se úřaduje i v noci, starosta dostal tisícovou pokutu. Půjčil jsem Pepi Večerce (naší) 20K pro Chromka.

Ve středu. 1940. Mráz slaboučký, ve dne taje, dolní (vítr).

Platím: daň z obratu za rok 1939 = 57,5K. Pepi Več, půjčil od botů 16K.

Čtvrtek 29/2. 1940. Mráz slabý, ve dne silně taje, pod mrakem. Co je nového? Inu samy příjemnosti. Jen platit, platit a platit. A v kanceláři jest tuml a ruml. Stále jako na pražském mostě.

V pátek 1. března. 1940. Zase se to počasí pošpatnilo. V noci zamračeno, pak horní vítr a ráno plácá sníh bez mrazu. Je tam mokro, nemrzne. Břečka.

Od 25/2 do 3/3. – 26/2 hašl.+rum 3k – 27/2 tuk, kokos 4k, mýdlo 4,7k – Pepi jsem půjčil 20k, Pepi jsem půjčil 10k, platím daň z obratu 57,5k – 28/2 od chleba 0,5k, vápno 0,5k – 29/2 bonbóny 1k – 1/3 cukr 70 kg 4,5k, sůl 1/2kg 1,2k, legitimace N. Š. 3k – 2/3 tuk, sádlo 12k, maso na neděli 4k, salám 2,2k, sirky 0,6k, Slávovi, Bohuli 3,5k

Od 4/III, do 10./III.– 4/3 od chleba 0,5k, Kučerovi od formanky 15k, víno z Biochemy 7k, od chleba 0,5k – 6/3 cigorka 2k, 2 bal kávy 3k – 8/3 cukr 70dkg 4,4k, tuk, kokos 4k, od chleba a hašlerky 1k, 2 pletýnky 0,5k – Je to všecko? Zdá se, že v sobotu se nakupovalo

od 10/III. do 17/III. – 11/3 housky 1k – 12/3 maso na máčku 3k, gořalka, houska 3,3k, 70dkg cukru 4,5k, ½ kg soli 1,2k, kvasnice 0,2k, marmeláda 1k, sirky 0,3k, 1/2l petroleje 1,45k – 15/3 krupice 1k, hašlerky 1k, maso 2k – 16/3 rodokaps 1,5k, maso na neděli 5k, zaplacen uhel 10q po 27k, dělá 270k.

od 17/III. do 24/III. – 18/III Na kaši  2k, rekomando 3k, vápno 2kg 1,3k – 19/III maso 3k – 20/III cukr 5,8k, mýdlo 4,4k, kokos (tuk) 4k, housky 1k, čaj 1k – 21/III dvě pohledn. 2k – 22/III 5 vajec 5,5k = 34k – Eana vrátila za kousek mýdla2,5k = 31,8k

Včera byl pátek, dnes je sobota. To je vše. A dnes je svátek František a zítra neděle smrtná. Za 14 dní velikonoce a tak se zdá, že budeme jíst beránka či mazanec na ledě. Už je to takové. To je dlouhá zima. Takové snad ještě nebylo. Mně to trvá příliš dlouho. Je to nudný a protivný život. Co dělat při něm? Čteme celou zimu, jiného se nehodí. 

U Laholíkův mají malér. Miloš má zlomenou páteř, totiž poškozený. A musí ležet na břiše, jako Jiřina druhých. Povídá se, že mu ho nadělil učitel Maňásek, když ho tloukl pěstí do zad. Tak tedy ležet rok, než se páteř zahojí, aby nebyl Miloš hrbatý. Inu, jsou to případy.

V sobotu 9/3. 1940. Odpoledne si odešla hospodyně se Šůstalem, ech, pardon, s p. Šůstalkou na trh a tak tam byla slavně až do sedmi neb osmi hodin. To byla, pane doba. Doma pak zůstalo všecko tak stát. Ani jsme si my ostatní nezatopili, šel jsem si lehnout o hladu a zimě. V neděli jsme neměli ani masa k obědu.

Chystají se u Šoustalou, chystají se k té radostné události. Fána sílí a má se k světu. Jí všecko, pije a nepije jen to, co neteče. Vlaďko ji má tuze rád. Všecko jí dá, všecko udělá, podlahu umyje, nu zkrátka, pomyšlení. Kdo by to do něj řekl? Takovej belvalej frajer. Nu, nechajme je, ať se mají rádi, beztoho jsou stále pod duchnou, když mají kdy. To je láska, dokonalá velice, velmi. Ať se to množí.

V neděli 10. března 1940 je pošmourno, sychravo celý den. Oběd byl teda slabej. Jen lívance.  Vůbec musím říci, že špatně kustírujem. Vono je to všecko drahý, člověk, našinec, by si aj koupil, ale je lůto peněz. Nechce se mi krmit všecky za svoje drahé peníze. Ubývá jich. Žádný mně na nic nepřidá.Tam je to strýčku Varmužíčku. Tak tedx neděli: Nudná. Mně ne dobře. Zachlazen. Bolí ledacos, bude asi rýma.  Na besedě Mařa Jánoš.. A proč ty dcero mistřická nejdeš do Šoustalovic na besedu? Bojíš se Vl., nebo tě tam Fány nerada, abys no, tento. Žárlivost? Ale je to ženská údělek, napřed údělek v zadu, k práci i k pomilování, jak říkal dědeček Peterků.

V pondělí a v úterý: 1940. Nu tak stále asi stejně. V pondělí byl ještě pořádný mráz. Včera jako v úterý bylo hodně teplé slunce. Tálo silně, vody bylo všude, více než dost. Teď je vidět tu chybu, že se vyvážel sníh ze dvora. Utopí nás to. Maňásek vyvážel ze dvora vodu v lajtě. (na voze položená asi 500l dřevěná bečka nahoře s otvorem na napouštění a v zadním čele s vypouštěcím kohoutem opatřeným rozprašovačem).

Ve středu 1940 byl zase ráno mráz. Ne tak silný, ale přece. Ony ty mírné mrazíky jsou dobré. Aspoň ta voda vymrzá, tratí se. Jinak potopa. Ve dne bylo slunečné teplo, tálo silně, jen voda crčela.

Ve čtvrtek 14/3. 1940. Silně tálo,že sníh vůčihledě mizel. Odpoledne přišla voda z hor, povodeň. Voda zatopila Biochemu, zatopila dvůr, sklepy, musela tam obecní stříkačka. Byl zkrátka poplach. Morava se rozvodnila, ledy se pohnuly, jely, odjely. Já byl při tom marod. Je mně patrně po rýmě (ani patrně nebyla). Všecko bolí, kde jaký sval a kloub. Jakoby revma, ale revma to není. Čert ví, co to je. Je to zkrátka nemoc. Ale jaká? V noci zle. Pot, zima, bolesti.

V pátek 15. března 1940 úplná změna. V noci na pátek se rozběsnil divoký buchlovják, studený, ledový až bolest. Zle a zle. Pro mne desetkrát zle. Po včerejšku jaká změna. Trvalo to celý den, až do večera. Trochu se stočil k Halenkovicím. Co při tom našinec vystojí. Zase bolí všecko, zima druhá, v krku bolí, hlava. Je toho mnoho na jednoho člověka. Spíše bych byl hotov kdybych vypočítával co mne nebolí. Jsem to ubožák.

V sobotu 16. března. 1940. Byl dosti citelný mráz. Louže na návsi je zamrzlá. Ta louže je taky dokonale plná, tak plná, že voda až na cestě stojí, docela u Hrančíkovic plaňku, ani se tam nedá projít. Naproti na dvorech mají vody tolik, že jí mosejí vyvážet v lajtách. Marčík si prokopal kanál ze dvora na ulici, aby mohl vodu pohodlně spouštět. I do studní jim natekla. To je ta letošní zima, její následky. Ještě není konec, teď to tání při nynějším ochlazení přestalo, ale příjde zase.  Zatím je to lépe, jinak by přišly zátopy. Dnes, v sobotu je pošmourno, syrovo. Mráz povolil a nepovolil. Mokvá to tam. Mně je špatně, jak obyčejně. Bolí mne hlava, kromě jiných nepříjemností a bolestí. Na chleby dáno mouky 22,1Kg.

Uhlí je zaplaceno. 1q stojí 27K. Za 10q platím 270K. Uhlí je špatné, prach, moc sazí z něho a mnoho popela, škváru.

Ve středu 20. března 1940. zanesla zase mouku na chleba, asi 8kg. Asi poslední. Počasí je stále na svini. Dobře, ani pěkně nechce být. Tuhle byl zase dobrý mráz. Na louži je led, co je to za březen a jaro již dle kalendáře, když v pondělí, či v úterý byla zamrzlá okna. A to je prosím již sv. Josefka,

19. března. 1940. Na můj svátek jsem dostal present, půl druha litru červeného borůkového a za dvě koruny hašlerek. Nevím proč mně to dávají. Copak jsem dítě, nebo tak pachtivý. Pak si budou myslit bůhví co. A já abych se cítil jim nějak zavázán, to se mně nelíbí. Co z toho. Každý ať si nechá sví.

Včera, jako 20. března 1940 tj. ve středu napadlo do rána sněhu trochu. Drží celý den, v noci trochu tálo, ráno a ve dne 21. března 1940 ve čtvrtek pršelo. Dosti hustý déšť. V noci byl slabý přímrazek. Taje, teče se střech. Jsou to špatné pašijové dny. A chlapčiskom se to špatně klepá sněhem, deštěm a vodou. Dnes byla u nás vojna. Pepi se kosila se starým a já se rozkatil, že furt maže a líčí, a já to nerad, je tu u nás stále mokro, nic neschne a mně  je tak špatně, mizerně, jsem zlej, mrzutej. Hrom do takového počasí, už aby do toho. Aby do toho tisíc karlátek uhodilo. Toto je mně jaro, na mů dušu Matůšu. Starosti se na nás tlačí. Co budeme dělat? Na tů všecku bídu, praví se, že všecky ozimy jsou vymrzlé, rovněž jetele, lucerky. A zemáky nám taky zmrzly. To znamená shánět k jaru nové osivo, zemáky na sadbu, formany na oračku, hnůj na podzim jsme ho prodali, co nepotřebný a to bude: platit, platit, vašnosti! Jenomže mně se do toho nechce. Ono se řekne, platit, ale čím? Peněz je málo, ubývá jich, a všecí by chtěli a člověk je nah i hladov. Ovšem že hladov. Ničeho není. Vejce jsem neviděl, ani nepamatuju. Slépky nenesů.

O cenách vajec: Výkupní ceny pro sběrny: 14,2k za 1kg, vejce domácí netříděné jedno by přišlo as za 0,7k, při průměrné váze 50g. Ceny pro spotřebitele: přes 55g nejvýše 1,1k, značkované zcela čerstvé od 48g do 55g 1,052k (čerstvá II. třídy) 1,02k. Tříděná nejvýš 0,95k (Proč) Podle toho průměrné vejce váží 50g. Co mně celkem po tom. Já tam pro ně nepůjdu. A odvádět. A odvádět? Ty tři slépky mně toho moc nedají. Povídá se, že ve Starém Městě se objesila slépka v zoufalství, když uslyšela, že mosí snést a odevzdat 60 vajec ročně. Zdá se, že některá těch 60 nesnese.  Asi tak, jako že jedna kráva musí odevzdat 25kg másla (nebo ještě více). Inu, ano tak je to, sádlo se odvádí, mléko se odvádí, ale kde je náš příděl? Pořád do nás cpou jen ten smradlavek kokos. Věru nevím, co to budou za svátky bez omastku, bez vajec.  Myslím si budeme zpívat smutnou koledu. Jaký je to mazanec bez omastku, bez vajec. A panímámo vzácná, dejte kapku másla. Ja, dejte, máte-li. Žádný nedá, i kdyby měl. Sběrny čekají s otevřenou tlamou a dej, odevzdej, ale vy spotřebitelé venkovští utřete huby, a lebo namažte soplem.

Na Velký pátek 22. března. 1940. Taje, je syrovo, zachmuřeno. Je to podobno na déšť. Mokro je silně. Bláta, vody po kolena. Den tedy velkopáteční. Smutný.

Útrata (vydání) na bílů sobotu: sádlo 14,5k, mák 2k, citron+hrozénky 1k, vanilin 0,6k, sůl 1,2k, sirky 2 kr. 0,6k, od bábovky 0,7k, holiči 4k, maso 10k, ocet 0,5k = 35,1k.

Koleda, koleda. A dávaj ráno, Marijáno. Ono se řekne, koleda, ale jaká koleda, dyž néni co dávat. Praj dávaj vajce každé ráno. No ba z Tučap, by řekl Jožka D. Letos sa vajca nedávajů, lebo nevíte, že sa všecky vajca mosá odevzdat tej gdesig, bůh ví gde.(Buzeranté nemajů svých vajec, majů práchnivé, tož potřebujů pravých slováckých.) Tož s tým dáváním, aj stů šlahačků to bude myslím letos všelijaké. Nanejvejš, že by si vychodil nějaký ten záprtek. Už ani ty slépky nechťá snášat a začínajů dělat reburáciju. Toťkaj sem čůl, že praj jakási slépka sa ve Starém Městě ověsila na špagátě a zanechala po sobě sercalomné psaňá, že „než by snášala pro nějakých  si (buzerantů) vajca, raději, že sa rozlůčá s týmto zkaženým a nevděčným světom.“ Svět je opravdu zkažený a budé v ňom. Lebo už aj, keď nekomu nejaká ta slépkasa rozlůčí s týmto suzavým oudolím, lebo, jak my obyčejní ludé ríkáme, že zdechne, nesmíja ju ludé spokojeně na guláš zest. Ale mosíja ju zebrat a ít sňů na kancelář a omeldovat úradom, že sa ím ta stá slépka poručila. A stalo sa aj, že si tů zkaplů slépku hospodáré z ruky do ruky podávali a vydírali před kancelářem a chodili meldovat, že ím zdechla slépka.

Lesti nedáš kopu vajec, hodíme ťa muža na pec. Tož tů kopu vajec teda nedostanete, ale jag toho muža budete na pec házat, veru nevím. Lebo už ani v Chaloupkách pece nejsů. Už ani sa ludé nemajů v zimě gde ohrít. Indá, když sa chlap v zímě nazmrzal, vlézl si na pec, přikryl sa kožichem a tam mněl sólo.  A dyž tam za ním vlézli aj jaho tetka, tož měli sólo obá a měly prácu aj kolená, až jím bylo horko. Tá pec, to byla tuze dobrá věc. Tam bývala naša lepubrika. Negdy sa tan aj strhla vojna. Lebo všecí chtěli ležat u kamen v teple, a tož si to místo mosél vybojovat. A potom sa aj pobili o deku, gdo sa sňů má první zakryt. Negdy ju aj roztrhli, a tož byla výplata ajn-cvaj. Na tej peci lehávali rádi aj staréčci. Tož sa jednů stalo, že když tam ležali naši prachstařéček Vašůrek, přišli do chalupy svatí , tož Mikulášé aj s andělama a čertíma, tak ty domácí děvčiska tam za stařečkem povlézali, a jag  ich svatí dolů z pece smýčali, děvčiska sa chytili  stařečkových gatí a s děvčiskama letěly důle aj stařečkovy třaslavice. Tož to sa ví, že ty sloty sa moseli modlit kleča, a tož sa modlili s gaťama v hrsti, lebo ich zapoměli strachy pustit, ty gatě šak.

Na bílou sobotu 23/3. 1940. Ráno se zdá teplo, ale je mokro. Zamračí se, odpoledne začíná pršet. A prší a soplí i přes celé vzkříšení. Průvod se konal i při dešti. Dal jsem se stříhat, stálo mně to 4K. Ten týden jsem utratil ale 67K a ještě něco víc. To je pane cifra. Tak je to, když se chce mít člověk taky jednou dobře.

Hrome, to ty peníze jdou, letí. Škoda, že jsme si nekoupili prasátko, aspoň toho masa a sádla mohlo bejt trochu. Tahlenc moc se utratí a přece, kde nic, tu nic. V komoře prázdno, v žaludku prázdno a ve šrajtofli taky prázdno. Tož abych pravdu říci měl, to prase by taky stálo peníze. Ta zabijačka by nepřišla zadarmo. tož: prase 300K, zemáky 300K, ječmen na šrot 150K = 750K, mírně počítáno. Wie man das nimt. Ale je to doma a je to všecko čisté, naturální. Byla to hloupost ode mne. Já jsem počítal, ale přepočítal jsem se. Ovšem, kdyby bylo tak jak bylo v normálních dobách, kdy kilo sádla bylo za 10-12k. Tenkrát bych vydělal. Ale teď pořádně doplatím. Takových hloupostí jsem provedl více. Chybami se prý člověk učí, ale mne ani ničemu nenaučily.

Neděle velikonoční 24. března. 1940. Den je taký pošmourný. Ráno eště aj trousilo a dalej je zachmuřené. Bláta a vody je po kolena. Svátek teda je , ale mňa sa ani nezdá. Pro mne je to taký všední, obyčejný den. Ani sem sa nemýl, že prý k nám dojde návštěva, psál nám jeden. Nebažím, raděj kdyby tam zůstal. Nemám rád takých ludí! Přide a kouká podezřele jak financ neb gestapčík a hned neví kde by si sedl a kam položil plášť. Ech, cuky a dejte pokoj. Dyť jsi taky z toho a v tom vyrůstals. Ej, šak tá tá tvoja panimáma vykomandýrovala, nepřehodili jste si gatě?

Pondělí velikonoční 25. března.1940.  Je vl. (vlastně) svátek Panny Marie, zatím platí velikonoce. A šlahačka. Po šlahačce se chodí, ale málo vychodí. I v noci se ogaři rozhlaholili s harmonikou a s troubou. Jistě Somrda. Celkem je to docela všední nic zvláštního. Stárneme a jsme lhostejní. V poledne a odpoledne bylo dosti teplo, ale pak se mračí a chladí. Je větrno. Šoustalova koza je v nedělách. Má dva kozly. Dnes večer na ni přišla její těžká hodina.

Naši starý trucujou, nechcou jest. Začínají žít, prý, na svou pěst. Klobásku nechtěli, nic nechtěli. Ať slouží. Nevím kdo to vydrží dýl.

V úterý 26/3. 1940. Je chladno, sychravo, pod mrakem, větrno. Jedním slovem, ošklivě. Mně  je ovšem taky špatně. Bolí a bolí.

Ve středu bylo vyminečně teplo i zahřmělo. Pravím výminečně. Poprchalo, trousilo. To teplo ale dlouho netrvalo. (Vůbec s tím teplem je to takové stále, oteplí-li se jeden den, zase je zima celý týden. Ano je to tak).

Ve čtvrtek 27./3 1940 už se ochladilo, rovněž v pátek, i v sobotu i neděli. Jsou mrazy zase. V sobotu i v pátek i v sobotu i v neděli.

Jsou mrazy zase. V sobotu i v pátek byl dobrý mráz, až na vodě led. A mně je ovšem špatně. Cosi mně je, nebo bude. Zima, nachlazení. K vzteku. Člověk by se opravdu. Leda klnu a dělám si hříchy, jak nebožtík Isidor. Proč není stále pěkně, teplo? Jak by to bylo dobře, ráj. Či nemohlo by být stále dobře? Prý: dobré bydlo lidi kazí. Kdyby se měli (prý) lidé stále moc dobře, že by zpohodlněli, zpychli a stali se zlými (prý). Proto prý na ně musí přijít zlo, a bída, aby se polepšili. No, nevím, je-li to tak docela pravda. Já myslím, že ta bída, to zlé a bídné a kruté, nenadělá z lidí právě dobráků a andělů. Snad je zkrotí, snad ale taky v nich probudí zlé pudy. Bestiji.

Vydání od 25. března: 25/3 cikorka, kafé 2 bal, čaj 2k, od chleba0,5k=7,5k – 27/3 cukr 0,6kg 3,8k, 2 pleténky 0,5k – 30/3 maso 5,5k, rodokaps 1,5k

od 1. dubna – ¼ kokos 4k, cukr 0,6kg 3,9k, gorala 3k, tvaroh 2k, čaj, paprika 4k, maso 3k, od chlebů 1,4k, kvasnice 0,2k, dluh 3k, povidla 1k, rodo. 1k, hašlerky 1k, melta 2k, od mlýna 22k, maso 5k, cukr 0,6kg 3,8k – 8/4 víno 4,5k, maso 3k – 11/4 máslo 4k – 10/4  dva kokosy 8k, dluží, od chlebů 1,5k – 12/4 víno 6k, rodo 1,5k, pero 0,2k – 13/4 cukr+rýže 5,1k 60dk

chleby: 25/3 půlbochník – 30/3 štrycla – 4/4 štrycla – 9/4 půlbochník – 14/4 půlbochník 31. dubna byl  (prý) bochník(štrycla) koupený. Mezitím musely být ještě dvě. Kam s nimi? Placené nebyly a mouky je vybraná tím od 14/4 zdá se mi Nuže špekulírem mašírem. Příjde se na to? Pozor na to! maso na neděli 4,5k, housky 1k, od chleba (14/4) 0,7k – 16/4 kvasnice+sirky 1,95k.

Tak tedy: to dobré nechce přijít a proto i ve mně to budí jen vztek, šílenost. 7/4. 1940. Neděle byla taky všelijaká ač svítilo, ale zima bylo dost, syrovo. Pepek Bednařík se žení! Pozór! Nebezpečí!

Stál se mi malér a již to musí být. Děti, děti, co jste to provedli?

Tož tak: Neděle byla, pondělí bylo a už je sobota. A v sobotu je zima. Horní vítr. Včera a předevčírem pršelo, dnes se ochladilo a je zima zase jako o Hromnicích. Horní vítr, ledový a mrazivo. Vůbec pořád nechce být teplo. Je to hanba. Celý týden byl, nestál za nic.

Bednařík ořezával za Moravou ve středu stromy 1 den. Teď to tam trčí, žádný to nechce zdělat, že je prý zima. Nož, to je pravda, ale aby to někdo neodnésl, neboť je o palivo nouze.

Tento týden se planýrovala naplavenina za hrázou u Moravy a bude se to děliti. Zítra, tj. v neděli se to bude dělit, totiž losovat podílky. Tak nějaký pěkný. Nestojí to za mnoho, je to malé, ale prý 4 a každý. Náš táta tram byli taky na výdělku, při té planýrce, dostanou prý asi 30k denně. Byli tam tři dni, tak to bude 90k. To je hrůza co se utratí peněz. Už zase tento týden ale 60k. To je peněz! Až se hrozím. Ale co potom, až ty peníze vyskáčou? Co pak?  Ejnu, půjde se na ptaní, Jenže žádný nic nedá, každý pamatuje jen na sebe. Už je to tak! Ubíhá to, ubíhá!

Tak již máme zase: čtvrtek 11. dubna! 1940. Čas ubíhá, ale se nelepší. Je tak pozdě, ale stále ta zima. Jsou silné mrazy. Ještě včera, tj. ve středu 10. dubna byl pořádný. A minulé každý den. Led na coul. A k tomu horní silný, ledový vítr, takže, co nebylo vymrzlé, vymrzne teď. Jetelina prý nebyla, ale teď myslím, že bude. Je otázka co tam dát, bude-li se muset zaorat. Já nemám velké chuti dělat sedláka. Nechtělo by se mně kupovat drahé osivo, nebo sadbové zemáky. To ne. Je to beztoho až příliš drahé a těžko k dostání.

Podílek u Moravy se mně dostál špatný, právě v té dolině, kde bývá voda. Co s tím? Zemáky tam dát? Neshoda! A jiného co? Řepy nepotřebuji. Je teda zima. A mně dvojnásob!

Tata posekali v úterý 9/4  1940 to haluzí za Moravou na oklešky. Bylo toho prý 12 otepí, ale do rána se dvě ztratily. Ostalo jich 10. A byl z toho (byla) mrzutost.

Vinen byl Bednařík, polic. Včera přišel za mnou a ptal se, je-li to již všecko doma. Já ovšem, co já vím? Nebyl jsem tam, neviděl jsem to, co mohu říct? Nu pravil, že je toho málo, že toho mohlo být jednou tolik, a suma všeho bylo, že to někdo odnésl.  A vyšlo na konec, že T. Š. To se ví, že mně to namíchlo, a že jsem nemlčel. To se člověk neudrží! A dnes byl ovšem kravál. Raději mně to nemusel říkat. Nač mně štve? Je po kmucháčkoch. Stará T. chtěla mít vánoce. Jenže co já tady sám? Kdybych aspoň byl trochu člověk. Ale tak, co? Málo platno, přece jen ji potřebuji. Raděj ať mně nikdo nic neříká. Škoda řečí. A co oko nevidí, za to srdce nebolí. Beztoho to nestálo za řeč. Již je to tamto, pane Franto. Co po tom. Darmo vzpomínat. Nic po tom. A jde se dále.

Pokud se toho týče, tož počasí je stále stejné. Špatné, jedním slovem. Zima, žádné teplo. Mrazy jsou stále. Se soboty na neděli byl tak silný mráz, že se to ani nesluší. Teď vymrzne jistě i to co dosud nezmrzlo. Ubohé jeteliny. Bude po nich. A já budu mít po tržbě. Ach, ó, běda. Rovněž s pátku na sobotu byl mráz, pořádný a trval dlouho přes poledne. Ne a ne se oteplit. Pepa s Fánou byly v městě u visity, došly až pozdě po poledni. Byl jsem sám doma, sám jsem si zatápěl. Starý chodějí frmol, čili pod obraz, neb jak je libo. Dostali mzdu za robotu u Moravy a teď v neděli 14. dubna 1940 prodali vinařskou stříkačku Tondovi Laholovi za 50k. A tak se též pije. Při tom si něco vyberou od pastýřů, něco vydělají v povříslech u Gabriela a tak to teda jde. Ono se pije.

Včera v úterý 16/4 1940 byl první opravdový jarní den. Ráno byl sic slaboučký mrazík, ale pak bylo pěkně slunečno i teplo. Byl sice dolní vítr, chladil, ale jinak to vyhlíželo náramně jarně. V pondělí to nebylo právě nejlepší a v neděli 14/4 to bylo opravdu zima, ať by i slunečno.

V úterý 16. dubna 1940 dal jsem do nájmu Josefovi Bříšťělovi dolní část Zážlebí, to je jeteliště, jetel vymrzl, za těchto podmínek: pro tento rok 1940 za 100k, pro další tři běžné roky za 150k za každý rok. Za tento rok mu na to slevuji těch 50k proto, že jak on tvrdí, vinohrad pomrzl a tak po dva roky, že tam nic nesklidí. Mně ovšem by to nic nebylo, protože já nemohu ručit za škody, ale proč jsem takový osel, a nechám se každému ohnout! Nu, ale umí smlouvat, a utahovat, jen co je pravda! Tele by od krávy vyplakal. Ale já na to doplatím a doplácím.

V neděli 14. dubna 1940 podepsal jsem Pepkovi Bednaříkovi dlužní úpis záložny Rajfajsenky, tj., že jsemse mu zaručil za dva tisíce korun. Ručiteli jsou: Vdova Čevelka (po Janovi Karlovém), Franta Večeřa, já na místě třetím. Donesli mu to do domu Vranka předseda, podepsal jsem doma.

Tak už mám kmocháčka, neb jsem se stal kmotrem. To vypůjčuje na tu slavnou svatbu, která se bude slaviti ve slavné slávě v neděli dne 21. dubna. Jsme taky pozvaní ženichem a nevěstou. Byli nás zváti v neděli 7. dubna, ale přišli poněkud potmě, takže jsem nevěstu dobře neviděl.

Říká se: že kdo chce kam, pomožme mu tam. Dělá dobře, že se žení? Je ještě mlád. S Bohem svobodu.

Teď nevím, kudy kam. Zaspal jsem, polenošil, neb, jak se to vezme.

Dnes je již 10 máje. 1940. 1. máje. Ale co bylo mezi tím, od 15. dubna do 1. května, to se neví.

Jsem prostě nedbalec. Nuže za prvé počasí: V úterý a ve středu 17. dubna, byly první opravdové jarní dny. Bylo teplo až horko a to trvalo více méně až do čtvrtka 25. dubna. 

To již vlastně horko nebylo. Ochladilo se a trousilo. To tedy bylo teplo. Nejvíce teplo, až horko bylo v neděli 21. dubna a v pondělí na to. To bylo takové dusno až příliš. Ze soboty na neděli 21. dubna v noci byla bouřka. Bouřilo a pršelo celou noc. V pondělí 22. dubna zase bouřilo a tase horko a zase bouřka, alejen kol do kola, u nás ne.

Tak v tu byla neděli 21. dubna byla svatba Pepka Bednaříka. Dostal jsem pořádnou výslužku a v pondělí taky. Bylo toho více než dost, i vína donesly tetka B. I ze Šohajkovic svatby jsem cosi oblíz, to od Lidušky. To počasí tedy bylo teplo tak asi deset dní, v neděli 28. dubna bylo to ochlazení a v pondělí a v úterý 31. dubna bylo tak zima, taký horní studený, až nehty křehly. Rovněž tak i na prvního máje bylo a je zima, jako o Mikuláši. Z prvního na druhého máje trousilo, v noci maličko pršelo. Jest zamračeno, chladno, snad bude pršet. S tím vydáním se mně to zatrápeně popletlo a teď si s tím nevím rady. Tak je to, když je člověk línej.

Dnes 2. května 1940 mám ještě čtrnáct stovek. Dnes měním tu čtrnáctou. Co bylo od čtrnáctého do 1. května, to ví pán bůh.

Tak zhruba: rum 5k tátovi, nemocnej. To bylo snad v týdnu od 14 do 21/4, všecko to asi není, to vím!: sádlo 12k, maso 5k, houska 1k, tlač. 1k, cukr 5k, na trhu semena atd. 6k. Od 21 do 28/4: maso 5k, cukr  3,9k, sůl ?, kokos 4k = 15,6k – zase to nebude všecko, jsou drobnosti: sirky kvasnice atd. 30 a 31 dubna: chléb štrycla 5,7k, káva 2 bal 3,5k, rýže 1k, cikorka 2k – dluží se na to asi 2k. 2. května na maso 4,5k. Chleby: od řekněme 31. dubna začínáme kupovat chléb. To byla první štrycla! To před tím bylo ještě za mouku a to mně se nezdá. Rybka se musel zmýlit. Uvidíme.

Naučení: Co máš učiniti hned, neodkládej! Nebuď líný, nedbalý. Někdy se to špatně vyplácí. To bude teď špatné účtování. Vzpomínej a zapisuj teď, když je to zapomenuto již. A těmi chleby to bude asi zapečené!

V pondělí 30. dubna byla svatba zase. Dcera Franty Snopka se vdávala, bere si nějakého taky číšníka.  A Pepek Škrabalů měl v neděli první ohlášku, bude si brát Lukovských sl. učitelku. Povídaly baby sudičky, že ta, co dostane hospodu na Ceronech musí splácet téhle té nevěstě jedno sto tisíc. Květoš A. bude-li jednou ta druhá slečna a s ní hospoda tvoje, budeš mít pěknou nadílku. 

Náš táta jsou nemocnej: Nachladili se a teď kašlou, až by ducha vypustili a při tom dělají jako otrok. Zakopali motykou celé Krouhy, chtějí tam mít řepu! bez hnoje! bez řádné oračky! Je to strniště! Bude-li tam co, a jaké to bude? Pane, pane, člověče, nač vám toho jest potřeba? Než by si již odpočíli!

To počasí letos, nic po něm. Jak bylo z prvu stále zima, na to přišlo náhlé oteplení, až horko žňové a zase na to nová zima. A lidé jsou stále nemocni, nachlazeni, kašlou, mají rýmu, je to šlakovité.

Jedním slovem, špatné. Já taky jsem na tom špatně. Bolí tělo, zima, pot, revma, rýma, kašel. Stačí?

Pokladní hotovost 1. května 1940: 1400k, slovy čtrnáct set korun. U Fany V., alias Šústalové mám ještě 100k, hned od podzimku půjčených. Kdy je dostanu, či na ně zapoměla? Zapoměl jsem já! Jest odpuštěno. Daroval jsem na křtiny. Mají kluka,  a to je můj dar. Ostatně, jaký dar? Je to na účet Jos. Večerky. A co jsem jí, Večerce půjčil, taky dávám na účet služby. Všecko opožděně, dodatečně! Kdo nemá v hlavě musí mít v nohou! Ale kde já mám mít, když nemám v hlavě? V patě snad? Co jsem dal Pepi Večerce za ten rok a ještě něco?

Tak tedy: hned po potřebu při prodeji ovoce 60k, při prodeji ovoce dostala po částkách 70k, za prodaná rajčata 23k = 153k – půjčil jsem Faně 100k v zimě – Josefě100k, 20k, 16k, 19k = 255 – Dále: dal na jaře 50k – příležitostně 20k, 10k = 80k – To jest: 153k+255k+80k = hotově 488k – Na svatbu: slepičku 25k, slaměnku mouky 15k, košík jablek 10k = 50k – Krmení kozy v zimě: 3q sena za 1q po 70k = 210k, 2q řípy za 1q 10k = 20k, otruby 10kg 15k, zemáky 10k = 195k.

Bylo, minulo, bývalo a již není. Jaro, léto, podzim minuly a je tu již zima na krku. Druhého listopadu dušiček. Ano, to všecko uběhlo všelijak, ale dobře ne. Špatný rok, špatný, tuze špatný. Ani se vzpomínat nechce.

A ještě dále: (Večerce: peřinu 1m x, měšec otrub, dva košíky řípy, nošku sena, boty huňáky vyřazené, v zimě 10+5k = 15k.

Tady je zápis na této liché stránce ukončen.

Na další liché stránce následuje účet pro Ant. Bednaříka.

Účet pro Ant. Bednaříka, ob. strážníka v Babicích, od roku 1935 – 1941.

1. Rok 1935. Ruční práce: 59+1/4 dne, v tom je 5+1/2 dní sečených, mlácení 2+1/2 dne – za den 12k – za obyčejný den 8k, za sečení 15k, za mlat 10k za všecko dohromady = 518k – Protiúčet: Vybral si na hotovosti 242k, vzal si 1q žita150k, za formanku 26k, celkem = 418k , měl by dobírat 100k.
2. Rok 1936. Ruční práce: 53+1/2 dne, v tom seč. 5+1/2 dne, mlat u stroje 2 dny, za obyč. den 8k, za sečený 15k, za mlat 10k, za všecko celkem = 469k + zapomenuté 4k = 473k – Protiúčet: vzal si prase 170k, vzal si 1/2q rži 65k, za formanku 100k = 335, dobírá 138k.
3. Rok 1937. Ruční práce: 20+3/4 dne, v tom je sečených 43+3/4 dne, za obyčejný den 8k, za sečený 15k, za všecko dohromady = 198k. - Protiúčet: za formanku100k, dobírá 98k.
4. Rok 1938. Ruční práce: 21 dní, v tom 4+1/4 seč., za obyč. den 8k, za seč. 15k, sečteno dohromady = 198k – protiúčet: za formanku: 54k, dobírá 144k.
5. Rok 1939. Za dělaných v ruč. práci:  14+3/4 dne, v tom 3 dny sečených, za obyč. den 10k, za sečený 15k, za všecko 163 – protiúčet: za 2q řepy 25k, za dovoz výmlat ječmene 25k, za všecko dohromady = 213k – Protiúčet: za 170 kg jablek po 80/kg 130k, dobírá 83k.
6. Rok 1940. V ruční práci zadělaných dní 15, za každý den 20k, dělá celkem = 300k.
7. Rok 1941. V ruční práci zadělaných 11 dní, za každý den 25k, za vše celkem 275k, za dvě slepice mi dluží 100k – dobírá 175k.

 Celkový účet:Za rok 1935 dobírá 100k, za rok 1936 dobírá 138k, za rok 1937 dobírá 98k, za rok 1938 dobírá 144k, za rok 1939 dobírá 83k, za rok 1940 dobírá 300k, za rok 1941 dobírá 175k, za všecko by celkem dobíral = 1038k.

 

Pak je 13 stran volných a pak na liché stránce jsou opisy říkánek a písniček, které jsem zapsal i samostatně.

Josef Varmuža.

Opis jím zapsaných básniček, písniček, říkání.

 

Aničko, dušičko, pověz mi věrně,

máš-li ty upřímné srdéčko ke mně?

Na jiné nic nedbaj,

enem ty mnmě kochaj, kochaj mňa.

Pak-li ti zbraňují rodiče tvoji,

že se mé bohatství nerovná s tvojím,

spraviž nám to Bože,

jestli sa to može,

dostať sa.

Budem se modlívat k Panně Marii,

jak ve dne, tak v noci a každej chvíli,

by nám to spravila,

ta Panna Maria,

dostat sa.

x

Andulko šafářova,

máš-li ty husičky doma,

máš-li, máš-li

neb ony ti na voděnku zašly, zašly,

neb ony ti na voděnku, zašly, zašly!

Zašly ti na voděnku, zmáčal jsem košulenku,

zmáčal, zmáčal,

když jsem si já za svou milou

kráčal, kráčal,

 když jsem si já za svou milou

kráčal, kráčal

x

Andulko, huběnko, duše má,

kam paks ty ovečky zahnala?

Já jsem je zahnala do háje,

 kde pěkná tráva je.

x

Hej, v tichém háji,

háji, háji, hájíčku

zabil Janošek Ančičku.

Hej, a ona ho prosi-prosila

ach, můj Janíčku, nechaj, nechaj mňa,

hej, můj Janíčku, nechaj mňa.

x

Anča černá, buď mi věrná, kdo by ťa nemiloval

bol by šelma,

kdo by těba nemiloval,

bol by šelma.

Mít takého frajerečka,

čo by nechtěl pobozkat moje líčka,

čo by nechtěl pobozkat moje líčka.

x

Ej, dívča, dívča, sto ďachů v tobě,

prepil jsem boty, choďaci k tobě.

Aj, kdybych věděl, že budeš moje,

prebil bych trebárs troje.

Ej hora, ej hora,

ej hora, hora, hora, vysoká hora,

pověz děvčico, budeš-li moja?

Ej, budu, budu, ale Bůh ví kým,

počkej šohajku, až si podívčím,

až si já podívčím!!

x

Ej dívča, dívča v černém damašku,

neprocházej se po mém salašku,

ten můj salašek velice je drahý,

každá ovečka za dvatoliary.

Ej dívča, dívča v černém domině,

neprocházej se po rozmarýně.

Ten rozmarýnek, ten pěkně voní,

kdo po něm chodí, Pám Bůh ho kloní.

x

Starali sa mamka má,

starali sa mamička,

kdo mňa bude kolébati,

keď som taká malučká.

V širom poli na vŕšku

uvážů makoliesku,

 vietor bude pověvávat

ten ma bude kolébat.

Starali sa mamka má,

kde ma Pán Bůh místo dá,

na babickém cintorínu,

tam mňa domek postavjá.

Tam mňa budů hudci hrát

a já budu tvrdo spát,

a tá moja maminečka,

ta mňa budů naříkat.

x

 Anička, dušička, nekašli,

aby má u teba nenašli,

bo jak ma u těba učujů,

vezmů ma klobůčik aj šúbu.

x

(: Mám já, mám já

tři koně v maštali:)

pěkně okšírované.

Ten jeden černý jako havran,

ten druhý je červený jak sarsán

a tan třetí bílý jako laluja.

Ten jeden mne přes hory přenese,

ten druhý mne k mé milé donese,

a tan třetí strom zelinku přinese.

 (:Na co ti je Janku strom zelinka, :)

vydává sa frajerka.

(:Když si, ať si, já se ženit nebudem,:)

švarné děvča dostanem.

x

Má zlatá Mařenko, pozoruj to,

 když stojím před frontou,

jsem-li já to.

Jak já umím bubnovat

a teba, Mařenko, milovat.

Počkej, a dej pozor,

až na tě zavolám,

má zlatá Mařenko:

Mářo! Mářo!

Mařenko roztomilá.

x

Otvór že mi moja milá dvére,

lebo do mňa velký vetor veje.

A já bych ti dvére otvorila,

len čo by mi mamka dovolila.

Ale že mi mamka nedovolí,

vzala kůčik iba do komory.

Ach mamičko, šak ma pekně volá,

abychom mu pérenko uvila.

Šak mu sluší to pérenko pekně,

jako jeho tmavé líčko ke mně.

Ach mamičko, šak aj vás bíjali

preca jste sa verně milovali.

x

V širém poli breskyňa,

pod ní stojí děvčina, malá, neveliká,

švarná modrooká!

Co tu stojíš, děvčina,

či ťa mamka vybila,

alebo vylála

pro milého Jana?

Šak mně mamka nebila,

ani mně nevylála,

než já smutná dicóka,

želím svého vínka.

x

Andulko, mé dítě,

vy se mně líbíte.

Andulko, mé dítě,

já vás mám rád.

Ani mně to lidé nepřejou,

že chodím za tebou,

ani mně to lidé nepřejou,

že chodím k vám.

Ale přeje mi to rodina,

že ty buděš má milá,

ale přeje mi to rodina,

že budeš má!

x

Po starých zámeckých schodech,

po schodech z kamene,

každý večer panna chodí,

za ruce se s hochem vodí,

srdce má zmámené.

Srdce má zmámené láskou,

srdce své z mramoru

a když večer měsíc vzchází,

pan Johan ji doprovází

po schodech nahoru.

Po schodech vzhůru ji vodí,

do Zlaté uličky,

a tam v domu malovaném,

hlínou, blátem slepovaném,

dává jí hubičky.

x

Aj vy, chlapci, vy

vy nevíte co nového

až já vám povím,

v městě Praze verbujou

na dva bubny bubnujou,

na vojnu berou.

Galánečko má,

nejsi-li ke mně upřímná,

já se taky dám,

dám sa mezi vojáky,

dostanu nové šaty,

a šablu taky.

x

Andulka konopě močila,

žabka jí do kapsy skočila.

Na druhý deň

močila len,

žabka jí z kapšičky skočila ven, ven, ven,

žabka jí z kapšičky skočila ven.

x

Naše kočička mrňavá, mrňavá,

chytila ptáčka strnada, strnada,

chytila ptáčka strnada.

Utrhla nožky a křídelka, křídelka,

jak bude lítat chuděrka, chuděrka,

jak bude lítat chuděrka.

x

Venku fouká vítr, sníh se chumelí,

zima, až to chroupá, střechy se bělí.

I to malé ptáče zkřehlé, zvolna skáče,

a nešveholí a nešveholí.

Venku fouká vítr, sníh se chumelí

a starý žebráček kráčí do polí,

o hůl se opírá, hladem div nezmírá,

všecko ho bolí, všecko ho bolí.

Venku fouká vítr, sníh se chumelí

a my jsme v teploučku,

nic nás nebolí.

Poděkujme Pánu za jeho ochranu,

za to pohodlí, za to pohodlí.

x

Sadila, sadila fialinku v roli

sadila, sadila, fialinku v roli.

Jak jí zasadila, hned Boha prosila,

aby dal pohody, aby dal pohody.

Dej Bože deštíčka,

tichého větříčka,

dej Bože deštíčka,

tichého větříčka,

aby se ujala modrá fialinka.

Nepřišla vlážička, jen malá rosička,

nepřišla vlážička,jen malá rosička

tož se neujala modrá fialinka.

x

Žežulička kuká

na buku v lesi: ku ku

na buku v lesi.

Slavíček si ťuká

ve křoví kdesi: ťjú, ťjú,

ve křoví kdesi

Vesny krásné k uvítání

hrdlička již za svítání

zacukruje si: cukrů,

zacukruje si.

x

Háj husičky háj,

pod zelený háj.

Háj husičky popelaté,

máte pérka všecky zlaté,

háj husičky háj,

 pod zelený háj.

x

Kdybys byl Jeníčku

poslouchal matičku,

 nebyl bys nosil

po boku šavličku.

Po boku šavličku

a koně vraného,

nebyl bys poslouchal

člověka cizího.

x

Pak je zde napsaná na liché stránce německá hymna. \následuje 5 stran volných  a smlouva o nájmu:

 

Smlouva o nájmu pozemků.

Josef Varmuža z Babic č. 64 dává do nájmu pozemky za následujících podmínek:

1. Pozemky se dávají do nájmu na čtyři běžné roky, ode dnešního dne počínaje.
2. Nájemce je povinen hnojiti pozemek nejméně 12 fůramu dobrého chlévského hnoje za jedno pacht. období.
3. Nájemce je povinen udržovati pole v dobrém stavu, řádně ho obdělávati a udržovati prostým plevele.
4. Za výměru a přesné hranice se neručí.
5. Rovněž se neručí za živelné škody a případné slevy na nájemném se nepovolují.
6. Nájemné třeba platit hned po sklizni úrody, nejpozději do sv. Václava.
7. V případě prodeje pozemku nájemní poměr přestává.

V Babicích dne 1. září 1940.

Josef Varmuža, majitel.

Pozemky jsou všechny v katastru obce Babic.

1.  

1114.  

1.  

1.  

Prodloužení nájmu: Pánové Frant. Gabriel a Rudolf Pálka, oba z Kudlovic, berou pozemek Horní dlouhá znovu do nájmu na další čtyři roky, za stejných podmínek, s výjimkou, že nájemné se zvyšuje o 25%, tj. na 800k za každý rok.

V Babicích dne 25. října 1944. podpisy:Josef Varmuža majitel

nájemníci:

František Gabriel

Následuje 13 stran volných a na další liché straně:

 

Bylo – bývalo

Na půdě naší, již více nestraší. Co to tam bylo? Nevím, co to tam bylo a bývalo, ale co tam jest teď, to je jiná.

Bylo kdysi pět děvčátek. Ony jsou ještě, poněkud se změnily a snad se ani nezměnily. Čas utíká, ale děti jsou stále stejné, pokud jsou dětmi.

Byla Vlasta a druhá Vlasta, jinak Vlastinka a byla Mařka čili Mařenka, a Máňa, a byla Anči, jinak Anička.

A byl ještě strýček Josef – samotář, osiřelý, opuštěný.

A byl ještě pan policajt a paní policajtka a malý Toníček, Tanálek mazlíček. Pan polic – strážník s ŕodinou – polic Vlastinkou a Toníčkem bydleli u strýce Josefa v nájmu, ale to nebylo tak jisté. Toneček – Toníček – mazlíček, tvrdil, že „strýček bývajou u nás,“ tak nevím, děti prý a blázni mluví pravdu.  Jak to tedy bylo není rozhodnuto, pře je sporná, visí-li pes na osase, či ocas na psu.

Na dvorečku stojí ořech a na něm je houpačka. Je to obyčejný řetízek uvázaný na větvi. Ořech tím trpí, větev asi uschne, ale což nestojí ta dětská radost za uschlou větev? Všecko pomine, i ta dětská radost. Děti se houpají a jsou rády. „Jen výš, jen výš,“ volají a strejčku a „strejčku, pojďte nás rozhoupat!“ A strýček odhazuje mrzutou náladu, nutí se do vlídnosti a houpá, houpá, až ho loupe v kříži! Co si asi při tom myslí!? Vzpomíná na svá klukovská léta, na Igu Laholíka a kamarády, jak se houpávali taky na podobné houpačce, byl to provaz uvázaný na trámě pod kůlnou.

Ach ano, byly to časy, bejvaly, kde jsou? Tehdy, když byl nejvíce rozhoupán, až se dotýkál nohma krovu, vypadlo mu polínko, co zastávalo místo sedla a on zůstal viset na rukou, na štěstí v tom prudkém rozkyvu. Co by se stalo, kdyby se pustil? Ale takové maličkosti nás tehdy nerozházely ….. si.

Nu tahle houpačka je na štěstí nízká, takže by se ani nic nestalo, i kdyby se – ach, už je to zde.  Poutko se utrhlo a Vlastička ducla prdelkou do země. Dělá hrdinku, ale tváří se při tom tak, tak. Bolí, že bolí, to věřím. A trýček shání žebřík, spravuje houpačku a jede se dále. „ To je to dobře, že Vlasti,“ pochvaluje si Máňa číslo druhé. „Lépe než na kolotoči!“ Vlastička přikyvuje, ale nějak zdrženlivě, a tváří se při tom trochu kysele. Hladí prcinku bolavou.

Odpoledne,“Děcka, co budeme dělat“ „Poďme na hůru, budeme si tam hrát.“ „Na co?“ „Já vím nač. Na svatbu.“ „Ó jé, na svatbu!“ Jak k té svatbě přišly? Strejček byl nějaký nesvůj. Necítíl se tuze dobře. Pohlížel mrzutě na svoje kalhoty na kolenou prošoupané, díry na loktech, tu chybí knoflík, tám zase to a to. Tak je člověk kterého všecko opustilo. Odcházeli, umírali, až zůstál sám. Ochátrál, scházel, den po dni. Co je to platno, že ti od sousedů donesou jíst? To nestačí k spokojenosti, když není toho, co patří k pořádnému životu. „Co je vám strýčku? Jste nějakej smutný.“ „Inu co mám dělat, když jsem tak sám, opuštěný a proto toto:“ „Měl by ste se oženit.“ „Cože?“ „Ano, oženit, abyste nebyl sám.“ I zatrápená kůzlata, to je ale nápad. Kdo jím to poradil. „Nu přece každý se musí oženit a vy jste pořád svobodný.“ „I hleďme, jak vy všecko víte. Tedy oženit, nu, to by nebylo špatné, ale vzít nevěstu?“ „Však my bychom vám nevěstu našly. Tady je nás pět nevěst, vyberte si?“ A tak měl strýček najednou pět nevěst, ani nevěděl, jak k tomu přišel. Ó vy čečetky, jak vy se staráte o všelijaké ty – ale.

Tak byla ta svatba. Nu, vařilo se, peklo se, koláčků byly celé řady, i bábovky a dorty, všecko čistě uplácané z hlíny a posypané cukrovým sněhem (mletým vápnem a cihlou). I desert byl, zavařeniny a kompoty, však byla zahrádka a nedaleko v ní rybíz, maliny, jahody, jablka, všecko, bohužel zelené, nezralé, ale což takovým by to vadilo? Dětská fantazie je neomezená, z maličkostí vykouzlí velké věci. I pití bylo hojnost, strýček obětoval několik korun na sodovku a šumivé prášky. Ani na hudbu se nezapomnělo. Strýčkovy housle, chudinky, zažily pod „umělým“ dotykem nadšených muzikantek.  Slavila se svatba slavná, výskání, dupot, křik a zpěv přes desatery střechy. Bohužel ta celá sláva skončila neslavně.

Napřed se tu objevila odněkud teti z trafiky a svatebčanky musely s hůry dolů a Toneček se rozhněval a celé to bohatství poházel za nimi, tož ty koláče, dorty i ty svatební příbory (barevné střípky, skořápky a mističky). Nakonec vzal sukovitý klacík a všecky nevěsty stloukl až nastalo kvílení veliké velmi. „I nepomohl žal ni pláč, trpět nyní musí.“

I skončilo to muzikou, ale smutnou. „Já už nebudu nevěstou, špatně se to vyplácí.“ Ba špatně, Toneček tuze přitlačil.

Ale houpačka žije dále, než se zase utrhne a některá si narazí prcinku.

 

Dále je toto:

 

D. M.

Dopis můj je pokračováním Tvého a navazuji tam, kde ty jsi přestala, před záhadou nekonečna a hvězdné oblohy, kde jsi dala otázku, která zůstala nezodpovězena. Co nám praví hvězdy a skrývá jejich tajemství, a co značí hvězda padající? Za noci tiché, hluboké, když umlkl života ruch a shon, temnota vše zahalí a halí své tajemné závoje, a člověk zde stojí tak sám uprostřed té nekonečné prázdnoty, pozbývá vědomí spojitosti se svým okolím.

I ta puška přestane tížit rámě, a zdá se, jakoby šly vlny kol, nekonečné času vlny a zrak odpoutaný se povznáší vzhůru k těm vzdáleným hvězdným světům. Jakoby sta a tisíce očí jiskřivých pohlíželo dolů a povídalo něco v řeči tajemné, neznámé.

Byly doby, kdy lidé ztotožňovali své osudy s hvězdami, bádali v nich a snažili se z jejich postavení uhádnout svoji budoucnost. Bláhoví lidé! Já jsem se též tázal a odpověď dlouho nepřicházela, ty světy nadzemské mlčely. Až konečně jsem pochopil, že ta odpověď, kterou očekáváme ze světa zevního, jest v nás, my ji promítáme do vesmíru a ona se vrací, jakoby poselství neznáma. A hvězdy padající? Ta neznamená konec, smrt, na to poselství od jedné bytosti k bytosti vzdálené, toužící, která je spojuje poutem mystickým. Pak zraky mé se snesly dolů a utkvěly v dáli, tam kde na jihu tušily temnou siluetu Chřibských lesnatých chlumů a za nimi dolinu Slováckou, to naše milé Slovácko, s tou naší milou rodnou vískou, s pozadím kněžpolského háje a před ním bělavou stuhu řeky milé Moravy.

Ach, Morava, drahá, nezapomenutelná! Stýskala jsi sobě, žes vyrostla bez lásky otcovské a nepoznalas hřejivého krbu rodinného a já, já nepoznal matky, já nevím, co je láska mateřská, co jsou její měkké, konejšivé lokty. Ano, nepoznal jsem matky, já rostl jako ten prut vrbový v zátočině řeky, který neohýbal, nešlechtil nikdo, ve společnosti mrzutého, nevlídného otce, oddaného vášni pytlácké, která byla i příčinou neblahého konce mé matky. Mou matkou byla řeka, kolébkou byla převoznická kocábka otce převozníka, kde vlny houpaly, a řeka zpívala ukolébavku. Však tehdy jsem o tom nevěděl a nechápal té ztráty, žili jsme s bratrem jako dva prsty osamělé, svobodně, bezstarostně. A byli jsme šťastni svým způsobem. Kde jsou ty časy? Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ach nikdy již. Ta naše řeka milá, nezapomenutelná, ať v povodni krutá a zlá, břehy rozrývající a vše ssebou rvoucí, ať v míru, tiše šeptající pohádky a zkazky tajemné, uším dětským. Jak milo bylo naslouchati za noci tiché, ten její lahodný ševel vlnek troucích se laškovně o boky člunu, naslouchat šelestu rákosí a neutuchajícímu ševelení vrbového a olšového houští. Či zadívat se vzhůru, rozmlouvat s hvězdičkami a hrát si s měsíčkem na schovávanou. Jest to týž měsíc a tytéž hvězdy dnes jako tehdy, ale jak se vše změnilo. Ten měsíc jakoby se tázal udiveně: „Jsi to ty, hochu? Co se s tebou stalol? Tehdy jsi měl v ruce pouze prut s udicí a dnes, co to nosíš na svém rameni?“ Co bývalo, není více již, vše zašlo, prchlo. Otec stár, bratří se rozprchli po světě a na přívoze sedí cizí nevlídný člověk a stará převoznická chata se rozpadává. A Morava, ta naše milá řeka změnila své toky, již není, co bývala. Civilizace se jí dotkla špinavýma rukama bratránků, které ji vytyčily nové řečiště, zmizely staré houštiny vrb a olší, kde se tak příjemně sedávalo s prutem a pryč jsou nádherné mělčiny a písečné plošiny, kde se to tak krásně koupalo a slunilo. Bože můj, kde je to všecko? Oh, teď, právě teď bych ocenil kouzlo pravého domova jehož ztrátu jsem v dětství nechápal, ale kterou chápu teď plně a bolestně. Bohu žel, nevíme co máme, až když to ztratíme. Připadám si jako ten lístek urvaný větrem a poháněný z místa na místo. Vojna je moje máti a puška sestra i nevěsta. Vojna, macecha zlá, děti svoje bije a týrá a puška milenka nevděčná. Domov nemám a když přijdu mezi své, oni mně neznají.

Jako poslední v tomto deníčku je toto:

Děvčátko s vlásky lněnými

a očima jasnýma, zelenýma,

v nichž studánky jasla (?) safír se snoubí,

s úsměvem na rtech rudě rozvlátých,

s rukama bílýma, rozpjatýma,

odkud jsi přišlo, dítě mých snů?

 

Z ciziny přišla jsi, z dalekých luhů,

z karpatské dědinky pod horami,

tam, kde mír boží se v čarovném kruhu

s krásou a radostí spolu se smoubí.

Z daleka přišla jsi v dědinku naši,

Aničko malá, ty dítě zlaté.

 

Na světě těžko je, Bože ty můj!.

Tatínek bloudí a maminka pláče,

Frantík je v Říši, a jeník se učí,

Rudík, ten v cizině daleké zašel,

ni chabá vzpomínka nezbyla po něm,

jen ty zde stojíš jak paprsek zlatý, seslaný s nebe,

svítící v tmách.

x

Následuje ještě 8 volných listů a tímto končí opis tohoto sešitku G.