Obrazy F.N.

T sešit: Hvězdy nad R – ovem

Josef Varmuža

1893-1963

Hvězdy nad R - ovem

Nikdy jsem nebyl ctitelem oněch autorů ze západní Evropy, kteří s rukavičkami odkládali svůj lesklý cylindr a hůlku se stříbrným kováním a kteří byli zvyklí pojíst za každou stránkou desátou sanwich a načít novou láhev burgundského.

Ani oni nelíčili tajemství starého křesla pro křeslo samo, ani oni se nezabývali historií postele pro samu postel, nýbrž pro lidi a jejich osudy, jež byly s tímto starým haraburdím spojeny.

Velcí umělci pera jsou obdařeni jakýmsi šestým smyslem, jenž proniká pod povrch a při letmém pohledu na starou postel vybaví se jim příběhy celých rodů a pokolení.

-----------------------------------

Je vám snad známo, že naše česká literatura postrádá běsů, že v ní není nic démonického. Démonického pravím, avšak daimonion u Sokrata znamená vnitřní božský hlas. V R. něco takového tkní, ať již tu jde o hlas boží nebo ďáblův. Jsou v něm běsi třebas pod maskami poklidných občanů.

V mé práci musí být závratné hlubiny lidského nitra, musí v ní být prapodstata r- ské duše, musí v ní být démon!

----------------------------------

Don Quijote si zlomil své poslední kopí. Nesmějte se, prosím vás! Jistě i vy máte v sobě Quijota, všichni ho máme v sobě a zaplať bůh za něj. Co by si počal člověk stále sám se Sancho Panzou? I toho máme každý v sobě, jeden víc a druhý méně.

V R – ově je don Quijote v tom typickém městě Sancho Panzů. Proto byl R – ov tím nebezpečnější když se v něm (zrodil) probudil don Quijot nebo chcete-li, démon či běs.

„Nestydím se já svého Quijota, zemřel bych nudou, kdybych měl být týden sám se svým Sancho Pauzou!

Ano, milý příteli, každý z nás potřebuje své závětří ve vezdejší psotě!

Výborně! V závětří se nejlépe sedí! Tam se dá klidně prosedět celý život. To věřím. I pánům autorům H. i Lah.

-------------------------------

Chtěli jste si posvítit na R – ov, ale pod svícnem tma. Posviťte si páni autoři na sebe.

Mluvíte o šestém smyslu literátů a zapomínáte na svých pět zdravých smyslů. Bylo by to patrně jinak nedůstojné umělce.

Probůh, copak má být literatura odpadovou rourou vašich vypiplaných komplexů, s nimiž si jinak nevíte rady?

Dost jste se už pánové navykládali člověka. Člověk už nepotřebuje vykládat, on potřebuje pomoci!

Proč chtějí být jako všichni mistři, tak i všichni mistříčkové – jen duchaplnými vykladači, mistrujícími slova?

Měli by být dnes především strůjci lidské duše.

Konečně kocovina mistrů musí být jednou stejná jako mistříčků. Velký estét se ocitne jednou v úzkých a najdou jej na konec na Korsice, o níž dříve mluvil jen se sklopenými zraky.

My mladí nikdy nefňukáme, že jsme se narodili v deštivém století, naopak jsme na to hrdí. Ti, kteří fňukají, nejsou mladí. Mladý není ani fotbalová primadona v koketním tričku, ani slečinka v kožichu s načerveněnou pusou.

Vy se stejně vrátíte ke své staré charouzně, k té kůlničce se starým haraburdím.  Skvělý symbol! To je váš svět! Je v něm ne na dva palce, ale na dvě stopy prachu! Smýčit pánové! Vyvětrat! Vyházet staré haraburdí!

Jsem sám. Slunce je vysoko, hlava už nebolí. Ale je k zoufání prázdná, beznadějně prázdná. To udělal ten kluk Zdeněk!

To je tajemství staré charouzny. Celý život jsem bloudil v začarovaném kruhu a zapoměl začít tam, kde mám nejblíže! Charouzna jsem já – já, Jiří Hofírek! Pod svícnem tma!

Tajemství staré charouzny se rozřešilo samo. Už nikdy nebude napsáno . . .

Vy, pánové třeba sídlíte v metropoli, tvrdíte, že byste bez velkoměsta nemohli žít, ale ve skutečnosti žijete v maloměstě, neboť maloměsto s úzkým kroužkem známých, jednou oblíbenou hospodou, a nutnými drby je život, v němž se člověk spokojeně bahní.

Nemám-li maloměsta, vytvořím si je. Maloměsto je dokonce i v přepychové kavárně na hlavní třídě, kde se denně scházejí titíž mistři a umělci, aby tam denně pomlouvali tytéž mistry a umělce.

Typ Hofírek utopil svůj filmový žal na Korsice, kde se zřídil pod obraz, typ Schořj..vybéhat (?) své zklamání, vztek a různé ty komplexy do sportovního klubu nebo do přírody. Jeden si ničí ledviny a druhý srdce, protože v tom oba neznají míry a pak někdy leccos bolí tak, že si člověk bere uklidňující narkotikou na žejdlíky a to se nevyplácí.

„Naši novináři jsou směšní, avšak Praha je „královnou!“ Královnou, pravda, zuboženou, plačící nad padlými svými syny, jako Hekúba. Visí cáry z jejího purpuru, ale přece jest královnou, kdežto vaše Vídeň není než líčená, falešným šperkem ověšená, vydržovaná nevěstka!“ (Jan Maria Plojhar)

Setrvej, člověče při sobě samém, nenapodobuj nikdy! Svůj vlastní talent můžeš každé chvíle podat skromnou silou vzdělání po celý život, ale od jiného přijatý talent máš v moci jen přechodně a jen z polovice. Shakespearem se nikdo nestane studiem Shakespeara.

Všichni se chvátají společenským pokrokem, ale nikdo se nelepší.

Společnost nikdy nepokračuje. Ztrácí se na jedné straně zrovna tak rychle, jako získává na druhé straně. Její pokrok je jen zdánlivý, mění se ovšem ustavičně, je barbarský, je civilizovaný, je křesťanský, je bohatý, je vědecký, ale tyto změny nejsou zlepšením.

Společnost si osvojí nové dovednosti, ale ztrácí staré instinkty. Seknete-li divocha širočinou, sroste jeho rozseknuté maso za den, dva, zhojí se, jako byste sekli do měkké smůly, ale táž rána pošle bílého muže k otcům.

Civilizovaný člověk si budoval kočár, ale přestal užívat nohou, dostal jemné hodinky, ale pozbyl schopnost hodin podle slunce. Jeho zápisník hájí jeho paměť. A je otázka, zdali strojnictví není brzdou ducha, zdali jsme zjemněním nepozbyli energie, a zdali křesťanstvím, jež nás obklopilo zřízením a farmami, neztratili jsme sílu divoké skutečnosti. Byltě každý stoik stoikem, ale kdo jest v křesťanství křesťanem? (Emerson.)

Přítomnosti se děsí, protože přítomnost je více než hrozná, a v budoucnost nevěřím. Na budoucnost svoji, která je již dávno předem ztracená, neboť jsem ji prohrál dříve, než jsem začal opravdu žít. Na ní taky nezáleží. Co jsem já? Nu ba, člověk nikomu potřebný a na světě zbytečný.

Ale já nevěřím ani v budoucnost lidstva, ve šťastnou budoucnost. Svět se řítí do záhuby, uvážíme-li to šílení, ozbrojené šílení, ty hekatomby (krvavé oběti) mrtvých, masy ubíjených a umírajících.

A jaké je řešení, jaké je možné řešení? Brutalita se prohlásí za zdravý instinkt, sílu národa, hrubé násilí, bestiálnost za cnost. Za novou Evropu, za lepší bytí lidstva! Za jakou cenu, a kdo okusí, užije plodů toho všeho? Kdyby nebylo poražených, podrobených, ujařmených a vítězů.

Nebude rovnosti, nebude rovnoprávnosti, a proto nebude šťastných ani spokojených. Chtějí vymítat čerta Belzebubem. Na jedné straně nejkrajnější pravici, nejvyhraněnější kapitalismus, židovský kapitalismus, chcete-li, řád plutokratický, na levici komunistický bolševismus, zřízení přísně materialistické, hmotařské, deptající individualitu člověka a dělající zněj mrtvou jednotku bez vůle, stroj, bez vyšších cílů, bez víry v Boha a bez vysoké mravní a kulturní hodnoty.

A uprostřed, co je uprostřed? Fašismus! Nacismus, s vírou v člověka, nacistického nadčlověka, s pyšnou a domýšlivou vírou v božské předurčení v ovládnutí a podmanění světa.

Čemu věřit, k čemu se přimknout? Není východiska, není víry ani naděje. Demokracie zklamala, protože lidstvo nebylo pro ni zralé, a zdá se, že pro ni nikdy nedozraje. Člověk je strašný tvor! Prý k obrazu božímu stvořený! Jenže Pánu Bohu nepovedl. Celé své nadání, svůj rozum, schopnosti, všecky skvělé plody svého ducha a své tvůrčí schopnosti nakonec obrací jen ku vzájemnému zničení a vraždění. Kdyby tohle vše obrátil ku blahu svých bližních, jaký to ráj by se na světě musel vytvořit! Člověk je bestie, ze všech bestií nejbestiálnější.

Šelmy loví a vraždí jen pro ukojení svých tělesných potřeb, ale člověk proč?  Vysvětlete si sami. Ať si tam dává vznešená hesla, vedoucí k vysokým cílům, ale kryje se zatím vždycky jen chtivost a hrabivost, touha po vládě a moci, která je neohraničena a nekonečná.

Člověk věčně chtivý a věčně toužící po tom, aby měl stále více, který nikdy nemá dosti a nikdy nebude mít dosti.

Běda lidstvu, stanou-li se mu vůdci lidé šílenci s hesly šalebnými, pro které jdou k cíli přes hroby a mrtvoly, ba i přes hroby celých národů.

To všecko děsí a bolí a bere chuť k životu a ničí každou radost ze života.

Běda lidstvu, třikrát běda! Proč lidstvu běsa? Což je té bídy a běd na světě ještě málo? Polituj ho raději. „Líto mně zástupů! Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí!“ (Ale vědí Jožko, vědí, velice dobře vědí a v Otce nevěří) Ach člověk je veliký hlupák! Nevidí, neslyší, nerozumí sám sobě!

Ale proč člověk? Zase nesprávná kvalifikace! U sebe začněme, zkoumejme svoje srdce a ledví a řekněme kajícně: „Jsem hrozný hlupák! Já! A vždycky Já! Nevidí, neslyším, nerozumím sám sobě. Chceš mistrovat jiné, napomínat, napravovat, a zatím u sebe začni. Začni! S které strany začínat? Byla by to Sysifova práce. A je pozdě již. Pohni tou horou nepravosti, neřesti a ona tě zavalí, pohřbí svou tíhou svou masou. Pohřbí? Vždyť jsi již dávno tím zavalen, pohřben. Nežiješ, jen si to myslíš. Jsi dávno mrtev pro tento svět!

„Ale proč strýčku? To si jen tak namlouváte! Podívejte, hleďte, já! Víte co se u nás stalo?“ „Ale vím, jak bych nevěděl! Byla to těžká rána, takové dva tragické případy v krátké době a divím se jen tomu, že jste to tak lehce, statečně snesla bez úhony a škody na svém zdraví.“ „Lehce? Neříkejte, že lehce. To jen já vím, jak mně to zdrtilo a jak jsem trpěla. Takové věci se nesnášejí jen tak lehce, oh, pře ně se jen tak nepřenese, to ne. Po nich zůstává v životě člověka, v jeho duši příliš hluboká brázda, ba někdy i propast, a ta se nikdy nezacelí. A bolí, těžce bolí, a otvírá se časem. Ano!“

„Ale co dělat, když život jde dál a nezastaví se a chce svoji daň a my mu dáváme, musíme dát ze sebe to nejlepší! Co to znamená ztratit jedinou sestru, tu nejlepší přítelkyni, ba ještě víc tu polovinu svého lepšího já! To nikdo nikdy nenahradí! Ano je třeba žít. A budu-li žít, chci žít tak abych uskutečňovala její myšlenky její ideály, abych žila já v ní a ona ve mně abych mohla říci: Neumřela sestra má, ona žije, jest zde se mnou při mně vždycky při mně.“

„Ano to je krásné. Ctím vaši lásku a odevzdanost sestře a obdivuji vás. A promiňte, že jsem se tak nešetrně dotekl vašeho citlivého nitra. Ale máte ještě proč žít i když jste sestru oplakala. Máte dítě, muže, máte rodinu a to je co vám nahradí ztrátu. Ve svých dětech žijeme, zůstáváme v nich, prožíváme svoje dětství a mládí do nich vkládáme to, co jsme nosili v sobě a čím jsme žili dříve a věc jsme doufali. A jest zde váš muž, nejlepší přítel, vaše ochrana a záštita. Máte se oň opřít ve chvílích slabosti, skleslosti a resignace. A navzájem připravit mu doma zátiší, idylický útulek, ten krb domácí, kde by s poklidnou důvěrou spočinul po denní klopotné práci a po nepříjemnostech všedního života. Ano, domácí krb a budete jeho věrnou a bdělou vestálkou.“

Že vaše denní domácí zaměstnání a vaše povinnosti vám nedovolují a nedopřejí času, abyste se mohla věnovat svým vedlejším zálibám, sebevzdělání, sledovat pokrok ve vědách, umění, ve veřejném životě? A že mužové jsou na tom mnohem lépe? Že mají po skončení svých úředních pracovních hodin všecek volný čas pro sebe? Toť pravda. Ženě její péče o domácnost, rodinu a muže zabere všecek čas a málo jí ho zbývá pro sebe samu. A je žena taky člověk, taky má někde svůj koutek, kam se utíká ve volných chvílích, ale těch je tak málo.

Rodina, domácnost, muž!

Je-li muž dobrý, má-li porozumění pro ženin vnitřní život, není-li sobec, má-li smysl pro domácnost, ten může ženě mnoho poskytnout a nahradit jí z toho co jí schází a po čem touží, ale nemá k tomu přístupu. Muž a žena, dvě bytosti, které se navzájem doplňují, které jsou nejen jedno tělo, ale i jedna duše, jak praví písmo.

Ale rozumět si, chápat sebe, a pomáhat si navzájem v těžkých chvílích duševní skleslosti, omrzelosti, které nás v koloběhu života přicházejí. „Ženu statečnou kdo nalezne! Ale i muže statečného, která nalezne!“ Není třeba statečnosti, jen ve válce a v zápase muže proti muži, ale i v boji proti drobným malichernostem všedního dne, které jsou na pohled malé a bezvýznamné, ale nahromadí-li se jich příliš mnoho, rostou v horu a lavinu, která zavalí a popř. i rozdrtí to rodinné štěstí.

Jiné je pole působnosti u ženy než u muže. Mnoho se mluvilo o emancipaci ženy, o jejím osvobození z područí mužovy nadvlády, o její vzdělání, a postavení na úroveň muže. Ale přes to, přese všecko, žena nikdy nemůže být rovna muži. Už její tělesná konstrukce a její přírodou obtížné určení ji vykazuje na její místo, kam patří.

Muži přísluší, aby bojoval, aby se staral o bezpečí domácího krbu, aby opatřoval potravu a životní potřeby, a žena aby se starala a pečovala o děti, o ten krb a o pohodlí muže. Zní to snad staromódně, sobecky, ale je to věčná pravda. Tam je její pravé místo určení. Myslím, že žena nikdy nestačí muži ve veřejném životě. (Jožko, Jožko, to by ses divil, co se změnilo!) Jsou výjimky, když ženy vykonaly mnoho, ba až příliš mnoho, ale to jsou právě jen výjimky.

Žena má být právě manželkou svého muže a matkou jeho dětí, to je její prvý a jediný úkol. Tím se ovšem nemyslí, aby byla jeho služkou a otrokyní, a neb jen souložnicí, aby proň existovalo jen její tělo v noci a její pracovité ruce ve dne, a nikdy ne její duše a cit. To ne, takový muž by nebyl mužem, to by byl jen domácí tyran, despota.

Jsou věci a jsou vysoké mety ve vědách, umění a jinde, kam ženy nikdy nedosáhly a kde nestanuly. Není velkých básnířek jako je např. Torguado Taso, Ariosto, Byron, Goethe aj., nejsou malířky, nejsou velké sochařky, jako jsou velcí a slavní malíři a sochaři se svými nesmrtelnými díly. A nejsou ani slavné virtuosky, nemluvíme-li o věcech technických.

To jsou všecko obory lidského ducha a nadání, kde ženy nevyoraly hlubokou brázdu a nezanechaly tam svých stop. Proč? Zdá se, že u žen se nikdy a nevzniknou hluboké a nesmrtelné tvůrčí myšlenky. Snad se mýlím, snad né! Někdo možná namítne, že ženám bylo odepřeno hlubší vzdělání, že byly utlačovány a jejich nadání a talenty se nemohly volně rozvinout.! Pravý a opravdový talent a génius se potlačit nedá. Ten vždy pronikne, je-li silný a živý. Mnoho žen má příležitost a přístup ku vzdělání, a přesto.

Co jsme to vlastně chtěli říci? Že žena není, a nemůže být rovnoprávná muži, ne snad, že by byla méněcenná, to ne, ale že mu nestačí silou, houževnatostí a výkonností. Že ženy zabírají šmahem mužská místa v úřadech a v jiných institucích, je taky zjev neblahý a nepřirozený. Každý tam, kam patří. Zajisté, že není přirozené, aby bylo všude plno žen a mužové aby zůstali bez zaměstnání. Ono to pánům šéfům vyhovuje, žena je skromnější, spokojí se s menším platem, a pak jsou zde ještě jiné pohnutky (ženská síla se dá lépe ovládat, po př. to hoví šéfíčkově záletnosti atd.)

Nicméně, je to zjev nepřirozený. Mužové žeňte se, ženy vdávejte se. Zaměstnává-li se vdaná žena dále, zastává-li veřejný úřad, službu, mají-li manželé dvojí plat, je to zase nespravedlivé a na úkor těch potřebných (popř. nezaměstnaných).

Muži, varujte se příliš učených, vzdělaných žen! Neberte si je za manželky, ženy učenější a vzdělanější než jste vy sami. Myslím, že nečiní dobře muž prostý, s malým vzděláním, prostého původu a zaměstnání, ožení-li se s ženou, která se honosí vzděláním mnohem vyšším, popř. vysokoškolským. Je o svazek nerovný a taková žena si nemůže svého muže sdostatek vážit, protože se pokládá za učenější a chytřejší. A pokládá-li jej za méněcenného, který jí není roven, bude jej přehlížet a pohrdat jím se srdci svém i když to nedá nikdy najevo.

Ano, tak je to Frantíku!

Ty jí zde něco začneš vyprávět, něco co je pro tebe novinkou a zajímavou, pozoruhodnou věcí, ona tě ovšem vyslechne s předstíraným zájmem a líčeným úžasem, ale vnitřně se ti směje a volá útrpně:Och, tohle ty můj chudáčku já dávno zapomněla!

Taková žena nemá a nebude mít k svému muži nikdy dostatečné vážnosti ani úcty. Svůj k svému, a rovný k rovnému. Muž má ženě imponovat nejen sílou tělesnou ale i duševní, má jí být ideálem a takovým domácím bůžkem a žena má k němu vzhlížet s úctou a obdivem!

Ztratí-li žena k muži úctu, obdiv, počne jej přehlížet, hledá tam obdiv jinde, je nespokojená sama se sebou, a pak co potom může následovat? Jak daleko je k nevěře? A není-li tu nevěra, je tu přece jen neklid, omrzelost, přijde zklamání a rozvrat. Je konec klidné a šťastné domácí pohodě. Miluje-li taková žena svého muže, miluje jej jen pro jeho tělesné přednosti a je to jen láska smyslná, která nemůže být stálá, trvalá. Mládí a krása pominou, pomine i smyslné zanícení, roztoužení a to pouto, které víže a má vázat stárnoucí manžela, zde není, ani ho nebylo. Duševní svazek, vzájemná úcta, soulad, úcta k přednostem ducha, to schází.

„Proč se vdáváme a proč se vdáváme tak brzy?“ To musíte vědět milé dámy samy, proč se vdáváte! Mládí se vdá i z nerozumu, líbí se mu být vdanou, mít krásné šaty, svatební závoj, líbí se mu být terčem obdivu diváků. To je ovšem mládí, nerozum. Dost je takových. Ale je-li to brzy vdávat se ve třiadvaceti letech, to je zase jiná otázka. Tehdy je žena vyspělá tělesně i duševně, nemluvíc ani o pohlavní dospělosti. Hranice dospělosti je různá u různých lidí stejného plemene, tím více u různých plemen lidských. Děvčata v tropech a v orientu dospívají náramně brzy a taky jdou brzy za muže. Japonky se vdávají ve dvanácti letech a pětadvacetiletá babička v Japonsku není vzácností.

V tropech dospívají dívky pohlavně i v deseti letech a to je pro vdavky hranice ještě příliš nízká. Tehdy není ještě tělesný organismus dostatečně vyvinut a není vyvinut ani rozum ani duševní schopnosti. Ovšem dospělost pohlavní není ještě dospělostí všeobecnou a je-li vyvinuto a dospělé tělo, může být duch a duševní schopnost stále ještě na nízkém stupni vývoje. Je to takové velké, ale naivní a nerozumné dítě.

Ve třiceti letech je dívka již přezralá i podle našeho měřítka a začíná již pořádně staropanensky kysnout a zasychat. Do takového kyselého jablka se mužům nechtívá kousnout a každý hledí raději po tom mladém a šťavnatém míšeňském jablíčku. Proto myslím, paní Jindro, že vaše tvrzení vdávat se až ve třiceti letech je trochu upřílišněné. Plody se mají trhat, když dozrávají, tehdy jsou nejchutnější. Zajisté, někdo má rád i „hniličky,“ ale ty bývají již fádní a mdlé, že ano, paní Jindro, že jo, strýčku, že jo, no jo!

„Vdejte mne matičko, dokud jsem mladá,“ praví píseň. „A proč jí kmotřenko už vdáváte, takovou mladou?“ „Ja milá kmotřenko, tož to nevíte, že s dívkou sa mosej ponáhlat do vdavek, ta jag s vdolkem do pece?“ „Jag má dívka vdávadlo dorostené, tož sa už mosej vdat, lebo dyby jí vdávadlo přeroustlo, tož to by byla na mou duchou, chyba. Fšecko má svůj čas aj ty vdavky, že, paní Jindro. „ – má milá, nevdávej sa, lesti ty sa vdáš, na mňa nepočkáš, uvidíš, ošidíš sa!“ Ja tož potom, když děvčica nechce počkat na chlapca a enem furt má chuť do tých vdavek, (lebo to všecko to dělá to vdávadlo dorostené, a furt a furt jí nedá pokoj), ja tož to je taková, že ju chlapec mosej varovat.

Enomže dyž robku vdavky posednů, tož ju ani dvouma páry neudržej!

Ono sa tančí. „Tancuj, tancuj vykrůcaj!“ Svět je posedlý tancem. Zdá se, že se s tancovačkami pytel roztrhl. To už bylo tanců po celém okolí! Tu doma slovácké tance, tam dožínky, tam dožínky a tam a tam a nakonec zase doma, to je lidičky hrůza. Jak před potopou světa! Už sa jim voda nalévala do bot, a „furt tančili“ a „jedli, pili, ženili, vdávali.“  Tancujete jako Herodiána o hlavu Jana Křtitele! A o čí hlavu tančíte vy, moji milí a věrní? O svoji-li, o moji-li, či o hlavu svých milých?

„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Ano, pokání, čiňte a sypejte popel na hlavy svoje hříšné. Lidé neslyší, lid nevidí kolik je bídy na světě, bídy tělesné i duševní, to nechce vidět. A co by, co bychom si nezatančili, ešče jedno kolečko a ještě jedno a po nás, co po nás? Ať si přijde potopa!

Slovácké tance, slovácký svéráz, národopisná …rava. Je pozdě již, pozdě křísit něco, pěstovat a zvelebovat, co je již mrtvé. Kde je ten slovácký svéráz? Leda že v musejích a několika selských truhlách. Slovácké kroje a slovácké staré zvyky vyrukují jen při nějaké merendě, jsou nastudovány několika pořadateli, mladý lid a dorost se toho horlivě chytí a proč by ne? Vždyť to bude zase jednou pořádná legrace. A proč bychom se pořádně nezatančili, a neproskočili se? 

A tu staré kroje vyrukují zase na světlo boží a ono se žehlí, pigluje a shání se zase ta paráda. Ano paráda a opičení se, nic jiného!  Cítí z nich některý lásku k tomu starému kroji, k těm starým zvykům a obyčejům, k tomu svérázu? Co to pro ně znamená? Nic!

Jen zábavu, trochu toho halasení a juchání a pak s bohem, to všecko, kroje se sbalí, schovají zase na dno truhel a do musejí a je po všem, je po rámusu. Odpočiňte v pokoji!

Už je po slováckém svérázu, staré Slovácko umírá, ba už pomalu umřelo.
Žije slovácký kroj? Ba ne, už dávno ne! Kdo jej nosí? Chlapci vůbec ne, ti se dávno v oděvu poměštili a děvčata? Několik málo selských, domácích, které se strojí po „sedlcky,“  ale i na tom je málo slováckého. Střih je již docela jiný a látky? „Ty jsou světový!“

„Mikádo!“ Kde jsou ty staromódní lelíky, dlouhé vlasy? Střevíčky od Bati! Hedvábné punčochy! Svetry malované jímky, pulovry!

Plisované sukničky, podprsenky, kombiné ramínka a to je prosím slovácký kroj? Ze všeho zůstal jen ten fěrtoušek a jupka s pokaženým střihem. To co bylo typicky slovácké, to ze slováckého ženského obleku dávno zmizelo, takže to dnešní t.zv.“Slovenka“ už dávno Slovenkou není!

A co nosí ještě ti staří strejcové, to už taky nemá s tím „starým slováckým“ nic společného. Holinky, pantalony neurčitého střihu, kabát neurčitého střihu, vesta (ta sem vůbec nepatří), klobouk neurčité formy. To je ovšem „venkovská,“ ale nikoli slovácké!

Tak je to strýčku! Že jo! No jo!

Vždyť ti mladí lidé se do toho ani neumí ustrojit, tu jim při tom musí pomáhat staré tetky! A když už jsou v tom, neumějí v tom ani chodit, kdepak tancovat. Proč je každý tak „morůtný,“ proč má plné nohy a prsty puchýřů, proč děvčata strhávají hned ten tak krásně umělecky vázaný turčák? Tlačí jim hlavu, je v něm horko!

A vůbec kdo jim ty turčáky bude vázat až těch několik málo tetiček, co to ještě dovedou, umře? Kdo? A mladé se to neučí, nechtějí učit!  A to všecko je prosím Slovácko, slovácký svéráz! Komedianti, hopsasa! Srdce je prázdné! Tam není nic, bohužel! „Tancujte myši, - kde která slyší, která je hluchá, - ať neposlouchá, která je chromá, - ať sedí doma!“ „Tancovali dva malí, - byli obá posraní, tancovali slušně, - měli v nosy šušně!“ Tak je to, strýčku! Že jo, no jo! Ono se tančí!

Proč žijeme v takovém kvapu? A životem tak plýtváme? Jsme odhodlaní zemřít hladem dříve, než jsme hladoví.

Lidé říkají, že steh v pravý čas uspoří jich devět a tak dělají tisíc stehů dnes, aby jich zítra uspořili devět….

Žije se příliš rychle. Lidé myslí, že je beze vší pochyby hlavní věcí, aby národ vedl obchod, vyvážel led, mluvil skrze telegraf, a jezdil tři sta mil za hodinu, ale zdali máme žít jako paviáni nebo jako lidé, v tom se jistě poněkud rozcházíme.

Neboť většina lidí, zdá se mi, je hledíc k životu v podivné nejistotě, je-li dílem ďáblovým nebo božím, a poněvadž ukvapeně usuzuje, že hlavním cílem člověka na tomto světě jest věčně Boha chváliti, slavit a z něho se těšit.

Doposud žijeme nízce jako mravenci, ačkoliv báje nám vypravují, že jsme byli již před dávnými časy v lidi proměněni.

Pravím tobě: Spokoj se dvěma nebo třemi věcmi, nemusíš jich mít sto, nebo tisíc, místo miliónu, počítej jen půl tuctu a své účty veď na nehtu svého palce.

Náš život se rozptyluje samými podrobnostmi; prostotu, prostotu, prostotu!

Zjednodušuj! Místo třikrát za den, jez, je-li třeba, jen jednou, místo sta jídel s pokoj se s pěti a ve stejném poměru omez se i s ostatním. (Thorcan: „Proč jsem žil?“)

Demokracie!

Ono se řekne: demokracie! Je demokracie a jsou demokrati: Ale jak daleko a pokud? Jsou demokrati, kteří se ohánějí tím ateismem a heslem, ale u nich není pravé demokracie. Je demokracie slova, ale nikoliv demokracie srdce.

Co je to demokracie?

Masaryk pravil, že demokracie je diskuse. Pojem trochu široký! Diskuse, rozprava, polemika. Volnost slova? Hádky, politická tahanice parlamentní, nekonečné řeči, omílání slov, nekonečné rozpravy, než se nějaký „ten nový zákon z nařízení narodí?“ A narodí-li se, je to obyčejně, je to nedochůdče, protože tím nekonečným „taháním“ při porodu jej porodní kleště napolo zabily!

Tož to nevím, je-li to ta pravá demokracie.

Svoboda. Je to krásná věc. Volnost pohybu a volnost slova, mohu jíti kam se mi líbí a povědít od srdce vše co mne tlačí a bolí?

Nebýt zesměšňován nekonečnými zákazy, předpisy a nařízeními, to nesmíš, to musíš, ale nikde neslyším, co můžeš, co sníš?!

Je těžko na světě býti. Kam jsme to zabředli, Bože můj?

Ale o to mi právě nejde. Zde se jedná o ten pravý význam toho slova, a taky o jeho praktické, skutečné, opravdové provádění v životě obecním.

Kdysi padlo slovo: demokracie nahoru! Naši obyčejní demokrati, na něž to slovo bylo jako ušito, byli jeho pravým představitelem. Ano, pro ně to platilo.

Rovnost všech a bratrství všem!

Ale jací to byli demokrati, když jste se bratříčkovali jen mezi sebou rovnými, tam jste pěstovali tu demokracii, ať to bylo v životě soukromém, společenském, politickém, šilhali jste nahoru mezi ty výše nad vámi stojící, na těch vrchních deset tisíc, odsuzovali jste jejich povýšenost a odloučenost, žehrali jste na ni a záviděli jste jim a byli jste rádi, když sestoupili mezi vás a milostivě se s vámi bratříčkovali, když vás potřebovali. Ano, to byla ta demokracie nahoru!

Nepovyšovat se, jsme si rovni, jsme svobodní občané, máme stejná práva.

Ale zapomínali jste, že jsou ještě jiní, ti nižší, stojící na nižším stupni spol. žebříku, které jste přehlíželi a k nimž jste se obraceli pohrdavě zády!

A platí to podnes. Člověk zámožnější a inteligent s nějakým vzděláním, který si o sobě třeba jen myslí, že je vzdělaný, inteligentní, krčí pohrdavě nosem nad tím prostým dělníkem, prostým občanem a občankou, ignoruje je, straní se jejich společnosti nebo styku s nimi neboť to by bylo pod jeho čest

Bývaly doby, a není to ani tak dávno, když se ještě tak horlivě spolkařilo a při tom, rozumí se i tančilo, pořádaly se zábavy a divadelní představení, jak úzkostlivě se vše dělilo a škatulkovalo! Ne politicky, neboť politika u naší mládeže nebyla činitelem rozhodujícím, ale spíše kastovnicky.

Bohužel, bylo to našich vesnicích zjevem téměř pravidelným, že členem Sokola byli jen občané středního stavu, rolníci, ti trochu zámožnější „agrárníci,“ a agrárník a Sokol byl pojem téměř totožný, u těch kteří byli z tábora protivného.

A bylo i zjevem politování hodným, že se tito „agrárníci či Sokolové“ chovali k těm „nižším“ podle obecního měřítka, povýšeně a nevšímavě.

Zeptal-li jste se nějaké služebné dívky (služky) a dělnice, proč nejde taky na zábavu sokolskou nebo agrární: „Co bych tam dělala? Však by si mne tam z těch žádný nevšiml. Pro hanbu si tam nepůjdu.“ Taková byla její odpověď.

Byla to bohužel pravda. Selský chasník nebo ten z této tzv. lepší třídy a inteligence tančil jen s děvčaty sobě rovnými a těch druhých si nevšímal, a když, tak jen proto, že měl záludné a nekalé záměry. Pro zábavu a „užití“ byla dobrá. A ještě něco!

I prostý chudý člověk, jehož jediným „statkem“ je kupa dětí, má jistou čest a důstojnost. Nemá každý svůj grunt, nemá svoji chalupu, svůj dobře zařízený byt, a musí chodit po „kvartýrech,“ jak se prostonárodně říká.

Mějte s takovými lidmi trochu soucitu, dopřejte jim toho bydlení, máte-li místo, neštvěte je, nehrozte jim stále vyhazovem, buďte k nim milosrdní!

Už pro ty jejich děti! Vždyť děti, to je budoucnost národa.

A nenazývejte je opovržlivě: banda a lůza! Oč jsi lepší ty, který se o nich tak vyslovuješ, než oni?

Pomni, žes byl taky kdysi na jejich místě a taky míval děti a taky byls dítětem!  Na to jsi ve své povýšenosti zapomněl? Nejsi ve skutečnosti tak velký pán, na jakého si hraješ! Ano, trochu víc soucitu, milosrdenství, více citu souručenství, přátelství a bratrství mezi sebou, nepovyšovat se, spíše podat ruku tomu kdo stojí podle tvého názoru pod tebou, pomoci mu, poučit jej, rozdělit se s ním o tu trošku duševního fondu. Neodmítej ho pohrdavě, vzpíná-li se k tobě úponkou svého ducha. V tom je pravá demokracie!

„Myslím, že přeháníte strejčku, a že to není docela, tak jak povídáte. Vždyť my v naší lidové straně a jednotě měli lidi všech tříd a stavů a všichni se docela dobře snášeli. Nebylo tam rozdílů třídních ani stavovských, každý byl vítán a stejně vážen.

A teď, přihlédneme-li ku dnešním poměrům, není už třídních bojů ani třenic, lidé se snášejí a mají se rádi. Je-li nějaká, tento, oslava nebo nějaká ta, řekněme, merenda (a bylo jich letos po okolí už nemálo!), je každý vítán kdo se chce účastnit a nečiníme žádné rozdíly, buď si sedlák, buď si pán, dělník nebo čeledín.“

„lidé se mají rádi! Jako pes s kočkou. Poměry, právě že poměry a okolnosti a doba si vynutily změnu v lidském cítění a konání.

Ovšem že, není třenic a hádek. Při společném nebezpečí se každí tvorové semknou k sobě blíže před společným nepřítelem. A nebezpečí je zde a číhá. Nebýt toho, bylo by mezi lidmi stejně. (?)

Netvrdím, že jsou lidé zlí, ale zlými se dělají. Totiž dělají je zlými poměry a okolnosti.  Lidé se totiž stále řídí tím jednoduchým přikázáním lásky: „Miluj svého bližního, ale kde můžeš, lízni ho.“

Lidé mají rádi peníze, to je to. Přijde-li k takovému člověk potřebný koupit to, ono, ať je to ovoce, vajíčka, mouka, omastek, prodá, ale zač? Žádný na to nedbá, je-li to chuďas člověk potřebný (a kdo neni dnes potřebný?) že je bída, hlad, nedostatek, lidem se chce jíst, proto shánějí a platí. A prodávají si, cení, plať, máš-li peníze, ber, chceš-li, ne-li, přijde jiný, vezme a zaplatí.

Neni milosrdenství. Lidé se mají rádi, to je pravda, ale jen tehdy, když je to nic nestojí.

Moje poznámky tam vpředu se týkaly vlastně poměrů předválečných a to starého Rakouska. Ale může se to anticipovat i na dobu poválečnou, kdy vykvetly nejlepší květy sobectví a třídní zaujatosti. To byla trochu jiná kapitola.

Ještě k té demokracii. Jaká je to demokracie, když na jedné straně jsou miliony nezaměstnaných a hladových a na druhé straně se hromadí obrovské přebytky a zásoby tovarů a potravin, hledá se řešení a cesty k odstranění krise a nenalezlo se v prvé řadě nic lepšího, než že se spousty potravin, ovoce i masa (celí vepři v Americe) zničilo, zkazilo, bavlna se spalovala, kávou se topilo pod kotly parních strojů.

Ale napadlo někomu nasytit tam ty hladové, nezaměstnané? Proč na jedné straně k smrti vyhladovělí, na druhé straně zničené zásoby, aby se učinila rovnováha mezi výrobou a spotřebou! (Ach ano! Aby se zajistili neztenčené zisky podnikatelů, ano tak je to!) A to bylo v Americe, v té pověstné demokratické Americe.

A, nota bene, těch zničených a ničených potravin se žádný nesměl dotknout, hlídali je poldové s puškami a stříleli po každém takovém smělci!

Pěkná demokracie! Čtěte „Hrozny hněvu,“ knihu toho amerického autora, pěkných věcí se tam dočtete! Nedivte se potom, že vychvalovaná demokracie nedovede odstranit tu bídu a světovou krisi, a musely přijít diktatury a zprava i zleva, systémy totální, násilnické. Bič jako bič!

Nápravu a spásu nepřinesl zatím žádný, jen větší ještě bídu. A vraždění jakého ještě nebylo, co dějiny trvají. A není zatím naděje na lepší.

Milý hochu, mládenče, nad všechno povznešený.

Svůj nejlepší a nejsrdečnější pozdrav ti posílám, tam do té tvé milé osamělosti, do toho tvého tuskulum!

Dobře-li to tak? Žiješ podle vůle Boží, raduješ se ze života, pracuješ a těšíš se z výsledků své práce, z každého utěšeného kvítka, které vypučí a vykvete na záhoně tvojí duševní zahrádky a na tom láně, který obděláváš, kde táhneš tu svoji brázdu a kam zapouštíš semena svých moudrých slov a svého vědění.

Plácám, viď? Ale co., pro Boha mám dělat, když ve mně, v hlavě, v srdci a v duši je prázdno, pustě a žalostně prázdno, jako na podzimně vyprahlém drnu.

Čím to je, že mně už žádný nechce, čím to je, že nemám už nikoho rád?

Ani ten citát z toho nyvého songu se mně nechce dařit.

Kde béreš, ptám se, kde béreš sílu, energii a odhodlanost a dobrou pohodu k tomu spokojenému žití, k té klidné a radostné práci, k tomu abys mohl vidět v růžových barvách optimismu, víry a důvěry?

Věříš stále ve vítězství dobra a spravedlnosti v návrat starých dobrých a milých časů, kdy se žilo klidně, blaženě a idylicky? Věříš, že je člověk dobrý i když je dnes posedlý běsem zhouby, zkázy a ničení, věříš v dobro, lásku, humanitu, v příchod mesiáše, který zavede opět ráj na zemi?

Optimismus mládí nezkažený omrzelostí, skepsí, nedůvěrou, zklamáním, nezdeptaný depresí, neúspěchem, zoufalstvím a prázdnotou sobě.

Není víry, není naděje, opakuji stále! Ani náboženství, víra nespravedlnost boží té útěchy nedává. Věřit, že je Bůh nejvýš spravedlivý a milosrdný, že dobré odměňuje a zlé tresce?

Proč dopouští zlo na světě, proč dopouští ve své spravedlnosti a všemohoucnosti to všecko, co se odehrává dnes?

Proč když stvořil člověka a celý ten moudrý účelný řád světa, dopouští, aby celá ta moudrá a dokonalá stavba byla najednou zničena, rozmetána jako figurky na šachovnici rukou omrzelého a rozmarného hráče?

Jako by měl tvůrce radost z toho ničení! Jeho dítě, které staví a trpělivě skládá z kostek na stavebnici nějaký monumentální celek a pak výsledek své námahy zboří omrzelým pohybem nohy.

To je tak těžko pochopit, rozumět tomu! Čemu taky věřit? A kdo má být spasitelem světa?

Nevěřit příliš ve vítězství své ideje a myšlenky, nevkládat do ní celé úsilí, celou váhu své víry a naděje, a taky se neradovat příliš z výsledků. Protože to je klam, když přijde neúspěch a zkáza je příliš bolestná, tíživá a mučivě bolestná než aby se jen tak lehce lidsky snesitelně přežilo. Nedůvěra a pochybou přináší malou radost, ale i malou snesitelnou bolest.

A vaše víra je příliš silná a velká, dej Bůh, aby byla oprávněná a vyvážená dobrým výsledkem. To jste vy a to jsem já.

Tedy na dvoře na té lavičce při svitu měsíční záře, pamatuješ-li, jsem podlehl stesku a pochybám příliš těžkým a drtivým a pronesl svůj skeptický soud nad vším i nad dobrým výsledkem nad vírou v dobro a spravedlnost lidskou i boží.

„Přispoř nám víry, pane, neboť hyneme!“ Tys byl ovšem pln optimismu, víry i naděje, věřil si v dobrý výsledek zápasu, který se zde odehrává, věřils v člověka, v humanitu, lidskost, demokracii, v to krásné a dobré, aby to bylo a mělo své místo na zemi mezi námi.

Výsledky dosavadní mluví o něčem jiném. „Vy jste sůl země,“ padlo slovo, ale už tolik té soli bylo zmařeno a „bude-li všecka sůl zmařena, čím bude osoleno?“

Bohužel mnoho jí bylo zmařeno a bojím se, aby nebyla zmařena všecka!

A to co zbude, to nebude již sůl našeho žití a bytí, nýbrž něco jiného, snad utrejch, který otravuje a ničí kořeny našeho – ano naší skutečné existence.

Povídám již na dvou stránkách, ale to co mně tlačí a bolí, co jsem chtěl říci, mi stále uniká.

Schází mně víra a nemám se oč opřít. Bez víry není naděje, a není té lásky a není-li toho všeho, proč žít?

Co je ve mně? Je to vliv v stárnutí a stáří, je to marasmus člověka, který je již sám s sebou a v sobě hotov?

Já nevím, a v tom mně ani ty neporadíš, neboť mladý starému nerozumí, a nerozumí ani starý mladému.

A k tomu, co zní se všech stran, ať potlesk přátel, hymnů pění – ať zloby nebo soudu hlas – k ničemu dosti víry není, - už zvykl jsem si dobu dlouhou – ptát do prázdna se s marnou touhou, - co ty bys tomu řekl as?

Skutečné prožití nějaké příhody je vždy zajímavé, silné, poutavé. Vypravování je však vždycky slabé jako bezkrevné. Muselo by se pepřit. Kolikrát něco vypravujete – tolikrát solíte, pepříte. Paměť je truhlík plný mouky vzpomínek. Jenže z pouhé moučné holoty neupečeš hezkou povídku – boží milost. Za hladký omak sypkých osobních zážitků bycha nechytíš.

No ba! Abych napsal povídku, mnoho věcí bych musil přidat, moučnou krupičku vzpomínek vazným mlékem zadělat, sůl, žloutky, vtipu přidat, trochu citronové kůry nastrouhat, trochu mandlínohořkého vtipu sekáčkem zdrobnit. A s chutným cukrem a sladkými rozinkami promísit. A všecky ty součástky bylo by třeba ve správném poměru navážit, prohníst, nechat v srdečném teple kynout, - a pak teprve bych mohl vzít dobře vymazanou bábovkovou formu, upéci do červena, pocukrovat, nakrájet do kapitol, stránek a nést čtenářům na stůl.

K ničemu není skutečná událost bez řádného zadělání, prohnětená, bez chutných přídavků a bez upečení v rozmyslném pevném tvaru.

Ne, nikdo nedovede napsat povídku ze svého života!

                                                                    (J. John: Nadšený cyklista)

Chvála venkova.

Mám rád venkov, vesnici. A proč bych neměl? Na ní jsem se zrodil a na ní též zemru. Nepohrdejte venkovem.

Venkov je základ všeho. Venkovem se regeneruje, doplňuje míza města. Venkov je taková nevyčerpatelná zásobárna odkud odcházejí ty přebytky, ty odnože a bujné výhonky, aby doplňovaly úbytek vyčerpaných sil velkoměsta.

Jenže odejdou, a v druhé, třetí generaci zapomenou na svůj původ a jsou z nich velkoměšťáci, plnokrevní, který na ten venkov, na tu prostou ves pohlížejí s pohrdáním nebo i opovržením. Což, těm se nemusíme ani mnoho divit, poněvadž už venkova neznají, to pouto, ty svojky, to vědomí původu se dávno uvolnilo, přetrhalo a zaniklo.

Ale přijde doba, taková doba, jaká je nynější, kdy zaťuká na dvéře nedostatek, hlad, bída a ti milí a dobří měšťáci slevují ze své povýšenosti, nacházejí zase cestičku k vesnici, nahodí batoh na záda, a jdou a jdou a žádají a prosí, prodejte, mám nedostatek, prodejte hospodáři, jen několik kilo, prosím!

Ach ano, dobrý je vesničan, prodá, má-li a může-li. Jsou ti měšťáci jako vrabci, kteří v létě pokřikují za humny posměšně: nepotřebujeme strýců. Ale v zimě přicházejí (přilétají) ke stodole a lichotí: dobrý strýc, dobrý strýc!

Což o to, sedlák je dobrý strýc, a dá, prodá. Jen kdyby si lidé toho vážili. Tvrdý je život na venku a práce tvrdá, klopotná. Tam neplatí osmihodinná, tam se musí tahnout od úsvitu do noci, jak čas, práce a potřeba vyžaduje.

Je to tahoun ten zemědělský pracovník a musí tahnout, nepolevit. A musí všichni hospodáři, čeledín, dělník i ty děti doma. A to je právě to, co se těm lidem u města nelíbí a co je odpuzuje.

Bohužel, nejsou to jen měšťáci, jsou to i lidé venkovští načichlí městem a fabrikou. Nelíbí se jim práce venkovská, nelíbí se jim pracovat na poli, při dobytku, je to prý dřina, práce úmorná a prý nečistá, ono to páchne, smrdí ve chlévě.

Málo platno! Zapomínají, že u sedláka to musí napřed zatraceně páchnout, aby to pak nakonec naozaj pansky vonělo. „Každý dělej svoje, milý pane. Sedlák žito z hnoje a ty z žita hnůj. Tak je to! A „keď mu nedáš hovénka nebuděš mět hrozénka,“ praví Slovák vinař.

Však ono to ve fabrice taky vždycky nevoní, ale tam nepraskají hřbety a netvrdnou dlaně od puchýřů. Ti tovární dělníci a jiní zaměstnanci, ty fabričky, to už nejsou praví venkované, i když na venku žijí a odjíždějí denně za prací do města, do továren. U nich už to pouto, ten svazek s půdou byl přerušen, pominul, necítí s tou půdou, nemají k ní náklonnost a necítí k ní poviností?

Proč říká každý z nich: To je dřina, úmorná lopota, a to bych já nedělal, ani za nic. Proč? Vždyť je to, podle mého soudu nejkrásnější, nejradostnější práce zemědělská, práce na  poli, dtále ve styku s přírodou, s tou půdou, matičkou zemí, která nás živí. Ano, živí nás! Ty fabriky chleba nenadělají, tam se neurodí.

Ovšem každá práce je důležitá, všecky obory lidského zaměstnání jsou potřebny v tom složitém ústrojí společné a společenské mašině, ale – zemědělství, rolník, toť základ, počátek i konec všeho. Nebylo továren, nebylo průmyslu, řemesel, obchodu a člověk žil, ovšem primitivně, prostě ale kdo ví, zdali nešťastněji

Ano, mám rád venkov, vesnici i ty lidi v něm, ty, kteří žijí v úzkém styku s půdou. A vážím si i těch podřízených, těch zaměstnanců, kteří pracují za mzdu. Jsou odlišní od těch druhých, docela jiní, než ty fabričky a světáci. Jsou prostí, skromnější, pracovitější a taky, zdá se mi i trochu jemnější a slušnějšího chování, třeba byli stále ve styku s tím božím „statečkem.“

Služební děvče se liší na první pohled od té fabričky, to je již stará věc. není načichlá světem, tím světáctvím, které dobrým mravům nepřidá, není tak rozverné a rozpustilé. „Lepší služebná děvečka než čtyři fabričky,“ říkával jeden, lhostejno, který. Pravda je to.

Neříkejte, vy, kteří jste vyšli z venkova: „to je protivná práce a dřina, a já bych to nedělal!“ Mějte úctu k té práci, která vás živí, dává vám vaše denní potřeby, ano, milujte ji, při ní žili vaši otcové, a zestárli a vy sami jste z ní vyšli.

Vždyť když vás najde zlá doba, a je zlé časy, i vy zase najdete cestičku na venkov. Nevím, kdo je „sůl země,“ ale sedlák je „chleben země,“ a čím je sůl bez chleba?  Co je vám platná sůl, když není co osolit? A hladovému, prázdnému žaludku se ani soli nechce!

Tak je to strýčku, že ano, Květoslave!

Odcházejí a lehce zapomínají.

Kapitola duchovní.

Anebo duševní, duchová, duchovitá, dušičková, jak si přejete.

Přesto, že ještě není dušiček, něco nás nutí, abychom se ponořili do toho duchovna. Jsou duše a dušičky, a taky dušenky a mluví se a zpívá o nich i v národní písni. „Tancuj se mnou milá moje, šag nebudeš žena moja, duša má.“ „Aničko, dušička, nekašli, aby ma u teba nenašli.“  „Šohajku, duše má, zelená ratolest.“ „Na lavičce seděla, do měsíčka hleděla, dušenka moja!“Samy duše, dušenky a dušičky. Je to oslovení výrazem lásky těch něžnějších, nejdůvěrnějších vztahů mezi dvěma jedinci, právě proto, že je to svazek duševní, vnitřní a hluboký.

Ta zdrobnělina dušičko, dušenko, značí srdečný, milý vztah ne jen mezi živými, ale i mezi námi a těmi kteří byli a již nejsou, těmi „dušičkami“ našimi milými zemřelými. 

Památka všech věrných dušiček! Proč věrných? Spíše bychom měli být věrní, věrní živoucím, na ně nezapomínající, vždycky pamatující. „Na dušičky vzpomínejme,“ a „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky!“

Ale nejsou jen dušičky a dušenky milé, věrné, a na něž se nezapomíná. Jsou i „duše,“ na které se i po případě musí s hurtem, když se něco musí zdůraznit, anebo po případě i s hromem.

„I ty miliónská dušo!,“ zahromuje tetka nebo strýc, když jste provedli něco, co jste neměli anebo naopak, neprovedli jste, co jste měli. Někdy je to projevem údivu, překvapení, ohromení

„Dušé, to jste měli vidět, ten dělal, ten vyváděl. „Dušé, ten Večeřa, ten dělá pod sebe, ten tam má všeckého, dyť on tam má aj rádijo! A všecko zmalované a pomalované!, křižovali se tetka Češka.

Ta se ovšem křižovali dosti často, i když „koza bečej a prase kvičej a hospodyň nikde!“

„A furt by mu seděla enom na klejně, duša jedna miliónská!“

Řekli-li pak strejček Rožkou – „toto zelé je dobré na mou dušu,“ bylo výrazem spokojenosti a pochvaly a dobré chuti, a jindy zase: „Kašpare, to tam máš ty neděle a svátky, na mou dušu!,“ to byl projev mravokárný a stvrzující ten fakt, že Kašpar ve vinohradě nesvětil svátků a nedělí, a za to z trestu se mu dal do pysku rak.

Ja, dějou se na světě věci, duše milé!

Co tím myslil Tonek Cyrilou, když se strojil spustit přes splav svého vysmoleného hrdla čtvrťák gořalky, a pronesl varovnou výstrahu: „Uteč dušo, příval ide!,“ to je psychologická záhada.

Konec konců není to ani taková záhada, jak se zdá a myslí, protože před takovým přívalem, je-li tuze silný a „přívalný,“ nakonec ta dušička, totiž rozum přeca jen uteče a schová se až do špičky boty svého pána a velitele. Ten ovšem přestává být pánem a velitelem a jeho paní je pak tvor chlupatý z rodu příbuzného, ale přece jen málo lidského: opice pivní nebo štamprlová. Jak je libo, račte si vybrat, pánové!

Je jistý vztah mezi tou dušičkou před tím přívalem prchající a tím živlem, který ji vypudil z její tělesné schránky. Je to mocný duch, duch alkoholní, líh, neboli špiritus.

Duch slove latinsky: spiritus, nemýlím-li se, (spiritus sankti …., abychom tedy nemluvili svatokrádežně a rouhavě), italsky: lo spiritto ergo: je zde jistá příbuznost, a alkohol a duch jsou mocnosti příbuzné, ba i do jisté míry shodné, totožné!

Duch alkoholový, to je mocný duch, tak mocný, že je velkých věcí schopen. Mírné opojení povznáší, inspiruje, přináší myšlenky a nápady, které ve střízlivém stavu dřímají kdesi ponořeny v hlubinách našeho podvědomí. Opojení je velká věc, ale opojení má být „vznešené,“ praví básník.

Proto hledají umělci a básníci inspiraci a nápady ve skleničce. „In, vinno veritas,“ praví mudřec. Jenže je třeba zachovat míru, neboť všeho moc škodí, pravil jeden, který srkal tu dobrotu z lahvice stélkou, ale na konec padl pod stůl, protože si příliš dlouho počínal opatrně, až obsah velké lahvice přešel doň, a ti duchové těch doušků, co prošly tím stélkem počali se v něm přeukrutně potýkat.

To je ten duch alkoholický, velký, mocný duch, který svým ctitelem i o zem mrští. Je to inu duch, který i nad hmotou vítězí. Básníci často citují ducha, ať již je to duch světa, duch přírody, či duch hmoty neživé, nebo je to symbol tvoření, a co já vím, co všecko, („Duch a svět,“ ztajen jsi ty oku smrtelnému, duchu světa, srdce přírody!“)

Jsou ti duchové všelijací. I stréček Čásek citirovali „doche,“ ale vyšel jim z toho „doch nečisté.“ Když se „citirují“ duchové, mají se tedy vyvolat jen duchové čistí, neboť nečistí jsou neřádi, a všecko pomažou.

To je zase jiná kapitola, citování, čili vyvolávání duchů. To spadá do oboru spiritistů, čili duchařů.

Spiritismus ovšem nemá nic společného se špiritusem neboli alkoholem, tak jako to tzv. „medium,“ důležitý činitel při spiritistických sedánek, nikterak nesouvisí s medem. Jsou to pojmy příbuzné, ale významu velmi odlišného. Leda že by si to medium napřed důkladně lízlo té kontušovky nebo olaše (?), aby zázeji a rychleji upadlo do transu. Snad se to ji stává, ale nevíme bezpečně, neboť nejsme ve spiritualitách honěni. Možná, že „špiritus „ duchy lépe přitahuje, jako věc „příbuznou.“

Že se básníci a vůbec myslitelé a filosofové spíjejí spiritualitami, tomu jsme dobře neporozuměli. Spíjejí a opíjejí se jen „duchovnem, duchovnostmi,“ či špiritusálním obsahem nějakých flašek a lahví., to ať rozřeší činitelé povolanější. Možná, že se spíjejí obojím zároveň, a tak spojují vznešené s užitečným a příjemným, ducha s hmotou. Všelicos je možné na světě.

Jsou různí duchové na světě i mimo svět. Jsou duchové dobří i zlí, vznešení i prostí a někdy i sprostí, svatí i posvátní, je zlý duch, nepřítel lidí, který usiluje o zkázu lidské duše, ale jsou i duchové veselí a legrační. Jejich představitelem byl svého času „prý duch“ obecně zvaný prostě „Duch,“ Franta Býček.

Jeho duchovnost a duchovitost bývala tak mocná, že až překypovala a vyzařovala z něj všemi póry, jako nezdolná energie. Bohužel to bylo a trvalo jen za jeho svobodného stavu. Co se oženil, ztrácel svoji duchovitost, ta z něj emanovala (?), vyprchala a vyčichla a pomalu zmizela. Teď je milý Franta až příliš tělesný a materiální. Anča z něj tu duchovnost vytáhla a vyhnala. Byl ještě svého času taky „Kozí dech, či duch,“ ale ten již zdá se mi, zemřel a jeho duch putuje ve výškách a oblacích nadhvězdných.

Už je to zase tady, Co pak? Inu zima se blíží, to co já nemám rád. Kdo pak by ji měl rád? Ať si říká kdo chce, co chce, ať si velebí zimu, ať se rozplývá nedšením, když líčí krásy a půvaby zimy, zimní radosti, slasti a co všecko k tomu patří, či nepatří, zima je holt zima. Ono se to všecko krásně povídá u teplých kamen, v teplém kožichu a v beranici, někde v krytém koutku, kam nefouká.

Nemám rád zimu, opravdu nemám. Snad jsem se narodil ve znamení raka, nebo vodnáře. Ne snad, že bych chodil pozpátku jako rak, ale že mám studenou krev. Nebo ve znamení vodnáře? Ani to ne, ani vodu nemám rád, je mně příliš studená.

Co však uděláme a poděláme, když už je ta zatracená zima za dveřmi? Ledaže se na ni dobře připravit. Ano, připravit, ale - - ! Zase jednou veliké: Ale! Těžké přípravy, když nikde nic nevyhrabeš. Truhly prázdné, šifonéry vybrakované a trčí tam jen prázdné kolíky. Co je to platno, darmo se tam díváš, darmo přehrabuješ a přemítáš. A kdybys jej, ten šatník a šifonér otevřel dokořán, bude z toho jen pořádný průvan, nic víc, teplý kožich, teplou kazajku, vlněné spodky, rukavice, tím nevykouzlíš. Zatracená práce, a zatracená vojna, ta nás ošatila, aby ji Pánbů pozdraviti ráčil. Vždyť i ty truhly a šatníky začínají být pomalu zbytečny a pozbývají svého pravého určení. Leda že poslouží za skrýš nějaké té trošky brambor nebo slepice, či párku kuřat, aby je „slepičáři,“ respektive slepičí komise slavná nenašla.

To za mého otce nebývalo, ani za mne, aby nosil člověk celou garderobu na sobě, ja, opravu na sobě a sebou. A začíná být i pravdou úsloví: „Ó, já mám kabátů, tak ze mne visíja!“ „Visíja?“ To je bohužel smutná pravda. „Visíja,“ přestože už nepadnou, zhubli jsme se a máme to více méně po mladším bratrovi a že jsou ve stavu více méně pošpatnělém, samé pentle a fábor, jako ten „Jíra,“ v té Hálkově básničce.

A zase: pravdivé úsloví: A nemyslete sobě, moji milí, že nemám co obléct, ó já mám co obléct, jen že nemám, bohužel do čeho! Už ani ty díry v naší garderobě se nemohou minout, a kdybys měl i tři, čtyři kabáty, přece se ty díry v nich sejdou a svítí ti nahá kůže.

Což, ventilace je někdy dobrá, zvláště ženský oděv si libuje časem až v přílišném ventilování, ale silná ventilace působí průvan, a průvan prý škodí zdraví, proto zavírejte dvéře, „hlásala“ výstražná tabulka na naší obecní škole, blahé, či neblahé paměti.

Musíme prý šetřit, hlásají naši moudří národohospodáři a veřejní činitelé! Inu, ono je dobré šetřit, dokud je na čem a v čem, ale když si už ze všeho „ani na ty boty nevybereš! (viz ten kabátový a kalhotový „průvan“), je těžké šetření. Máme oděvní lístky, ale co jsou nám platny, když na ně nic nekoupíš.

Nakonec to dopadne tak, že budeme chodit „ v rajském úboru,“ jako naši prarodičové Adam s Evou a ten oděvní lístek nám poslouží jako fíkový.  Inu, člověk je vynalézavý a dovede se přizpůsobit jako žádný jiný tvor. Snad se dočkáme i toho, že na nás počnou růst chlupy, srst a peří. Slibný náběh k tomu je již učiněn.

Říkal náš strýc, sousedu Kukuličkovi, když se týž chlubil svou bujnou zarostenou hrudí: „Hn, to je z hladu a bídy!“ Když prý je tělo špatně živeno a vůbec se má špatně, že nám rostou jen chlupy.

Hlas lidu, hlas boží! A lidová moudrost má své kořeny i tradici. Že jsme špatně živeni v této naší slavné době, o tom žádný  nepochybuj! Ty „kokosy“ vyrobené z kamenného uhlí a ze splašků vod humálových mají tuze málo vitaminů.

A komu stačí 70 kg brambor na celý rok, ať křičí „hír!“ Vařená kvačka a řepa – inu to není tak špatné, konečně někdy se i výborně osvědčila – totiž u prasat. Což konečně nevadí, člověk je jak jsme řekli tvor velmi přizpůsobivý.

A tedy, resultát všeho: jsme připraveni a na nejlepší cestě již, aby na nás rostla srst, a pak bude otázka oděvní rozřešena. Rozřeší se i otázka bydlení, vždyť troglodyti bydleli taky. Ach jo, jsou to bohužel časy. Co dělat, co dělat, moji milí, drazí? Vždyť „svatí taky trpěli až tak, - nechci říci co, bylo by to rouhavé, ale pravdivé. Trpět a zvyknout si nedbat zimy a pochvalovat si.

„Na každé psotě je třeba nalézt něco dobrého, aby se snáze a lépe snášela!“ Moudré naučení. A snad i dobře měl ten vandrovník, když přišel uprostřed tatarské zimy do hostince, oblek měl ovšem všelijaký, příliš letní kvality a samá „ventilace,“ ale přesto si spokojeně mnul ruce a pochvaloval si že: mrzne dobře, ale přesto kdyby se člověk dobře neoblékl, tak by zmrzl.“

Inu, jo bývá to, bývá. Jen nespokojenci si stýskají, že „pán má ovšem u bot vostruhy a chuděra jen palec.“ Palce totiž, které čouhají děrami ven. Inu, něco na tom je, ostruhy nezebou, ale palce ano. Ale tak to bývalo odjakživa, a bude zase co svět světem bude. Páni se sice mění, ale vždycky budou na světě páni a chudáci.

Nenaříkejme! Není dosud tak zle, jsou-li v domě aspoň jedny boty. To bývalo již dříve za našich starých a kdo nejdříve vstal, ten byl a chodil obut, a chtěli-li být všichni účastni služeb božích, pěkně se vystřídali. Jeden šel na ranní, druhý na velkou, třetí na nešpory, boty měnili za den několikrát svého pána, a šlo to a byli všichni spokojeni.  Ovšem, pokud byly aspoň jedny boty v domě. Ale až jich nebude, co potom?

Pak se šáhne ku svépomoci a výpomocného materiálu je dost, slámy totiž. Obal si nohy slámou, máš výborné, lehké, teplé a hygienické střevíce. Otoč si prsa a život několikanásobnými povříslem, máš krásnou slaměnou vestu, nebo pulóver. Kdo má sklony k barevnému umění, můžeš popustit uzdu fantasii a košile ta může odpadnout, vždyť sláma je výborný izolátor a špatný teplovodič. Co vše se dá ze slámy vyrobit! Může-li se mlít ze slámy mouka, proč by se nemohl jeden odívat slámou?

A je-li sláma ve hlavách a mozcích, může být i na břiše a na pupku. Nastane pak slaměná epocha lidstva. Člověk je vynalézavý a spěje k velkým cílům.

Cesty mohou být rozličné, jen když bude výsledek dobrý.

Tady záznamy v sešitku T končí.