Obrazy F.N.

Svatý Mikuláš!

„Až přijde Mikuláš, pomodlím se otče náš. On mi dá jablíčko, já mu dám dušičku. Až přijde rohatý s metličkou do chaty, nedám mu jablíčko, ani svou dušičku!“

Jak bývalo kdysi, bývalo. Svatý Mikuláš byl štědrý světec a měl autoritu. A děti se ho bály a měly před ním respekt. Nebály se přímo jej, ale jeho „černých asistentů.“

„Jen počkej, počkej, však ti dá svatý Mikuláš, ty nedobroto jeden,“ strašívala stařenka nezbedné vnuky.

Což v létě, to je do Mikuláše daleko, a „kdo by se bál Mikulášů v létě? Ale  pozděj, když už se blíži  jeho svátek, tu krotli i ti největší nezbedové. A což, kdyby? A kdyby nic nenaložil?

A nějaký ten týden před, už byli hodní všichni, aby si to s ním docela nepokazili, a místo štědré nadílky za oknem a do punčochy, nedostalo se jim, „nákladu“ na záda a sedací část těla.

Ó, tenkrát byli Mikulášové ne jen štědří, ale i vynešení. Tak vynešení, že dosahovali svou zlatou „korunou“ až po okraj doškového okapu. A když vešli, ani jim nestačily dveře a strop nízké jizbičky. Bylo to slavné, a bylo to i hrozné zároveň.

Svatý zde stál v celé velebnosti, s berlou v pravici, s dlouhým bílým vousem (z vaty), a jeho obligátní „mili se, muli se (modli se!) znělo tak majestátně. A jeho černí „asistenti“ s opravdivými rohy a kravskými ohony, to byla hrůza sama.

I ten nejzatvrzelejší hříšník změkl a drkotal, otče náš třesoucí se bradou. K tomu řinčení řetězů, cinkání zvonků, řvaní „černých,“ pláč ustrašených, byl to dojem nezapomenutelný.

A když vše nejlépe dopadlo, naložil těm nejhodnějším aspoň několik brambor, zaplať pánbu za ně, jen když to nebylo horší.

Tu skutečnou funkci nadílky obstarali kmucháček a kmotřenka. Několik dní před sv. Mikulášem sdělovala stařenka dětem tajemně: „Dneska byl „svatý“ na jarmace nakupovat. Ten tam nakoupil pěkných věcí na kolik vozů. Ten bude štědrý, ale jenom k těm hodným, jen k těm hodným,“ zvedala varovně prst.

Malí věřili, větší se nedůvěřivě tvářili, nejstarší se pohrdlivě usmívali, ale mlčeli, a což, kdyby to bábinka na ně „svatým“ prozradila a ti by naložili ne jen metlu, ale i metlou?

Někdy mívali „svatí“ nehodu při špatné sanici, zvrhli za dědinou náklad štědrý se jim vyklopil, částečně zkazil. To byla mela. Tam zůstalo ležet ještě pěkných věcí, šeptala stařenka. Ale kdo by tam chtěl něco najít, musel by běžet bosky a bez obleku, nebo by jináč se dárky ztratily a donésl by si enom  škleby!

Než na takovou nekřesťanskou turu, komu by se chtělo? Sněhem a mrazem? A tož se spokojili raději těmi dárky od kmucháčkou a nepokoušeli nejisté štěstí za dědinou.

Kdo nevěří, ať tam běží!

Podle jiní verse se spouštívali „svatí“ na střechu kostela po zlaté pentli s nebe. Byla to doprava poněkud nebezpečná a Hynek Hastíků sděloval důležitě, že: „včelá jak sa ti svatí spůščali po té zlaté pantli, tak čelt spadl se střechy, zlomil si nohu a byl potom chlomej!“

Že existuje kulhavej ďábel, to je věc dávno známá a dokázaná, ale příčinu toho objevil teprv malý  hošík Hynek Hastíků. Budiž mu za to čest a sláva!

Bývali však svatí dobří a zlí. „Tetičko, tej jeden svatý aj hergotoval, to byl jakýsi divný svatý, „ pravil Francek Pavlů stařence Hanáčce.

A jiní svatí si počínali málo důstojně, neboťstrhli ve své svaté horlivosti ze stařečka Vašourka slovácké gatě-třaslavice, to když už si staříček hověli již pohodlně na peci. To bylo velké porušení slušnosti, a ty gatě docela za nic nemohly, vždyť nutit drle, aby se pomodlily, otče náš, je věc darebná, pokud je světu známo. A taky svatá Mikulášská horlivost má své meze. Než, darmo mluvit.

Někdy se svatí dávají zastupovat ve své pozemské funkci obyčejnými smrtelníky. Bývají to obyčejně vesničtí chasníci, kteří ten obřad provádějí až příliš horlivě. A stalo se!

Tehdy, když ve funkci „svatého“ vystupoval Jos. Bur. (a byl to opravdu moc důstojný Mikuláš!), stala se nehoda veliká, velmi, neboť mohutný vous svatého byl zničen ohněm, který zanítil Antoš V., sirkou k vousům přistrčenou. A resultát toho? Facka jako hrom! Ja, všelicos se děje ve svaté oné noci! (Ten A. V. to měl být náš táta, ale to na mne neprozraďte)

Svatí Mikulášové kázali a napravovali i zlé a nepěkné návyky malých pozemšťanů, jejich činnost byla tedy mnohostranná!

Francka Štěp. na Ceronech mívala vždycky otevřený rozporek na slovácké košili. (Co je to ten rozporek , to vám povídat nebudu, taky byste to nepochopili, neboť „opléčkovice“ se už dávno nenosí) Ale je to hrubé opomenutí vší slušnosti, otevřený rozporek znamenal obnažený pupek. (A robský pupek, nevýlupek!)

Jak by o takové nepřístojnosti nevěděli svatí? Vždyť jsou vševědoucí!

„Tak co ještě budeš chodit s otevřeným rozparkem,?“ vyslýchal přísně svatý Mikuláš. „Svatý Mkulášku, nebudu, už nebudu,“ vzlykala malá ustrašeně, „já si ho zašiju niťou z břetena!“

A Jan Kozákou, ten co cuckávál věčně prsty a nikdy se tomu nemohl odnaučit: „A co ty, ešče budeš „ceckat?,“ obořil se naň svatý. „Svatý Mikulášku, pro boha ťa prosím, já už nebudu ceckat,“ sliboval Janík

A abyste teda věděli, to byl ten Jan Kozákou. Když byl nemocen, tázal se ho lékař jakou má „stolici.“ Janík se zarazil trochu nechápavě. „Ano, rozumím, Tož stolicu mám „lipovou.“ Výborně Janku!

Tož ja, to bývali svatí Mikulášové. Ten kult svatého Mikuláše se silně dlouho udržoval. To byl dárce, příznivec a mecenáš malých. Kult Jezulátka, vánočního stromku a nadílky se u nás nikdy nevžil. Bylo to cosi cizího, nezvyklého.

Ach jo, ano, bývalo. A naše stařenka to uměla. A když začala povídat o sv. Mikuláši, tu jsme se utišili jako kuřata (za večerního soumraku), ani nedutali a naslouchali (div ne s otevřenými ústy) a když končila povídku o šťastných obdarovaných, obdarovaných dětech, dokonce i ve verších, že: „Radostí skákaly a volaly: Byl u nás přítel náš, štědrý biskup Mikuláš,“ bylo nám tak blaze a radostno, že až!

To bývalo, už není. Mění se svět i lidé v něm. Už nenaloží Mikuláš ani těm malým, ne tak nám. Z toho všeho zbylo tuze málo, nebo i nic. Leda nějaký posměšek a la: „Franto náš, co děláš, přijde na tě cosi v noci. Franto náš, co děláš, přijde na tě Mikuláš!“

A ještě něco: přesto že je to tak populární a oblíbený světec, je tak málo lidí toho jména. Leda Mikuláš Aleš a Mikuláš Pešl. O více jich nevím. (Snad ještě Mikuláš Zrinský a Mikolas Lenaň) Ato je málo. Proč asi?