Obrazy F.N.

„Tož pěkný, důstojný. Ale ta paní hraběnka ještě není stará.“ „Není, byla to jeho druhá manželka, dcera českého statkáře Hory. Hrabě Kounic byl demokrat, nedbal na stavovské výsady.“ „Toho jejího průvodce já dobře znám, je to profesor Klír.“

„Jak by ne, já jej znám ještě lépe,“ mínil Vančura. „ Je profesorem kreslení a malby na technice. Bydlí ve Slavkově a byl důvěrným přítelem hraběte Kounice a taky jej maloval, však jste viděli ten velký portrét u Stuny.

Každý týden přijížděl na tu svou vyučovací hodinu do Brna, ale nebydlel jako takový pán v hotelu, nýbrž u nás v našem bytě, tam totiž tu noc přespal.

Byl to docela milý starší pán. Dnes bych jej téměř ani nepoznal jak vznešeně, důstojně si počínal. Ale když přišel k nám na nocleh, změnil se v žoviálního, pohledného a povídavého staříka, ve flanelových spodkách a pantoflích.

Byl velmi přívětivý a hovorný, vyprávěl o svých zkušenostech a zážitcích a byl znamenitý vypravěč, že jej bylo radost poslouchat.

Vidíte a přítel pana hraběte. Inu, oni ti velcí páni jsou v „negližé“ a civilu taky jen lidmi tak jako my obyčejní smrtelníci.

A jak večeříval a snídal! Měl svůj hrnec na vaření i šálek a přinesl si i svůj čaj a cukr. Hrnec byl takový docela obyčejný plecháč a naše paní mu v něm vařila ten jeho čaj. Ale čaj měl dobrý, to se musí říct. Taky jsme jej někdy ochutnali,“ končil Varmuža.

„To je zajímavé, hleďme, kdo by si to byl pomyslil,“ divili se mládenci.

„Inu, jo, je to tak, to byl a je akademický malíř profesor Klír.“

„Nuže, doktore, zde je to,“ upozornil Vančura na rohu ulice Veselé a Středovy a ukázal do velké výlohy obchodního domu, kde se čile pohybovalo několik děvčat mezi balíky suken na velkých pultech. Vančura se zadíval pátravě dovnitř a uviděl Helenu Benešovou. I ona jej poznala a usmála se naň přátelsky a prohlížela si mládence zvědavě.

„Abys věděl kde to hledat. Co máš dělat, to víš.“ „Tak ono je to zde. Tak vida. No, podaří-li se, pak - - -.“ „Co pak, dostanu odměnu? Od tebe nebo od ní?“ „Ne, ale ona dostane hubičku ode mne místo tebe.“ „Jen aby, myslím, že to není jisté a že bys při tom pohořel.“ „Máš pravdu, pravděpodobně bych při tom pohořel,“ zasmušil se doktor.

„I nic si z toho nedělej, co není, může být.“ „O čem to mluvíte,“ vyzvídal Hurda.

„Ale jen o takovém malém obchodním jednání.“

„Pěkné obchodní jednání, kde jde o hubičky,“ ušklíbal se Hurda.

„Co se ti zdá i hubička je obchodní artikl a někdy přijde tuze draho.“

„Leda nějakému zamilovanému oslovi. Já vždycky říkám, že k lásce a salámu je třeba kus oslího masa.“

„Vida Hurdu, on je taky filosofem. Ale počkej, jen až to na tebe přijde, jinou budě zpívat.“

„Děkuji, ale já jsem si už svou nemoc odbyl a proti další nákaze jsem imunní.“

Hurda popotáhl nosem a hlučně kýchl. „Uf, vzduch je jako křen, až v nose šimrá. Ale připaluje hoši,co? Jen ať mrzne, budeme mít krásné vánoce.“

„Však za tři dny už se poneseme každý na svou stránku. Už se těším, jak si parádně zalyžuji. To bude zase jednou rozkoš. Ach doma, tam u nás na horách,“ horoval doktor.

„Kdo by se netěšil na domov. Všichni jej máme rádi, i když se od něj vzdalujeme, přece se zase k němu rádi vracíme.“

 „– a tak zde sedím u okna a zírám dolů do dvora a tam dále do zahrady na ty stromy ojínělé a na to nebe, kde mezi bělavými kupami lehkých oblaků se promodrávají hluboké studny modré oblohy. To už je tady ta zima, ta bílá, jiskřivá zima, co vystřídala ten šerý, ponurý, tesklivý podzim. Jak krásně musí být teď venku v té krásné volné přírodě, kde širé prostory ubíhají do nekonečných dálek!

Tam být teď a oddechnout si volně a zbavit se toho všeho zde, co tak tlačí a bolí!

Jsou věci prosté sice, ale silné, čisté a životné, kterých jsem si nic nevážil, pohrdal jimi a opomíjel je a byly mně lhostejny.

A závidím ti teď tu tvoji prostotu, klid a vyrovnanost, která tě naplňuje a stačí ne jen tobě, ale z níž můžeš rozdávat i jiným hladovým a potřebným.

Chtěl bych se vrátit k té přírodě, volné, nespoutané a k té zemi, naší matce ploditelce, živitelce, spočinout na jejich konejšivých ňadrech a spát, neprobudit se. ¨

Odpadl jsem od ní jako chorobný, zkažený plod a ona už by mne ani nepřijala, zkaženého, poznamenaného.

Tesknice mne pronásleduje a nemám pokoje ve dne ani v noci.

V mé duši je prázdno, pusto a temno, další život se mně zdá marný a zbytečný, protože nemám cíle, nevím, oč bych zápasil a usiloval. Ten minulý život jaký jsem jej až dosud vedl se mi hnusí a k novému nemám síly ani odvahy. Něco se ve mně zlomilo, zhroutilo a teď si připadám jako stará zřícenina, kde táhne a kvílí průvan omrzelosti, skepse a zoufalství.

To jsem nyní já, jiný člověk, ale zbytečný, k ničemu se nehodící.

Vím, ty řekneš, začít znovu, opřít se o něco, najít pevný opěrný bod v tom zmatku, zachytit se, ano, znovu začít, ale těžko, těžko –„ Pane, přispoř nám víry, hyneme!“

„Tehdy, když jsi mne navštívil, nemohli jsme spolu mluvit, neboť na infekčním oddělení se návštěvy nepřijímají a taky bych ani nemohl, byl jsem právě po té malé, ale bolestné operaci, utýraný, vysílený bolestí a horečkou.

Zdraví, jak s ním s ním hazardujem a vážíme si ho teprve, až když je pozdě.

Zažil a zakusil jsem jako pes, ale zaslouženě.

Primař se na mne nejdříve rozkatil, že jsem nemoc tak zanedbal a nepřišel dříve a pak se mnou nemazlil, jen co je pravda. „Jen o málo a pozbyl byste svého budoucího otcovství, pokusím se vám ho zachránit, ale vyhráno nemáte a modlete se, chlapče, aby se nám věc podařila,“ huboval a blýskal očima. A pak, to další byla bolestná, křížová cesta. Teď už je lépe a bude brzy dobře.

„Tak, mládenečku, už jste v pořádku,“ řekl mně dnes primař,“ ale běžte si zase k holčičkám se povyrazit, pak vám už nepomůže ani svěcená! Unikl jste jen zázrakem. Tož pozor! A s ženskými si dejte pokoj, jek dlouho jen to vydržíte! Nejste žádný silák a ty věci si musí odpočinout, zotavit se. Rozumíte?“

„To mně ani povídat nemusel, ty věci už ve mně nadobro odumřely.

Po novém roce budu propuštěn a pak se rozjedu domů, musím, neboť moji ledé jsou beztoho znepokojeni a táží se co mně je. Jen aby je nenapadlo jezdit za mnou, pak by to prasklo a já si ani nedovedu představit, co by pak následovalo.

Snad se to přece jen utají. A pak co potom? Vrátit se a pokračovat, kde jsem přestal, co jiného mi zbývá? Jenže to vše je takové marné, nicotné.

Chtěl bych se o někoho opřít a ty mně v tom pomůžeš, jak jsi už tolikrát učinil. Jen ty jsi má opora a záštita, vše ostatní je mně cizí, nebo lhostejné.“

-----------------------------

Když dočetl tento Sukův dopis, dlouho se nad ní zadumal, zamyslil. Vprvé části bylo tolik zoufalství a nevyplněné touhy po čemsi, že to až zaráželo. Bylo vidět, že ten dopis psal na dvakrát, poprve když byl až na dně svých sil, víry a odvahy v sebe i v život a svět. V druhé části, to už byl nový člověk, ožívající a vztahující ruku po podpoře.

Jenže člověk slabý, teprve se rodící, který bude potřebovat pomocné ruky, aby vyrostl, zesílil a zocelil se k zápasu se životem. Maně je srovnával s jiným dopisem, dopisem od Bětušky, z nějž vanulo tolik smutku, ale i odevzdanosti v to co přijde a přijít musí. Duše prostá, ale pevná, která si tiše popláče, povzdechne si, osuší slzy a pak půjde zase dále svou cestou, na kterou ji život či osud postavil. Ta nepotřebovala pomocné ruky ani podpory, ta znala svůj úděl, svou povinnost, za kterou půjde, ať se děje co se děje.

Ale byla vděčná za vše, za každé laskavé slovo, za každé láskyplné pohlazení. Vždyť i ten nejsilnější někdy umdlí a potřebuje malého povzbuzení, pohlazení.

„Tak se mně Pepánku po tobě zastesklo, po tvém milém slově a po hřejivém stisku ruky, který uklidňuje a dodává síly. Já vím, že co přijít musí, přijde a že proti tomu je marný každý vzdor a odpor. Jen aby člověk to vše vydržel a neklesl. Za to abych vydržela, aby mne síly neopouštěly a já neklesla pod tím břemenem, které na mne osud naložil. modlím se denně k Bohu a ke své patronce, neboť co jiného zbývá? Jen tam je mé útočiště, neboť břímě je těžké.

A proto se obracím k tobě, neb u tebe je má útěcha. Nemám přítele jiného kterému bych si mohla postesknout, leda maminku, ale ta je už přítomna jen tělem, duše její se obrací k těm vzdáleným končinám, kam brzy odejde, ano, to tuším.

Když jsi byl u nás tu poslední neděli byla tak čilá a tak se jí ulevilo, že jsme se z toho všichni radovali a zdálo se nám, že je to přece jen obrat k lepšímu. Ale zatím to bylo jen vzplanutí, poslední vzplanutí dohořívající svíce. A teď slábne a tratí se vůčihledě, že konec je již nedaleký.

Co bude potom, to se bojím domyslit. Jen sílu Bože, sílu mi dej, abych to přežila. Ale já už to musím přežít. Já už vidím svůj úděl, svou cestu před sebou: práce, povinnost a strádání, ten úděl chudého děvčete. Ale já chci pracovat a dovedu pracovat. Jen v práci je útěcha a zapomenutí!“

Vzpomněl si na tu poslední neděli, když si vyšli na chvíli do Černých Polí, tam nad Lužánky Sluneční rudý kotouč vířil tak jemně a poléval vše svou narudlou září, ty lány chudých polí vzádu i ty koruny starých stromů v parku, obalených silnou vatou jinovatky, kterou slabý svit sluneční nemohl přemoci a roztavit, a jen ji obléval svým svitem, takže se jen jiskřila a zářila jako démanty.

Tam dole se prostíralo město, v celé své šíři a všude byl klid a mír, mír v přírodě, v srdcích i v duších. A jak tak stáli, tiskli si ruce v tichém porozumění, s pohledem upřeným v dáli. A tehdy byla v tu chvíli šťastna, jak se mu přiznala.

To byla jejich Černá Pole, tak jak je měl rád a kam dříve tak často chodíval, zde nad Lužánky tou úzkou pěšinou, ztracenou mezi lány obilí a tam dále nedle té osamělé selské chalupy mezi poli k Husovicím a pak vlevo podél tisovské dráhy v hlubokém zářezu a pak po té silničce, tam kde na vršku byla vodárna nového brněnského vodovodu a dále až kde končila hluboká strž u sv. Antonínka a odkud se cesta zase skláněla dolů k Soběšicím.

To byla jeho Černá Pole, ten kus brněnského okolí, který mu tak přirostl k srdci.

Merhaut měl taky „Černá pole,“ ale ta přinesla jeho hrdinovi jen pochybnou náklonnost a pochybnou lásku lehkého děvčete, pro niž zapoměl na vše, na své velké plány a dobré předsevzetí a pro niž si zničil budoucnost a postavil hráz mezi sebou a svými milými.

A co ten Beránek našel? Jen hrubý materiální požitek, chvilkové opojení, za který se druhý den styděl a po němž mu bylo na nic. To vše tam nechal na tu chvíli za sebou, ale už jej to zase pomalu volalo zpět.

Oblékl se teple a vyšel si zadem humny ven do polí, ten poslední den svého pobytu doma. To zde byl zase jho kraj, který byl nucen opustit, ale který jej časem k sobě přitahoval, nedal mu zcela zapomenout. Zde tkvěly jeho kořeny a sem se snad zase jednou vrátí, jednou až -? Snad tehdy až bude stár a odvede životu a světu svou povinnou daň. „Každý sa tiahně, kdě sa uličně,“ praví Slovák a má pravdu. Každý se nakonec vrací zase tam, odkud kdysi vyšel.

Míjel zahrady a dal se podél potoka lemovaného vysokými vrbami a topoly a k řece do toho hlubokého zářezu v boku lesa, kde bylo takové roztomilé zátiší a kam málo kdo zabloudil a zvláště teď v zimě bylo tiché a opuštěné.

Jen naproti za řekou se potulovala srnčí rodina a okusovala nízké mlází, kterou vedl statný srnec šesterák, který zdaleka svítil zrcadlem svého zadku a díval se směle a nebojácně přes vodu na toho vetřelce tam.

Den byl mírný, tichý, mráz ne příliš silný a slunce svítilo tak mile a téměř hřálo. I ten les tam za řekou byl takový až nápadně ztichlý, jakoby dumal o čemsi. Krásný zimní den, kdy se to tak pěkně dumalo se skloněnou hlavou, s očima upřenýma k zemi, kde jiskřily v čistém sněhu hvězdičky ledových krystalků. Jen tam docela vzadu v dolince potoka byla ta krásná idylická pohoda porušena potulnými cigány, kteří si tento zapadlý kout vybrali k svému táboření.

Zapadl mezi ně dříve než se nadál. Starý cigán stál před plátěným učouzeným stanem a pozoroval upřeně nenadálého vetřelce a dýmal z faječky. Drobná cigáňata skotačila kolem a kutala se ve sněhu jako štěňata.

Jen jedno děvče as patnáctiletý výrostek postavilo se před něj vyzývavě a usmívalo se záludně a koketně svýma tmavýma očima ve snědé tváři. Bylo to krásné děvče, to musel přiznat, ale bylo v jeho úsměvu cosi, co je činilo podobno těm volavkám v městě. Ženská koketnost, místa ani času nevybírá.

To děvče už jistě poznalo, co skrývá život jako tajemství před všetečnými zraky. Jak lehko je někdy utrhnout a pohodit květ nevinnosti.

Ty cigánské oči byly až ku podivu podobny těm jiným očím, které před několika dny opustil, ale tak docela jiné ve svém výrazu. Dvě věci stejné, ale tak docela jiné ve svém výrazu. Dvě věci stejné mohou být tak docela rozdílné.

Tam z těch zářil jas, čistota duše, kdežto v těchto zde jen prostopášnost hříchu se zrcadlila, v tak mladém věku.

Zastesklo se mu po těch milých, dobrých očích, po té milé Bětušce. Zítra již odjede, vrátí se tam k té své práci a povinnosti a k těm dvěma lidem, kteří mu nejsou cizí a s nimiž byl už spjat sympatií a vřelou náklonností, a k nimž cítil jakousi povinnost.

Dva lidé tak rozdílní. Václav, téměř dospělý muž, ale slaboch poznamenaný neřestí a nezřízeným životem, která jej přivedla až téměř na okraj záhuby, zmítaný zoufalostí, beznadějí a pochybnostmi a tápající po ruce ochranné.

A Bětuška, ještě téměř dítě, ale silná, čistá a odhodlaná ve své dívčí slabosti a křehkosti, která poznala již ty temné a ponuré stránky života a přesto si zachovala mysl jasnou a srdce čisté a sílu jít dál.

-----------------------------------

Po novém roce se vrátil život zase do starých kolejí. Zima přituhla a napadlo sněhu, který zavalil ulice tlustou vrstvou a znemožnil delší procházky. Kdo nemusel ani nevycházel. Jen mládež nedbala a holdovala nadšeně bruslení, lyžování i sáňkování.

Na kluzišti v Lužánkách bylo živo po celý den a příkré svahy nad Žabovřeskami a pod Císařským lesíkem byly oživeny nadšenými sáňkaři, kteří s jásotem sjížděli prudký svah, táhli namáhavě sáňky do kopce a zase se spouštěli.

Drožkáři na svém stanovišti na Radvitlově náměstí postavili velikého sněhuláka, pestře jej ozdobili a vedle sněhovou jeskyňku, v níž byla pestře malovaná porcelánová nádoba (naši hoši říkali, že je to noční vázička – nokšír), jako pokladnička. Prý pro sbírku na chudé drožkám, invalidy.

Dobromyslní Brňané jim tam trousili nějaký ten obolus, ale naši hoši na celý ten podnik pohlíželi nevraživě a zlomyslně, protože strážcem této improvisované sbírky byl právě ten starý drožkář s tím bohatě profilovaným nosem ala „starý Róza“ (nebo dva Vančurovi krajané! – co má některý člověk dvojníků a bratrů na světě).

A celou tu zlobu a nenávist ke „starému Rózovi“ (brněnskému prvnímu náměstkovi) přenášeli na toho drožkáře. A poněvadž jeho „reflektor“ prozrazoval až příliš markantně jeho původ své nádhery, bylo zřejmo, kam výsledek celé té sbírky se poděje.

Bylo z toho trochu škodolibých vtipů na ten nos, „vázičku“ i na celý cech drožkářský, „Róza“ číslo druhé se rozčiloval a vybraně nadával, a protože z toho všeho hrozila menší vojna, strážník poručil celou tu nádheru zbořit a odstranit, k velké zlosti drožkářů a radosti studentů.

Studenti navštěvovali pilně korso v Rudolfské ulici, kde od páté až do sedmé hodiny večerní vřel bujarý život a šinul se mohutný proud mladých, veselých lidí, kteří zde vybíjeli svou přebytečnou energii veselý humorem i bujnými vtipy, navazovali nitky letmých známostí jepičího trvání, stavěli se do hloučků před Stunovým závodem a pozorovali hezké tváře pod širokými klobouky děvčat.

Vančura se té hlučné promenádě vyhýbal. Neměl rád hluk a bujný halas aniž se rád strkal v tlačenici, kde si lidé vrážejí lokty do žeber a šlapou si na paty.

Vyhledával tichá zákoutí a šeré opuštěné uličky, kam doléhal vzdálený ohlas šum a hluk jen jako tichý příboj, a kde se to tak pěkně dumalo a přemýšlelo.

 Zvláště rád teď navštěvoval Veselou ulici, souběžnou s ulicí Rudolfovou a ústící na Dominikánské náměstí, ale přes to tichou a málo navštěvovanou. A chodil tam rád ještě i z jiného důvodu. Tam na rohu ulice Středovy byl ten závod Lužný a Trlica a tam jej to vždycky táhlo.

Rodinné drama u Benešů vyvrcholilo. Maminka již dobojovala svůj tichý zápas o život a její duše se odebrala do těch vzdálených končin, kde je věčný klid a mír a kde už nic nikoho nebolí a tělo její si šlo odpočinout po té strasti plné pozemské pouti na Centráku za těmi kteří odcházeli před ní. Odešla tiše, odevzdaně, smířena se vším i se všemi.

Odešla a zůstalo po ní opuštěné místo, které již žádný zcela nevyplní. Zapěli ji tu starou a stále novou pohřební píseň: „Pouť má došla cíle svého, marný opouštím dnes ten svět, ztrávila jsem věku svého víc než šedesát let. Jako voda uplynul, jako sen, jenž pominul, jako sen, jenž pominul!“

A pak ji tiše odnesli a doma zůstalo pusto, prázdno, zoufale pusté prázdno. Starý otec sklonil šedivou hlavu a umlkla i ta jeho oblíbená chromatika, jeho nejmilejší potěšení.

Místo hospodyně teď zastávala nejstarší dcera Žofka, stárnoucí dívka, stará panna, která opustila výhodné místo a vrátila se domů k otci, pamětliva slov matčiných: „Na tatínka nezapomínejte a neopouštějte ho!“

Věděla, kde je její první povinnost. Žofka, která už dávno s účtovala se životem a nic od něj neočekávala od té doby, kdy její snoubenec podlehl zákeřné nemoci, těsně před svatbou.

Tehdy, když jej oplakala, uzavřela se do sebe a světské radosti už pro ni neexistovaly.

A teď se vrátila, aby byla oporou otci a matkou svým mladistvým sestrám. Vždycky se najde a musí se najít nějaké řešení a kompromis, i když srdce pláče a duše bolí.

Bětuška ránu snesla statečněji, než sama myslila. Sice ji zdrtila a ohnula ji až k zemi a studánky jejích slz nevysýchaly a byla jako ta vrba smuteční, která se naklání smutně a s jejíchž převislých větví kanou bohaté rosné krůpěje jako slzné perly, ale neklesla.

Zase pomalu vztyčila pochýlenou hlavu, neboť duch její byl silný a srdce statečné. Je třeba žít a pohlédnout životu pevně do očí a je-li třeba i rvát se s ním.

„Ženu statečnou kdo nalezna?“ praví písmo. A ona byla statečná, jedna z těch mnohých, o kterých se nemluví, ani nepíše, ale které jsou vždy na svém místě a vykonávají ten svůj úkol k němuž je osud postavil.

Nastoupila nyní zase místo u Lužných ve vzorkovně, které byla dříve opustila kvůli nemocné matce. Docházela tam nyní se sestrou Helenou, rovněž tak i Mařenka, vlastně Albínka Machova, která své zaměstnání u Hajdišky opustila hned před vánocemi.

Děvčata se brzy spřátelila, měla se ráda. Naši mládenci, doktor a Vančura na ně pravidelně čekávali na rohu Středovy ulice a vyprovázeli je pak domů, doktor Albínku do Údolní ulice, kterou si oblíbila pro ty nádherné sady a spoustu stromoví na úpatí Špilberku a tak proto, že byla blíže těch končin, kde zažila jedno krásné nedělní odpoledne.

„V létě zde musí být ráj,“ svěřila se doktorovi. „Kéž je už jaro, jak krásně by se odsud konaly procházky. Zatím musíme jenom čekat, těšit se a doufat.“

„Však se dočkáme a pak vám ukážu ještě jiná krásná místa a provedu vás kam jen budete chtít. Ať se nejmenuji „doktor „ Korotvička, nevyléčím-li vás z té vaší přísné vážnosti a zasmušilosti,“ kasal se doktor. „To nebude tak těžké, vždyť se vám to již částečně podařilo,“ usmála se.

Doktor býval sám šprým a žert, vždy veselý a svěží a vanula z něj svěžest a vůně lesa, zvláště teď co se vrátil z vánočních prázdnin, tam v těch lesích pod Žákovicemi.

„My jsme gaskonští kadeti, vaši věrní rytíři a vy jste naše dámy, kterým sloužíme oddaně a věrně! „Toť gaskonští kadeti jsou a zde - - .“ „Doktor jejich kapitán,“ dodal Vančura škádlivě. „Na Cyrana z Bergeraku mám ještě malý nos,“ mínil doktor, potahuje svůj nosní výrůstek. „Ale doufám, že mně brzy naroste, bude-li mne zaň tuhle Albínka stále vodit a tahat. Inu vodí mne a já za ní chodím jako poslušný pejsek.“

„Proč se necháte vodit? To jste pěkný muž!“ „Co dělat? Teď nastávají jiné doby. Ženy se stávají samostatnými, emancipují se a dočkáme se brzy těch časů, že odejmou mužům vládu z rukou a odkážou je na své místo. To pak budou úřednice, paní. vládní radové a jak se ty všecky kategorie jmenují a taky ovšem vojačky. A potom bude podívaná až takový puk vybraných granátnic vyrazí z kasáren a bude pochodovat po ulicích, až se bude země otřásat. A mužské kuchařinky budou vybíhat z nažehlených zástěrkách a pokukovat zamilovaně za nimi. To potom nebude ničím jiným než kuchařkou. Kuchařky mají u vojáků vždy dobrý zvuk, neboť je známo, že cesta k srdci vede žaludkem.“

„Však z vás by byla tuze pěkná kuchařinka v zástěrce, ve střevíčkách s vysokými podpatky, s načesanou fisurou,“ smála se mu děvčata. „To si myslím,“ liboval si doktor,“ a fešné vojačky by se o mne jen porvaly. Mohl bych si z nich vybírat jako v hniličkách.“

„To byste byl potom takový don Juan v sukních.“ „V sukních právě ne, ale v sukňových kalhotách, to je teď modernější.“ „Snad v kalhotových sukních doktore, nepleťte si to.“ „Ať si je to jak chce. Je to pořád totéž, jakýsi bezpohlavní výtvor poslední módy. Jen když je to moderní! Co je moderní nebo módní je všecko krásné i kdyby bylo sebe ošklivější.“

„Z tebe se stává, doktore přísný kritik, moralista.“ „I ne, nikterak, mám porozumění pro všelicos a chápu ledacos. Dobře jsem to řekl? A taky jsem pochopil, proč naše dámy podléhají tak snadno výstřelkům módy. K tomu ale musím předeslat, že galantní Francouz nazývá krásná děvčátka „roztomilými husičkami.“ U nich to není posměšek, nýbrž lichotka.

A znáte, tuším to naše přísloví: Když se jedna husa napije, pijí včecky? Nuže, tady je to: když jedna dáme přijde s něčím novým, chtějí to mít všecky. Inu je to módní. A ještě něco. Když si tak někdy na návsi dvě sousedky spolu živě sklepnou, ze malou chvíli je obcházejí dvě, tři husičky a štěbetají lehýnce po nich, ono se jim to ženské káchání líbí. Jak vidíte, je tady podoba a příbuznost nepopiratelná.

V tom přirovnání není posměch ani pohana, milé dámy. že je husa hloupá, to je jen starý omyl a předsudek. Už to naše přísloví: Dočkej času, jako husa klasu přičítá huse moudrost zrovna šalamounskou. Ó, husa není hloupá a kus srdce v těle.

Je také krásným ptákem a někteří národové je chovali jen pro jejich náramnou krásu. Římanům, jak známo, zachránila kapitol a svatý Martin měl taky něco s husou, zač se potom stal biskupem v Toursu a od té doby má husa o sv. Martině posvícení, totiž vykrmí se slavnostně, a pak se o sv. Martině slavnostně zabije a ve vší slávě se sní.“

„No, tohle je divná sláva, nechat se sníst,“ smála se děvčata. „Ó, husa ví, co se patří a dovede se obětovat pro větší slávu svého patrona a světce.“ „Tys nám zde, doktore uspořádal učenou přenášku, jakoby ses připravoval k disertační práci pro získání doktorátu,“ posmíval se mu Vančura.

„To už mám za sebou, doktorem jednou jsem a doktorem zůstanu. Ale to já jen zde kvůli slečnám, abych je přesvědčil o své vážnosti a opravdovosti s těmi husami a módou,“ vysvětloval s komickou vážností.

„My nepochybujeme o vaší vážnosti a dobré vůli, ale vaše moudrá řeč je pro nás příliš učená, musel byste to vzít trochu populárněji.“ „Co dělat,“ povzdechl si doktor. „Když Vám Bůh dá jednou vysoký titul, dá i vznešený rozum. S tím je těžký boj.“

Tak se bavili a žertovali až na rohu u nár. divadla se rozešli. Doktor s Albínkou se dal vlevo podél starého ústavu slepců k Údolní ulici, Helena s Hildou Menšíkovou vpravo po Kiosku a Nové ulici a vančura s Bětuškou šli svou oblíbenou cestou, ten malý kousek po Veverské a napříč Dvorskou ulicí a pak na Giskovu a pod akáty tam podél starého hřbitova.

Šli pomalu, nespěchajíce a užívali té klidné pohody časného podvečera v tom tichém zákoutí pod akáty a v tom pološeru řídkých luceren. To byly tiché chvíle, které patřily jen jim. Mlčeli, držíce se zlehka za ruce, ale rozuměli si dokonale, „hovořily spolu mlčky.“ Tato chvíle jim byla dvojnásob milá po příliš hlučném dohovoru s doktorem.

Bětuška se pomalu zotavovala z té rány způsobené úmrtím matčiným, ale byla bledší než jindy a oči jakoby se jí zvětšily a prohloubily. Byla vážnější a zřídka kdy se doopravdy usmála. I doktorova povídavá rozmarnost ji nechávala vážnou. Její smutek tkvěl více v srdci než na zevnějšku.

Nebyla jako její sestra Helena, která přes okázalý smutek v oděvu příliš si tu ztrátu k srdci nepřipouštěla, jak se zdálo, a ráda se zasmála doktorovým šplechtům.

„Tan tvůj kolega je nějaký povídálek,“ řekla po chvíli. „Ano, je to veselá povaha, dítě hor a lesů. Ten nikoho nezarmoutil. Ale dobrý člověk, upřímný kamarád. I takoví lidé musí být, jinak by svět vyhlížel příliš smutně a utrápeně. Smutná duše vysušuje kosti, to říkali naši staří.“ „Mně se nelíbí, je příliš hlučný.“ „Ale dovede být i vážný, když je třeba. Kdo může za svou povahu? Každý jsme jiný a svůj.“ „Ten asi ještě nepoznal v životě co je to bolest. Jsou takoví milánkové štěstěny, kterých se nikdy nic nedotkne a žijí jako na výsluní.“ „To je možné, ale myslím, že na každého čeká někde jeho křížek. Život není tak shovívavý, aby někomu odpustil jeho Kalvárii. Přijde-li to na takového později nebo ve stáří, tím hůře proň.“

„Jenže někomu nakládá těch křížů příliš brzy a příliš mnoho,“ povzdechla si. „Já vím, ale co dělat? Ty však se tomu zármutku příliš poddáváš. Měla bys být trochu veselejší. Co je to platno, jen se tím ničíš.“ „Já už asi jiná nebudu,“ řekla smutně. „Ó, budeš, jistě budeš, uvidíš. Však ono to časem přebolí a rána se zacelí, a zase budeš tou hezkou, milou Bětuškou jako bývalas dříve,“ mluvil teplým, srdečným tónem, tiskl její ruku a zahleděl se jí do očí, do těch smutných, temných očí.

„Je těžko zapomenout a ani bych nechtěla zapomenout. Nechci být jako Helena, ta zapomíná až příliš snadno a rychle.“

„Inu, jsou takové povahy, kterých se nikdy nic příliš nedotkne, a snadno se přes všecko přenesou. Kdo by jim to mohl zazlívat? Každý je takový, jaký právě je. A někdy opravdu je i lépe zapomenout a příroda bývá tak milosrdná, že zahalí duši člověka rouškou zapomnění, vezme mu paměť, nebo co by z něj jinak bylo? Musel by se utrápit. Tak je to děvčátko milé,“ doložil, když stanuli na konci Giskovi ulice a za posledními akáty, vroubícími prázdnou vozovku ulice, tam kde se křižovala s projektovanou ulicí Kotlářskou. Zde leželo před nimi celé to širé a prázdné prostranství, od starého hřbitova až po vojenské baráky a od nové techniky tam dolů k továrnám Austrie, Moravii a Brandovce.

Širá, bílá, zasněžená pláň, jiskřící v matném přísvitu hvězd. Bílé ticho v okruhu města.

„Pohleď, Bětuško, jak hvězdy krásně svítí, Která je asi naše?“ „Já bych raději chtěla vědět, která je maminčina.“ „Stále vzpomínáš, nemůžeš se od těch vzpomínek odpoutat?“ „Když je to tak těžké. Zármutek i bolest jsem již v sobě překonala, ale něco ve mně zůstalo. Cosi ve mně vyhaslo a ztvrdlo, že se nemohu z ničeho radovat a vše se mi zdá takové cizí, vzdálené. Jako bych tam k tomu všemu nepatřila.“ 

„Všecko, Bětuško, i já? Tak ses změnila? Tázal se smutně a tiskl ji ruku, která se zimomřivě chvěla.

Dívala se ku vzdáleným hvězdám a mlčela. „Nuže, co mně odpovíš? Jsem ti taky lhostejný nebo dokonce protivný?“ Pohlédla naň smutně a v očích se ji chvěla vláha. „Ty ne, Pepánku, kdyby všichni, ty ne,“ vzlykala. Přitáhla hlavu na jeho prsa a rozplakala se usedavě, tichým, bolestným pláčem, slzami hojně skropeným.

Přivinul jí k sobě a hladil ji konejšivě po vlasech. „Má milá holčičko, dívenko moje drahá,“ šeptal něžně. Plakala, ale slzy měly moc blahodárnou. Se slzami jako by odplývalo vše, co ji v duši tlačilo a ji veškerou radost ze života.

„Je ti lépe? Tázal se, když po chvíli slzy osušila. „Ano,“ zašeptala. „Musí být lépe, musím to v sobě překonat. Je třeba žít, pro sebe i pro jiné.“ A jak tam stáli, v tom bílém tichu, uprostřed bílé sněhové pláně, pod rozevlátými hvězdami, k sobě přituleni, cítili, že k nim přistupuje tichý konejšivý mír.

---------------------------------

Suk se vrátil ze svého krátké opožděné dovolené celý změněn. Nejen že byl pobledlý a shrbenější, ale i jinak ta choroba zanechala své následky.  Čelo mu prorylo několik vrásek a kol úst se táhly dvě rýhy, které dodávaly jeho tváři výrazu zatrpklosti a dělaly jej mnohem starším. V jeho světlých očích nebylo již toho ironického a cynicky posměšného výrazu, s nímž tak často doprovázel svá slova a uváděl někdy do rozpaků.

Jeho pohled teď býval široký a nepřítomný a ztrácel se v dálce. Mluvil málo a vyhýbal se přímému hovoru a důvěrným otázkám, zvláště o své nemoci nechtěl hovořit a všetečné otázky pomíjel mlčením.

Často sedal s cigaretou v ústech s přivřenýma očima, sledoval obláčky dýmu nebo zíral oknem do dvora a na ten malý kousek modré oblohy, tam nahoře a tak trval nehybně s vyhaslým oharkem v koutku úst a mlčel zarytě a myslil, Bůh ví nač. Myslil vůbec na něco? Jen jedno mu zůstalo, housle, které dříve opomíjel, ale teď se k nim často vracel a hrával ty svoje tesklivé a žalobné fantasie, které lhostejnému posluchači nic nepovídaly, ale zasvěcenci prozrazovaly tak mnoho.

Ozývala se v nich stále ta žalost a zoufale tesklivá věta, to beznadějné tápání s otázkou: Proč? Proč Bože můj, proč jsi stvořil, proč jsi dopustil? „Čím srdce, čím jsi zhřešilo? Můj Bože, tolik bolu!“

A jindy zase se utápěl v melodii národních písní a nořil se do minulosti, vracel se ke svému dětství na rodný statek ten v té vesnici v úrodném Polabí, k tomu šťastnému, čistému a radostnému dětství, které minulo tak rychle jako sen.

Tehdy se zase viděl bezstarostným dítětem a bujným chlapcem, který se vesele proháněl po dvoře statku i po těch rodných lánech, v tom malém omezeném světě, který stačí sedlákovi a činí jej tvrdým a pyšným na to své království. „To všecko je moje a zde jsem pánem já, jenom já!“

Tam se rodí naši selští furianti, tvrdí, paličatí a neústupní.

„Nač myslíš, Václave?,“ vyrušil jej někdy Vančura, když tak trval ztracen sám v sobě. „Vzpomínáš, nač?“

Tan jen pokrčil rameny a mávl odmítavě rukou. „Není nač vzpomínat a je někdy lépe ani nevzpomínat. Někdy je lépe být tupým jak vůl na poli, než se ptát: Žiju, piju, jím? Snad, možná, sotva, nikoli,“ recitoval Vrchlického ironicky. Chtěl se vrátit svému posměšnému způsobu hovoru, ale nedařilo se mu a jeho zasmušilý pohled napovídal něco jiného.

„Není minulost, je ji budoucnost a ta je důležitější.“ „Co je do budoucnosti, když v ní nevidíš  jasného cíle a nemáš se v ní oč opřít?“

„Tak ty nejsi spokojen se svým budoucím postavením? Měl bys přece tak pěkné chance, dobře kreslíš, maluješ.“

„Raději maluji, než kreslím. Ale to je málo. Kdyby mě i malování těšilo, nemohl bych své zálibě hovět a rozvinout ji, pokládat výkresy a plány barvičkami dovede každý natěrač. Je to jen řemeslo, nic víc.“

„Naše zaměstnání a povolání je vůbec jen řemeslo, trochu lepší řemeslo, to je pravda. Myslím, že každé povolání je řemeslem, pokud se provozuje pro výdělek a pro kus chleba. Ovšem je taky umělecký průmysl a umělecká řemesla, kde se mohou rozvinout a uplatnit i sklony umělecké, i ve stavitelství ještě více v architektuře.

Ovšem takový venkovský stavitelský mistr k tomu mnoho příležitosti nemá a mastí si ty svoje rodinné domky docela sériově.

Co dělat? Dali jsme se na řemeslo, buďme tedy dobrými, poctivými řemeslníky. Vložíme-li do toho trochu toho vkusu a citu pro krásno umělecké, dobré to bude.“

„O to mně zde nejde. Mně se jen zdá, že jsem se minul s povoláním. Měl jsem zůstat rolníkem. Myslím, že tam je moje pravé místo. A pak by se nebylo stalo to, co se stalo, mohl jsem být jiným člověkem. Teď už je na to pozdě a pozdě je začínat něco jiného v mém věku. Musím to dotáhnout ke konci, když jsem již tak daleko, již kvůli otci a lidem, aby neřekli o mně, že jsem ničema, povaleč a budiž k ničemu.“

„A jak jsi pořídil doma?“

„Celkem dobře, ačkoli jsem musel vyvinout slušné řečnické umění, abych upokojil jejich přílišnou zvědavost. Otec se na mne divně podíval, když musel za mne platit ten peprný účet za nemocnici. Myslím, že mně tuze nevěřil a podezříval mne. Zůstalo to přece pod pokličkou a jsem rád, že je tomu tak. Ušetřil jsem hanby jej i sebe.

A vůbec už by mně asi taky rád viděl paty, stál jsem jej již mnoho peněz. No, ještě půl roku a pak postavím se již na vlastní nohy, ať rád nebo nerad.“

----------------------------------------

Blížil se konec pololetí a práce bylo ve škole více než dosti. Vše, co bylo promeškáno, muselo se dohánět, dokončovaly se zanedbané výkresy a k tomu se nastavovaly polední pausy i hodiny, „pofajrmutě,“ po zednicku řečeno. I prof. Wenzel – Dóda měl co dohánět. Kromě povinné, předepsané látky pro tento semestr, musel probírat nedokončené partie po prof. Raškovi od minulého roku, část kleneb, celou partii schodů i něco kanalizace i bylo toho až nad hlavu.

Starý Dóda si nervosně popotahoval šedivé kníry i bílou bradku, pobíhal s lejstrem mezi lavicemi, rozčiloval se, popoháněl mládence a jeho „toť jsem Franta,“ a notabene „A eventuelně,“ mu přeskakovaly přes ohrádku zubů každou chvíli. Bylo to jako závodní tempo před finišem, jen doběhnout, neopozdit se a nepadnout před cílem.

Byl to takový běh s překážkami a cíl, to byla závěrečná konference, kde hrozilo nebezpečí postupek reparátu nebo i propadnutí.

Proto Dóda se tolik rozčiloval, popoháněl mládence, pouštěl na ně hrůzu a strašil je časnými i věčnými tresty.

Ale nebyl Dóda tak zlý a i když se nejvíc rozčiloval a hrozil, vždycky ještě nakonec podal pomocné břevno ve formě několika záchranných otázek, takže se postižený a ohrožený přece jen nějak té , „stačky“ doodpovídal.

A přece jen se stalo něco, co mělo nemilé a smutné následky, ale „o tom až potom.“ Sukovi Dóda přál pro tu jeho zběhlost v kreslení i virtuosní ovládání štětce, pro jeho smysl pro správnost linie i barevný odstín.

Suk když se dal do malování, ponořil se do své práce s celou duší, zapoměl na vše a jeho barvy mluvily a zpívaly „sedmkousků,“ jak říkal doktor. A jeho pero mělo jistotu i hodný švich mistra Aleše.

Proto Dóda někdy přimhouřil oko, když Václav trochu „plaval“ v teoretických zástojích.

I doktor Chudoba mu projevoval jistou blahovůli, snad pro jeho příbuzenství se slavným virtuosem, možná i proto, že se tehdy před ním tak pokořil a obnažil. Za to mu teď hleděl darovat odvahy svým vtipkováním a jízlivým posměškem, tou attickou solí, kterou kořenil tu někdy nemastnou kaši vyučování.

Suk to vše snášel trpělivě a usmíval se zdvořile, i když ty vtipy byly trochu kousavé. Chudoba byl již takový a lepší špičatý vtip než nějaká dvojka, myslili si studenti.

Ale přes tu haldu nahromaděné práce neopomíjeli mládenci nikterak nezbytnou zábavu a věnovali se „svým dámám,“ pokud čas stačil.

Čekávali na ně na rohu Středovy ulice, doprovázeli je domů a občas je vyzvali k návštěvě divadla.

Divadlo, to byla jediná ušlechtilá zábava, kterou nepohrdla Albínka ani Bětuška. Navštívili tehdy spolu dvě klasické opery, Kouzelnou flétnu a Lazebníka sevilského, ve kterých hostoval Hilbert Vávra, člen a první baryton pražské opery, krásný herec s bohatým fondem hlasu, který se děvčatům líbil i přes to svoje „opeření.“ Při závěrečné scéně Papageny s Papagenou Bětuška zaslzela.

Překrásná byla scéna královny noci, kde paní Fialová zapěla svou árii nádherným zvonivým a ohebným hlasem, který zvučel jako roj stříbrných rolniček, na trůně pod temně safírovou noční oblohou se zářícími démanty tropických hvězd. Paní Marie Hýbnerová vystoupila pohostinsku v Jiráskově „Lucerně.“

A mistr Vojan ve třech tragediích: Jánošíku, ve svatém Václavu a ve Faustu. Mistr Vojan, výtečný deklamátor byl jedinečný ve svém podání, kdy již svým zjevem a prvním vlídným slovem si dovedl podmanit a naklonit i své nepřátele, ty ubožáky, kterým jeho matka tak krutě ublížila, dala je oslepit v odměnu za to, že uškrtili sv. Ludmilu, kteří proklínali celý její rod a přesto při jeho prvním laskavém, lahodném slově: co pak se stalo mým stařečkům,? byli tak překonáni, že zapomínajíce na své zmrzačení, byli ochotni jít za ním, kamkoli by je vedl.

Navštívili i Smetanovy opery „Hubičku,“ Tajemství,“ kde hrála Vendulku paní Svobodová, choť profesora, přesto stále ještě první soprán a přední hvězda brněnského ensemblu.

V „Afričance“ vystoupila v roli zajaté indické princezny (Afričanky!), kde jejím partnerem byl Karel Wazmuhl, první hrdinský tenor, nádherným hlasem, jako rozhoupaný zvon.

A byly i ještě jiné věci, kterých neopomenuli navštívit, jako kupř. dramata: Průlom, „Nora, „Debora,“ kterou hrála paní Šulcová, s partnerem Jičínským, jako mlynářovým synem.

Viděli i manžele Pechovy, jež v rolích charakterních a paní Emmu, jejíž drobné postavičce výborně slušely role naivek a malých děvčátek.

Bylo toho dosti co poznali za tu zimu na prknech a může se říci, že svůj čas darmo nepromarnili. A viděli ještě jiné věci. Na příklad ty vzdušné letecké produkce francouzského pilota Pekouda (Brňané z předměstí říkali Begód), který se produkoval v Brně na Blériotově jednoplošníku na  němž Blériot přeletěl poprve kanál la Manche.

Pegoud byl si první letec akrobat, kterýá lítal jako vlaštovka, tvořil vývrtky, sklopky, „Svadlý lístek, „ loping a jak se ty letecké akrobatické kumšty jmenují. Jeho produkcím přihlíželo deseti sice diváků, tam za Královým Polem, stranou dragounských kasáren, na holých oranicích i okolních návrších nad Žabovřeskami a Král. Polem, nedbajíc mrazu, zimy a zábnoucích nohou.

Před dvěma lety lítal v Brně Polák Warchalovský, vídeňský inženýr, ale jeho lety byly ještě těžkopádné a neumělé, jen přízemní, lítal i ing. Kašpar, ale tohle s tím Pegoudem, to bylo opravdové letecké umění a na tehdejší dobu unikum. Byly i výstavy, např. výstava návrhů plánů na budovu nár. divadla v místnostech zemědělské rady na Veveří ulici i výstava děl a rukopisů A. Komenského v Archivu (v suterénu) v domě Zemského výboru, bylo toho dost nač se dívat.

Bětušce, dříve domácí Popelce a chovance německých škol se teď otvíraly nové obzory, poznávala nové věci, jinak chápala, četla vybrané knihy a její duševní svět se rozšiřoval. K tomu ji pomáhal nejen Vančura, ale i Albínka, s kterou se blízce spřátelila, ta vážná, moudrá Albínka, která dovedla nejen krotit prudkého a výbojného doktora, ale svým milým, laskavým hovorem tišit zármutek a budit naději a odvahu.

Bětušce se při tom jasnily oči, líčka se zardívala, byla veselejší a často i veselý smích jí vkouzlil ty něžné dolíčky v líčkách, jako dvě sněženky, které měl Vančura tak rád.

Tolik toho bylo nových dojmů, nových svazků a přátelství, že to ani jinak možno nebylo než aby pomalu zapomínala a cítila se šťastnější a spokojenější. Mládí má svá práva a mládí se nedá potlačit.

-----------------------------------------

Stalo se a pravda je to jistá! Zablesklo se v dálce, zahřmělo, ale neuhodilo. A přece, z malé příčiny, velké následky.

To bylo krátce před pololetím, když přišel Dóda do třídy nějaký nesvůj. Čistil si nervosně skřipec, popotahoval kníry, čechral si bradku a zbytky vlasů, ve tváři měl nějaký zklamaný a omrzlý výraz a připomínal tak trošku krále Leara, zahubeného nevděkem svých dcer. A ba, ano, nevděk světem vládne i tímto naším na průmyslovce.

„Milí hoši,“ začal, „dostal jsem dopis, dopis anonymní, ale jaký dopis! Že jej psal někdo z vás, to je jisto a nebylo by ani těžko zjistit pachatele, ne ovšem podle rukopisu, protože ten jistý si dal dopis napsat nějakou děvečkou v hospodě,!“ řekl opovržlivě a pohlédl letmo a významně k lavici repelentů.

„Přečtu vám jej,“ doložil, vytahuje lacinou, utahanou obálku. „Tedy: Pane Wenzel! – Jaké oslovení!  Už nei ani pane profesore, nábrž, pane Wenzl, - Pane Wenzel, vy nás proháníte, štvete nás a hrozíte nám dvojkou, propadnutím a reparáty, ačkoliv se snažíme ze všech sil, abychom vám vyhověli. My bychom neradi ztratili rok, ale když pak sde něco stane a vy si pak ---připište následky!!! – Ty následky se třemi vykřičníky, dvakrát podtržené!

To je pohrůžka, mně! Něčeho takového bych se nikdy nenadál, ani jsem si toho nezasloužil. Nejsem žádný Baškyr ani lidojed a nikdy jsem nikomu vědomě neublížil a že jsem byl někdy přísný, bylo toho třeba.

Už vyučuji pětatřicet let a pod mým vedením vy\rostla celá generace mladých mužů a jsou z nich vážení a platní členové lidské společnosti a odborníci na slovo vzatí a nikdy se mi nic podobného nepřihodilo, až teď. Inu, nevděk světem vládne.

Tímto anonymem jsem obdržel ránu, která mne bude dlouho bolet, a já taky z toho odvodím důsledky. Vzdám se profesury a odejdu do pense, hned nyní od pololetí. Moje místo ve třídě a vůbec i na ústavě zaujme pan profesor Syřiště a vy to budete mít tedy lepší, když jste se mnou nebyli spokojeni,“ doložil ironicky. Prof. Syřiště byl znám svou tvrdostí a přísností.

Hoši zůstali jako zaražení, něco takového je nikdy ani nenapadlo. Tak Dóda je chce opustit a už je nepovede k maturitě.

Pohlíželi na sebe bezradně a nejistě a ozývalo se nespokojené hučení a k jednomu místu v rohu učebny se obracely výhružné pohledy. Všichni uhodli na ráz, kdo byl pachatelem. Kalla. ten potměšilý Kalla, který tam teď seděl přikrčen a díval se zarytě svýma temnýma, žabíma očima před sebe.

Všichni cítili, že se musí něco stát. Vyhledali očima Uherku a dávali mu významný pokyn. Uherka porozuměl. Byl primus ve třídě a v důležitých okamžicích mluvčím celé třídy. Kývl na svého souseda Smejkala a šli spolu ke katedře za profesorem. Celá třída k tomu povstala, tak jak se to dělo obyčejně při gratulacích pánům profesorům.

„Pane, profesore, my litujeme toho, co se stalo, a odsuzujeme takové jednání, na němž nemáme žádné spoluviny. Přece však se omlouváme za nízký čin toho viníka a prosíme, abyste zůstal i nadále naším profesorem a provodil nás až k maturitě, neboť si vás vážíme a máme k vám důvěru.“

Profesor chvíli pomlčel a ve tváři mu to cukalo, zamrkal podezřele očima a očistil si skřipec v rozpacích. Bylo vidět, že jej to přece jen trošičku dojalo. Ale pak nasadil přísnou tvář a řekl: „Ne, hoši, nenamáhejte se. Moje rozhodnutí je pevné a dobře uvážené. A pak, jsem již stár, mám svých dobře počítaných sedmdesát, sloužím již několik let přes služební povinnost a nějaký oddech jsem si dobře zasloužil.

Už bych stejně odešel co nejdříve a tak odejdu nyní při této příležitosti. Ještě bych prožil rád těch několik zbývajících let svého života v klidu. A vám přeju mnoho štěstí. Buďte hodní, pilní a dělejte svému cechu čest,“ doložil s nucenou veselostí a nebylo mu právě do smíchu.

„A co vy, Kallo, jak daleko jste se svou prací?,“ obrátil se s prudkým posunkem ke Kallovi. Tento obrat byl tak nečekaný a překvapující, že Kalla sebou trhl a vyskočil jako vylekaný zajíc s postrašeným a nejistým pohledem.

V profesorově otázce i gestu se zračilo vědomí Kallovy viny i celé pohrdání i opovržení nad jeho skutkem. Dóda však byl kavalír a gentleman. Více neřekl a už se více o celé záležitosti nedotkl. Ale Kalla cítil, musel cítit celou tu nízkost a zbabělost svého činu.

A profesor byl gentleman až do konce. Nemstil se Kallovi, nepronásledoval jej, dal mu slušnou známku a nechal jej projít. Zachoval se tak jak by se málo který učitel v takovém případě k žáku zachoval. A jeho kolegové? Žádný jej přímo nenapadl a neobvinil, ale dávali mu ne jen svým jednáním a narážkami své pohrdání a opovržení. Myslím, že každý jiný by skončil jen utkáním a soubojem na facky. Kalla byl hromotluk a spory vyřizoval nejraději tím způsobem.

--------------------------------------------------

Ve druhém půlletí bylo to vše tak jak Dóda – Wenzel předpověděl. Vzdal se profesury a šel do pense. Ale nezapomněl. Docházel často do ústavu, aspoň se podívat, neboť je těžko najednou opustit známá místa a své působiště. Zvyk má železnou košili, říká se a i tomu koni – tahounu, který přestal najednou pracovat se stýská u plného žlabu, smutně hrabe podkovou a rád by ještě vyjel do světa.

I Wenzlovi se stýskalo a docházel podívat se, pohovořit si s mladšími kolegy, osvěžit své staré srdce aspoň tím pohledem na místa svého působiště.

Jeho místo zaujal profesor Syřiště. Ale to už nebyl starý dobrák Dóda. Byl jiný ten Syřiště – Sirka. Ještě poměrně mladý člověk, elegán, s tmavým knírem, s houštinou tmavokaštanových vlasů, na temeni maloučko řídnoucích, s tmavýma, hlubokýma očima a s tváří jednobarevné jemné pleti. Ty oči však byly studené, až mrazivé a zřídka kdy se v nich objevily jasnější jiskry a to jen ve chvíli hněvu a nebylo dobře tomu, kdo je vyvolal. Jeho hlas byl takový jednotvárně studený a zněla v něm kousavá ironie.

Jeho oblíbeným úslovím bylo: že jo, že jo! To slovo bylo zároveň i rozsudkem a nebylo proti němu odvolání.

Se Sirkou nebylo radno třešně jídat a nebylo zdrávo tomu, na koho si jednou zasedl! Do třídy přibili ještě dva repelenti, Cimbálník a Holík, tento synek z hospody v Sebranicích na Kunštátsku.

Holík syn venkova a hospody jím zůstal stále. Chodil v botech shrnovačkách s holínkami a ve tchoří beranici a čerta se staral o to, co kdo jeho chůzi řekne. Jemu to bylo tak podobné a na úsudek ostatních se vykašlal.

Na ústavě to šlo zase se svým tempem ku předu, hoši načali novou  sice tu poslední brázdu a táhli ji vytrvale a trpělivě dále, pod novým „hospodářem“ Syřištěm.

--------------------------------------

Zima pomalu mizela. V druhé polovině února po šesti nedělích tuhých mrazech se poněkud oteplilo, nejsilnější mrazy povolily a slunce začalo hřát, pod jehož teplými paprsky za poledne sníh pomalu mizel na střechách i po polích, kde se tu a tam již ukazovaly hroudy černé oranice.

 

V krytých zákoutích bývalo v poledne tak teploučko a vrabci na poprsní římse strojírenských dílen se hašteřili a popelili docela neostýchavě a čepýřili pocuchané peří, a bývalo tak jakoby již táhla tucha blízkého jara krajem.

V suchém a vybledlém drnu školního dvorku a zahrádky hledalo oko mermomocí stopu snavé zeleni. Brzy, příliš brzy – vždyť noční mrazíky nedávaly ještě zapomenout, že paní zima ještě dosud drží vládu ve svých tvrdých rukou. Leč za poledne, když se postavil v okně chodby do ulice, tam to slunce tak lahodně hřálo, hladilo a laskalo, že s přivřenýma očima mohl se oddávat radostným přeludům a vidinám, zaléván lahodnými paprsky mazlivého sluníčka.

Protější fronta ulice však byla ještě stále chladná, potemnělá a mrazivá, tam sluneční paprsky nemohly a i ten balkon byl prázdný, opuštěný a jeho květinová ozdoba byla ještě stále dobře uschována.

Koncem února přišla však náhlá a prudká obleva, zadul vlahý vítr, přišlo několik teplých dešťů a nastalo prudké tání. Sníh mizel vůči hledě, sežírán teplým větrem, s hor se přihrnuly přívaly vod a ledy na řece se pod prudkým náporem vln lámaly a tříštily a odcházely rychle dolů po proudu.

Přišlo to všecko tak náhle a rychle. Koruny holých stromů se prudce zmítal\ ohýbaly pod náporem divokého větru, který hučel a zpíval jako obrovské varhany a od řeky sem doléhaly trhavé a dunivé rány praskajících ledů, které se drtily a tříštily, kupily na sebe a stavěly před překážkami a pak smetaly vše, co se jim stavělo v cestu.

Na mostě před učitelákem postávaly zástupy zevlounů, pozorujíce odchod ker, které se s drtivým šramotem třely o pilíře mostu, jež vzdorujíc nesmírnému náporu potměšilého živlu, chvěly se tichým úsilím.

Po několika dnech bylo po všem. Sníh roztál, ledy odpluly, vyjasnilo se i řádně oteplilo a povíval vlažný jižní větřík, vysušoval cesty i tole a nivy a vyprahlém, šedém drnu kouzlil pomalu stopy svěží jarní zeleni.

Krásně začínalo jaro toho roku a krásné bylo na „svatého Řehoře,“ nebylo sedláka, „který neoře,“ orali všichni a seli, mořili to sémě do té odpočaté matičky země s nadějí v novou úrodu ne ten „náš chléb vezdejší.“

Orali i v Černých Polích na tom návrší nad technikou, na svahu Kravího kopce a nad Žabovřeskami i na tom širokém lánu ku Brandovce. A bylo krásně teplo, vše se dařilo, klíčilo i rostlo a na Panny Marie už se osení krásně zelenalo a vlnilo se a čeřilo v čiperném vánku, jedna radost. A nade vším nebe jasné, modré, se skřivánkem i jeho jásavou písní.

Pupeny na stromech a keřích pomalu bobtnaly a nalévaly, chystaly se k prvému rozpuku a dole v zátiší jejich kmenů a křovinatých houštin otvírala se opatrně a stydlivě očka prostých dětí mladé vesny: fialky, sasanky, sněženky, podléšky, anemonky.

Ožily zase parky na upravených cestičkách se objevili první procházeči v jarních převlečnících a kostýmech, rybníček za pavilonem v Lužánkách zbaven nepříjemné pokrývky spadlého a nahnilého listí, zaleskl se zase čistou hladinou, promluvil i ten malý vodotrysk svou bublavou písničkou.

Lavičky vůkol bývaly zase četně obsazeny a na hřišti zase vesele povykovaly hravé děti, které radostně poháněly své obroučky a vymršťovaly míče a diabola.

Teplé jarní sluníčko kouzlilo divy, a kdo mohl, každý se rád vystavil jeho laskavým pocelům a užíval jeho vlahé lázně.

I ten páv tam stranou za pavilonem a nad skleníky v korunách statných jilmů posedávající se radoval z nově procitající a rodící se přírody a plnil každého podvečera vzduch svým drsným pokřikem.

Příroda lákala a volala tam ven do volného kraje a vyvolala i naše průmyslováky. Nebyla to ovšem jen příroda sama, byla to i nutnost a část vyučovacího programu.

Bylo to praktické vyměřování, geodesie pod vedením prof. Kamila Fialky. Kamil Fialka „Kiamil paša,“ jak jej nazval Vašíček podle jednoho pašete tureckého z balkánské války, byl mladý profesor, trochu nafoukaný a domýšlivý. Protekčním, říkali hoši, syn vládního rady a inspektora odborných škol.

Myslil si o sobě příliš mnoho a o starých profesorech, jmenovitě o Welzlovi, se vyjadřoval pohrdlivě. Jsou prý málo energičtí, mazlí se příliš s žáky a „bojí prý se mu dát otázku, aby mu neublížili.“ „Mně se to nastane,“ chlubil se. „Dostaneš otázku, umíš-li, dobrá, neumíš-li, pojedeš a žádné ohledy a milosti.“

Pouštěl hrůzu a chtěl „dělat nohy,“ ale na naše mládence byl přece jen krátký. Opřeli se mu jako jeden muž a když jednou místo praktické vycházky, když byl krásný teplý den, nařídil zbytečnou písemku, hoši seděli se založenýma rukama jako mury hradné, se zachmuřenou tváří, anižto by hnuli prstem, po celou hodinu.

Něčeho takového se pan Kamil nenadál. Ať se namáhal sebe více, pouštěl hrozby i sliby, mládence k poslušnosti nepohnul.

Mstil se potom tím, že zkoušel theorii vyměřování každou hodinu a praktické vycházky zastavil. Ale tím potrestal nejvíce sebe, protože to byla největší otrava a hoši se jen podšitě usmívali.

Staré doubky se těžko ohýbaly a na takové staré kozáky, on, mladý Kamil přece nestačil. To nebyl Syřiště, ó, ten se dovedl mstít. Však k tomu ještě přijdem.

Bohužel, ta první geodetická vycházka se nepříliš dobře vydařila. Bylo to tehdy na zlomu toho krásného jara, kdy se počasí začalo radikálně měnit a nastávalo období prvých ledových mužů, jak to obyčejně bývá.

Obloha se zachmuřila a zafoukal ledový severák a z mračen těhotných sněhem, se načínaly trousit ledové hvězdičky.

Tehdy mládenci cestou přes Kraví vrch k Císařskému lesíku ohrnovali límce zimníků a stahovali beranice přes uši a foukali na prsty, které se příliš lepily na kovové součástky trasírek, latí a nivelačních strojů.

Tam v dolíku na pokraji lesíka na tom volném výhoně bylo sice za větrem, ale mládenci z dlouhé chvíle a pro zahřátí, dělali pyramidku, skákali přes kozu a kladli ohníčky z jehličí a větviček,a by rozmrazili zkřehlé prsty.

Špatinka vytasil foukací harmoniku, „basovku,“ a hrál dojemnou serenádu: „Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn!“ Vašíček k tomu křepčil tango, ale to spíše jen pro rozproudění tuhnoucí krve, než z nějakého tanečního zanícení. Nazpět šli v husté chumelenici, zavátí jako sněhuláci.

Tak se to krásné jarní počasí tehdy zlomilo a pokazilo a bylo to i k pláči i zoufání. Jako v té pohádce: Kam kročil zas ten starý led, zas kroupy, sněhy, mrazy, i rozpláče se kouzelník a sám si hlavu srazí.“

Tož hlavu si nesrazil žádný, ale mnohý potřásal rozmrzele hlavou, nebo si otloukal hlavu pěstí nad tím božím nadělením.

Přišly chumely a plískanice a zase mrazy a fujavice s divokým severákem, který přicházel tam odněkud od Baby a točil se divně v ulicích a na té pláni mezi Hády a Špilberkem.

Po cestách a chodnících zely šlápoty ve čvachtající sněhové kaši, z rána potažené ledovými škeblemi a ty stromy, ty tím trpěly nejvíc, kaštany se svými rozvitými vějířky lístků a mladičkými hrozny něžných poupat, ožehlých zpola mrazem, i ty třešně v sadech už napolo rozkvetlé a teď choulící se zimomřivě v mrazivém severáku a třesoucí se o svoje miláčky, květnou nádheru, i ty budoucí plody.

Má ta příroda někdy divné rozmary, prý je moudrá a ví, co dělá.

Tož to nevím, byla-li v tomhle tom šílení nějaká moudrost. Ba zdá se, že jen zlomyslnost.

Tak to trvalo nějaký týden a pak nastalo zase zlepšení. Příšera nové zimy byla zahnána a škody způsobené se zahojily, slunce opět vysvitlo a snažilo se ze všech sil, aby zahladilo stopy zanechané zde vrtošivým rozmarem nestálé pohody.

---------------------------------------

Mládí! Kdo by se k němu nevracel rád! Vždyť to byl květ života, ta léta dospívání, léta jinošská! Těch pět let strávených v městě, léta smutku i radosti, stesku po domově, zapomínání, učení, práce i lenosti, nadějí            zklamání, bujného rozpětí sil, chlapecké rozpustilosti a taškařin, a někdy únava, skepse a zase naděje a víra, jak to sebou život a jeho běh přináší.

Nelze zapomnět! Vzpomínky přicházejí, jdou před duševním zrakem jako běžící pás filmu a nesou sebou obrazy jasné i mlhavé, veselé i smutné, jak to Bůh dal.

--------------------------------------

Jaro! Všecky skryté a dřímající síly vzkypěly a zase to přicházelo tak vše jako dřívější léta. Ven to táhlo a pudilo, ven ze zdí městských do volné přírody, tam do okolí, ať to byly Pisárky, Císařský lesík, Kamenný mlýn, návrší nad Jundrovem, Černá Pole, Hády nad Maloměřicemi, údolí u sv. Antoníčka anebo ten vzdálený Babí lom, se svým skalnatým temenem a dvěma štíty, rozhlednami, Ostrovačické lesy, co toho všeho bylo.

To všecko volalo, lákalo, slibovalo.

Ale, bohužel, musíme říci. Do číše radosti skanula i krůpěj hořkosti. Proč nemůže zůstat vše, tak jak bylo dosud? Vystoupili jsme na vrchol Kravího vrchu a tam – v té úžlabině k Císařskému lesíku vyrůstala jakoby pře noc vykouzlená celá kolonie rodinných a úřednických domků a vilek!

Tam kde bývalo tak ticho, tak až pusto, kde nebývalo nic než holé svahy, neúrodné, zarostlé řídce vřesem a mateřídouškou, odkud nebylo vidět nic než vrchol Špilberku a kus modré oblohy, tam kde se člověk zasnil a zadumán odnášel se v myšlenkách bůh ví kam, tam vpadl nový život a ruch a bylo po idylle, to tam bylo to zvonivé ticho, ten blažený klid a mír.

Město chtělo růst i rostlo, potřebovalo prostoru a natahovalo svá chapadla. „Co je to platno, když ani čas, ani pokrok, ani růst se nezastaví a ku předu, stále ku předu velí. A přece je tu čehosi škoda a něčeho líto.“

„To zde bývalo naše, Bětuško, naše království ticha a idylické pohody a už není a nebude. Civilizace, pokrok nám je urvala, viď, Bětuško. Nelituješ toho? A myslím, tohle sem nemělo přijít. A pohleď tam naproti do Černých Polí, kde zase vyrůstá kolos, rozsáhlá budova nového ústavu slepců, tam nad tím důlem staré mrtvé cihelny. To je začátek, pak přijdou nové a nové budovy a bude se zakládat a stavět, vznikne tam nová čtvrť a snad to bude krásné, důstojné a imposantní, ale zabije to tu idyllu samoty a opuštěnosti.

A co ze všeho zbude za dvacet let, za třicet let, zde v tom prostoru pod námi, před námi a za námi? Dovedeš si to představit? To vše se změní a nebude to již, co jsme měli rádi, zabije v nás ten cit, který nám říkal: zde jsme doma, a kde nám bývalo tak dobře. To pomyšlení bolí.

Proč právě já tak musím mluvit a myslit, já, který bych se měl radovat z rozvoje stavebního ruchu a pokroku? Sám sobě nerozumím. Můj duch je konzervativní a tíhne k minulosti. Moje kořeny tkví v minulosti a v té selské tradici, která je v podstatě taky konzervativní, která se vzpírá tomu „modernímu,“ tomu duchu, který štve a pohání vše ku předu, jen ku předu. Proč?,“ zamlčel se na dlouho a mlčeli oba, stojíce na tom návrší, vzadu Císařský lesík a tu novou kolonii domků, vlevo ves Žabovřesky, vpředu před sebou a pod sebou to město, které čekalo jen na pokyn podnikatelů a spekulantů stavebních, aby posunulo svůj předvoj a zaplnilo to vše dosud volné, novými budovami.“

Maně si představoval jaké to bude. Snad to budou velké monumentální stavby, nová moderní čtvrť, zde, kde až dosud „lišky dávaly dobrou noc?“ Čemu se radovat a nad čím truchlit?

„Proč,“ odvětila po chvíli tiše ona. „Je to osud, běh švěta i života. Co zde můžeme dělat? Jen mlčet a přijímat to tak jak se nám to podává a jak to přichází i když nám to někdy bolest působí. Snad jsme někdy jako to dítě, které se naivně tázalo, proč zaorali a zničili zde ty krásné kytičky?“

„Bude zde dorůstat krásné obilí, miláčku!“ „A nač to obilí?“ „Na chleba, dítě, na ten náš chlebíček vezdejší, za který se denně modlíme.“ „Ach chléb, kytičky byly krásnější, škoda jich.“

„Je nám líto té krásy, ačkoli praktická potřeba a nutnost si žádala její zničení.“ „Ano, takoví jsme někdy, bohužel. A přece! Znáš tu píseň?“ „Kvetou máky v poli a mne srdce bolí, že tu zaorali naše místo pod topoly. Roste tam teď žito a mně je ho líto, dřív než bude pokosené, že bude uválené!“

Zpívali tiše v duetu, držíce se za ruce. Jí zářily oči a líčka se zardívala ve šťastném úsměvu. Byla zase ráda na světě a na to na vše co ji trudilo a kalilo oči smutkem, šťastně zapomněla, to zmizelo, odešlo do nenávratna. Je přece krásně na světě a život patří zase jen těm, kteří chtějí žít.

-----------------------------------------

Václave Suku, nemáš štěstí. Chtěls bojovat a zápasit o to lepší příští, ale osud ti nepřál a házel ti klacky pod nohy. Osud, který se vtělil v osobnost prof. Syřiště. Vždyť jsme říkali už někde vpředu, že se Sirkou neradno třešně jídat.

Syřiště uměl a dovedl prosadit svou vůli. Kamil se o to pokoušel též, ale ten na to ještě nestačil. Syřiště, toť jiná. Kdepak, profesor, architekt, přednosta stav. odboru. Co tě vede, Václave, s kým jsi to započal spor, chápeš? Co platno, že jsi do toho přišel jako Pilát do creda!

„Oč spor se mezi vámi zved, synu Davie?“ „To pro uťatou z vrby snět, z níž sotva život být měl, Ó!“

Suk byl, jak již řečeno, dobrý kreslíř i malíř a pracoval tak jak mu to jeho umělecký koutek v duši kázal a když se dal do práce, pracoval, neohlížeje se vpravo ani vlevo, po svém. Profesor Wenzel mu přál a ponechával mu volnou ruku, ale ne tak syřiště. Ten měl „svou pravdu, divnou pravdu a pravdivou přec!“ Syřiště, záložní důstojník, měl někdy kaprálské způsoby a podle nich prosazoval i svou vůli.

„Že jo, že jo! To je tak a to není tak. A ty, mládenečku, přikývni, skloň hlavu a poslechni poníženě. Jen neměj svou vůli a své mínění, neboť zde se nevyplácí mít svou pravdu a vůli. A zde právě Suk klopýtl, zapackoval a už se nenapřímil. O to se právě postaral pan prof. Syřiště.

Och, ten dovedl být ne jen zlomyslný, ale i zlý a mstivý. „Jak dlouho už sedíte nad tou hadrovinou a není to k ničemu!“ To neměl říkat, Sukovi právě ne, tím jej nejen zahanbil, ale i urazil a pokořil. Suk byl sice dosti otrlý, v některých věcech ale měl i citli – vé a bolestivé místo a to bylo právě zde. Ale co – dělat?

/uzpůsobil se Syřišťovým požadavkům, ale napětí mezi nimi zůstalo, jakýsi tichý boj a poraženým zůstával zase jen Suk. Syřiště byl pán a hospodář, Suk jen pohůnek, tož jaký boj a jaká vojna? Suk ji musel prohrát. Do čeho ses to, Václave zapletl? Slož zbraně, špatně se to vyplácí.

Co však je to platno, složit zbraně, když Sirka byl nepřítel nesmiřitelný a nezapomínal. Ty písemky pochybné, ty dvojky – běda přemoženým!

Suk se snažil, nevzdával se, zápasil, bojoval. Přece nepadne, nevzdá se před samým cílem. A proto táhl to jařmo a vydával veškeré síly jen aby -.

Doufejme, že nebude Sirka tak nesmiřitelný a nakonec přece jen podá pomocnou ruku, místo aby potopil.

-------------------------------------

Doufej synu, víra tvá tě uzdravila. Ach, neuzdravila, třeba byl silná víra tvá a velké doufání. „Lasciate ogni speranza – zanechte vší naděje!“

Máš to špatné, Václave Suku, smůla se ti přilepila na paty a vleče se za rebou, dělej co dělej! Narodil ses na nešťastné planetě, no, ano, tak je tomu!

Takový byl pěkný den na sklonku jara, který láká a volá: Pojď za mnou, opusť ty chladné, nudné zdi, vyjdi ven, pojď a vykoupej se celý v té zlatosluneční záři a osvěž plíce tím silným ozonem.

A lidé šli, koupali se v tom lahodném vzduchu, umyli duši v té lázni, protahovali se lenivě na lavičkách v parku, jako – nu, jako!

Vyšel si i Suk a loudal se pomalu po hlavní aleji v parku, lejstro přednášek v ruce a studoval. Však to studování bylo jen tak obrazné, vlastně jen dumal, myslil na všecko a na nic, myšlenky se rozbíhaly na všecky strany a byly vzdáleny toho předměta v přednáškách. Šel s pochýlenou hlavou, s nepřítomným pohledem, zraky jeho se jen maně dotýkaly okolních předmětů, aniž si byly vědomy jejich existence.

Stává se nám někdy, že předměty a osoby jdou kol nás, aniž by vtiskly svůj obraz na sítnici oka, oko vidí, ale mozek si to neuvědomuje.  Mysli na to, jak čas ubíhá a že se už blíží ten konec a vytčený cíl, ještě šest týdnů a pak bude konec té štvanice a zápolení se Sirkou. A potom, ano, co potom?

Myslil ještě na mnoho jiných a bezvýznamných věcí, ale zapomněl na to staré přísloví: „My o vlku a on za humny!“ 

Zjevil se tam na postranní pěšině, on, Sirka, v celé své slávě a velebnosti se svou dámou. Suk nevšímavý ke svému okolí přejel je lhostejným pohledem, neuvědomil si, koho to svou lhostejností na smrt urazil, a že to přešel kol něj sám neúprosný osud, který má v rukou jeho bytí, či nebytí. Sirka si jej prohlížela zkoumavě, zamračil se a v jeho očích se zablesklo.

Předpokládal, ba byl přesvědčen, že v Sukově chování je arogantní drzost, provokace a úmyslné přehlížení. Něco takového Siřiště nesnesl, to bylo hrubé porušení „subordinace,“ přestupek a „hřích“ ze všech nejtěžší.

Zastavil tedy, oddělil se od své dámy a přistoupil k Sukovi. Ten spadl s nebe, když před sebou najednou uzřel Sirku v celé jeho slávě a vznešenosti. Trhl sebou rozpačitě a rychle chtěl smeknout klobouk s hlavy, ač jej držek v ruce a lejstro přednášek mu vypadlo na zem. Byl tak zmaten, že i slova nutného pozdravení mu odumřela na rtech.

Sirka si jej změřila zničujícím pohledem a procedil skřípavě mezi zuby: „Že jo, vy se učíte? Že jo! Ale já vás nepustím i kdyby jste se rozkrájel!“

Václav ztrnul. Nechápal, proč mu to povídá, proč vůbec zastavil na veřejné promenádě. „Myslíte to vážně, pane profesore? Proč -?“ „Smrtelně vážně. A kdybyste zapomněl, připomenu vám to v pravý čas. Adié“

Václav za ním pohlížel s vytřeštěnýma očima a pak se hystericky rozesmál. Jeho nervy povolily. A najednou porozuměl, chápal. „Ach, už rozumím,“ volal. „Nepozdravil u vrbiček, viďte!,“ a smál se řezavým smíchem, až se Syřišťova dáma za ním pohoršeně ohlédla.

„Nepozdravil u vrbiček,!“ opakoval si tu větu z Ruberšovy povídky a smál se jako pomatený dále, až si jej kolem jdoucí podezřele prohlíželi. A pak najednou stichl, uvědomil si dosah celé té příhody.

„To je konec, nadobro konec,“ zasténal v duchu. „Marné bylo vše úsilí, námaha i lopota. Zanechte naděje!“

Kopl opovržlivě do přednášek, co se mu válely u nohou, vrazil ruce do kapes a loudal se se skloněnou hlavou dále. Je to marné, Sirka nezapomene a neodpustí mu ten smích před jeho dámou, kterým jej tak kompromitoval.

Co dělat? Vzpomněl si na domov, na svého přísného otce i na svoje pochybné a zmrhané mládí, a cítil se najednou opuštěný k smrti unaven.

Co mu zbývá teď? Co je on? Trosečník života, zbytečný na světě a nikomu potřebný. Vešel do výčepu, vypil svou sklenku jedním douškem, pal v koutku na lavici a zabořil hlavu do dlaní. Tam seděl dlouho, nemyslil na nic, nepohnul se. Sklepnice se k němu přiblížila s lítostivou a dráždivou otázkou, ale on ji zapudil surovou nadávkou. Hnusila se mu teď tak jako nenáviděl celý svět.

Hodil peníze na stůl a vypotácel se ven. Šel bez cíle, nevěda, že zde už svou hru dohrál a nemá zde co pohledávat. A pak mu kmitla myšlenka: Tille! Ano, to je a bude jediné východiště. A když vycházel z toho železářského závodu, tiskl v kapse menší balíček. Dnes zde nebyl nikdo, kdo by jej přivedl na jiné myšlenky. Dnes zde nebyl Vančura, a kdyby byl, stejně by mu nepomohl, neporadil, protože mu už pomoci nebylo. A pak zašel ještě do toho známého výčepu. „Dnes ještě naposled. Teď už na ničem nezáleží!“

----------------------------------------

Druhý den se objevila v ranních Lidovkách pod titulkem „Sebevrazi“ krátká policejní zpráva: „Strážník č. – uslyšel v noci na své služební pochůzce v parku podezřelý výstřel. Když pátral ve směru výstřelu, nalezl na lavičce schoulenou postavu mladého muže v bezvědomí, se střelnou ranou na hlavě. Sebevrah byl odvezen povozem záchranné stanice do nemocnice sv. Anny, kde se zjistilo, že zranění bylo způsobeno flobertovou pistolí menší ráže, které je sice vážné, ale bohudík nikoli smrtelné. Totožnost zraněného nemohla být zjištěna, neboť neměl u sebe žádných dokumentů.

Když se ráno Vančura probudil, bylo slunce již hezky vysoko. „Půl šesté,“ zabručel, když pohlédl na hodiny. „Už je čas vstávat.“ Protáhl se jako kocour na slaměnce, obrátil se: „Václave, hýbej se,“ zavolal na souseda, ale zarazil se. Sukova postel byla prázdná a bylo patrno, že na ní ani nikdo neležel. Co to znamená? „Paní,“ zavolal na bytnou,“kde je Václav?“

„Nevím, pane Josef. Nepřišel domů večer ani v noci. Sama se tomu divím. Patrně si zase udělal jednou dobrý den, protáhl to až do rána a teď někde vyspává. Však on se neztratí, nemějte starost.“

Vančura zavrtěl hlavou. Nevěřil tomu, že by se Václav zapomněl a právě teď, když je tolik práce. A pak ani neměl dost peněz, pokud znal jeho finance.

„Je to divné, paní. Jen aby v tom nebylo něco jiného. Na flámík nevěřím. Byl poslední čas tak pořádný. Kam by šel domů, tak náhle? To se mi taky nezdá. Aby v tom nebylo nějaké čertovo kopýtko.“

„I nepřipouštějte si tolik starostí. Páni studenti mívají všelijaké nápady. Však on se objeví, ani se nenadějete.“

„Nevím, nevím. Něco mi říká, že to nebude tak jednoduché. Ale doufejme.“

Vančura měl o Václava starost. Byl Suk nemluva a nepověděl vždy, co si myslí. Kdo ví, co se včera přihodilo a Václav míval někdy divné nápady. Jako tehdy při jeho nemoci, jen tak šťastnou náhodou, že neprovedl nějakou hloupost.

Vančura se nasnídal jen tak ledabyle a odešel do školy s hlavou obtíženou starostmi. Bylo krásné ráno teď na sklonku května, teplo a to slunce samo zlato. Jak pěkně by se to teď prošlo parkem, osvěžit plíce i mysl. Zabočil na Novou ulici a dál se k Lužánkám. Vešel do parku, prošel hlavní alej, obešel pavilon, rybníček s vodotryskem, zašel i do zadu, kde vysoké temné smrky tvořily osamělé zátiší, kam málo kdo zabloudil, procházel vše nepokojně, jakoby něco hledal.

 „Jsem blázen,“ říkal si. „Starám se zbytečně. Však ono se to rozřeší. Možná že už je Václav doma na kvartýře a bude si spokojeně chrnět.“

Vyšel konečně zase do ulice a dal se Kotlářskou ulicí vzhůru k průmyslovce. Mládenci se již scházeli, vyspalí více méně svěží, jestliže to zase některý trochu nenatáhl.

„Mládenci, dnes bude horký den, Sirka nám zatopí. Je pořádně nakatěný, viděl jsem ho. Asi se zase nepohodl se ženou. Je to tam manželství, každý táhne na jinou stranu.“

„To nebude ono, to by Sirku nerozházelo, na ty věci je on již zvyklý. Však on si taky dovede najít útěchu, ten není tak úzkoprsý. „

„Víte páni, že se v Lužánkách dnes v noci zastřelil nějaký mladý popleta? Však už je to v ranních Lidovkách. A já jsem měl tu čest vidět v noci, když ho odváželi.“

„To byl nějaký blázen. Teď se lidé střílejí pro každou hloupost. To bych neudělal, ani za uherský dukát.“

Vančura sebou trhl, když to uslyšel.

„Co pravíte, sebevrah? A že je to v novinách? „ „No, ba, už je to tak,“ přisvědčil Vašíček. „Na, tady je to, přečti si to,“ a strkal mu Lidovky pod nos.

Vančura si zprávu rychle přečetl a zahleděl se do neurčita. Mladý muž, totožnost nezjištěna. Tohle je opravdu! Je-li to možná, že by to byl Suk? O tom se musí přesvědčit. Položil noviny, chápal se rychle klobouku a pospíchal ke dveřím.

„Co je ti Vančurko, co se plašíš? A kam to letíš,“ divili se hoši. „Jdu do nemocnice, musím to vyšetřit. Omluvte mne u Sirky.“ „Ale co tak náhle, co je ti do toho? Kdo myslíš, že by to byl?“ „mám podezření, ba téměř jistotu. Více vám neřeknu. S Bohem!,“ a vyrazil ze dveří. „Ten Vančurka se zbláznil, co to do něj vjelo?,“ hlučeli mládenci rozčileně.

Vančura vyrazil ze třídy jako mladý jelen. Prošel rychle chodbou, sjel ze schodů a pospíchal rychle dolů Veverskou, téměř běžel, neohlížeje se  vrážel do chodců, zač utržil nejedno málo lichotivé epikletón, ale nedbal. Proběhl rychle „Radwitttův Plátzek,“ zabočil na Eliščinu třídu a spustil se dolů Pekařskou.

„Snad se štvu zbytečně,“ říkal si. „To není možné, aby to byl on,“ utěšoval se. Ale něco mu stále v duchu říkalo, našeptávalo, že se nemýlí.“Ale proč, proč by to dělal? Vždyť zde nebylo příčiny, opravdu nebylo.“

Ku bráně nemocnice přišel celý zpocený a udýchaný. Setřel si rychle pot a vešel rozčileně dovnitř. Zamířil k lóži vrátného s otázkou na rtech. „No, co byste rád, mladý pane,“ pomohl mu vrátný. „Promiňte, ale rád bych si něco zjistil. Přivezli vám prý dnes v noci mladého sebevraha. Mohl bych jej vidět?“ „Proč jej chcete vidět, je to váš příbuzný?“  „To ne, ale mám podezření, že je to můj kolega a přítel.“ „Nu, tak jděte do ambulance na chirurgické oddělení. Tam jej najdete.“

Prošel rychle několika chodbami, vyšel na nádvoří a zamířil k novému pavilonu, k oddělení primáře – doktora Bakeše.

„Sestřičko,“ poprosil na chodbě ošetřovatelku, mohl bych vidět toho sebevraha, co jej sem přivezli dnes v noci?“ „Toho nemůžete teď vidět, ani s ním mluvit. Má horečku a blouznil. Teď právě trochu usnul, nesmíme jej vyrušit.“ „Přece bych jej rád viděl, aspoň z povzdálí, mám tušení, že je to můj přítel. Nezjistili jste, kdo je to?“ „Dosud ještě ne. A vy myslíte, že byste jej poznal? Sečkejte tedy okamžik, přesvědčím se, bude-li možno jej vidět. Příjdu hned.“

Odešla a on zatím čekal, přešlapuje netrpělivě. Pozoroval ruch na chodbách, přebíhání sester ošetřovatelek a vnímal pachy nemocnice.  Po chvíli se vrátila a kývla naň pobízivě.

„Pojďte tedy, ale opatrně, teď usnul, musí mít naprostý klid.“ Vešli do síně a přiblížili se opatrně k jednomu lůžku. Tam ležel raněný, s hlavou obvázanou pod bílou pokrývkou a namáhavě oddychoval. Bledé ruce na pokrývce se nepatrně chvěly.

Poznal jej hned i v té ztrhané bílé, bezkrevné tváři. Ano, byl to Suk. Vančura stál u něj a dlouho jej pozoroval, ty bílé tváře, rty křečovitě stažené, ostré brázd kolem úst, zapadlé oči s černými kruhy kol a tu hlavu mizící v bílých obvazech.

Pozoroval jej vážně i smutně. Ubožáku, až sem jsi to přivedl, ale proč? Co tě tak vyštvalo, žes neváhal vložit ruku na vlastní život?“ „Je to on?,“ tázala se sestra. „Ano, je. Je to Václav Suk, studující české průmyslové školy.“ „Má rodiče, příbuzné?“ „Ano, jeho otec je rolníkem v Čechách u Čáslavě.“ „mělo by se jim to oznámit?“ „Zajisté, nechám vám zde adresu jeho bytu zdejšího i adresu jeho otce. Ostatně vezmu si to sám na starost, pošlu mu telegram.“ „Dobře, tak zařiďte to tedy, děkuji vám.“ „Je to vážné, sestřičko? Vyhojí se?“ „Rána je dost ošklivá, ale ne nebezpečná. Má protrženou kůži a poraněnou kost, a ztratil mnoho krve. Ale je to mladý člověk, vydrží to.  Měl štěstí, ten váš přítel. Už proto, že užil takové slabé zbraně a že špatně mířil. Koule se částečně svezla po kosti.“

„Ubožák. A nikdo neví, proč to udělal. Včera byl docela normální, klidný. Ale večer už domů nepřišel. Kdo ví, co jej k tomu dohnalo.“ „Snad obdržel nějakou zlou zprávu?“

„nevím, co by to bylo. Nemluvil nic? Neprozradil něco?“ „Nic souvislého. Jen opakoval několikrát slovo: sirka, a větu: Nepozdravil u vrbiček, to v blouznění.“ „Sirka? To je náš třídní profesor Syřiště. Že by ten nějak s tím souvisel?. Ale té větě nerozumím, totiž znám ji, ale v jaké souvislosti?“

„Však nám to vysvětlí, až se probere k vědomí.“ „Děkuji vám, sestřičko za ochotu. A dejte naň pozor, je to můj nejlepší přítel, téměř bratr. Však přijdu ještě dnes pozeptat se jak se mu daří.“

„Buďte bez starosti, uděláme vše, co je v naší moci.“

Vančura odešel s pochýlenou hlavou plnou neveselých myšlenek a dohadů. Co znamenala slova: Sirka a nepozdravil u vrbiček? Na to aby byl jeden detektivem. A vlastně, když se to správně a dobře uváží, nebylo by to rozluštění tak těžké, uvážíme-li Syřišťovu povahu a jeho antipatie k Sukovi. Snad se spolu setkali. Suk jej možná neviděl a nepozdravil a Syřiště ned ním vyřkl nějakou klatbu, pohrůžku. A Suk tím ztratil hlavu i rozvahu. Tak nějak to asi bylo. Z malé příčiny, veliké následky. Je-li to pravda, pak – hanba Syřišťovi. Zašel cestou na poštovní úřad, aby se zbavil té nemilé povinnosti, kterou na sebe vzal. Telegram Sukovým rodičům! Jak jej stylizovat, aby je příliš nepoděsil a přece aby poznali vážnost situace?

„Václav těžce nemocen, v nemocnici, přijeďte!“ Tak to bude nejlepší. Poznají, že případ je více než vážný a přijedou možná ještě dnes. Přijedou-li? Doufejme, že ano, jsou přece rodiče Václavovi to bude jednostejné.

Když všecko zařídil, vracel se do školy. To budou mládenci otvírat oči až jim předloží tu  pokroutku k ochutnání. A co Sirka, co tomu asi řekne? Zdali to s ním přece jen trochu pohne, je-li vinen? Přišel právě k nejlepšímu. Syřiště byl ve dveřích a opravoval nějaký výkres.

„Kudy se touláte,“ zahřměl nevlídně, když se k němu blížil Vančura s omluvou. „Byl jsem v nemocnici prosím,“ „Co tam? Jste nemocen?“ „Navštívil jsem Suka.“ „Co je se Sukem,“ trhl sebou Syřiště. „Včera byl ještě zdráv.“ „Zastřelil se dnes v noci v Lužánkách,“ slabikoval pomalu a zřetelně a díval se upiatě Syřišťovi do očí.

Jeho slova působila jako puma. Hoši odhazovali pravítka a vyskakovali překvapeně ze svých míst. „Jakže, cože? Suk se zastřelil? Jak to, proč?“ Zašumělo po lavicích.

Syřiště ztrnul jako socha a hleděl vytřeštěně na Vančuru. „Co pravíte? Suk --?“ „Ano, Suk!“ Vančura pozoroval profesora zpytavě a v jeho široce rozevřených očích byla výčitka i obvinění.

Syřišťovi bylo nevolno. Vzpomněl si na včerejší setkání, na svoji pohrůžku, na Sukův smích, kterému až teď porozuměl. Bylo v něm zoufalství beznaděje, kterému již na ničem nezáleží. „Je mrtev?,“ vypravil přiškrceně ze sebe?“ „Není, ale --,“ pokrčil rameny Vančura. Řekl úmyslně, aby Sirku potýral.

Působilo mu to krutou radost, vidět mocného pána v rozpacích, nejistotě a obavě. Ať se otřese trochu i jeho svědomí. „A neví se, proč to provedl,“ otázal se chvíli nejistě. „To snad budete vědět nejlépe vy, pane profesore,“ odtušil Vančura chladně. „Proč myslíte, že já,“ odrážel profesor poznámku, ve které ucítil osten útoku a napřímil se uraženě.

„Protože v blouznění pronesl několikrát Vaše jméno ve spojení s větou z Rubešovy povídačky: Nepozdravil u Vrbiček,“ pronesl významně Vančura.

Sirka sebou trhl a chtěl vybuchnout, ale kousl se včas do rtů. Není třeba ztrácet jistotu a důstojnost.  „Povídáte zde nesmysly, mladý muži,“ pravil pohrdavě.

„To se uvidí,“ řekl Vančura tiše a šel na své místo.

Sirka pracoval ještě chvíli, ale nějak roztržitě, pak odevzdal dozor asistentovi a vyšel. Po jeho odchodu zašumělo ve třídě, jako když píchnete do vosího hnízda. Hoši se rojili, odcházeli ze svých míst a otázky se všech stran jen pršely.

„Hele, Vančuro, je to pravda? Povídej přece!“ „Co mám povídat? Však jste četli a slyšeli.“ „Ale proč to udělal? Vždyť je to takové nesmyslné, nemožné.“ „Zeptejte se Sirky, ten dobře ví proč. Však jste viděli, jak jej ta zpráva zarazila.“ „Ty myslíš, že Sirka? Ale jak, kterak, pro pána Jána!“

„Však nám to Suk vysvětlí, vylíže-li se z toho.“ „Na to jsem zvědav. A má-li v tom prsty Sirka, pak potom -,“ zaťal Vondráček pěsti a s temnou hrozbou ve zraku se ohlédl na asistenta. Ten klonil hlavu nad výkresem a myslil si své. Jen jeho napomínavé: „Pište,“ se mísilo do rozčilených hochů.

„Sirka je dobytek a patřilo by mu naměřit tak jak on naměřil Sukovi,“ hučel Hudec. „Hobla mu,“ zavrčel doktor.

„Nesmysl, doktore, to by toho bylo. Do mraveniště ho posadit, po indiánsku.“

„Hoši, nejste tak trochu ukvapení ve svých soudech? Nevíte, co se vlastně stalo a kdo je vinen. Suk měl mít více rozumu a být statečnější. Snad Syřišťovi křivdíte,“ namítal Uherka. „Jaká křivda, kdo to říká?,“ vybuchl Ondráček sršatě. „Neznáme, co dovede Sirka? Nevíme to?Co prpvedl mně před rokem? To samé svinstvo. A stálo mně to rok, zbytečně ztracený rok. Už jsem mohl být taky dále. Známe své Papenhaimské, nic ty ho neomlouvej. „Ale nestřílel ses proto, že?“ „Nestřílel, ale měl jsem sto chutí zastřelit někoho jiného,“ cedil tvrdě Vondráček.

„Nejsou všichni stejní. Suk podlehl okamžité depresi, byl slabý. Ale věděl jistě proč. Pro maličkost to lidé nedělají, tomu nevěřte. Mám sebe tuze rád a na sebe bych nesáhl, ale dovedl bych se mstít. Tehdy jsem to neudělal, ale dnes bych neváhal okamžik. Oko za oko, zub za zub.“

„Ale pánové, jaké jsou to řeči? Mírněte se ve svých projevech,“ napomínal je asistent. „Je to přece váš představený, profesor!“ „Pane asistent, panu profesorovi všecka čest, ale my soudíme člověka. Je to velmi zlé a špatné, když profesor potlačí v sobě to lidské a je jen kantorem a byrokratem a přestane vidět v žáku člověka a svého svěřence. Nestačí být jen profesorem, mužem litery a školního řádu, třeba být i pedagogem, vychovatelem, poznat duši žáka, porozumět mu. A tomu mnozí páni nerozumějí, nechtějí rozumět.

To neplatí jen pro obecné školy, i na středních školách jsou lidé citliví, kterým je třeba porozumění a laskavého slova. A pak by se předešlo mnohému neštěstí.“

„Mluvíte příliš učeně, pane Vondráčku,“ usmál se asistent. „Ve vašich slovech je mnoho pravdy, ale v praksi je to jinak. Právě proto, že i učitel a profesor je člověk a má své chyby a sklony. Theorie je pěkná věc, ale prakse za ní pokulhává. A ukvapený soud není správný soud, nezapomínejte.“ „Vondráček se nekalupoval,“ pravil Uherka, „Ale jeho slovo o učitelích a profesorech je zcela správné a tím nám promluvil ze srdce. Doufám, pane asistente, že o našich slovech pomlčíte před panem profesorem.“ „Nejsem donašečem,“ řekl asistent suše. „Přeji každému volnost slova, ale musí se pohybovat ve slušných mezích.“

----------------------------------------

Václav Suk se zmítal v horečnatých vidinách, v noci horečka příkře stoupla a události posledních dnů se mu převalovaly ve zmatené směsici v choré hlavě a mozku. Viděl zase Siřiště s jeho dámou, který se před ním vzdaloval s posměšným posuňkem a jízlivými slovy: „Dobře, dobře, nepozdravil u vrbiček.“

Václav pospíchal za ním, snažil se jej dohonit a volal zoufale: „Vždyť já chci pozdravit au vrbiček jsem nebyl!“ Ale Syřiště unikal a změnil se nakonec v pana správce s copánkem, v třírohém kloboučku a šošatém fráčku, který volal přísně a odmítavě: „Odmrštěn jest!“

A pak zase viděl Vančuru, jak jde s Bětuškou za krásného podvečera alejí stinných břízek, po květnaté louce, viděl, jak se k sobě šťastni kloní a nad nimi zářila jasná hvězda, hvězda jejich štěstí.

A chtěl za nimi, pospíchal, ale sešel z cesty, zabloudil do bahniska močálu, bořil se, zapadal a kol něj rejdily a tančily bludičky s posměšnými a necudnými obličeji jeho bývalých „milenek.“

„My jsme tvoje hvězdy, padlé hvězdy, vidíš!“ Volaly, „Nás milovals a nesmíš se nám zpronevěřit!“

„Hvězdy a bludičky!,“ volal zoufale.“Tobě, příteli hvězdy a mně jen bludičky. Což musím utonout? Ach, běda mně, nepozdravil u vrbiček!“

Všecky ty vidiny a přeludy se mu honily chorým mozkem, děsily ho a on sebou zmítal, sténaje a třeště oči do prázdna.

Sestřička seděla u něj, držela jej za ruku a hladila jej konejšivě po čele. „Upokojte se, jsem s vámi, nebojte se.“ Po chvíli se utišil a hleděl na ni nepřítomným pohledem.

„Andělé, jsou ještě andělé,“ šeptal. „Nejsou jen bludičky bahenní!“ „Jistěže jsou andělé,“ konejšila ho. „I váš strážný anděl při vás stojí a nedává vám zahynout. „Můj anděl a moje hvězda jsou při mně. Nejsem sám, nejsem sám - - -.“

Po chvíli se uklidnil a padl v nepokojný spánek. Sestřička jej pozorovala soucitně. „Ubožák, tak mladý. Co bylo příčinou, že vložil na sebe ruku?“ Nerozuměla jeho blouznění, ale tušila všelicos. Tvrdý a smutný je ten lidský život!

-------------------------

Druhý den ráno vcházel do brány nemocnice statný venkovan. Prostředně velký, ramenatý, s prošedivělými vlasy, s tvrdými rysy v tváři a bystrýma očima, v nichž se však nyní jevil jistý nepokoj a nejistota. Byl to Václavův otec. Pravý typ českého sedláka, pyšného a tvrdého, který ví, co chce. Nad jeho hlavou přeletělo jistě více než padesát zim, ale ty jej nedovedly ohnout, ledaže mu nasypaly svého jíní do hustých, tvrdých vlasů.

Vančura mu již pověděl šetrně, co se stalo a snažil se mu logicky a psychologicky, podle svých dohadů, vysvětlit celý postup událostí, i s tím nešťastným, tragickým koncem.

Sestřička, u níž se hlásil, jej přijala s pobízivým úsměvem a uváděla jej dále.

„Jak je nemocnému?,“ tázal se jí neklidně. „Teď již dobře,“ konejšila ho. „V noci měl silnou horečku a blouznil, ale teď pokojně spí. Nemějte obav, bude zase brzy dobře,“ „Chtěl bych jej vidět,“ požádal ji.

„Můžete, ale opatrně. Musí mít klid a žádné rozčilování. Nebuďte jej a probudí-li se, tedy s ním ani mnoho nemluvte. Žádné výčitky a domluvy. Raději ho potěšte, ano?,“ usmála se ve své dobrotivé tváři. „Ano, rozumím,“ přikývl souhlasně. „Pojďte tedy,“ uváděla jej.

Starý Suk usedl vedle lože a pozoroval upřeně syna. Hleděl naň vážně a ve tváři se mu nepohnul ani sval. Nebylo v ní vidět stopy pohnutí, ať hněvu nebo dojetí a soucitu. Byl tvrdým sedlákem a byl jím i v této tragické chvíli.

Nebylo mezi nimi ovšem nikdy srdečných vztahů, mezi tímto otcem, který se vždy jevil tvrdým ke svému synu a synem, který svému otci připravil tak málo radostných a spokojených chvil. Býval Václav špatným synem a všecky srdečné vztahy mezi nimi byly-li jaké, se již dávno zpřetrhaly.

A tak zde otec seděl, pozoruje jeho bledou tvář se strhanými rysy a myslil na jeho pochybný život, na jeho špatné skutky i na tento poslední, kterým ublížil rodičům a sobě nejvíce a který jej přivedl až na okraj záhuby.

Václav se po dlouhé chvíli namáhavě obrátil a s povzdechem otevřel oči. Zrak jeho padl na otce nepřítomným pohledem, neboť duch jeho se teprve pomalu vracel z těch oblastí, kterými se procházel v horečnatých snech. Teprve až po chvíli se v něm kmitla jiskra zájmu. Pozoroval otce před sebou, nevěda ještě je-li to vidina nebo skutečnost.

„Otče,“ zašeptal, „ ty zde?“ „Ano, synu, já!“ „Ty víš?“ „Vím vše.“ „Odpusť,“ šeptal prosebně. „Odpustil jsem a není již co odpouštět. Upokoj se,“ řekl otec mírným hlasem. „Jsem špatný člověk a ty jsi tak dobrý.“ „Teď toho nechejme. I ty budeš dobrým člověkem. Máš ještě celý život před sebou. Ale nemluv o tom mnoho, nerozčiluj se. Potřebuješ klid.“ „Co maminka?“ „Lituje tě a pláče o tebe.“ „Ví, co se stalo?“

„Dosud neví, ale co na tom. Jen když budeš zdráv. Nad ostatním se netrap.“ „Děkuji.“ Václav vztáhl ruku a tiskl otcovu mozolnatou pravici a klid s mírem se mu vléval do duše. Pohlíželi si do očí a cítili, jak se mezi nimi navazuje pouto teplé sympatie. Pak Václav pomalu zavřel oči a zase tiše usnul. Jen jeho dech rušil mrtvé ticho vůkol.

Otec sklonil hlavu a v očích se mu zableskla mlžná vláha nad tímto ztraceným a opět nalezeným synem. Vždyť to byl přece jeho syn, jeho dítě.

-----------------------------------------

„Ajta, Václave, co vidím? Ty už jsi zase na nohou!“ Volal vesele Vančura, když navštívil Suka asi za deset dní po té nešťastné události v parku. „Inu, tvrdá česká palice, a meáz kopřivu nespálí,“ hovořil dále a stiskl mu nadšeně ruku.

Václav seděl na pelesti postele a pohlížel klidně na kamaráda. Jen se maličko usmál, ale zachoval klid.

„Nezlobíš se, že jdu na tebe tak neomaleně, není ti to nepříjemné?“ „I není, jen si dováděj. Hlava je již dosti v pořádku a netřeští. Ovšem musím být na ni opatrný, byla dost pošramocena.“ „No, to jsem rád. A ne jen já, všichni mládenci se těší a mají radost, že jsi z toho tak vyvázl a že budeš zase chlapík. Víš, jsou to většinou divoši, ale pro kamaráda by srdce rozdělili. Bylo to tenkrát pozdvižení ve třídě. Hotová revoluce. Vondráček chtěl dokonce Sirku posadit do mraveniště,“ usmál se Vančura. „Proč to,?“ namítl Suk. „I však my víme proč a že jen Sirka byl všeho příčinou. Ve svém blouznění jsi dosti prozradil a ostatní jsem si zkombinoval, takže vím vše a nemusím mi ani nic opakovat a potvrzovat.  Víš, Siřiště je neřád a pes, třeba je to náš profesor.“

„Nechci jej ani vidět. Však on nepřijde. Ale byl zde někdo jiný. Neuhodneš kdo. Dóda – Wenzel.“ „Hleďme, Dóda! Je přece jen dobrý člověk a má srdce na pravém místě. Co říkal?“

Dlouho se nezdržel, protože jsem byl ještě sláb. Trochu huboval na dnešní mláděž, která nemá trošky rozvahy a hned se plaší a provede hloupý kousek, trochu měl radost, že jsem zase v suchu, potěšil mne a slíbil pomoc, přímluvu.

Ale já nechci milosti, od Sirky né, nestojím o ni. Když nepřipustí k maturitě, nepřipustí. Mně absolutorium stačí, a to mně nesmí odepřít. Byl jsem hlupák, že jsem tehdy ztratil hlavu, ale byl jsem od něj už napolo uštván a jeho hrozba mne dorazila. Mohlo to skončit špatně, ale k něčemu to bylo přece dobré,“ ušklíbl se.

„To vím. Tys vytrpěl své, ale Sirka dostal za vyučenou. Jistě si dá pozor. Je teď jako milius, zachází s námi jako s máslem. Však i starý Škýz byl z toho jelen. Svolal k tomu zvláštní konferenci a kladl prý prófům na srdce, aby byli k žákům trochu lidštější a shovívavější. Myslím, že je to pro něj malá čest, když se stal takový malér pod jeho vedením,“ posmíval se škýzovi Vančura.

„Tak má z toho každý něco!“

„Myslím, že letos půjdou maturity jako po másle. Však už do nich není daleko. A ty?“ „Já? Nic! Nezáleží mně už na ní a do té doby nebudu natolik zdráv.“ „Nějak to bude, uděláš ji dodatečně.“

Suk nad tím mávl rukou. „Už je mně to lhostejné. Teď ano. Kdysi, dříve ne, ale to bylo jen kvůli otci a lidem. Teď už i on změnil názory. Smířili jsme se spolu, odpustil mně a netrvá již na té formalitě. I bez maturity může být člověk správným člověkem. Před třemi dny byla zde i maminka, takže teď je mezi námi úplně jasno. Změnil jsem se, kamaráde a teď vidím vše jinak.

Co budu dělat, na tom málo záleží, v prvé řadě budu žít, ano, ale správně žít, jako čestný člověk. Nezáleží na tom, co děláme, ale jak to děláme. Pamatuješ se o čem jsme hovořili tehdy na podzim?

Ty jsi říkal, že jsou ve mně dva lidé, dvě individuality a že bys chtěl ve mně osvobodit to druhé moje lepší já. Ale k tomu by bylo třeba silného počinu, přímo zázraku. A ten zázrak se již stal. Musel jsem přijít až na sám okraj, ztroskotat abych se přerodil.

Teď stojí před tebou jiný, nový člověk a tan starý padl, zemřel. K tomu byla ta rána dobrá. Jinak nebýt toho, snad bych se vláčel celý život rozdvojený, rozpolcený, nespokojený a snad i nešťastný.

Nemluvím o štěstí ani teď, ale jsem klidný a vyrovnaný. A to je má výhra v tom zápase.“

„Ale přijde štěstí. A nakonec najdeš i svou hvězdu a bludičky zmizí z tvého života, jako zlí fantomové.“

„Jednu hvězdu jsem již poznal zde. Je to moje sestřička ošetřovatelka, šlechetná, dobrá duše.

Když jsem blouznil, byla vždy při mně, konejšila a těšila mne a byla mi jako strážný andělem. A druhá hvězda to bude moje matka. Až v neštěstí pozná člověk co má a čeho si nevážil.“

„Ale na konec přijde k tobě i ta třetí hvězda, a přinese ti trvalý klid a štěstí.“

Zde končí celá povídka z těch tří sešitků: S1, S2, a tohoto S3.

Na konci je vložen volný list s tímto textem:

Život Lateránu měnil svůj ráz každým novým držitelem stolice sv. Petra. Někdy byl papežský Řím jenom zkažeností a nečistoty, jako byl za dnů Jana XII, jindy byl prodchnut vlivem mužů širokého rozhledu a ušlechtilého smýšlení.

Po celý středověk byla tu myšlenka, kterou vyjádřil sv. Augustin, myšlenka božského světového panství, kterou neztratili ani za nejtemnějších a nejbouřlivějších dob pol. zmatků (římští vládcové, papež, kardinálové). Po nějaký čas snad tu měly vrch nízké a hrabivé duše a Řím hrál úlohu hrabivé, prázdné a šíleně zvchytralé staré báby. Pak nastalo období mužské, docela světské nebo období nadšení. Potom přišlo mezidobí fanatismu nebo pedantství, kdy se vše soustřeďovalo na přísné mlčení.

Nebo nastalo mravní zhroucení a laterán se stal trůnem několika smyslných nebo estetických samovládců, hotových prodati všecku naději a všecku čest, kterou církev mohla dáti za rozkoš a nádheru.

Hildebrand, pol. papež Řehoř VII, provedl očistu v církvi, vymetal zlořády, odvážil se i sporu s císařem o investituru (jmenování biskupů), nařídil celibát (dosud se kněží mohli ženit). Aby se z kněží staly úplné nástroje církve. Někde byla i 1/3 země kněžským majetkem. Ve Španělích církevní statky.

Konec!