Obrazy F.N.

Vlad. Vančura: „Markéta Lazarova.“

Román, který nás odnáší poněkud dále do minulosti. Nelze říci, že by to byl román historický. Historického je v něm málo, téměř nic. Nějaký král (který král?) se rozhněval na silničné lapky, poslal proti nim pluk vojska, aby střežili silnice, a lapky zvěšelo.

Jediní místo určení praví, že to bylo v Boleslavském kraji.

Mluviti v těch dobách (za posl. Přemyslovců) o plucích vojsk taky dobře nelze, jen o oddílech královských ozbrojenců, žoldnéřů. Ještě jiná věc se nám nějak nesrovnává: Proč a jakým právem řezenský biskup ustanovil v klášteře v Čechách mladou bohabojnou pannu abatyší, když Čechy měly od dob sv. Václava svoje biskupství a od Karla IV., arcibiskupství? A proč taky říšský hrabě Kristián na cestě z Prahy do Saska projížděl boleslavským krajem?

To jsou ovšem maličkosti, pro básníka nevýznamné. Ono celé to dílo je spíš jako velká báseň než realistický román. Je podáno skutečně slohem básnickým. Na podrobnostech tu ani nezáleží a z celku se zdá jako by ji vyprávěl nějaký starý písmák nebo kronikář, poněvadž celý sloh vyprávěčský je tak trochu archaický.

Lazar, Kozlík – dva silniční lapkové, na pohled stejní, ale přece různí. Lazar byl silniční zlodějíček, který obíral a okrádal chudáky, ale při tom byl tchoř. Třásl se před králem a jeho pomstou a byl ochoten se pokořit, ponížit, odprosit, ale při tom krást dále, když by to bez škody bylo možno.

Nad Kozlíka se vynášel, dělal se lepším. Kozlík byl rytíř i při svém lupičství. Byl ovšem hrubý, surový a neurvalý, celý primitiv, tak jako jeho synové. Ale svoje řemeslo nepovažoval za nečestné, napadal, ale bojovat dovolil, aby se napadení bránili se zbraní v ruce a bojovali též.  „Braň se, můžeš-li!“ volal.

Byl při tom rytířem a svou činnost považoval za boj, za válku s králem. Vítězil, prohrál a padal tak jako každý válečník a důsledky přijímal jak výslednici zápasu, boje.

Když padl, prohrál boj s králem. Takový byl Kozlík a takoví byli i jeho synové a dcery i všichni z jeho družiny.

Markéta Lazarová byla jiná, jiná též i než její otec. Ale když ji unesl Mikoláš a učinil ji svou milenkou, přiklonila se k němu k jeho rodině, třebaže se potácela v rozporech výčitkách svědomí, hrozíc se hříchu a pekla a proklínaje své hříšné tělo, které nemohlo odolat svodům hříšné náklonnosti a objetí silného Mikoláše.

Vytrvala při Mikolášovi až do konce, proklínaná otcem a svou rodinou až do jeho skonu na popravišti a byla dobrou matkou Mikulášově hošíku – pohrobku i děťátku nešťastné Alexandry, vražednici hr. Kristiána, milence, který ji zradil.

Román je, jak jsme již řekli, podán mluvou vysoce básnickou a pln poetických půvabů (až „nedovoleně krásnou, ušlechtilou,“) jak napsal Šalda.

H. Bristowová: „Krásná cesta.“

Jiná doba, jiný kraj. Válka Severu proti Jihu, občanská válka v letech šedesátých min. stol.

Tan nás přenáší děj tohoto románu a dává nám nahlédnout do válečných operací a oficiálních zpráv, které bývají často plny falešného, jakového vlastenčení. Zde vidíme z blízka i rub všeho, ty poměry předválečné v jižních státech, hlavně poměry sociální, společenské.

Čtyři miliony černých otroků a sedm mil. Bílých osadníků. A z těchto asi dvě stě tisíc jsou majiteli a držiteli půdy a vůbec majetkových hodnot, a ti ostatní jsou bílí nuzáci, lidé svobodní, ale žijící často hůře než černí otroci. Nemají možnosti slušné existence, protože není stálé práce a slušného výdělku, neboť černí otroci jsou lacinou silou a bílí pracovníci se mohou uplatnit jen tam a tehdy, když černí nestačí v poměrech nezdravých a přímo vražedných

Neboť černý otrok je příliš cenný majetek, prostý nádeník na plantáži má cenu 500 dolarů, vycvičený a kultivovaný 1000 – 3000 dolarů.

To byly poměry, které si nedovedli ujasnit bílí nuzáci, ale pochopila je až příliš dobře Corie May Uphjonová, chudá dívka, jejíž oba bratři zemřeli na žlutou horečku při kácení pralesa a v močále.

Na tuto práci právě nejímal majitel bílé dělníky, aby ušetřil černých, věda, že je to práce nebezpečná, kde smrt kosí v řadách dělníků.

Při tom byli „bílí páni“ ušlechtilí, zdvořilí, nejvýš kultivovaní, kteří i se svými otroky zacházeli slušně.

A přece je Corin May nenáviděla celou silou svého primitivního ducha, právě jen proto, že jsou jiní, že jsou bohatí a ona jen bílým nuzákem.

Ačkoliv osobně neměla příčiny k nenávisti, protože jí dávali práci, pěkný výdělek a chovali se k ní pěkně.

Byla chytré děvče, viděla i chápala dobře, ale cítila a jednala jen podle své primitivní, vitální přirozenosti.

Chtěla být jako oni, mít to co oni a žít v bohatství a přepychu jako oni.

Chápala, že vítězství severu znamená osvobození otroků, ale i osvobození bílých nuzáků, poněvadž jim dá potom možnost stálé i dobré práce a dobrého výdělku. Tak to chápala ona a o to se snažila, přesvědčit i svého snoubence, dobrého, pilného mladíka. Ale nepřesvědčila svoje sousedy a známé, kteří by ji za takovou řeč bezmála utloukli jako vlastizrádce.

Její snoubenec jí uvěřil a nechtěje bojovat za zájmy velkostatkářů, zběhl z vojska, ale byl chycen a zastřelen jako desertér. Corie May byla pak vězněna až do konce války za to, že mu napomáhala k útěku.

To vše jen její nenávist podněcovalo a nenáviděla bílé pány tím více, kteří zatím zchudli a upadali do bídy. Bílí páni upadali, ale zachovali si jedno: tu jemnost, ušlechtilost, tu po generacích vypěstovanou kultivovanost.(Z dnešního hlediska, ale i již tehdy křesťanského nepochopitelné nadřazení nad jinými lidmi)

I když se po válce Corin May dostala na čas na tu „krásnou cestu,“ po níž toužila a stala se „velkou dámou,“ přece se jim nevyrovnala právě v té věci.

Slečna – paní Anna na Ardeitku, zhýčkaná, lehkomyslná, rozmarná žena své kasty a svého prostředí, je jakoby protikladem té chudé Corin May

A na ni právě dolehla tíha změněných poměrů nejtíživěji. Poznala hoře i zármutek, když jí padl v boji otec i manžel, umírali známí a příbuzní a poznávala i nedostatek, starosti hmotné, ba téměř bídu.

Měla statek, ale bez  lidí, bez pracovníků (černoši odešli) a musela se učit pracovat, starat se, zápasit.

A přece neklesla, vytrvala na té „krásné cestě“ ušlechtilosti, krásy duševní.

Corie May brzy zase upadla do dřívější bídy a ta byla tím větší, neboť jí zůstalo ze všeho jen nemanželské dítě.

Ale vydržela , neklesla až ke dnu a to dítě, ten nadaný, pracovitý syn jí měl být jednou vykoupením, uvést ji na tu vytouženou „krásnou cestu.“ (Jak dojemné).

Tady záznamy v sešitku V končí.

Opsal František Němec