24 - E sešit - Tři
E sešit: Tři
Varmužovy zápisky.
Tři.
Ano, byly tři, tři lípy pamětnice a kronikářky. Byly, ale již nejsou. Jedna padla, zašla a zhynula pod rukou nesvědomitého a chamtivého hospodáře, který ji nepřál stromového života tam za zdí, svého statku, kde stála tiše a skromně a spřádala a odpřádala pomalu život a svého šumu. Již jí není. A zůstalo po ní prázdné místo, tucha bývalého žití a několik prchavých vzpomínek. Lípy kronikářky! Opravdu kronikářky a pamětnice bývalých a zašlých časů. Co ty vše viděly, zažily a prožily! Paměti své měly vepsány v drsné kůře svých kmenů, v těch rýhách, jizvách a tvrdých záhybech, to byly ty runy, písmo tajemné, tam byla zapsána historie jejich i toho okolí, té vísky a těch chalup a těch statků, jejich rodů i obyvatelů. Jen umět číst v písmu tom, porozumět a pochopit. Tak staly ty tři lípy pamětnice, jedna v koutě za Snopkovou zdí (a Bůh ví kolik těch hospodářů se na tom gruntě za její paměti vystřídalo?) Druhá nad příkopem na rohu gruntu Gabrielovic, a ta třetí v Souhradech u kříže. Stály zde, v zimě bičovány a ošlehovány mrazivým vichrem, který rval a cuchal jejich rozložité koruny, obtížené druhdy kyprými poduškami bělostného sněhu, na jaře a v létě zahaleny svěží zelení bujného listí a nesčíslných sladce vonících květů, houpaly svoje hlavy v ranní rose i blaživém, mazlivém svitu slunečním a vysílaly sobě navzájem pozdravy po lehkém vánku i po bystrých pilných včelkách, poletujících z květu na květ a sbírajících sladkou medovou šťávu. Stály tiše a skromně, naslouchaly, vzpomínaly a taky povídaly. Ano, povídaly, vyprávěly ševelem měkkého listí a vůní sladkých bílých květů. Ale kdo je slyšel a kdo jim porozuměl? I stromy mají svoji řeč a znají své pohádky, historie veselé i smutné, jak je běh života za sebou přináší. Kdo mnoho viděl, mnoho ví a mnoho může povědět. A vzpomínaly a povídaly, vyprávěly tichým ševelem svého listí, a kdo rozuměl, naslouchal. Ale kdo jim rozuměl? Leda ty včeličky, boží dětičky, které s tím sladkým medem sbíraly i ty jejich pohádky a zanášely je do svých úlů, kde zůstaly utajeny. Neboť lidé jsou hlučí a slepí a nerozumějí, neslyší hlasů matičky přírody. A snad jin rozuměly i ti páčkové, boží zpěváčkové co štěbetali, švitořili a hnízdili v jejich korunách, učili jim svá mláďata, a dávali jim vyznít ve svých písních. Byly nejstarší, mnoho viděly a mnoho přetrvaly. Viděly rodit se, vyrůstat a dospívat nové pokolení, zatím co to starší odcházelo a připravovalo místo těm mladým, viděly a pozorovaly historie veselé i smutné, byly svědkem událostí komických i tragickým, byly svědkem toho, jak se měnili hospodáři na gruntech, pozorovali vznik, vzestup, slávu i úpadek a zánik rodů, zkázu majetků, pokolení přicházela i odcházela, byla tu stálá změna, jen ony zůstávaly a trvaly, tiché, pozorující a zamyšlené. Bůh ví kdo je sázel, a kolik věků jim táhlo již nad pocuchanou hlavou. Byly zde, tak je viděli lidé vesnice, lidé stárnuli a odcházeli a ony zůstávaly, trvaly a neměnily se. Zdánlivě! Neboť život je změna, vše se mění, má svůj původ, vzrůst, úpadek, zánik, konec. Časem vyrůstaly jejich dcery a sestry, navíc nové, celý řad při silnici u panenky Marie na Ceronech, před Bartošíkovým gruntem. A zase zanikaly a zanikly podléhajíce ničivé síle živlů i nešetrné a lidské ruce. A z nich všech zůstala jen ta jedna mladá, statná a silná před Bartošíkovic ušetřená milosrdnou rukou milosrdného hospodáře. Ale ta už nebyla z jejich generace, generace tří, i viděly vyrůstat co mladý stromek, když už byly ony statní velikáni. Ta mladá není z rodu kronikářek, ta nepoví, protože nezažila, neviděla, nepoznala. Byly a už nejsou všechny. První z nich a nejstarší za Snopkovic zdí odešla první. Stará lípa s hlavou osekanou, zkomolenou rvanou surově rukou kluků při trhání medonosných květů, vše trpělivě snášející, vyhánějí stále nové a nové, mladé svěží odnože a větve, omlazující se jako Fénix, a je z hloubky stále beroucích novou a novou posilu, poslušna těch utajených sil a života budičů, bouřících v jejich kořenech a kmeni. Staré větve odumřely, zmizely a jejich místo nastoupily nové, mladé a svěží se záplavou krásných, svěžích, ba ještě krásnějších vonnějších lístků a květů. A lípa zde stála zase, omlazená, plná života. Co ta vše viděla, těžko pochopit, těžko říci. Kolik pánů se vystřídalo na tom gruntě, jejího hospodáře? Kde jsou Skapálci, kde jsou Janečkové, a kdo byl před nimi? Kde jsou Chybíci, kde Šůstalové, kde Polášci a kde jsou ti, co byli před Bartošíky? Kdy byl ten velký požár, kdy celá protější strana kol Luže vyhořela až po Chybíkovo. A co bylo před tím? To ani už lidská paměť nesnáší. Jak dávno tomu, co se Antoš Chybík zastřeli? Kdo o tom co ví, kdo si to pamatuje? Žádný z těchto, ba už i z ústního podání ta mlhavá zkazka vymizela. Kdyby ta lípa mohla promluvit, kdyby začala vyprávět, to by byla historie. To by byla kronika. Proč právě lípa je vyvolenou kronikářkou? Protože je to strom domácí, domácký, tichý, mlčenlivý, který stojí tiše, dumá, pozoruje, naslouchá, není nic do světa jako jiné stromy, topol, jasan, vrby, stromy vysoké, ztepilé, které šumí a touží pryč do dálky, do světa. Jen pozoruj, naslouchej a snaž se pochopit. Proč topol stále šumí a ševelí, proč se chvěje jeho listí? Taky povídá, vypráví, šeptá, ale zkazky cizí, jihu neznámé, protože je to strom cizokrajný, z jihu přinešený. Ne tak lípa. Lípa je náš strom domácí, má svou minulost a tradici, srostlou s námi, s naším životem. A taková byla lípa v Koutě. Omládlá stařenka, milá, přívětivá, povídavá. Škoda jí, už nebude povídat. A těžko buď té ruce, která ji nepřála toho skromného žití a ukrátila jí předčasně jejího požehnaného věku. Už popovídala a nepoví, jak se staříček Skapálků ženili a jak si brali tetu Lenku, nic nepoví o Martinovy Skapálkovém, o nejstarším synkovi, který předčasně zemřel, o sličném krasavci Jankovi, ale zlém a prokletém a prokletím umírajícím, nepoví o Franckovi a jeho ženě Králince, ani o tom, jak bratři Šůstalové a Králčini přeskakovali plot za Franckem a tloukli jej jako dobytče, nic nepoví, že se dal na marnost a hýřil. Nepoví nic už o tom, co se v tom Koutě kdysi odehrávalo a co bylo před tím, kdo se si na to ještě vzpomíná? Z nás nikdo, vždyť ani naši staří to nevěděli. Už dopovídala. Zubatá paní malounko, tichounko kosou svou ranní a ten kdo povídal, nedopovídá!
Ta druhá v Souhradech stojí tam vedle kříže udivená, jako vyjevená. Stojí vzpřímená s hlavou trochu osekanou, vprostřed málo obrostlá, ale ve vzrostu zaražená! Jako žalovala na lidskou nepřízeň a nepřátelskou ruku člověka, který ji nedovolil ji volně se vyvíjet a růst, pnout se svobodně k nebesům a slunci vstříc, ale osekal jí korunu a zmrzačil. Proč je člověk takový a proč kazí a mrzačí krásné dílo přírody? Ta také mnoho viděla a pamatuje. Zde u tohoto kříže se stavěly všecky pohřby obce, zde se konávaly závěrečné motlitby a odprosy, zde padlo poslední slovo rozloučení se známými a s tou milou vesnicí a zde ukápla poslední slza na rozloučenou, než se celý průvod obrátil na tu poslední cestu ke Spytinovu a ke hřbitovu, místu posledního odpočinku. Kolik těch těžkých a bolestných vzdechů zde odvanulo, a kolik těch těžkých slz zde ukáplo? Kdo je spočítá, kolik jich bylo za ta dlouhá a dlouhá léta? Kdo pamatuje všechny ty v Pánu zesnulé a kde jsou ti, co s těžkým a bolestným srdcem provázeni na jejich poslední cestě. Vanitas vanitátum! Marnost nad marnost. Jak se zde v okolí vše změnilo! Kde jsou ty časy, kdy se po hlavní silnici vpředu šinuly kdysi jen těžké normanské vozy a projížděly lehké bryčky a poštovní dostavníky, kdy bývalo na silnici bezpečno jako doma za humny a kde se mohl jeden i přes noc vyspat, bezpečen před nepříjemnými auty? Pamatuje stavbu Severní dráhy, první i druhou kolej dráhy, která pomalu ale jistě měnila způsob života vesničanů, spojila je se vzdáleným světem a naučila je poznávat svody dobré i zlé ciziny. Vídala před sebou na návsi starou, prastarou zvonici, dřevěnou a šindelem pobíjenou, odkud hlas nepatrného zvonku budil věřící a pobízel je k motlitbě, pozorovala vyrůst nových domků na Záhumení i v Souhradech, viděla na Pořádí u silnice i před sebou na rohu bujné ovocné stromy, zde před sebou ty mohutné ořechy a hrušně před novým stavením Vincka Hastíkového, stromy, s kterými uzavřela přátelství a s nimiž se zas musela loučit, když odešli, zmizely, byly vysekány nešetrnou a necitelnou rukou lidskou. Kdo je Stázek Škáříkou a kde jsou starý Bartošík z Běhovský, ten šprýmař a zpěvák, jehož kousavé vtipy poslouchal za každodenních nocí, když odcházel z hostince na rohu? Umřel Vincek Hastík, umřel, zabil se, zahynul pod fůrou dříví, jeho nástupec Viktora. Odcházeli hospodáři, střídali se a změnil se i ten domek vedle, všechno je to jiné, docela jiné k nepoznání. Vyrůstají nové obchody, nové živnosti, podniky, tam kde býval jen hostinec zájezdní, široký čtverec budov se dvěma mohutnými vjezdy a několik málo selských domkářských stavení. Všecko se měnilo, vyrůstalo, rozvíjelo se i mizelo, jen ona zde stála a s ní starý kříž, stará, vzpřímená, změněná sice v obrysech, ale nikoliv v postavě, udivená, nedůvěřivá a tvrdě vzdorující. Ano, ten údiv, smutek, rozčarování i ten vzdor je v celé její tvrdé postavě. Stojí, vysílá pozdravy a touží tam k té sestře před gruntem Gabrielovým a truchlí nad ubitými, zničenými sestrami na Zbězích a Ceronech. Sama touží a marně touží.
A třetí, poslední z lip, pamětnice, kronikářka před gruntem Gabrielovým, smutně se kloní, naklání se shrbená a stará přes příkop a přes cestu jako ustaraný, zestárlý a životem unavený člověk, toužící jen si odpočinout a spát a spát. Smutně se kloní celým tělem prořídlou churavou a bledou hlavou, kloní se na vratkých kořenech, nad příkopem jako by ji tížily ty dlouhé řady let, a jako by ji to sousedství s tím gruntem tížilo, unavovalo a odpuzovalo. Nebývala vždy taková, tak unavená a křivá, bývala to krásná lípa, statná, mohutná a rozkošacená, pyšně rozkročená jako nevěsta ruku v bok a chystající se k tanci. Větve její se klonily hluboce k zemi a chránily svým stínem útulnou lavičku tulící se důvěrně k jejímu kmeni. Na ni usedali za tichého večera mladé dvojice k důvěrnému šepotu a v koruně jí to šumělo a ševelilo tak tichouce a jemně jako když mladá maminka své děti konejší a k spánku ukolébává. Ševelila tichouce za noci tajemné, šuměla, bzučela a hovořila, rozprávěla za slunného dne s těmi milými včeličkami i s ptáčky zpěváčky, kteří švitořili a čiřikali a prozpěvovali v její koruně. A hlučela jako divý příval za bouře, hromu a blesku. Je pamětnice těch starých dob, pamatuje starého hospodáře, toho staříčka Gabriela, který zemřel tak dávno ve věku devadesáti let. Pamatuje i ty časy dávno před ním, které už zapadly do propasti nepaměti. Odešel hospodář, odstěhoval se na hospodu na Ceronech a grunt zůstal prázdný, opuštěný, jen pavouci tam spřádali své sítě. A jen prázdná ozvěna tam hlučela a strašila. Pamatuje se dobře jak dávno je tomu již? Kdy tam na sýpce chytili zloděje při lupu, jak jej svázali, ovíjeli řetězy a bili jej, tloukli jej nelidsky po těch řetězích krutě, hlava nehlava až Bůh bránil. Zloděj, Matěj Bílkůj ze Starého Města na to zle doplatil, zemřel od těch krutých ran a přece své společníky nevyzradil, byl tvrdý až do poslední chvíle, ale umřel s kletbou na rtech. A zase byl grunt prázdný a pak se tam střídali nájemníci, podruzi, střídali se měnili a odcházeli. Hyndr, Mikoška-Drkotina, kde je? Kde je Večeřa Antoš a jeho syn Kliment? Ten statečný mládenec Kliment, který se nikoho nebál a všemu čelil a přece zemřel mlád v jinošském věku. Umřel i Antoš Večeřa, umřela malá Juhanka i dvojčátka Cyrilek a Metynek. Střídali se tam jiní a jiní, přicházeli, odcházeli, umírali a lípa byla toho všeho strážkyní a pamětnicí. Až pak se oženil vnuk Gabrielů a usadil se tam a začal nový život, dobrý i zlý, jak Bůh dává a čas přináší. Viděla i jiné mnohé věci. Pamatuje slávu, úpadek a zkázu, drama i tragédii i rodiny gruntu Čechmánků (č. 13), osudy Jilíků (14) a Burýšků (15), zánik a zhasnutí rodu Třeťáků, a což Fabiš Čevelíčků, kam ten se poděl, a co se stalo z jeho gruntem? Vymřeli Škrabálci (9), odešli Hanáčci (8) a přicházeli jiní a jiní a zase odcházeli. Pamatuje ty velké požáry naproti, které ji ohrožovali na životě, kruté požáry, které ji ožehly a přece ji nezničily. Její sílu a houževnatost životní. Vše poznala, vše prožila, všemu odolala. Jak pohnutý život prožívala za ta dlouhá léta! A stále zde stála, vše pozorovala, vše viděla, o ničemu se nedivila ve své moudrosti!
Ano, moudrosti, neboť viděním a věděním zkušenostmi zmoudříme. Ale stárla pomalu a chátrala, neboť bylo těch let života příliš mnoho. Tělo sláblo, kořeny se vysilovaly a povolovaly, a její statné tělo, kdysi tak rovné, se pomalu, pomaloučku a nezřetelně načalo naklánět a klonilo se stále víc a více.
Proč se klonila, proč uhýbala? Tížily ji ta dlouhá léta zkušenosti a zážitků, byla jí ta stará hlava příliš těžkou, přestala milovat ten grunt, jehož strážkyní byla po tolik dlouhých let?
Či touží po odpočinku, tíží ji vysoký věk, ty roky dlouhé nekonečné? Kdo porozumí, kdo pochopí duši stromu! Jsou stromy bytosti živé, cítící, myslící, které vidí, slyší, radují se, truchlí a prožívají vše vůkol sebe, se vším srostlé a se vším cítící.
A ta lípa toho tolik viděla, tolik toho prožila, že touží po odpočinku, proto se chýlí, proto se tak naklání, smutná, unavená, umdlená.
A za noci tiché hvězdnaté, když utichne vše vůkol a ponoří se v sen, lípa dumá, sní, prožívá vše znovu, vidí zase ty postavy dávné, ty děje minulé a šťastné, to čeho bývala kdysi svědkem.
Ty stíny, přízraky a mátohy vyvstávají, přicházejí a rojí se kolem ní, odcházejí a zanikají a ona zase vidí: tu ženu Čechmánkovu zdeptanou, uraženou a pohaněnou, vidí staroušky Třeťákovi i toho Fabiška Čevelíčkového, kdysi švarného šohaje a pak zchátralého, sešlého a pití propadlého. I ten požár stodůlky Burýškovy, kterou v opilosti a ze msty zapálil. Vidí zkrvavený přízrak toho ubitého zloděje, otočeného řetězy, starého hospodáře s faječkou a s potměšilým pohledem, to děvčátko Juhanku i Klimentka, uličníka, který rozpustile rejdil v koruně.
Všechno vidí, všechno sní a ví, znovu ožívá a stíny se rojí, kmitají se a kolotají, ty vidiny a přízraky jejich dávných snů.
Pojď, měj oči otevřené, duši vnímavou, srdce důvěřivé, pojď, přistup a uvidíš, uslyšíš a poznáš taky. Poznáš, pochopíš sny té staré lípy, té pamětnice kronikářky! A lípa dumá, sní a kloní se k zemi……