Obrazy F.N.

Od jara do podzimu.

(Motto.) Ta dívka chudobná, v tom světě nic nemá, když jí srdce pláče –

A přišlo jaro, záře kvítí, vše chtělo zase k slunci-„ Sloužila v městě u dobrých, starých lidí, lidí ještě ze starého vydání, prostých, nenáročných. Měli ji rádi jako svou dcéru, neboť byli oba svobodní, starý mládenec a stará panna. Někomu je to směšné, ale je to smutné zůstat tak sám na starost, nemít nikoho svého vlastního. Příbuzní? Máš-li majetek, čekají na tvou smrt a nemáš-li, nikdo si na tě nevzpomene. Tak žili spolu tichým, klidným životem dva starouškové a při nich dívka, sirotek, dítě venkova. A byla spokojená. Pobíhala od rána do večera, ve starém domě i v rozsáhlé zahradě a v práci a zpěvu veselém jí ubíhal den za dnem. ---- Kdykoli v neděli přišla navštívit svou ustaranou matku a stařičkou babičku, zářila jí radost a spokojenost z tmavých očí i snědé tváře a tázala-li se jí máti, zda ráda slouží a je-li spokojen, říkala: „Mami, nesmírně. Já jsem tam tak dobře schovaná, jak doma.“ Když chodívala do trhu s ovocem a plody ze zahrady svých pánů, paničky rády kupovaly od hezkého děvčete, které dávalo dobrou míru i váhu a přidalo ještě veselý úsměv nádavkem.

Tam se seznámila s mladíkem vážné, hloubavé povahy. Byl již poněkud starší, mladší bouřlivá léta měl již za sebou a pohlížel na svět a život vážně, opravdově. Byl krejčím, dobrým pracovníkem, a pomýšlel již na to zařídit se samostatně. Oblíbil si snědé, černooké děvče a ona, ač nebyl právě hezký, pocítila k němu též náklonnost, právě pro jeho vážnou, přímou povahu. Líbilo se jí též to u něj, že se nehonil za penězi, neptal se po majetku a hledal jen hodné, pracovité, upřímné děvče. Nabídl jí ruku a ona přijala. Zdálo se, že vše šťastně skončí, ale jak se říká: člověk míní, Pán bůh mění. Nebyl přece takovým, jak se zdál. Bylo v něm kus rodové hrdosti, zakládal si na rodinné zachovalosti. Když se dověděl její rodinné poměry, ochládl k ní a konečně jí řekl, že chce-li býti jeho, že se musí odříci své matky a rodiny. Tím ji hluboce ranil a urazil tak bolestně, že tu známost hořce oplakala. Líto jí bylo, že se v něm tak zklamala, jak se jí zdál povznešen nad veškeré předsudky a teď se ukázal tak malicherným. Teď poznala, jak má svou matku ráda a že by ji neopustila, za všecky poklady světa.

Přerušila známost a rozešli se. Všední historie, řekne někdo. Ona však těžko zapomínala, bolelo ji to dlouho a poznala život i s té horší stránky. Odtud se datovala její nespokojenost. Již se jí tam tak nelíbilo, začala přemýšlet a srovnávat. Viděla jak její vrstevnice a kamarádky ze vsi, které pohrdly službou a šly raději pracovat do továrny, slyšela jak se chlubily, že si vydělají mnohem více než ona a mají více volného času, a její nespokojenost vyrůstala. Však co platno, uvažovat, srovnávat a litovat. Život jde dál a nutno žít a brát jej tak jak se podává. Smířit se nutno s osudem, a zápasit o ten kousek bytí. Leč ve své roztrpčenosti zanevřela na svět a ochladl i poměr mezi ní i matkou, když jí vytýkala příliš samostatné jednání, a příliš volné počínání. Když ji máti napomínala, domlouvala a kárala, cítila se uražena a vytkla jí, že ji nevěří a podezřívá ji z nečestných a nekalých skutků. Stávala se zasmušilou a nemluvnou, zřídka kdy se usmála, často sedávala někde po straně, zamlklá, v sebe uzavřená. Když se jí tázali domácí, proč nemluví, co jí schází, pokrčila pouze rameny, neodpověděla, jen si povzdechla. Na otázku, hněvá-li se na někoho a proč asi, odpovídala: „Nehněvám se, ale něco se změnilo, něco co mně vzalo mou bezstarostnou, veselo náladu. Není již mezi námi, jak bývalo.“ „Proč?“ „Nemohu za to. Tak jsem šla na jaře  sem k vám s veselou radostí a velkou chutí a bylo mně zde opravdu dobře a teď se cítím tak sama, tak cizí a opuštěná a cítím jen, že co bylo, se již nevrátí. Tenkrát bylo jaro, očekávala jsem něco nového, radostného a velkého a v podzimu cítím velkou prázdnotu a opuštěnost. Zklamalo mne všecko, cítím se mladou stařenou, bez vůle a touhy po něčem. Radost ve mně odumřela.“ A zase sedávala sama, mlčící a v sebe uzavřená, Vyjasní se někdy? Je podzim, pochmurný, tesklivý a co zima přinese?

Úterý 6. září. 1938. Ráno silná mlha, hustá a těžká. Je chladno, zima celý den. Odpoledne k 5 hod. začalo pršet a prší, prší celý večer a ještě i v noci. Je to zatrolené, sotva voda začínala trochu ssedat, zase jí přibude. Hrom do toho aby ťal. Je opravdu zima, až z toho špatně. Náš táta mlátí oves. Konečně. Mají lepší nádeníky co nepohrdnou dobrým truňkem. (Kadlec, Šoustal – děkuju- Omachlík a naši starý, všichni stejní, žádný z nich ještě neřekl, „děkuji, nechci.“ Však vypili dva litry gořalky. Snad i ten stroj pil gořalku, nebo ho mazali šnaprem. Pršelo tedy dobře, jak se patří. (Dítě šlo na noční směnu o 5 hod., došlo o jedné v noci.)

Středa. 7. září. 1938. Ráno po důkladném dešti byla trochu mlha. Pak se více méně vyjasní, ale je zima, zatracená zima. Fuj, až jsme z toho nemocní. Mamka zase se již položila a heká a já? Tak je mně špatně, bolí a píchá a zima jest mi. Je tam studený vítr. Chromek jel s kravkou pro vápno a  - ale to má teprv být – prodáme 1q žita. (Dítě šlo ráno do práce o 7 hod.) A hrome. Chromek dojel již, a to brzy, za čtvrt hodiny. Dyk ono jest se nesmí s kravkou z dědiny a na to jsme zapoměli, páč ještě straší ta slintavka. – Za žito obdrželi 151 Kč.

Čtvrtek 8. září. 1938. Je polosvátek, ale lidé pracují. Více méně jasno, honí se oblaka, dolní vítr, trochu chladno. Máma leží ještě, dívka vaří, odpol. pere ( ditě to) Dítě pracovalo od 11 hod. v noci dopoledne do 1 h. (V noci nás obudilo) A co ještě? Zdá se, že nic. Říká se, že bude zase pršet. Bude? Zdá se, uvidíme. Dítě opralo a teď spí, nahražuje probdělé hodiny. Velice mně mrzí, že jsme pokazili stodůlku. Škoda, poslechl jsem rady kohosi, kdesi a teď všecko se kazí, dřevo hnije a opravdu, co s tím vším? Kam to dát? Tak je to když se člověk ukvapí a nerozmyslí se, a proto: Rozmysli si synečku, rozmysli na budoucí časy pomysli, stodůlka odstrojená, prší do ní, kazí se, prázdná je stěna, co s ní učiníš, chlapče milý? Tak tě ti lidé ohloupili. (Chromek nám to vápno přece dovezl koněm.

Pátek 9. září. 1938. Je jasno dopoledne. Odpoledne se mračí, jak by na déšť, ale zdrželo se. Ráno hasíme vápno, odpoledne řezali s policajtem dříví (trochu děva Pepi, trochu dítě Fani a pak? co pak? Bolelo, bolelo velice v zádech, taky jinde, děsně, až si lehnout musel veterán. (Dítě šlo do práce v noci o 12 hod., došlo v poledne. Pepi zaspala. Vyslechla budíček a spala dále, až děva z Chaloupek buditi přišla. Špatné noci mám. Raději bych nespal, kdyby se to dalo zařídit. Nemám z nich žádné potěšení, ani užitek. A někdo spí, spí a ještě mu toho chybí. /: Naše Pepi, děva rozespalá, když jest dítě v práci vypravila, uzavříti komůrku tu chtěla zámkem uzavříti na petlici, že však spánek oči její klížil, nasadila na slepo jen zámek, petlici nechala volně viset.

Když pak táta ráno z lože povstal, do vinice chtěje časně jíti na celý den, zásoby si chystal. Nahléd v troubu, do stolu se díval, v kuchyni prohledal všecky kouty, zdali dobrého by tam něco jesti. V komůrku též potichu se vloudil, kterou děva špatně uzamknula a tam uzřel másla hrudku pěknou, hrudku másla draze zaplacenou, jímž si dítě skývu potíralo, chystajíc si pomazánku chutnou, by ji zítra s chutí snědla, život si tak všední podmazalo.

Táta mlsný, rychle hroudu stopil obšírného kabátu do kapsy, nedbaje co dítě tomu řekne, pomazánka zmizela ze s tácku. Tácek prázdný do tmy černé zívá, táta máslo na krajíc roztírá, chtivě zakousl doň zuby lačné. Co však nyní, co si dítě počne? Čím si bude mazat krajíc suchý? Táto, táto, zdali srdce máte, dítě připravit o pomazánku? Naše dítě roztrpčené, smutné, nářky sobě vede, do výplaty do nesprávné do výplaty v Biochemě. „Tolik hodin zadělaných v práci těžké, ve dne v noci měla jsem za celý týden, a vy jste mně vyplatili méně ještě, než těm druhým, které nezasloužili by si ani tolik jako já? Taká-li je páni milí spravedlnost agrární? S poctivostí nejdále dojdeš, praví staré přísloví. Pravda ta však pokulhává ve životě praktickém, poctivost se nevyplácí.

V sobotu 10. září. 1938. Od rána se chmuří, mračí. Dopoledne bylo dost teplo. Připravujeme se na déšť. Odpoledne, vl. k večeru již trousí a zdá se, že bude opravdu pršet, je to řádně zakaboněno. V noci bylo hezky, jasno, měsíc svítil, a já nijak jsem tu noc nemohl dospát, stále jsem se ohlížel k oknu, naslouchal, kdy zazvoní. To byla noc dlouhá, a kdyby alespoň nebolelo a nebylo nevolno. Ráno jel Chromek s dívkou Pepi na lucerku. Bednaříka není, aby mně ty latě na stodůlce otrhal a máti již vstala a chodí s bídou již, a  - dnes museli zaříznout již druhou slepici, kterážto byla nemocna a jak se zdá, půjdou ty zbylé čtyři za ní a bude po vejcích. Dostaneme po vejcích. (Dci pracuje od 7 hod. do večera.) A tak tedy prší již a bude pršet, zdá se a je přece sobota a v sobotu má pěkně svítit, říkali naši staří, že vandrovníci perou a musejí sušit, ale již neusuší. Na vodě se dělají pořádné bublinky.

Náš táta začínají hlídat vinohrádek, tu vinici svou milovanou a hlídají pilně, ode tmy do tmy, odejdou časně z rána, dříve než se otevře hlavní brána. Rád bych věděl čím se sytí celý den, vždyť v komůrce není vždycky putr po ruce a není tam vždycky co smlsnout i když Pépi zapomene zamknout a dítě spí. Však prodal oves asi za 400-500 Kč, za to se již dá dobře žíti čásek a taky píti, a to je to hlavní.

O věci vnitřní dbejte, pravil Pán a všecko ostatní bude vám přidáno. Ano Slávíčku, ty optimisto. Došel jest k nám Slávek dnešní odpoledne, trochu jablek bílých v humně oběrkoval, ze spaní mne vytrh an jsem odpočíval po útrapách půldne tíhou zdušnělého. Optimista velký, národovec přísný, rudou vázanku, jenž nosí na svém hrdle, barvy rudé, odznak přísných komunistů. Slovem tvrdým, břitkým svědomí nám pitval, rozpitval naše svědomí agrárnické, neboť na agrárníky má tuze skopce a nejraději by je na hromadu skácel, skácel v hromadu, jak drva necitelná. Slávečku, studente, synovče ty přísný, kufr jsem ti půjčil, aby vědomosti, které v knihách tvojích  literně se tají, neodnesl tobě průvan jednou zrádný, a tvá hlava mladá nezůstala prázdná. Proto hochu pozor, nebuď tolik přísný, pamatuj se trošku, agrárníků šanuj, nebuď takový takým tvrdým, zlým socialistou.

Neděle, 11. září. 1938. Nešťastná neděle, špatně začínala. Noc byla špatná. Napřed chodili táta, shledávali asi nějaký ten proviantík a to se neobešlo bez hluku. Pak začal hrčet budík, zase rámus. Pépi by byla zase zaspala (měla budit děvčata do práce. Připomenout, že Navrátilova přišla večer a spala s F. v komůrce, páč se bojí sama v noci chodit. A jelikož Pépi zase usnula, museli ji mamka budit a pak děvčata se chystala jít, to se potichu neodbylo a tak bylo pomalu půl noci. A při tom pokaždé jsem se budil a tak jsem konečně vstal. Jaký spánek, ten byl pryč, tak jsem bděl do dvou hodin. Chtěl jsem trochu té noci urazit, aby bylo dříve ráno.

Noc byla pěkná, jasná, pak ale se mračilo, chmuřilo a setmělo se. Ráno, před pátou spustil takový liják, jako bubnová palba a pršelo až do sedmé hodiny. Táta šli hlídat časně z rána, lijavec je jistě zastihl v cestě. Potom přestalo pršet, udělal se však horní vítr a bylo pořádně zima. Zatraceně. Dci přišla z práce o sedmé.

Dnes byla zase slavnost, slavnostní průvod od nádraží, veřejný tábor před školou a přednáška o branné výchově obyvatelstva. Účast byla velká, zapěly se hymny národní i jugoslávská a rumunská, promluvili starostové obcí a pak hlavní řečník promluvil o vojenské převýchově obyvatel a o povinnostech občanů, kdo je povinen se zůčastnit atd. Účast je povinná pro všecky občany obého pohlaví, vyjma matky drobných dětí, choré, slabomyslné, s tělesnou vadou a kdo zastávají důležitou funkci, úřad atd. od 14 do 60 let.

Nebyl jsem tam, jen nahlížel oknem. Bylo chladno venku stát a já jsem neměl roucha svátečního, styděl jsem se ukázat se světu. Průvod šel s hudbou. Mladý jinošský svět to asi mnoho nebavilo, chlapci uprostřed přednášky se trhali a houfně ubíhali okolo Hrančíkovic rohu pryč, hore k hospodě a na fórbal. (Pak zde byla beseda: Napřed česká, po přednášce stařenka V. a s dci přišla Kadlcova Máry. Děvčata měla tuze mnoho řečí a žertů, všecko to jim bylo k smíchu. Inu, mládí, bujné, nerozumné a rozpustilé. Možná, že jednou, až jednou zahučí, nebude jim do smíchu a nikomu z nás.

Večer, co večer? Jak obyčejně. Nuda a ospalost. Stále sami. Dci okupovala komůrku a drží se království svého a sem tuze nemá velký spád. Děva pak, Pepy, služebná, příliš se stará o dítě své a nás opomíjí již. Táta přišel až pozdě v noci již z vinice své, o dvou hodinách a neví se kde byl tak dlouho. Snad zaspal, či mínil tam býti na noc a zima ho vyhnala. Ráno dnes.

V pondělí 12./9. 1938. Zaspal, vstal až o 7 hod. a huboval, že mu nikdo oběda nedonesl. Hm, proč a zač? Odpověď: když má tak rád Kadlce a přeje jim vše a nám nic, ať mu nosí oběd Kadlcové neb paní Maňásková. Dci šla do práce o 6. hod. a došla o půlnoci. Co děláme, nic? My celkom nic. Bednařík vulgo policajt mlátí sobě réž, stařeček se stařenkou mu pomáhají. Chromek si vypůjčil vůz, dere chalupu. Lidé dobří, lidé zlatí, poraďte mně, co mám robit, co mám dělat na tom světě, na světě tom umoklém? Zdaž mám plakat a naříkat, či mám klnout, proklínat? Zase cedí, zase prší, bláto na bláto se věší, práce stojí, voda taky, stále do pole se tlačí, takhle-li to půjde dál, kdo jest by se tomu smál? To již není k vydržení, či ten počas se nezmění? Potrvá až do vánoc? To jest věru víc než moc! A věru zdá se, že to tak opravdu bude. Bylo již takových těch roků s mokrým, blátivým podzimem. Kupř. rok 1912/zamrzly řeky/, rok 1917, 1922, 1930, a letos 1938. Je to bohužel smutné, ale co dělat? Napravit se to nedá. Lidé jsou příliš chytří, přemoudřelí, ale počasí dělat nedovedou, na to jsou krátcí, na to jejich přemoudřelost nestačí.

Chromek si odral stěny, že bude omítat a pak má přijít k nám. Musel toho nechat, když prší a kdy se dostane k nám, to bych rád věděl a věděl? Nastanou zatím jiné práce, otavy sušit? Ty jsou utopené, nebude z nich nic, kdo by to bahno sekl, a kdyby kdy a jak usušit? Kopat zemáky, orat, sít, to všecko stojí a mělo by se již začít. Včera bylo, přišel Slávek Laholíkův Rostislávek, student veliký, vůkol sebe pilně shlížel, dokola se rozhlížel, mrknul okem svým. „Došla-li vám Domovina, ta agrární tiskovina, ukažte mi, kde ji máte, snad ji přede mnou skrýváte, vyříznu si román z ní, román čistě agrární.“ „Vidíš, chlapče, hochu hrdý, na agrárníky tak tvrdý, jak jsi při tom nedůsledný, poctivým je jménem neznáš, vše nejhorší na ně kydáš, ale agrární román z jejich tiskoviny vzatý, ten nevadí, vida, tvému svědomí sociálnímu. Ejhle, chlapče, zde to máš, zdališ v rámek si to dáš?

Je čas začít vážněji. Konec s těmi hloupostmi. Není v tom ani ducha, vtipu, ani rozumu. Nastávají jiné časy, opravdové, smrtelně vážné.

Válka přede dveřmi!

Úterý 13./září. 1938. Pošmourno, neprší, ale mnoho do něho neschází. Vlhko je a chvílemi trousí. Práce téměř žádné. Čekáme, až Chromek bude hotov doma a půjde-li k nám? Je to zlé, napiaté, jen spustit. Němec hrozí a celý svět je ve varu.

Středa, 14/září. 1938. Ráno byla hustá, těžká mlha, trvala dlouho. Ve dne je hezky, teplo a slunečno. Dolní vítr. Noc byla jasná i včerejší večer, ale pak k ránu ta mlha. Práce zase nic. Chromek nám asi nepůjde, ještě dodělává sobě, pak musí k Vrankovi. Zdá se, že nám to zůstane tak na zimu, ta odraná zeď. Dci pracovala od včerejšího poledne do půl noci, dnes zase šla v poledne do roboty a do noci. Včera večer poslala ranec hřibů. Mají toho tam spoustu, nevědí si s tím rady, až prodávají. Z té vojny máme opravdu strach. v novinách jsou stálé hrozby – sedřena slova - a kloní se to stále k horšímu. - Zase sedřeno – bylo vyhlášeno stanné právo, poněvadž se tam vinou – vyškrtáno- prováděly (incidenty), řeže, střílelo se a bylo i několik mrtvých. Provádí se částečná mobilizace, povolávají se záložníci. Je to tedy více než vážné, hrozivé. Čeho se dočkáme a jak to přetrváme? My ubožáci. Kdyby byl alespoň člověk zdravý a silný, ale tak? Umřeme strachem, dříve než něco začne. Nevydržíme, těžko, jsme slabí.

Táta jsou ve vinohradě. Včera jim tam vezl Kadlců budku, a chtěl nám brát i dřevo, prý na palivo. No bodejď a doma nemáme čím topit. Dívka jim tam nesla dnes oběd. V noci na pátek je prudký, studený horňák.. (Vyloženo) opravdová zima. Dívka Pepi nesla tátovi do vinice oběd a Chromkovi pomáhala kopat zemáky. Chromek si pak dovezl zemáky krávou. Jak pozdě a přijel po tmě. Ale přijel brzy, za hodinu až z Mošinek. Polycajt zatýkal Čechy Dílňovské, poněvadž pobili exekutora. Tuze pěkná věc. Lojza si pěkně posedí.

Pátek, 16. září 1938. V noci byl ukrutně studený vítr a zima až, až jako by již zima byla za patami. A ráno a ve dne dul vítr, zima trvá a je stále zimněji. Opravdu, ošklivý čas, že alespoň neprší. Ale teplo by mohlo být, co po zimě již teď. Ještě se mají sušit otavy. Dítě, dci, neboliž F. přišla z roboty o půl noci a jde do práce ve 12 v pol. Včera bylo rovněž tak, to dítě naše a Navrátilova ji volá, na truhle v síni sedíc s lícem od marmelády spáleným a flastrem polepeným, mezi tím, co dítě švestkové knedlíky chutě pojídá na prahu sedí a oběd další do sebe pořádajíc. A když se najedla, to dítě svačinu do tašky všoupla a do práce rychle pospíchalo, neb dvanáctá již tuď a siréna hlasem vábivým volá. Opravdu je chladno. Odpoledne nevyjasnilo, ale vítr silný stále a zima, že až kosti láme! Chromek si dovezl odpoledne 2 x zemáky, naše děva služebná nesla jim tam oběd a pomáhala jim odpoledne kopat zemčata. Jo! Psal jsem si povídku. Večer bylo špatně. Zima, zimnice. A co vojna? inu, čekáme na rozhodnutí. Jaké bude? Špatné jistě, není dobré naděje. Večer, večer, co se stalo? Zdali by vás zajímalo? Chladno bylo, tma již bylo, v lampě se již rozsvítilo. Přišel na besedu Slávek (Rostislav), co chtěl v pravdě ani nevím, proč se přihnal, neřekl. Do sešitů Besed lidu, které na stole se válí, nahlížel a pilně četl, chvíli se v nich přemítal. Pojednou však někdo buší na dvéře víc než se sluší, Sláveček běží otevříti dvéře v síni, však se svítí. Slávek dveře otevřel, ejhle, koho pak tam zřel? Přišla z Biochemy panna, hladem byla poháněna, zdaliž máti doma byla, večeři mi přichystala? Nebyla již doma máti, odešla si poslouchati čerstvé zprávy večerní, co ta vojna, jak je s ní. Nu tak tedy: večeře byla jaká taká, dítě večeři pojídalo a Slávek, nevrátil se již do jizby, zůstal u ní a bavili se spolu, smáli se a hovořili mezi sousty večeře dívčí. Co se tak bavili v komůrce sedíce na (na čem seděli nevím, nebyl jsem tam)  tloukl někdo znovu na dveře a volal s hurtem: „Fáno!“ Byla to Fana číslo dvě, Bednaříkovic ratolest manželského lože nejmladší. Vešla dovnitř a „pro Pána, co zde děláte, snad se tu nezavíráte? Tohle včera, tohle dnes, Slávku kam pak jsi to vlez!“ Bylo řečí, bylo smíchu, Slávek zmizel v úplném tichu, v jizbu se víc nevrátil, krok jeho se ve tmě ztratil. Děvčátka šla po své práci a tak bylo po legraci. Myslíte snad? Ani zdání a je konec povídání! -----------------------------------------

Povídal jsem, sliboval jsem, že nebudu více psat v pletkách nicotných, nikoho nejmenovat, nikoho se dotýkat a již jsem v tom zase až po lokty. Já dostanu a zaslouženě. Proč? Proč to nutí. Proto, že jsem hloupý blázen. A bláznům nutno odpouštět.

Sobota 17. září. 1938. Noc byla pořádně studená. Zdálo se, že bude mráz, ale nebyl. To by bylo hned vinobraní. Je jasno, chladno, slunce však je teplé. Dívka dopoledne prala a pak tátovi nesla oběd do vinice. Dci pracuje od 7 h. ráno, v noci přišla o 12 h. Co vojna? Nevím, nečetl jsem noviny. Ale je to špatné. Není naděje na dobré. ./. a pracuje zase do 6 hod. (Večer je zápis do (čeho) do branné výchovy. Zápis nás starších, tuším je asi od třicíti. Já tam nebyl (bylo to večer, ale Slávek mně to pravil. Bylo to i beze mne a nikoli jak pravil ten cigán, že beze mne to nebude. Myslí si však u sebe, že naši páni přišli až s křížkem po funuse, jinak řečeno, že je již pozdě. To mělo být již dávno připraveno, nacvičeno jako v Německu.  Ti to tam dávno provedli již, kdy my teprv chceme začínat. Ja. A zdá se, podle všeho, že nebude ani času něco podnikat, situace je příliš napiatá a semele se cosi brzy? Což?

Neděle, 18./září. 1938. Studená noc, na mráz podobná. Den jasný, dolní vítr trochu, ale chladno, nic teplého. Mně je alespoň zima stále, a bolí, ve mně bolí, musel lehnout, a špatná noc, horečka. Pol. situace vážná. Naši páni utěšují, a jen klid a dobré nervy předpisují, ale – ale nevím. Ono se to řekne, klid, ale vydržet to je již horší. Hej, hola, Hej, hola, dokola, dokola, mládenci, děvčata, kolotoč volá. V kruhu se rozletí, v šíleném rozpětí, mládenec za pannou pospíchá rád, sukénka rozvlátá, očka rozesmátá, černé, modré oči, dokola se točí. Nahoru, dolů, houpají se spolu, mládenec a panna jako malované. Hola, děti, hola, kolotoč vás volá, rádio do taktu hrá. Večer bylo vyloženě zima. Hanba. To ty hrozny budou špatně zrát.

Pondělí, 19./ září. 1938. Studeno, zatraceně noc mrazivá. Ve dne jasno, zdá se teplo, ale jen na slunci. Na večer se chladí, zase jako na mráz. Myslím, že neděláme nic. Není lidí Policajt hledí jen Vranky, osel, raději kdyby hleděl sebe. A taky nás. Dítě pracovalo od 7. r. do 6. več. A Est in der stube geschlafen, weil istschon kalt dražen, ja! ( Spal jsem v pokoji, protože je zatraceně studený, ano)  Zima je mně. Situace vážná, rozuzlení nepřichází, jen rozhlas německý běsní.

Úterý, 20./ září. 1938. V noci bylo velice zima, zima na kvadrát. Velmi jasno, trochu tepleji, zdá se. Bednařík nám sekl kousek Jezer, ale malý (as dvě hodiny), snad více, byl asi od 7. do půl desáté. Ve dne je tedy teplo, odpol. na slunci až horko, ale večer se zasé chladí a noc je ledová. Naši táta tam v tom vinohrádku zmrznou, já bych tam umřel zimou a nepohodem. Já nevím, oni by dali za trochu toho truňku duši i tělo. Tolik námahy za celý rok a co z toho? Trochu kyseliny. Co užitečné práce by se vykonalo, když se jim té práce tak chce. Pomáhat by mohli leckomu i nám za nějaký ten žvanec. Já, Bože, tak je to táto milý! Das Kind hat von z morgen bis 6. uhr a bends gearbeitten undes ist inder Stube an Praščak ges chlafen. Den es ist schon im Kammer halt.  (Dítě dělalo od rána do 6 hodin pracovalo večer  a spalo v místnosti u Praščáku. Je už v komoře) A bojí se.

Středa, 21./ září. 1938. Noc byla hromsky studená a ráno, škoda povídat. Je jasno, pravda ale tak studeno, že až kosti láme. A potahuje tam horňák ještě k tomu a to nebude teplo. Mně je tak zima, tak bolí kosti, ty ramena, paže, záda i boky a uvnitř, až to vyslovit nelze. Ja, jsou to rozkoše. A ta noc! Ani se nechce povídat. Co dělat? A potom se řekne: bude vojna, budeme utíkat, ale kam? Kam bych kupř. utíkal já? Umřít někde cestou, hladem, zimou a nepohodou? To mohu doma taky, nepotřebuji na to ciziny. Kam bychom taky utíkali. Všude je to stejné, všude smrt číhá, tak či onak a všude je Pán Bůh a do jeho vůle přesvaté se odevzdejme.

Já, tedy bych neutíkal, to říkám teď, ale kdyby, kdo ví. Myslím však, že bych ani nebyl schopen, co stakovým člověkem, jako já. Kronika: Zapomenuto: V pátek zemřela Andula Čevelova (Havlíčkova) na vleklou anginu, pohřeb měla v neděli. Slavný pohřeb, s hudbou a pak se  svad. hostinou, všechna mládež byla pozvána.

Včera 20./9./ 1938 ranila mrtvice Vranku st. z 1 č., na poli při práci: odvezen do nemocnice. Na půl těla ochrnul, nemluví. Dnes ráno umřeli. Fab. Hastík z č. 62, po dlouhém utrpení a ležení (od podzimu již) ve věku 94 let. Požehnaný věk a odpočinku zasloužený. Bednařík šel kopat zemáky na Bazal. (Bazalovské-lán). Sami dva a to málo jest. Chromek již dělá u regul., ten nám nepomůže. Dci šla o 7. hod. do práce. (Taky jim tam vzali na vojnu účetního i asistenta). Berou to pomalu pořád. Zemáky kope taky Cilečková, celý den. Nakopali 15 pytlů. Málo. (Dci z práce o 5. hod.) Co nového? Nic dobrého a potěšitelného. Objevují se zde uprchlíci z ohrožených území, hlavně děti. K policajtom došly tři z Ostravy, Machurovy. Je strach, jak tam bude.

Čtvrtek, 22/ září.  1938. Smutné ráno. Zprávy špatné, zdrcující. Jest rozhodnuto o nás, bez nás. Spojenci nás opustili, zradili. Jaká špatnost, jaká proradnost. Máme odstoupit zněmčelé území Německu a to není vše ještě. Poláci se hlásí o své a Maďaři. Jaká ohavnost, a co se naslibovali, co to bylo řečí, velkých gest, ujišťování, zaklínání a když mělo přijít k činu, pokrčili nad námi rameny: nemůžeme vám pomoci. I to Rusko. Člověk by plakal zlostí, žalem, vztekem. To jsou spojenci. Co potom platí smlouvy? Pravdu řekl ten kterýsi něm. politik, že smlouvy jsou cárem papíru, což u Němců a vůbec nacistů nepřekvapuje, ale od našich demokr. spojenců to bolí, musí bolet. Ale dočkejme. My si své vypijem, ale vypijí si to oni taky a snad brzy a doplatí škaredě na to, a první Francie. Co z nás bude, čeho můžeme ještě čekat? Smutno, bolestno. Snad se dočkáme ještě rozkouskování ČSL a budeme pohlceni. ---------------------- Ráno byla mlha, ve dne jasno, hor, vítr. Kopou se zemáky: Dívka, Bednařík, Cilečková a odpol. Fána. (Fána? Došla v poledne z práce a hubovala mámě, že jí nevařila oběd. Copak mohla? Nemohla přece nechat práce v poli a jít ji vařit oběd. To je nápad. Co pak to lze? A kdo by tam ostal? Náš oběd se jí nelíbil, nejedla a mohla by. Ó, ta hlavička umíněná! Kdo by si to momyslil? (Dci šla do práce o 12. v noci, došla ve12. v pol.) Tata jsou ve vinici. Dnes nebudou mít oběda. Ach jo, smutno je, bolestno na světě. Musíme se ptát: Nač bylo to všecko, ty oběti finanční i na životech a nač ty přípravy, to štvaní a mučení nervů. Nešťastná neděle. Ne však pro každého a někom se chce smát a žertovat. Jako kupř.: „Již večer byl a já jsem snil u stolu sedě, do tmy černé hledě, při hodince černé, užívaje ticha a klidu a podřimuje. (Dítě doma nebýlo, neb vyspíc se trochu odpoledne po robotě v Bio těžké, od noci půl až do poledne trvající a ještě něco o hodin dvé více, odběhlo někam, kam neví se. Nu tak, co tak po tmě sedíce a do tmy hledíce, jakoby zloděj neb člověk světem proběhlý po něčem šmátral, snad dvéře s klikou hledal. I ozval se klapot hlučný na dvéře jizby vetché a postava tmavá, tajemná na prahu zjevila se tiše (a máti hrůzou sotva dýše, růženec chopíc na klín svůj rukou upracovanou) I otevřela postava tajemná ústa svá a zahlaholila: „Prosím paní Večeřová, doma-li je dcera vaše Anička, kvíteček váš nejmilejší?“ Nebyla však doma paní Večeřová ani Anička kvíteček její spanilý a mládenec byl nucen odejíti s nosem dlouhým, povzdychuje sklamaně. „Kde pak asi může býti Anička ta?“ Nu a minulo sotva minut pár a Anička pohřešovaná smála nevesele s dvěma mládenci statnými, z Otrokovic na kole přijedšími u vrat gruntu Hanákovic, jak říkával táta náš, jízlivý a uštěpačný.

Pondělí, 26./ září. 1938. Jasno, teplo, noci ale studené. Situace neutěšená. Vojáci se rozjíždějí na svá stanoviště, civilisté hlídají objekty a mosty a protiletecká služba je v pohotovosti. Večer bylo nařízeno zatmění bytů a tak to má být stále až do odvolání. Kdy to bude, dočkáme se toho? Na noc zde byli honáci, civilisté s koňmi. Práce nám stojí, není kdo by dělal. Táta místo co by měl pomoci nám, jde raděj Kadlcovi kydat hnůj na Lipu a domů přijde jíst. Chytrost. Dívka dovezla s Fánou otavu z Jezer. To je vše. Jinak nic. Máma zase leží s nohama. Stále dokola. A já? Nic. Nelze.  Dci pracuje: od 12 v noci v pol. Na noc šla zase ač mělo být vše zatemnělé, či pro Bio, ergo to neplatí?

Úterý, 27. září. 1938. Noc byla pořádně studená, ve dne je jasno, snad i teplo, ale klamné. Ty noci! Co nám den přinese a co zítřek. Zase jsou zde nějací skotáci s koňmi. Dívka šla kopat zemáky a sama. Dopoledne sama, odpoledne sama, a když pořád sama, tak toho bude ubývat. ano.

Starý, Bůh vi, kde běhají. Je pěkný den, teplý a práce téměř stojí, nikdo nepomůže. F.? Nechce, má taky spát, kdož ji nutit může, a je trošičku nazlobená, že má zkaženou radost. Neboť v neděli večer jí ti dva frajerkové z Otročin naslibovali, že jí (vulgo nám) pomohou kopat zemáky. Hm, slibovali, blázni se radovali. A sic? Glaňbte. (?) A těšila se náramně a zatím přišel rozkaz pro otavu jet. (A poněvadž a jelikož, kopat se již nešlo a ona si utržila pořádný růžek (trkala se s vozem) a věřila a věří stále, že oni dva Otročí frajerové tam jisto jistě byli (to by museli být ale tuze velcí blázínkové) proto a jedině proto? Já nevím, ty to nevíš, my to nevíme (že jsme jí zkazili radost) nemluvit mnoho!

Včera den jako dnes, dnes jako včera. Včera chtěla a dnes nechce. Můj ty smutku, vždyť není neděle daleko, ba co dím zítra je svátek a mohou zde být jako na koni a ztracená, eh zkažená radost může napravena býti. Ó mně se zdá, že něčí srdce hoří jako vích slaměný, ba skobečka ligroinu. Já vždycky gesagt hábe daz das ihr herg ist zu breit wie eine Tuhrmaus Decke oder und es bedeckt alles was die Hosen hat. Pardon, to není urážka, já nikoho nejmenuju. Mně se zdá, že začínám bláznit já. A doba je příliš vážná na takové blbinky. Do prvního, prý pravil ten latucha Hajzl Hitler a pak začne to? Podmínky, požadavky jeho jsou příliš nestydaté a pro nás nepřijatelné, pokořující, zotročující. ------------------- Policajtka si odvážela odpoledne řepu 3 x až do večera naší kravou. F. vezla réž do mlýna na trakaři (95 kg), byla z toho večer mrzutost (sie sollte schlafen, und sie istfolet-gegangen irgeund wolin? und ihre Mutter hati hr schlevht sprochen darüber) Večer zatmění. Na noc se nejde pracovat, až ráno od 4 ho. ------------------------------------- Zde je spodní část stránky ustřižená.

Noční výlet: Třěšňové dobrodružství.

Hůt, hůt, hůt- - - devětkrát. „Devět hodin, kluci, slyšíte? Spat.“ „Ani mne nenapadne. Blázníš? Tak brzy?“ „Nu a co tedy? Myslíš, že je již čas?“ „Kuš ty peciválu. Ještě se vyspíš co dosť. Mne dnes svrbějí paty. Ty by ještě někam chtěly.“ 

Seděli čtyři na návsi za teplého večera červnového. Denní ruch se pomalu utišil, jen lehký vánek šelestil v korunách rozložitých hrušní. V rybníce na návsi odbývaly žáby svůj večerní koncert. Skokani drželi prim, ostatní žáby přizvukovaly. Ogaři je chvíli poslouchali, až Pepek unaveně zívl.

„Tak co? Budeme zde sedět do rána? Hýbejme se. Napojím ještě koně a jdu spat. „Ty ospalče. Do rána času dost. Víte kluci, já mám nehoráznou chuť na třešně. Co tomu říkáte?“

 „Chuť máme všichni, což o to, ale kde je vzít Lojzo? Máš snad nějaké doma? „Doma? Kde pak. Ale zajděme na ně za – Spodní část ustřižena jako u předešlé stránky – pokračování na další stránce: Pepek chvíli otálel, ale pak učinil, jak mu Lojza radil. Uložil svého zástupce na palandě, popleskal ho po zádech a šel. „Dobře hlídej,“ přikázal mu. Ostatní byli již připraveni a čekali. Ti neměli takového strachu. Spávali v létě na hůře a jejich tatíkové se čerta starali, co jejich kluci tropí. „Kluci jsou holt kluci,“ říkával starý Laholík a tím to bylo odbyto.

Ve vsi bylo již všude ticho, jen v některých žůdrech, kde měli dospívající pannu, se něco hýbalo a šustělo. To mládenec přesvědčoval dívčici, že je zbytečno se večer upejpat a že není dobré býti v noci člověku samotnému v žůdře. Chlapci šli za vesnici, kde byli sklípky, ostražitě natahovali uši a krčili se opatrně, a ne nadarmo. Pojednou se vztyčila vysoká postava s čaganem v ruce a do uší jim zahřmělo: „Kam jdete kluci?“ Chlapci vyrazili jak vyplašení zajíci. „Starý Isidorek, hotař,“ vyjekli vyděšeně a uháněli, jen se jim paty blýskaly. Za nimi se ozývalo nehorázné klení a nadávky, v čemž byl Izidórek mistrem. U železnice se opatrně zastavili, neboť zde byla nová překážka jejich pouti. Závory byly spuštěny a hlídač klímal na lávce u budky. Hoši podlezli závory a šourali se opatrně vedle hlídače, který se probudil, napolo se obrátil a zabručel něco o tulácích, dřímal dále. „Teď bude již pokoj,“ těšili se kluci. Ale nebyl. Vpředu na cestě zabělalo se několik postav jdoucích proti nim. Hoši sjeli do příkopu a ukryli se jak každý uměl. Pepek vlezl do rži a Ignác vklouzl do roury silničního můstku. Když se tajemné postavy přiblížily, poznal Lojza několik větších ogarů, obtížených uzly: „Vida, to jsou lašáci, jako my a ještě nás předešli. Vylezte kluci.“ Sehnul se a šmátral rukou v rouře, aby Igu vytáhl za nohu. Roura byla však již prázdná a Ignác se šklebil z druhého otvoru roury. Ve rži se ozval žalostný hlas: „Kluci, kde jste,“ „Zde, co tam děláš?“ „Já jsem zabloudil.“ „Hrome, on zabloudil ve rži. Kdo to jakživ slyšel. Ty jsi mně hrdina. Ještě abych tě uvázal na provázek, aby ses nám neztratil. Nu, tak polez, ať jdeme!“

Byla teplá noc, měsíček jim svítil pěkně na cestu a dobře se jim šlo. Ticho bylo, nikoho neviděli, ani neslyšeli, jen někde zapištěla myš, nebo panáčkoval zajíc, netopýr proletěl potichu, honíce se za kořistí. Vůkol se prostíraly lány vysokého obilí a v dálce se táhla řada šedivých vrb u potoka na Dražkách.  Když šli vedle kříže na Dílech, Pepek se podezřele krčil a tiskl se k ostatním. Lojza si ho podezřele prohlížel a ptal se ho: „Co je s tebou, snad se nebojíš?“ „Čeho?“ „Inu, naši stařenka povídali, že u tohoto kříže - - „Naše stařenka povídali, že jejich stařenka povídali, ty jsi bába, že tomu všemu věříš. To jsi chlap? Já se ti divím.“  „Ty Lojzku se děláš, a kdyby něco trhlo, poběžíš první.“ „To se ví, že kdyby něco trhlo, nedám se zavřít, ani přerazit. Když je zle, je noha pán, ale lekat se každého stínu a věřit každé hlouposti jako ty, tož to zase ne.“

Zatím se blížili k cíli své cesty. Před nimi se černal hluboký žleb a nad ním byla stráň s třešňovým sadem, ozářená měsíčním světlem. Z hlubin žleba zavanul vlhký chlad a orosená tráva studila v nohy. Hoši se plížili pomalu ku třešním. Kam nejdříve? Někde tam byl noční hlídač, ale kde byl? Šinuli se pomalu ku předu, pojednou však se vpředu vynořila postava. Hoši sjeli pod vysokou mez a vklouzli do vysokého obilí. Hlídač zaklnul a rozběhl se ku předu.  „Zatracená banda lašácká, ani v noci to nedá pokoj. Počkejte, co vám povím, já vás přerazím, nadělám z vás sekaniny.“

Hoši přitisknuti k zemi jako koroptve, poslouchali jeho proklínání. Když umlklo, šourali se dále. „Pojďme na Vrankovy, tam nebude nikdo.“ Šli opatrně a zdaleka obhlíželi boudu pod Vrankovou třešní. Zdálo se na první pohled, že je prázdná. Plazili se blíž a když zjistili, že tam nikoho není, oddechli si. Vyhlédli si pěknou zralou černičku a již lezli nahoru. Třešně se usmívaly na ně jako očka hezkých děvčat a slibovaly hody. Chlapci trhali a napřed jedli. Když měli dost, plnili uzly uvázané ze zástěrek. Když byli v nejlepším, uslyšeli kroky a nějaký brukot. To hlídač šel opodál a bručel si píseň. „Vstávej ráno Marjáno, pastýř tůtá a ty ležíš na lavici roztáhnutá.“  Hoši tlumili smích a kterýsi hlasitě vyprskl. Hlídač se zarazil a rozhlížel se. „Co to? Zdálo se mně jako by,“ bručel si pod nos. Kluci přitisknuti ke kmeni, ani nedýchali. Na štěstí hlídače ani nenapadlo podívat se do koruny stromu. Po chvíli šel dále, bručel si něco a hoši si oddechli. V dálce, na Doubravách se ozval křik a rána. „Tam je zle, někoho tam honí.“ Když měl Pepík uzel plný, rozhlížel se po obzoru. Nebyl ještě nikdy tak v noci venku a náramně se mu to líbilo.

Dole pod nimi se tmavěl hluboký žleb se skupinami břízek a sivě postříbřených vrb, naproti byly zážlebové vinohrady, pak Doubravská terasovitá pole, táhnoucí se vzhůru k boří a Halenkovicím. Na opačné straně rozkládala se širá rovina a uprostřed ní jejich osada, Babice, na polo krytá ve stínu zahrad a vysokých topolů. Jen věž kostela strměla k nebi, ozářená svitem měsíce. Z dálky se ozval hlas rohu. To ponocný vytruboval jedenáctou. „Kamarádi, slyšíte? Již jedenáct. Jste hotovi? Je čas domů.“ „Půjdeme. Najedli jsme se, uzly jsou plné, tak kupředu Hourovým chodníkem. Tam to bude bezpečnější, nikdo tam teď nepůjde.“ Nazpět se to šlo veseleji a bezpečněji. I do zpěvu se dali, ale přece se rozhlíželi opatrně a krotili svou bujnost.

Když sešli dolů do roviny a kráčeli uprostřed lánů obilí, zamyslili se a stichli. Lojza pravil: „Hleďte hoši, když se rozhlížím kol sebe, co vidím? Vlny, vlny a zase vlny, zdá se mně, jak bych plaval mořem a houpal se na vlnách. Kde je konec? Nevidím ho, vidím širou pláň bez konce a nahoře hluboké nebe a na něm jasný terč měsíce, usmívající se na nás a svítící nám na cestu. Ty měsíčku, ty mládenečku, říkají o tobě, že jsi mrtvý muž s živým srdcem a ty jsi tak živý, jako my, malí zlodějíčkové, kterým jsi přišel posvítit na jejich noční paši. Děkujeme ti, mládenče, dobrou noc.“

A měsíc se usmíval, přimhouřil oko, jak by měl radost ze čtyř malých ničemů. Když přicházeli ke vsi, byli opatrní jako ostříži, neb u sklípků očekávali zase nějaké překvapení. Ale bylo skutečně. Zase se vztyčila velká postava s členem v pravici a zahřměla hlasem velikým: „Hergot, kluci, kde jste byli?“ Kluci však nečekali na další, vyrazili jako orkán a uháněli ke svým domovům, aniž se zastavili a rozloučili. Pepík vklouzl na dvůr a vloudil se potichu do stáje. Chvála Bohu, všecko bylo v pořádku, jeho dvojník na palandě dobře konal službu. Pohladil ho něžně a pravil s humorem: Tak kamaráde, dobře jsi mně zastupoval, tak pojď, zase já si lehnu a ty můžeš jít na třešně.“ Oddych si ulehčeně, vlezl pod pokrývku a šťastně usnul.

Příštího večera se mládenci sešli zase na návsi. Sesedli se, ale tvářili se někteří mrzutě. „Kdyby bylo trochu třešní,“ pravil Ferda. Lojza se ušklíbl a ostatní se zamračili. „Nu co je vám, co se tak kysele tváříte? Či jste je špatně užili?“ „Tuze dobře, jen jsem měl malér. Třešně jsem si schoval do maštálky, malí psíci se k nim dostali, zástěru roztrhali a třešně sežhrali a ostatní zkazili.“ „Mně zmizely ani nevím jak. Našel jsem ráno jen prázdnou zástěru. Myslím, že to má pacholek na svědomí, protože se nějak podezřele usmíval a měl pysky počerněné.“ „Já jsem se zase na nich vyspal. Položil jsem uzel vedle sebe a pak jsem naň ve spánku překulil. Celý jsem se pomaloval. Když se mně naši ptali odkud to mám, řekl jsem, že jsem spadl do barvy. Kroutili nad tím hlavou, ta barva jim byla podezřelá.“ A já jsem je snědl hned v noci. Jenže jich bylo přece trochu mnoho, najednou bolelo mne břicho, špatně jsem spal a ještě teď se dobře necítím.“ „Inu, nebyly nám požehnány. Podruhé budeme opatrnější.“ „Šel bys zase Lojzo?“ „Co bych nešel, však je jich tam dosti a Vrankovi to neuškodí. Třešně jsou přece jen tuze dobrá a užitečná věc. A dokud budou na světě kluci a třešně, budou na ně chodit.“ -------------------

x

Ještě středa. 28/9/1938. Počasí, jasno, dolní vítr. Práce = 0. F. prac. dopoledne. (Starý na výdělku)

Čtvrtek: 29/9/1938. Již ne jasno. Chmuří se a je chladněji. Vítr dolní více-méně. Práce: odpoledne kopou starý zemáky za Žleby. Dívka s Fanou a Lídou dovezly zemáky s Bazalovské (dopol. je tam dívka dokopala) a dovezly naše děvy trochu řepy ze Zahrad. F. od 12 v noci do 12 v poledne. Situace polit:  škoda o tom mluvit. Tak i tak to pro nás špatně dopadne.

Pátek, 30./ září: 1938. Je dolní vítr, chmuří se, Bude brzy pršet. Dívka roztahuje slámu v humně (která tam hnije), odpol. kopala zemáky za Žlebama (táta tam celý den!) A budka tam shořela ./. Pokračování je na malém lístku o něco dále: ./. nějaký dareba ji tam zapálil. To jsou lumpové. Jindy tam byla budka celé roky až shořela, a teď tohle, takhle? Hanba v gaťách.

Sobota, 1. října. 1938. Do rána trochu potrousilo. Je zachmuřeno a chladno. Dívka kopala dopol. zemáky za Žleb. (táta celý den). Odpoledne jely tam pro zemáky: Pepi, Fány, a Lídy polic. Dovezly asi 12 pytlů a ještě tam bude 6-8 p.

Smutná svadba.

Františka Varmužova, sestra autora záznamů z č. 64 v Babicích narozená 21. 3. 1895 a ženich Vincenc Lahola z č. 65 v Babicích narozený 11. 11. 1896, svatba 29. 8. 1920.

Paní máma pláče, a pan táta kleje –

Smějí se jí taky – že se jí krátijou –

její černé šaty!

Klel pantáta, proklínal, a dcerka plakala i s paní mámou. Stará historie a zase nová, dokud budou lidé mladí a láska, či vášeň je omámí. „Proč maminko, je tatínek tak neústupný? Nač čekáme? Čas kvapí a moje hanba bude stále zjevnější!“ „Nevěří mu. Neukázal posud, že by byl dobrým hospodářem a manželem. A nemůže mu odpustit, že se tě zmocnil takovým způsobem a chtěl se vetřít do naší rodiny.“ „Co je to platno. Stalo se, a nedá se odčinit. Nutno se s tím smířit. Snad nebude tak špatný, jak ho dělají, možná, že bude lepší než ti vychválení. Co jsem se naplakala a natrápila. Snad jsem měla přece do té vody skočit.“ „Nemluv tak. Zhřešilas a musíš trpět, pokání činit za svůj hřích. Já jsem taky plakala a trpěla a čím jsem se provinila? Leda tím, že jsem tě dobře nestřežila. Tak jsem ti věřila a ty, tohle jsi nám provedla. Jaká hanba. Mač myslilas, že ses mu dala tak obloudit? Jen jeden nejvyšší statek má mladá dívka, čest. Ztratí-li tu, ztratí všecko.“

„Pozdě, a přece - “„ Již ne, jsi a zůstaneš padlou dívkou.“

Tak to šlo každý den. Dcerka plakala, panímáma vzdychala a otec proklínal a byl zarputile tvrdý. Každá připomínka ho uváděla v zuřivost. A bylo jich dost. Každý soused se mu pošklíbl, neb škodolibě politoval. Přáli mu to všickni. Hle, ten hrdý a přísný V., čeho se dočkal. Inu, na každého příjde a pýcha předchází pád. Konečně by se byl smířil se vším a byl by povolil, ale jeho uražená sebeláska a ješitnost mu nedala. Škodolibé a výsměšné pohledy lidí ho hluboce pokořovaly. Již ani nechodil mezi sousedy, když nemusil, zůstával doma, nemluvil a hluboce se zamýšlel.

Dcerka chodila jako umučení, trápila se, chřadla. Kolikrát pomýšlela na sebevraždu. Jen matka ji domluvami a slibem, že přece jednou otec povolí, udržovala v naději v dobré zakončení této rodinné tragedie. Konečně když matka zase otce prosila a přemlouvala, povolil. „Ať je po vaší. Ale nebude-li šťastná, ať potom nenaříká, má co chtěla, a ty taky. Však je to tvoje vina, jsi matka, mělas dceru lépe hlídat. Já si myji ruce. Štěstí v tom nevidím pro sebe ani pro ni.“

Jak si všichni oddechli po tom rozhodnutí. Byl to trpký, těžký život pro všecky. Byl to takový rozháraný, neutěšený domov a kdo mohl, raději z něho utíkal. Krušno bylo hleděti stále na slzy a zoufalost jedněch a posupnou, zlostnou, zamračenou tvář pantáty. Proto J. a jiní z domu raději utíkali a uchylovali se v ústraní, vyhýbali se domácnosti. Teď se chystali pomalu k veselce. Chystali se, k veselce, ale tak nějak nevesele a jakoby s nechutí. Jaká by to byla svatba se zbojníčkem? praví se v Jánošíkovi, a zde to muselo být, svatba s neoblíbeným, obávaným Vinckem, který měl minulost trochu (ob) pohnutou, podezřelou. Táta chodil kolem zamyšleně, jen se chvílemi uškuboval a potřásal hlavou, jakby chtěl říci: „Jen počkejte, uvidíte, že to špatně dopadne.“

Nevěsta jen mačkala po straně slzičky a ˇříkala si v duchu: „Kéž by to již bylo, ať již to bude jakékoli.“ Pokračování na ¼ lístku strany 2: ./. I matka byla smutna, a jakoby tušila, že není ještě konec utrpení a hanby, a osud ještě něco nastraží, čím je potrápí. Tak se pomalu přiblížil den svatby. Nevěsta s ženichem odešli ráno do sousední vesnice ke správě Boží a doma zatím chystaly (připravovaly) se hospodyně a provisorní kuchařky ku přípravám k zítřejší hostině. Mouka byla prosátá a vesele se vršily …pokračování na tomto listu ustřiženo. Pokračování je dále na listu ob jedno dále: Aby tak přišla nevěstě její těžká hodina právě dnes! Jaká by to byla rána, jaká ostuda. Šlo již na jedenáctou. Kuchařky vyhrnuly rukávy a chystaly se dát do díla. V tom se otevřely potichu dvéře a někdo nahlédl opatrně dovnitř: „Teti, pojďte sem.“ Ženich. „Pro pána, co se stalo?“ „Nic zvláštního. Jen Fana nepříjde. Není zdravá, onemocněla.“ „Snad již není to…..?“ „Ano, ale všecko je zdrávo, ona i dítě.“ „Matka s hrůzou zdřevěněla, a ženské rozčileně repetily, vyptávaly se, mluvily jedna přes druhou. Ze svatby zatím nebude nic. Co však se dělo ve Sp.? Nuže, ženich s nevěstou se vyzpovídali a přijali tělo Páně. Nevěstě nebylo nějak dobře. Hned ráno to cítila, ale ve své nezkušenosti toho nedbala. Po službách Božích zavedl ji ženich do hostince, aby si odpočala a něčím se posílila. Bylo ji stále hůře, přepadaly jí bolesti a bylo zle a zle. Když viděli přítomní co se chystá, a že už je na mále chvíle docela blízká, odvedli ji k bábě babici  a tam v malé chvíli dala život malému klučinovi.

To se stalo onoho osudného rána. Doma bylo boží dopuštění, pláč, nářek, zmatek, nikdo nevěděl co dále, co si počít. Přípravy ku svatbě se ovšem přerušily, všecko se odklidilo a ženské rozčileně debatující se rozešly. Doma byli jako zařezaní. Nikdo nevěděl, jak bude dále. A co tomu otec řekne, až příjde. A přišel. Matka mu s pláčem vyprávěla co se stalo a dávala mu nepřímo vinu toho všeho. „Kdybys nebyl tak umíněný, bylo by to dávno odbyto, a nemusela být nová hanba a ostuda, ty s tvojí tvrdou hlavou.“ Ten jen skřípěl zuby, ale mlčel, neměl na kom by si vylil vztek Zase hanba. aby ani hlavy nevystrčil. Popadl láhev s rosol…. ustřiženo!

x

Neděle, 2. října. 1938. V noci pršelo. Je chladno, zamračeno. Smutný čas. Na luži je cirkus, ale nějaký ubohý, nic tam nemají, jen několik hubených koní a dva osly, velmi muzikální. Na večer přijeli vojáci (jízda opěšalá) a hned v noci museli dále bez jídla i bez odpočinku. Proč, nač a zač, když již vlastně je po komediji? K čemu je tejrat a honit? F. od 12 v noci do 6. ráno.

Pondělí, 3. října. 1938. Je chladno, zamračeno a vlhko. Starý s dívkou dodělávají zemáky za Žlebama. Odpoledne jela dívka s Vílou Chromkovic tam pro zemáky. Dovezly 8 pytlů a kvaku.  3/10 Chromčena jela pro zemáky za Žleby, ¼, divka jim pomáhala 2 x ½ kopat zem. (F. od 7. ráno do 7,5 večer)  Odpol. poněkud jasněji. Politika: Naplivat. Poláci se domáhají, co jim nepatří. Je z toho a bude zmatek a nevíme, co bude zítra. Jak pravím, naplivat, jsme to dodělali, srabaři.

Úterý, 4. října. 1938. Chladno, podmračeno, chladný dolní vítr. Na večer pršelo. Odpoledne vozila dívka s Vilou Chromkovic řepu ze Zahrady 6 x do 5 hod. Táta tam pomohli vyrývat. Dopoledne? Nevín, asi nic. F. pr. od 7 ráno, do 7. večer? Chromci: Oral na jaře Bazalovskou a markér ½, Vila vozila řepu ½, 4/10.

Středa, 5./ října. 1938. Jasno po dešti i teplo, více, méně. Dopol. se okrajuje řepa (máti i odpol.). Odpol. dívka vozila řepu ze Zahrady 3 x a pak si Chromčeny dovezly řípu taky  ze Zahrady ( svého podílu). Táta chvilku vyrývali řípu. F. od 7. ráno do 12. v noci.

Čtvrtek, 6. října. 1938. Ráno zamračeno, chladno, odpol. jasněji, o 4. hod prší. Dopol. ořezovaly řízky, Franc. Rozum. do 10 hod., Vilda do 11 hod. Odpol. vozily řepu. Vilda do 4. hod. 4 x (pršelo). V noci jasno. Táta sečou svou otavu. (F. od 7. rámo do 9. večer.) 6/10 Francka ořezovala1/4, Vila ořez, vozila 5/8 dne, dovezly si řepu ze zahrady 1x, Vilda Chromkovic vozila nám hnůj ¼, Bedbařík sekl v Jezerech ¼, zavezl hnoje 2x – ¼ dne, sekl kousek Jezer – ¼ dne

Pátek, 7. října. 1938. V noci jasno, ráno chladno, zamračeno, dále jasno více méně. Ráno je zima. (Starý sečou otavu). Dívka ořezuje řípu. (Ale jen trochu málo, více běhala než dělala.) Je mně tuze špatně již několik dní. Nohy studí, zebou, zima je mně, v noci zle, bolí, píchá, studí, chladno a ráno, oh! Tuze špatné. Zdá se, že pohořím.

Zase dole ustřiženo! A pokračuje psaní na dalším listu ve spodní části. Horní je ustřižena. Vždyť nám tam nebylo tak zle. Žili jsme a vyvíjeli se kulturně a hospodářsky, a byl to, a bylo to lepší život než pod Hitlerovským komandem, které, kdo ví? jestli nás mine! Bože chraň! F. od 7. ráno do 6. večer. Odpoledne dovezla poslední řepu. Poznámka výše se týká asi Rakouska-Uherska.

V sobotu, 8. října. 1938. Chladno, chladno. Dopoledne trousilo, odpol. o 4. hodinách přišla bouře s lijákem. Dívka prala dopol. a co víc? Den špatný, bolestný, jako všecky ostatní. (Byla zde děva na besedě za F. slečna Bóži z Chal. a – jaká to tvrdost, jaká odvaha: utopily koťátka v Moravě. F. od 7. h. do 12 v pol. Špatně jest mi. Bohu žel.

Na druhé straně  tohoto listu-dolní část je:

že né jesti to pravda? Já nevím …..nečetl,  a odkud to on sociliácké zarputilí berou Pán bůh ví. (že prej Pepi dívka naše nechce vozit hnoje, atd. a když prej nechce dělat sama, ať prý si za sebe najme a zaplatí. To je, pane metr, ta by nás roztočila. Dci se to komando nelíbílo, ani Pépi „A mami, akorát ten hnůj nevozte!“ Večer: nepršelo, děvčata šla na štrachandu, aby měla ňákou srandu. Ohlížela si prej chalupu v Houštěnovicích, lacinou, pěknou, aj hrozny plac velký za sedem tisíc. Tak jen do toho, koupit. Jaká nátura to tvrdá, a ona je na to hrdá, slečna Bóži z Chaloupek, však  chloupek. má to v sobě.

V pondělí, 10. října. 1938. Jasná noc, ráno zachmuřeno, ve dne jasno, teplo. Ale tuze mokro. Děva Pépi ořezuje řípu, Franci, Chromci, Rozumek jí pomáhá dopol. do 10 hod., odpol. chvilku též. Odvážejí. Starý prodali dnes Jedovatému slámu, odvezl si ji, tři furky toho bylo, to bude zase goraly, co jiného! Ale na nás bude viset zasé s jídlem a se vším. Je to škandál, hrom do toho, všecko prodat, a do domu nic nedat. --------------------- Na půdě na naší, již více nestraší, jen kůžka králíčí vyschlá tam haraší, nechodí duchů tam legie více, ty, které dcerušce ubohé F.  ce. Jedné noci temné, do duše jí jemné nahnaly hrůzu, a děs, až ji ježila se kštice, ale co? Nic se mně nedaří. Žádný nápad, žádná myšlenka, tak si připadám jako starý, děravý, rozbitý a prázdný sud. Nu, starý jsem dosti (osel taky!)

Na druhé straně tohoto horního textu, dole odstřiženého listu nahoře:

Copak, že tam máme dát? Inu pytlík od koťat. Stará mačka o ně pláče, Božička vesele skáče, svědomí ji netlačí, za ten život kočičí. Nechme toho milí páni, těch hlupot a raději plačme. Paní (či slečna?) Franci Rozárkova, pomáhala odpoledne řepu odvážet (kolik?) asi hodinu, či více? F. denně od 7. h. do 6.več.

V úterý, 11. října. 1938. Jasno je, teplo, až horko. Laholík nám zasel (i zoral) Záhumenici, dal k tomu svoje semeno, réž. To dopoledne. Dívka dopol. uklízela řípu ze dvora, odpol. tloukla hroudy na Záhumenici a dovezla zel. lucerky. Práce tedy málo na celý den. Starý chodí po svých. Večer se spustil krátký, ale vydatný liják. Je stále mokro, když každý den připrší. F. od 7. do 6.

Středa, 12. října. 1938. V noci popršelo, ráno je velmi vlhko, ani ne tak blátivo.  Je zase jasno a teplo. Bude-li každý den připrchávat, tož to bude špatné. Práce: dívka malou chvíli ryla v Zahradách pod stromem. Odpoledne má jet Cilečkové pro řípu do Jezernice Zase odstřižený spodní díl

A tady na dalším zbytku spodku stránky:

počít? Můžete je utopit. Já se, teti na to dám, já to sama udělám.“ Jaký ohled, jaké krámy, hodíme se do Moravy. Bóža s pytlíkem v ruce kráčí, Fanda za ní sotva stačí, pytlem v ruce tvrdě mává a nám kštice hrůzou vstává. Jaká dívčí odvaha, kočky topit pomáhá. Utopily koťátka, to je dívčí pohádka?  x a pověste to na sloupek.

Na druhé straně tohoto zbytku stránky:

Chromek nebude mít radost, až se vrátí. Roby mu prodaly obě prasata, to bude špatný špek a on se naň tak těšil. Nevím, nevím. Co bude teď zabíjet, leda Francku, ale ta je tuze chudá, co s ní? To Bednařík má jiného krmce. Pepi jela odpoledne Cilečkové pro řípu do Jezernice, dvakrát. (Pokaždé toho bylo ani metrák) co s tím, co za to? Cesta tam však špatná, kravka byla celá upachtěná, zablácená.

Abychom nezapoměli. Neštěstí, tragedie rodinná: Hastík Vincenc, Kroutil neb obecně Paprčka spáchal sebevraždu, podřezal si hrdlo. Proč? Delirium tremens, opilství. Chodil delší čas opilý a učinil to asi v šílenství opilců. Tak to asi bylo. Zase o jednoho dobrého člověka méně. Když byl střízlivý, správný člověk, ale v opici mrcha. Máme ho litovat, či né? Já zásadně opilců nelituji, protože, kdo trpěl opilstvím někoho a u nás toho bylo tolik, že více netřeba), ten musí opovrhovat a nenávidět celý národ opičí. Proč litovat? A je hoden slitování takový? Však on ví dobře jaký je, co činí a jak je protivný, druhým obtížný a jak těžký je život s takovým, že musí učinit své okolí nešťastným. A přece nedbá, hoví své náruživosti. A když se mu něco stane, chtěl by soucit, slitování? Ne, nikdy! Opakuji: nemám slitování s opilcem! Opilství je matka všech hříchů, nepravostí. Odpoledne se chmuřilo, a ochladilo. F. od 7. h. do 5. več.

Čtvrtek, 13. října. 1938. Po studené noci je den teplý a jasný, ale na večer je zase chladno. Inu, je to podzim, říjen. Práce: Málo. Pépi ryla v Zahradě pod stromy. Počasí je k práci příhodné, dobře se v poli pracuje. Měli bychom zasít tu zahradu, ať máme taky na ten koláč. Táta, ten běhají jen okolo svého a pamatujou jen na sebe, ale k jídlu, to se dohlásí.  Zase jsou nasmolenej jak děkan. F. od 7. h. do 6. več.

Pátek, 14. říjen. 1938. Po chladné noci se ukazuje jasný a teplý den. Pépi ryje zahradu. Dnes je pohřeb toho podříznutého Hastíka, nevím je-li církevní, ale zvoní se mu. Táta dávají, či prodávají skrajky řepné, totiž za vyrytí a s doplatkem. Tak všecko prodat, všecko z domu a domů nic? Pěkný pořádek. Stále jedna a tatáž stížnost, věčně opakovaná do omrzení. A takto-li to půjde stále, to u nás dobře nebude. Ono dobře nebude, ať tak, či tak, ale tohle to musí jednoho zlobit, takové sobectví a neuznalost.  ------------------- Není mně dobře. Večer se mně to zdálo al right, v noci jsem spal obstojně a ráno nevím proč, špatně, bolí, píchá u samého břucha a jakoby záducha. Proč? -------------------- O politiku se nestarám, nerad o ní co slyším, a není ani proč. Nic příjemného pro nás se neděje, ani nestane a darmo se zlobit a rozčilovat. Ono to pravda pomalu otrne a přebolí a člověk si zvykne (prý i na šibenici, ale na šibenici je špatné pohodlí) a je to těžké, bolestné zvykání a bůh ví co nás ještě čeká. Dobrého nic, hádám.

Škoda, že ta lepubrika netrvala dýl, jak ta babička povídala, když táhla pytel mouky od žida a musela ho vrátit. Ta naše je, a jako by již nebyla, příliš krátce to naše národní, řekl bych, štěstí trvalo, po té třistaleté porobě. Tuze krátce.

Odpoledne líčila Pépi v kuchyni. Táta jsou gruntovně ožhralé celý den. Inu, mají peníze, to se to pije. Večer je chladno, a není nám akorát, ale co je světu po tom! Táta starý, přišel domů, nadraný byl jak se patří, do síně si vyléz na stůl, na stole tam v síni v sedě dřímal, tělem klátil, hlavou kýval. My tu v jizbě, jeden, dva, tři sirotčí, tři osiřelé, při svitu lojové svíčky, mlčíce civíme v kouty, dítě tiše dřímalo v poduškách si hovělo. Pojednou však krachot v síni, rozlehl se tuze silný, jako malé hromobití, pro Pána, co se tam řítí. Dítě strachy vyskočilo: hrůza, co pak se tam stalo? Do síňky nahlédlo v strachu, vidělo tam cosi v prachu po zemi se válet, v nepříjemném objetí. Nuže, páni, lidé milí, co myslíte, že tam bylo. Byla tam, byla, postava tajemná, na zemi ležící, jednu ruku pod hlavou, druhou puténku objímající a spola sladce spala blaženě si oddychujíc. Jaké je to sladké poležení, když opice ustele! A opice umí měkce stlát, a je to nějaká chůva a její ukolébavka je tak sladce opojná, že její svěřenec i když ze stolu po hlavě spadne, div si nos o putýnku neurazí, zůstane ležet jako v nejměkčích poduškách a když se vyspí, otřepe se a je to gut. Toho nic nebolí, třeba by měl na čele odřeninu a nos jako okurku bzeneckou. Ja pane Antošu! Dci jest od 7. h. do 5,5. pracovala.

Sobota: 15. října. 1938. Zase: v noci chladno, ráno chladno, ve dne jasno a teplo. Dívka Pépi dopoledne prala již (a v sobotu kdo pere, co praví přísloví? ) odpoledne cosi kdesi. Táta? Jako padne děkan. Opilý gruntovně. Nic si to k srdci nebral, že včera sebou žuchl se stolu. Vono se pije, no jó! Nelituj ho ty osle, ať se třeba podřeže jak ten Kroutil. (A jedna kterou pán správčí měl rád ku obídku přišla a proč ty ostatní ne? Je hezky, a máme sít a Laholík nechce, kdy? Až o vánocích? – Dci pracuje od 7. ráno až do, no, ) Koho si ještě na mušku vzíti? Snad tu kozu ještě, která se prčí a starý ju vedli časně z rána ke kozlovi? Jaká ochota! kozy prčit. – Starej měl moc kozej? A již jsou taky tam, strýc Čech, ja, a jen ty kozly s Barborou po nich zůstali, totiž Čečka a jejich statek, kozlíků dvé.

Neděle, 16. října. 1938. Pěkný, jasný a teplý den. Krásně a je to říjen. Jak dlouho ještě? A jsou dnes tak zvané hody, císařské. Hody, bez hodů. Je to chudé, je to ubohé. Ničeho není, ani masa, ani pečeně, ani pitího. Ještě bylo sedm neděl do hodů, už mně milá zakázala pít vodu - - . Bejvávalo to kdysi, ale již není. Kde jsou ty časy, když jsme tančívali v žabovrčskách (?) pod májí o hodech. Tož den je krásný, tak by se pěkně někam šlo, kdyby bylo možno, oj, kdyby bylo možno, ale není. To co bývalo, minulo. Naši starý oslavujou hody již týden napřed. Zasik jsou vožhralý, a ožhralý jak se patří, a celý otlučený, a stále zlobí a stále nadává. Kdyby se raději již podřízl a dal pokoj, neboť ostuda veliká, veliká velmi. Zase to začíná, jak má trochu peněz, je holaj duša.

A naše dítě, naše dci zasmušilá pracuje dnes v den sváteční a hodový, pracuje jako, nu jako, poněvadž jedna z těch které pan správce měl rád, nechtěla v neděli v práci se dát, že nepůjde, že nemůže, v neděli jednou svým údům, že musí odpočinout. A klid a útěchu brát. Páč její pán, chlapec milý, roztomilý na vojně jest, daleko v cizině jest, to potěšení její nejmilejší, proto jest zlá, proto nevrdla jest. Což pák Terézce, ta zvykla tomu jest, té je to jedno a přijde její potěšení z vojny domů již. Ale kdy pak? A ještě něco: Těkujin (?) jest doma a v civilu a tuze žádostivě k našemu se díval a na  pozdrav kýval, toužebně, zda svoje potěšení bývalé, nejmilejší nespatří okem žádostivým, toužebným, ten Vláďa – Těkuju frajerský. A tak tedy: již jsme na konci, tři měsíce a půl jsme to vedli v dobách dobrých i zlých, v dobách pohnutých a historických. Povedeme to dále? Snad, nevím. Je svatba, Flekač Josefa. Bábi Franckovic.

Tak je zakončen poslední list školního sešitku formátu A 5, označený jako H