Obrazy F.N.

J sešit: Bertek, Hluchý s kufrem, Ubohá chudoba!

Josef Varmuža

Bertek.

Vybalil se ze slámy a otřepával se jako pudlík, když vyleze z vody. Přitom se škrabal na prsou, v podpaždí a na žebrech přímo zuřivě. Inu, upomínali ho jeho věřitelé, či podnájemníci. Ba, podnájemníci, které stále nosil sebou.

Otřepál se ještě jednou, narazil starou beranici těsněji na hlavu, přitáhl provázek kol beder, to svoje „cingulum,“ jak je nazývali posměšně rozpustilí kluci, vzal do ruky hůl a šourál se pomalu ke vsi.

To byl on, Bertek, „toť se rozumí!“ Šel pomalu, těžce ohýbal nohy revmatismen zkroucené! Není divu! Kdy viděl a poznal naposledy teplý peloušek? Kolik je tomu let? Jen ve stozích, stodolách v „plevnících,“ málo kdy v teplém chlévě u dobytka. O teplé posteli ani nemluvím. To už je dávno a Bertek už zapomněl, jak se to leží v teplých a měkých sypkách. Jo, bejvávalo! A Bertek si dovedl pohovit. Teď již co? Lidé se ho štítili a vyhýbali se mu. I jeho žena a děti, kteří už si pomalu všichni krájeli z vlastního bochníku.

Jen Bertek svůj vlastní bochník pozbyl a na jiný si nepomohl. A z cizího se to těžce krájí, a lidé jej dovedou posypat pepřem a žlučí. Oh ten chutná hořce, velmi hořce. Bertek to věděl, a žebral, jen když měl velký hlad.

Vlekl se pomalu, opírál se o hůl, ten čagan strašlivý, čagan jak lušnisko od vozu a bručál si při tom, jak už byl zvyklý. On v poslední čas často hovořil sám se sebou, nebo neviditelným společníkem vedl někdy důležité rozhovory. Zdálo se, jakoby mu přeskočilo.

„Lišky doupata a ptáci nebeští svoje hnízda mají, ale syn člověka nemá, kam by hlavu složil. Pane, Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do království svého!“ Nahmatál v kapse kůrku okoralého chleba, drtil ji v prstech a pomalu žvýkal. Honil v ústech a přemílal dásněmi s několika zbylými zuby. Hubená snídaně.

„Bože můj, proč jsi mne opustil,“ pokračoval v samomluvě, pohlížeje vyčítavě k zakaboněnému nebi. Byla z rána mlha šedivá, rosa na trávě již trochu jinovatky. Byl první podzimní mráz, a všecky traviny, stébla i vlákna babího léta byly jako postříbřena. „Jaká je to krása,“ řekl by někdo. Ale co po takové kráse, když Bertkovi nohy stydly a brada se třásla chladem. A takové krásy se nikdo nenají, ani Bertek, ať si byl sebe skromnější.

„Mezi své přišel, oni ho nepoznali, nechtěli poznat:“ Ja ja, tak je to, cti otce svého i matku svou! Teď jsou děti tu i tam, tatíček ten zůstal sám. Ano, sám. Hlava se mu klepe, točí, velké jsou ty staré oči. „Všem jim pomohl do světa! Teď když hlava prokvétá . . .“ Tak je to, brachu!

„Ona do komůrky vešla, dlouhý provaz ven vynesla. Když nemůžete robiti, můžete se oběsiti.“ Ja, bratříčku, ja. Na starost, žebrácká hůl a provaz! Tak svět odplácí!“

Bertek si brumlal zmatená slova a citáty, které mu utkvěly v paměti a oči mu slzely a brada se chvěla. A stále se škrabal a podrbával. Drobní „nájemníci jej stále upomínali a pokoje nedali. Byli hladoví, tak jako on, a on – snad již ani krve neměl, aby je nasytil „krví svou.“ Odkud by se brala?

Bylo mu zima. Mnul si zimomřivě ruce a foukal do dlaní. Však ten jeho oblek nebyl příliš polární, a bylo v něm tolik „ventilací!“ Kabát na něm visel jako na hastrošovi, provázek zastával místo knoflíků a roztrhané kalhoty sešíval drátem. O košili se nedalo mnoho mluvit. Otrhaný límec kol krku svědčil sice o její existenci, ale jisté to nebylo.

Boty měl svázané provázky, kde odtržená podešev se šklebila jako – nu, jako žraločí tlama, a prsty vyhlížely zvědavě na světlo boží a rovněž tak i páni „loketští a kolínští, páni z Lokte a Kolína.“

Aby tomu chladu přece nějak čelil, splašil „ve dvoře kacabajku“ jupečku, kterou si tam stará Š-. dala vysušit a vyvětrat, a navlékl ji přes „jarník.“ Jak ji tam navlékl, to snad jen Pán bůh ví, byla kacabajka těsná a Bertek byl chlap, ale seděla tam dobře, jako ulita. Ani čtyři by ji z něj nestahli, tím méně stará Š., která Bertu zažehnávala sírou a ohněm, loučíc se s kacabajkou. Co už taky s ní! Byla beztoho již „zcizena a zalidněna“ drobným národem. A jak si ji Bertek pochvaloval, že ho hřeje! Bodejť by nehřála.

Bertík obcházel dědinu, tu i tam zaklepal a zaprosil, ale málo kde co dostal. Lidé jej neviděli rádi a často se musel spokojit jen s „Pán bůh vás naděl!“ Bartek měl špatnou pověst, byl považován za lenocha a povaleče a takoví prosebníci nedojdou u vesnických lidí slitování a ta almužna je hubená. A Bertíka všichni znali, až příliš dobře znali.

Teď již byl Bertek sešlý, velmi sešlý, a už by té práci ani mnoho nedal. Kdysi byl blahobytný a kulatý jako soudek, jako nadělaný, ale teď byl hubený a vyčouhlý jako pahýl. Zdálo se, že co mu ubylo na šířce, přibylo na délce. Jak tak šel, ruce přitisklé k tělu, červené a ozmolené, čagan na paži, obličej zarostlý šedivým, neholeným strništěm, s červeným, jako by namrzlým nosem, se zbytky zubů v pootevřených ústech, s nejistým a blikavým pohledem, připomínal těm, co jej znali dříve, zříceninu, trosku člověka.

I ty jeho oči, kdysi černé, ohnivé, plné jasných jisker, sešedly a pohasly. Ja, to už nebyl Berta. Berta byl ve svém nitru konservativní i to svoje tuláctví prováděl konservativně. Potuloval se jen v obvodu své obce, zřídka zabloudil dále do města, kde by mu přece lépe pšenice kvetla a žeň by byla bohatší. On miloval svou obec a nechtěl ji opustit, třeba že zde sklízel nevděk a nepřívětivá slova a opovržení.

Ani jeho žena a děti, řekli jsme již oň nestáli a štítili se jej. Spočátku proto, že byl na práci „lechtivý,“ a chtěl by se nechat vydržovat bez práce, a později, když sešel a spustl pro jeho zpustlost a nečistotu. Berta byl k ženě hrubý i teď chtěl by ji poroučet a o to ona nestála. Proto před ním zavírala dvéře a viděla mu raději paty. Teď již co s ním? Životu odvykl již dávno. Přivykl tuláctví a tak se s ním nadobro rozešli a styděli jsou se zaň. To byl jediný rodinný cit u nich.

Dříve, když se zjevil zase ve své obci po delší nepřítomnosti, maskoval svoji sešlost a úpadek důstojným a vážným chováním. Žebral jen ve vzdálených obcích, kde ho tak dobře neznali, chodil vážně, s hůlčičkou, kabát těsně zapiatý, a sbíral, špačky cigaret. Leda že si vyprosil u známých cigaretu nebo trochu tabáku. Ale ten ostych pomalu mizel a Bertek se stával obyčejným tulákem a povalečem, jak pomalu scházel a chátral.

Kdo se dostane na šikmou plochu, brzy sklouzne až na dno. A Bertek byl teď úplně na dně, hloub již ani nemohl.

Kdysi, a není tomu tak dávno, byl Bertek jiným člověkem. Kolik je tomu let? Snad asi dvanáct. Ja, jinak si stál Bertík. Byl vážným a váženým občanem. Měl pěknou hospodu a zavedené řeznictví. Tehdy jinak cítil, jinak si stál. Statný a blahobytný, se sebevědomým pohledem, ten se nedal prodat ani za pytlík dukátů.

Hezky kulatý, se zaoblenými kalhotami do ladných křivek, s fešným knírkem, ohnivým pohledem v černých očích a s blahovolným úsměvem v kulaté masité tváři. A Bertík se uměl smát, bujně a rozmarně, a když se smál, otvíral upřímně ústa, že mu bylo vidět do toho žaludku, říkávala jedna tetička. Ono se to dobře smálo, když bylo všeho do Boha a bujnost jím šila.

A jaký byl Bertek silák! Byl-li v ráži, popadl býkovec a vyčistil hospodu, než bys ses pomodlil, Otče náš. Ani Dlouhej Franta mu nemohl poradit, když se z bujnosti chytili do křížku, a Franta byl přece zápasník, který položil dosud každého. A Bertek jej položil, jak byl Franta dlouhý. Ono se tehdy žilo, a žili, všichni, užívali. Všichni hezky tloustli, i žena a děti. Inu, když to bylo doma a bylo všeho dost, jak v hospodě, tak i ve sklepě a jatce. Byla to živnost jako zlatý důl. Jenže i ten zlatý důl se přebere a dobere, když se z něj vybírá více, než se tam vrací. Nu, brali všichni, až na konec se nedostávalo.

A výsledek? Jak to bývá! Nedostatek se maskuje, jak se dá, přijdou dluhy, věřitelé, až přijde úpadek a hospoda jde na buben. To byl konec. Zmizel Bertek s rodinou. Nebylo o něm slyšet kolik let. Snad šel na Slovensko jako tolik zkrachovaných tehdy, chytal se různých obchodů, ale od práce mu asi mozoly nikdy nenarostly. Jen lehce, pohodlně. Nu, a na konec našel zase cestu do své obce. Rodina se zatím rozešla, děti dospěly a každý se bral za svým. Matka zůstala s nejmladším synem a Bertek osiřel a začal poustevničit. A teď ho zde máte, trosku člověka, tělesně i morálně.

Bertek si svoji mravní bídu ani neuvědomoval. Žil stále v jakýchsi dětinských představách, a ve své přechodné slabomyslnosti vedl hlučné rozmluvy sám se sebou, nebo s tím kdo chtěl poslouchat. Obyčejně to byl nějaký člověk jeho cechu, který se s ním podělil o špetku tabáku nebo krajíček chleba, před nímž si Bertek vyléval své nitro a povídal o své důležitosti.

„Ja, milý pane, já nebyl ledaco! Já jsem tuto obec zvelebil, já zde provedl převrat a reformy!“ Nebo byl zástup uličníků, kteří jej ochotně poslouchali a pak mu dávali všetečné otázky. „Pane Zvěřina, povězte nám, jak ste dělal ten „převrat!“ Na kterou stranu jste se převracel? A kde máte ty „reformy?“ To byly asi reformy? To byly asi „reformy“ (reformní kalhotky) vaší Tonky a Milušky, že?“

Jindy mu nabízeli stébla slámy a kousky dřívek: „Nate pane Zvěřina, viržinku, zapalte si. „Bertek se ovšem rozčertil a zvedal svůj strašlivý čagan. Kluci však byli opatrní a hleděli již předem, kde nechal tesař díru. Bertek se rozčilil a nadával, nadával tak, až se nebesa otřásala, nadával strašlivě a slov nevybíral.

„Vy u - - ci, vy svině, kur - . é, aby vás mor udávil, do pekla s vámi, vy - -!“ Bylo toho obyčejně celá litanie. Bertek uměl, nadávat, tak, až to budilo veřejné pohoršení a musel někdo zakročit. S Bertkem nebyla v takové chvíli žádná řeč. Někdy byl zlý a ohrožoval lidí tím čaganem. „Slyšeli jste,? ten Zvěřina zmrzl ve stohu!“  „Cože? Ten zmrznout? Toho se mráz nechytne!“ „Ale vždyť ho tam nakládali na vůz a odváželi!“

Nezmrzl Bartek. On, abyste věděli, tehdy napadl někoho tím čaganem, a těžce mu ublížil. Za to jej chtěli zatknout, ale že se zuřivě bránil a utíkal, museli jej svázat a odvézt na voze k soudu. Však tam dlouho nepobyl. Brzy se zjevil v obci a obtěžoval ji svou přítomností. A zase spával ve stohu, ve stodolách, v plevníku. Ale hynul, chátral. Byl stále hubenější, shrblejší. A chátral jeho oděv. Zřídka kdy zaklepal, a poprosil: „Podarujte mně tam něco k jídlu!“

Byl a představoval obraz ubohosti. Už se stále otřásal hladem a třel si ruce. „Nu, už to nadlouho trvat nebude,“ stěžoval si, a cenil trosky zubů v otevřených dásních. Jeho brada úplně sešedivěla, oči vyhasly. Ještě si sbíral nedopalky cigaret, bylo to kouření jediné, co jej trochu poutalo k životu.

Stohy s polí již zmizely, proto zacházel na noc do stodoly staré Králuše, do té dřevěné „sklonky,“ kde tak krásně, „vyžíhalo“ a kde si větry chodily na sněm s paní Meluzinou. Tam si Bertek přespával poslední zimu. Ale ta byla již opravdu jeho poslední. Sešel neobyčejně. Ani teplé jarní sluníčko ho nepostavilo na nohy. Nakonec se nemohl ani postavit. Dostavila se paralysa, a zůstal bezmocně ležet. Ležel, kdo ví kolik dní, než jej tam našli. Ale to už v něm i ten život dohoříval. Očistili jej na obecní útraty, čistě oblékli, neboť byl strašlivě zavšivený, a od vší doslova ožhraný, a zavézli do nemocnice, kde na třetí den dokonal.

Takový byl konec Bertíkův, toho, jenž „dělal převrat a reformoval obec.“ Jaký život, taková smrt. Umřel zapomenut, neboť jeho nejbližší se jej štítili i v smrti. A cizí, najatí lidé, jej připravili na poslední cestu.

                                                                    xxx          

„Hluchý s kufrem.“

„Dajte mi tam něco!“ Jiný jedinec z družiny těch, co „nesejí a nežnou,“ a přece živi jsou, jeden z těch ptáků nebeských které taky Bůh otec nebeský živí. Jsou živi, ale jak. Nikdo neznal jeho jména, nikdo nevěděl, odkud přišel. Zjevil se jednou začas, obešel vesnici, zřídka kde se zastavil, zaprosil. Tažný pták, který nikde neměl domova a nikde nespočinul. Někteří říkali, že je to bohatého sedláka syn, jiní, že prý byl na vojně rotmistrem, a poplétl se na rozumu pro děvče. Řeči a domněnky. Kdož to věděl? Že byl popletený, neměl to v hlavě v pořádku, to bylo jisto, a k tomu byl hluchý co poleno. Celkem vzato, nikdo se s ním pořádně nedomluvil.

Zašel-li do hostince někdy, stavil se na sodovku, řekl hostinskému přímo: „Nic mně nepovídejte, a nic se mně neptejte, jsem hluchý. Napište mi to na tabuli, co to stojí!“ Ale když uviděl cifru na tabulce, vybuchl prudce a výhružně: „Vy předražujete a já vás udám u lichevního soudu!“ Což bylo vzhledem k jeho osobě a zevnějšku tuze komické. Ovšemže byl komický, nehledíc k jeho ubohosti. Jak vyhlížel? Inu tak, že je člověk slabší nátury by se jej polekal a která  byla „v jiném stavení,“ ta ať se mu raději vyhnula, aby se v něm nezhlédla. Byl nízké postavy, trochu přihnutý a sražený, rozklácené schůze, hustých, tmavých, ježatých vlasů, čela velmi nízkého a trochu šikmého, takže vlasy a obočí, též ježaté, se téměř stýkaly. Oči velké a „rozštemované,“ jejichž pohled naháněl přinejmenším nevolnost, ústa velká, široká, s velkými pysky a celý obličej zarostlý divokým, nepěstěným vousem, který se rozléval sem tam jako pocuchaný mech. Tak nějak, nebo podobně vyhlíželi asi pralidé, naši prapředkové na úsvitu lidské epochy, lidé jeskynní, troglodyti, nebo pololidé, lidé opičí v době neandertálské.

Byl to pěkný čistý typ Homo neandrtalensis, nebo Homo sapiens. Kazajku měl bez knoflíků, košili, byla-li jaká, ale ta mohla i scházet, taky široce rozhalenou, která obnažovala širokou, divoce zarostlou hruď jako lesní podrost. Jedna ruka byla téměř stále za ňadry, kde se horlivě zaměstnávala nějakým tajemným šukáním. Nu, však víme, že jakým. Ten hustý porost na těle byl důkladně oživen zvířenou, ne sice ušlechtilou, ale za to velmi přítulnou, která nikdy nedopustila, aby její držitel a pěstitel zapomínal na její existenci. A proto se škrabal horlivě a vydatně.

Přes rameno měl přehozený starý kaftan a na zádech vojenský kufřík na šlích. Ten kufřík nikdy neodkládal, a snad s ním i spal. Pro jeho totální hluchotu a ten neodčinitelný kufr, říkali mu „Hluchý s kufrem.“ To jméno se velmi vžilo, a stávalo se téměř populárním i tehdy, kdy skutečný „Hluchý s kufrem“ zmizel z obzoru obce a zapadl, Bůh ví kde.

Byl-li někdo nedbalý svého zevnějšku neholil se, a ponechával svůj porost na tváři Pánu Bohu na starost, řeklo se mu: „Vypadáš jako Hluchý s kufrem.“

Hluchý s kufrem jiného jména nemněl jen pod tímto, byl znám a dobře znám. Řekli jsme již, že byl popletený a hodně v hlavě se mu to nějak přeházelo. Obcházel-li vesnicí, mlčel zarytě šel netečně, a jindy vedl důležité rozmluvy. Někdy se při tom chechtal a jindy zahuboval a nadával. Později již přicházel bez kufru, který pozbyl někde při nějakém dobrodružství. Šel po ulici, a bručel si mrzutě: „Dal jsem si kufr do konduktórou, a konduktérka mně ho zašantročila, tak – a jedna. Takovej dobrý kufr!“ A to opakoval v různých variacích stále.

Někdy býval dobře oblečen, až tuze dobře na tu roční dobu, nehledíc k tomu kuférku na zádech a přece mu toho někde chybělo. Tehdy přišel a zástup dětí za ním, rozesmítých jedna radost. Usedl si na trávník na návsi, zapálil si dýmku a spokojeně bafal. Při tom se šklebil přívětivě, cenil velké zuby jako gorila a vedl rozmluvy s dětmi.

„Tak co,“ oslovil děvčátka, „co vy malé nevěsty? Že nejste nevěsty? Ó jste a budete. Když jsou nevěstince, musí být i nevěstky, to je marné! I na vás to čeká, tak!“ Děti se smály a on se zubil spokojeně. Když si pokouřil, sebral se a táhl dále s kufrem a těžkým vojenským pláštěm na zádech, ač bylo parno uprostřed žní. Teď teprv bylo vidět, čemu se děti smály. Jeho kalhoty, ostatně důkladné katě, z člověka mnohem většího a silnějšího, utrpěly strašlivou pohromu. Celý zadek na nich byl vyrván nějakou živelnou erupcí od půl „sednice“ až ke kolenům.

A tímto „průlomem“ vyhlížela smějící se usedlost a nahá stehna na světlo boží. Děti, toť se ví, byly jeden smích, jeden chechot. Hluchý kráčel klidně svou cestou. Za sebe neviděl, třebaže šel „s odkrytým obličejem,“ nic neslyšel, když byl hluchý a v předu bylo „vše v pořádku, „all right!“

Jindy bylo v neděli, lidí bylo všude dosti, šli právě do kostela na mši, obcházel a huboval a nadával, že to činilo hotové pozdvižení. Nevím, co kdo provedl nebo se špatně vyspal? Vykřikoval rozčileně: „Adam s Evou byli vyhnáni z ráje, Pán Bůh je zapudil, ale nezavrhl! Nezavrhl je a nezavrhl ani nás, kteří jsme vyhnaní synové Evy. Rozumíte, vy tam,!“ obořil se na zástup mládenců, kteří jej potěšeně poslouchali a smíli se srdečně. „Smějete se jako padlí andělé, ale počkejte jen, přijde i řada na Jonáše. Ještě čtyřicet dní a pak - - - to ostatní doznívalo za rohem.

Když se vykřičel, což trvalo velmi dlouho, uklidil se a zabušil na nejbližší dvéře. „Dejte mi tam něco,“ požádal drsným, skřehotavým hlasem. Pustil se do darovaného krajíce a pojídál ho s velkou chutí.

Nebo se zastavil u vojtěškového pole, zahleděl se na ně a kýval zádumčivě hlavou. „Ty lucerko, kdybys to věděla. Rosteš jako z vody a nevíš proč. Rosteš si a kveteš a voníš a včeličky poletují a sbírají na tobě med ku větší slávě boží a proč to všecko? Aby tě nakonec nějaká kráva sežhrala? Proto jen? Ja, tak svět odplácí!“

Kdo ví co se dělo v té jeho popletené hlavě, odkud bral ty jeho hlubokomyslné úvahy a citáty. Čím byl dříve než se popletl, či snad byl vždycky takový? To se nevědělo, byl to jen „Hluchý s kufrem.“ Byl stále stejný, zdá se, že čas neměl nad ním žádné moci. A ani počasí. Otužilý byl jako medvěd a necitelný ku změnám teploty. Bylo zima, mrzlo dobře a od severu pořádně táhlo, čiperný seveřík, a on si seděl za vesnicí na příkopu, tam kde to nejlépe „vyžihalo,“ od pasu nahý, košili v rukou, zahloubán do jejich útrob, kde zkoumál její vnitřnosti. Záda měl do ruda ošlehaná mrazivým větrem, a on nic, jako by se nechumelilo. Jen si klidně přibroukával a sem tam se spokojeně uchechtl, když mu to mezi nehty ruplo a prasklo: „Zase jedna!“ Pak se klidně oblékl a šel spokojeně dále. Zima mu byla lhostejna, i mráz.

Šli dva mládenci po silnici ku městu, bylo to brzy z rána, a tak tak mírnější mráz, ale stačil, aby člověk slabší nátury zmrzl. Na silnici nad příkopem někdo ležel. Byl to lidský balík ve starém vojenském plášti, zabalený a nehýbal se. „Hele, zde někdo leží, ten je jistě zmrzlý,“ mínil Cyrilek, a štouchl nohou do balíku málo něžně. „Vždyť je to Hluchý s kufrem,!“ vyhrkl druhý, když se objevila šklebivá, divoce zarostlá tvář spáčova pod kabátem. „Je-li pak ještě živý, co s ním,?“ spytovali mládenci. „Máme jej nechat ležet?“  „Já se s ním obírat nebudu,“ odpíral druhý. „Ještě bych od něj něco „drobného“ chytl. „Zkusím to jinak, uvidíme, je-li v něm ještě trochu života,“ Cyrilek na to. „Jak?“ „Nu, však uvidíš.“

Cyrilek učinil potřebné přípravy a pak spustila důkladná „sprcha“ hluchému přímo do otevřených úst. Oba mládenci pozorovali zvědavě účinek sprchy. Hluchý se ještě chvilku nehýbal, ale pak, jak se trochu té „lidské vody“ dostalo do chřtánu a průdušek, odchrchl si zakuckal se a počal škrtivě kašlat. Kašlal a dusil se hezkou chvíli, ale tím se rozhýbal a přišel trochu k vědomí. Pak pootevřel oči, a vida nad sebou dvě rozveselené tváře, začal nekřesťansky nadávat. Mládenci šli dále svou cestou a pochvalovali si spokojeně: „Už je živej, už nezmrzne“ „A že ti něco takového mohlo napadnout, Cyrile!“ „Nápad jaký  - taký, jen když pomohl. To je nejjistější prostředek proti zmrznutí,“ zubil se Cyrilek a ohlížel se rozpustile za hluchým, který tan ještě odplivoval a klnul na celý svět. Však to nebyl jediný a poslední „příval“ co se snesl na jeho ubohou nečesanou hlavu, ten druhý byl horší a vydatnější, třebaže pocházel od něžného pohlaví.

To „Kateřinka veru“ se nad ním smilovala a poskytla mu noclehu. Že to bylo z jara, a zima právě nebylo, ustlala mu na záspí nedaleko hlavního vchodu do síně. Hluchému to bylo jedno, jen když ležel a měl kousek střechy nad hlavou. Katerinka sladce usnula, ale v noci ji probudilo jakési nutkání i vyšla si ven, aby vykonala, čeho bylo třeba. Jenže ona už dávno „zapomněla,“ že má nocležníka na nátoni, a že bylo dosti tma, a „útulek“ daleko, vykonala svou „potřebu“ nedaleko dveří. Vyhrnula rubáš, a již mocný příval se snesl na hlavu spáčovu.

Hluchý byl tvrdý spáč, ale přece jen ho ta potopa“ probudila. Zdálo se mu, že se topí, hekál a zalykal se a odfrkával, nu jako pod vodou. Katerinka se polekala a vykríkla: „Jézus!“ „Co je to tady?  Ja na mu milů milovanů, dyť já naozaj zapomněla, že je tu ten s tým kufrem!“ Ale už se stalo, a pozdě napravovat omyl. Nu, co dělat, zmýlená neplatí.

Až hluchý se brzy „uměrkoval,“ a poznal, že ta potopa nepřišla s okapu, když uviděl v pološeru Katrinčino bujné tělo a její rozvlátý rubáš nad hlavou.  Co bylo dále, to už si domyslíme, znajíce temperament a vybraný slovník hluchého. Katerinka se tomu ráno srdečně smíla, ale hluchý nezapoměl, a nebral to tak legračně jak Katerinka.

Dozvuky té noční nehody jsme slyšeli ráno, když obcházel vesnicí a broukal mrzutě do fousů: „Namířila na mne tu svou opučenicu, a celá mne po - - -.“ Nu raději to ani neopakujme. Vždyť jsme to slyšeli v několika vesnicích opakováno. Inu, v noci se dějí divné věci. Noc má svoje zákony a své právo. Katerinka to pochopila, ale hluchý to těžce chápal. Už jsme jej neviděli kolik let. Nechodí „Hluchý s kufrem,“ ani bez kufru a netrousí svoje hlubokomyslné sentence. Bůh ví, kde zapadl, žije-li ještě.

xxx

„Ubohá chudoba!“

Maličký hlavatý – seděl v koutku zdí dvou sousedních stavení. Co měl dělat? Byl „na cestách,“ a zde byla jedna jeho stanice, tam v tom vedlejším statku vždy noclehoval. Ale bylo ještě brzy, do večera je daleko, všichni jsou v poli, koho by našel teď doma uprostřed nejpilnějších prací? On vesnici neobcházel. K čemu taky! Však by nadarmo, když je všude prázdno. A hladu neměl, žil jako ten vrabeček tam na větvi nad hlavou, jeho tělesné potřeby byly minimální, a k čemu se tahat s těžkým rancem? Svůj maličký uzlíček si choval na klíně a ten mu úplně stačil.

František ze Všeminy! Tak jej nazývali a tak pod tím jménem jej znali všude. Byl odněkud z valašska, tam z toho zálesí, kde už je počátek kamení a konec chleba. Ubohý pastorek přírody, té matičky – macechy přírody, která se k němu zachovala opravdu macešsky a tak chudě jej svýma dary nadělila. Měl postavu pětiletého chlapce, drobné tělíčko, ale hlavu neobyčejně velkou, jako dyni. Byl jako ten trpaslík – pidimužíček, jen ty vousy mu narostly. A nebyl již mlád, ale po čem poznáte u takových lidí stáří, když jsou tak nepřirozeně vyvinutí, jakoby měli všechno cizí, vypůjčené.

A tak zde seděl, tělesná ubohost, raneček si tiskl do klína, jen ty oči jeho, ty hleděly tak divně. Byly velké a zíral z nich stesk, únava a výčitka. Komu? Světu, lidem, či né macešské přírodě? Když jej uviděly děti, hned volaly vesele: „Tamhle je František, pojďme za ním!“ A již jej obstoupil zástup těch malých trapičů, posedali si kol něho a dávaly mu všetečné a nešetrné otázky, škádlily jej a počínaly si vůbec, jakoby dostaly do rukou vrabce, a cuchaly jej tuze nemilosrdně. František stál uprostřed nich, a byl nejmenší mezi nimi, jen ta jeho velká hlava se tak divně, groteskně vyjímala mezi tolika dětskými hlavičkami.

A ty oči, ty jeho velké oči, ty mluvily divnou řečí. Ale což rozuměly děti mluvě zraků, jejich výrazu? „Františku, už jsi zase přišel? A daleko jsi chodil?“ „Daleko děti, daleko,“ odpovídal polodětským, polo stařeckým hláskem. „A proč chodíš, Františku?“  „Když musím. Nemám nikoho na světě.“ „Proč jsi tak maličký, proč nenarosteš?“ „Inu, když mne tak Pán bůh stvořil a nedal mně vzrostu.“ „Ó jé, a my jsme narostli sami.“  „Zazpívej nám Františku!“ „Neumím zpívat.“  „A tož nám něco povídej, nějakou pohádku!“ „Neumím povídat, nic nevím děti.“  „Ty nic neumíš, a nic nevíš. A tož pojď se mnou za pase,!“  vyzval jej rozpustilý kluk a všichni se smáli. „Nikdy jsem nechodil za pase,“ šeptal František se slzami v očích. „A že neuděláš takový kotrmelec ani nepostavíš takovou suchou vrbu,“ zlobili jej kluci.

František již ani neodpovídal, jen se díval těma svýma smutnýma očima a napřahoval ručky jako na obranu proti těm trapičům malým. „Ubohá chudoba,!“ naříkal si potichu, „ubohá chudoba, nikde, ani od dětí nemá pokoje!“ Ubohá chudoba! To byl Františkův velmi častý povzdech. A byla v něm obžaloba na celou tu jeho bídu a ubohost tělesnou i duševní. Ba, Františku, ubohá chudoba, chudý a ubohý má všude zle.

Františkovo utrpení trvalo až do západu slunce, kdy se vracela hospodyně statku s pole domů. „Co zde tropíte neplechu,?“ hubovala, vidouc hejno dětí rozesmátých v koutku. „A koho to zde máte? Ach František! Vítej Františku! Už jsi zase přišel? Nu, to je dobře, pojď, vyspíš se u nás.“ František si oddechl ulehčeně: „Ubohá chudoba!“

„Zase jste ho zlobily a trápili, viďte,!“ rozkřikla se na děti. „Jste vy to děcka nevykárané a nezvedené. Nevíte, jak se máte chovat ku starým lidem? Já vás myslím naučím!,“ hrozila jim tkanicemi, trhačkami plachty trávnice. Děti se rozutekly se smíchem, a František se pomaloučku štrabál za hospodyní. „Nic si z toho Františku nedělej,“ konejšila ho. „Pěkně se s námi najíš a vyspíš se tam v koutku.“ „Jste, dobrá tetičko, jen kdyby byli všichni takoví,“ připlákal František. „A nejsou na tebe hodní?“ „Nejsou, tetičko, a nejhorší jsou ty děti.“ „Inu, když není ještě rozumu, je to malé,“ vymlouvala tetka. „Chudý člověk nemá nikde dobře, ani po smrti ne,“ žaloval František: „Ubohá chudoba!“ „A je to pravda tetičko, že po smrti musí nosit chudáci ty boháče na zádech? Já se nejvíce bojím jen toho, abych nemusel po smrti nosit toho cirónského hospodského Poláška. Panenko Maria, jak já ho ponesu, když on je takový veliký a těžký, a já tak malý,!“ plakal už opravdu František, a slzy se mu valily po lícách. „Ale co mluvíš Františku? To ti kdosi napovídal, aby tě postrašil. Taková hloupost. To bude naopak. Ti boháči budou nosit na zádech chudáky. To se budeš mít dobře, až tě ponese tlustý Polášek. Tam ti bude i měkko i teplo jako v peřinách,“ těšila jej tetka.  „To jsem rád,“ utěšoval se František, a přestal plakat.

Františkovi ustlali slámy do koutku a ten se tam uvelebil s uzlíčkem pod hlavou. Chudinka! Ani jej tam vidět nebylo, takové klubíčko bylo z něj, jen drobíček člověka. Do uzlíčku by jej svázal celého. „Ubohá chudoba!,“ šeptal si tiše, když usínal.

A ubohá chudoba ani v noci neměla pokoje! Večer přišel strýček z hostince a přivedl sebou na besedu souseda.  Oba si trochu více přihnuli a byli rozveseleni. Tož jak to bývá. Slova, jen slova a špás je špás. Mudrovali, žertovali, aj na konec šli „na prsty, a za pase.“ A co se tak spolu tahali, klopýtli a upadli na ubohého Františka. Tetka se křižovala a volala zděšeně: „Pro Boha lidi, co to děláte? Vždyť ho tam zalehnete a zadusíte!“ A z pod „valné hromady“ se ozývalo hekání a ustrašený hlásek: „Ubohá chudoba, ani v noci nemá pokoje!“ Františku, Františku, ubohá chudoba!

xxx

x