Lidický navigátor-monolog od Václav Panocha, Večerní Praha 1968
3. 8. 2017
- Zkažený život a samota. Prolog: Nic špatného jsem proti státu neudělal. Bál jsem se někde říci i pouhé slovo, protože jsem z toho měl vždy potíže. Maminku, tatínka i bratra mi zastřelili 10. června 1942 v Lidicích.
- Já vám tedy upřímně řeknu, že nejsem žádný řečník. Já se vždy vyhýbal takovým to veřejným projevům. Ale když chcete mermomocí něco slyšet, tak prosím.
- Narodil jsem se 28. července 1915 v Lidicích. Bydleli jsme v domě č. 33 naproti kostelu, vedle školy. Tam jsem prožil své dětství. Pak jsem šel na vojenskou akademii, velel rotě v Prešově a když Československo obsadili Němci, propustili nás z armády a nabídli úřednická místa. My ale o ně nestáli, chtěli jsme bojovat. Byla to naše povinnost a tenkrát se bojovalo jen na západě.
- Po půlročním výcviku jsem začal létat jako navigátor, nejdříve s wellingtony. Pak nám dali jako jedné nejlepších sguadron čtyřmotorové liberatory. To byly prakticky nejlepší bombardéry v té době. U 311 bombardovací perutě létal jsem až do konce války. Půl roku jsem byl také ve špitálu, spadli jsme s letadlem a já si rozbil páteř. Pak jsme se dověděli o vyhlazení |Lidic. Z vesnice jsme tam byli dva. Josef Horák a já. V Anglii se o tom moc mluvilo. Oba nás pozvali do Londýna, abychom reportérům o naší vesnici vyprávěli. Proto jsem tenkrát na palubě letadla, když se kamarádi nevrátili z bojového letu. Měli smůlu... Když skončila válka měl jsem nalétáno asi 450 bojových hodin. Čekali jsme až se budeme moci vrátit domů...
- Domov, dnes je jím pro něj Písek. A domek v takové malé zastrčené uličce. Je bez čísla a pár desítek od něj šumí Šramkova Otava a zaposloucháte-li se pozorněji, porozumíte i vyprávění jezu. Domek je bez zvonku. A tak jsme bušili na dveře, ťukali na okna. Nikdo neotvíral.
- Vy hledáte posledního žijícího lidického muže," říkala sedmnáctiletá dívenka, která šla náhodou kolem. "Bude asi na pivě..."
- ...A čekali jsme až do září. Ale my dva, Pepík Horáků a já jsme se vrátili k výročí vyhlazení Lidic. K prvnímu výročí osvobození po osvobození. Dostali jsme zvláštní letadlo, v Ruzyni na nás čekali známí a lidické ženy. Ještě než jsme přistáli, letěli jsme nad Kladnem, viděli jako na dlani okolní vesnice Hřebeč, Buštěhrad, Makotřasy, Hostouň a uprostřed mezi nimi bývalé Lidice. Z letadla jsme viděli jen pláň porostlou travou. To vám byl hrozný pocit. Chápejte" těšíte se na to, že budete konečně doma, těšil jste se na to celou válku a najednou je všechno pryč.
- Byli jsme v Československu jen tři dny, potom jsme museli se vrátit do Anglie. Nikdo o nás moc nestál. Z Anglie jsme přiletěli všichni až někdy v září. Kdy to bylo přesně, to si již nepamatuji.
- Nastoupili jsme na různá místa, já například do hlavního štábu jako vedoucí letecká navigace. Pak jsem přešel do Hradce Králové do vojenské letecké akademie, do školního oddělení. Asi měsíc po Únoru jsem jako obyčejně do práce a tam mi z ničeho nic řekli, že jsem propuštěn, abych šel domů. Vrátil jsem se do Prahy a umísťovací komise mi našla zaměstnání v Tesle Hloubětín. Tam jsem pracoval asi tři roky. Služebně jsem jezdil jako nákupčí do Písku, seznámil se s dívkou a oženil se s ní. Přestěhování se sem bylo jaksi již samozřejmé. Tady jsem dělal v Pragovce úředníka. Reorganizovali nás a nabídli mi místo dělníka ve stejném závodě. Přijal jsem a dělal natěrače tři roky. Dostal jsem rozedmu plic a musel jsem jít od toho. Stal se ze mne seřizovač v jedné dílně Pragovky. Rozvedl jsem se....
- Od osmačtyřicátého jsem se s nikým ze svých kamarádů neviděl. O pražském setkání odbojářů z Východu i Západu jsem se dověděl až z novin, když bylo po všem. Kdybych to věděl dříve, do Prahy bych zajel. Víte, co by to bylo, potkat se zase s kamarády? Našim velitelem byl generál Janoušek. Viděl jsem se s ním naposledy v kriminálu. Teď je vojínem v záloze. Co všechno od té doby prožil, nevím. Letci, až na malé výjimky byli četnými lidmi.
- Neviděli jsme se dvacet let. Ani jsme si nepsali. Báli jsme se. Předevčírem mi přišel dopis od kamarádů z Brna. Poprvé. Udělali mi velikou radost i když některé řádky byly smutné. "Tak mi sdělují, " píší v dopise, "že před měsícem zemřel Ruda plachý, Vendelín Macek a nyní Karel Hruška. Pozdravují tě Vilda Kocman, Burda, Machálek, Kubát, Kučera. A napiš nám co děláš, jak se ti vede."
- Lidský životopis je stručný. Ale přesto v něm nechybí ani 28 dní vězení. To se ohnal v Praze na Václavském náměstí po Únoru ve dnech, kdy bloudil bez práce ulicemi, po esenbákovi a dostal obuškem. Skončil ve vězení na Hradčanech, všude kolem viděl spoustu kamarádů, s nimiž byl v Anglii. Byl to důstojnický kriminál, tedy žádný domov, nikdo nesměl s nikým promluvit. Slibovali mu pět let. Pak ho propustili. Snad proto, že byl z těch Lidic. A on se bál jít i na pivo, aby se do kriminálu nedostal znovu. Nevěřil, že by mu jeho "lidická" příslušnost zase pomohla.
- Jak to je teď? Vy znáte politickou situaci lépe než já. Mám v Anglii hodně přátel, jenom bych chtěl poslat alespoň lístek, že žiji, že ho pozdravuju, že si na něj stále vzpomínám. Můžu? Anglicky jsem ještě nezapomněl. Tam se na nás dívali dobře, vždyť jsme bojovali za ně. Hodně kamarádů se oženilo. I Pepík Horák si přivezl za ženu Angličanku. Po osmačtyřicátém odjela do Anglie a Pepík odešel potom za ní. Potom se prý zabil. Tenkrát byl ministr Nosek moc hodný, že tam pustil jeho sestru, jedinou z rodiny Horákových, která se zachránila na Pepíkův pohřeb.
- Horák a on, dva muži z Lidic, kteří přežili 10. červen 1942. Prý k vůli nim se tehdy vraždilo. A k vůli lidem kteří zabili Heydricha. Josef Horák musel po Únoru odejít se ženou na Západ a zemřel. Zůstal tedy z lidických mužů jedině on.Chtěl žít, v klidu žít svůj život. V Písku, 106 km od Prahy, 150 od místa svého rodiště.
- Není pravda, že nesmím do Lidic. To je myšleno jinak. Já tam přijedu kdy chci, mají mě tam rádi, i ty staré ženy. Nevyčítají mi, že já jsem ta příčina, proč jim zastřelili tátu nebo syna. Já tam měl dostat domek, to bylo před čtyřmi roky, když je lidické ženy dostávaly do vlastnictví. Tenkrát jin dva zbyly, některé ženy umřely, takže nebylo dědiců. Jsem přece taky lidický občan. Jenže zas to někdo zašlápl a já ho nedostal. Víte, já ho již nechci. Já si tady v Písku koupil domek, mám dva pokoje a kuchyň, jsem sám, stačí mi to. Jestli mě něco táhne do Lidic? Ne. Nic. Já tam nechci, ani kdyby mě ten domek dali. To jsou moje osobní důvod.Něco vím, ale nemám na to důkazy. Nemá cenu se k tomu vracet.
- Proč jsme nikde neslyšeli, že poslední lidický muž žije? To je nepochopitelné. Šrámkova Otavo, ty to snad chápeš? Vždyť Marie Jarošova z Lidic o něm nikdy nemluvila. Ano, říkala jména Josefa Horáka, ale ten zemřel v Anglii. Proboha, jak to je?
- Tady v Písku mě znají i malé děti, vědí, že jsem lidický občan. Můžu se každému hrdě podívat do očí. Nemám se za co stydět. Škoda, že jsem těch dvacet roků prohrál. Nezlobte se, ale co jsem udělal špatného proti státu? Nechci se ohánět dělnickým původem, ale copak mne táta vychoval proto, abych šel bojovat za anglického krále? Šli jsme bojovat za nás. Když nás, důstojníky československé armády, propustili Němci v devětatřicátém z armády, místo úředníka jsem odmítl a odešel za hranice. A dnes potkávám kamarády, kteří tady tenkrát zůstali. Je pravda, nebyli v armádě, Hitler je nepovyšoval, poručíky byli před válkou i po ní. Jsou z nich podplukovníci, plukovníci. Oni zůstali tenkrát doma jako úředníci, já se vrátil a pak dělal za 1140 korun dělníka. Dělnická práce mi nikdy nevadila, o to mi nejde.
- Nejradostnější den mého života? Bylo jich víc, to víte, během let na mnohé z nich člověk zapomene. Přesto ale jednou z takových osobních radostí bylo, když jsem dostal od presidenta republiky k 20. výročí osvobození vyznamenání. Za zásluhy v boji proti fašismu. Tu medaili ještě mám, i když i jeden mladík, kterého jsem jednou nechal u sebe přespat, vzal. Potom mi ji vrátil, jen ten kov, bez stužky. Ale ostatní vyznamenání, měl jsem jich asi šestnáct, již nemám. Zůstaly mi jen dekrety. Nic víc. Žádné poznámky, žádný deník. Všechno jsem spálil. Bylo to tak lepší.
- Dne 28. prosince 1939 utekl s Josefem Horákem z Lidic za hranice. Když odcházel z domova, nic na sobě nedal znát, šel jakoby do práce do Prahy. Do aktovky si dal nějakou tu košili, mámě a tátovi dal pusu. Dívali se na něj jestli se nezbláznil. Když odcházel do práce, nikdy je nelíbal. Jenže to nevěděli, když se loučili, že to bylo navždy. Oni zemřeli, on se vrátil.
- Styděli se ubližovat rodáku z Lidic, jehož rodiče fašisté zavraždili. Lidice, jejichž jméno se stalo symbolem hrůzostrašnosti fašismu. Před mřížemi ho po válce chránily dvě věci: lidický původ a mlčení. Byl to život, který žil jen pro sebe. Ale, proboha, opravdu žil?
- On, třiapadesátiletý Josef Stříbrný, poslední žijící lidický muž, se se svým osudem smířil.
- Epilog: Major v záloze Josef Stříbrný, navigátor RAF za druhé světové války, přežil těch 20 let bez vězení, degradace, pronásledování, provokací. Měl smůlu, že byl západním letcem. Měl "štěstí," že byl rodákem z vyvražděných Lidic.
- x