Laholíci a náš táta, 1část, 250 video, J.V. 25. 4. 2021.

250 video 1 část: https://www.youtube.com/watch?v=XKdpf5oyWlc&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

A sešit.

Vraťme se trochu ještě do minulosti a vezněme si do prádla Laholíky, a vyždímejme z nich, co se dá. Staříček Laholík (Lahola) na Ceronech měl bratra, který byl, tuším, bezdětný, a ten držel jiný „cirón,“ nevím které to bylo číslo. (č. 2) Tenhle ten bratr nebýval se svojí ženou, nýbrž žil s cizí ženskou (v divokém manželství, tak jako kupř. Omachlík). Ženě té říkali Palerka. Myslím, že to nebylo její pravé jméno. Snad byla ženou, neb dcerou nějakého „palýra.“ To byla tedy ta Palerka. Svého „taky manžela“ držela dobře pod „šturcem,“ a pravé manželce nedala přistoupiti.

I když Laholík ležel na smrtelné posteli, hlídala ho jako drak. Seděla u něj na pelesti, pravá žena stála v nohou postele plačící a vzlykající, a přistoupiti nemohla a nesměla, aby se s mužem smířila. Palerka, zlý duch Laholíkův, hlídala až do poslední chvilky, a rozumí se, že bylo její, což jeho jest. Věru, že měla co hlídat. Byli dosti zámožní na své poměry a na svou dobu, dobře se jim dařilo.

To byl ten slavný včelař, co měl v humně třicet osm špalků a úlů včel. To bývalo medu! Plné krajáče, velké kameňáky, jako mléka a smetany. Med třídil podle původu. Tu byl med lipový, akátový, med jetelový, aj. Stařence Fan. H. říkal: „Vyber si, který se ti líbí.“ Největší lahůdkou byl čerstvý med v nových běloučkých voštinách. To se snědlo tak v celku i s voskem.

Do jednoho hrnce s medem mu spadla kdysi myš. Protože si to zošklivil, dal to celé jednomu sousedovi. Ten nebyl tak fajnový. Myš vytáhl, oškrabal nožíčkem, ještě ji oblízal, (škoda každé kapky) a měl hrnec dobrého medu.

Staříčkův syn – nedobrota, neměl toho strýce tuze rád. Spílal mu, jak mohl, a pronásledoval ho.  Strýc včelař měl u staříčka L. na dvoře v jakési komůrce nějaké šatstvo a zásoby. Proč to tam měl nevím, stěhovali se, či neměl doma místa. Byly tam většinou šaty Palerčiny, a ta byla nějaká parádnice, ó jé. To bylo vyšívaných, rukávec, kordulek a fěrtochů.

Jednoho krásného dne ten syn – nedobrota, (to už byl ženat a z domu!) došel celý rozkacený (a beztoho opilý) a všecko to šatstvo, jak to tam bylo, vyházel a zašlapal do hnojůvky na dvoře pod hnojištěm. Divnou náhodou se tam ocitl i stařenky. F. H. kožíšek-dubeňák (Byla tak děvče-výrostek). Začala plakat a vyčítala strýcovi, že jí tam vyhodil i její šatky a kožich. „Mlč a nehuč, neřáde. Vyber si svoje a ani nemukej!“ Takový to byl člověk. Strašný, násilnický.

Jindy, když mu pochybilo (byl ženat a bydlil v Jarošově neb Mařaticích), dojel si s klidem angličana ke staříčkovi (otci) a začal si brát (vyhazovat ze stodoly otýpky sena, jak tam byla navázány. Staříček přišel a zase ty otýpky házeli zpět do stodoly. Potom, když se jim to zdálo hloupé, již popadli se do křížku. Ale staříček byli silnější, poradili mu a hezky ho vyprovodili za vrata. Tam se tedy zmýlil, nepochodil. Ženu si vzal ten vzorný – nedobrý z Jarošova. Bylo to takové nedospělé děvče (že by chtěla takového rabijáka!), a ještě hloupé, naivní. Nic neměla a ničemu nerozuměla. Stařenka se jí tázali: „Prosím tě, cos dělávala doma?“  „Hm, co jsem dělávala: honila jsem se s chlapcama a chytala jsem stehlíky.“

Hle, to je výchova a příprava pro manželství. Při tom všem, při takovém muži a při všech psotách, byla veselá a dobrého humoru. Znal jsem ji trochu, chodívala k našim sousedům Laholům. Jan Lahola, náš soused, byl trochu podoben povahou svému otci (tomu nedobrému L.). Nebyl rváč, o to byl krotší, ale nadávat uměl jako špaček. Nadával i své matce, že mu zadlužila majetek a vyháněl ji. „Už pudu, už pudu,“ odpovídala na všecky nájezdy, ale nehněvala se. Podruhé přišla zase.

Ten Lahola (otec Janův) zbohatl značně. Přišel k tomu spíše handlem a karbanem. Stále nakupoval a prodával a na všem vydělal. V Babicích koupil pole od celého čtvrtlánu (nevím od kterého to bylo), to dostal Jan Lahola, náš soused. Tento měl ženu z Jalubí, Hrňákovu, ale tam prodali její věno a koupili v Babicích stavení Rozumkovské č. 65 vedle Hanáků – Varmužů (nás) a několik kousků polí. Tak se octli Laholovi zase v v Babicích trvale. Tam ten Laholík seděl v hospodě a chlubil se a špičkoval – rýpal do sousedů.

Starý Vranka z č. 1 taky špitala a pyšný člověk mu odsekli: „Nechlub se, když nic nemáš. Vysážeš-li mně zde na dřevo 600 zl., prodám ti svůj grunt za tu cenu, jak stojí a leží.“ Tím chtěli Laholíka ponížit a zahanbit. Ale to přišli na pravého. Laholík vyzul botu, vytáhl z holínky uzlík a vyložil na tabulu požadovanou sumu, a ještě o něco více. Vrankovi bylo horko, přepočítal se ve své pýše. Grunt by byl nerad pozbyl a Laholík trval na svém. Sázka přece platila.  Konečně se dohodli. Laholík od koupě odstoupil, ale Vranka mu musel „tuplovat závdavek.“ Tak se vydělávaly peníze, snadno, a že rád karbanil, kam přišel, a že viděl doma v komoře peklo a v něm čerty jak okolo ohně tančí, a že musel hrát o půlnoci na staroměstských lukách s několika černými pány komando o tom jinde.

Francek Aleksa – Hastík vyčetl Jan Laholíkovi v hospodě že: „Tvůj otec se spálil a ty také takové cti dojdeš!“  Laholíci se tedy ustavičně stěhovali jako cigáni. Kupř. v Mařaticích bydleli, a na babicku měli pole a taky ho obdělávali. Stará Lahol. nosívala oběd nádeníkům do Babic. Ten byl ještě teplý. V Jezerách okopávali řepu (řepu seli rukama na široko, jako obilí!), tetka tam donesli oběd. Jan prohlédl koš, co donesli, polévka se mu nelíbila, i vykopal dolík a polévku tam vylil. „Ná, ty Jane, hlůpý, proč si to vylél?“ „Snězte si takovou!“ Jan Lahola říkávál, že jejich matka byla půl roku doma a půl roku v městě (v Hradišti). Každý den musela být dopoledne v městě a vždycky u Františkánů. Byli tři chlapci: Jan, Franta a Josef nejmladší. Starší kluci mu neřekli jinak než: Hlaválu, takže on slyšel na jméno Hlaválu a ne na jméno Josef. Tetka došla z města a dělila děti cukrovím. Josífek byl někde zalezlý i volala ho: „Jozéfku, poď sem také, dám ti cukrového!“ Ale Jozéfek nešel, ani neposlouchál. „Chlulapci, co je s tým chlulpcem snáď néni hlucký?“ (po zamoravsku s temným ĺ). „Ale kde, enom mu řekněte hlaválu, hned přijde.“ A opravdu, jak zavolali: „Hluaválu,“ hned přiběhl.

Když šli „chluapci“ Laholíkovi z polní práce, nikdy si nenesli nářadí (motyky) domů, nýbrž hodili je někam do rži. Našel-li je tam někdo cizí: „I nechte to tam, to je „chluapců Laholíkových.“

(To je vše, co jsem zde o Lah. pověděl, je podle vyprá. stař. Hanákové. Přidáno neni nic)

251 video 2 část: 

https://www.youtube.com/watchv=sB7oiDQlqX8&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=5&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

251 video 2 část > „Největší nehoda mě postihla, že jsem se dostal k Hanákům za zetě.“ Tuto hlubokou sentenci opakoval náš táta velmi často. Ví Bůh, proč ti dva, staříček H., a náš otec se nemohli snést. Staříček H. byl ještě mladý výměnkář, když se k nim otec přiženil. Co je to 45 let. Hospodářit chtěli oba a místa bylo málo. Pak zde byla ještě starší svobodná dcera Anča, a ta byla taky jeden kamínek úrazu.

Otec by si rád choval nějaké dobytčátko pro sebe, ale staříček byl jiného mínění. „Až si pane, nameleš!“ Taková byla odpověď často vytažená z archivu zapomnění. Svatba byla na podzim, táta měl pole v pachtě, (právě mu vyšlo) proto si nepřines žádné zásoby. Odtud to „až si, pane nameleš.“ Staříček se cítil pánem, a taky si na pána hrál. „jen si pane, pane, pomysli, co sis sem pane, donesl! Vždyť tu nemáš ani hřebík ve zdi.“

Takové řeči našeho tátu hluboce urážely. Bývaly taky šarvátky. Stařečka obyčejně některý přítelíček popíchl, a ten když se vrátil, sápal se na tátu a trhal mu náramky a límec košil. To ovšem že nebylo v pořádku, a k domácímu míru nepomáhalo. Co platno, když „já su, pane, pán!!“ Staříček byl domýšlivý na to, co všecko měl a táta zase říkal, že neměli po ničem nic.

Když jeli na křtiny s prvním děckem, vyletovaly jim loukotě z kol, tak, tak, že s bídou dojeli. „Já jsem si donesl čistý majetek a peníze 600 rýnských, sirotčích peněz a Hanáci měli dluhy,!“ říkával táta. Dluhy udělali až potom, když stavěli výměnek, a dávali Anči splátku. Tata později onemocněl, a tak marodil asi tři roky. Dvakrát byl v Luhačovicích v lázních. Na tehdejší dobu to byl téměř luxus. Tenkráte to ještě nebyly Luhačovice co dnes, bylo to více venkovské, a laciné. Dráha tam nejezdila, jelo se povozem na Bílovice a přímo nahoru dolů přes kopce.

V té době hospodařil staříček a tátu úplně přehlížel, ignoroval. Byli přesvědčení, že táta nebude dlouho živ, ale dopadlo to přece jinak. Zatím se uzdravil a žije dosud a přežil je všecky. Ach, jaký to byl žárlivec. Byla něčí svatba, a on byl nemocen, musel se šetřit. Máti byla na svatbě, a jak to bývá, nebo nebývá, všichni bejvalí nápadníci (i nenápadníci) si ju horlivě brali k tanci.  (Proč jsou nevěsty a mladé ženy tak žádoucí?) Terezka Klářina (Němečková) přišla domů a vyprávěla, že „Tereza tam sóluje, že je na roztrhání. Táta náš to zaslechl, a tak ho to dojalo, že hned musel ulehnout a zle bylo, zle. Nešťastná žárlivost. A zatrápený Formánek Ignác. Toho měla často na talířku, a Jos. Bartošíka taky. Ani za ní nechodili, to si táta jen myslil. „Jeden se ti oběsil ve Vídni, a druhý se nechal přejet autem!“ Nechme toho, milí páni, abychom se nezastyděli.

Když byl jakž takž zdravej, prvním hospodářovým činem bylo (to dojel z Luhačovic), že napohlavčil pacholkovi. To byl Jan Janeček („Kurotvička“), oral za Sádky a tátovi, když za ním přišel, zdálo se, že koně příliš honí, že jsou tuze upoceny. Výplata byla hned hotová. Pacholík spustil opratě i bič a tam ten přes meze a ouvratě. Halenku nechal ležet v brázdě a už se pro ni nevrátil. Nadarmo hospodář volal: „Janku, Janku, vrať se,“ Janek utíkal, a nezastavil se až kdesi na Hané. Tam zůstal sloužit a Babice ho neviděly. Taky se tam oženil.

Náš táta měl několik pacholků, ale se žádným se nesnesl. Jeden se toulal, druhý šidil koně, třetí rád spal a čtvrtý (Parobek), si přivydělával na černo, a pak to doháněl trapem, štval koně. A proto, tedy proto, raději pacholčí sám. Pak se ovšem moc nadělal, ale takový statek (45 měřic) by dycky pohunka unesl.  Byli taky dobří čeledínové, nebyli všichni zlí. Na jednoho se pamatuji dobře. Byl to Tomáš Vlček, luterán z Liptálu od Vsetína. Napřed sloužil v Koutě u „Tonkou.“ Byl to dobrák člověk, ale trochu nehýba, váhala. Sloužil lacino, za 40 rýnských, tedy celkem málo, to dívky ve statcích měly více. Tátovi se taky nelíbil, mu se vůbec nelíbil žádný. Neuhovitelný. Tomáš se k nám občas znal, když přišel do Babic. Uvázl v Ostravě na šachtě, ale v Babicích měli domek, vzal si chromou Magdališovu ze Zběhů. Bývali tam Lukášovi, teď je tam „Frau Lény.“ Sestra jeho ženy dítě s jeho bratrem Laštůvkou, a to dítě tajně porodila a udusila v bečce na hůře. Byl z toho velký poprask. Laštůvka sloužil u žida Weise, a ona tuším taky. Laštůvka tuze plakal nad děckem a ona, trochu si poseděla, a pak se vzali. Prý to udělala v pomatení mysli. Laštůvka byl úhledný chasník, za toho se stydět nemusela. Proto, že byl luterán? Oba přestoupili na naši víru, a bylo to „velmi dobře!“

Tomáš Vlček ve svých jinošských letech pásával ovce a vyřezával ze dřeva vařajky a všelijaké serepetičky. Ovce se pásly samy, ale bylo jich třeba dojit. „Jaks to dělal Tomáši?“ „Docela jednoduše. Popadl jsem ovcu, vrazil jsem jednu nohu za holénku, a tak jsem to tahal „po zadku.“  Někdy se stalo, že se mu vydrobila do dížky, ale to docela nevadilo. „Pozlátko“ se vylovilo rukou, a dojilo se dále. Když nepásl, chodil na práci do dřevěné fabriky. Bylo to hezký kousek přes pole a přes les. Aby nemusel chodit domů na noc, zůstal někdy na nocleh ve fabrice. To musel tajně, protože byl přísný zákaz. Jedné noci ho tam postrašilo. Ležel v hoblinách, dřímal a pojednou cítil tíhu na prsou. Hmátl po tom a poznal, že mu sedí na prsou obrovská žába. Pravil, že takové měla dlaněčky jako dítě. Popadl ji za „ruku,“ a odhodil do kouta, jen to bouchlo. Po chvíli přilezla opět a zase se mu drápala na prsa. Kolikrát ji odhodil, pokaždé přilezla. Posvítit si netroufal, bylo přísně zakázáno pro nebezpečí ohně, a pak by se prozradil. Tak se bavil s tou „gločkou“ až do rána. Ráno za světla ji neviděl. Zmizela. Od té doby už tam nechtěl nocovat, bál se té „besednice.“

Když šel v noci lesem, zažil zase malé dobrodružství. Šél lesní pěšinou a vedle v houští zpozoroval nějakou postavu, která tam seděla docela po lidsku. Nepoznál dobře, co to je, ale jako dobrý křesťan dal křesťanské pozdravení: „Pochválen buď Pán ježíš Kristus, „ a smekl zdvořile klobouk. Postava tajemná vyrazila táhlé „huú, „ a hrozivě zachrochtala a postavila se na nohy. Teprv teď poznal, že je to divoká svině (divočák). A byla to nějaká mírumilovná svině, nechala ho pokojně odejít. Tomášovi však bylo horko, nebylo mu dobře v gaťách, cítil něco teplého v sedle spodků. Všude zle. Ve fabrice straší žáby „Gločky“, a cestou divoké svině.

Jan „Silný“ co by pacholek.

Když náš táta ještě marodil, najal si na podzim nového čeledína. Tenkráte ještě bydleli se stař. Hanákovým pohromadě. Jan Silný byl z Vlčnova, a Vlčnovjané vůbec vynikali silou a odvahou. Naše máti říkala, že lidé z Vlčnova jsou hrubého zbla. Je to pravda více méně dosud. Poznal jsem jich několik a všichni byli jako z jednoho špalku vyřezaní, hrubé fysiognomie. Ten Jan byl ze selského rodu. Byl velký, hranatý, a silák náramný. Hlavu měl jednu jizvu a šev. To všecko utržil ve rvačkách. Byl silák, ale „mnoho psů, zajícova smrt.“ Přesila ho udolala. Ty jizvy utržil od svého otce v prvé řadě. Byl takový, že se ho báli i doma rodiče i bratři. Až jednou se naň obuli. Otec s bratrem Šimkem ho popadli. Šimek ho podržel a otčeko mu celou hlavu otloukl „cepínem.“ (cepem). Hlavu měl zatraceně tvrdou, když jí ani cep neporadil, ale jizvy tu byly a zůstaly. Tehdy doma trochu zkrotl. Otec mu vyplatil podíl, a vyhnal ho. Jan věno proflámoval s kamarádíčky z mokré čtvrti a pak šel „slůžit.“ Slůžil, ale nikde dlouho nevydržel, všude se ho báli.

V Babicích u Pešlů popadl půlroční hříbě, vyhodil si ho na ramena a donesl až do šenkovny. U našich vozil hnůj, vyjížděl ze dvora a špatně zajel, vjel do rohu. Co teď, táta kroutil hlavou: „Musíš uhodit a vycouvat.“ „Eh, co nic nebudu uhazovat.“ Popadl za rozvoru smýkl vozem, až odletěl do půl dvora. Kobylu popadl za ocas, zvedl na rámě a jen si s ní pohazoval, a rajtoval s ní po celé maštali. Koně se ho báli, byl by je pozabíjel.

Byly hody a Jan seděl v hospodě, a chlubil se silou, a z ostatních si dělal posměšky. Magdálci byli také siláci a rváči na slovo vzatí, ale přímo si přec netroufali. Jan jim nabízel, aby mu sedli každý na jednu dlaň, a že je bude nosit na napřažených rukou. To už bylo trochu silné na Magdálky. Jeden z nich popadl sklenici a silným rozmachem mu ji roztříštil o hlavu, omráčil ho trochu a pak ho dodělali. Opilý byl pořádně, tak že jim to ani mnoho práce nedalo. Když přišel domů, byl strašný. Hlavu jednu ránu, krev mu valila přes obličej na prsa i záda, vypadal  - eh – co řezník, jako kat.  Seděl za stolem a plakal, naříkal: „Maměnko moja, maminečko, kdyby jste mňa viděly, jen jedným okem mňa spatřily, jak váš ubohý synek je plezírovaný!“ A naříkal (ale to plakala gořalka).

Prokšena Josefa, tehdy výrostek, sloužila za chůvu (však mně odchovala!), na peci křičela hrůzou: „Ježíšmarja, stařenko, já se ho bojím!“ Jan naříkal a všechno strachy uteklo. Na druhý den šel Magdálky žalovat, ale ti mu dali desátku za bolest, a bylo zahojené. Teď teprv si to rozdal, jak se patří. Pil, verboval po hospodách, nepracoval, a doma jen poroučel. Jan seděl za stolem, co možný gazda, mudroval a domácí polovali. U sousedů nějaký pohůnek naň žaloval posměšně a Jan popadl těžký „markér“ do jediné ruky a mrštil jím za klukem přes plot až do půl dvora. Kluk sotva utekl, vběhl do izby a schoval se ženským, jak seděly za stolem, pod sukně. Jan by ho roztrhal, jak byl vzteklý. Táta nevěda si rady, šel na obecní úřad, aby ho zbavili toho dobroděje. Ouřadé přišli v noci Jana ve jménu zákona zatkli, zavřeli do šupárně a  ráno mu ukázali cestu k Vlčnovu. Jan se zatím vybouřil a zkrotl. Jen si stěžoval: „Pravda, strýčku, vy jste na mňa poslali úřady, ale tů haňbu ste mňa nemoseli dělat, já nejsu tak špatný (člověk). < 2 část 251 video