Obrazy F.N.

Sousedské vzpomínky

Na ja, tož to je tag. Lidé sou holt lidé. Tož sou lidé fšelijací, dobří aj zlí, enom že tych dobrejch je přece málo, aby jich hledál jeden z laterňou. Dyž ona ta dobrota sa schovává a to horší sa dycky jagsi vjecé vypručuje. Tož co poděláme, dohromady nic. Svjet je furt jedna hej a ti lidé, no šag už zme řejkali hen skraja.

Řejká sa, že o lidech, a zvláše o neboščejkoch sa má povidat enom to dobré, a ve zlém ich nezpomínat. Ono je to aj oravda. Ten mrtvej sa už nemože bránit, dyž ho negdo pomlouvá. On nemože sa z hrobu vydrápat a přiít a takovému pomluvačovi, lebo plkotnici po hubje napléskat. Tož to leda, že by ho přišél v noci postrašit. Bývali takové případnosti, za starých časou, a stávalo sa, že sa neboščějci zjevovali, bárkérej sa negde vylaloupíl, přišél sa podívat, jag sa ti jeho pozůstalí tadyk na svjetě obracajou. To bylo tegdé, dyž tom ešče lidé věřili. Ale fčíl, dyž už tom lidé přestali vjeřit, tož už si ti nébožčeja ani na svjet netroufajou.

Sou holt iné čase. Néni to snáď enom tým, že by lidé nevjeřili, třebas je ich moc takových co nevjeřejja ani f Pána Boha, ani v nebe a peklo, a řejkajou, že příroda, to jako ten Buch. A nebe a peklo, to že už je hneď fčíl na zemi, enom, že nebe majou ti boháčé a peklo ti chudáci.

Tož ono je to trochu pravda, a co by né? Dycký sa má lepší ten, co skočí první přes plaňk, a ten, co trehá za ním, mosej mu šňupát u - no holt tam gde on s odpuštěním – abych to nemosél řést.

Pokrok, vzdělanosť. Fčíl sa už gdejakej fšivák a šušňala oháňá pokrokem, vzdělanosťou, kulturou a gdo ví čejm. A třeba nemá tej vzdělanosti tolé, co by ho negdo z voza zdělál. Leda, že by s toho voza spadl, dyž by ho negdo kopl, s odpuštěním, do ři..!

To sou fšecko hlouposti a marnošti. Co majou lidé ze fšeckej tej dělanosti a kůl-ďůry. Dohromady nic. Majou sa lepší, alebo sou spokojenější? Nejsou. Žádnej nemá nigdá dosť, enom by furt zgŕňál a žehrál by, s odpuštěním, aj to h…. pod sebou. Pokrok, jakej pokrok? Hlavní vjec je, aby býl jeden pevnej v rozkroku a v kolenách, a to ostatní potom je stará řit.

Byli pokrokářé, co dělali aj do tej politiky, ná co z toho mněli? Tož, je pravda, že nekeří si při tom namastili kapse, a pomohli si, holt, že sou s nich fčíl milost páni a magnášé, ale ti to holt přivédli tag daleko, že mosesli na konec chodit po ptaňou.

Nále, co je po tom po fšeckém! My zme si tadyk chtěli trochu poplkotat o tych starejch a lepších časoch a to sa ví, že už aj o tych starejch lidoch. Tož né pomlouvat, enom spomínat. Snáď nás za tou pomluvu nedonde nekerej postrašit.

Ti staří lidé! Jag abych ich viděl před sebou. Třebas hen ten starej Malek. Hádám, že také byli jednou kdysik mladej, no ale malej byli dycky. Šag proto aj im řejkali Malek. Jag sa menovali ináč, tož na tom ani tag dalece akorát nestojí, gdo ich znál, ten to ví aj bez řejkání a gdo né, tož nemosej vjedět. Šag Míča také nechťél fšecko vjedět.

Nátož, byli to takovej malej, sčouplej chlápek, jedno g druhém vezňa, nebylo ich nigde. Nále na tom tolé ani nesvítá, aj v malém těle može byt velikej duch. Francek Bejčkou je zasé také „Duch“ ve velikém tělisku, ale kroměvá tej nedobroty, tož v něm hoto moc nebylo. Ná hen Šepánek dyž vydržál od Hastíka silného a nařejkál, seďa na náspi, ten to rozčesá akorát: „Ja nehleďte na mně stařenko, že su malej, ale jag ve mně sila vře.“ Tož v něm vřela, až bečál, tag sa mu hlava potřejpala.

Ná, a menovali se ten Malek Matěj, a tož celé méno bylo Matěj Malek. A tag sa dostali stým ménem aj do pořekadla. Řejkalo sa negdy, a to dyž negdo nemohl dočkat třebas aj toho objeda: že šag Matěj Malek už jedl vdolek. Enomže, dyž to řejkali kmocháček kmotřence Petruši, že už jako ten Matěj Malkou už jedl ten vdolek, kmotřenka pro odpověď daleko nešli. Ale vzali ju hneď skraja, a byla aj sanorostlá“ „A polub ně v řit z Malkem.“ Ná kmotřenka věděli co řéct. Byli od huby, oni tá kmotřenka Petruša, třebas nebyli z něčejms hotoví na čas.

Tož takovej je už člověk popleta. Chtěl sem povidat to o Malkovi a už su hen f kmotřence. Ja tož dyž sa ně tag připlétli do cesty, tož co dělat. Už sem myslejm řekl, že oni ten Matěj Malek byli takovej ščouplej chlápek, holt malej podstaty a tag trochu poslábkavej. Ná mněli oni aj takové trochu veliké vystouplé přední zubiska, tag jag dyž veverka. (byli holt z Kelčan, otŕčali kelčany). Šag ani Marijáně Kotlabovej to ešče, dyž byli mladej a pacholčili sa, tož sa jí ten Marijáně nelejbili. lebo řejkávala: „Všecí chlapi sou jag-tag, enom ten Matěj Malton má zuby jak kanec!“

Ona tá Marijána byla takovej otluka ozembuch a aj špatně mluvila (řečnovala). Na místo h vyslovovala t. Jak-tak: jat-tat. No ale tož to byla Marijána. My nemosejme dbat enom dyž sa budou lejbit nám. No, aj ja ich vymaluju a zmaluju. A dyž sa ně ta malba  alebo to poltré (jag řejkali naši stařenka) nepodařej, dyž ich (špatně vyblejsknu), tož no tož! Šag sa nemosejte dívat. Možete nehlédnout nekom třebas aj do – pazdeřej. Tož teda co na tom, ať sa nelejbili, enom dyž sa lejbili tej svej Kači.

Oni ten Matěj Malek třeba byli takovej: chlapa gde nic, tu nic byli náramně rozumnej a šikovnej, zvláště k tomu dobytku. Byli oni takovej jag sa řejkávalo, no tož ten kuršmíd, holt dobytčej doktor. Dyž sa tag od malička okolevá toho božího dobytka obskakovali, tož mu aj uměli pomáhat. Možná dosť, že to bylo u nich aj v rodě. To tag bejvá. A tož oni rozumněli fšeckému a pustili sa do fšeckého. Pomáhali při léhnutí a dyž to negde šlo moc těžko, tož lidé holt volali enom Malka. Ná Malek pomohli. Dovédli vybrat z krávy to ložíčko, dovédli zaonačit, dyž í vylézali pastrky, aj ju pjekně zašňourovali, ná oni také, a to je opravdickej kunštovnej kousek:  Oni vyřezali z krávy po kousku aj tele obyčejnem křivačiskem. To by snáď ani opravdickej doktor kuršmíd nedovédl.A dyž mnělo telátko zarostlej, tož víte ten ochoudek, nemělo ďourku, jag sa řejká, natož na to scaní, tož aj to mu pjekně křivákem prořezali. Oni sa holt nelekli ničeho. Aj dyž sa kráva na hladkém stáňou jag sa řejká- rozčesla, no víte, roztrhla si ty podbrušce, tož í to zheftovali konopnou niťou a dobré to bylo. Tož tosa ví, že dycky sa ím taková operace nepovédla, to už sou takové případy: budeš-nebudeš, hop-lebo trop!

Tož dobytče, to sa ví, že znese vjec než člověk. Takovejm doktorem byli aj Petr Vjetr Kožušník. Tegdá si čejcig kobyla praščá sebou o hromátku šutru, rozpučila břuch až sa jí střeva vlékli po zemi, ná oni í to tam zasé veťali spátky do brnela, zašili, a kobyla bjehala zasé jag by to nic. Jag řejkám: šikovní lidé. „Dyť aj v haleně chatrné najdeš  rozumy jadrné,“ řejkál jeden doktor.

Fčilejší lidé sou chytří, ale ti staří, tož ti byli rozumní a mněli zkušenosť. A aj trochu tej odvahy. Ale né takovej, jag Karel Pelegrinou, on ju nechytal ani nechmatál. Ti mladí lidé fčíl majou tou chytrosť z novin a fšelijakejch brevijářou, ale postav ho g nečemu takovému, tož je načisto trouba a neví ani hovno pchí (?), s odpuštěním, krom božího daru. Nehodíl by sa ani za strašáka do zelé.

Tegdá za starejch časou sa aj hodně pouščala kréf  dobytku. Dyž přišlo něco takového, tož hneď sa pouščalo žilou. Je prej to zdravé s tou pokazenou krvjou že odende s těla aj kus tej nedobroty. Kmotřenka Petruša, dyž přišlo pouščat tou kréf, tož enom na mlatévku poroučali krávu zavést, po krvi že je potom pevná a dobrá a hladká mlatévku. No šag aj byla, to býl potom mlat jag z ocele. Kréf je holt kréf, to je samá sila.

Šag ono to pouščání žilou tož to bylo aj u lidí. Doktoři toho také moc hleděli a pouščali nemocnejm kréf o sto šest.  Lesti to bylo co platné, tož to já nevím. Fčíl sa to nedělá, to leda snáď nějakém vykrmeném bachroňovi, dyž ho trefí šlak.

A tož oni ten starej Malek sa vyznali ve fšeckém, aj v tom pouščání žilou. Šag mněli na to aj takové inštrumenty jakési provázky a svorky a potom ty sekáčky. Ani nevím, co to fšecko bylo. To sa ví, že děcka sa k takovejm věcám nepouščali. Potom mněli aj takovej povješčí střiháček, tragolovanej tag jag dyž tluščí jelito. Tým sa dávalo, dyž mělo dobytče stavené teda zatvrdlé sraní, víte ten klister, lebo špric. A dyž mněla třebas kráva stavené f knihách, dyž stratila jag sa řejká, ten žvánek, ná tož sa poslalo pro Malka. Oni přišli, krávu promacali ná tož hněď uhodli, že „má ona, kmucháčku stavené.“Ná tož hneď poroučeli koupit jalovinek, zázvoru, aj toho voňavého a fčíl sa tlouklo ve moždíři a hňétlo, udělalo sa  takové těsto, fšecko sa to zaťochmalo do toho aj sa dalo masného a cibule a fčíl sa z toho nadělalo takových šišek. A potom í todžgali do huby do krku, vyhrňa si rukávy. Ale dvá lebo třé ju moseli držat, aby ich , toho strejca, nezežhrala celého.

Tož tag sa indá pomáhalo dobytku. No šag aj fčíl sa volá hneď zvěrolékař. Indá si na kuršmída spomněli, až už kráva otŕčala paprče. Ná potom, dyž už tej krávje bylo trochu lepší, dyž sa í začejnalo brkat, ná trochu sa to v ní fšecko pohnulo, tož si šli odechnout. A byla aj nejaká ta svačina. Tož to sa donésl nejakej žejdlík tej prostějofskej, lebo aj dva, jag holt bylo pijákou, pecen chleba sa položíl na stůl, ná strejc si pokrajovali chleba, solili, žváchali a zapíjali tom gořalkou. A při tom aj mudrovali, a ostatní sněma. Obyčejně a nejvjecé sa povidalo a řečnovalo o fšelijakejch nemocách a přejpadnosťách, jag  sa gde co potrefilo, dyž pomáhali tu tám a zasé tam.

Tož to sa ví, že oni vjeděli o čem vykládat, dyž teho tolé zažili a zkusili. Ná při tom ubejvalo chleba aj gořalky. Tož oni tag na to držali, na tou sprostou a iného ani nechtěli. To už sa ím donéslo aj bez řejkání. „Tož zas milá kmotřenko,“ řejkávali oni ten Malek při takovej, „gde sa dobře dařej, tam sa aj dobře babí.“ Alebo to bylo naopak. Tož to sem tom dobře nerozuměl, co tejm mysleli. Já buďa klučisko sem ich rád počouvál, ty staré lidi, jag mudrovali. Dosť možná, a už tom bylo aj tag, že tým narážali aj na ty babky, co chodívali g robkám chytat (? chystat?). Tož to sa ví, že každá tá babka sa mněla dobře, dyť byla furt jag dyž na hodech. Ná to sa tam vypilo fšelijakej gořalky, jakou gdo chťél a toho cukrového, šmetrdólou a graplej, co bylo nehleďa už ani na to pečené, co sa chystalo.

Ná tož potom nedivu, že sa babkám svítili huby aj brady a že sa rozrůstali. Jag by né, dyž byli furt na hodech. Tož starém Malkovi, dyž balili u krávy, tož tom sa huba nesvítila ani břuch nerostl. Byli oni furt takovej chlápek ščouplej a zavjadlej. Nále tož ím stačila tá ftom žejdlíku a osolenej chleba.

Tož tegdá sa vjeřilo silno aj na to uřknutí. Uřknouli sa lidé aj tem dobytek. Nále od teho pomáhali aj iní lidé, bár kerá baba. Tož to sa nakuřovalo fšelijakejm smradem a potom sa dobytče třelo nejakejm hábem po těle a nejvíc přes hlavu. Najlepší k tom byla robská košula, ale to mosela byt košula oblečená, co sa už hřejla na těle. To sa teda odvázalo o pléčko (?), košula sa zhodila, obrátila na ruby a fčíl sa ňou zvíře rajbovalo. Najlepší to provédli kmotřenka Petruša, buď u Rožkou na svaďbje. Tegdá ten deň ím tam onenocňél kůň a fšecí zvrdili, že je holt ten kůň uřknutej. „Uřknutej že je? Tož to mu mosejme pomoct,“ rozhodli sa Petruša a hneď přistoupili gléčeňou. Enom že oni tou košulisko ze sebe nezhodili, ale udělali si to pohodlnější. Tož vyhrnouli si šorce, košulu vykasali co nejvyšé a fčíl chytli koňa za kšici a drhli ho tou košuliskou přes hlavu. To sa ví, že jag byli po předku celá obnažená a kůň viďa gdesi pod pupkem jakési pápení v zaroustlém rozkroku, tož po tom chytál pyskama, tož jag to majou koňe ve zvyku a  koštovál to, lesti sa to može aj žhrat.

Chlapé co čuměli okolevá, ti sa tom sa ví řehonili a dělali si s toho všelijaké formy a vejsčeřky, tož jag dyž na svaďbje. Tegdá sa ani moc do huby nehledí. že prej on ten kůň myslél, že je to seno a dyž už tag chytál hneď po tom seně, tož to už byla dobrá naděja, že je mu už lepší. Tak přeca tár obská košula pomohla. Ja tár robská košulenka, je na všelico dobrá, že prej pomáhá aj od rémy.

No ja že recht, ale už zme zasé od teho strejca Malka odbjéhli. Človjek je negdy takovej pocháb, že splance fšecky koncy dohromady. Tož byli oni ten Malek člověk obhončlivej aj přejnej a rádi pomohli, což o to. Pomáhali fšeckejm aj sloužili tej obci. Pásávali krávy aj svině opatrovali, obecního bejka, aj kanca si držali pro ty svině. Tegdá sa pásalo silno, svině sa vyháňaly do pola aj třebas v zejmě, dyž byla suchá zima. Tož ony tam teho, to sa ví, moc nechytli, jag v zejmě, ale to bylo tolé, že sa holt probjehli a nezavazali a nedožejrali doma. No šag jednou ich mněl ten obecní bejk domarasit a pošarpat. Tegdá, abyste vjeděli, tož bejk chodíl do stáda na pastvju zarovno s kravama. Ná dyž sa nekerá bjehala, tož ju tam zrovna odklépl, objehál. Tož to enom pastejř vyřizovál, že „kráva sa vám bjehala,“ ná byla zase tá šestka.

Tož tegdá sa ten bejk spáčil, lebo kerej čert do něho vlézl, on sa holt sprotivjél, nechťél poslechnout, spustíl sa do milého Malka. Ja, milej Bože to vám byla lidi práca. Milej Malek si moseli lehnout na zem a dělat mrtvého, lebo snáď by ich ten miliónskej bejčisko roznésl na rohoch. Tag doupál okolo, jag dyž Jan Magdálkou v hospodě při bitce. Nále, tož neudělál ím nic. Přeca sa jagsig brzo ukonáříl.

Dyž zme toho kanca tag spomněli, tož u našich stařečkou mněli takového psa, Chosník sa menovál a ten vám dotáhl gde co dóm. Ať to byli roztrhané pantalóny, alebo posrané plénky, aj nejakou zdechlinu, tož to mu bylo nemlich jedno. Víte, oni ti psiska majou rádi ty zasviněné plénky, aj to žerou. Tož nevím, co je v tom za dobróta. Jednou aj zebrál komediantom kožisko z bubna. Ná tož vám jednou sa tu na dvoře vyťaloupila hlava z prasacka, a byla to jag patřej hlava z pořádného kusa. Ná nebyla to nejaká zdechlina, bylo to ze zabíjačky, to bylo vidět. Nále co s tejm, bylo to utáhané, uválané, aj ohryzané, tož leda zahodit. On tám g dosig zabíjál, a jag tom hlavsko odřezali a nedávali pozór, třeba sa šli do izby ohřejt a zavdat si, ná tož milej Chosník popadl hlavu a už sňou šruboval dóm. To sa ví, že sa sňou hneď nepochválíl, napřed sa jag sa patřj nažhrál. Až potom za nějaej čásek sa dovjeděli u našich že u Malkou zabíjali kanca a že ím tá hlava zmizela, jag dyby jim negdo vyčarovál. Tož to sa ví, že ju vyčarovál, ale Chosník. Čároval on, tam kolem humen a po chaloupkách, ná uviďa tam tou hlavu a žádného u ní, tož ju ukludíl. Ja, býl on takovej úklidník a pokludník, gde co je aby nebylo.

Tož psisko je holt psisko, dejte mu rozum, dyž to nemá. Ale sdruhé strany, dyž sa tó tag vezme, tož sa mněli dat lepčí pozór, neodcházat od toho a nenechávat to tag na věřejm boha. To sa ví, že mněli tegdá u Malkou málo jitrrnic a slabej podbradek, a že si Malek špatně podmastíl fousa. Šag oni z toho fšeckého ani velice netloustli, ani s tej obecní služby. Obec ím darovala tam na Haťách takovej plácek, gde si potom postavili stodůlku. No, tož moc slavnej present to ani nebýl. Byla to taková bažina, holt luža a moseli ta napřed vyvážat. Šag ešče tam pod tou stodůlkou kus tej jamy ostalo a byla aj dosť huboká.

Když byli ty jarní vody, tož po jarním odměku, lebo dyž ty vody vylévali, tož to bylo, to sa ví, plné. Ná tag zme sa tam aj koupávali, třebas ešče aj tam na placi trochu vyžihalo. Nále, že to bylo tak trochu za větrem a na osloňou, tož tá voda tam bejvala dosť teplá. A bylo to aj dosť huboké, takovej chlapčisko sa tam dobře oplavíl.

Ani na to každej moc nedbál, že tá voda nebyla akorát moc čistá. Bývalo tam fšelijakej žoužele a svinstva plno. Aj zdechlé kočky a takové podobné krámy. A tych žabích vajec z jara co tam bejvávalo. Kolikráť dyž sa tam nekerej šupáta oplavíl a schovál sa pod vodu, tož toho mněl, vyleza, celé roužence kolem krku a hlavy jag dyž čérnejch granátek. Ale dbali na to ti usoplenci? Ale gde! Enom dyž sa koupali, už jich furt pálila koža. Ja, bejvávalo, ale už néni. Už sou holt iné čase.

To sa ví, že co bylo před takovýma osmdesátima rokama, že nemože byt furt.

Fšecko sa zmňénilo, už sou tam ty stodůlky, ale čtyry, a z jednej je už aj chalupa. Ná tou Malkovu, tož tou má fčíl Ferda Brk, jejich teť.

Mněli oni tych dětí ale pjet, ale dobře sa ešče obracali. Přeca sa trochu zanožili, chalouku si popravili, mněli už trochu toho pola pár tychkokanou a kotrbelcou na Kudlofsku, sem tam nejakou tou slobodu, tož už pomály polařili.

A byli oni ten Malek furt jag dyž hřebík, tvrdej a bránili sa, třebas byli jag dyž za groš křivák. Ná aj jejich tetulenka Kača. A byli aj pevnej. Dyž ím třebas na poli začala kráva střečkovat, tož nepusili, ale držali ty opraty, zaťňa zuby a tag dropčili jag dyž koza, křičaja: „Ale gde, ale gde.“ Ná tož tag je to strýčku. Dobří lidé, hodní lidé.

Gdo si na ně ešče fčíl spomene? Už žádnej, ani ti jéjich vnukové né. Beztak, že ich málo kerej znál. Ti nejstarší pomřeli a ti ostatní, to je ešče, no nejmladší už také nejsou, ale tož to víte, inej svjet, iní lidé. Co ze starejm člověkem? Leda na drkotinu, jag sa řejká.

Nejstarší chlapčisko, ten Francek, tož ten sa vyučíl krejčířem hen v Kudlovicejch u starého – jag sa oni enom menovali? Tož to už na mou dušu nevím, načisto ně to víte ušlo. Tož na tom ani nezáležej, ať už to byli Lapčejk, Ččatka, alebo starej Žuchla.

Ale to byli tegdá slovačí krejčířé, holt sedlčtí, co šíjávali pro sedláky a pro lidi z dědiny.

Tož oni šijali ty kordulky robské aj chlapské, potom ty lajble, no a to sa ví, dyž sa chodívalo v halenkách, tož aj ty haleny a potom ty nohavice a ty sedlcké kabáty co sa koupili aj na jarmaku.

Nejparádnějším kouskem obleku byla tá kordulka, a ty nohavice, pjekně šňourované hedvábnou šňourkou, kordulky s pjeknejma bombíčkama, tag sa mekotali, aj skvastlama, jako kytkami. To býl takovej hafel, lebo gahně střapcou.

Dyž přišli do moudy nosit robské Marečky a kacabaje, tož aj ty šijáli. Ono tegdá ešče nebylo tych vyučenejch švadlen, tag jak pozdě. Roby si vječinou šijáli samy co potřebovali. Tegdá sa na ropské háby nestřihalo, fšecko sa trhalo.

Tož teda takovejm krejčířem sa vyučíl ten Francek Malkou. Řejkál on a honásál sa, že po roku učení už umněl ušit kordulku. To sa ví, že na takového to bylo už aj dosť. A dyž dostál za vyučenou, tož prej ho majstr pochválili, ná aj mu řejkali, tož to sa ví, že špásem: „ož fčíl už si Francku celej já hotovej chlap. Už se ti može dat aj móčky za škraň.“ Faju, to sa ví, tou sa už kouřilo dávno.

On ten Francek sá ím zkraja jagsig vydaříl. Býl on velikej rozpusta a dyž sa začál pacholčit, ná tož dělál aj velikého pacholka. Ja, ten dělál ze sebepane Férku! Ten sebou mrskál! A dycky hleďél. Takové mněl bledomodré očiska a tag s něma škaredě hleďél, jag dyby chťél ale sedn dědin vypálit. No šag on aj vjeďél, že má takovej souporlivej thled. Dyž už býl tým krejčířem, přišél k němu jednou Janek Bejčkou, a to býl zasé šefc, aby mu zašíl na mašině nárty, víte na to podšití. Bylo to už za jag vejmrk, už skoro večér, a tož si g tom moseli svítit. Ná svítíl ím jako mladší bratr jakousi olejovou paprčkou a to bylo, to víte, světlonijaké, to tak jag dyž za koňské duše.

Francek neviďa dobře, sa dožhrál, našpidlatíl oči, podívál sa něho jag dyby chťél ho tejma  očima připichnout na zeď jak dyž chrousta a zaterentíl: „Sviť, lebo ťa očima spálejm!“ Enom sa mu od huby zajiskřilo.

Ná tá jejich matka, tá tetička Kača, byli chudera už na úmor, měli chudačisko raka v pysku, tož sa ozvali slouša takovejm smutnejm, káravejm hláskem: „Francku, Francku, aj pohledem zhřešejš!“ Oni chudera mleli pomály už sposledního zásypu, šag brzo po tej aj umřeli, ale ešče sa starali, napomínali, teho nezvedu Francka, aby sa pamatovál. Enomže na něho to moc akorát neplatilo. „Má svitit, proč nesvítí jag sa patřej!“ zazvořejňál.

Dyž byla tá muzika, tož byla hospoda celá jeho. Také se tam pod oknem vyťaloupil starej Nalek, ná střetli tam našu stařenku. Stařenka, podívaja sa oknem do šenku, fde sa to točilo a vrtělo jag dyž kaša v hrnci, přichválili Malkovi: „Vidíš, Matěju? Podiv sa, ten tvůj jag si to vede! To je pane Férka, to je ja hodnej pacholek!“ AMalek odflehli enom na půl huby, ani se nechtěli podívat na Francka, jag to tam roztáčá, „vjecej po zemi, jag v luftě. Ná, co už je ně po něm, ten už néni můj, tom já už neporoučám! Já už nemám syna!“ Tož tag to bylo. Francek už býl opéřenej, už vzletěl z hnízda, už taty nepotřebovál, býl samostatnej. Bejvalo tag obyčejně. Jag sa mladej pacholek postaví na zadní nohy a cejtí sa silnej f kolenách, tož potom sebou trhá, jag mladej hřebec, a myslej si, že je celej svjet jeho. Tož tag aj Francek Malkou.

No, ale na trouc fšeckému, aj dyž dělál ze seba takového štrycáka, tož ho přeca neodvédli, nebýl vojákem. Francka to aj mrzalo, to sa ví, dyť gdo néni vojákem, ten méni ani jag sa patřej chlap.

Tož býl on aj trochu malej a mněl ty nohy aj trochu levé. Nále, vymlovál to tým, že „fčíl válcovité neberou“( mněl válcovité tělo). A tož mu potom řejkali aj „válcovitej Francek.“

Potkál ho Jan Šuráň, také takovej srazek, ale ten býl ešče menší, ščouplejší. „Čuješ, Francku, dneskej je tvůj svátek, mněl bys něco poplatit!“ „Ná jakej svátek? Já o nečem nevím,!“ divíl sa ten. „Ná tož, nevíš? Dyť je dnes přeca svatého Malka!“

Abyste vjeděli, ono bylo sv. Marka, víte jag sa chodí s procesejm po polách. A to tož býl ten“ Marek, Malek. Francek spálil Šuráňa očima, a řekl mu také něco peprného.

Tož ešče dyž sa on Francek Malkou učíl, aby zme teda nezapomněli svou řeč. On tam býl také nejakej Jan Ččatkou, ale on býl trochu hrbatej, takovej skrčenec, tož jag fčíl hebalé. Nále už také chťél ze sebe dělat chlapa, dyž už býl trochu pacholek. A tož dyž si ti druzí zakládali za škraň, tož co bych já né? myslil si. Ná tož si také tou faju vydrápál a vedžgál si to fšecko za škraň. Ná to sa ví, že teho bylo hodně, a že to bylo aj na něho trochu silné. Ná tož ti druzí ogaré hleděli, co fčíl bude.. Milej Jan začál mňeňat barvy. „Jane, vypluj to, dyť ťa to zadrhne,“ radili mu. „Koho, mně? Hergót, jag živ né, já mám železné ruky aj železné prsa!“ Tož Jan dělál silného, ale on ten jeho nácek to zasé myslel ináč. Jag sa mněňál dále, tag jag dyž ten morák. „Heigót, nevypluju, já mám železné prsa.“ Nále, co je po železných prsách, dyž už hrál David začejna zpívat svoje chvály, no né? Jag býl ten chameleón, víte, to je tá íščerka co mněná fšecky barvy. Napřed býl trochu červenej, potom bledl, že býl jag dyž ho štětcem olejčej, ná potom zezeleňál, na to býl modrej a na konec býl žltej jag ten žarouš, jag dyby mněl zatemní (?). Už ani pro něho barvy nebylo, leda by z černál.

Nále na konec, tož přeca sa mu to protshlo, nehleďa ná „železné prsa.“ „Honem misu a vodu!“ To toho, pane bylo, plná misa, ani jí nestačilo. Fšecko, co dneska pojedl, tam složíl. A on toho také snědl g ohroužeňou.

Ja tož on by chťél leda gdo dělat chlapa, aj dyž to néni nigde. Ono sa řejká: fajka, močka, borovička, to je chlap! To sa ví, enomže ná to mosej byt chlapi jag sa patřej. Nekterej otevř huba a rozdávenec, co si ani v nedělu do huby nevidí, tož ten řejká na místo močka, tož víte to, co ropky skovávajou a gde sa enom v noci na besedu chodí. Ná tož na to teda mosej byt teprou chlap. Nále tož, co je potom!

Já furt řejkám Francek Malkou, a mněl bych také řejkat oni a strejc. Dyť sem býl teprou malej šprček a ešče uškřita, dyž oni byli aj ženatej. Vzali oni si tou Králu teho velikého Chybíka, co dycky v hospodě kvičávál a vybřeskovali, že „já sem neodřezál kufr!“ Ná býl to pár lidí, no holt nerovnej. Francek byl furt malej jakejsi, ale za to Klára – a lebo Králuša, ta zasé byli dlouhá jag dyž tá žerď co sa sňou ořechy rážou. Tag ich tá Králuša skraja ani nechtěli, styděli sa za takového malého ženicha.

No, ale po časi to už sa trochu vyrovnali, Francek přeca trochu poroustli, ná Králuša, tá sa zase začali skŕčat do sebe. Tož aj ich ohýbala práca a ty starosti, ná o aj muž Francek. Tož v nich to sa ví tá nedobrota hneď neumřela, byli oni aj v manželstvjom pořád ešče takovej, no holt, tá kréf sa nechtěla hneď  usadit. Tož aj sa rád napili a gdo, kerej chlap by sa nenapíl? To by byla pěkná na mou dušu! Nadělat sa a nezavdat si? Tag mudrovali ti nekeří „také hospodářé!“ No ja, tož je recht napit sa jag napit, ale dyž potom jeden rozum utopí a doma dělá „domácej pořádek,“ tož to už potom je iná. Šag kolikrát sa oni držali s Kralušou „za pase,“ alebo „s tatinkem“ Chybíkem pod krky! Enomže Francek to obyčejně neslavně prohráli. Byli oni ten staříček (Chybík) chlapoš pevnej, dyť jaké oni dělávali z mladě slavné bitky po hospodách. Tož staříček chytli Francka za límec burnusu a už s ním nadŕdali a natřejpali, horé-doule, jag dyž prázdnejm pytlem. „Nále, člověče, člověče,“ kvičali při tom „tož né enom, prosejm ťa, fčíl řekni co chceš?“ Ná pusťa ich, tož sa Francek zasé strabošili a draposili, staříčkovi pod krk, nátož ten tanec zasé začál skraja. Tož jag dyž ožhralej člověk, tož ani nedivu. Myslejm, že oni ti ožhrala sou fšecí jednací.

Nále potom pozďé, dyž už staříček Chybík zastarali a zeslábli, tož ich Francek přeca zmohli. A dostaňa ich pod sebe, tož si na nich sedli a duzňali jich pod sebou, křičali jag mladej kohout: „Tož kolik je vás fčíl, Chybíkou?!“ Ná tož tag.

Ale inak zasé mosejm řéct, že byli oni přeca dobrej a hodnej člověk. Holt dobrej soused a rádi pomohli, dyž bylo potřeba. Pomáhali oni také při tom dobytku aj při telenou, lebo dyž něco onemocnělo, tag jag jéjich nebožštějk otec, starej Malek, Pámbu ím tam odpusť. Myslejm, že tou chytrosť, šikovnosť zdědili po nich. Ná aj jináč sa dosť obracali a panožili sa. Tož oni Francek Malkou dostali enom jakejsi kotrbélec hen na Kudlofsku a tetka Králuša si dovézli dvě sta rynskejch, co si ušporovali na službách u sedlákou. Ná to si teda koupili tou chaloupku hen na prostředku od Šimona Rozumka. Ná tož tag sa pomaličky brchali a panožili, chaloupku si poprávjali aj přistávali, aj semotam toho pola přikoupili. Tož přibývalo ím pomály, ale istě, už teho mněli na konec, ale na dvanáct měřic.

Ná tož na takového sračkařa je to aj dosť, řekna z holejch ruk, začejnaja, tag sa zanožit. Tož nech ím Pánbu požehná!. Šag teho zasloužili. Gdo by ím toho záviděl,? dyť sa nadřeli aba jag dyž magoři, zvláště tetka Králuša. Sedm dětí měli a nakonec ím zostál enom jeden, řekňa ten nejmladší. Tož byli ti chlapčiska dvá, ale ten starší už býl hezkej chlape, tož sa ím utopíl. Ja, byla to tegdá smutná vjec, utopit sa před očima vlastního otca a pomáhat mu nemohl. Tož myslím, že byli Malek naposledy na rybech. Stalo sa to teda, abyste vjeděli hen f Burejškovém jezeře při chytáňou ryp. Bejvali oni silnej rybář a proseděli u vody hezkej čas. Mněli hén u třech vrb svoju čajku uvázanou, tož tag pro svoju potřebu dyž převážali trávu hen ze Sviňskejch, a tož aj na ní chytávali ryby. Šél jsem tam také jednou v nedělu vedlevá, oni si tam seděli na tej čajce pod břehem s fajfkou v hubje, s udicou v ruce, ná čekali až sa nejaká hloupá ryba ohřejšej a nechá sa chytit.“Ná tož naspoř Pánbu, strýcu! Chytáte, chytáte?! „Ja , tož chytám.“ „Neberou?“ „Atož berou. Nestačejm hlejsty na udicu nevlékat.“ „Ná chytli ste už hodně? Pochval te sa!“ „Tož víš, ešče sem nachytíl nic, ale kolé žejdlejkou gořalky už sem vypíl! To také za něco stójí. Přeca tu nesedím podarebně.“ povídali uškrádaja sa trochu. „To máte recht, přeca něco užijete. Dyž nechytáte ryby, tož si ponesete dóm aspoň nejakou opícu!“ „Tož tos řekl pravdu, synku, přeca nepůjdu dóm prázdnej,“ řehoníl sa navlékaja novou hlejstu.

Nále, dyž sa ím ten Toneček utopíl, to už bylo s rybama načisto konec. No šag už nebylo ani na to gdy. Odvédli ich (bylo to ftou válku) nám oseli narukovat. Dyž už byli tejm vojákem a šli si lehnout s tetkou Králušou pod duchnu, tož ím povidali špásovně: „Vidíš stará, (sakryšec Králko!) čeho sas  nedočkala. přeca ležejš a to dneskej poprvé s císařskejm mužem! Aj dyž už ta padesátka lézla za hrtáň.

Ja byli to čase tegdá. Na starosť sa spářat gdesig po tych zdrapoch tam v tom Srbsku a Turecku, dyž už je jeden celej pokroucenej regmou a dřením. A tetka tu ostali sami zmalejm chlapcem. To byla také práca! Šag kolikrát, dyž jeli negde s tým dobytkem, tož bylo aj do békou. Třebas jag tegdá dyž vozili ten moč hen na Díly a přejížďaja přejkopu, špatně si nadjeli a bečky: jdouc do přejkopy aj s močem. Ná dyž sa ím to podařilo po druhé aj po třetí, tož sa dali do békou a došli s prosejkem hen do Chaloupek k švagrovej, aby ím došli nekerej vyjet. Přece nebudou furt napájat přejkopu močem, no né? Ja tož tag! Ale už sa aj zdá, že bych mněl s tým Malkem přestat, či né?

Ale ešče tadyk cosi napadá, tag sem si zpomňél. Tož tejdá, buďa ešče chlapčiskem, tož naši ně koupili jakéhosi orkafu na ty nejaké šatky. Nále. ke komu to dat šit?  „A dyť to možem dat g Malkom, šag je také krejčíř!“ Tož richtig. Malek to teda šili. Kabátek vyšél ešče jag tag, ale na pantalóny už toho jagsig chybjelo. Nále tož pomohli si tým, že všili takové dva černé cvikle a trefilo to akorát na řitku. Mně sa šaty lejbili, šag byli nové, tož co by né, no né? Aj malej Štěpának, také krejčíř pochvalovali: „Pajtalónky sou faň!“ Enom ten kabátek že nemňél cosig akorát. Ale co na tom. Enom dyž chťél negdo pohaňat, tož řejkál, že ón by ftych gaťách, jag dyž kaňourka vyřeže. Ale, co na tom, no né? Co je kom po tom, to sa ví, že né!

Tož tag! Ale fčíl už Mosele opravdu přstat. Už je aj pozdě, petrolejnu v lampje je už enom na dně, ná nekeří už aj gháte a vidím vám na nosi, že už byste aj rádi šli spat.

Co už také pomože spomínat starého aj mladého Malka.

Už sou obá tam, a dobře je ím tam oboum. Aspoň sa nemoseja zlobit a trápit tadyg na svjetě. Šag oni ten Francek chudačisko aj na konecdosť vystáli. Ja ba! Už nebyli takovej férka, jag z mladě a za slobodna. Dosť sa ich natrápili ty revma, aj srdečnou vadu mňeli, to třasení srca, aj ten záduch ich moříl, byli už ke konci dušnej jag stará cigánská kobyla. Ná tož, jakej život stejm fšeckejm?

Dyť člověk neví, co ho ke koncu čeká. Nevíme ani my, jag s namá Pánbu naložej, nebudem-li na konec kvíkat a pískat, kašlaja jag Francek Malkou, Na tož už dopískali. Ostali tu enom tá tetka Králuša. No šag už sou také ohnutá na klučku a div že sa zubama země nechytajou. Staroba, práca, nadšení děcka, to fšecko člověka nemá rovná. To už enom tá smrť si jedneho napraví a narovná do tej truhly. No ja, tag je to, strýčku Machalíčku! Spomínat na ty dobré a hodné, dycky v dobrém, nezapomínat. Natož, dobrou noc, vyspěte sa fšicí na zdravo. Šag po druhé si zasé cosig povíme.

Tady povídání končí a druhé straně listu je pokračování: Za našejm huménkem.