Poválečný odsun Německého obyvatelstva
DĚJINY VRBNA
1918 – 1945
Z pohledu sudetského Němce Adolfa Gottwalda
Již dávno před první světovou válkou byl u Slovanů v Rakousko-Uherské monarchii v popředí nacionalismus, jehož úsilí směřovalo k vytvoření národních států. Příčina tohoto úsilí nebyla, jak často slyšíme v potlačování Slovanů v monarchii, ale šlo v první řadě o státní samostatnost. Nacionalismus nakonec také vyvolal, spolu s výstřely v Sarajevu 28. VI. 1914 první světovou válku. V průběhu této války pracovali v Paříži oba exiloví Češi Masaryk a Beneš na vytvoření samostatného Československa pro případ vítězství Aliance. Oprávnění pro tento stát, jak bylo třeba, tvořilo 14 bodů amerického prezidenta Wilsona, z nichž nejdůležitější byl právo na sebeurčení. Při stanovení hranic pro nový stát,nebyl z politických důvodů brán zpětný zřetel na sebeurčení jiných národů.
Lhůty ze strany Aliance, především ze strany americké delegace, zamlžily požadavek, že nový československý stát má existovati současně i s jinými národnostmi.
Po prolomení německo - rakouské fronty postoupila česká armáda do sudetoněmeckého území, kde byla i mizivě malá německá menšina, aby ji k českému státu připojila. Také nová sociálnědemokratická vláda v Rakousku žádala sebeurčení Němců, především sudetských, ale Aliance tento požadavek odmítla. Sudetští Němci demonstrovali za své sebeurčení ve smyslu Wilsonových bodů, ale museli ustoupit. Česká armáda potlačila demonstrace zbraněmi a násilím. Celkem 54 sudetských Němců bylo prvními oběťmi pro ideje, které musely ustoupit. Po okupaci Československa 21.VIII.1968 přinesli také Češi oběti pro své sebeurčení. Společné oběti pro tyto ideje mohou vést ke zblížení oboustranných stanovisek.
Pod prvním prezidentem Československa bylo možno věřit přiblížení se nového státu ke švýcarskému vzoru, když také Masaryk, pokud neměl potvrzení nového státu, chtěl takový stát přijmout. Beneš, radikální exponent nacionální české vlády, zájem o švýcarské řešení neměl.
Vzhledem k poloze Československa měl český historik Celowský následující stanovisko, že většina stran v Československu, hlavně sociální demokraté, jsou nacionalisté. Nacionalismus utváří Československo. Jen příští autonomie pro všechny menšiny může udržet, podle švýcarského vzoru integritu republiky. Právě na to v r.1938 československá vláda připravena nebyla.
Za dobu příslušnosti Čech pod habsburskou monarchii se jejich nahromaděná nenávist přenesla na sudetské Němce, podobně jako v r.1945 za hrůzy v době v době hitlerovské okupace, v zájmu spravedlivé odplaty. Přesně viděno, měl Hitler v dlouho odpíraném minimálním sebeurčení sudetských Němců, podklad pro okupování. Henlein pak byl nástrojem jen Hitlera, když všechny snahy o dorozumění s Čechy byly marné a na těch „NE“ ztroskotaly. Na místo porozumění bylo započato s výstavbou opevnění podél německých hranic, současně i s mobilizačními opatřeními a stanným právem v sudetských územích. Když se stav zhoršoval, poslala anglická vláda lorda Rumcimana do Prahy. Tato mise vedla pouze ke zprávě, že vedení sudetských Němců má oprávněné požadavky k postoji české vlády a k mírnému urovnání vidí řešení v odstoupení sudetoněmeckého území
Ve věci vojenské pomoci Československu odmítla Anglie spojenectví, protože považovala udržení míru za důležitější /podobně jako tehdy i jiné státy/ a věřila, že odstoupením sudetského území se Hitler uspokojí.
Bez anglické pomoci nebyla Francie schopná poskytnout vojenskou pomoc. Postoj Anglie nebyl tedy Francii nevhod, protože s ohledem na dlouhodobé vazby s Německem, by tyto utlumila a tak se slíbená pomoc stala nemožnou.
Sovětský svaz, jako dřívější výchozí centrum panslávismu, mohl Československu přijít na pomoc jen když mu bude Polskem povolen průchod vojsk přes jeho území. Takovou možnost ale Pilsudského Polsko sovětům nepovolilo. Při tom Poláci měli podle Versaiské dohody hraniční problémy s Československem, které si mohlo za pomoci Hitlera vyřídit.
Francie byla s Československem spojena, ale bála se Hitlerových požadavků vůči Polsku. Francie byla spojena i s Polskem ale obě země se obávaly nárůstu německých územních požadavků vůči nim. Podobně i Sovětský svaz, s nímž byla Francie také ve spojenectví a mohla jít s ním na pomoc Československu, pokud by byl povolen průchod přes Polsko. To ala nepadlo v úvahu. Francie se tedy v otázce vojenské pomoci Československu sama vyšachovala a hledala řešení společně s Anglií podle mírových pravidel, které našla v Mnichovské dohodě z r. 1938.
Triumfální přijetí Hitlera a pochodujících německých vojsk neplatilo diktátorovi a jeho válečné mašinérii, ale svým osvoboditelům. Potlačení spolu žijících Čechů, po roce 1938 je samozřejmé.
Ovšem toto jubileum bylo zatíženo nekompromisním přivtělením sudetského území do německé říše, protože muselo následovat to,že my jako bezprostředně postižení, vidíme mnichovskou dohodu v jiném světle, je jasné Pro nás je neplatnost této dohody trvale platná, ať již od počátku, či se vstupem německých vojsk do takzvaného Protektorátu Čechy a Morava. Úloha našeho vlasteneckého práva a také legalizace vyhnání. S revanšismem tato ustanovení nemají co dělat.
NOVĚJŠÍ DĚJINY VRBNA
Po první světové válce a po začlenění sudetoněmeckého pohraničního území do Československa, se konaly počátkem roku 1919 první obecní volby v novém státě. Odpovídajícímu počtu obyvatel byly sestaveny kandidátní listiny a to německé sociálně demokratické strany a tak zvaného volebního bloku, který tvořily ostatní politické strany. Bylo voleno celkem 30 zástupců města. Volební blok získal 16 míst, sociální demokraté 14 míst. Prvním starostou města se stal Rudolf Ulrich. V pozdějších volbách byl tvořen volební blok německou národně sociální stranou, křesťansko-sociální lidovou stranou, svazem zemědělců a svazem řemeslníků. K tomu ještě přináležela i německá komunistická strana, která ve Vrbně, stejně jako v jiných částech sudetského území, měla zanedbatelný vliv. Na volbách do Československého parlamentu v roce 1919 se podílely tři německé politické strany: německá sociálnědemokratická strana, svaz německých zemědělců a křesťansko-sociální lidová strana. Obě poslední strany ztratily vliv velice brzy, protože očekávaná zlepšení pro německou menšinu nenastala. Němečtí sociální demokraté zůstávali nadále ve vedení města, ale jim nebylo možné pro nacionálně český kurz české vlády situaci změnit.
Také v nábožensko církevním směru vedli Němci i Češi, všichni většinou katolíci, společenské soužití. Také když první rozhodující muži uvedli v život lidový spolek katolíků obou národů ke kulturnímu boji proti církvi nepřátelskému liberalismu, nedostavila se národnostní pospolitost. Byla za to částečně zodpovědná určitá krátkozrakost menšinové politiky vlády. Na současné politice německého spolku katolíků, zvláště jeho práce s mládeží, měl velký podíl řád německých rytířů, který držel po roce 1919 panství Bruntál, prostřednictvím náboženské, charitativní a zdravotnicko - pečovatelské služby. To nebyla při často nepochopitelném postoji české státní správy, lehká záležitost, jak ukázala i stavba bruntálského chlapeckého semináře.
V souvislosti s katolickou sociální prací je nutné se zmínit o obou úřadujících velmistrech řádu. Paul Heider /katolická tisková činnost, stavba bruntálského katolického semináře/ a Robert Schälski /činnosta spoluzaložení katolického spolku a od roku 1920 do roku 1925 byl členem pražského parlamentu/.
Když v německé říši přišli k moci nacionální socialisté, byla v té souvislosti také v Československu rozpuštěna NSDAP. Její členové se soustřeďovali v Sudetoněmecké vlastenecké frontě pod učitelem tělocviku Konrádem Henleinem, která byla později přejmenována na Sudetoněmeckou stranu.
Pro Vrbno měly tyto události ten důsledek, že všichni zástupci města z naciosociální strany a také starosta města Otto König ztratili své mandáty. Německá sociálně demokratická strana byla pak nejsilnější frakcí musela ze svých řad určit starostu města. Byl to vedoucí konzumu Joza Thiel, který byl českou správou okresu jmenován místo Otto Königa.
Při obecních volbách v roce 1938 dostala sudetoněmecká strana ve Vrbně 25 mandátů a její vedoucí Emil Zöllner se stal starostou. Německá sociálně demokratická strana spadla na 4 mandáty, pátý mandát získala česká menšina jen proto, že se spojila se sociálními demokraty. Německá komunistická strana nehrála v těchto volbách žádnou roli
Od té doby postupně narůstající sudetská krize dosáhla svého vrcholu 24.září 1938. Za ranního šera zavřelo české četnictvo spolu se státní policií hodně německých mužů a odvezla je do internačního tábora v Bruntále. Ještě týž den byla vyhlášena mobilizace a všichni do branné povinnosti museli nastoupit do české armády. Samozřejmě větší počet postižených povolávacími rozkazy uprchl do blízkého Německa.
Dne 1 října 1938 byla podepsána mnichovská dohoda a dne 7.října pochodovala německá vojsky Vrbnem. Toho dne se také vrátili všichni muži, kteří byli zatčeni dne 24. září.
Po začlenění sudetoněmeckého území do Německé říše byly zakázány všechny politické strany. Podle říšskoněmeckého obecního zákona byl jmenován hlavní starosta města. Dosavadní starosta Emil Zöllner, dva čestně přidělení úředníci a osm radních. Čestnými přidělenci byli Josef Leder a obchodník Alois Maschek, jako radní správce statku Franz Bernert, Alfred Bräuer, továrník Lothar Grohmann, železničář Emil Hein, pokryvačský mistr Otto Rotter, Otto Schrenk, klempířský mistr Alois Törmer a knihtiskař Josef Weiser. Dosavadní sekretář města Reinhard Schoske byl ustanoven městským inspektorem a městským vrchním inspektorem byl jmenován Ernst Bernard.
Ze stavu dosavadních městských policistů přešel Rudolf Hilscher jako městský úředník,druhý Rudolf Herzmansky šel k policii. Konečně šli jako další ustanovení do správy města. Alfred Gottwald do berního úřadu a Heinrich Tannhäuser pro vnější styky. Adolf Hübner jako městský strážný zůstal městským lesním dozorcem. Nové vedení města zahájilo svoji činnost dnem 1. května 1939.
Již v době kdy Vrbno patřilo do soustavy Rakouska – Uherska a také za bývalé Československé republiky, řídily se obecní dávky podle t.zv. prelimináře /nařízení/ a obnášely až 300% domovní /činžovní/ daně. Obojí dávky byly odváděny obecnímu úřadu /bernímu úřadu/ a odtud zase zpětně do města v měsíčních dávkách. Po začlenění do německé říše přinášely daně z řemeslnické činnosti, které byly přímo určeny průmyslu a provozovatelům řemesel, dále i nápojové daně od gastronomických podniků, vodné, daně ze psů a jiné, představovaly značné sumy přímo pro městský příjem. Ku příkladu v r. 1939 činily 325 000 říšských marek. Proto město zahájilo stavbu vodovodu, hledalo další zdroje pro vodovodní síť, úpravu náměstí, obnovení Andělskohorské ulice, zajištění prostorů pro městské instituce a další.
Téměř žádné projekty však nemohly být dokončeny, protože 1.září 1939 začala druhá světová válka. Zásobování potravinami, textilem, obuví prostřednictvím lístkového systému se stalo nutností. Po dobu tažení v Polsku byl počet padlých a nezvěstných nepatrný, narůstal však velice rychle prodlužováním války, především pak při tažení do Ruska.
Jmenný seznam padlých z Vrbna patří mezi největší v okrese Bruntál, je na konci těchto dějin přiložen.
Dne 8.května 1945 okolo 4.30 hod. dosáhla Rudá armáda Vrbna a první sovětští pátrači proběhli poklusem radniční ulicí. Za nimi následovaly o něco později tanky a nákladní automobily. V prvních dnech obsazení došlo v rozporu s příslibem ruského generála k rabování a znásilňování žen a dívek, hlavně když se vítězové při svém počínání dostali k alkoholu.
Krátce po vstupu Rusů do města utvořilo několik Čechů ve Vrbně nový městský výbor, tak zvaný národní výbor, jehož vedoucí se stala paní Billichová v jejímž bytě byly zřízeny úřední místnosti. Dřívější němečtí sociální demokraté a komunisté byli přizváni k pořádkové službě. Celkový počet členů národního výboru byl kolem 70ti osob.
Od října 1945šli první němečtí obyvatelé města Vrbna do Bruntálu a odtud byli vysídlováni. Ale teprve v květnu 1946 začal transport asi 300 německých občanů Vrbna, takzvaný Cybontransport“ Systemati- tickým vyháněním Němců. Mnozí museli při jejich vyhoštění zanechat dům a veškeré zařízení a shromáždit se do velkého zběrného tábora v Bruntále, odkud pak byli mnozí i po několik měsíců vybíráni na různé práce. Především mladší síly byly pracovně nasazovány do českého vnitrozemí. Po prvních neurovnaných transportech byl do vyhnání zaveden určitý řád ale o humánním zacházení nemohla být řeč. Humánní vyhnání podle Postupimské dohody bylo praktikováno jen tehdy, když byli na blízku zahraniční pozorovatelé nebo zástupci tisku.
Tím končí dějiny sudetoněmeckého města Vrbna a začínají nové dějiny českého města Vrbna pod Pradědem (zapomnělo se zde na Vrbno ve Slezsku).
Kdyby tato kniha mohla spolupomoci poznání, že Vrbno před třemi sty lety bylo německým městem, nepřehlédneme, že jeho předchůdce Gesenk /Jeseník/ byl rovněž německým městem.
K poslednímu odstavci dodávám, že se nezakládá na pravdě, což se dá historicky doložit
Zdeněk Hlávka
( zdroj:Dějiny Vrbna od Adolfa Gottwalda.)
Poválečný odsun Německého obyvatelstva
O odsunech rozhodl tehdejší exilový prezident Beneš již v roce 1942 a později byl jeho plán schválen celým politickým spektrem tehdejší ČSR a samozřejmě také spojenci.
Oficiálně byl odsun vyhlášen na den 3.7.1945 i když živelně začal již po květnovém osvobození.
V letech 1945 - 46 muselo ČSR opustit více než 3 000 000 lidí. Údaje o počtu odsunutých Sudetských Němcú jsou různé ale jisté je, že v ČSR mohlo zůstat asi 250 000 Němců s omezenými občanskými právy a to počínaje 3.červencem 1945. Tak vypadala omezená práva neodsunutých němců.
ilustrační obrázek z období poválečných odsunů 1945-1948
1) Němci byli považováni za cizince, neměli žádná práva (politická, shromažďovací a spolčovací).
2) Potravinové a ošatní lístky dostávali jako za války židé.
3) Museli se policejně hlásit.
4) Museli nosit viditelné označení své národnosti a to buď pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N.
5) Až na vyjímky nesměli používat veřejné dopravní prostředky a navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.
6) Měli povinnost dodržovat zákaz vycházení po 20 nebo 21 hodině.
7) Měli povoleno nakupovat v obchodech jen jednu hodinu před zavírací dobou.
8) Bez povolení nesměli používat telefon a telegraf.
9) Museli odevzdat automobily, motocykly a jízdní kola.
10) Byly zrušeny všechny německé školy a němci byli vyloučeni z učebních oborů.
11) Byly zrušeny německé noviny a zakázáno vyávání německých knih.
12) Na veřejnosti bylo zakázáno mluvit německy. pokračování........
Tak vypadaly odsuny 1945
Argumenty pro odsun
Nejen podle komunistického ale i podle převažujícího pojetí historie na české straně, byly deportace nevyhnutelným důsledkem následujících příčin nacismu a německých válečných zločinů a protičeskoslovenského vystupování sudetských Němců od třicátých let, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler.
Sudetoněmeckou stranu volilo ve svobodných parlamentních volbách roku 1935 zhruba 70% českých Němců a v komunálních volbách v roce 1938 získala tato strana, která byla filiálkou Hitlerovy NSDAP 88% hlasů Němců. Mnichovské dohody, která stvrdila odtržení Sudet, požadované Sudetoněmeckou stranou Konráda Henleina a následného vysídlení nebo útěku českého obyvatelstva ze Sudet. Zhruba přes 150 000 lidí.
Poté následující okupace zbytku ČSR. Brutalita okupačních úřadů vůči všem formám protestů a odboje českého lidu proti nacismu – poprav a divokých exekucí českého civilního obyvatelstva – toho, že za druhé světové války sudetští Němci, jimž bylo v Protektorátu přiznáno nadpráví říšského občanství se postavili valnou většinou na stranu okupační moci. Skutečnost, že cílem nacistů po vítězném ukončení války měla být úplná germanizace českého území, to je kombinace poněmčení, likvidace v koncentračních táborech nebo odsun na východ. Jako reakce na nacistická zvěrstva při pochodech smrti které procházely přes české území a také na holocaust Židů, Romů, Poláků a Rusů.
Argumenty proti odsunu
Nepřijatelnost kolektivní viny – odsunutí byli v drtivé většině běžní obyvatelé převážně ženy, děti a starší muži kteří měli pramalý vliv na rozhodování vrcholných představitelů Německa – je naprosto nepřípustné vyhnat někoho z rodné země a zabavit mu prakticky veškerý majetek jenom proto, že používá jiný jazyk – čeští a slovenští kolaboranti a udavači odsunuti nebyli – z odsunu byli vyjmuti jen Němci, kteří se aktivně zúčastnili boje za zachování celistvosti a osvobození ČSR. Tedy nestačilo být antifašistou viz 12/1945 Sb. Z odsunu nebyli vyjmuti němečtí Židé – provinění Maďarů a Slováků bylo více méně srovnatelné a ti odsunuti nebyli – zabavený majetek, zvláště movitý, byl z větší části rozkraden a ne použit na obnovení státu – nepřijatelnost posuzování člověka na základě úředních dokumentů místo na základě jeho činů – nepřijatelnost pronásledování lidí z důvodů jazyka či národnosti.
Zkrácená verze z Internetu
zdroj: Wikipedia.org