Konec trenéra a co bude s vranovickým fotbalem?    

     Je mě smutno z toho, že musím psát tyto řádky. Po zápase s Velkými Němčicemi jsem se roznodnul skončit ve funkci trenéra A týmu Vranovic, protože nemám koho trénovat. Minulý týden bylo v úterý na tréninku 7 lidí a vše vyvrcholilo v pátek, kdy na předzápasový trénink přišli 4 hráči. Většina těch, kteří zůstali bůhví kde, nemělo ani tolik slušnosti se omluvit.  

     V prosinci 2009 jsem se rozhodnul, že pomůžu Vranovicím v nelehké situaci, kdy Rosťa Trojan nejen, že dělal předsedu, ale ještě trénoval dorost, trénoval áčko, pomáhal mu Karel Hochman, ale bylo jasné, že schází trenér. Věřil jsem (naivně), že Vranovčáci půjdou se mnou a za mnou a utvoříme super partu, kde budeme všichni táhnout za jeden provaz a že dáme dohromady tým, který bude vyhrávat a který se příští rok popere o postup do okresního přeboru.

     Na úvodní seznamovací fotbálek v lednu přišlo snad 16 hráčů a vše vypadalo idylicky. Bohužel pak napadl sníh a spoustě hráčů došel elán. Málo komu se chtělo běhat na vedlejším hřišti ve vysokém sněhu pod slabými světly ve tmě. Přesto jsme trénovali a v přehledu tréninků si každý může přečíst, že jsem děkoval za lednovou tréninkovou účast, práci a píli Měřinskému, Dražkovi, Ryzímu, Pavláčkovi, Koubkovi, Ungerovi a Dofkovi. 

     Zimní turnaj v Žabčicích jsme v únoru a březnu odehráli v hojném počtu až na týden, kdy jsem odjel na týden na dovolenou do Itálie (sobota až sobota), což byl také můj jediný výpadek v účasti za celou dobu. Ano, přišel jsem o 2 sobotní utkání na turnaji a na obě utkání mělo mužstvo problém se sejít, ale pak už nikdy nebyl problém s počtem hráčů. Až do domácího zápasu s Ivaňí a teď s Němčicemi kdy se na hřišti sešlo 9 resp. 8 hráčů. Na tým doléhá to, že se prohrává, ale jak jinak to zlomit než tím, že přijdu na trénink, potrénuji, připravím se na zápas a jdu znova do toho? Ale naše reakce je opačná. Na trénink ne, to je ztráta času a v neděli uvidím jestli budu mít čas a chuť.

     Nemá cenu rozebírat, že je jiná doba a že lidi nemají tolik volného času a že musí víc do práce a tak dále a tak dále. Já osobně jezdím už od ledna každé úterý z Olomouce 110 km tam a zpět jen kvůli tréninku. Pracuji a do toho ještě dálkově dělám vysokou školu. Kdybych to měl brát podle měřítek ostatních hráčů tak bych nikdy nemohl ve Vranovicích trénovat. Ale jde to. Mám fotbal rád a mají ho i rádi těch pár dobrovolníků, kteří se starají o chod SK Vranovice. Rosťa, Simír, Ježkova rodina, Karel Hochman a pár dalších. Nikdo z toho nemá nic pro sebe, jen mu to bere spoustu volného času. A hráč se ani neobtěžuje dojít na trénink nebo se z něj omluvit. A pak si dojde na hřiště, o které se stovky lidí starají už 78 let a tváří se, že bychom měli být rádi, že vůbec došel na zápas? Tak to radši nechoď a zůstaň doma!

     Myslím si, že příští rok by mělo být jen jedno mužstvo mužů a bude hrát buď III. třídu, pokud se áčko zachrání nebo IV. třídu, pokud se to nepodaří. Hrejme s domácími kluky a hrejme to, na co máme. Ale pokud bude přístup „hráčů“ takový jaký je, tak já se na tu IV. třídu podívat nepůjdu. Nemám zájem na tom, dívat se na výpitky, kteří před chvílí vypadli z hospody, jak si jdou na hřiště dokázat, že jsou schopni se rozběhnout a na někoho zařvat pičo. Je to ubohý a s fotbalem to má pramálo společnýho.

     Začínal jsem chytat za áčko, když mi bylo 17 a sestoupili jsme z I. B. Byl jsem jak v Jiříkově vidění a vážil si každého tréninku, každé šance v zápase, kterou jsem dostal. Dnes, o 12 let později musíme být rádi, když nastoupí dorostenci, abychom vůbec mohli nastoupit v 11 lidech a snažili se zachránit III. třídu. A na tribunách nebo v hospodách či doma u TV sedí desítky vranovických fotbalistů, kteří by mohli a spíš měli být na hřišti. Nechápu, kam se poděla jejich láska k fotbalu.

     Zbývají nám 4 zápasy, kterých se zúčastním už pouze jako hráč, pokud budu na hřišti potřebný a přínosem. Já osobně mám svědomí čisté a pro SK jsem se vždy snažil udělat maximum i teď v poslední pozici trenéra. Všechny tyto řádky nic neřeší a možná je to jen moje „mytí rukou“, ale to už nechám na posouzení každého čtenáře.

     Věřím v lepší budoucnost a v to, že se v někom pohne svědomí, že se lidé z Vranovic chytnou za nos a nebude jim stav SK Vranovice dnes lhostejný.

Martin XIII. 

24. 5. 2010, Vranovice